Dar
E-mail:
Období: 2 roky po událostech zobrazených v díle Epiphany
Hlavní postavy: John Sheppard, McKay, Teyla, Ronon, Elizabeth Weir, Zelenka, Tira (Teer)
Stručný obsah: John Sheppard je kontaktován neznámou ženou prostřednictvím snů a poté co je mu sdělena adresa – vydává se na pouštní planetu převzít nečekaný dar.
Kapitola 1
Elizabeth si starostlivě prohlížela Johnovu strhanou tvář. „Zase jsi nespal celou noc?“ zeptala se celkem zbytečně, protože kruhy pod jeho očima zase o odstín potemněly. Všimla si několika stříbrných nitek na jeho skráních a vrásek, které mu přibyly kolem očí.
„Elizabeth,“ nadechl se, „já vím co si o tom všem myslíš, ale nebylo by přece jen od věci se tím zabývat?“
Položila mu dlaň na ruku a snažila se neuhnout pohledem. „Zabývat se tvým snem, Johne? Proč nenavštívíš psychoterapeuta!“
„Ale no tak, Elizabeth!“
„Slyšíš hlasy, máš vidiny..“
Podplukovník se zapřel rukama o stůl a zasyčel: „Nejsem blázen, jestli si tohle myslíš!“
Žena se nad ním skláněla. Cítil vůni jejich vlasů. Známou vůni, jen si nemohl vzpomenout odkud ji znal. Prsty mu jemně přejela po skráních a dotkla se jeho rtů. Chtěl otevřít oči a pohlédnout ji do tváře, ale nedovolila mu to. Věděl, že až se mu podaří zvednout olověná víčka, bude už pryč.
Převrátil se ze strany na stranu a prostěradlo se mu omotalo kolem těla. Prudce máchl do vzduchu jako by chtěl odehnat noční vidinu a výsledkem bylo, že se svalil z postele na zem.
„Johne! Už je čas Johne!“
Posadil se na podlaze a mžoural do tmy. Hlas byl tak jemný, že musel napínat sluch, aby zachytil jednotlivá slova.
Rozrazil dveře do pracovny doktorky Weirové. Skláněla hlavu nad displejem notebooku a živě diskutovala s Rodneym McKayem.
Oba znepokojeně vzhlédli směrem k příchozímu.
„Copak se ti dnes zase zdálo pěkného?“ pronesl uštěpačně vědec.
Sheppard ho obloukem minul a přistoupil rovnou k Elizabeth.
„Už je to konkrétní!“
„Ach?“ Elizabeth si rozpačitě prohrábla vlasy.
McKay si posunul brýle na nose.“No, jestli si někdo nevšiml, my tady PRACUJEME!“
Sheppard mávl rukou, jako by odháněl obtížný hmyz a neustále pohledem hypnotizoval Elizabeth. „Dnes mi dala adresu! Musíme prohlédnout databázi a zjistit co o té planetě píšou Antici!“
„Dala?“ ušklíbl se McKay. „No samozřejmě – žena, že mě to dřív nenapadlo! Když se k Johnovi bude ozývat halucinace – pak jedině žena!“
Sheppard zešikmil oči do tenkých škvírek a pokrčil čelo v úporné snaze nevšímat si Rodneyho poznámek.
„Elizabeth! Prosím tě, prohlédněme tu databázi!“ řekl naléhavě.
„Pchá! Tohle vůbec nic neznamená!“ McKay si dal ruce v bok a zavrtěl hlavou, „ne, někde jsi tu adresu už viděl, uložil do podvědomí a teď ti to prostě jen vyplulo na povrch!“
Sheppard fascinovaně zíral na monitor. Jestliže tohle mělo být výsledkem několika bezesných nocí, pak to stálo za to!
„Ale no tak Rodney, zase jsem měl jednou pravdu, přiznej to!“
„Hmm, jednou? A já ve všech ostatních případech! Trochu nevyrovnané skóre, nemyslíš?“
Elizabeth tiše přešlapovala oběma rivalům za zády a koutky ji cukaly v neodolatelné touze se rozesmát.
„Trochu moc náhod najednou. Planeta s bránou, přijatelné složení atmosféry, osídlení… a pak ještě jsme tam nebyli,“ oponoval Sheppard.
„Ach vážně? No to je mi argument! Nebyli jsme ještě asi na 100 000 dalších planetách v galaxii Johne! No tak Elizabeth řekni něco!“
Stiskla rty a snažila se nasadit vážný výraz. “ No myslím..“
Oba dva ji viseli pohledem na rtech.
„Ehm, myslím, že by to stálo za to! Příští mise bude…“, zapíchla prst do obrazovky: „Sem!“
Kapitola 2
Pouštní klima planety je zarazilo svou drsností. Všude kam až oko dohlédlo se rozkládaly písečné duny a slunce pronikavě pálilo.
„Hmm, vážně zajímavé,“ utrousil Rodney s ironii v hlase. „Copak tady asi nalezneme ? Že by písek?“ „Kuš Rodney, jsme tu sotva 3 vteřiny a ty už děláš závěry,“ hmouřil Sheppard oči za tmavými skly slunečních brýlí.
Teyla se zahleděla do dáli. „Zvláštní“, řekla potichu. „Ta prázdnota je něčím naplněna!“
„Je naplněna?“ McKay zakroutil nevěřícně hlavou.
Otočila se na vědce a usmála se. „Je naplněna příslibem!“
Půda pod nohama se jim rozvibrovala. Zrnka písku začala vířit těsně nad zemí a na horizontu se objevil velký, rychle se blížící oblak prachu.
„Písečná bouře!!“ vykřikl Rodney.
„Ne, spíš uvítací výbor“, zabručel Ronon.
Sheppard stiskl rty a sundal P90 z háčku na vestě. V dalším okamžiku už byli obklopeni jezdci na zvířatech, která vzdáleně připomínala pozemské velbloudy. Muži měli zahalené hlavy i tváře pruhy látky, takže jim z obličeje koukali jen tmavé oči.
„No, netváří se zrovna přátelsky“, zašeptal Rodney.
Vůdce jezdců pokynul týmu rukou na pozdrav a seskočil ze sedla. Prohlédl si rozvážně příchozí, aby nakonec přistoupil k Sheppardovi.
„Ty, jenž si byl ohlášen, vítej!“ pronesl obřadně a uklonil se.
Sheppard zvedl významně obočí a za skly slunečních brýlí mrkl rošťácky na McKaye.
„Přicházíš pro to co je tvé? Ty, který žiješ se svými druhy ve městě předků?“ zeptal se muž s neskrývanou úctou v hlase.
Sheppard trochu zdráhavě pokynul hlavou.
„Hmm, darovanému koni na zuby nekoukej , že!“
„Psst Rodney!“
„Vždyť ani nevíš proboha o co jde! Co když ti připravili nějakou šerednou manželku…“
„McKayi!“ zasyčel výhružně podplukovník.
„Co když mají nějaké starobylé antické zařízení?“ přemýšlela nahlas Teyla.
„ZPM!“ McKay se udeřil rukou do čela, „to bude určitě ZPM!“ a pak si zamumlal pro sebe: „Proč se o tom nezdálo mně, to nechápu“.
Cesta na místo určení trvala několik úmorných hodin v nesnesitelném žáru. Když se vyčerpaní poutníci sesuli ze sedel místních velbloudů konečně na pevnou zem, čekaly je zase jen kopečky dun a písek kam až oko pohlédlo.
„Uf, tohle snad je pokus o vraždu,“ sípal Rodney a otíral si orosené čelo hřbetem ruky.“Trpím dehydratací a rozhodně mám úžeh i úpal!“
Sheppard si přejel jazykem rozpraskané rty a nasucho polkl. Začal pociťovat neklid a jeho počáteční euforie se vytratila. Uvědomoval si, že je přímo zodpovědný za osud svého týmu.
Vůdce jezdců přistoupil k podplukovníkovi a ve snědé tváři se mu blýskl široký úsměv. „Jsme tady!“ pronesl obřadně a rukou opsal horizont.
„Ach můj bože,“ zabědoval McKay. “ Bál jsem se, že to řekne!“
„Dlouhá doba boje s mocným nepřítelem nás naučila taktice“, pokračoval muž bez sebemenší reakce na Rodneyho poznámku. „Taktice maskování, skrývání a přežití“.
Sheppard namáhal zrak, ale nedokázal identifikovat ve svém zorném poli žádné známky života.
„Už velmi, velmi dlouho náš národ nebyl napaden. Jsme nomádi a k Bráně prastarých se nepřibližujeme. Obýváme svou planetu, rozvíjíme staré zvyky a obezřetně užíváme svých životů.“
„No to je skutečně obdivuhodné“, přerušil muže netrpělivě Sheppard. „Chápejte celá tato situace je pro nás trochu nezvyklá, vydali jsme se na cestu na základě, ehm, “ John potřásl hlavou, jako by sám nemohl uvěřit tomu, co právě říká, „mého snu a jsme opravdu už dost vyčerpaní….“
„Ve snech je skrytá pravda! Ve snech s námi hovoří bozi!“ zašeptal uctivě muž.
„MÁME ŽÍZEŇ!“ zadeklamoval McKay a otočil oči v sloup.
Horký vzduch se tetelil nad zemským povrchem a Sheppard si k nemalému údivu uvědomil, že to není jediný pohyb v jeho okolí. Duny se najednou nafoukly a rozevřely, aby vypustily na denní světlo doposud skryté domorodce.
„Stany!? Vidíte? To jsou stany!“
„Jo, Rodney vidíme to taky!“ zamumlal Ronon.
„No to je…,“ vědec se otočil kolem své osy a vyčerpáním se mu podlomila kolena.“Úžasnééé!“
Sheppard věděl, že to poslední, co by neměl udělat – bylo usnout. Ještě než mu z ruky vypadla kovová nádoba s podivuhodným trpkým nápojem, kterým je místní uctili, snažil se zaostřit zrak na postavu, která rozhrnula závěs a stanula v jeho zorném poli. Cinknutí o podlahu nebylo hlasité, ale bylo následováno několika dalšími podobnými zvuky. Teyla se sesula McKayovi do klína a Ronon spočinul hlavou na Sheppardově rameni.
Dlouhé vlasy ho šimraly po tváři. Slyšel její dech a cítil vůni. Věděl , že je jen otázkou času vzpomenout si. Kdyby mu jen dovolila otevřít víčka. Nemluvila, ale on vnímal její slova jako obrazy, které se mu skládaly v mysli. Byl tady. Došel do cíle. Tohle bylo to místo!
Stará žena cosi míchala v kotlíku a stanem se šířila omamná vůně. Ronon zamrkal víčky a udiveně zvedl hlavu ze Sheppardova ramene. Teyla zabořila obličej McKayovi hlouběji do klína a ten se naopak snažil v polospánku setřást nezvyklou tíhu ze svých kolen. „Co to proboha děláš?“ obořil se na lepou Athosianku.
„Rodney!?“ Teyla pohoršeně narovnala záda.
„Usnuli jsme!“ pronesl věcně Ronon a nahnul se nad klidně oddechujícím Sheppardem.
„Ne, ne, nebuď ho!“ zvolal Rodney a přidřepl k plukovníkovu obličeji. „Nech ho spát! Víme my co se mu zase bude zdát? Třeba něco o tom jak nás dostat zpátky!“
Ronon nasál pach jídla a pohladil si žaludek. McKay zamyšleně sebral kovový pohár ze země a přičichl si k zaschlému škraloupu na jeho dně. „Zajímavé, nevím co v tom bylo, ale cítím se docela báječně!“
„Uspalo nás to,“ podotkl chmurně Ronon.
„Ani nevíme, jak dlouho jsme spali?“ protáhla se Teyla.
„Dost dlouho na to, aby na nás ti dobří lidé přivolali třeba Wraithy“, zašpičkoval Sateďan.
Sheppard se konečně začal probírat k životu. Pomalu nadzdvihl víčka, aby se vzápětí prudce vymrštil do sedu. „Co, co se děje?“
„Á, vítej šípková Růženko, už jsi se vyspal?“ zašveholil McKay.
„Měl jsem dojem, jako když někdo vešel do stanu“, zamumlal rozespale podplukovník.
„ONA?“ zeptal se McKay.
„Hmm, ano. Asi ano!“
Všichni se otočili směrem ke stařeně, přikrčené nad kotlíkem, která jim oplatila zájem širokým, bezzubým úsměvem.
Rodney s nafouknutými tvářemi stěží zadržoval nával smíchu až nakonec přece jen vyprskl.
„McKayi!“ Sheppardovo obočí vyletělo výhružně k čelu.
„Ok, ok tak tahle asi ne!“ McKayovi se zatřásla ramena a k Sheppardově nelibosti se k němu přidala i Teyla s Rononem.
Muž, který je jako první uvítal u brány, vstoupil do stanu. Přišel s odhalenou hlavou, dlouhý šál měl tentokrát omotaný kolem krku a Shepparda udivilo, jak inteligentní a mladistvá tvář mu patřila. Usmál se přátelsky na návštěvníky z cizího světa a zcela přirozeně si sedl naproti nim.
„Jak se cítíte?“ pronesl s náznakem ironie v hlase a přitom se dotkl špičkou prstů čela a rtů, aby obřadně vyjádřil svůj pozdrav.
„Hmm, čekáme na rozuzlení příběhu!“ ošil se netrpělivě McKay.
„Ó ano,“ usmál se záhadně muž. „Vše má svůj čas a každý příběh svůj konec. Kdo, ale může říct, že pochopil vše beze zbytku, když cesty bohů a lidí jsou někdy tak rozdílné ?“
Shepparda zamrazilo v žaludku, protože měl pocit, že ta slova byla směrována jemu.
„Ehm, měl jsem pocit,“ začal rozpačitě, “ předtím než jsem usnul, že někdo – nějaká žena vstoupila do stanu!“
Muž se otočil na stařenu, která právě sundala kotlík z ohně a začala rozlévat jeho obsah do připravených misek.
„Někdo JINÝ, než tato žena!“ dodal podplukovník důrazně, provázen pobavenými pohledy svých kolegů.
„Navštívila vás tedy,“ odtušil věcně muž. „No, myslím, že předání toho, co vám patří, nic nebrání. Přesně odpovídáte popisu, který nám byl sdělen“, muž přitom zvedl paži vzhůru, aby naznačil směr odkud zpráva přišla. „Není náhoda, že jsme jejími prostředníky a cítíme se poctěni možností vykonat její přání!“
„Ona, kdo je to proboha ONA?“ zakroutil hlavou McKay, na kterého té mystiky už bylo přespříliš.
Muž se naklonil a popleskal Rodneyho přátelsky po hřbetu ruky. „Klid příteli, to není vaše starost!“
Venku se mezitím setmělo a horký den vystřídala mrazivá noc plná hvězd. Sheppard vyšel ze stanu ve snaze se uklidnit. Zhluboka se nadechl a vydechl. Sám sobě musel upřímně přiznat, že není o nic víc moudřejší, než prvního dne. Jeho vojensky vycvičený mozek racionálně odmítal přijmout to, co se právě dělo, ale jeho intuice byla tentokrát v opozici. „Není to normální“, mluvil sám k sobě. Ale co bylo normálního v jeho životě za poslední čtyři roky? Ze stanu se ozval smích. Rozeznal zvonivý hlas Teyly, které sekundoval bručivým basem Ronon. Zastavil se a koutky úst se mu nevědomky roztáhly v úsměvu. Téměř ho zabolelo, jak hluboký cit zaplavil jeho hruď.
Několik zahalených postav prošlo kolem podplukovníka a poslední z nich nesla objemný balík. „Dar?“ zakoktal Sheppard a jedna z postav mlčky pokynula hlavou na znamení souhlasu.
Napětí ve stanu se dalo krájet. McKay si nervózně hryzal rty. Teyla téměř ani nedýchala a Ronon mlčky zatínal pěsti.
„To, co je tvé!“ pronesl obřadně muž hledíc na Shepparda a postavil balík na zem.
„Bože to je velké, to by mohly být minimálně dvě ZPM“, zamumlal McKay. „Možná i tři!“
„Rodney!“ Teyla káravě zvedla obočí.
Stařena, která se starala o jejich pohodlí, teď začala velmi jemně odmotávat látku z předmětu, který stál na zemi.
Předmět nabíral zcela zřetelný tvar a Sheppardovi pomalu tuhl jeho nervózní úsměv na rtech.
„Tohle není ZPM“, zavrtěl hlavou Ronon.
„To, to, vidím taky!“ zakoktal vědec.
„To, co je tvé!“ stařena se v úklonu vzdálila.
Uprostřed stanu stál malý sotva dvouletý chlapeček. Černé vlasy mu trčely neposedně do všech stran a pohled jeho zelených očí zcela nepopiratelně kopíroval podobu Johna Shepparda.
„Vnější aktivace brány! Rozeznávám kód podplukovníka Shepparda a jeho týmu!“ ozval se vzrušený hlas obsluhy Brány.
„Konečně!“ vydechla Elizabeth a vyběhla k zábradlí před svou kanceláří. Modrá plocha se zavlnila a členové týmu postupně jeden po druhém vstoupili do prostoru Brány.
„Mě se na to neptej! Někde ho necháš a stane se tohle!“ drmolil McKay zatímco míjel doktorku Weirovou, která s otevřenými ústy zírala na podplukovníka s dítětem v náručí.
„Johne??“
Sheppard se unaveně usmál. Chlapeček zvedl hlavu z jeho ramene a Elizabeth zamrazilo, protože jejich vzájemná podoba byla nasnadě.
„No, tak otce bychom měli, “ zabručel Ronon. „Ale kdo je jeho matka?“
Podplukovník prošel s kamennou tváří špalírem udivených obyvatel Atlantis, kteří se na nový přírůstek sbíhali podívat k Bráně a zamířil ke své ubikaci.
„Tváří se tak, jako by to už věděl,“ pokrčila rameny Teyla provázeje Shepparda dlouhým pohledem.
Elizabeth po špičkách vešla do dveří Johnova pokoje. Sheppard uložil drobné tělíčko do své postele a starostlivě ho přikryl. Pak se opatrně sesul do sedu a podepřel si bradu o hřbet obou dlaní.
„Johne?“
„Teď ne Elizabeth!“
„Johne!“ Elizabeth se nadechla a s odhodláním nenechat se odbýt, vstoupila dovnitř.
„Uvědomuješ si, že porušuješ všechna bezpečnostní pravidla!“
Otočil k ní hlavu a Elizabeth zasáhl nepřirozený lesk v jeho očích.
„Pravidla?“
„No ano, víš přece, že každý návštěvník Atlantis musí projít karanténou. Nevíš co v sobě může mít, nevíš ani kdo je nebo co je! Může to být replikátor nebo biologická zbraň, co já vím?“
Podíval se na ní tak vážně, že okamžitě zalitovala toho, co řekla „Ne, jsem v právu samozřejmě, zodpovídám za to všechno tady,“ snažila si namluvit, ale nefungovalo to.
„Já vím kdo to je,“ řekl téměř neslyšně.
„Ano?“ postavila se s rukama v bok a rozpačitě přešlápla z nohy na nohu.
Pomalu se zvedl ze země a přistoupil těsně k ní. „Můj syn Elizabeth.“
Kapitola 3
Tira?“ Elizabeth marně pátrala v paměti.
Rodney udělal rukou vývrtku a ukázal směrem ke stropu. „No ta, jak se nám povznesla před očima“.
„Tahle!?“
„Jo Elizabeth! Alespoň John to tvrdí!“ McKay se zatvářil tak, jako když pochybuje o jeho soudnosti.
„Když je otcem?“ usmála se doktorka Weirová.
„No já u toho nebyl!“ podotkl Rodney nerudně .“Ale čas na TO rozhodně měl několik měsíců a nezahálel…“
Elizabeth se zasnila. Vzpomněla si na opáleného a zarostlého Johna. Vypadal tehdy tak jinak… Potřásla hlavou, aby potlačila nechtěnou myšlenku, ale bystrý Rodney stejně zachytil znepokojivý úsměv na její tváři a projela jím vlna nevole.
„Prostě si přijde s dítětem a všichni jen – Johne nechceš tohle, Johne nechceš tamto, ukaž pochovám si malého, je tak sladký, malý Johnny…“
„Ty žárlíš!“ usmála se Elizabeth a ani netušila, jak blízko je pravdě.
„Já? Pchá! No dovol!“ ohradil se vědec.
Do kanceláře vtrhla rozesmátá Teyla s chlapečkem v náručí. „Hele ukážeme tetě a strejdovi co už umíš!“
„Vlastně už jsem měl být dávno u tamté věci…“ zamumlal McKay a vyrazil se sklopenou hlavou z místnosti.
Teyla ho doprovodila užaslým pohledem. „Co je mu?“
Elizabeth mávla rukou a přerovnala listiny na stole. „Právě přinesli výsledky testů!“
„DNA?“
„Ano. Je tu bezpochyby shoda mezi ním a Sheppardem“, Elizabeth mrkla na malého a on zabořil hlavu do Teylina podpaží. „Ale to je zřejmé i bez testů!“
„Takže malý Antik?“ pokrčila rameny Teyla a pohladila kloučka po hlavě.
„Spíš napůl Antik a napůl člověk. Uvážíme-li, že Sheppard má také ATA gen – tak skutečně víc Antik než člověk!“
„John říká, že Tira se povznesla, aniž by věděla, že čeká jeho dítě“. Elizabeth nakrčila nos. „Celé je to,“ hledala správný příměr. „Zvláštní?“dodala Teyla.
„To přinejmenším. Asi to bylo něco nového i pro povznesené. Ale je ještě mnoho věcí mezi nebem a zemí…“
„Takže Tirin potomek byl pro povznesení příliš lidský, nebo příliš malý?“ zeptala se Teyla zatímco pohupovala malým Sheppardem.
Elizabeth se zamyslela: „To nevíme! John řekl, že maličkého našli lidé na té pouštní planetě na základě prorockého snu. Tenhle národ naštěstí přikládá snům posvátnou hodnotu. Protože žijí kočovným způsobem života a záměrně se vyhýbají Bráně, trvalo jim dva roky než doputovali na místo určené k předání. Kmen si malého de facto adoptoval a vyčkával, až se v době určené rovněž prorockým snem objeví John.“
„Takže Tira komunikovala jen prostřednictvím snů? Co kdyby John nezareagoval, tak jak měl? Proč ho zkrátka nenechala přímo na Atlantis? Nevím, prostě jen v komunitě Athosianů matka, která odloží dítě po narození…“
Teyla nedokončila myšlenku, protože se do místnosti vřítil rozevlátý Sheppard.
Jeho vlasy trčely do všech stran, dokonce víc než to bylo obvyklé. Elizabeth si při pohledu na něj pomyslela, že jeho ranní hygiena sestává jen z prohrábnutí kštice prsty a nebo na ní už podplukovník docela rezignoval.
„Ha tady jste! Teylo, řekl jsem ti,“ začal káravě. „Že mi to prostě vždycky oznámíš, pokud si půjčíš malého!“
„Neboj se, Johne, já přece…“
Sheppard napřáhl náruč a malý se k němu okamžitě přemístil.
„Nebuď paranoidní Johne!“ zamračila se Elizabeth. „Nikdo mu nechce ublížit a nikdo ti ho nebere!“
Beze slova se otočil a nechávaje za sebou dvě dotčené ženy, vykráčel z místnosti.
Ronon začínal mít nepříjemný pocit. Zdálo se mu, že Sheppard už není takový, jako dřív. Od návratu z pouštní planety se nenaplánovala a nepodnikla žádná nová mise. Několikrát se John dokonce nedostavil ani na pracovní schůzku velení Atlantis.
Sateďan, kterého krutá životní zkušenost naučila nevěřit nikomu a ničemu, začal být nedůvěřivý ke svému veliteli. Věděl s naprostou jistotou, že Shepparda nová životní situace činí přiliš zranitelným a s ním začínali být zranitelní i ti, kteří na něm záviseli. Ronon by však přes veškeré své negativní myšlenky nikdy neřekl nahlas to, co cítil ve svém nitru. Jeho loajalita stále ještě převažovala nad jeho obavami.
Sheppard si podepřel bradu a tiše pozoroval syna hrajícího si v jeho posteli. S podmračeným čelem a s neutuchajícím zaujetím bral chlapeček postupně do rukou předměty, které mu snášeli kolegové nadšení z nového přírůstku. Basebalové míčky, akční figurky herců, stavebnici lego a různá antická udělátka. Pokaždé, když se jejich oči setkali, roztáhl se přes celou tvář malého kloučka široký úsměv, aby v zápětí zas sklonil hlavu a soustředěně se věnoval svému „výzkumu“.
Malý Sheppard nemluvil a ani se o to nesnažil. Komunikoval jen očima a gesty. Jeho mimika, ale byla natolik kouzelná, že nenechala v klidu ani jedno ženské srdce na základně.
„Je to miláček,“ slýchal hrdý otec za svými zády. „Podívej, je tak kouzelný!“ ženy se zastavovaly a snažily se vykouzlit úsměv na chlapečkově tváři.
Bylo tu ale něco, co ho znepokojovalo mnohem víc, než zanedbávání pracovních povinností. Něco, o čem věděl jen on sám. Jeho sny ustaly. Tira, teď už věděl, že to byla ona, s ním nenavázala žádný další kontakt. Byl ale stoprocentně přesvědčen, že komunikuje se svým synem. Všiml si několikrát, jak chlapeček plně zaujatý hrou, náhle zpozorněl a upřel zrak do prázdného koutu místnosti. V tu chvíli se měnil výraz jeho obličeje – celý jakoby se rozzářil a prosvětlil. Sheppardovi se zdálo, jako by synek otevíral ústa a promlouval starobylým jazykem. Nevěděl ale, jak to bylo možné, protože nic neslyšel. Začínal si myslet, že ho Tira při té příležitosti uvádí do nějakého druhu hypnotického transu. Probouzel se v něm strach. Věděl, že stojí před něčím, co jej mnohonásobně přesahuje a tušil, že mu nebude dána možnost vlastní volby.
Ronon rád dělil věci na černé a bílé. Buď jsi můj přítel a obětuji pro tebe svůj život, nebo stojíš proti mně a já nemám problém se tě zbavit. Sheppard ho uváděl do šedé zóny. Častěji něž dřív se ochomýtal kolem podplukovníkovy ubikace, ne snad proto, že by sdílel všeobecné nadšení z jeho syna, ale proto, aby si pohlídal to, co se dělo kolem Shepparda. Znepokojilo ho, když v prázdné místnosti uslyšel Johnův rozechvělý hlas. Věděl, že kromě dítěte a jeho otce, tam nikdo jiný není.
„Tiro!? Jsi tady Tiro? Slyšíš mě?“ Ronon se přitiskl ke zdi a naslouchal. Sheppard přešel místnost a jeho hlas se ozval z druhého rohu, slabší, ale stále zřetelný: „Neber mi ho! Postarám se o něj, slyšíš! Tak slyšíš?“
Kapitola 4
McKay se právě skláněl nad displejem svého počítače, když se o zárubeň dveří opřela postava podplukovníka.
„Hmm, co je, taťko? Nějaké problémy?“
„Rodney, “ Sheppardův hlas zněl tak nešťastně, že sebou McKay polekaně trhl. „Potřebuji pomoc!“
„No, koneckonců, je to přirozené, “ řekl Rodney, když vyslechl Sheppardovi obavy. „Dítě patří k matce, nebo ne?“
Sheppard si prohrábl vlasy a zanechal v nich hlubokou brázdu. „Nechci od tebe závěry, ale radu. Potřebuji, abys mi pomohl identifikovat to, co se děje, když za ním přichází.“
Vědec si poťukal špičkami prstů dolní ret. „Je povznesená! Může být kdekoliv a kdykoliv! Možná nás poslouchá i teď a myslím, že bude v obraze, pokud tam něco nainstalujeme!“
„Rodney“, Sheppard se podíval McKayovi přímo do očí a ten si uvědomil, že míra jeho stresu už začíná být přečerpána. „Já prostě jen potřebuji něco dělat, chápeš! Cokoliv, jen ne sedět a čekat!“
Když se Rodneymu vyšplhal chlapeček do klína, averze, kterou doposud cítil, se rozplynula jako pára nad hrncem. Sheppard, který rázoval po místnosti se s údivem zastavil a pozoroval, jak McKay houpá jeho syna na kolenou. „Takhle jedou páni, takhle jedou dámy, takhle jedou vojáci..“ Při finále se malý Sheppard rozesmál a zatleskal ručičkama.
„Hele on je vážně..“ McKay si přemístil chlapečka do náruče, „sladký!“
„Myslíš celý já?“ usmál se podplukovník a odpovědí mu byly jen McKayovi protočené panenky.
„Teď mě napadlo,“ vykřikl vědec. „Je tu ještě spousta antických zařízení, která jsme neaktivovali. Mohl bych malého na ně posazovat, dávat mu je do ruky a s jeho genetickou výbavou…“
„Opovaž se!“
„Ne, počkej Johne! To není vůbec tak špatný nápad. Tam dole je taky něco, jako pozorovací zařízení – možná bychom to tady se Sheppardíčkem mohli zprovoznit!“ Rodneyho nadšení bylo nefalšované.
„Ok,“ utrousil Sheppard naoko neochotně, ale ve svém nitru už ucítil záblesk naděje.
Tam dole byl název pro skladiště prozatím nefunkčních zařízení nalezených na základně. Byly to věci odložené ad acta, něco jako nevyřešené případy a kdyby bylo na McKayovi trávil by tam s nimi nejenom dny, ale i noci. Rodneyho sbírka, jak tomu místu říkali ostatní, se utěšeně rozrůstala a stávala se pro vědce výzvou, ale bylo stále tolik jiné práce na Atlantis a tak málo času.
„Táák,“ McKay rozpřáhl ruce, „jsme v mém království! Tady neplatí na nic nesahat, tady platí sahat na všechno,“ řekl a cvrnknul malého do nosu.
„No, no! Kroť se!“ ohradil se Sheppard a vysadil chlapečka na stůl. Ve stejném okamžiku zablikala světýlka na několika přístrojích v jeho bezprostřední blízkosti.
„Vidíš!!“ Rodney vzrušením málem nedýchal, „tak přesně tohle jsem předpokládal!“
Ronon se s podepřenou hlavou nimral v jídle na talíři. Bezmyšlenkovitě napichoval vidličkou kousky masa, bez úmyslu dopravit si je do úst. Teyla zamířila s podnosem přímo k němu. „Kam se poděl tvůj obří apetit?“ usmála se na Sateďana a usedla k jeho stolu.
Ušklíbl se a vzdychl, „to jenom já vidím, co se děje?“
„Nevím, že by se něco dělo,“ zakroutila Teyla hlavou a s plnými ústy dodala: „Myslíš Sheppardova syna?“
Ronon se prudce vzepřel na loktech tak, že Teyla polekaně přidržela sklenici s vodou, která nebezpečně zabalancovala na rozkývaném stole. „Nikdo z vás se nebojí o podplukovníkovo duševní zdraví? Vám všem připadá jeho chování normální!?“
„Ale Ronone, je to něco jako jeho první láska, je tím pohlcen. Zažívá úplně neznámé pocity, musíme ho nechat, on se časem srovná do normálu!“
„Časem?“ odfrkl si Ronon pohrdavě a prudce se odrazil se židlí od stolu. „Je velitel, proboha!“
„My jsme, ale tým panečku,“ pochvaloval si McKay a oči mu přitom zářily jako dítěti pod vánočním stromečkem.
„Rodney! Soustřeď se na to, co hledáme.“
„Jo, jo ještě tohle! Napřáhni ručičku. Ták – hodný kluk!“
„Rodney!“ Sheppard pochopil, jaké nebezpečné nadšení se McKaye zmocnilo,
„Ok, Johne, propracujeme se k tomu! Poslyš to bude vážně škoda, jestli se malý povznese…,“ McKay se zarazil uprostřed věty, protože Sheppardovo obočí se výhružně prohnulo.
„Táák, myslím, že máme vítěze!“ vědec vyprostil ze změti na stole hladký kovový předmět ve tvaru krychle. Jakmile k němu Sheppardův syn vztáhl ruce, jeho stěny se rozzářily duhovými barvami a z nitra se ozval hluboký tón. Ve stejném okamžiku se z opačného rohu místnosti ozval podobný zvuk a z hromádky předmětů se odvinul šedivý kabel se světélkujícím koncem. McKay zručně vyprostil zbytek zařízení. Na konci šedého kabelu byla lehká kovová konstrukce kopírující tvar lebky. Vědec vítězoslavně propojil obě části dohromady a zářivě se podíval na podplukovníka. „Bingo!“
Ronon nebyl žádný myslitel, ale vyznal se v lidech. Šestým smyslem dokázal vycítit nebezpečí, i když bylo teprve v zárodku. Z McKaye sálalo na dálku.
„Co plánuješ McKayi!“ zahučel nepřátelsky na procházejícího vědce. Rodney sebou poděšeně trhl.
„A, Ronon, co děláš, kámo?“ zablekotal rozpačitě.
„Dej si pozor, McKayi! Protože já na tebe taky dávám pozor!“
„Myslíš, že to bude dneska?“ pochyboval McKay. Za okny se setmělo a pokoj se zahalil do tmy. Sheppard posadil syna na postel a rozhlédl se po místnosti. „Nevím, zdá se mi, že ano. Cítím takový divný pocit tady!“ ukázal si na hrudník.
„Ale ví, co chystáme?“
Sheppard pokrčil rameny: „Možná přijde právě proto!“
McKay nervózně vstal. „Tak dobrá, jakmile to poznáš, nasadíš si helmu a tím se aktivuje i zbytek. Mělo by to zvýšit neurální aktivitu tvého mozku a následně i tvoji úroveň vibrací – zkrátka povzneseš se na vyšší hladinu existence. Dočasně, ovšem!“
„Ok!“
„Ale je to jen teorie, měli bychom nejprve udělat sérii zkoušek, informovat Elizabeth, Zelenku…“
„Na to není čas,“ přerušil ho Sheppard.
„…a nevíme, jak bude fungovat návrat do normálu,“ obával se Rodney.
Sheppard nervózně mávl rukou a McKay se naráz odmlčel. Chlapeček právě slezl z postele a s radostným úsměvem se rozeběhl do prázdného kouta.
„Je tady!“
Sheppard si nasadil přilbu, která se mu na spáncích přisála na pokožku. Pocítil slabou závrať, jak mu zahučelo v uších a dříve než spatřil ženskou postavu, zaznamenal ještě, jak se Rodney kácí v bezvědomí na podlahu.
Viděl, s jakým radostným úsměvem se vítá se svým synem, bere ho do náručí a šeptá mazlivá slovíčka.
„Tiro?“
Usmála se bez náznaku překvapení. V tom měl McKay pravdu. Její výraz vyjadřoval pobavení. Rozpačitě si pomyslel, že v té helmě vypadá jako šašek.
„Neměla jsem na výběr, Johne,“ řekla. „Když jsem pochopila, že nosím tvoje dítě, uvědomila jsem si velmi záhy, co musím udělat. Nikdo se nemůže povznést, aniž by před tím nebyl člověkem!“
Předklonila se tak, že její tvář se téměř dotýkala jeho: „Tohle by mohla být i tvoje cesta! Nedospěl jsi k ní sice přirozeným způsobem, ale díky svému příteli jsi teď na hranici obou světů.“
Sheppard nervózně stiskl rty, protože tušil, co bude následovat.
„Johne?“ vydechla naléhavě a uchopila Shepparda za ruku. Její oči se rozšířily a on měl pocit, že neustojí závrať, která se o něj pokoušela. „Chápeš, co ti říkám? Můžeš jít s námi!“
Kapitola 5
„Proboha, co se tam děje?“ Elizabeth se jen obtížně prodírala houfem zevlujícím u Sheppardovy ubikace.
„Jsou uvnitř všichni tři,“ Teyla se přerývaně nadechla, „nevíme, co se stalo, ale jakoby je to uzavřelo v jiném časoprostoru. Tak nějak to vysvětluje Zelenka“.
Elizabeth rozhodila nervózně rukama. „Jak jenom…“ Nedokončila větu, protože zahlédla subtilní postavu českého vědce.
„Radku?!“
Věnoval doktorce rozpačitý úsměv, ale jeho modré oči za skly brýlí se dívaly smrtelně vážně. „McKay chtěl zřejmě vyzkoušet nějaké antické zařízení, které umožňovalo nepovzneseným Antikům komunikovat s těmi, co se už povznesli. Někdy ten proces rozdělil rodiny,“ Zelenka se provinile usmál, jakoby za to byl taky nějak zodpovědný, „a víte, jaký je Rodney… sice geniální, ale poněkud zbrklý.“
Že je něco špatně, bylo Rodnyemu jasné hned, co se probral. Ale tím rozhodně nebyla míra událostí vyčerpána. Malý Sheppard byl pryč a John?
Ležel zkroucený v nepřirozené poloze a široce rozevřenýma očima zíral ke stropu.
„Bože, on nedýchá, on nedýchá!“ zaječel McKay a třesoucími se prsty se snažil vyprostit Johnovu hlavu z kovových svorek přilby.
Stáli tiše kolem Sheppardova lůžka a Elizabeth napadlo, že se pro ni pohled do tváře smrti začíná stávat samozřejmou nutností. Lidé na Atlantis byli její rodina. Ztráta každého člena expedice ji bolela, jakkoliv se snažila být neosobní. Ale John? S touhle skutečností se nemohla smířit a vlastně ani nechtěla. Všechno uvnitř ní křičelo a bouřilo se.
Doktor Beckett si rozpačitě promnul ruce. „Vlastně není ještě skutečně mrtvý, aktivita jeho mozku je sice velmi nízká, ale tělesné funkce…“
„Carsone! Proboha, nezhoršuj to klamnou nadějí!“ vykřikl Rodney, kterému se oči leskly slzami a tvář mu žhnula jak v horečce. Teyla, stojící vedle něj, mu konejšivě položila ruku na rameno.
„Ne! Nechte mě!“ zajíkl se McKay a odvrátil hlavu. „Já jsem ho zabil! Já za to můžu!“
Elizabeth věděla, že má Rodney v podstatě pravdu, ale nedokázala cítit zášť. Přerývaně se nadechla, ale nenapadlo ji nic, čím by ho mohla utěšit.
„Chtěl to sám!“ překvapivě prolomil mlčení Ronon. „Byla to jeho volba!“
Doktor Beckett si vybavil výraz Dexovy tváře v okamžiku, kdy rozrazil dveře na ošetřovnu s bezvládným tělem v náručí. Tušil, že za zdánlivou maskou lhostejnosti, se skrývá hluboké zděšení.
Vítr čechral Tiře vlasy a malý klouček se tulil k jejím stehnům. Napřáhl ruku, aby přitáhl Shepparda ke své matce. „Vidíš,“ usmála se smutně Tira, „chce nás mít oba!“
„Kde jsme?“ Sheppard se zmateně otočil kolem své osy a přehlížel krajinu se zurčícími potůčky, hebkou trávou a načechranými bílými oblaky.
„Na hranici obou světů,“ odpověděla prostě.
„Jako bych byl na Zemi, tohle místo vypadá jako farma mého dědečka…“ usmál se udiveně.
„Jak jenom chceš Johne, tohle je proměnlivý svět..“
„Ale vy jste skuteční, jak to, že jsem tady s vámi?
„Nepovznesl jsi se, “ zašeptala žena, „ale i tak se to může stát, kdybys chtěl.“
„To znamená, že tam dole…“
„Jsi téměř už zemřel.“
„Tiro!!“ vrhl na ní vyčítavý pohled.
Věděla, že to nebude jeho cesta, ale za zkoušku to stálo. „Tak někdy jindy“, pomyslela si. Čas byl relativní pojem.
„Já vím, Johne, já vím,“ popošla s chlapečkem v náručí těsně do jeho blízkosti. „Tady,“ přiložila mu dlaň doprostřed hrudi, „budeme vždycky s tebou!“
Přístroje nad Sheppardovou hlavou tiše poblikávaly. Umělé plíce se zdvihaly a zase klesaly. Sestra urovnala podušku pod černými vlasy. Pocítila lítost. Ten muž vypadal tak pokojně a smířeně, téměř by přísahala na to, že na jeho tváři se objevil úsměv, který tam před chvílí ještě nebyl. Věděla, že je klinicky mrtvý a slyšela doktora Becketta mluvit s Elizabeth Weirovou. Viděla, jak si ta přísná žena utírá slzy, jak na chvíli skončila v Carsonově náručí, aby se vzápětí napřímila a rozhodným hlasem řekla: „Tak tedy zítra!“
„Tak tedy zítra“, zašeptala sestřička a pohladila podplukovníka po tváři, „…odpojí tě!“
Výkřik prořízl ztemnělou ošetřovnu jako laser.
Carson byl na místě jako první. Jedna zhroucená postava ležela napříč postelí a pod ní se pomalu propracovávala do sedu druhá.
„Ó můj Bože!“ zablekotal doktor.
Zmrtvýchvstání podplukovníka Shepparda se stalo hlavním tématem následujícího dne.
Ronon se nehodlal vzdálit od jeho lůžka ani na krok a neustále napomínal ostatní, aby nerušili Johnovu rekonvalescenci.
McKay se cítil jako člověk, kterému byl trest smrti změněn v osvobozující rozsudek.
„Johne!“ poplacával Shepparda po ramenou pod nevrlým dohledem Ronona Dexe. „To je zázrak, božínku to je zázrak!“
Elizabeth nakoukla jen letmo, protože se ji oči okamžitě zalily slzami a Teyla, která celou předchozí noc připravovala athosianský pohřební rituál, málem usnula na židli vedle Johnovy postele.
Cesta zpátky do normálu se zdála být překvapivě snadná. Zdálo se, že je to zase ten starý John. Bodře si utahoval z McKaye, flirtoval s ženským osazenstvem, zpochybňoval Elizabethiny rozkazy a k Rononově spokojenosti se vrhal po hlavě do plánování nových akcí. Jenom už nikdy nemluvil o svém synovi.
Elizabeth si dělala starosti. Zarážel ji podivný úsměv, který se často z ničeho nic objevoval na jeho tváři. Věděla, že nepatří lidem z masa a kostí. Tušila, že část starého Johna je navždy pryč. Byla moc dobrý psycholog na to, aby ji dokázal oklamat.
Stál na jednom z balkonů, jak se to stávalo jeho zvykem a sledoval západ slunce nad hladinou oceánu.
„Johne,“ Elizabeth mu položila ruku na rameno, „nechceš si promluvit?“
„A o čem?“
„O tom, jak se cítíš, po tom všem co, se stalo,“ rozpačitě pokrčila rameny.
Opřel se zády o zábradlí a zadíval se do prázdna. „Myslíš, že si říkám ‘Bože, co si lidé pomyslí?‘“ sotva znatelně se usmál, „vlastně na tom vůbec nezáleží, Elizabeth, já nejsem důležitý. Hlavní je to, co pro ně můžu udělat. To je ze všeho nejdůležitější!“
Konec