20.4.2008 – David Hewlett Interview

Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série.
Tento velmi vtipný a zajímavý rozhovor s Davidem Hewlettem dělal Mark Wilson.

Mark Wilson: Nejdřív mi dovol říct, že jsem obrovský fanoušek doktora McKaye.

David Hewlett: (smích) To my oba.

MW: Neptal jsi se někdy sám sebe, jestli fanoušci „pochopí“ McKaye – že se dostanou přes Rodneyho složitost, a uvidí jeho komplexnost a potenciál?

DH: Mluvíš o tom, jaký to byl hajzlík. Nejprve, když jsem zjistil, že to budu dělat znovu – když jsem byl v SG1 a natočil tam několik epizod, byl jsem překvapený, protože byl taková neuvěřitelně jízlivá postava. Takže jsem docela na straně fanoušků. Bylo to: „Panebože, proč by to dělali…? Proč ze všech lidí, vracejí zrovna tohohle?“

MW: A všechny ostatní postavy na Atlantis jsou tak milé.

DH: Jsou to tak milí lidé a pak je tam tenhle naprosto arogantní hajzlík. Nejvíc jsem se bál, že ho budou chtít obměkčit, a najednou z něj udělají milého chlápka. Odvedli ale dobrou práci v tom, že sice není o moc sympatičtější, ale je víc pochopitelný.

MW: Pomáhá taky to, že ostatní postavy mu začaly rozumět a mít ho rády.

DH: No, to je ono. Myslím, že to je jedna z těch věcí, kde moje postava zaplnila mezeru. Je to jako moje vlasová čára. Taky se jí snažím zaplnit, jak jen to jde.

MW: Další věc, která pomáhá, je to, že se všechno děje právě Rodneymu. Je to univerzální oběť. Skoro se utopí (2×14 – Grace Under Pressure), dostane superschopnosti a skoro se povznese (3×14 – Tao of Rodney), potká alter-ego z paralelního vesmíru (3×08 – McKay and Mrs. Miller)…

DH: Miluju Roda, jo, jo.

MW: Má ženy, které se na něj vrhají…jednu požádá o ruku a má dítě…ne, počkat, to jsi vlastně ty.

DH: (smích) Moc to nepleť, není to dobré pro můj společenský život.

MW: Joe (Flanigan) musí žárlit pokaždé, když se ti tyhle skvělé věci stávají.

DH: Nevím, jak moc Joe žárlí. Joe je první, kdo si ze mě dělá legraci, když se topím v ledové vodě. Ale on má svoje epizody s brouky, kde ho mění na brouka.

MW: A můžeš si z něj dělat legraci, kvůli té věci s „Kirkem“.

DH: To opravdu můžu. Ta jeho věc s Kirkem je ostudná. Před i za kamerou.

MW: Ale to se teď děje McKayovi – má Katie, Sam a doktorku Kellerovou. A nemá ponětí, co s nimi má dělat. Je Rodney opravdu se ženami tak nešikovný, nebo je to nějaký obranný mechanismus?

DH: (smích) Já opravdu doufám, že je to obranný mechanismus. Myslím, že je v té zajímavé situaci proto, že jako vědec si v téhle roli vždycky představoval ženy. Takže s nimi musí komunikovat. To je to podivné na jeho vztahu se Sam Carterovou. Ona je v jeho očích nejen „sexy“, ale taky stejně chytrá jako on. Je to pro něj stejně fascinující jako znepokojující.

MW: V SG1 měla vždycky technické dialogy a Jack ji zastavoval. Teď ty máš technické dialogy a ona tě zastavuje.

DH: A věř mi, vidím v jejích očích sympatie pokaždé, když se brodím stránkami tohohle textu. Jednou jsem to nazval technoblábolem a byl jsem opraven Bradem Wrightem – řekl: „Myslíš, ´zlato´“.

MW: A musíš to říkat opravdu rychle – Rodney mluví tak rychle, že to musíš říct všechno naráz.

DH: Myslím, že to je ten klíč. Mluvím rychle a mám pomoc. Ale „nerdi“ – oni nehloubají nad technickou stránkou věci, oni ji rychle odříkají. Hodně „nerdů“ znám a sám jedním z nich jsem – k počítačům jsem se dostal brzy a měl jsem spoustu přátel, kteří se k nim dostali ještě dřív. A přesně takoví tihle lidé jsou, prostě předpokládají, že všichni znají totéž, co oni. A pokud ne, tak jsi idiot.

MW: Jeden z herců Dr.Who, Peter Davison, řekl, že aby byl ten technoblábol uvěřitelný, musí se říct co možná nejrychleji.

DH: Jo, totiž, jinak je to jako byste na to, co říkáte, přímo posvítili. Ale ta zvláštní věc na sci-fi je, že to nikdy není ani tak o tom sci-fi, jako spíš o postavách a situacích, v nichž se nacházejí – technologie je obvykle jen pozadí.
Na to se velmi snadno zapomíná. Jako sci-fi fanoušek půjčím někomu sci-fi knihu, kterou miluji, ale on sci-fi nečte a nepochopí ji, protože se právě tímhle nemůže prokousat. Přijdete tomu na chuť až časem a uvidíte smysl v tom, jak to ve skutečnosti funguje. Já mám štěstí, že jsem počítačový „nerd“ nejen v televizi, ale i doma.

MW: Nejsi jen šéf, ale i klient.

DH: (smích) Což mě vrací zpátky k té mezeře ve vlasech, mockrát děkuju! Loni jsem dostal od Rachel (Luttrell) jako dárek člun, který se jmenoval „Holá pravda“. Zdá se, že je to jedno z témat tohohle seriálu.

MW: A s tvým štěstím, to byl Radek, kdo zůstal zavřený se Sam ve výtahu, ne Rodney.

DH: Věř mi, pamatuju si to. Ale i tak, v tomhle jsem nemohl prohrát – totiž, Katie Brown nebo Amanda Tapping – nemůžu si stěžovat.

MW: A teď máš i Jewel, jejíž postava bude příští rok patřit mezi hlavní postavy.

DH: Bude, ano, skvělá Jewel Staite. Úžasně se s ní pracuje a má takový rozpustilý smysl pro humor. Je to další z těch vztahů, kde McKay není….řekněme, že je to o respektu.

MW: Vím, že spousta lidí říká, že je, mimo jiné, příliš krásná na to, aby ji brali vážně jako lékařskou profesionálku.

DH: (smích) Je to neuvěřitelně dobře vypadající žena, ale snažím se to proti ní nevyužívat.

MW: Jsi spokojený s tím, jakou cestu zatím Rodney ušel?

DH: Jsem tím stále mile překvapen. Protože původně, když jsem tu práci bral, moje představa – a myslím, že částečně i jejich – byla, že budu prostě stát u počítače a křičet na lidi kolem. Rodney byl pro ně překvapením, protože se najednou stal členem týmu. Původní představě Rodneyho chodícího na mise by se všichni vysmáli. Ten nápad by je šokoval. Rodney byl neuvěřitelně nešťastný z chození na mise – tam, kde někteří lidi viděli potenciální dobrodružství, on viděl zdravotní riziko.
Takže pro mě je to všechno příjemné překvapení, protože jsem si opravdu upřímně myslel, že budu sedět za počítačovým terminálem, k zbláznění znuděný, a vyklubalo se z toho mnohem víc.
Myslím, že to krásné, co se jim na té postavě povedlo, je to, že v něm dokázali zhmotnit to, čemu se říká složitá postava. Takže jsem víc než spokojený s tím, co udělali. A vždycky je to milé překvapení vidět, jaké nové, čerstvé peklo si pro nás vymysleli. Slyšel jsem něco o plánu s ledovým jezerem, takže to zní slibně.

MW: Skvělé, další topení. Možná bys mohl mít další halucinace Sam.

DH: A tentokrát míň oblečenou!

MW: „Grace Under Pressure“ je pro Rodneyho vlastně taková ústřední epizoda, po níž následuje několik dalších, kde se jeho postava posouvá dál.

DH: Legrační na tom je to, že i když ho to posunulo někam dál, samotný ten vztah (se Sam) to neposunulo nikam, protože to bylo všechno v jeho hlavě. Takže to bylo zvláštní hlavně letos, kdy Sam přišla, a McKay s ní má za sebou tenhle zážitek a ona o něm vlastně neví. Takže to je takový báječný způsob, kde on si vyřešil se Sam několik věcí, ale oni dva mezi sebou nikoliv. Cítí to tak, že řekne „ano, ty jsi ta chytrá“, ale pořád to ještě neudělal ve skutečnosti.

MW: A pak v „Triu“ se zamotá do popisování jejího těla a Sam mu řekne, že on si s tím nikdy nebude muset dělat starosti.

DH: Přesně. No, on se nikdy nevzdá naděje. To je jedna z těch věcí o nás, „nerdech“, jsme vytrvalí. Je to oslabovací válka. Přesně takhle jsem získal svou milou přítelkyni, Jane – je to celé o podvádění a lhaní.

MW: Ona si dokonce myslí, že se zasnoubila se Santou, ne s tebou.

DH: (smích) Přesně!

MW: Na konci 4. série jsi měl zase možnost pracovat s Paulem McGillionem, z čehož byli všichni šťastní.

DH: Všichni kromě herců. Když už, tak to bylo o tom, abychom to měli co nejrychleji za sebou.

MW: Zdá se, že Rodney a Carson mají tohle skvělé přátelství, ale skoro to vypadá, jakoby se přátelství mezi Paulem a tebou přeneslo na postavy.

DH: To samé se děje s postavou Jeannie, kterou hrála moje sestra (Kate Hewlett). Scénáristé tam tu dynamiku nějak vidí. A myslím, že to, co se nakonec stane, je to, že si postava nechá něco ze života herce. Vždycky jsem byl ten typ herce, který používá různé části osobnosti pro různé postavy, protože pokaždé cítím, že nejsem dost dobrý a musí to odněkud přijít. A myslím, že Paul a já máme ten pěkný styl popichování, kterého se pořád účastníme, a myslím, že odvedli skvělou práci při vepisování to do různých scénářů.
A zase, je to totéž mezi mnou a Kate, kde já a Katie máme tenhle – Martin Gero nám to vlastně jednou řekl: „Teď si pamatujte, že máte být bratr a sestra.“ A my jsme se tomu smáli, protože jsme se tak strašně pošťuchovali, že jsme mohli být pouze bratr a sestra.

MW: Pamatoval si, že jste ve skutečnosti sourozenci?

DH: Znovu jsme mu to řekli. Řekl: „Pamatujte si, že máte být bratr a sestra.“ A my na to: „Vážně? Díky, že jsi nám to připomněl.“

MW: Dělali jste spolu dvě epizody.

DH: Dvě, a v „The Last Man“ je taky jeden příliš-krátký-moment.

MW: A teď máte klona Carsona v mrazáku, připraveného vylézt ven v 5. sérii.

DH: Rád si nechává svoje pití vychladit.

MW: Kdo jiný se ještě vrátí?

DH: Myslím, že je tam pár lidí. Je tam pár epizod s mrazákem. Vždycky hostující herce varuju, aby se od mrazáku drželi dál.

MW: Umíš si představit Atlantis bez McKaye?

DH: (smích) Snažím se si ji tak nepředstavovat. Upřímně? Myslím, že by to byl velmi odlišný seriál. Jedna z věcí, kterou jsem vždycky miloval na SG-1 a teď Atlantis je to, že je to svým způsobem science-fiction i pro ne-sci-fi fanoušky. Je to vždycky o těch skvělých, disfunkčních postavách, a o tom, jak táhnou spolu a tohle to dělá přístupnější. Atlantis by fungovala dobře i bez McKaye, ale on tomu dodává něco extra. On prostě nemůže říct nic, aby to neznělo jako „ty jsi idiot“.

MW: Ale vlastně je to obrana. Taková obranná nepřístupnost.

DH: Jo, všechno to mnoha způsoby vychází z jeho nejistoty. Nemá žádné společenské zábrany. A to je jedna z věcí, kterou jsem se já, David Hewlett, naučil od McKaye. Všechna ta sebe-cenzura, občas je pěkné se jí zbavit a říkat věci tak, jak jsou.

MW: Ale buď opatrný. Nemáš nikoho, kdo by pro tebe napsal řešení do 45 minut.

DH: (smích) To je pravda. Vedu nízký život.

MW: Ale zpátky k té přístupnosti – máš na starosti všechny ty vědecké věci, ale nakonec jdete spolu s Joem, Rachel a Jasonem všechno postřílet.

DH: (smích) Jo, správně. No, někdy musíš do počítače kopnout, když nedělá to, co chceš.

MW: Tak jaké to je, být hrdina?

DH: Je to zvláštní. Protože si myslím, že jsem stejně nesvůj, co se týče heroismu jako McKay. Dají vám zbraň a řeknou: „Takhle ji budeš držet“ a já na to: „Je to McKay! Je úžasné, že míří správným směrem!“ Vlastně jsem za svou kariéru hrál dost hrdinů proti své vůli a jsem díky tomu víc hrdina proti své vůli, než McKay.

MW: Mezi herci vyčníváš nejen kvůli tomu, že jsi „nerd“ a hrdina proti své vůli, ale také Kanaďan. Kdybych byl Kanaďan, nadskakoval bych z toho, vidět tu vlajku na tvém rameni každý týden.

DH: Je to zvláštní, protože tak často se to tam zase nezmiňuje…

MW: Kromě Zee-P-M a Zed-P-M…

DH: Přesně tak. Protože první věc, o které jsme mluvili, když jsme začínali, bylo, že nechci znít jako…že nechci dělat kanadský přízvuk. Protože především, žádná taková věc není. Ale rozhodně jsou tam věci, které se liší ve výslovnosti. Takhle můžou Kanaďané infiltrovat celý zábavní průmysl, protože Kanaďana nepoznáte, dokud nás nenutíte říkat právě takové věci jako „Zed-P-M“. Opravdu nepoznáte, že nejsme ze sousedství.

MW: A to je legrační, protože všechno se točí v Kanadě. Kdykoliv vás vidím v epizodě, kde jste zase v tom lese ve Vancouveru, čekám, že se za vámi mihne někdo ze Smallville nebo tak.

DH: Doslova před chvílí jsem měl na telefonu lidi ze Sci-Fi. Děláme pro ně takový malý seriál, „Starcrossed“, což je něco jako Larry Sanders versus sci-fi. Je to seriál o zákulisí natáčení sci-fi seriálu. A jeden z nápadů tam byl, že se natáčí scéna ve sci-fi seriálu a najednou se v pozadí ozve obrovská exploze. A všichni na to: „Co to sakra bylo? Kdo to udělal?“ a on je to jiný seriál, natáčený na druhé straně kopce.
Očividně, když jdete do vesmíru, tak je jedno, jak daleko ve vesmíru jste, vždycky skončíte ve Stanley Parku (největší městský park v Kanadě, nacházející se poblíž Vancouveru – pozn. překl.).

MW: Doctor Who má v každé epizodě stejné lomy, vy zase stejný les.

DH: Přesně! Akorát, že teď je to Cardiff, že? Nenatáčí teď v Cardiffu?

MW: Správně, obojí, Doctor Who i Torchwood se natáčí ve Walesu.

DH: Přesně, to je ono. Vesmír teď vypadá jinak, má víc velšský vzhled, než předtím.

MW: Viděl jste nové série?

DH: Viděl. A – budu teď znít staře – je to pro mě těžké. Jsem takový purista, co se týče Dr.Who. Když přijde na Dr.Who, jsem zpátečník. Líbí se mi některé věci, které s tím dělají, ale jsem tradicionalista a stále mám v hlavě dny, kdy hrál Doctora Tom Baker. Teď je to v mnoha ohledech chytřejší, ale předtím tam byl takový druh naivity – aspoň pro mě, když jsem to sledoval. Totiž, když jsem se na to díval, byly mi tak tři, čtyři roky a sledoval jsem to zpoza gauče, když tam byl Jon Pertwee jako Doctor.

MW: Vím, že jsi fanoušek Dr. Who, když jsi v jiném rozhovoru zmiňoval sledování sci-fi jako dítě zpoza gauče. Protože, „zpoza gauče“ je vlastně heslo pro Dr. Who. („zpoza gauče“ neboli „behind the sofa“ je britský pop-kulturní výraz pro to, když je někdo natolik vylekaný, že se např. schová za gauč. Vznikl původně v 70-tých letech právě ve spojení s Dr.Who, kdy děti byly jeho epizodami natolik vyděšené, že se schovávaly za nábytek. Je to satirická metafora, popisující stav strachu a hrůzy – pozn.překl.)

DH: Byl jsem Dr.Who fanatik. A to je jedna z věcí, proč miluju práci, kterou mám teď, protože jsem byl fanoušek. Měl jsem každý výtisk Dr.Who knih. Dělal jsem si časové linie všech věcí, které se staly, a pokoušel jsem se v tom najít spojitost. Mým snem bylo být v TARDIS (Time And Relative Dimension In Space – loď, kterou doctor cestuje. Vypadá jako britská modrá telefonní budka z 60-tých let. Doctor často říká, že je „zevnitř větší“ – pozn. překl.) Říkám své Toyotě Echo TARDIS, protože si myslím, že tahle auta jsou zevnitř větší, než jak vypadají zvenku. Takže bohužel je to pro mě těžké – a taky je to čistá žárlivost. Vždycky jsem chtěl být Doctor Who.

MW: No, McKay je svým způsobem taky Doctor. Doctorův titul býval „hlavní vědecký poradce“ a to je i Rodneyho titul na Atlantis. Jsi Doctor!

DH: Je to moje vlastní verze Doctora Who.

MW: Promluvme si o finále 4. série.

DH: Ano, „The Last Man“.

MW: Je to jedna z těch epizod, kde se toho za 45 minut stane hodně.

DH: Všechno. Během posledních 45 minut téhle série se v podstatě stane všechno.

MW: A je tu další příklad toho, co se stává Rodneymu. Tentokrát je 40 tisíc let starý hologram.

DH: A řeknu vám, je to legrace.

MW: Jak jsi přistupoval ke Starému Rodneymu?

DH: Bylo to skvělé, prostě jsem byl víc nevrlý. Jednoduše jsem si představil tisíce let hořkosti a zklamání. Je to jako být herec po čtyřicítce. Nemusím pro to chodit daleko. Být nesympatický a ostřejší, toho si museli herci všimnout, že jsem se tím až moc bavil.

MW: A taky jsi byl soutěživý, protože v 1. sérii jsme měli deset tisíc let starou Elizabeth a ty jsi to musel překonat a být čtyřicet tisíc let starý.

DH: A časem udělají epizodu, kde spolu budeme muset bojovat. Ale řeknu vám, že maskéři odvedli s make-upem skvělou práci. Ale bohužel to není tak moc příjemné. Musíte kvůli tomu přijít brzo ráno, v čemž stejně nejsem dobrý, ale teď už se zlepšuju – díky synovi, Sebastianovi. A pak jste v podstatě celý den v gumové masce. A to nezmiňuji to, že, dobrý bože, nejen, že se všechno stane ve 45 minutách, ale jsem to já, kdo to všechno musí odříkat.

MW: Správně. Odříkáš všechen dialog a pak se objeví Joe a všechno dá do pořádku.

DH: Přesně. Jsem tam vlastně takovým hlasem. Je to rozhodně úžasná epizoda a co na tom bylo nejúžasnější, čekali jsme…můj syn se narodil den po natočení téhle epizody. A tak jsme byli v posledním týdnu těhotenství a já byl vyděšený, protože jsem se bál, že budu muset jet do nemocnice přes hranice, vypadající jako deset tisíc let starý muž. Nebyl jsem si jistý, jestli mi to projde s pasem, víte co, ukážu pas a: „Tisíc let starý muž zatčen na kanadských hranicích!“.
Hraniční stráž – žiju v takové divné malé oblasti – žiju ve Státech, ale pracuji v Kanadě. A já pořád zapomínám si odstraňovat make-up, když lezu do auta. Takže se mi onehdy stalo, že jsem se dostal na hranici a ten chlapík se mě ptá: „Jste v pořádku?“ a já na to: „Uh, mám se dobře a vy?“ A přijel jsem domů a zjistil jsem, že mám na obličeji pořád jizvy a řezné rány po celém obličeji z epizody, kterou jsme točili.

MW: Říkám si, co by se stalo, kdyby na to zapomněl třeba Connor Trinneer (Michael) nebo někdo podobný.

DH: (smích) Ano, Connor, s jeho extra nozdry. Sledoval jsem teď právě „The Last Man“ a jedna z věcí, která mě nejvíc zaujala, byla, že i když je snad nejmilejší člověk na světě, možná ve vesmíru, tak v seriálu je to zlý bastard. Nevím, jak to dělá, ale dokáže se z tohohle milého chlápka převtělit v tohle monstrum.

MW: Jeho přítomnost je znát. Ať už hraje jakoukoliv část, okamžitě ovládne obrazovku.

DH: Jsem rád, že s ním nemusím tolik hrát, protože bych ho nechtěl vidět ustaraného kvůli tomu, že bych ho mohl celou dobu přehrávat.

MW: Michael by měl být v nějakých epizodách 5. série?

DH: Myslím, že Michael bude po nějakou dobu trn v patě. A to je moc dobře.

MW: Atlantis má spojení různých sci-fi, Connora Trinneera z „Enterprise“, Roberta Picarda z „Voyageru“…

DH: Jewel Staite z Firefly…

MW: Pravda. Předtím jsme mluvili o tvém blogu, kde jsi zmínil „bručouna 4. série“. To 4. série udělala bručouna z tebe nebo z Rodneyho?

DH: Myslím, že obojí. Přijal jsem svou vnitřní nevrlost. Cvičím na to, jak být starý muž a myslím, že v době, kdy se jím stanu, v tom budu hodně dobrý.

MW: Ale uvědomuješ si, že čím nevrlejší jsi, tím rychleji padají vlasy?

DH: Pak budu tedy ten nejpříjemnější muž, jakého jste kdy viděli.

MW: Teď jste začali natáčet 5. sérii.

DH: Jsme u druhé epizody 5. série. („The Seed“). Zrovna znepříjemňujeme život Jewel, což je pro mě osobně příjemná změna. Všiml jsem si tématu 5. série – spousta lidí přivázaných k posteli. Takže malá upoutávka na 5. sérii: 5. série: sezóna v posteli.

MW: Nejsem si jistý, jestli to přitáhne davy, lidé přivázaní k postelím.

DH: (smích) Myslím, že přitáhne. Ale neměl bych teď nic říkat. Od Hewletta žádné spoilery.

MW: No, sem tam jsem něco slyšel. Máte nového velitele, nový tým…

DH: Ano.

MW: A vedle Wraitha Michaela, budete mít také Michaela Shankse, který se v této sérii objeví.

DH: Ano! Dokážeme mezi sebou mluvit nesrozumitelně rychle. Vlastně jsem nikdy neměl možnost s těmihle lidmi pracovat. Chrise Judge – musel jsem ho obsadit do mého filmu, to byla jediná možnost, kdy s ním pracovat. Když dělá epizodu Atlantis nebo já SG-1, byl vždycky zaseknutý v červí díře nebo Jumperu, nikdy jsme spolu neměli žádnou scénu. Samozřejmě, teď když o tom přemýšlím, nejsem si stejně moc jistý, co by McKay měl Teal´Covi říkat – jak rychle by to šlo z kopce.

MW: Ale já si vždycky myslel, že Michael Shanks už teď bude mít Stargate natolik plné zuby, že to bude právě on, kdo odejde.

DH: No, Stargate je takové to podivné rodinné prostředí. Myslím, že jakmile se jednou zapíšete ve Stargate, je to dobré – a nikdy se nedostanete pryč. Je to trochu jako nějaká sci-fi mafie a když už si myslíte, že se dostáváte ven, vtáhnou vás zpátky někam do galaxie.

MW: Když se tě zeptám: „Co jiného mi můžeš říct o 5. sérii?“, odpovíš: „Nic, promiň, zabijí mě“?

DH: (smích) No, co můžu říct o 5. sérii? Budeme mít pěkně tvrdý začátek. Všechno, co můžu říct, je, že se všichni budeme s Woolseym bavit. Rozhodně uvidíme malé boje o moc.

MW: Aspoň už má zkušenosti, jak bojovat s nepřítelem z epizody „The Return“, tak ví, jaké to je.

DH: Rozhodně je to velmi komplikované. Žádná postava se nezačleňuje snadno – jsme tým sestavený z velmi odlišných lidí a my ho uvidíme, jak se s tím vypořádává.
Brad Wright píše scénář pro epizodu 5×06, na kterou se těším, protože zní hodně dobře. Děje se tam spousta věcí. A ten zatracený McGillion je tam víc, než by se mi líbilo.

MW: Ano, slyšel jsem, že by měl být v pěti epizodách?

DH: Nejsem si jistý, v kolika epizodách, protože mi to nerad říká. Pořád se ho ptám, kolik si vydělá a on mi to neřekne.

MW: Bude tohle série Wraithů, Replikátorů, nových nepřátel nebo čeho ještě?

DH: Jak to zatím vypadá, tak budeme mít od každého trochu. Vypadá to, že tam budou staří nepřátelé i noví nepřátelé. Bude to taková zábavná směska. Myslím, že tady nevím o moc víc, než fanoušci. Nejsem příliš důvěryhodný, aby mi tyhle informace říkali, protože mám blog.

MW: A někdy ho dokonce aktualizuješ.

DH: Asi jednou za rok. To je, myslím, teď takový můj průměr.

MW: Dělal jsi už milion rozhovorů jako tenhle, což mě ohromuje, protože si ani nedokážu představit, jaké to je, neustále mluvit o těch samých věcech. Takže: Na jakou otázku se tě nikdo nezeptal, a na kterou se zeptám já.

DH: Jak to, že jsem tak krásný.

MW: Na to se zeptat nemůžu. Promiň, moje novinářská poctivost (smích). Dobře: Davide Hewlette, jak to, že jsi tak krásný?

DH: Make-up a vlasy. Vlastně, jsem pozoruhodně dobře zachovalý na jedenadvacetiletého. Je to legrační, ale miluju to, protože v podstatě stejně mluvím s lidmi, kteří mají rádi stejné věci jako já. Připadá mi, že máš stejné sci-fi zázemí jako já – jsou to spíš normální konverzace, než rozhovory, co poslední dobou dělám, protože stejně nakonec mluvím s lidmi, kteří jsou fanoušci stejných věcí, jako já. Je to jako když jdete do obchodu s komiksy a mluvíte tam s lidmi o tom, co zrovna vyšlo. Je vždycky zábava mluvit s jinými lidmi o jejich zážitcích s Doctorem Who, anebo o různých jiných seriálech, na kterých vyrůstali.

MW: Ale protože ty jsi fanoušek čtvrtého doctora a já pátého, tak bychom spolu radši vůbec neměli mluvit.

DH: (smích) To stačí. Jsi pro mě mrtvý.

MW: Vlastně právě ta propojenost herců a štábu s fanoušky je důvod, proč je tenhle seriál fanouškům tak blízký. Ta propojenost s nimi. A platí to hlavně o tobě, řekl bych.

DH: Svým způsobem se cítím jako fanoušek, který se prosmýkl do zábavního průmyslu. Často se cítím jako špión ve skvělém domě. A jsem velký fanoušek internetu. Cítím se špatně kvůli tomu, že dostávám spoustu dopisů tradiční poštou, ale nemám čas ji číst. Ale na internetu to dělat můžete – tedy, ne když máte malé dítě, ale teď jsem zpátky v práci a mám na nějaké věci čas, jako právě na update mého blogu. Je to v podstatě spojení ducha. Jsem rád za spojení tady a doufám ve spojení támhle. Trochu se cítím, že kdybych se neživil touhle prací, byl bych nějaká kódovaná opice a na tyhle otázky bych se ptal a ne na ně odpovídal.

MW: To je sen „nerda“, který máme všichni.

DH: A vy byste žárlili, protože bych se mohl vykašlat na práci.

MW: No, tak tě budu muset zdržet.

DH: (smích) Správně. Můj doctor přemůže toho tvého kdykoliv.

MW: Ve svém blogu taky mluvíš o tom, že ses setkal se svým synem, Bazem (Sebastianem, je mu 6 měsíců – pozn. překl.), ohledně pokračování velmi chytře nazvaného pokračování tvého filmu, A Dog´s Breakfast 2: Heir of the Dog.

DH: (smích) Musí si nějak vydělat na živobytí. Musí si nějak vydělat na nájem.

MW: Takže co to vlastně znamená?

DH: Doslova odrážím své nápady od Jane. A ty, o kterých neřekne, že jsou hloupé, zapíšu. Chybí mi to – opravdu mi chybí tohle dělat. Psaní je něco, co miluju, ale něco je i na tom, filmovat a hrát si s těmi malými věcmi okolo kamery. Hrozně mi to chybí. A taky prostě dát tu skupinu lidí zpátky dohromady. Byla to skvělá zkušenost, a já se v podstatě snažím oživit minulost.

MW: Takže pro pokračování budeš mít Paula a Rachel a Chrise atd.?

DH: Všichni se budou muset vrátit. Jakkoliv, v jakékoliv formě či stavu, ale budou se muset vrátit. Zajímá mě dál ta „Peter Sellers“ linie, vlastně jsme si hráli s Růžovým panterem. Možná by stálo za to, pohrát si s tou postavou v jiném prostředí, možná by se mohl podívat na to, jak to vypadá na filmovém natáčení nebo něco takového. Zrovna mě nic nenapadá, ale jakmile mě něco napadne, dám všem vědět.
Existují i další věci, které bych chtěl v budoucnosti dostat aspoň do stádia hrubých náčrtů. Hrozně rád bych něco natočil. A zase, jednáme se Sci-Fi o „Starcrossed“. Snažím se udržet tolik želízek v ohni, kolik jen jde, takže je vždycky něco, čemu se můžu věnovat.

MW: Pro „Starcrossed“, jsi na straně tvůrců nebo herců?

DH: Právě teď, tvůrců. Bohužel – tedy ne bohužel, jsem velmi šťastný – mě Stargate dost zaměstnává. Doufám, že se mi povede se mi tam sám sebe nějak dopsat, a někde si tam zahrát, na velký účet televize.

Rozhovor pro about.com dělal Mark Wilson
Pro sga-project.com přeložila a upravila Lenka „Klenotka“ Klicperová.