Nové začátky

Autor: Klenotka
E-mail: klenotka@centrum.cz
Období: 4. série (neurčitá doba)
Hlavní postavy: všichni
Kategorie:
Přístupnost: PG
Spoiler: Plukovník Carterová převzala velení nad expedicí v Atlantis, ale rozhodně to pro ni nezačíná dobře.
Varování:

Stručný obsah:

Plukovník Samantha Carterová seděla za stolem ve své kanceláři a občas zvedla hlavu od počítače, aby se podívala, co se děje v řídící místnosti. Byla tu necelé dva týdny, ale nemohla si na to zvyknout. Na všechno. Na její povýšení, velení, ani na tohle město. Dlouho si připadala jako vetřelec a tahle administrativní pozice, kdy se jen prokousávala hromadou hlášení, jí moc netěšila. Dalo by se říct, že byla v nesprávnou dobu, na nesprávném místě. Atlantis potřebovala velitele, když doktorka Weirová nemohla tuto pozici zastávat. A ona byla zrovna po ruce. Měla by být nadšená a byla by, kdyby….hodně kdyby se jí honilo hlavou. Cassandra ji teď potřebovala, vstupovala na univerzitu a brzy se měla rozhodnout, co vlastně chce dělat.
Podívala se na fotku Cassie na jejím stole. Vždycky ji brala trochu jako dceru, i když ji adoptovala Janet. A pak zabloudila očima na fotku stojící vedle, její otec. Promnula si unaveně oči. „Tati, teď bych potřebovala tvou radu.“ Sam to řekla nahlas a nějak si to neuvědomila. Ale když se rozhlédla, došlo jí, jak bláhová byla, když si myslela, že to bude někoho zajímat. Nikoho nezajímala. Cítila se hrozně moc osamělá. A taky jako by byla první týden v nové škole.
Většina lidí v této expedici byli nováčci, hlavně vědci a ti ji moc neznali. S pár lidmi se znala, ale nijak dobře a až ji děsilo, jak moc musela být během těch deseti let uzavřená do sebe a příliš fixovaná na svůj tým, který jí tu teď zoufale chyběl.
Občas za ní přišla Teyla, ale ta teď, když její lidi přesunuli na jinou planetu, byla často pryč a ostatní se ani nesnažili s ní mluvit. Vypadalo to, jakoby i samo město odmítalo přijmout, že v kanceláři sedí někdo jiný.
Trápilo ji hlavně, jak ji přijal Sheppardův tým. Od plukovníka Shepparda rozhodně nadšení nečekala, podle toho, co četla, měl vždycky potíže s přijímáním autorit a dlouho mu trvalo, než začal nadřízené respektovat. To platilo jak pro doktorku Weirovou, tak plukovníka Caldwella. Dokonce ani od velitele Daedalu se nedočkala podpory, což ji překvapilo a podráždilo. I když nebyl přímo člen expedice, během dvou let, co ve městě často trávil, se stal tak trochu její součástí. Jen plukovník Ellis s ní při občasných návštěvách prohodil pár slov. Od Ronona rozhodně nějaké vřelé přijetí nečekala, ten respektoval jen čtyři lidi a tři z nich byli z jeho týmu.

Ale u jednoho člověka jí zvlášť mrzelo až nepřátelské chování, u Rodneyho McKaye. Musela si přiznat, jak se zmýlila, když si představila, jak nadšený bude ze spolupráce s ní. Tedy, nadšený. Vždycky cítil potřebu se jí nějak vyrovnat, urážel ji, popichoval, ale za poslední dva roky, kdykoliv se s ním viděla a spolupracovala, se jejich vztah změnil z přímého soupeření na i docela přátelský. Ani jeho podřízení ji zrovna nevítali. Pár lidí, s nimiž pracovala dříve v SGC, ji sice celkem hezky pozdravilo, ale to bylo tak všechno. McKayovo chování vůči ostatním vědcům se nijak neměnilo a přesto byli ochotní pro něj pracovat a vydávat neuvěřitelné úsilí. Doktor Zelenka, který, jak se zdálo, měl ze všech vědců ve městě k Rodneymu nejblíže, jí řekl důvod.
McKayovo nadšení, hyperaktivita, i egoismus a sarkasmus naopak bičovali lidi k úsilí. Jednak aby se mu zavděčili a jednak proto, že jim několikrát zachránil krk a oni to moc dobře věděli.
Vzdala psaní hlášení a vydala se přes řídící místnost k jednomu z balkónů. Dveře se před ní otevřely a ji ovanul vánek z moře.
Vzpomínala si, jak tohle město poprvé viděla z okna Oddysey. Ještě si vybavovala Danielův blažený výraz ve tváři. Když tohle místo objevili, všichni chtěli vyrazit. I ona sama, ale nechala si to pro sebe. Představa té stále ještě neobjevené technologie, nacházející se ve městě i v celé téhle galaxii, ji lákala. Ale musela zůstat v SGC. Teď se sice vrátila, ale v pozici, o níž nestála. Velící jakéhokoliv komplexu byla ta nejmíň vděčná práce. Byla zvyklá chodit s týmy do akce, dělat aktivní výzkum. Tady musela sedět za stolem a posílat ven jiné lidi. Už věděla, jak se celé ty roky museli cítit generál Hammond, O´Neill a Landry.
Podívala se na hodinky a v hlavě se jí vybavil seznam týmů, které byly na misích. Atlantis neměla tolik týmů jako SGC, z pochopitelných důvodů nedostatku lidí. Ale hlavně, a to ji dost děsilo, čelili neustálé hrozbě útoků od Wraithů či Asuranů. Tahle planeta nebyla původní, na níž město našli. Podařilo se jim město po útoku Asuranů dostat do bezpečí, a lidem, na něž narazili, i Geniiům tvrdili, že o město přišli. Ale tohle krytí mohlo vydržet jen nějaký čas. Měli k dispozici tři lodě, ale byli bez ZPM, a tudíž bez štítů a přímého kontaktu se Zemí. Intergalaktický most fungoval, a kdyby bylo nejhůř, mohli tak dostat pár lidí přímo na Zemi a ostatní by snad odvezl Daedalus a Apollo. Jenže ty mapovaly tuhle galaxii, a než by se stihly vrátit….zavál větší poryv větru a Sam se otřásla. Zimou, ale hlavně jí přelezl mráz po zádech z pomyšlení na všechnu tu zodpovědnost, co teď měla.
„Plukovníku Carterová?“ Chuckův hlas se jí náhle ozval za zády. Mladý kanadský technik, obsluhující panely v kontrolní místnosti od začátku expedice, se tvářil zcela normálně, takže to nejspíš nebyla pohotovost….zatím….
„Ano?“ Sam se pokusila o úsměv, ale nějak zapomněla, jak se to dělá.
„Tým plukovníka Shepparda se vrací předčasně z mise. Hlásili nám, že jsou všichni v pořádku, jen došlo mezi nimi a těmi obchodníky k…malému nedorozumění.“ Chuck se při té poznámce trochu zašklebil, nejspíš to nebylo poprvé. Sam se tedy vydala k bráně. Byl to její zvyk, který si zavedla. Chodila vítat týmy přímo k bráně, bez ohledu na to, zda se vracel v pořádku či nějak zraněný. První den ve službě tím všechny překvapila, ale teď si už zvykli.
Teyla s Sheppardovým týmem nebyla, byla u svých lidí, i když slíbila, že se během dne vrátí. Takže před ní po uzavření červí díry stáli Sheppard, Ronon a Rodney. Nevypadali nijak zranění, ani to nevypadalo, že by je někdo odzbrojil, protože všechny zbraně a vybavení měli sebou. Jen….byli neuvěřitelně špinaví a došlo jí to po několika vteřinách zkoumavého pohledu na ně. Z Rononových vlasů kapala dokonce voda a měl v nich něco jako řasy. Pak si všimla, že voda mu kape z košile a vůbec, byl mokrý od hlavy až k patě. Sheppard s McKayem byli prostě jen od bláta, přičemž Rodney při čištění obrazovky svého přenosného počítače házel po Sheppardovi nevraživé pohledy. Ten se okamžitě ozval.
„Nekoukej na mě takhle, McKayi, nebyla to moje vina.“ Vyhrkl trochu nejistě. To se na něj podíval i Ronon a chvíli tak s Rodneym tvořili dokonalou dvojici.
„Plukovníku, co se stalo?“ Sam nepatrně ustoupila, protože ze všech tří mužů se navíc linul i dost nepříjemný zápach.
„No, Shepparde, vyprávěj, jak jsi nás dostal do maléru.“ Popíchl ho McKay a plukovník se ho pokusil zpražit pohledem.
„Co je McKayi, štve tě, že jsem to tentokrát byl já, kvůli komu jsme měli problém? Obvykle jsi to ty, kvůli komu se všechno děje.“ Tohle byla další věc, o níž Sam věděla. Četla si soukromé poznámky od Elizabeth, byly ve spisu každého ze členů expedice. U těchto dvou stálo: plukovník Sheppard a doktor McKay mají tendenci chovat se jako dvojice pětiletých dětí-je nutné je zastavit, než se dostanou do slovní přestřelky.
„Pánové!“ Pokusila se o velitelský styl, na němž ještě pracovala. K jejímu překvapení to zabralo.
„Co se stalo?…Ne, počkat. Nejdřív navštivte doktorku Kellerovou, umýt se a potom mi přijďte vysvětlit, co se stalo.“ A co budu muset napravovat, nahlas to ale neřekla.
„Ano, madam.“ Řekl Sheppard a mírně se přitom usmál. Nuceně usmál.
„Sheppard nepotřebuje doktorku, spíš terapeuta.“ Utrousil McKay, když Samanthu míjel. Tu ovanul smrad z jeho oblečení, až se zašklebila. Na ní se ale nepodíval…
Sheppard jen zakroutil očima a vydal se za rozčileným astrofyzikem, s Rononem v patách.
Ani jeden z nich se po stojící velitelce ani neohlédl….no, to šlo dobře….napadlo ji a s povzdechem se vydala za nimi na ošetřovnu.

„Au!“ Ronon často tuhle citoslovci nepoužíval, ale doktorka mu právě vyškubla chuchvalec vlasů.
„Promiňte, ale musím vám prohlédnout i uši, jestli se vám tam nedostala nějaká voda nebo špína a vy mi to zrovna neusnadňujete!“ Jennifer Kellerová se už potřetí pokusila podívat se sondou do Ronova ucha a nakonec to vzdala.
„Budete si muset asi vyklepat vodu z uší hezky postaru.“ Řekla rezignovaně a přesunula se ke dvěma mužů, kteří jí stihli zamazat půlku ošetřovny. Oba se tvářili naštvaně, neustále se snažili zbavit se bláta na rukou a obličeji a každou chvíli do sebe „náhodou“ strčili. Přešla tedy nejdřív k plukovníkovi, tvářícímu se přece jen o něco přátelštěji. Sam to sledovala zpovzdálí a čekala na verdikt, jestli její vlajkový tým přežije. Fascinovaně přitom sledovala, jak Ronon schválně vyklepal zbytek vody ze svých dredů Rodneymu do obličeje. Ten celkem v klidu zvedl zablácenu bundu, ležící vedle něj a po Sateďanovi ji hodil. Ten ale uhnul a spokojeně, trochu škodolibě se na astrofyzika usmál. Ale Sam zarazilo hlavně to, jak přátelský ten úsměv byl. Po celou dobu, co ty tři sledovala, měla pocit, že sleduje O´Neilla s Danielem a Teal´Cem. A nejvíc ji překvapilo, že součástí toho všeho byl i Rodney McKay. Neměla moc příležitostí s ním mluvit, zcela nepokrytě se jí vyhýbal, ale z toho, co stihla zaznamenat, panovalo mezi těmito lidmi velmi dobré přátelství. Nedávali si to příliš najevo, což bylo z toho školáckého chování patrné. V tuhle chvíli to nebylo navíc vůbec profesionální a měla neodbytný dojem, že by je snad měla okřiknout. Nějak se k tomu ale neodhodlala, jen je sledovala. Ale dávno nebyla jen prostý pozorovatel a musela nějak zasáhnout.
„Tak co doktorko?“ Postoupila vpřed, aby o sobě dala vědět. Zamrzelo ji, že v tu chvíli se všichni tři vrátili do toho profesionální módu, o němž před pár vteřinami přemýšlela. Byla jen velící, nic víc, nic míň. Srozuměno.
„Ano, plukovníku, vypadá to tak. Nemají žádná zranění, jen jsou….erm, špinaví. Ale, možná bych tady doktoru McKayovi a plukovníku Sheppardovi pročistila uši, mají to bahno i tam. Jen propláchnout.“ Sam přikývla a doktorka s už připravenou stříkačkou po ruce, se natáhla k Rodneymu.
„Tohle není nutné. Jen se osprchuju a bude to fajn.“ McKay její ruku trochu nešetrně odstrčil, a zvedl se na nohy.
„Doktore McKayi, to bláto můžete mít hodně hluboko, rozhodně se k němu nedostane jen voda ze sprchy.“ Rodney už byl ale na nohou a sbíral si svoje věci.
„Ale prosím vás, kvůli takové prkotině mě nebudete zdržovat od práce.“
„Rodney, myslím, že teď žádnou práci nemáte, potom, co se dáte do pořádku, se stejně budete hlásit u mě. Ta minuta navíc už nehraje roli.“ Ozvala se jemně Sam, ale Rodneyho pohled ji zmrazil další slova v hrdle.
„Promiňte, plukovníku, ale rozhodně se nehodlám zdržovat na ošetřovně, pokud to není nutné. Doktor Beckett nikdy zbytečně neplýtval omezenými prostředky na čištění uší.“
„McKayi? Co to…?“ Sheppard chtěl Rodneyho napomenout, ale astrofyzik si to už rázoval pryč, zanechávající za sebou jen blátivé ťápoty. Ostatní se po sobě podívali, ale nikdo to nekomentoval. Všem bylo ale jasné, že tohle podrážděné chování je divné i na McKaye a doktorka tedy rychle dokončila proceduru čištění uší aspoň u Shepparda, který se trochu šklebil, ale potom se cítil o dost líp.
„Jak je vám?“ Sam se na plukovníka podívala s upřímným zájmem.
„Mně dobře.“ Odpověděl trochu sušeji a ostřeji než chtěl, ale Carterová to pochopila.
„Můžete mi aspoň naznačit, co se vlastně stalo?“ Podívala se na oba muže a Ronon se trochu poťouchle pousmál. Sheppardovi to neuniklo, ale nic mu na to neřekl.
„Nic vážného, jen jsem se dopustil nějaké diplomatické chyby. Neřekli mi, co to bylo. Jediné co vím, je, že jsme s McKayem přistáli v té bahnité lázni či co to bylo. Ronon nám chtěl pomoct, ale místo toho ho nahnali do městské kašny.“ Jasně, jako by to určitě bylo všechno.
„A dál?“ Podívala se na něj vědoucím pohledem.
„Ehm…no já..asi jsem jejich vůdce urazil…“ Nejistě se podíval na Ronona, jakoby hledal podporu, ale ten se dál usmíval, tentokrát ještě pobaveněji než předtím. Sam stále čekala na vysvětlení, ale John se díval všude možně, jen ne jí do očí. Po chvíli pokračoval.
„Já jsem jen…promluvil jsem na Roganovu dceru. Rogan byl ten, s nímž jsme jednali. Oni mají očividně zakázáno mluvit na dívky, dokud to jejich rodiče nedovolí.“ To je všechno?
„A to je všechno?“ Řekla svou myšlenku nahlas.
„On si to vysvětlil po svém a nejspíš by mi ji snad i cpali za ženu či co. Řekl jsem, že je to nedorozumění a pak…už jsme se vezli. A Ronon s Rodneym nejsou nejlepší diplomaté, takže jsme do toho padali hlouběji a hlouběji. A jak jsem pochopil, tak ta bahenní lázeň nebo co to bylo, je nějaká očistná věc či co. To, že tam neskončil i Ronon, je mi záhadou.“
Tohle je super. Sam nevěděla, jestli jim má vynadat nebo se smát. Každopádně měla čas si to promyslet než jí podají oficiální hlášení. Nějak měla dojem, že jí Sheppard rozhodně neřekl všechno a Ronon se nejspíš jen bavil tím, jak se to snažil zaonačit. Vzdychla.
„Běžte se umýt, a pak si poslechnu ještě verzi od McKaye.“ Oba muži přikývli a odešli. Sam se po chvíli rozpačitého přešlapování vydala k sobě do kanceláře.

Než plukovník Carterová stihla dopsat rozdělané hlášení, Teyla se vrátila. Vypadala spokojeně a dva mariňáci za ní vezli vozíky s kontejnery.
„Teylo, vítejte zpátky.“ Uvítala ji Sam před bránou. „Co jste to přivezla?“ Zvědavě se podívala o kontejnerech. Měli s Athosiany dohodu, že jim budou dál dodávat lékařský, stavební a jiný materiál a oni jim na oplátku posílali své čerstvě vypěstované suroviny.
„Nějaká zelenina, ovoce, dokonce i nějaké athosianské pečivo. To se ale musí sníst, protože nevydrží dlouho čerstvé.“ Sam přikývla a pokynula mužům, aby všechno odnesli do skladu.
„Pečivo vezměte hned do jídelny.“ Dodala ještě. Pak se otočila zpět k Teyle. „Jak se mají vaši lidé?“ Mladá žena před ní téměř zářila, takže odpovídat ani nemusela.
„Mají se dobře, Nová Athosia je krásná, zelená planeta. Myslím, že jste vybrali dobře.“
„To ráda slyším. A potřebuji vaši pomoc. Vypadá to, že váš tým se dostal do nějakých potíží na té obchodnické planetě. Nějaké nedorozumění. Chyběla jste jim.“ Teyla přikývla a vydala se spolu se Sam po schodech do její kanceláře.
„Chci abyste si poslechla jejich úplné hlášení. Snad jim pak dokážete říct, co udělali špatně. Znáte toho Rogana?“
„Ano, znám. Než jsme potkali vás, často jsem na jeho planetu chodila. Měla jsem jít s nimi, šli tam na mé doporučení.“ Řekla sklíčeně Teyla. Poslední dobou si připadala trochu vytržená z týmu a neustále byla rozpolcena mezi svými lidmi a svými přáteli ve městě.
„To je v pořádku. Nikdo z nás nemohl vědět, co se stane.“ Teyla na to nepříliš přesvědčeně přikývla. V tu chvíli dorazil i McKay se Sheppardem a Rononem v zádech.
Teprve teď si všimla jak vypadali všichni unaveně. Hlavně McKay, jehož kruhy pod očima teprve po sprše pořádně vynikly. Ale dokonce i Ronon s Teylou se zdáli být…mimo. Dělala v týmu dost dlouho na to, aby poznala neklamné známky stresu. Navíc utrpěli i pár ztrát na životech, což psychice moc nepomáhalo. Ovšem teď musela řešit aktuální problém.
„Tak, plukovník Sheppard mi už nastínil, co se stalo. Ráda bych to slyšela z víc stran. Rodney?“ Očima vyhledala hlavního vědce, ale ten se po ní zmateně podíval, jakoby chvíli vůbec nevnímal, co mu říkala. Pak ale nasadil svůj obvyklý vědoucí obličej.
„Aha, jistě. Sheppard si hrál na Kirka, nic víc v tom nebylo.“ Sam se zatvářila zmateně a Rodney podrážděným tónem pokračoval.
„Vy vlastně neznáte jeho nešťastný zvyk balit všechno v okruhu pěti kilometrů. On nejenže Roganovu dceru oslovil, nebylo to poděkování nebo pozdrav. Bavil se s ní mimo jednání a navíc se na ní díval…no tím svým pohledem, který většinu žen, neptejte se proč, uchvacuje.“ Skončil, a Sam čekala, jestli se třeba Sheppard neozve, ale ten mlčel, takže to McKay nejspíš trefil. Vzpomněla si na pár podobných příhod, většinou je měli na svědomí O´Neill nebo Daniel a u obou to tehdy skončilo málem špatně. Jenže to bylo v prvním roce jejich práce, tihle lidé to už dělali přes tři roky.
„Je to pravda, plukovníku?“ Podívala se na Johna a ten nasadil co nejnevinnější výraz.
„Ano, uznávám. Ale nějak jsem nepochopil, co je na povídání s dívkou špatného. Opravdu jsme si jen povídali.“ Hromadné „tss“ od ostatních členů týmu bylo jasnou známkou, jak dobře Shepparda znají. Na to se ozvala Teyla.
„Johne, Roganova planeta je tímhle známá. Při tvé pověsti jsem ti to nespíš měla říct. Je to jejich rituál. Ať už mladá žena nebo mladý muž, ani jeden z nich nesmí mluvit s opačným pohlavím, dokud jim k tomu jeden z rodičů nedá souhlas. Platí to od jejich osmnácti let. Je to ale věkově omezené, asi jen do pětadvaceti let, pak už se on či ona považují za natolik dospělé, že za sebe už mohou mluvit sami. Ale jakékoliv porušení je bráno jednak za urážku a jednak také za nepřímou nabídku k sňatku. Pokud to někdo poruší, je vhozen do té bahnité strouhy. Ponížení, než dojdou takhle špinaví a smradlaví k bráně, je dostatečný trest a navíc upozornění pro ostatní. Není to myšleno jako nepřátelský akt, jen varování. Omlouvám se, plukovníku, mělo mě to napadnout.“ Poslední větu adresovala k Sam, ale ta jen mávla rukou. Přemýšlela, jak tohle napravit.
„A co to bahno, proč jsem tam musel skončit i já. A Ronon v kašně?“ Zeptal se rozhořčeně Rodney, který si ještě z vlasů, leč umytých, lovil poslední zbytky mazlavé černé hmoty.
„Dělají to tak se všemi, kteří poruší tohle pravidlo. Když jsem tam před asi čtyřmi lety byla naposledy, stalo se to tam nějaké skupince obchodníků. Většinou, když vůdce poruší pravidla, odnesou to všichni. Sama jsem si na to musela dávat pozor, protože u některých lidí věk skutečně nepoznáte.“
„To je všechno hezký, ale proč mě vykoupali v kašně?“ Ronon se na sedačce neklidně zavrtěl, jak čekal na odpověď.
„Pokud si dobře pamatuji, tak ta kašna je nějak posvátná a mladí lidé se tam koupou před svatbou. Mám pocit, že Rogan by asi na místě ženicha pro svou dceru raději viděl tebe než Johna.“ Dex se spokojeně usmál a Sam by byla přísahala, že slyšela padat Sheppardovo sebevědomí.
„Tak jo. Když je tedy takhle potrestali, a my o tom zvyku víme, co se stane, když se tam vrátí?“ Teyla se nad otázkou Sam chvíli zamýšlela a pak jen pokrčila rameny.
„Pokud je mi známo, tak když je někdo takhle vytrestán, tak je to pro něj dostatečné ponížení, ale rozhodně to nebrání návratu. Věřím, že Rogan se k jednání vrátí, jen si musíme dát pozor na to, aby se to nestalo znovu.“ Sam souhlasila, dávalo to smysl. Roganovi lidé nedali nijak najevo agresivitu a Sheppard a ostatní se vrátili nezranění.
„Dobrá. Ale asi by bylo lepší, kdybyste jim dělala předvoj vy. Zítra se tam vydejte a zkuste napravit, co se dá. Věřím vašim schopnostem, pokud někdo dokáže v téhle galaxii získat důvěru, jste to vy.“ Teyla se chvíli tvářila dost zaraženě. Doktorka Weirová jí tohle nahlas nikdy neřekla. Ale obě se vzájemně natolik ctily, že to nebylo nutné. Ovšem slyšet to nahlas…Teyla musela uznat, že ji to velmi potěšilo. Nahlas to neřekla, jen přikývla.
Ze zamyšlení je všechny vytrhl McKayův hlas.
„Tak co, skončili jsme? Mám nutně nějakou práci a potřebuju se vrátit do laboratoře.“ Už se zvedl a Sam jen dala gestem najevo, že můžou odejít. Všichni rychle odešli, jen Teyla se na Sam obrátila a kývnutím hlavy ji dala pozdravila. Toto nepatrné gesto Sam povzbudilo v tom, že alespoň vůdkyně Athosianů ji uznává a cítí k ní respekt. Aspoň něco…

Večery byly něco, co si Sam jako jednu z mála věcí na Atlantis užívala. Město bylo osvětlené a výhled z centrální věže byl překrásný. Venku se jí přemýšlelo mnohem lépe a teď zrovna potřebovala promyslet plno věcí. Zvažovala to, zda nemá požádat o přeřazení. Věřila, že takového Caldwella by v její židli určitě spousta lidí viděla raději. Ale vzpomněla si, jak mluvila před necelým rokem v SGC s Elizabeth. Čelili tehdy hrozbě útoku a Elizabeth se navíc vzpamatovávala ze ztráty Sheppardova týmu, o němž si myslela, že zemřel na jedné z Wraithských lodí. Ale i když věděla o úmyslech IOA, a o tom, jak neradi ji v pozici velící vidí, dokázala odolat. I ona zpočátku musela bojovat o důvěru. Hlavně u Shepparda, Teyly a Ronona. S Rodneym se znala a ten to Elizabeth tehdy usnadnil, Sam čekala totéž….
Téměř nevědomky se vydala směrem k McKayově laboratoři. Vědecká práce jí chyběla, ale teď byla zavalena jinými povinnosti a na její práci vědce nezbývalo tolik času. Neměla ještě moc příležitostí se seznámit s vědeckými pracovišti ve městě, ani se všemi vědci. Většinu z nich viděla poprvé a naposledy při své úvodní řeči před dvěma týdny.
Sjela výtahem do jedné z chodeb, kde tušila hlavní laboratoř. Tohle město bylo bludiště, ale ostatní se po něm pohybovali s takovou lehkostí a samozřejmostí, jakoby tu žili odjakživa. Byl to jejich domov a ona vetřelec.Byla příliš svázána se Zemí. To byli i ostatní, ale ne tolik a navíc si tuhle práci vybrali dobrovolně.
S úlevou zjistila, že dokázala najít laboratoř bez toho, aby se musela někoho ptát, i když v téhle večerní hodině už moc lidí stejně nepotkala. Vůbec byl v celém městě nebývalý klid. Když tu byla před rokem poprvé, všude to žilo, lidé pobíhali z místa na místo. Teď bylo všude skoro mrtvo a měla nepříjemný pocit, jakoby to byla částečně i její vina. A něco jí říkalo, že tohle je jen klid před bouří a dříve nebo později se něco ošklivého stane.
Vešla do laboratoře, jejíž dveře byly otevřené, ale postava nad počítačem nepatřila McKayovi, ale Zelenkovi. S ním se taky skoro neznala, jen věděl, že je jedením z lidí, blízkých Rodneymu.
„Doktore Zelenko? Jste pořád vzhůru?“ Trochu polekaně zvedl hlavu, jak nikoho tak pozdě nečekal.
„Plukovníku, překvapila jste mě.“ Řekl upřímně. Sam trochu štvalo, jak jí každý oslovuje plukovníku, ale byla hlavně velitelka, a tak většinu lidí neopravovala. Jen u Rodneyho jí to zarazilo, říkal jí křestním jménem už předtím….
„Jen jsem hledala Rodneyho, zdál se mi dnes trochu podrážděný.“
„Víc než obvykle?“ Řekl pobaveně Radek, ale své práce nechal a otočil se k ní. Pak zvážněl. Napětí bylo patrné na všech. Potom, co zažili za poslední měsíce, nebylo divu. Ale na Rodneym jakoby se ta změna projevila nejvíc.
„Možná byste si s ním měla promluvit.“ Řekl najednou.
„Já? Totiž, neměl by se svěřit spíš vám nebo někomu jinému, kdo je mu blízký?“
„Nejbližší je mu asi Sheppard, a Ronon s Teylou, pak někde dál jsem možná já. Ale o tohle nejde. On potřebuje někoho, kdo ho zase tak dobře nezná. My víme, že tohle jeho chování je většinu času jenom maska, za níž skrývá svou starost o ostatní. Ale vy…to ještě musíte sama poznat a navíc, asi se mu bude lépe mluvit s někým, na koho to může zahrát, abych tak řekl.“
To dávalo smysl. Opravdu jí připadalo, že Rodneyho nezná. Ve svém týmu se choval úplně jinak než vůči ní.
„Kde je teď?“ Rozhlédla se kolem, jakoby čekala Rodneyho někde za rohem.
„Minula jste ho, odešel před pár minutami. Říkal něco o jídelně, ale nemyslím si, že tam opravdu šel. Zkuste jeho pokoj.“
„Dobře, díky. A vy byste si měl taky odpočinout, vypadáte unaveně.“
„Všichni jsou unavení. Město je…celé unavené…a v šoku.“ Mluvil o Atlantis jako o živém organismu, ale to bylo asi přesně to, co jí nedocházelo. Většina původní expedice město tak brala. Domov a zároveň živá bytost. Zvláštní.
Popřála Zelenkovi dobrou noc a vydala se směrem, kde tušila Rodneyho pokoj.

Rodney měl za sebou mizerný den. Bahno, voda, navíc ráno vyjel i na Radka, i když ten mu rozuměl. Rozhodně víc než on sám sobě. Vztekle bouchal do kláves počítače a pokoušel se pracovat, ale nemohl se soustředit. Odešel k sobě, aby měl klid. Ale tady to bylo ještě horší. V jeho pokoji bylo plno věcí, které ho rozptylovaly. Fotky jeho rodiny, jimiž ho od jejich usmíření Jeannie pravidelně zásobovala a tak se mu různě válely fotky malé Madison, jak baletí nebo se směje u narozeninového dortu. Nedávno jí bylo pět a on tam nebyl. Nikdy neměl k dětem moc dobrý vztah, ale ona byla rodina. Někdy uvažoval, jak by to bylo jiné, kdyby nikdy neodešel a byl se sestrou a neteří ve styku. Trávili by spolu Vánoce, narozeniny. Ale to by zase nikdy nepoznal svou rodinu, co měl tady. Svůj tým…Elizabeth…Carsona…
Nakonec to vzdal a prudce odstrčil židli. Možná Ronon ještě nespal a třeba by mu zase dal pár lekcí v sebeobraně. Zjistil, že do něčeho mlátit při naštvání pomáhá.
Když otevřel dveře, prakticky vrazil do jejich nové velící.
„Jak dlouho tu stojíte?“ Zeptal se útočně a bez pozdravu.
„Právě jsem přišla. Chtěla jsem s vámi mluvit. Radek a ostatní o vás mají starost.“ Rodney vydal podivný zvuk a zacouval zpět do svého pokoje. Na posteli měl rozložený nějaký výzkum, a vedle počítače stálo v rámečcích několik fotek. Na malém konferenčním stole se válely obaly od tyčinek a různých jogurtů a želé.
„Promiňte nepořádek, nečekal jsem návštěvu.“ Řekl Rodney, ale rozhodně nespěchal cokoliv uklízet. Jen přemístil několik papírů ze židle na postel, nabídl Sam místo a sám se posadil naproti. Vyzývavě se na ní podíval a čekal, s čím přijde.
Sam si nemyslela, že tohle bude snadné. I když zajímat se o problémy podřízených patřilo k práci velitele, nikdy opravdu neměla příležitost to zkusit. A když ano, tak ne s příliš velkým úspěchem.
„Všimla jsem si, že jste trochu…podrážděný až nepřátelský,“ začala opatrně,“takový přístup ke mně bych pochopila, ale vyjet na doktorku Kellerovou, která jen dělala svou práci, bylo zbytečné.“ Dobře, tak to nebyl nejlepší začátek, nechtěla kárat. Rodney se zvedl a začal přecházet po pokoji.
„Jistě, doktorka je velmi nadaná, ale taky velmi mladá, a nemá zkušenosti a schopnosti, aby vedla oddělení jako je ošetřovna v mimozemském městě v jiné galaxii. A pokud jsem se nějak dotkl vás, omlouvám se, ale nejsem zrovna nadšený z toho, že tu jste.“ Jeho nepřátelský tón ji zmrazil a zarazil.
„Rodney, já nechápu…“
„Nechápete? Tři roky jsme tohle město dávali dohromady, rok jsme to zvládali bez pomoci zvenčí. Pak nám SGC a letectvo začalo do všeho mluvit. Vyvrcholilo to před pár týdny, když se tu objevil Ellis se svou ´oh, tak připravenou lodí´ a zaútočil na Asurany, ačkoliv jsme mu to všichni, kteří tady žijeme a známe to tu, vymlouvali: Jistě, on za to nemůže, plnil rozkaz. Ale vás sem dosadilo IOA, protože využilo příležitosti se Elizabeth konečně zbavit. Četla jste hlášení, co se tady dělo?“
Sam, neschopná cokoliv říct, jen přikývla.
„Elizabeth, ta kterou jsme našli ve stázové komoře, ZEMŘELA, aby město a lidi v něm zachránila. A najednou pošlou vás, abyste…co vlastně?“ Divokým pohledem se na ní podíval, až se ho téměř lekla. Bezpochyby se dívala do očí člověka, který právě procházel nějakým posttraumatickým stresem.
„Nejsem tady, abych plnila rozkazy IOA. Budu dělat jen to, co já budu považovat za správné. Je mi líto, pokud to tak vidíte. Nejspíš to ale tak nevidíte jen vy.“ Měla by zavolat doktorku Hightmeyerovou, napadlo ji. Ale Rodney se najednou uklidnil a zvedl jednu z fotek.
„Tohle je Carson Beckett. Zemřel před pár měsíci.“ Sam věděla, že hlavní lékař Atlantis zemřel při záchraně pacienta, pamatovala si na sklíčené postavy jeho přátel, když prošli s rakví bránou do SGC. S Rodneym a Sheppardem v čele. Dobře si vzpomínala. Prohodila tehdy s McKayem pár slov. Nikdy by ji bylo nenapadlo, že ho uvidí tak zlomeného.
„Plukovníku….Sam…přemýšlel jsem o tomhle celý týden. Rád bych požádal o transfer do SGC nebo do Oblasti 51. Prostě na Zemi. Když nejste v SGC, ale tady, stejně už mě tu potřebovat nebudete. Lidi budou radši pracovat pod vámi.“ Šok, který jí projel, byl silný. Rodney tohle město miloval. Spoustu systémů a oprav dělal sám. Dokázal nainstalovat několik pojistek, aby město nepadlo do nepovolaných rukou. Lidé ho měli rádi, i když to často neříkali. To během té krátké doby tady poznala.
„Rodney, tohle nejste vy. Trpíte šokem ze ztráty dvou blízkých přátel. Věřte mi, taky jsem přišla o hodně lidí během služby. Ale neodešla jsem. Musíte s tím bojovat.“ Stála kousek od něj a její zapálení přimělo Rodneyho ke smutnému úsměvu. Prostě dál bojovat. To mu řekl Sheppard, když ležel na ošetřovně a hrozilo mu povznesení nebo smrt. Cítil se tak hrozně unavený po tom všem. Sedl si na postel a dal si hlavu do dlaní. Sam nevěděla, jestli si má sednout k němu nebo zůstat stát. Nakonec opatrně odsunula nepořádek a sedla si vedle něj.
„Vím, že tu ze mě nikdo není nadšený, ale vás jsem, i přes naše rozpory a neshody, považovala za přítele. Jak by asi bylo Sheppardovi, kdyby musel hledat místo vás náhradu.“
„Zelenka by to zvládl. Je to skvělý vědec.“…a přítel.
„To si myslíte, že by se s ním dokázal tak hezky hádat?“ Pokusila se o spiklenecký tón, ale moc se jí to nepovedlo.
„Víte co, mám nápad. Ten problém, co jste dneska měli, na to vás Sheppard nepotřebuje. Ať tam jde jen s Teylou. Vy si zítra zabalíte pár věcí a až bude Daedalus odlétat k Zemi, poletíte taky. Navštivte rodinu, chvíli tam zůstaňte a za dva měsíce tu budete jako na koni. Odpočiňte si, zkuste zapomenout na to špatné. Není to lehké, přestat myslet na mrtvé přátele a kolegy. Ale já si neumím představit nikoho lepšího na vaší pozici. Prosím, Rodney, potřebujeme vás tu.“ Chvíli zíral do prázdna a pak se podíval na Sam prázdným pohledem. Miloval to tu. Město, lidi v něm, jen to nikdy neříkal nahlas. Nabídka návratu na Zemi ho lákala, viděl by zase Jeannie a Madison. Dokonce jí sehnal od Athosianů pravou hračku, panenku. Teyla ji dovezla…Byl tak unavený…Potřeboval na chvíli pryč…
„Dobrá. Zkusím to. Madison měla teď narozeniny, tak bych jí mohl osobně dovézt dárek. Jen bych se měl asi ještě pár lidem omluvit. A taky musím doufat, že Sheppard nic nezvorá, zatímco budu pryč.“ Slabě se usmál a Sam se ulevilo. Tohle znělo trochu jako starý Rodney.
„A s tou omluvou bych měl začít u vás. Asi jste se spoléhala na podporu z mé strany. Tu jste nedostala a hodně lidí se…řídí mým a Sheppardovým chováním. Omlouvám se.“
„To je úplně v pořádku. Jen pro mě udělejte maličkost…zajděte za doktorkou Hightmeyerovou.“ Chvíli sledovala, jak sám se sebou bojoval, aby něco neodsekl. Ale nakonec rezignoval a jen přikývl. Ten kámen, co jí spadl ze srdce, byl určitě slyšet až na druhém konci galaxie.
„Hlavně si lehněte a vyspěte se…dobrou noc.“ Zvedla se k odchodu a vyprovodila ji tichá věta od McKaye: „Dobrou noc…Sam.“

Konec