Vánoční povídka

Plukovníka Shepparda probudilo podivné cinkání, které se blížilo a vzdalovalo, sílilo a utichávalo a jako by přicházelo z chodby. Instinktivně sáhl po zbrani ze zvyku schované pod polštářem. Bylo půl sedmé ráno a oknem uvězněným za stříbrnými žaluziemi pronikalo do pokoje jen téměř neznatelné šero doplněné o mírnou záři orientačních světel v protější stěně. Sheppard se pomalu rozhlížel kolem sebe a snažil se zbystřit všechny smysly.
Cink cink cink, cink cink cink, ozvalo se najednou hrozně blízko a plukovník sebou prudce trhl. Vyděsil se tak, že málem střelil do plakátu Johnyho Cashe visícího vedle postele. John se mu v duchu omluvil a tiše bosky našlapujíce se vydal ke dveřím. Cinkání se ozývalo jen vzdáleně a Sheppard si byl jistý, že tu melodii odněkud zná. Taková vtíravá a přívětivá…, nebyl to nějaký wraithský klam nebo další varování od velryb?
Bezporuchový motorek dveří tiše zavrčel a místnost okamžitě zaplavil čerstvý chladivý vzduch. Sheppard se rozhlédl na obě strany. Nic. A pak najednou cink cink cink, cink cink cink…Melodie se šířila chodbou jako elektrický vzruch nervem a připojily se k ní zpívající hlasy. Plukovník se krčil za sloupem a s ukazováčkem na spoušti vyhlížel, kdy se někdo nebo něco ukáže.
„Rolničky, rolničky…,“ zpíval někdo a Sheppard pomalu povoloval sevření zbraně. „…Kdopak vám dal hlas…?“ Kde se vzali tu se vzali, poskakovali chodbou dva podnapilí vědci se santaklausovskými čepicemi na hlavách, v jedné ruce láhev nějakého laciného pití a v druhé se jim pohupovaly zčernalé, avšak stále funkční rolničky.
John schoval pistoli za záda a vyrazil ze svého úkrytu. „Co se to tady k čertu děje?“ rozkřikl se na rozesmátou dvojici. Měl vztek, že ho jejich cinkání probudilo, ale daleko více ho štvalo, že tam kvůli takové prkotině číhal s pistolí a ještě ke všemu v pyžamu.
„Dyť budou Vánoce,“ pokynul mu jeden z vědců, jehož jméno neznal, poloprázdnou lahví.
„Ale za čtrnáct dní!“ rozhodil Sheppard bezmocně rukama, přičemž vědcům odhalil dosud úspěšně tajenou zbraň.
„Ale ta vánoční nálada všude kolem…,“ kroutil hlavou ten nalevo. Otočil se k druhému bezejmennému vědci a oba s gustem radostně spustili: „Sláva je tu sníh, jedem na saních….“ A s neúnavným cinkáním do rytmu dál poskakovali chodbou, dokud nezmizeli za rohem.
Plukovník Sheppard se se znechuceným pošklebkem otočil a zamířil zpět do svého pokoje. Zajistil pistoli, hodil ji na matraci a přistoupil k oknu. Vypadalo to, že se venku už úplně rozednilo, tak zavřel oči a přál si, aby se žaluzie vytáhly nahoru. Téměř okamžitě uslyšel jemné skřípění. Sheppard se blaženě usmál, ostatně jako vždy, když využíval výhod antického genu.
Pomalu otevíral oči, aby je připravil na silnou dávku denního světla. Z pohledu ven mu však spadla čelist. Rázem mu bylo jedno, jestli ho oči pálí nebo ne. Jen němě zíral, jak se za sklem prohánějí milióny a miliardy sněhových vloček, jak narážejí na okno, jak se usazují na protějších věžích, zasypávají balkóny a terasy a vytvářejí štiplavě bílý koberec na západním molu. Sníh se proháněl mezi budovami a vločky si hrály ve větru ve všemožných vírech a proudech, až se člověku chtělo na tu krásu koukat celé hodiny. Město najednou vypadalo jako z perníku politého cukrovou polevou, smálo se a zároveň i chmuřilo pod sněhem nacpanými mraky, a možná zpívalo jako tehdy, když se vynořilo na hladinu.

Bylo to ráno o stříbrné adventní neděli a všichni se, jak se postupně probouzeli a kochali tou nádherou, scházeli na krytých vyhlídkových terasách, mnohdy s kouřícími šálky a talířky se snídaní. Řady lidí v červenobílých čepicích se najednou rozrostly, čímž se celková vánoční atmosféra ještě více utvrdila.
Jen doktor McKay nemarnil čas. Pobíhal po chodbách s laptopem a každého se vyptával, jestli neviděli doktorku Weirovou. Nakonec ji zastihl na jednom z balkónů uprostřed rozhovoru s plukovníkem Sheppardem.
„…Tak nám napadl sníh,“ konverzoval poněkud neobratně John a Elizabeth se už nadechovala, aby se mohla udiveně ptát, jak je to možné, když už Atlantis obývají třetím rokem a do teď nikdy nesněžilo.
„Elizabeth!“ vyrazil ze sebe Mckay a neohrabaně rozkládal laptop.
„Ano, Rodney?“ pronesla doktorka klidně a tázavě se na McKaye podívala. „Co se děje?“ zeptala se trochu uměle, ale nevypadalo to, že by ji doktor zrovna poslouchal.
„Tohle všechno…,“ začal McKay, „že na Atlantis sněží…to, to…“ koktal, „…to má svůj důvod!“
„Ano?“
„Prošel jsem, jako už po několikáté, antickou databázi a zjistil jsem…,“ najednou se odmlčel a zadumaně hleděl na obrazovku notebooku.
„Poslouchám, Rodney,“ vybídla ho znovu Elizabeth.
„…že na naší polokouli nastala zima.“ McKay se tvářil, jako by mu někdo před nosem právě vyčerpal ZPM.
„Rodney?!“ ozval se jako první Sheppard. „Jsme tady tři roky a ještě tu nespadla ani vločka!“
„Tady nejseš na Zemi!“ hájil svoje poněkud překvapivé tvrzení doktor. „Nejen že tahle planeta má delší dobu oběhu kolem slunce, ale i sklon její osy, přísluní, odsluní, proudění v atmosféře…Může se stát, že se počasí na čas změní…“
„Ty nevíš, proč sněží, že ne?“ vypálil plukovník na rovinu. Přimhouřenýma očima při tom sledoval McKayovo vykrucování.
„Podle všeho, co víme o zdejším počasí…dá se předpokládat, že sníh napadne a hned zase sleze…Pravděpodobně je to jen obdoba našeho apríla.“
„Rodney, ty nevíš, proč sněží,“ konstatoval John i přes Rodneyho neustálé omílání všelijakých předpokladů.
McKay chvíli váhal a vypadal, že mu v krku něco překáží. Odvrátil pohled kamsi nad Elizabeth a s největším sebezapřením odsekl: „Sakra, nevím, proč sněží.“
„Děkuji,“ zakřenil se Sheppard. Elizabeth se vedle něj snažila zabránit silnému cukání v koutcích.
„Jak dlouho myslíš, že to bude ještě padat?“ zeptala se šéfka expedice téměř mateřsky.
„Copak jsem Míša Dolinová?“ ohradil se McKay rozčileně. „Nevím proč sněží, tak jak můžu vědět, jak dlouho to ještě bude padat?!“
Plukovník Sheppard se s rukama v kapsách podíval na oblohu, zhoupl se na špičkách, poplácal McKaye po rameni a řekl: „Rodney, klídek, dyť budou Vánoce.“

A sněžilo dál. Atlantis schovaná pod sněhovými čepicemi vypadala jako z pohádky. Sníh se z oblohy sypal jako peří z protrženého polštáře a na západním molu se chvíli co chvíli strhávaly koulovačky mezi vědci a vojáky. Jindy suší doktoři a vážní důstojníci se teď váleli v závějích, až všichni byli úplně bílí, takže se navzájem nepoznávali. Pak se strhla bitva všichni proti všem, která ustala až hodinu po setmění.
Doktorka Weirová všechno sledovala ze svého luxusního apartmánu, který odmítala komukoliv ukázat, a chvílemi měla nutkání obléct si péřovku, dát si přes obličej šálu a také vtrhnout do té vřavy. I přes všechny ty okamžiky, kdy schizofrenně přecházela od okna ke skříni a zpět, se udržela a zachovala tak vážnost, která velitelce Atlantské expedice příslušela.
Večer panovala na chodbách příjemná atmosféra, hlavně díky tomu, že se McKayovi, který mimochodem neunikl několika pečlivě mířeným ledovek od Ronona, podařilo zatopit. Byl čas večeře a když všichni dojedli, předstoupila Elizabeth jako instruktorka na školním lyžařském výcviku a krátce promluvila: „Je pravda, že i po třech letech nás toto místo stále dokáže něčím překvapit,“ začala a všeobecný hlahol u stolů utichl. „Počasí nás postavilo do nečekané situace, které každý z nás čelí jinak. Někteří z vás dál pokračují ve své práci,“ pohlédla na Mckaye, „ale jiní se rozhodli naložit s časem po svém.“ V jídelně se ozvalo zašumění. Doktorka se krátce odmlčela a pokračovala důrazněji: „Nemohu dopustit, abychom přestali být opatrní, zvláště pak, když máme za dveřmi několik mocných nepřátel. Máme teď sice jistou taktickou výhodu díky novým ZPM, ale nesmíme se nechat ovládnout radovánkami a pocitem všemocnosti.“ Osazenstvo jídelny se nyní tvářilo provinile a všichni schlíple po čemsi pátrali na podlaze. „Nerada vidím, když se někdo věnuje zábavě v pracovní době,“ hřímala už teď Elizabeth. „A proto jsem se rozhodla,“ vložila krátkou pauzu napětí, „že ode dneška vyhlašuji dovolenou pro všechny!“ Halou proběhla vlna překvapení, které záhy přešlo v neskrývané nadšení. „Užívejte si volné zábavy!“ řekla ještě a její „Děkuji za pozornost“ už zaniklo v mocném aplausu a děkovném hvízdání.

Od doktorčina projevu zavládla na Atlantis příjemná a naprosto uvolněná nálada. Všichni, kteří by jinak pracovali, zkoumali a bádali nebo se trénovali v boji, teď posedávali v improvizovaných hospůdkách a kavárničkách. V jídelně bylo neustále živo a najednou se tam bez zábran řešily i věci, které by dříve byly tabu.
Vánoce se každou minutou kvapem blížily a někteří Atlanťané se po dlouhé době chystali na návrat domů. A tak každý vyprávěl, co bude přes svátky dělat, co přiveze jako dárek svým blízkým, nebo prostě jen snili o vánočním cukroví a štědrovečerní večeři, jako třeba doktor Zelenka. Letos ale v Pegasově galaxii musel zůstat, protože seznam lidí, co se vraceli na Zemi, se řadil abecedně a posledním vědcem, který mohl město opustit, byl doktor Waldhauser. Inu, co mohl chudák Zelenka dělat. Trochu si česky zanadával, ale když se dozvěděl, že zůstává i doktor McKay, plukovník Sheppard i Elizabeth a ještě ke všemu se podíval na zasněžené město za oknem, které vypadalo skoro jako z trochu modernějších obrázků Josefa Lady, už ho to tolik nemrzelo.
Plukovník Sheppard, jakožto nejvyšší vojenský důstojník, domů prostě nemohl. A tak aspoň v jídelně všem členům svého týmu včetně Elizabeth líčil, co by o prázdniny podnikl.
„Já mám rád sníh,“ říkal všem a vzpomněl si, jak se divil generál O´Neill, když před ním prohlásil, že se mu líbí v Antarktidě. „No představte si to lyžování na horských štítech, tu rychlost, modrou oblohu, slunce…ten adrenalin…,“ unášel se v představách. „A co ty, Rodney?“ zeptal se doktora McKaye, který si najednou nervózně hrál s čajovou lžičkou.
„Rodney?“ oslovila jej Elizabeth. McKay však jen polekaně vzhlédl.
„Co, co, stalo se něco?“ zakoktal. „Pardon, musím, musím si něco zařídit,“ zadrmolil a rychle se zvedl od stolu, přičemž zvrhl Rononův půllitr. Rychle se omluvil a pádil pryč.
„Sakra,“ zaklel Ronon, ale zřejmě usoudil, že pronásledovat Rodneyho, aby utřel rozlité pivo, nemá cenu. „Co je mu?“ podíval se na ostatní.
„Jak ho znám, tak bych řekl, že ho právě napadlo, jak dobít ZPM,“ řekl Sheppard a dopil zlatavý mok ze své sklenice.
Ten večer se celé město úplně oddalo svobodným radovánkám. Kde se vzala, tu se vzala, najednou na schodišti v místnosti s bránou vystupovala narychlo sestavená rocková kapela „Snow rock revival“, jejíž nenazkoušený a krajně amatérský výkon byl sice poměrně žalostný, ale i tak si našla mnoho příznivců, kteří byli díky athosianskému pivu (a pálence) ochotni pařit až do rána.
Improvizovaný rockový koncert si rozhodně nenechal ujít Ronon. Už dlouho budil pět pokojů kolem svého každodenním nářezem od Metallicy, Iron Maiden nebo AC/DC. Od letectva Spojených států totiž dostal za „věrnou službu vlasti“ nadupaný jukebox. A tak se i občas Atlanťané probouzeli do krásného Don´t cry od Guns ´n´ Roses.
Plukovník Sheppard, sice ze srdce milovník hudby Johnyho Cashe, také zavítal před hvězdnou bránu. Nemohl si sice, tak jako Ronon rozpustit dredy a pořádně se odvázat, ale zato si rád zatančil ploužáky s Teylou (kterou to neustále táhlo do sklepa, viz dále) nebo s jednou ze sestřiček z ošetřovny. A také vzpomínal na Chayu.
Přišel i doktor Beckett a až úplně vzadu u brány si rozpačitě povídal s laborantkou Libby. Možná už tušil, že tyhle Vánoce budou jeho poslední na Atlantis. IOA ho chtěla nahradit někým jiným (určitě nějakou šťabajznou, myslel si Carson), protože se jim už zřejmě nehodil do jejich scénáře. Navíc mu Elizabeth, John, Rodney, Ronon a další polovina města stále nemohla odpustit ten incident s ucpanou kanalizací.
Trochu více příznivců (hlavně žen) si našly rytmy diska dunící ve sklepě poblíž skladů dronů. Hlavní organizátorka diskotéky, doktorka Heightmayerová, přemluvila doktora Waldhausera, aby trochu rozšteloval osvětlení. Doktor druhý den nasedal do jumperu a přes intergalaktický most letěl na Zemi, a tak neměl co ztratit, proto se náležitě snažil. Výsledek byl ohromující. Záplava barev a efekty jako na nejlepší laserové show. Doktorka Heightmayerová vlepila Waldhauserovi mlaskavou pusu a jako první vběhla doprostřed parketu svíjíc se v rytmu nějaké hitovky z osmdesátých let. Doktor Zelenka by jistě skladbu Michala Davida poznal.
Jen doktor McKay se nezúčastnil žádné akce a nebyl nikde k zastižení. Většina města si na něj ani nevzpomněla a ti co ano, to považovali jen jako další projev jeho nepříliš společenské povahy.

Sněžilo celou noc a napadl možná i další půlmetr sněhu, ale když se druhý den (chvíli před polednem) všichni probudili, pronikaly téměř do všech oken třpytivé, od sněhu odražené, sluneční paprsky. Atlantské věže vypadaly pod těžkými sněhovými čepci směšně a mola schovaná pod jasně bílou peřinou ostře kontrastovala s temně modrou hladinou oceánu a blankytnou oblohou.
A tak se zívající obyvatelé města zase scházeli na balkónech a terasách a znovu obdivovali tu čistou nebeskou krásu. Byli na Atlantis hrdí a když teď byla celá zasypána sněhem, probouzely se v nich láskyplné city. Ale druhou stranu města, od nejvyšší věže na sever, tu překrýval těžký namodralý stín…
Plukovník Sheppard vyšel ze svého pokoje, právě když kolem tiše našlapoval McKay.
„Rodney?“ oslovil ho a doktor sebou škubl. „Co tady sakra děláš?“
„Chtěl jsem se, totiž…,“ Rodney vypadal, že se pokouší vymyslet nějakou historku, ale moc se mu to nedařilo. „Víš co, pojď se mnou,“ vyzval nakonec Shepparda.
John jej tedy následoval a brzy zjistil, že směřují k Elizabethinu apartmá. McKay zaklepal a řekl jen: „Elizabeth, pojď prosím s námi.“
Doktorka Weirová, ještě s natáčkami ve vlasech, se tvářila zmateně a v duchu už přemýšlela, co zase zaznamenaly dálkové senzory nebo která část města se zase probudila k životu a dělá neplechu.
Zastavili se ještě pro Teylu, Ronona, Radka a Carsona, a pak je McKay vedl kamsi dolů a daleko do severní části města, kterou ještě ani pořádně neprozkoumali. Došli nakonec jedné tmavé chodby a s typickým zavrčením se před nimi otevřely široké dvoukřídlé dveře zdobené jakýmisi secesními motivy. Zavanul studený vzduch a do chodby vniklo ostré denní světlo. Sheppard si všiml, že v rohu stojí opřené jednoduché hrablo na sníh – a hned věděl proč. Dál se v závějích klikatila úzká proházená pěšina.
„Prosím pojďte, nezdržujte se,“ vybízel skupinku McKay a sám skoro utíkal. Cesta vyústila na nepříliš velké, ale sněhu zbavené prostranství na okraji mola. Šestice rozpačitě hleděla na oceán a Rodneyho stojícího u sněhové bariéry.
„Jak se vám líbí?“ rozzářil se McKay a rukama ukázal před sebe. Všichni se jako na povel otočili.
„Můj bože, co to…,“ vydechla doktorka Weirová a ostatní němě zírali. Nedaleko od nich se do obrovské výšky zvedala široká bělostná plocha z čistého a ničím neporušeného sněhu. Byla snad stovky metrů dlouhá a až úplně na jejím konci v obrovské výšce vystupoval tmavý vršek nejvyšší věže opatřený impozantní čepicí.
„Ty brďo,“ utrousil Zelenka česky.
„To vypadá jako…,“ zmohl se na pár slov i plukovník.
„…Božínku, jako šjezďovka,“ doplnil Carson s nezaměnitelným skotským přízvukem.
Nikdo nemohl od toho neuvěřitelného koberce odtrhnout zrak. Kdyby se v tu chvíli podívali na Rodneyho, spatřili by na jeho tváři vítězoslavný úsměv.
„Ale jak…jak jsi to udělal?“ zeptala se doktorka Weirová konečně a McKayovi to v očích jen zajiskřilo.
„Všechno je to kvůli tobě, Johne,“ kývl doktor na plukovníka.
„Kvůli mně?“
„Ano. Jak jsi vyprávěl o lyžování na horských štítech…štít jako štít, ne?“ McKay si vychutnával každé svoje slovo.
„Tys použil ochranný štít města?“ dovtípil se Sheppard.
„Napsal jsem program, který dovolil vytvoření štítu jenom v tomto místě a navíc ruší jeho zaoblení, takže ta plocha je opravdu dokonale rovná…“
„Ale jak…to musí být hrozně složitý program, který obchází spoustu bezpečnostních protokolů a…,“ drmolil rychle Zelenka.
„Ty jsi expert na jumpery, já v šestý třídě napsal program pro vypočítání každoroční odchylky dráhy Země kolem Slunce… Jen tehdy nebyl žádný počítač, který by to dokázal provést…,“ zavzpomínal si a pokračoval: „Celou noc na upravený štít padal sníh, takže by ho tam měla být slušná vrstva. Teď už jen upravit jumper na rolbu a…“
„Upravit jumper na rolbu?“
„Počítám s tvou pomocí, Radku,“ obrátil se McKay na doktora Zelenku, který nadšeně přikývl.
„Rodney?“ ozval se hned s připomínkou Sheppard. „Víš, chybí mi tu vlek…“
„Vlek? Tobě chybí vlek?“ rozčiloval se Rodney jen tak na oko. „Ty po mně chceš vlek, když jsou v tomhle městě desítky ne-li stovky transportérů? Jeden je přímo zde u dojezdu, ukázal rukou na jakousi šedou budku čnící ze sněhu. A druhý je na vrcholku hlavní věže.“
„Jak je ta sjezdovka dlouhá?“ zeptala se Elizabeth.
„Pythagorovou větou…výška věže je tři sta šedesát metrů a vzdálenost od její paty sem je zhruba půl kilometru. To tedy dělá,“ počítal v hlavě, „něco přes šest set metrů, sklon třicet pět stupňů. Není to žádná dětská loučka.“
„Ale té energie, kterou to spotřebovává…,“ lamentoval doktor Beckett. „Takové plýtvání, to je…“
„Carsone!“ přerušil McKay doktorovu chvilku o hospodárnosti. „Štít nad celým městem vydrží na jedno ZPM zhruba tři tisíce let. Tahle jeho zlomková část…A vůbec, od kdy tobě záleží na šetření s energií?“
„Ale Rodney, doktor to tak nemyslel,“ snažila se všechno diplomaticky urovnat Elizabeth.
McKay ji ale nevnímal a mumlal si něco pro sebe: „…Člověk pro ně něco udělá, stráví celou noc nad výpočty a konfiguracemi… a oni řeknou Meredithe, plýtváš energií, Meredithe, kde máš lanovku…“
„A na čem se po tom sněhu jezdí?“ zeptala se Teyla, která dosud stála poněkud v ústraní a jen nechápavě sledovala výměnu názorů svých kolegů. Pořád ještě pozemský život moc nechápala.
„Lyže, snowboard, duše od traktoru…,“ vyjmenovával Sheppard, ale najednou se zarazil. „Kde to sakra vezmeme?“
„Totiž,“ otočil se k němu již uklidněný Rodney, „myslel jsem, že pro to zajedeš na Zem.“

Neuběhlo ani půl hodiny a plukovník už vyťukával adresu Země uvnitř konstrukce intergalaktického mostu. Na palubní desce měl pár cédéček se vzkazy a také mnohastránkovou soupisku všeho potřebného vybavení. Na Atlantis se demokraticky rozhodlo, že není myslitelné, aby měl každý svoje lyže, proto jich plukovník přiveze jen dvacet párů a nějak už si je mezi sebou rozpůjčují.
Generál Landry v SGC nebyl zrovna moc vstřícný a dokonce prohlásil, že ho nějaký sníh a sjezdovka a kdovíco vůbec nezajímá, že teď momentálně válčí s Ori. A tak plukovník zamaskoval svůj jumper a vydal se na nákupy. Lyže, hůlky, lyžáky, rukavice, brýle, čepice…Nakonec přihodil i dva snowboardy a nafukovací pneumatiku.
A když už byl prostor v zadní části jumperu tak plný, že šlo sotva projít, zastavil se ještě v Minnesotě, zda-li tam náhodou neuvidí generála O´Neilla. A jaké překvapení! Jack seděl na dřevěném molu u rybníka a podřimoval pod svým rybářským kloboukem. Sheppard tedy tiše přistál na nevelkém travnatém plácku.
„Nevypadá to, že by dneska braly, co?“ řekl a rozložil si vedle O´Neilla plátěnou židli. Generál se jen klidně otočil, přeměřil si Johna pohledem a pak tiše řekl: „Shepparde, vidíš tohle?“ a ukázal na zařízení velikosti třešňové pecky v uchu. „Právě mi říkali, že přistáváte u mě na zahradě.“
„Omlouvám se, jestli jsem vám poničil trávník…“
„Přijel sis pro krůtí sendviče?“ otázal se Jack a sledoval nehybnou vodní hladinu.
„Taky,“ uznal Sheppard, „A taky pro lyže, snowboardy…“
„Chystáš se do Antarktidy?“
„Možná příští rok. Víte, McKay postavil na Atlantis sjezdovku.“
Generál si povytáhl klobouk z čela. „Sjezdovku? Vy tam máte sníh?“
„Hory sněhu,“ rozmáchl se plukovník do stran. „Tady ještě nenapadl?“
„Říkají tomu globální oteplování,“ utrousil Jack. „Vemte mě s sebou! Prosím!“ otočil se k Sheppardovi zcela vážně.
„Ale pane, to…“
„Tady se to nedá vydržet! To je pořád Hallowed are the Ori a Merlinova zbraň a Camelot a Artuš, Daniel se úplně zavrtal do knihovny, Carterová už měsíc zkoumá centimetr Orijské lodě a Teal´c osobně přesvědčuje snad každého Jaffu v galaxii…Tyhle Vánoce bych nepřežil.“
Co naplat, O´Neill byl jednou generál letectva a plukovník ho musel poslechnout. Oba se tady vydali na půlhodinovou zpáteční cestu dlouhou tři milióny světelných let.

Sheppard Atlantskou místnost s bránou málem nepoznal. V každém rohu stály živé vánoční stromky ozdobené mašlemi, alobalem, usušenými pomeranči a posledními zásobami čokolády (kdo se pozorně díval, našel i velikonoční vajíčka). Přes schodiště visel zlatý řetěz, který vzali bůhví kde, od stropu visely lesklé zkroucené mašle, které připomínaly šroubovici DNA, a okna do kanceláře doktorky Weirové byla nasprejována umělým sněhem ve tvarech vloček, sněhuláků a zářících komet. Z reproduktorů k tomu ještě vyhrávala nějaká známá koleda. Zkrátka a dobře, jak by řekla Sopdet, vánoční teror.
„Oh my god,“ zíral Sheppard ven z jumperu.
„Vem mě zpátky!“ změnil O´Neill okamžitě svůj názor, ale Johnovi bylo jasné, že to nemyslí vážně. Jumper s tichým bzučením vznesl vzhůru a mezi výzdobou se prosmýkl do hangáru.
„Nechcete se proletět nad městem, pane?“ zeptal se plukovník generála připraven stisknout tlačítko pro otevření vnějších vrat.
„Celou cestu mi vyprávíš o hromadách sněhu a pak se ptáš?!“ O´Neill se teď tvářil skoro rozhořčeně, což by bývalí členové SG-1 chápali jen jako další žert. „Ovšem že chci!“ přikázal a rukou naznačil něco jako „tak leť, leť, leť.“
Motory jumperu zavrčely na vyšší frekvenci a loď vystřelila jako torpédo k blankytné obloze. Plukovník Sheppard ji nechal vystoupat vysoko nad oceán, opsal ladnou smyčku, za kterou by se nestyděl žádný profesionální pilot, a letěli zpět městu vstříc.
Atlantis seděla na klidné hladině a její mola a přízemní podlaží se skrývala pod sněhovými závějemi, skoro jako kdyby tomu tak bylo odnepaměti. Od bělostného sněhu se odráželo slunce a celé město tak zářilo jako vybroušený diamant.
Jumper opsal širokou kružnici, aby si mohl Jack prohlédnout město ze všech stran a pokochat se i pohledem na McKayovu monumentální sjezdovku z vrcholku Nejvyšší věže až téměř k hladině moře.
„Musíš na to být hrdý,“ prohodil Jack jen tak znenadání.
„Promiňte, pane?“ nechápal Sheppard a otočil se na generála. „Na co mám být…“
„Máš antický gen…tohle všechno,“ ukázal k přibližujícímu se městu, „postavili tvoji předci. Musíš být hrdý.“
„Hm, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ uznal plukovník bez známek větších emocí. „Myslel jsem, že vy také máte antický gen, generále…“
„Také jsem hrdý!“ přikývl O´Neill, jen mu v očích zajiskřilo.
„Až najdu kousek antické technologie, která bude fungovat správně a bez vedlejších účinků, také budu hrdý,“ uzavřel krátký rozhovor Sheppard a navedl jumper mezi budovy města.
Loď kličkovala mezi mrakodrapy, podlétávala všemožné můstky a spojovací chodby, jako kdyby měli za patami wraithskou stíhačku nebo skupinku splašených dronů. „Tohle miluju,“ zakřenil se John a ostře zvedl jumper nad jednu doposud neprozkoumanou budovu. Proletěli dokonce i pod McKayovou sjezdovkou, než plukovník konečně navedl jumper zpět do hangáru.
„Co je to támhle?“ ukázal O´Neill doprostřed neporušené bělostné plochy. „To vypadá jako…“
„Jumper?“ vyrazil ze sebe Sheppard podiveně. „Co to ksakru…“ Jumper vypadal, že se nekontrolovatelně klouže ze svahu dolů hrna před sebou obrovskou hromadu sněhu.
Plukovník Sheppard už déle neváhal a ve výšce pár metrů nad sjezdovkou se vydal dolů.
„Jumperu v nesnázích, tady generál O´Neill, letíme vám na pomoc, prosím odpovězte,“ ujal se generál zkušeně vysílačky.
Chvíli bylo ticho, žádná odpověď, žádné statické praskání. Jack se tázavě podíval na plukovníka Shepparda, který upřeně civěl oknem před sebe. „No to mě podrž,“ zašeptal John a nespouštěl oči z objektu manévrujícího v hromadách sněhu. Nebylo pochyb, že se skutečně jedná o antický puddle jumper, ale byly na něm provedeny velmi zvláštní úpravy.
Až ze vzdálenosti pouhých pár metrů se dala mezi hroudami sněhu rozpoznat k přídi přivařená radlice, která kdysi nepochybně bývala částí wraithské stíhačky. I když se po celé sjezdovce ozývalo skřípění ohýbaného kovu a chvílemi to vypadalo, že spíše sníh před sebou hrne jumper, vše očividně pracovalo správně. Vysunuté gondoly motorů trčely podivně křivě a hnaly silné vzdušné proudy přímo pod jumper, takže se sníh vířil, přesýpal a usedal jako v nejhorší vánici. A konečně, k zádi se upínalo ocelové rameno, k jehož konci až na povrchu sjezdovky byl připevněn plát plechu dvakrát širší než samotný jumper.
A výsledek? Nebýt kýčovitého panoramatu futuristických věží, mrakodrapů a mořské hladiny, mohl by si člověk myslet, že se nachází na precizně upraveném alpském svahu.
„Zelenka?“ zakřičel do vysílačky plukovník Sheppard. „Tohle byl můj oblíbený jumper!“ Nehybně se vznášejícím jumperem obou vojáků se najednou rozezněla nějaká píseň, jejímž slovům ani jeden nerozuměl, a vzápětí se ozval známý slovanský přízvuk:
„Plukovníku Shepparde? Totiž, víte, vy jste mě volal? Pustil jsem si jen pár cédéček a… nebojte se, jumper bude jako dřív!“
„Doktore Zelenko?“ stiskl také knoflík vysílačky na palubní desce generál. „Tady generál O´Neill…“
„Oh, pane, co…totiž…doktorka Weirová mi dala povolení a…,“ hledal jen těžko správná slova vystrašený vědec. „…Mohu pro vás něco udělat?“
„Jo,“ neváhal O´Neill ani vteřinu. „Dokončete to co nejdřív!“ Jack spiklenecky mrkla na plukovníka a posunky naznačil, že je čas na přistání.

Druhý den ráno se v ostrých slunečních paprscích rýsovala dokonale upravená plocha s typickým manšestrovým vzorem, která přímo vybízela k obutí lyží a rychlému sjezdu. I netrvalo dlouho a na balkóně nejvyšší věže se utvořila skupinka přešlapujících nadšenců v zimních bundách, šálách, rukavicích i lyžařských brýlích, kteří se neohrabaně pokoušeli dostat do lyžáků a zároveň přidržovat nepraktické a neskladné hůlky i lyže, aby se vše s řinčením neproměnilo v neuspořádanou změť na podlaze. Nakonec se všichni vysoukali na rolbou vytvořenou startovní rovinku a nedechli se čerstvého mrazivého vzduchu. Slunce ještě svítilo od východu, a tak lehce klouzalo přes vršky drobných sněhových vlnek.

„Zelenka, jak jste to dokázal?“ ptali se ho posléze.
„Ále, táta dělal vlekaře ve Špindlu…a já se v rolbě skoro i narodil!“

Skupinku nadšenců tvořilo pět mužů, především vojáků včetně plukovníka Shepparda, a dvě ženy; do tlusté vlněné šály a čepice růžové barvy zachumlaná doktorka Heightmayerová a poručík Cadmanová v maskáčové bundě, čelence a vlasy svázanými do culíku.
„Oukej,“ zavolal plukovník Sheppard a pozdvihl svoji hůlku do výšky. „Začíná přímý přenos ze Salt Lake City, vyrážíme!“ John se odpíchl hůlkami, krátce zabruslil, srovnal lyže a jen co nabral rychlost, střihal jeden oblouček za druhým. Ostatní jej více či méně úspěšně následovali.
„To je nádhera!“ volala nadšeně psycholožka Heightmayerová a uvolněným tempem lyžovala „od lesa k lesu“.
„Jo, tohle je fakt boží,“ souhlasil jeden z důstojníků, který zastavoval každých sto metrů a kochal se pohledem na město. Pokaždé vyndal z kapsy fotoaparát a snažil se o co nejvěrnější zachycení atmosféry.
Jako první dolů přijel plukovník Sheppard. Ostře zabrzdil, až se zvedl hustý mrak zvířeného prašanu a chystal se počkat na ostatní opřený o bok ne zrovna anticky vyhlížející boudy, která ve svých útrobách ukrývala transportní zařízení.
„Shepparde, vždyť vy neumíte lyžovat,“ ozval se jaksi mimochodem zpoza haldy sněhu ženský hlas, až sebou plukovník vylekaně trhnul. „Vy to sekáte přes patky, tak se už dneska nelyžuje.“ Z úkrytu vystoupila jakási pětapadesátnice oblečená do těsných červených kamaší, péřové bundy a bílé čelenky přes uši. Obličej měla poněkud hranatý a bílé slunce odhalilo na jejích tvářích nespočet krátkých bílých chloupků.
„Asi jsem ze staré školy,“ ušklíbl se John. Zaboha si nemohl vzpomenout, jak se tahle žena postavou připomínající tak trochu zápasníka jmenuje nebo jakou funkci na Atlantis zastává.
„Vždyť máte carvingové lyže, na těch se přeci jezdí jinak…,“ pokračovala dál v kritice zjevně ostřílená lyžařka.
„Budu se snažit se zlepšit,“ řekl Sheppard v domnění, že se z toho nějak vymotá. Zoufale se ohlédl, kde uvízl zbytek jeho lyžařské skupinky. Spatřil je, jak stojí v řadě a sledují nějakého zoufale plužícího lyžaře začátečníka, který se opatrně spouštěl dolů a chvíli co chvíli zastavil. Zatraceně, pomyslel si a snažil se vymyslet nějaký způsob, jak tohle překvapivé setkání ukončit.
„Práci v kolenou zvládáte dobře,“ začala neznámá další monolog, „ale chce to lépe přenášet váhu. Skoro všechna by měla být na spodní lyži a horní by měla být trochu předsunutá a…“
„Aleno, ty jsi tady taky?“ zazněl od transportéru McKayův hlas. Sheppard za něj snad nikdy nebyl tak vděčný.
„Á Rodney, zrovna tady plukovníka učím lyžovat.“ Alena se trhaně a trochu uměle zasmála.
„Hm, já myslel, že umíš lyžovat,“ podivil se doktor McKay. „Ale dobrá volba instruktora, tady doktorka Drábová byla – kolikrát v Alpách?“
„Pětašedesátkrát v italských Dolomitech a osmnáctkrát v Rakousku.“
„Působivé,“ přemohl se Sheppard. „Jen tady dolaďujeme nějaké detaily a…,“ snažil se trochu ospravedlnit a uvést věci na správnou míru.
„Chce to od základu změnit styl,“ podrazila ho alpinistka culíc se od ucha k uchu. John se začínal dopalovat. Kdo by také chtěl před McKayem vypadat jako úplný trotl?
„A vy jste doktorka lyžování nebo co tady…“
„Tady doktorka Drábová je náš nejlepší matematik!“ chopil se hned obhajoby McKay.
„Ale Rodney…,“ kroutila se vědkyně jako puberťačka.
„Těšilo mě vás poznat,“ řekl Sheppard rádoby zdvořile a otočil se k McKayovi. „Tak tedy, když dovolíte, pojedu zase na kopec, abych si nacvičil to přenášení váhy a…“
„Tomu říkáte carvingový oblouk, Heightmayerová?“ rozkřikla se Drábová z plných plic. Očividně teď plukovníka vůbec neposlouchala a věnovala se dění na svahu. Konečně se vrátila celá skupinka včetně onoho nejistého plužícího začátečníka. Až teď bylo poznat, že to nebyl nikdo jiný než Ronon.
Plukovník Sheppard využil příležitosti a odbruslil pryč a nechal tak padnout do spárů Drábové nebohou psycholožku. Obě spolu pak lyžovaly celé dopoledne. Po obědě už však doktorku Heightmayerovou nikdo nespatřil a nebyla k nalezení ani ve své pracovně ani ve svém pokoji… „Před čím by se schovávala?“ kroutila hlavou doktorka Weirová. Sama si zamluvila lyže na další den a také pár lekcí od doktorky Aleny, zkušené horalky.

Netrvalo dlouho a u obou stanic „lanovky“ vyrostly improvizované stánky s občerstvením. Na výslovné přání všech lyžařů rozšířil doktor McKay štít u horní stanice o pár metrů, takže se vytvořila plošina, ne kterou svítilo slunce téměř celý den. Zelenka pomocí upraveného jumperu nahrnul trochu sněhu a pak už jen stačilo rozestavět pár skládacích židlí nebo laviček, stolků a hned se mohlo podávat všechno, co se skrývalo pod výstižným shrnutím pivo-limo-párek.
Prvním zákazníkem byl překvapivě generál O´Neill. Přinesl si vlastní skládací křeslo, nasadil si kulaté sluneční brýle, které pamatovaly i pouštní žár Abydosu, a usadil se na místo nejlepší sluneční lázně. Do sněhu po pravici zahrabal láhev šampaňského a pomalu ho upíjel z protáhlé křišťálové skleničky.
„Proč také nelyžujete, pane?“ ptal se ho každou chvíli někdo.
„Přijel jsem si sem odpočinout, ne se sedřít!“ odpovídal generál podrážděně a dál nastavoval tvář zimnímu slunci.
Doktor Zelenka vyšel vstříc i dalším nadšencům a sportovním příznivcům a připravil na pravé straně sjezdovky několik terénních vln, skokánků a free-stylových překážek svařených převážně z dalšího wraithského šrotu.
Odpoledne na sjezdovku mířily celé zástupy Atlanťanů. Všichni si chtěli zblízka prohlédnout McKayovo úžasné dílo i samotné lyžaře. Na interní atlantské síti kolovaly pořadníky na zapůjčení lyží a kdo zaváhal, na toho připadl termín vzdálený celé týdny. Zájem byl i o duši od traktoru, kterou Sheppard přivezl, jen se musela poupravit dojezdová plocha, aby křičící a adrenalinu plní „snowtubbingáři“ neskončili v moři.
Snad jenom Ronon byl zoufalý. Stále jen sjížděl kopec v širokém pluhu a zaboha nemohl udělat normální oblouček. A aby toho nebylo málo, všichni vždy čekali na jeho jízdu a bavili se pomyšlením, že by je sice přepral, ale rozhodně „nepřelyžoval“.
„Hej, brácho, pojeď sem,“ zavolal na něj Sheppard, když se potkali na horní stanici. Ronon k němu těžkopádně dobruslil, přičemž mu v poslední chvíli vypnula pravá lyže a on se zhroutil na terasu věže.
„Já se na to můžu…,l“ zaklel, zul si i druhou lyži a hodil je do kouta.
„Co je Shepparde, máš pro mě taky nějakou radu jako ta stará medvědice v tom červenym?!“
„Hm, vidím, žes měl tu čest potkat uznávanou matematičku,“ uchechtl se plukovník. „Ne, mám tady úplně něco jinýho. Myslím, že ti pomůže změna stylu.“
„Mam si vzít jiný hadry? A to mi má pomoct?“
„No vlastně…špatně jsem to řekl. Spíš by ses měl vrátit ke svýmu vlastnímu stylu…,“ Ronon nechápal, o čem to Sheppard mluví, ale trpělivě čekal, co z něj nakonec vypadne. „Zkus to na tomhle,“ řekl a ukázal na snowboard opřený o zábradlí. „To ti padne víc.“
„Jak se na tom jezdí?“ zeptal se Ronon bez většího zájmu.
„Vem si tyhle boty a sleduj. Nic to není.“
A nic to nebylo. Ronon už při třetí jízdě vypadal, jako kdyby se narodil se snowboardem na nohou. Krouhal sjezdovku jako profesionál a troufl si zavítat i do free-stylového koutku. Nikdo už o jeho lyžařských schopnostech ani nepípl.

Vánoční svátky se kvapem blížily a než se všichni obyvatelé Atlantis stihli na svahu vystřídat, byl tu Štědrý den. A najednou městem vonělo vánoční cukroví a…a…
„Co je to za smrad?“ zavětřil McKay na jedné z chodeb v ubytovací sekci.
„What a hell is this?“ reagoval podobně jako vždy plukovník Sheppard. Chodbami se linul zápach z nějakého neidentifikovatelného, ale stoprocentně hořícího, předmětu. Sheppard s McKayem tedy procházeli chodbami a snažili se zjistit, odkud kouř pochází.
„Ještě abychom tu o Vánocích měli požár,“ myslel hned na nejhorší Rodney.
Zápach sílil a přidal se i skutečně viditelný kouř. Pálil v očích a nepříjemně štípal v nose.
„Vypadá to, že tady je největší koncentrace,“ sdělil McKay sledujíc displej antického víceúčelového zařízení z jumperu.
„Kdo tady bydlí?“ zeptal se Sheppard a pokynul ke dveřím na protější straně chodby. Nečekal na odpověď a přejel rukou před senzorem. Zabzučení zvonku bylo slyšet i na chodbu.
„Co se děje?“ vystrčil ze dveří hlavu doktor Zelenka. Na sobě měl reklamní tričko nějakého českého pivovaru, které moc neladilo k trenkám s českou vlajkou. Zápach z chodby by ho musel praštit přes nos, ale Radek nic, jen si je oba prohlížel za svými brýlemi.
„Ty to necítíš?“ přistoupil blíž Rodney. „Něco tady hoří.“
„Hoří?“ divil se Zelenka. „To nevím, tady nic…jó, počkejte, vy myslíte františka?“
„Jakýho Františka?“
„No přeci támhle, františka,“ ukázal doktor ke zdi. Na víčku od zavařovací sklenice tam stál černý kužel, ze kterého se mírně pokuřovalo.
„What a…,“ nadechoval už se plukovník, ale Radek ho předběhl.
„To, to je františek, zapaluje se o Vánocích. Je to taková česká tradice a…“
„Česká tradice? To na Vánoce vykuřujete domy proti švábům?“
„Ne, to…Rodney, co si to dovoluješ? Když se ti to nelíbí, tak, tak si běž dát panáka javorovýho sirupu!“
„Máme se připravit, až budeš lít olovo?“ odsekl McKay okamžitě.
„Hej hej hej, nechte toho!“ okřikl je John. „Dyť jsou Vánoce a vy se snad pohádáte, čí tradice je ta pravá. Tak to prostě uhas, pro vánoční atmosféru to určitě stačilo. Teď akorát zase někoho vyděsíš.“
Zelenka tedy opatrně přikývl, shýbl se na zem pro františka a odnesl si ho dovnitř. „Kdy bude večeře?“ zeptal se ještě, než zmizel spolu s lehkým obláčkem kouře.
Lyžování ten den skončilo v poledne a po lehkém obědě, který byl připraven podle zvyků každého z účastníků expedice, se všichni odebrali do svých apartmánů, aby se připravili na večer.
Ronon tyhle svátky neměl moc v lásce a štědrovečerní večeře se účastnil hlavně kvůli dobrému jídlu. Oproti tomu Teyle, tak jako každým rokem, taktně naznačili, že by mohla navštívit své blízké na pevnině. Pozemšťané měli totiž o Vánocích rádi klid a nikdo tak neměl náladu na její ustavičné trénování doprovázené zběsilým mlácením do zdí.

Slunce zapadlo za oceán a nastal příjemný podvečer. Plukovník Sheppard zrovna procházel chodbou poblíž energetické rozvodny, čili místnosti s panelem, do kterého se dala vložit tři ZPM. Z všudypřítomných reproduktorů vyhrávaly tiché vánoční koledy a několik křižovatek zdobily z pevniny přivezené vánoční stromky. Nebyly to ani smrky ani borovice, ba dokonce ani jedle, i když se jim nápadně podobaly. Voněly trochu po citrusových plodech, takže se jim McKay vždy širokým obloukem vyhýbal a dokonce si vymínil, že musí vždy existovat alespoň jedna (jakkoli dlouhá) cesta, na které nezavadí o jediný stromek, že to je v zájmu jeho zdraví. Doktorka Weirová mu kupodivu vyhověla.
Sheppard zaslechl podivné šumění a prskání. Zastavil se uprostřed kroku a zbystřil smysly. Vzduch byl cítit jako v kuchyni u McDonalda. Přepálený olej? Podivné zvuky vycházely přímo z energetické rozvodny! Snad ne zas další nebezpečí požáru, pomyslel si. To by bylo za jeden večer moc.
Tiše se přiblížil ke vchodu do rozvodny a mezi koledy a prskání se vmísilo ještě nízkofrekvenční bzučení ZPM. Opatrně nahlédl dovnitř.
„Zelenka!“ zavolal co nejhlasitěji uměl. „Co vy tady zas ksakru děláte?“
Doktor Zelenka stojící v bílém plášti u nejbližšího ZPM sebou polekaně trhl a něco česky zadrmolil. „Sakra tohlencto, to mě musíte tak děsit?“
Plukovník Sheppard vstoupil opatrně do místnosti rozhlížeje se kolem sebe. „Sakra Radku, co to je zase za českou tradici? To o Vánocích uctíváte ZPM nebo co to tady…“ nahlédl doktorovi přes rameno a úžasem zkameněl. Na zářícím energetickém modulu byla posazena nějaká improvizovaná plotýnka a na ní…na ní se smažil řízek podivně hranatého tvaru.
„Totiž já…,“ hledal správná slova český vědec. „V kuchyni je plno, všichni pečou krocany a tak…ani jsem neměl kde si usmažit kapra.“ Radek se tvářil provinile a čekal na plukovníkovu reakci.
„Tak tohle je fakt…amazing,“ prohlásil Sheppard. „Ale originální,“ řekl uznale a poplácal vědce po rameni. „Kdyby vás viděl McKay, tak to ZPM odpojí a nechá vás vyrábět proud šlapáním na kole…Tak už to dosmažte, za půl hodiny je přípitek.“

A konečně se všichni obyvatelé Atlantis, kteří na svátky zůstali, sešli v největším a nejvíce vánočně vyzdobeném sále. Ze stromků se linula příjemná vůně (zde Elizabeth neustoupila, a tak měl McKay na obličeji roušku) a stoly se prohýbaly pod tácy s pečenými krocany, hranolky a americkými bramborami, pod všemožnými ovocnými a zeleninovými mísami, ořechy a vůbec vším možným, až se člověk divil, kde to na Atlantis vzali. Jako přípitek se ve futuristických vytáhlých sklenicích s květinovými motivy, které byly součástí původní antické výbavy, servírovalo bílé víno. Protože expedici přece jenom vedli Američané, nechyběly kýčovité láhve Coca Coly ani několik červenobílých Santa Clausů.
Když se sál konečně zaplnil, předstoupila doktorka Weirová. Vypadala ve svém svátečním oblečení trochu nesvá, ale jako obvykle si decentně odkašlala a sál se utišil.
„Zase jsme se tu sešli, abychom společně oslavili tyto nejkrásnější svátky v roce,“ uvedla Elizabeth svůj proslov. „Již potřetí trávím Vánoce na tomto nádherném místě, daru, jejž nám odkázali předkové. A stále jsem hrdá na všechno, co jsme zde dokázali a s čím vším jsme se vyrovnali. Doufám, že i vám toto místo pomáhá naplňovat vaše sny, jako jednou pomůže k vývoji lidské civilizace a pochopení naší existence.“ Doktorka se krátce odmlčela a přeletěla pohledem celou místnost. „Dnes je mezi námi člověk, který má na celé této misi asi největší podíl. Hlavně díky němu jsme se vypořádali s nepřáteli v naší galaxii a konečně tak nalezli cestu ke ztracenému antickému městu, která byla schována pod stovkami metrů ledu v Antarktidě. Poprosím proto generála O´Neilla, aby dnešní přípitek pronesl on.“
„Já?“ ukázal na sebe beze slov Jack a rozhlédl se kolem sebe v naději, že tam sedí ještě jiný O´Neill. Elizabeth jen striktně velitelsky přikývla. Generál tedy vzal ze stolu svoji sklenku a pomalu vystoupal na místo doktorky Weirové. Celé osazenstvo sálu se v tu chvíli zvedlo ze židlí držíce také své číše.
„Je mi velkou ctí být tady s vámi a mám toho hodně co říct,“ uvedl O´Neill svoji řeč. „Tak tedy…na zdraví!“ pronesl s úsměvem a pozvedl skleničku. Sálem to jen zašumělo, možná čekali více slov nebo jen neznali O´Neilla. Tak si tedy všichni připili, usedli a hostina mohla začít.
Každý si nandával hory masa a pečených brambor, salátů a zálivek, jen to na stolech mizelo. Snad jenom doktor Zelenka, po jehož pravici ohlodávala kus stehna doktorka Drábová, se pro žádnou z pochoutek na stříbrných talířích nenatáhl. Právě dojedl předkrm v podobě šunkových rolek a nyní opatrně uždiboval řízek z kapra, vybíral drobné kůstky a bezpečné kousky masa zajídal bramborovým salátem, v němž očividně chyběla minimálně polovina ingrediencí. „A já se na to můžu…,“ zadrmolil ve své mateřštině a rychlým chvatem si na talíř také přihodil kus krůty. Kapra pak dojedl k snídani.

Podle podivné tradice anglicky mluvících zemí, se i Atlanťné po hostině odebrali do svých pokojů spát, aby mohli na Boží Hod časně vstát a rozbalit dárky pod stromkem. Tu noc měl v kontrolní místnosti službu nějaký neznámý voják, jehož jméno by věděla jen Miss Atlantis. A jak se tak stává při dlouhé a únavné noční směně a ještě k tomu po takovém množství jídla, netrvalo dlouho a od líně svítících konzole se ozývalo pravidelné chrápání. Žádný tým však nebyl venku a Wraithové zřejmě také něco oslavovali, a tak byla tato vánoční noc neobvykle klidná. Až na jednu kratičkou neplánovanou aktivaci…
Elizabeth se probudila ještě za šera, a protože už nemohla usnout, uvařila si kávu a zívajíc si to namířila do své kanceláře. Chybělo jí několik pravidelných hlášení o stavu expedice, které prostě chtě nechtě musela zpracovat. Prošla kontrolní místností a při pohledu na spícího seržanta se jen pousmála. Vždyť se nic nestane, pomyslela si a vykročila na spojovací můstek. Jen tak mimoděk se podívala na zšeřelý prostor před bránou a bývala by pokračovala dál, kdyby…kdyby před bránou nestál veliký v ozdobném papíru zabalený a červenou mašlí převázaný dárek.
„Hej, hej, probuďte se,“ zatřásla s vojákem, který se lekl a shodil na podlahu několik skleněných destiček z nějakého dosud nepochopeného panelu.
„Co je?“ zabručel otráveně, ale když zjistil, kdo s ním třese, vrhl se komicky k ovládání a dělal, že si zdříml jen na chvilku.
„Proč jste nehlásil aktivaci brány?“ zeptala se doktorka přísně a ukázala oknem před sebe. „Jak mi tohle vysvětlíte?“
Seržant jen zíral s otevřenou pusou a chvíli nebyl schopen slova. „To, to, vždyť se po aktivaci automaticky zapne štít a vypnout ho mohu jen na základě Vašeho rozhodnutí nebo po příjmu platného IDC…“
„Vy tedy o ničem nevíte?!“
„Ne, totiž, já…muselo to přijít těsně před tím, než jste přišla. Zdřímnul jsem si jen na chvilku.“
„Koukněte se do záznamů.“
„Jistě, madam…,“ souhlasil voják a zahleděl se na obrazovku. „Tak, tady je to,“ ukázal.
„Brána se aktivovala ve tři hodiny ráno. Teď je půl osmé!“ rozzuřila se doktorka Weirová. Veškerý soucit, který dosud se spáčem měla, úplně vyprchal.
„Když dovolíte, není jasné, že je to zásilka ze Země?“ snažil se seržant o poslední obhajobu.
„Z čeho tak usuzujete?“ vyštěkla Elizabeth.
„No, nevíme, že by se v Pegasově galaxii někde slavily Vánoce…Měli bychom to otevřít.“
„Sakra chlape, slyšel jste někdy něco o Trojské válce?“
„Tam zabili Achillea bodnutím do paty?“
Doktorka Weirová se bezmocně podívala ke stropu, sepjala ruce a až po pár vteřinách pronesla zcela klidně. „Vzbuďte McKaye, Shepparda, Becketta…, sakra vzbuďte všechny.“

„Skenování ukázalo, že obal rozměrů dva krát dva krát dva metry je z běžného pozemského kartonu,“ hlásil doktor McKay první výsledky bezpečnostních kontrol. „Uvnitř se pak nachází nějaké neznámé zařízení, které nevykazuje žádné známky energie.“
„Něco jsem našel!“ hlásil do vysílačky seržant z kontrolní místnosti, který byl za trest vyslán ve skafandru na bližší prohlídku. „Vypadá to jako vánoční přání…“
„Co je uvnitř?“ zeptala se Elizabeth dychtivě.
„Veselé Vánoce přeje SGC,“ přečetl seržant. „A pak ještě nějaké péesko: kdybyste si neporadili, zavolejte. Jumper vrátím. Jack.“
„Kde je generál O´Neill?“ rozhlédl se kolem sebe plukovník Sheppard. To už ale u počítače seděl doktor McKay a hlásil, že v hangáru chybí jeden jumper a brána byla aktivní i v 00:23.
„Tak to rozbalte,“ řekla Elizabeth odevzdaně a odešla do své kanceláře.

Konečně padla poslední kartónová stěna a na světlo světa se ukázal velmi podivný přístroj. Horní část tvořily dva velké skleněné válce spojené kovovými sponami a přaskami. Jeden byl zhruba z poloviny naplněn jakýmsi šedožlutým práškem, druhý byl zcela prázdný. Na každém válci stálo něco napsáno antickým písmem, které bylo doplněno vodorovnými čárkami, zřejmě označujícími míru. Prostřední část byla spolu z podstavcem z tmavého kovu. Vpředu se k ním pojila otevřená a zhruba sedmdesát centimetrů dlouhá přihrádka. Levý bok pak zdobila tvarovaná stříbrná páka. Nikdo z přítomných si nedokázal představit, k čemu stroj slouží.
Jak se při úplném rozbalení ukázalo, leželo kolem podstavce ještě osm béžových k prasknutí nacpaných pytlů s černými antickými nápisy. Přizvali tedy nejlepšího jazykového experta, jakého na Atlantis měli, profesora Higginse, aby jim pomohl s překladem.
„Je to nějaký lantianský dialekt,“ kroutil hlavou profesor Higgins, který uměl plynně anticky. Často kouřil fajfku a kvůli podivnému stylu oblékání mu na Atlantis nikdo neřekl jinak než Sherlock Holmes. Talent se mu však upřít nedal. „Snad jedině toto,“ ukázal na prázdný válec vpravo. „Ano, určitě. To znamená „mořská voda“. Ještě se podívám do databáze a také do poznámek doktora Jacksona…“
Nikdo si ani nevšiml, že se doktor McKay, který doposud zamyšleně postával u záhadného přístroje, kamsi vytratil. Neuběhlo ale ani deset minut a už pádil z bočních dveří s pětilitrovým kanystrem v pravici.
„Rodney?“ podíval se na něj tázavě Sheppard.
„Tady Higgins říkal přece, že tam píšou „mořská voda“… Tak jsem si byl trochu načepovat.“
„Nikdo neví, co to může udělat…Myslíš, že je správné, abys…,“ pokoušel se McKayovi jeho nápad vymluvit doktor Zelenka.
„Nejsem to vždy já, kdo říká, ať na nic nesaháte?“ osopil se Rodney. „Myslíš, že by nám SGC poslalo něco, co vybuchne, když do toho naleju trochu vody?“ McKay se postavil na dva pytle ležící kolem a vylil celý barel do válce. „Tak,“ zamumlal si pro sebe. „To bychom měli.“ Opatrně seskočil dolů a postavil se k páce, která přímo vyzývala ke stisknutí. A tak ji McKay uchopil, zavřel oči a vší silou s ní trhnul k sobě. Z levého válce se odsypalo trochu prášku a do pravého vběhly bubliny vzduchu, jak odteklo trochu vody. Stroj se zatřásl, ozvalo cinknutí jako z mikrovlnné trouby a do přihrádky spadl sulcovatě se třesoucí dron.
„No to mě podrž,“ vydechl plukovník Sheppard následován McKayovým přikývnutím.
Tu přiběhl profesor Higgins volaje: „Mám to, mám to! Na těch pytlích se píše „INSTANTNÍ DRONY“! A ten přístroj, ten přístroj…,“ jazykovědec sotva popadal dech, „ten se jmenuje „DRONOVAČKA“!“
I stalo se, že si každý obyvatel Atlantis přišel vyzkoušet výrobu nových dronů. Bylo to tak snadné, až se člověk musel smát.

Za několik hodin

„Elizabeth?“ ťukal doktor Zelenka na futra doktorčiny kanceláře. „Máme problém.“
„Co se děje?“ pohlédla na něj od svého laptopu velitelka expedice. Radek ji bez přemíry slov vybídl, aby jej následovala.
„Zachytili jsme čtyři wraithské mateřské lodě mířící na Atlantis,“ ukázal na čtyři rozmazané fleky na velkoplošné obrazovce městských dálkových senzorů.
„Kdy tady budou?“ zeptal se plukovník Sheppard, kterého doktor také přizval.
„Za pět dní, plus minus pár hodin.“
„Hm, tak to vypadá, že budeme mít na Silvestra konečně pěkný ohňostroj,“ ušklíbl se John a spokojeně se zadíval dolů k bráně, kde z dronovačky padal jeden dron za druhým.

Konec