Domácí mazlíček

Autor: Klenotka
E-mail: klenotka@centrum.cz
Období: Druhá sezóna Stargate Atlantis.
Hlavní postavy: Zelenka, McKay, Teyla, Lorne
Kategorie: Napětí, přátelství.
Přístupnost: PG-13.
Spoiler: Druhá sezóna Stargate Atlantis.
Stručný obsah: Když si pár vědců zahrává s Antickou technologií, obvykle to nedopadá moc dobře. A obvykle je na to nabaleno plno dalších problémů. Feedback vítán.

Kapitola 1

Doktorka Elizabeth Weirová nervózně poposedla za svým stolem. Věděla, proč si Rodney s Radkem klestí cestu k její kanceláři. A ještě víc znervózněla, když Rodney odstrčil nebohého doktora Robertse, který právě odcházel z její kanceláře a nesl rostlinu, kterou objevili botanici na jedné z mnoha neobydlených planet. Jenže teď nádobu málem upustil z balkónu, jak do něj Rodney vrazil. Oba její vědci se teď dostali k ní a ona se jen nadechla. Co to bude tentokrát? Stížnosti na Kavanagha chodily ze všech stran, ale Rodney, jako jeho nadřízený, jich měl zdaleka nejvíc. Taky bez pozdravu hned spustil.
„Elizabeth, tohle už nejde, nechci toho chlapa tady mezi svými vědci!“ Elizabeth si před sebe na stůl složila ruce, jako to dělala vždycky, když se chystala na nějakou dlouhou debatu.
„Rodney, řekla jsem, že to nejde. O to místo si znovu zažádal.“ Opatrně se podívala na Rodneyho. Radek Zelenka zatím jen tiše stál, ale bylo jasné, že pod klidným zevnějškem bublá sopka.
„On si zažádal? Řekni mi, kdybych já teď odjel a pak se chtěl znovu vrátit, vzali by mě? On neustále přichází a odchází a všichni mu vždycky vyhoví, včetně tebe. Elizabeth, slíbila jsi mi, že když znovu navážeme kontakt se Zemí, tak si budu moct vybrat, koho tu chci. A jeho tady nechci!!“ Začal přecházet po její kanceláři sem a tam. Elizabeth se podívala na Zelenku, protože nemohla čekat jasnou odpověď od McKaye.
„Radku?“ Zeptala se trpělivě českého vědce, který její otázku pochopil, aniž by ji musela pokládat.
„Zase mě obešel. Mně by to bylo jedno, kdyby to nebyl tak důležitý projekt. Zkoumáme to zařízení, víte to, co vypadá jako kvantové zrcadlo. Nejsme si úplně jistí, jestli je to kvantové zrcadlo, i když vypadá podobně. A Kavanagh si to napochodoval do laboratoře a začal tam udílet rozkazy. Ostatní ho sice ignorovali a dál jsme to dělali podle svého, ale on to zrcadlo chtěl aktivovat Elizabeth! Totiž…všichni, kdo tu jsou déle vědí, že sahat na věci i relativně známé může být nebezpečné. A on tam jde a začne ho zapínat. Tohle zracadlo je podobné, ale není stejné. Co my víme, co jeho aktivace způsobí! Musíme udělat testy. Je to nezodpovědný pitomec, který si myslí, jak není výborný a přitom je to neuvěřitelný břídil. Ještě horší bylo, že ho při tom zrovna viděl Rodney a…no, máte představu. Výslovně ignoroval rozkazy nadřízeného a ohrozil bezpečnost vědců v laboratoři. Tohle se nedělá.“ Vydechl a začal taky obcházet kancelář, čímž tiše předal slovo McKayovi. Ten samozřejmě nezaváhal.
„Elizabeth, já sám nejsem zrovna…společenský typ. Ale respektuji lidi, kteří se mnou pracují. A Zelenka,“ ukázal prstem na Radka,“je můj zástupce a nejlepší vědec ze všech mých lidí. Tohle si ten parchant nemůže dovolit.“ Elizabeth se překvapeně podívala na Rodneyho, částečně proto, že pochválil Zelenku.
„Rodney, věř mi, vím, že to není snadné. Chodí mi sem stížnosti ze všech oddělení. Ten chlap si myslí, že je expert na všechno, od botaniky po archeologii a pije tím krev úplně všem. Ale…jeho strýc nebo otec nebo prostě někdo z jeho rodiny má přítele ve výboru, který nás financuje. Je to velké zvíře. Proto si sem Kavanagh jezdí jako na dovolenou. Nemůžu s tím nic dělat.“ Odmlčela se a hledala další důvody. McKay jí ale nedal šanci pokračovat.
„Elizabeth, jaký výbor? Odkdy jsme závislí na Zemi? Přežili jsme tu sami téměř rok bez kontaktu se Zemí a to, že sem jednou za šest týdnů dorazí Daedalus z nás nedělá závislé na americké vládě a letectvu.“
„To jistě ne, ale bez nich bychom tu nebyli. A teď už kontakt máme a Pentagon má dlouhé prsty.“ Znovu začala přemýšlet. Taky jí ten chlap vadil. McKay, ať byl jaký byl, se naučil respektovat lidi kolem sebe a byla si stoprocentně jistá, že on, i kdokoliv jiný v téhle expedici by byl ochoten položit život za bezpečí lidí na Atlantis i na Zemi. O Kavanaghovi to ale říct nemohla. Sama ho bytostně nesnášela a hrozně jí vadilo, že jí ho proti její vůli nacpali znovu do expedice. Nechtěla ho ve svém městě. Pak se ale, poprvé po dlouhé obě, škodolibě usmála.
„Mám nápad, který nás zbaví problémů…M83 675.“ Podívala se na nasupené astrofyziky, kteří přestali přecházet po její kanceláři a na tvářích obou se vystřídala celá řada výrazů od nechápavých až po nadšené. A pokud mohla soudit, Zelenkovi to došlo o vteřinu dřív než McKayovi.
„Tam, když něco vyhodí do vzduchu, tak to ohrozí maximálně ptáky. Není tam nic kromě jednoho malého generátoru a ještěrek v akváriu. A je to naše stanoviště Alfa. Můžu ho tam poslat, tam si může rozkazovat jak chce, stejně ho nebudou brát vážně. Co ty na to Rodney, řekneš mu to ty nebo mám já?“ Rodney se na ní podíval s obdivem a s výrazem,v němž se mísila radost se škodolibostí, se vydal ke dveřím.
„Já mu to rád oznámím sám. Jsem přece jeho přímý nadřízený ne? Radku, chceš to vidět?“
Zelenka se podíval na něj a pak na Elizabeth. A pak se usmál.
„Tohle si nenechám ujít. Díky, doktorko.“ Odešli a Elizabeth začala přemýšlet o tom, zda to Kavanagh vezme tak klidně, jak doufala. Ale spíš se připravovala ještě nejméně na dva vpády od něj či od McKaye. Než to ale mělo přijít, musela se soustředit na práci. Kavanagh nebyl zdaleka její jediný problém.

Ach Bože, ti lidé tady jsou pitomci. Kavanghovi tahle myšlenka pořád běhala hlavou, když sledoval, jak tam další tři vědci běhají kolem toho zrcadla.
„Nejlepší cesta, jak zjistit jeho funkci, je ho zapnout. Udělejte to.“ Podíval se na malou japonskou vědkyni, která ani neuměla pořádně anglicky. Nesnášel tyhle cizince, stejně jako Zelenku. Vlastně i McKaye. Jak mohl Kanaďan velet projektu amerického letectva?
„Ale doktor McKay říkal, že to dělat nemáme a….“ Pípla Miko.
„´McKay říkal, McKay říkal´ jste jako slepice, co pořád běhá za kohoutem a opakuje jeho pohyby.“
Miko se zarazila, jakoby chtěla něco říct, ale nakonec se jen odvrátila a neřekla nic.
„No tak, něco jsem snad řekl.“ Podíval se na další dva vědce, jejichž jména si teď nevybavil.
„Doktore Kavanaghu, vy tu nevelíte. Držíme se rozkazů McKaye, které jsou podle mě velmi rozumné.“ Ozval se jeden z nich. Kavanagh se nadechl, ale v tu chvíli vešel McKay se šťastným výrazem a za ním Zelenka, který se tvářil ještě nadšeněji, pokud to vůbec bylo možné. McKay k němu tiše došel a dlouho se na něj díval.
„Doktore Kavanaghu, právě jste byl převelen. Vědec s Vašimi schopnostmi se nemůže zdržovat v přítomnosti nás, prostých smrtelníků a tak půjdete na stanoviště Alfa, kde budete velet vědecké sekci, která bude zahrnovat vás a…vás.“ Kavanagh došel k McKayovi na délku pár centimetrů a už chtěl něco namítnout. Ale jen ho ignoroval a vyšel ven z laboratoře. Doktorka Weirová si s tím jistě poradí.
Zaslechl za sebou ještě výbuch smíchu a radosti, který vyšlehl z laboratoře, když ji opustil. Jen počkejte, já vám ukážu. A místo, aby se vydal do kanceláře velící expedice, šel směrem ke svému pokoji, kde měl něco, co až dosud držel v tajnosti…a čím ostatním vytře zrak.

„Doktorko Weirová, mohu si přisednout?“ Elizabeth zvedla hlavu od stolu a překvapilo ji, že na ní hledí Teyla. Ta obvykle jedla sama nebo nechodila do jídelny vůbec.
„Jistě, samozřejmě.“ Rychle shrnula ze stolu věci, které se tam válely. Počítač, nějaké papíry a hlášení a udělala tak Athosiance místo.
„Právě jsem potkala velmi naštvaného doktora Kavangha.“ Říkala Teyla, když si přisedala a tvářila se při tom mírně pobaveně.
„Ano, rušil mě dokonce i u oběda. Debatu s ním jsem utnula, ať si třeba stěžuje.“ Vzdychla a znovu si ukousla kus dezertu, který měl jako vždy podobu želé, tentokrát žlutého.
„Rodney s ním má problémy.“ Konstatovala Teyla, ale začala se trochu ošívat, protože McKay určitě nebyl téma, které chtěla probírat.
„Měla bych na vás prosbu, doktorko Weirová.“ Elizabeth se na Teylu podívala. Vůdkyně Athosianů ji nikdy o nic nežádala.
„Ano? Vy víte, že se vám pokusím vyhovět.“
„Chtěla bych, aby athosianské děti byly stejně vzdělané jako vaše. Ony se učí a nejsou bez znalostí. Umí číst, psát, počítat, ale znalosti mého lidu jsou přece jen omezené. Chtěla bych, aby měly možnost se učit a aby měly lepší budoucnost než jen farmaření a obchodování. Athos byl omezen ve vývoji a teď, když jsme tady relativně v bezpečí, bych ráda, aby se náš vývoj trochu urychlil.“ Elizabeth na Teylu jen chvíli zírala. Byla to nejdelší řeč, kterou od Athosianky slyšela.
„A co k tomu potřebujete?“ Zeptala se a doufala, že na ní není znát překvapení.
„Myslela jsem, jestli by děti nemohly být ve městě a učit se tu. Vím, že nikdo tady není od toho, aby učil děti. Ale kdyby dostaly možnost se třeba jen dívat nebo kdyby si na ně někdo udělal pár hodin času týdně. Chtěla bych, aby ve znalostech matematiky a ostatních věd pokročily. V dětech je naše budoucnost a když ony budou vzdělané, tak má náš národ naději.“
Elizabeth nevěděla co říct a navíc jí pořád připadalo, jakoby to nebylo z Teyliny hlavy.
„Teylo, to je velká žádost. Tahle expedice není na něco takového zařízená. Ale možná by se nechal někdo přemluvit. Bohužel valná většina našich vědců ukazuje jistou…averzi vůči dětem. Ale pokusím se. Museli bychom pro vaše děti vyčlenit prostor ve městě a určitě uznáte, že na pevnině je to často mnohem bezpečnější. Odkud tohle máte?“ Teyla se na Elizabeth zkoumavě podívala a pak se usmála.
„Popravdě nad tím uvažuji už dlouho. Vlastně to napadlo doktora Becketta, když naposledy prohlížel naše děti, ale já jsem pořád váhala, protože je to velká prosba.“ Elizabeth přikývla.
„To jistě je. Zkusím to na nějaké poradě navrhnout a uvidíme, jestli se najde někdo ochotný se toho ujmout.“
„Děkuji doktorko Weirová, moc si toho vážím.“ Začala se zvedat a podívala se přitom nevědomky na hodinky. Elizabeth si toho pohybu všimla.
„Jdete na misi, že? To byste asi měla popohnat Rodneyho, podle všeho zase zapomněl.“
Teyla přikývla a odběhla, protože jí bylo jasné, že plukovník s Rononem budou netrpělivě čekat. A ona nebývala ta, kdo chodil pozdě. Cestou do laboratoře zašla pro jejich vesty a zbraně, aby tak ušetřila cestu sobě i McKayovi. S věcmi v náručí přišla do laboratoře, kde se McKay se Zelenkou zaníceně dohadovali nad tím velkým zařízením, které před pár dny našli. Po laboratoři ještě pobíhala ta malá vědkyně, Miko Kusanagi, a pořád jen oběma mužům něco podávala..
„Doktore McKayi?“ Oslovila ho opatrně, ale důrazně. Rodney jen netrpělivě zvedl hlavu, zakroutil očima a zamířil k ní.
„No jo, už jdu, jen ještě minutku.“ Popadl přitom nějaký přístroj ze stolu a začal jím projíždět nad zrcadlem.
„Rodney, plukovník Sheppard už je určitě připravený.“ Rodney zvedl netrpělivě hlavu, ale neměl slova. Teyla prostě tak nějak věděla jak na něj a byla skoro jediná, kromě Elizabeth, kdo ho dokázal popohnat.
Podívala se na něj pohledem, takovým se zdviženým obočím, který snad měli rezervovaní jen mimozemšťané a podávala mu přitom jeho výstroj.
Rezignovaně se tedy začal soukat do vesty, když se ve dveřích objevil další člověk. Zelenka zabručel něco, co znělo jako poznámka o promenádě a nedostatku klidu k práci.
„Neztratili jste tohle?“ Ozval se major Lorne, který za sebou vlekl Kavangha.
„Našli ho v laboratoři zoologie, kde se jim bezostyšně přehraboval ve věcech.“ Držel vědce za loket a když ho pustil Kavanagh se utrhl a přeběhl laboratoř rychlostí blesku.
„Nic jsem nekradl, hledal jsem jen nějaké poznámky, které jsem tam včera zapomněl.“ Bránil se uraženě. McKayovi se ale jeho obrana rozhodně nezdála právě věrohodná a podle toho, jak se tvářili ostatní v laboratoři, ani jim ne. Rodney se nadechl a snažil se znít klidně, což se mu moc nedařilo.
„V ostatních laboratořích nemáte co dělat. Jediný, kdo má přístup všude, jsem já. Jestli jste si toho ještě nevšiml, já velím vědecké sekci. A vy, Kavanaghu, jste právě propuštěn!“
Tohle si ale Kavanagh nenechal líbit a vytáhl něco, co vypadalo jako ovladač. Přesně takový, který hledali k ovládání zrcadla. Mohli ho zapnout, ale bez ovladače to bylo k ničemu. A právě ovladač se před pár dny ztratil. Rodneymu chvíli vřela krev v uších, když si pomyslel, jak kvůli tomu křičel na Miko.
„Kde jste to vzal?“ Zeptal se nebezpečným hlasem McKay. Popošel blíž ke Kavanaghovi a chtěl mu ovladač vyškubnout.
„Říkal jsem, že nejlepší způsob, jak zjistit, co to je, je to zapnout.“ Usmál se takovým nepříjemným způsobem a než ho kdokoliv stačil zastavit, zmačkl ovladač. Všichni se jako na povel otočili směrem k zařízení, které se aktivovalo. Objevil se zrcadlový obraz jeho laboratoře, ale trochu se zatřásl a z okrajů podél něj vyšlehl modrý blesk, který zasáhl všechny v laboratoři. McKay a Lorne se nedobrovolně ocitli na Kavanaghovi, protože ho pořád drželi za triko. A tak se celá skupina vědců spolu s jedním důstojníkem a Athosiankou, sesunuli k zemi a tam zůstali ležet nehybně jako by se celý vesmír kolem zastavil.

Kapitola 2

Zelenka se probral jako první. Opatrně se rozhlédl a viděl kolem sebe jen samou spoušť.
Ten výboj musel být silnější než to vypadalo…zatracenej chlap. Při té myšlence se podíval směrem, kde tušil Kavanagha a uviděl ho pod závalem dvou těl, McKaye a Lorna. Nevědomky se zazubil při pomyšlení, jak se bude Rodney tvářit. Opatrně se zvedl a zkontroloval ostatní. Miko ležela pod stolem, kterého se při aktivaci zařízení chytila, takže teď ležela ve značně nepřirozené poloze jakoby se uhodila. Radek se k ní chtěl naklonit, ale v tu chvíli už slyšel nadávky a klení, takže mu bylo jasné, že se McKay s Lornem probrali a zjistili, kde leží.
„Jsou všichni v pořádku?“ Ozval se Teylin tichý hlas. Radek si ji předtím nevšiml, protože ležela na zemi těsně u dveří.
„Ano, ale ne díky tady tomu.“ Odpověděl jí podrážděně Lorne a ukázal na Kavangha, přičemž se krkolomným způsobem snažil očistit si kalhoty.
„Doktorko Weirová, tady Lorne, slyšíte mě?“ Ťukl Lorne ihned do vysílačky. Ale na druhé straně bylo jen ticho.
„Plukovníku Shepparde? Kdokoliv?“ Další ticho. Zamračil se. „Nikdo neodpovídá.“
McKay se tvářil ještě naštvaněji než obvykle, ale v momentě se jeho tvář změnila v ustaranou.
„Kde jsou Gordon a Keyes?“ Poplašeně se rozhlédl a pak se mu viditelně ulevilo. Oba vědci se za ním zvedali ze země. Otřesení, ale přesto v pořádku.
„Co se stalo?“ Ptal se zmateně Gordon, ale Rodney s Radkem už mířili k Miko. Stále se neprobírala.
„Dýchá.“ Zašeptal McKay, jakoby se bál, že by ji mohl svým hlasem vyděsit. Opatrně s malou Japonkou zatřásl, ale Miko se pořád neprobírala. Rodney tedy vzal svou láhev, která byla součástí jeho výstroje a jež si stačil před tou „nehodou“ ještě obléct. Namočil kapesník a opatrně vymačkal pár kapek na čelo ležící ženy. Miko se nepatrně pohnula a hned potom zasténala. Když otočila hlavu, všimli si oba klečící vědci krve, která byla pod její hlavou.
„Musela se praštit o stůl při pádu. Vezmeme ji na ošetřovnu.“ Řekl McKay a opatrně, s péčí jakou by od něj nikdo nečekal, zvedl Miko ze země a v náručí ji nesl ke dveřím. Lorne ho ale zastavil.
„McKayi, já ji tam dopravím.“ Gestem ruky mu naznačil, že by mohl ženu nést on, ale McKay zakroutil hlavou.
Mezi dveřmi se ale zastavil a kývl na Lorna, aby šel k němu.
„Myslím, že ten nepořádek nebude jen problém naší laboratoře.“ Řekl tiše a ukázal na sklo a rozházené věci na chodbě. Sklo, které se rozbilo v nejbližším okně, se válelo po zemi a světlo tak proudilo dovnitř s větší intenzitou a odhalovalo tak prach a nepořádek, který ležel na chodbě a jež by jinak zůstal skrytý ve tmě.
McKay za zády cítil Teylu, která stála za ním. Stejně jako to dělala pokaždé, když byli někde na misi. Hned se mu podivně ulevilo, když věděl, že je s ním.
„Co se tady stalo?“ Zeptal se zmateně Kavanagh, který vyšel z laboratoře a naprosto nepromyšleně tak vstoupil do rány Teyliny zbraně, kterou měla namířenou ven do chodby.
„Kavanghu, okamžitě zacouvejte zpátky!“ řekl mu Lorne tak hlasitě, jak si troufal.
Všichni se vrátili do laboratoře, kde McKay položil Miko opatrně na zem. Gordon ji dal pod hlavu bundu, ale Miko stále nejevila známky toho, že by se chystala probudit.
„Asi to bude otřes mozku.“ Řekl Gordon a opatrně pohladil Miko po vlasech. McKaye to zarazilo, protože Gordon ještě chytil Miko za ruku. Rodneyho to zamrzelo-očividně nevěděl o svých lidech tolik, kolik by chtěl.
Nechal tedy Miko v jeho péči a podíval se po ostatních a pak se rozhlédl po své laboratoři.
„Tak jo, co se stalo?“ Očima našel Teylu, jakoby v ní hledal oporu a pak na Lorna, který by měl teoreticky téhle chaotické skupince velet. Jako první ale promluvil Zelenka.
„Tak nejdřív Kavanagh použil ovladač. Z toho zrcadla vyšlehl modrý paprsek, což ale normální kvantové zrcadlo nedělá, takže je to nejspíš něco jiného. Proč je tu ale kolem takový nepořádek? Kdyby ta vlna měla takový účinek, tak by nás určitě zabila, pokud má na hmotu takový účinek.“
„Kdyby bylo zrcadlo nastaveno na rozeznání lidí, tak nejspíš ne.“ Namítl Kavanagh, ale když se na něj všichni zuřivě podívali, radši zmlkl. Ale Rodney s Radkem se na sebe podívali pohledem, kterým si nehlasně sdělovali, že Kavanagh má pravdu. Nahlas to ale neřekl ani jeden.
„Dobře, předpokládejme, že jsme v alternativní realitě. Kde jsme?“ Nadhodil otázku Gordon, který se mezitím zvedl od Miko. Se svou blond hlavou, velkou výškou a hlubokým hlasem působil spíš jako vojenský velitel než jako vědec. A Keyes, stojící vedle něj, naopak se svým knírkem a ulízanými vlasy vypadal jako učitel.
„Pracoval jsem s kvantovým zrcadlem v Oblasti 51. Tohle je stejné až na to, že po stranách jsou antická čísla.“ Odpověděl mu McKay a hned na to luskl prsty a ukázal na Kavanagha. Dvěma kroky byl u něj a vyškubl mu ovladač, který Kavanagh stále svíral v ruce. Podíval se dychtivě na ovladač, ale nic moc mu to neříkalo. Byl téměř totožný s tím, který měli na Zemi. Jen na tomhle bylo víc barevných odlišení. Vydal netrpělivý zvuk a obrátil se na Lorna. Ten to pochopil.
„Nejdřív musíme zjistit, kde jsme a co se tu stalo. Je to tedy alternativní realita?“
Všichni vědci se po sobě zmateně podívali. Vypadalo to tak…
„A můžeme se dostat zpět?“ Zeptal se Lorne znovu. Tentokrát mu McKay odpověděl.
„Zrcadlo se po tom výboji vypnulo. Musíme zjistit, jak se ovládá.“
Lorne přikývl a podíval se na Teylu.
„Podíváme se do kontrolní místnosti, abychom se dověděli, proč nám nikdo neodpovídá a co se tu stalo, že je tu takový nepořádek. Teylo, půjdete se mnou. McKayi?“
Podíval se směrem k astrofyzikovi, který odmítavě zavrtěl hlavou.
„Já nikam nejdu. Jediný způsob, jak se dostat zpět…ať je to kdekoliv, je tuhle věc zapnout a ovládat. Ani náhodou to nenechám v rukou tady toho stvoření.“ Ukázal na Kavanagha, který se už už chtěl začít bránit, ale skočil mu do řeči Lorne.
„Doktore, potřebuju vás. Můžeme narazit na zakódované soubory, zablokované počítače, na cokoliv. Jste tu jediný, kdo má výstroj a jeden ze dvou vědců v téhle místnosti, který ví, jak pořádně držet zbraň, kdyby bylo potřeba.“
„Ale Zelenka taky…“ Pak se zarazil. Lorne měl pravdu.
„Máte pravdu, jsem na to ten nejlepší.“ Řekl hrdě a Teyla s Radkem si vyměnili pobavené pohledy. Lorne očividně věděl, na kterou strunu v McKayově hrdosti uhodit.
„Výborně.“ Řekl major Lorne. Vzal Teylinu berettu a podal ji Zelenkovi. Ten ji jen váhavě přijal. Teyla měla P-90 a McKay svou berettu, protože se chystali na misi. A Lorne chodil, stejně jako ostatní vojáci ve městě, ozbrojený svou ruční zbraní neustále.
„Bylo štěstí, že sem Teyla došla s vašimi věcmi. Teylo, běžte před námi, s P-90 naděláte určitě nejvíc škody. McKayi, vy se držte za ní. Já budu hned za vámi.“ Vytáhl svou zbraň, odjistil a vyzývavě se na McKaye podíval. Ten polkl, něco nesrozumitelně zabreptal a udělal totéž. Tak se všichni tři vydali do tmy, do chodby, v níž se stalo něco ošklivého a z jejíchž zdí to bylo cítit.

Radek Zelenka se chvíli díval na dveře, kde zmizel Lorne s Teylou a McKayem. Neměl rád zbraně a tak ji položil na stůl za sebe. Pak vzal ovladač a podíval se na zrcadlo. Doktoři Keyes a Gordnon se k němu připojili. Kavanagh pořád stál opodál, ale potom se k nim váhavě přidal.
„Zapíná se to tímhle.“ Ozval se zezadu, že všichni nadskočili, protože Kavanagh prolomil ticho.
„Ty vole.“ Ulevil si Zelenka česky a Kavanagh zacouval. Potom se ale znovu přiblížil.
„Doktore, tohle zařízení jsem sám studoval několik dní. Takhle se zapíná.“ Řekl Kavanagh a vzal Zelenkovi ovladač. Než mohl někdo cokoliv říct, Kavanagh zmačkl velký knoflík uprostřed a zrcadlo se aktivovalo. Objevil se před nimi stejný obraz jako předtím, jejich laboratoř a dokonce jejich postavy.
„Tohle je divné. Kvantové zrcadlo by takhle reagovat nemělo. Chci říct, musela by to být obrovská náhoda, kdyby tam zůstalo původní nastavení. A naše odrazy by tam taky být neměly. Je to divné. Co znamenají ta barevná rozlišení?“ Podíval se na Kavanagha, který neměl ale v záloze odpověď. Sám na to nepřišel.
„Možná bychom se měli zaměřit na to zrcadlo. Tohle je antický numerický systém. Ta čísla něco představují. Zrcadlo, které máme na Zemi, žádná čísla nemá. Vlastně na něm není nic a bez ovladače se s ním nedá hnout.“ Řekl Gordon a podíval se blíž. Antická čísla byla okolo celého obvodu zrcadla. Ale zakroutil hlavou, protože mu ta čísla nedávala smysl. Podívali se jeden po druhém. Co teď?
„Někde tu musí být nějaké záznamy o výzkumu. Jestli v téhle realitě prováděli výzkum, tak tu musí něco být. Ty počítače ale nefungují. Ale jestli se nemýlím…“ Zelenka přešel ke svému stolu. Nebo aspoň tam, kde tušil stůl svého protějšku. Jestli byli stejní tak…
„Aha. Nevěřím počítačům. Fyziku jsem vystudoval bez jejich pomoci a raději si všechno ještě zapisuji na papír.“ Vítězoslavně vytáhl několik papírů, kde byly načmárané záznamy. Shrnul nepořádek ze stolu a papíry rozložil.
„Takže, jdeme na to, pánové.“

Baterky jim osvětlovaly cestu. Transportéry fungovaly a všechno se až na ten příšerný nepořádek zdálo funkční.
„Vypadá to, že odcházeli dost ve spěchu.“ Zašeptal Lorne a ukázal na tašku, na níž byl zabledlými písmeny vidět nápis ADIDAS a kterou někdo očividně odhodil.
„Nechápu ale, proč to tady vypadá takhle. Když jsme sem přišli, tak i po deseti tisíci letech tu bylo všechno v perfektním stavu.“ Zašeptal mu v odpověď Rodney. Zdálo se jim správné šeptat, protože ticho kolem bylo tak pohlcující, že by bylo nepatřičné narušit ho mluvením.
„Ale město bylo pod vodou a pod štítem. Takže sem nemohl nikdo zvenku.“ Řekla Teyla, která šla pořád vpředu.
„Ano, ale i tak. Musejí být pryč dlouhou dobu, když to tu teď vypadá takhle.“ Namítl McKay právě ve chvíli, kdy vstoupili do kontrolní místnosti. Vypadalo to tam jako po boji, což ovšem nebyla právě povzbudivá myšlenka. Sklo u velkého okna nad schody bylo roztříštěné a střepy byly všude. Slunce intenzivně osvětlovalo jinak potemnělý prostor brány, kde se sama brána vyjímala jako velký svítící oltář. Její symboly stále modře světélkovaly a zdála se kompletně nepoškozená. To se ale nedalo tvrdit o hlavní obrazovce v kontrolní místnosti. Zdálo se, jakoby všechno, co je ze skla, bylo na padrť. I zdi. Rodney se chtěl podívat k Elizabeth do kanceláře, ale hlavní můstek byl také pokrytý bílou vrstvou střepů. Opatrně našlapoval a když tam došel, uviděl velmi znepokojivý obraz. Ještě ne zcela rozložené tělo leželo pod stolem. Mělo na sobě velící uniformu. Rodney tam opatrně popošel a stěží potlačil zaúpění. Tohle nebyla jejich Elizabeth, ale přesto ho to velmi zranilo. Odvrátil hlavu a všiml si stopy-ke dveřím v rohu kanceláře byly poházeny zásobníky ze zbraní. Dveře byly otevřeny jen zpola, protože v nich byly zaklesnuté nohy další mrtvoly, ale McKay okamžitě poznal, o koho jde. Na základně bylo jen pár lidí, kteří by byli ochotní Atlantis chránit až do konce. Mezi ním, Sheppardem a Elizabeth vznikla jakási tichá dohoda, že oni by byli poslední, kdo by město opustil. A tohle byl Sheppard. McKay se cítil zahanben, když si uvědomil, že smrt podplukovníka ho zdrtila mnohem víc než Elizabethina. Ani tohle nebyl jeho Sheppard, ale doufal, že i tady byli velmi dobří přátelé. Nikdy si to vlastně nepřiznal…nikdy neřekl nahlas, že je Sheppard jeho nejlepší přítel.
„Takže tohle vylučuje Wraithy.“ Řekl za ním Lorne. Teyla ho následovala. McKay se oklepal a ustoupil, aby si mohl i major prohlédnout tělo.
„To určitě. Wraithové nezabíjejí. A určitě by je tady nenechali.“ Přitakala mu Teyla a obcházela přitom kancelář. McKay se nadechl, otřel si čelo a podíval se ještě na tělo Elizabeth, jakoby se bál, že by mohlo samo od sebe vstát.
„Kde jsou ale naše těla? Vím jistě, že ani jeden z nás by neodešel.“ Podívali se po sobě.
„To je pravda. Asi jsme někde jinde. Myslím, že i když je tohle alternativní realita, tak nemusí být tolik odlišná. I když, kdo ví?“ Lorne se zničehonic pohnul a vrhl se ke stolu, kde ležel zavřený Elizabethin terminál. A fungoval. Sice písmena na jedné straně obrazovky byla nečitelná a obraz blikal, ale dalo se s ním pracovat.
„Někde by tu měly být záznamy. Nemám k nim ale přístup. Je to zablokované velícím kódem.“ Vzhlédl a všiml si, že McKay už stojí za ním. Ustoupil tedy a nechal astrofyzika pracovat. Ten jen zmačkl několik tlačítek a okamžitě se před ním objevil výpis záznamů.
Lorne to nekomentoval, jen zakroutil hlavou. Jeho pozornost zaujalo něco jiného.
„Podle data posledního záznamu jsou pryč jen týden. Jak se z tohohle místa mohla stát taková džungle během pár dnů?“ Zmateně se po sobě podívali.
„To hned zjistíme.“ Řekl mu McKay a zapnul úplně poslední záznam.
Na obrazovce se objevila Sheppardova strhaná tvář. Byl špinavý a neustále se ostražitě rozhlížel. V pozadí bylo slyšet střelbu a výstřely z Rononovy zbraně. A také tříštění skla. Teď věděli, proč bylo všechno sklo rozbité.
„Je 5. března 2005. Doktorka Weirová je mrtvá. Objevili se v noci a napadli nás bez varování. Jsou jako duchové, objeví se za vámi a než se stačíte vzpamatovat, tak vás mají. Nevím přesně, co to je. Možná nějací mimozemšťané, kteří si takhle představují invazi. Už před týdnem zmizela skupina lidí z laboratoře doktora McKaye. Spolu s ním ještě Teyla, Lorne, Zelenka, doktoři Keys, Gordon, Kavanagh a Kusanagi. Ze Země nám poslali několik záznamů o zařízení v Oblasti 51, které je podobně tomu, které studoval McKay. Jenže tohle je odlišné a bez McKaye a Zelenky nejsme schopni odhadnout, k čemu vlastně slouží. Předpokládáme, že to s tím nějak souvisí. Všechno. Tihle mimozemšťané a zmizení McKaye a ostatních.Elizabeth odmítla odejít, dokud naši lidé bezpečně neodejdou. Ale myslím, že to stejně všichni nezvládli.Tihle mimozemšťané jsou velmi zvláštní a také zvláště zabíjejí. Není to brutální ani krvavé. Prostě umřete. Kdyby tu byl Rodney, věděl by co dělat.“ Při téhle poznámce se Rodney pousmál, ale pomalu mu docházelo, že se tu děje něco jiného. A to zjištění ho velmi bolestivě zasáhlo. Ale záznam pokračoval.
„Elizabeth stále leží tady v kanceláři, nemám možnost dopravit její tělo na Zem. Zůstává tu se mnou jen pár lidí, včetně Ronona, který neuvěřitelným způsobem bránil kontrolní místnost. Ale nakonec nás od ní odřízli, takže nemůžeme projít bránou a hangár s Jumpery je nepřístupný už dávno. Daedalus je na Zemi a než sem přiletí, tak bude stejně pozdě. Doufám, že tenhle záznam najde tým, který sem pošlou z SGC a který to tu vyčistí. Nenechte Atlantis padnout.“ Záznam se vypnul a v kanceláři se rozhostilo ticho.
„No, myslím,že z toho můžeme usuzovat několik věcí. Za prvé, žádný tým sem už nepřišel, nechali to tu napospas těm stvořením, o kterých Sheppard mluvil. Za druhé, tohle není alternativní realita, protože kdyby byla, tak zatraceně stejná.“ Spustil McKay, kterému se třásl hlas.
„Cože? Není? A kde tedy jsme?“ Lornovi to nedávalo smysl, přece to tu bylo tak jiné než jejich Atlantis. McKay mu na to nic neřekl a ťukl do rádia.
„Radku, právě jsme zjistili dost vážnou věc. Co vy?“ Na druhém konci bylo chvíli ticho.
„Vlastně jsme taky přišli na něco divného. Není to kvantové zrcadlo.“ Jeho hlas zněl vzrušeně a taky nervózně.
„Ano, to mě napadlo. Ovšem pořád pro to nemáme jasný důkaz. Všechno může být až neuvěřitelně podobné.“
„Ano, ale i v té nejbližší realitě se maličkosti liší. Ale hlavně, přišli jsme na to, jak tahle věc funguje.“
„Jdeme k vám.“ Skočil do řeči McKayovi Lorne.
„Vezměte ten počítač. Vracíme se do laboratoře.“ Dodal ještě major a zamířil ke kontrolní místnosti. Tam ale šel dolů ze schodů.
„Kam jdete?“ Zeptal se McKay trochu vyděšeně. Sice s ním byla Teyla, ale tři byli vždycky lepší než dva.
„Do zbrojnice. Je to hned v téhle chodbě. Přece jen budu klidnější, když budu mít víc možností obrany. Podle toho, co jsme viděli, je asi těžké ty potvory zabít.“ Rodney a Teyla se na sebe podívali. Athosianka nasadila takový ten svůj tázavý dotaz, kdežto McKay zůstal u prověřeného vyděšeného.
„Myslíte, že jsou pořád ještě tady?“ Rozhlédl se kolem. Náhle jim to připadalo jako ještě méně pohostinné místo.
„Je to možné. Když to tu dobyli, proč by odcházeli? Nejlepší bude na sebe moc neupozorňovat a vyzbrojit se. Vrátíme se do laboratoře a jestli už Zelenka přišel na to, jak to funguje, tak honem pryč.“ McKay zaváhal, jakoby chtěl něco namítnout. Teyla už ale byla na cestě ze schodů a Rodneymu se nelíbilo zůstat odříznutý na schodech. Následoval ji tedy dolů do tmy, která nevěstila nic dobrého.

Kapitola 3

Zelenka se pořád díval na ta čísla na zrcadle. Nechápal, jak mu to mohlo ujít. Bylo to tak jasné, když to teď viděl s tím ovladačem. A tak ho znovu zasáhl vztek.
„To vás nenapadlo, co to je, když jste ten ovladač měl?“ Radek se otočil zlostně na Kavanagha. Toho otázka pravděpodobně zaskočila, protože na něj chvíli zíral.
„Nenapadlo. Já…totiž, musí se to spojit s tím zrcadlem, aby to bylo jasné.“ V tu chvíli si uvědomil, co vlastně odpověděl a zrudl.
„Přesně tak. Vidíte můj problém?“ Než se ale spustila další hádka, tak se z rohu ozvalo zasténání. Miko sebou trhla a Gordon se k ní sklonil.
„Miko?“ Vzal ji za ruku a znovu ji otřel čelo. Malá vědkyně zasténala a otevřela oči.
„Jeffe?“ Zašeptala vědcovo jméno a chtěla zvednout hlavu, což se neobešlo bez dalšího bolestivého syknutí.
„Lež, máš otřes mozku.“ Opatrně přikývla, protože jí jakýkoliv pohyb hlavou způsoboval bolest. Pokusila se pouze očima porozhlédnout, ale nic kromě nepořádku neviděla.
„Co se stalo?“ Zašeptala znovu a podívala se na Gordona.
„No, zdá se, že jsme v maléru.“ Chtěl říct víc, ale v té chvíli se do laboratoře vřítili Lorne s McKayem a Teylou v patách. Nesli si výzbroj jako na malou válku, a to mohlo znamenat jen jednu věc. Neobjevili nic pěkného. I když…jejich skupinka v laboratoři taky ne. Poklepal Miko povzbudivě na rameno a vstal.
„Miko se probrala.“ Oznámil neurčitě. Lorne s Teylou přikývli a McKay se podíval směrem, kde ležela japonská vědkyně. Pokusil se o něco, co měl být povzbudivý úsměv, ale v rozpoložení, v jakém byl, z toho vyšla jen grimasa, připomínající něco mezi bolestí zubů a kocovinou.
„Tak co jste zjistili?“ Ozval se z druhého konce Keyes. Celou dobu se držel dál ode dveří a od zrcadla, jakoby se bál, že tam odtud něco vyskočí. A vlastně ani nebyl daleko od pravdy.
„Že nejsme v alternativní realitě.“ Řekl prostě Lorne, který pořád přesně nechápal, co to vlastně zjistili.
„To víme. Něco jiného?“ Odsekl podrážděně Keyes. Lorne se chtěl ohradit, ale do řeči mu skočila Teyla.
„Našli jsme těla plukovníka Shepparda a doktorky Weirové. Zdá se, že tu došlo k nějakému boji.“ Zelenka byl dosud zabraný do svých papírů, ale tohle ho přinutilo začít vnímat.
„To není možné. Město se přece po získání ZPM umí bránit, nebo se dá aspoň aktivovat štít a odejít bránou.“ Řekl zmateně a popošel k nim.
„To také udělali. Evakuovali se. Ale štít zapnutý nebyl. Ani nebyla aktivovaná autodestrukce. Buď to nestihli nebo ještě doufali, že boj zvrátí ve svůj prospěch. Všechna okna jsou rozbitá, všude je strašný nepořádek Zdá se, že ti útočníci nebyli úplně…no řekněme hmotní.“ Odpověděl mu McKay a bál se vlastních slov.
„Jak to myslíte, že nebyli hmotní?“ Zeptal se Kavanagh, který až doposud zatvrzele mlčel.
„Podle Shepparda. Slyšeli jsme záznam.“ McKay vytáhl počítač, který vzal ze stolu Elizabeth a pustil jim všem zprávu od podplukovníka.
Po jejím skončení zavládlo v laboratoři zděšené mlčení. Všem jim pomalu docházelo, co se tu asi stalo.
„Tak jo, ale ještě mi nikdo neřekl, kde to sakra jsme.“ Prolomil Lorne ticho zavrčením.
„Vám to ještě nedošlo?“ Zeptal se McKay netrpělivě. Když se ale podíval na Teylu stojící vedle majora, tak si všiml, že i ona se tváří značně nechápavě. Tyhle vojenské typy. Pomyslel si.
„Vždyť v té zprávě to přímo stojí.“ Odmlčel se a čekal, až ho někdo doplní. To se ovšem nestalo, tak zakroutil očima a tentokrát do své mluvy zapojil i ruce, které byly zatím poslušně podél jeho těla a ukazovaly tak i emocionální rozpoložení jejich majitele.
„Nejsme v alternativní realitě, ale v budoucnosti.“ Lorne se podíval na Teylu, ta zpět na něj a pak se oba podívali na McKaye.Tentokrát ale Rodneymu přispěchal na pomoc Zelenka.
„Zjistili jsme to při podrobnějším zkoumání toho ovladače.“ Při té poznámce nevědomky zabloudil pohledem ke Kavanghovi.
„Ty symboly na zrcadle jsou čísla, jak víte. A když se podíváte blíž, zjistíte, že můžete ta čísla mačkat. Jako na DHD. V tom je celé kouzlo. Když zmačknu tohle,“ zmačkl několik čísel, „máte perfektní místo určení. Ale není to pro místo, ale čas určení. Je to normální kombinace.“ Lorne se ho snažil stíhat, ale motala se mu z toho hlava.
„Takže říkáte, že nás to přeneslo v čase?“ Zelenka přikývl s trpělivostí sobě vlastní. Major měl totiž podle mínění vědců v místnosti poněkud delší vedení.
„Dobře. Jak?“ McKay vedle Zelenky vzdychl. Na tohle nebyl čas. Ale Radek se vůbec nenechal vykolejit a pokračoval.
„To nevíme. Dosud jsme si mysleli, že víme, jak vypadá stroj času. Tedy v Mléčné dráze. Tenhle je jiný. Ten ovladač…dobře, od začátku. Na tom, no budeme tomu dál říkat zrcadlo, jsou symboly, které slouží k určení času. Ta čísla, co jsem zmačkl, představují kombinaci den-hodina-minuta a dají se dokonce nastavit i vteřiny.“ Lorne už kýval, jak si tohle vysvětlení razilo cestu jeho mozkem.
„A co rok?“ Takovou inteligentní otázkou byl očividně zaskočen i Zelenka. Chvíli na majora zíral a pak odpověděl.
„To je přesně ono.“ Zvedl ukazováček jako to dělal vždycky, když něco vysvětloval. Po městě se povídalo, že by se jemu a McKayovi měli lidé vyhýbat, když něco vysvětlují. Hrozilo totiž vážně zranění od jejich někdy až příliš živého výkladu. Radek zvedl ovladač a ukázal ho tak, aby ho zřetelně viděl major i Teyla. I McKay přišel blíž-neměl totiž zatím šanci si ho podrobně prohlédnout, což ho nesmírně štvalo.
„Rok určení je tady. Proto nás to poslalo jen týden do budoucnosti. Když se podíváte na ty barvy, každá představuje rok, století, tisíciletí. Ještě jsme úplně nezjistili, jak rok nastavit, ale možná to nebudeme ani potřebovat.“ Lorne přikývl, zřejmě mu tenhle výklad stačil. Tentokrát to byla Teyla, kdo všechny překvapil.
„Ale proč to přeneslo nás a ne ostatní?“ Dobrá otázka.
„To pole musí mít omezený dosah. Neviděli jsme nic, kde by se dal nastavit nějaký širší záběr.“ I ona přikývla, zřejmě spokojená.
„Co musíme vyřešit teď je, jak se odtud dostat.“ Spustil doposud tichý Gordon. „Miko potřebuje do nemocnice.“ Dodal ještě.
„Mohli bychom odejít na Zemi. Možná ještě počítají z přeživšími.“ Řekl Keyes.
Lorne ale začal odmítavě vrtět hlavou.
„Ne a ne. Zaprvé, kódy se v případě pohřešovaných osob po několika hodinách mažou. Mohli bychom tvrdit, že jsme sami Antikové, ale nikdy nás nenechají projít. Tím spíš, když tohle místo čelilo útoku. A za druhé, musíme zjistit, co se tu vlastně stalo…a zabránit tomu.“
Podíval se vyzývavě na McKaye. Ten ale po chvíli začal zuřivě kroutit hlavou.
„Nemůžeme se vrátit v čase. Když to uděláme, vytvoříme tím vlastně naší vlastní alternativní realitu. Přesně to se stalo se starou Elizabeth, když se vrátila. Nechci se setkat sám se sebou!“
„Ale mohli bychom aspoň lidi varovat a zachránit tak všechny, včetně Weirové a Shepparda.“
„Narušili bychom tím časoprostor a …“ Ale nedořekl, protože je z hlasitým „ehm“ přerušila Teyla. Vždycky byla hlasem rozumu. Platilo to i tentokrát.
„Doktor Zelenka přece říkal, že se dají nastavit i vteřiny, ne? Možná bychom se mohli vrátit přesně v okamžiku, kdy se zrcadlo aktivuje. To by potom bylo, jako bychom neodešli.“
Všichni na ní zírali a Lorne se na Radka skoro utrhl.
„Dokážete to nastavit?“ Zelenka před jeho pohledem ucukl a zatvářil se značně nejistě.
„Museli bychom se vrátit úplně a naprosto přesně. Je možné, že se mi podaří vytáhnout z toho přístroje přesný čas. Jestli funguje jako brána, měl by tam být někde otisk, paměť.“
„Výborně.“ Lorne si vydechl a konečně se zdálo, že zase našel pevnou půdu pod nohama.
„Teď musíme zjistit, co se tu vlastně stalo.“
„My to přece víme. Stačí se vrátit a varovat Elizabeth.“ Namítl Gordon, ale Lorne to odmítl.
„Varovat před čím? Nevíme odkud ty bytosti přišly, co jsou zač, ani jak je zabít. Je tak docela dobře možné, že jsou pořád tady.“ Při téhle poznámce teplota v laboratoři klesla na bod mrazu a všichni se vyplašeně podívali kolem sebe.
„Musíme přijít na to, co se tu stalo, abychom tomu mohli zabránit. Pokud se nám povede dostat zpět.“ Všichni mlčeli. Věděli, že má pravdu. Lorne tedy spokojeně vydechl.
„Výborně. Takže to chce nějaký plán…“ Začal, ale najednou se zarazil.
„Kde je ten pitomec?“ Ptal se na Kavanagha. Všichni ho od té nehody častovali podobnými jmény.
„Udělal to zas.“ Odpověděl rezignovaně McKay a ťukl do vysílačky.
„Kavanaghu, slyšíte mě?“ Chvíli to ve vysílačce chrastilo a zdálo se, že mu Kavanagh neodpoví.
„Jsem tady.“ Ozvala se mu nervózní odpověď.
„Je to nebezpečné. Okamžitě pojďte zpátky.“ McKay do vysílačky prakticky zařval a všichni kolem, co ho napjatě sledovali, nadskočili.
„Je to moje vina. Víc než si myslíte. Chci si něco ověřit ve svém pokoji.“
„Tak jste měl dovolit, aby šel někdo s vámi. Co myslíte tím, že je to vaše vina?…Kavanaghu?“ Na druhém konci už ale bylo ticho. Znovu jim všem běhala hlavou myšlenka, kterou si kladli od začátku tohoto nechtěného dobrodružství. Co teď? Vědci začali klouzat pohledy mezi Lornem a McKayem, a čekali, co vymyslí.
„Dobrá. Zelenko, vy a ostatní pracujte na našem návratu. Teylo, McKayi, se mnou.“
„Hej, hej, zpomalte. Já nikam nejdu. Jsem mnohem víc platný tady.“ Protestoval McKay.
„Pokud mi něco neuniklo, tak to zrcadlo tu už hodinu studuje Zelenka s Gordonem a Keyesm. Znají ho a přišli i na to, jak se ovládá. Nechte to tedy jim. Potřebuju další pár očí. A taky někoho, kdo mi pomůže přemluvit Kavanagha, protože mu očividně přeskočilo.“ Lorne popošel blíž k Rodneymu a vyzývavě se na něj podíval. McKay váhal. Myšlenka, že by jejich největší objev a v tuhle chvíli jediná cesta domů, byla v rukou Zelenky ho téměř zabíjela. Uvnitř jeho mysli se pral rozum, ego a taky něco, o čem věděl, že tam je. Někde v hlubinách jeho mysli byla důvěra ve schopnosti Zelenky a ostatních. Nebyl voják. Zatraceně, neuměl ani pořádně střílet. Jen jemu mohl vypadnout zásobník tváří v tvář Wraithovi. Ale pak se podíval na Teylu a zasáhla ho ještě jiná myšlenka spojená s přívalem emocí. Ona byla přece členkou Sheppardova týmu. Stejně jako on. Plukovník nikdy svoje lidi neopouštěl. Sheppard s Rononem byli v nebezpečí.Vlastně byli v tuhle chvíli mrtví.Věděl, že on a Teyla mají jako zbylí členové povinnost jim pomoct. Tohle všechno mu proběhlo hlavou během několika vteřin. Trochu rezignovaně přikývl. Athosianka se na něj usmála a jejich neverbální komunikace vypěstovaná dlouhodobou spoluprácí zafungovala perfektně. Viděla mu až do duše. Postavil se vedle ní a čekal, až Lorne řekne ostatním, co vlastně mají dělat.
„Myslím, že pokud tu ty bytosti pořád jsou, tak o nás nevědí. Snažte se na sebe neupozorňovat. Budete tu v bezpečí. Ale kdyby ne, přinesl jsem vám malou výzbroj. Doktore,“ podíval se na Zelenku a podával mu věci z batohu, který předtím dovlekli ze zbrojnice, „kdyby bylo nejhůř, každému dejte zbraň a pokuste se odtud dostat k bráně. To bude náš záložní plán, kdyby všechno selhalo. Zadejte stanoviště Alfa, ne Zemi. Důvody, proč nechodit na Zemi jsem už říkal. Je to jasné?“ Zelenka si batoh převzal, polkl a všechno odkýval. Lorne ho lehce plácl po zádech a vydal se ke dveřím.
„Jdeme.“ Zavelel a s P-90 namířenou do tmy se vydal znovu stejnou chodbou, tentokrát na druhou stranu, kde byl pokoj doktora Kavangha. Teyla ho následovala a McKay, který ještě hodil poslední povzbudivý pohled na vědce v laboratoři, šel za ní. A za chvíli je všechny znovu pohltila temnota a ticho.

Zelenka ještě chvíli pozoroval dveře, v nichž McKay zmizel. Pak začal znovu zkoumat zrcadlo a snažil se přijít na to, kde by ta věc mohla mít paměť. Znovu zvedl ovladač a začal si ho prohlížet. Pak vzdychl, přejel si po neoholené tváři rukou a sedl si ke svým poznámkám. Doktor Keyes si vzal několik diagnostických přístrojů a pustil se do zkoumání zrcadla.
Gordona nikdo nenutil ke spolupráci. Seděl vedle Miko, která střídavě upadala do bezvědomí. Teď byla ale zrovna vzhůru.
„Slyšela jsem, co se stalo. Opravdu jsme v budoucnosti?“ Pořád šeptala, i když to vypadalo, že už jí mluvení nedělá takové problémy.
„Ano, ale neboj se, máme plán návratu. Ale Lorne chce zjistit, co se stalo a zabránit tomu.“
Miko přikývla a přejela si jazykem přes rty. Gordon jí pomohl se napít tak, aby se nezakuckala. Japonka ale chtěl pokračovat v mluvení. Očividně jí to pomáhalo.
„Když se ale vrátíme zpátky, tak tím změníme minulost.“ Gordon se té poznámce usmál. Vědec se v ní nezapřel ani teď.
„O to jde. Ale předtím než něco namítneš, není to tak. Vypadá to, že ta invaze nebo co se tu vlastně stalo, byla naše vina. Nebo aspoň nepřímo byla zapříčiněna naším odchodem. Takže když se vrátíme…bude to prostě tak, jak to má být.“ Miko se musela usmát, znělo to v tu chvíli velmi vzdáleně.
„Takže říkáš, že to je osud?“ Jeff se na ní podíval tak láskyplně, až to bolelo. Nikdy Miko nikam nepozval. Chtěl, tolikrát chtěl, ale nenašel odvahu. Byla tak křehká. Téměř tam nepatřila. Obdivoval ji. Dokázala odolávat McKayovým výpadům a jako jedna z mála byla jejich velícímu oporou od samého začátku než si McKay vybudoval respekt. McKay sám to zřejmě vůbec netušil.
Miko jeho pohled zachytila a opatrně zvedla ruku. Pohladila ho po tváři. Neřekli si ani slovo, ale v tu chvíli to ani jeden z nich nepotřeboval.
„Běž jim pomoct.“ Řekla jen a znovu zavřela oči. Gordon ji ještě přikryl svou bundou a šel pomoct Keyesovi, aby si připadal aspoň trochu užitečný, když nemohl nijak pomoct Miko.

Kapitola 4

Cesta chodbami potemnělého města probíhala v tichosti. Nebylo to jen ze strachu, že by je ty bytosti, pokud tam stále byly, mohly slyšet. Ale všichni tři cítili, že je to ticho prostě vhodné, z úcty k padlému městu. Okna byla i tady rozbitá a kdyby nebyli v takové situaci, tak by se pruhy slunce dopadající na zem mohly zdát romantické.
Kavanagha našli venku, před jeho pokojem. Seděl schoulený do klubíčka a byl vyděšený k smrti. Lorne kývl na McKaye a sám se rozhlížel, co mohlo způsobit tenhle stav jindy tak bezcitného vědce.
McKay nevěděl, co má dělat. Rozhodně ho nenapadlo, že bude někdy utěšovat Kavangha.
Naklonil se k němu a protože měl pochybnosti, že je vědec zaregistroval, šeptal.
„Kavanghu?“Jeho culík, na který byl tak hrdý a který spousta lidí ve městě využívala k vymýšlení různých nadávek, nebyl už tak dokonalý. McKay si toho všiml, když Kavanaghova hlava reagovala na jeho hlas a zvedla se.
„Co se stalo?“ Zeptal se Rodney znovu, a snažil se o co nejméně netrpělivý hlas. Teoreticky měli spoustu času-měli přece stroj času. Ale jak už to bývá, praxe je vždycky jiná. A přesně to byl jejich případ. Každou chvíli je tu mohlo něco zabít a to vůbec, ale vůbec nebylo dobré.
„Říkal jsem, že je to moje vina. Napadlo mě to ve chvíli, kdy Sheppard říkal o těch bytostech, že jsou jako duchové.“ Lorne vzadu přešlápl. Rozhodně neměl trpělivost. A překvapilo ho, že McKay, obvykle tak neklidný, Kavanagha nepopožene. Rozhodně k němu neměl žádné sympatie, když kvůli němu byli v téhle situaci. Ale už vůbec nebyl překvapený, když se ke Kavanaghovi sklonila Teyla. Pokud z něj někdo mohl dostat kloudnou odpověď, byla to ona.
„Doktore? Potřebujeme vědět, co se přihodilo. Můžete nám to říct?“ Její hlas, který používala k uspávání Athosianských dětí zabral. Měl uklidňující zvuk dokonce i pro Lorna a McKaye.
Kavanagh si začal opatrně stoupat, jakoby chtěl přednést projev. A nechtěl svoji vinu přiznat schoulený na zemi. Přece jen měl nějakou hrdost.
„Major Lorne mě přivedl z laboratoře zoologie, pamatujete?“ Všichni přikývli a čekali, co se z toho vyklube.
„Před časem objevil tým taková malá zvířata. Doktor Spenser z nich byl úplně unešený, tak jsem je chtěl vidět. Měl v akváriu skupinku těch tvorů. Říkal, že mu umírají, ale nevěděl proč. Když to zvíře umřelo, tak se prý rozpadlo během pár hodin. Doktoři netušili, jak je to možné a pro mě to bylo…zajímavé. Nechtěli jste mě pustit k ničemu důležitému a tak jsem si jedno to zvíře vzal k sobě. Udělal jsem to večer, když tam nikdo nebyl. Vypadalo to, jakoby prostě další umřelo a přes noc zmizelo. Nikdo neměl podezření. Zoologům umřela i ta ostatní a tak jim z deseti nezůstalo ani jedno. Vzal jsem ho k sobě a dal jsem ho do akvária. Chtěl jsem, aby mělo teplo a tak jsem vzal jednu lampu, co nahrazuje sluneční světlo. Ale vypadalo to, že to tomu zvířeti nesvědčí. Tak jsem zkusil tu lampičku vypnout. Byla to snad jediná věc, kterou nikdo nezkusil. A ono to zabralo. To zvíře začalo růst a taky tak krásně zeleně světélkovalo. Ale nevěděl jsem, jak to krmit, tak proto jsem byl v laboratoři zoologie. Chtěl jsem vědět, čím ho krmí. Nechtěl jsem, aby umřelo. I když se zdálo, že se má čile k světu i bez jídla. To zvíře pro mě bylo zvláštním společníkem, reagovalo na mě, když jsem přišel blíž. Říkal jsem mu Sony.“
Když začal vyprávět, třásl se mu hlas. Jak ale mluvil dál, vkrádal se mu do řeči jeho arogantní tón. A když říkal, že tu příšerku pojmenoval Sony, téměř se usmíval. A Lorne, Teyla a McKay na něj jen šokovaně hleděli.
„Sony? Jak dlouho jste to zvíře měl u sebe? O tom projektu vím, ale ten byl zastaven už před měsícem. Viděl jsem, jak ti tvorové vypadají, ale rozhodně mi nepřipadali tak úžasní.“ McKay byl šokovaný a zmatený a prostě…překvapený.
„Asi pět týdnů.“ Odpověděl mu Kavanagh a vůbec nevypadal, že to považuje za něco špatného. Když měl publikum, tak se ze svého šoku dokázal vzpamatovat rychle.
„Tak jo. Porušením předpisů, bezpečnosti a těch ostatních věcí, o kterých se teď nebudu zmiňovat, se budeme zabývat později. Teď mi řekněte, co jste u vás viděl a jak to zvíře vlastně vypadá teď.“ Kavanagh chvíli mlčel, jakoby přemýšlel, jestli se má začít hádat. Nakonec usoudil, že už tak je v maléru a provokování nadřízeného by to jen zhoršilo.
„No, když to bylo malé, tak to byla jen taková koule s chapadly. Ale bylo to tak podivně roztomilé, ve tmě to fosforeskovalo. Když jsem si ale všiml, že to roste nějak moc rychle, chtěl jsem zapnout lampu, víte tak občas, aby mu to neublížilo, ale zpomalilo růst. Ale to už jsem nestihl.“ Teyla opatrně ustoupila, čekala, kdo z mužů vybuchne jako první. Ale Lorne se tvářil tak, jakože samou zlostí nemůže mluvit a na McKayově tváři se mísily emoce, tak rychle, že tam zlost ani nepostřehla. A pak, McKay dostál své pověsti.
„Jak je ale možné, že se to rozmnožilo. I kdyby to byla samička, tak by určitě nestihla zamořit celé město během týdne.“ Všichni se na něj podívali, ale těžko by se dalo tvrdit, že byli překvapení. Vědec se projevil, aspoň v tuhle chvíli.
„Asi to stihla ještě předtím než všichni pomřeli. Nejsem expert, chci říct…ano, chtěl jsem udělat objev, ale tohle je trochu mimo mě. Buď k tomu samečka nepotřebuje, anebo to stihla ještě předtím, jak jsem už říkal. Nechal jsem zhasnuto a v pokoji jsem vlastně celý den nebyl. Takže kdoví, jak rychle a jak moc se rozmnožila. Ale podle toho, co jsem viděl u sebe v pokoji, to zvládla dobře.“ Po téhle poznámce konečně promluvil Lorne.
„Vy jste byl uvnitř? Zešílel jste?“
„Ona je tam sama jen se svými vajíčky a zdálo se, že jí nevadím. Vypadá to tam hodně zajímavě. A vypadá to, že mě má asi ráda.“ Při téhle poznámce se usmál tak, až se McKayovi zvedl žaludek.
„Kavanaghu, nepřekvapuje mě, že jediný tvor, který vás může mít rád, je vraždící mimozemšťan. A najednou je to ona? To je hezké.“ Otočil se ke Kavanaghovu pokoji čelem a nadechoval se. Chtěl to vidět, protože vědec v něm byl silnější. A naznačil tak Kavanagovi, že s ním už nechce mít nic společného.
„Počkejte, McKayi. Nemůžete tam jít, mohlo by vás to zabít.“ Varoval ho Lorne, který si teď stoupl před něj.
„Kavanagh přece říkal, že je tam jen ta samička. A pokud jde o nějaké prozrazení, tak tenhle blb se jí už ukázal, takže o nás už určitě vědí.“ Ten fakt byl zneklidňující. Podíval se na Teylu a ta kývla a stoupla si vedle Rodneyho. Lorne ještě stihl upozornit Zelenku, aby dávali pozor, a taky mu řekl, co zjistili. Ignoroval přísun češtiny, která se mu začala ozývat do rádia, ačkoliv věděl, že to asi nebude nic moc slušného. Vzal Kavanagha za triko.
„Jak jste říkal, vás má ráda…takže půjdete první.“ Strčil ho před sebe tak, aby na něj viděl, ale aby mu nestál ve směru případné střelby.
Takhle všichni, kromě Kavanagha, ozbrojení až po uši, vstoupili do jeho pokoje.
A to co uviděli je dokonale zmrazilo. V celé místnosti by normálně panovala naprostá tma. Ale ta…bytost uprostřed místnosti svítila jasně zelenou barvou a okolo ní byly snad miliony podobně, i když méně, svítících vajíček. Ta byla hodně malá, sotva několikacentimetrová. A byla všude. To stvoření samo bylo přesně takové, jak to Kavanagh popsal. Ale mnohem větší. Velká koule, která nebyla ani slizká ani moc chlupatá. Spíš to vypadalo, jakoby to bylo pokryté drobnými chloupky jako má pavouk. A chapadla. Mělo to tenká a dlouhá chapadla. Všude. Místnost jimi byla pokrytá a některá, téměř s láskou, opečovávala vajíčka.
Všichni, jakoby se mlčky dohodli, začali pomalu couvat z místnosti. Lorne znovu popadl Kavanagha, který se nechtěl pohnout.
Když byli všichni znovu venku, stále jakoby to jejich mysl nemohla pobrat.
„To bylo úžasné. Viděli jste ta chapadla.Škoda, že jsme neviděli, jak to vlastně zabíjí.“ Vykřikl nadšeně Kavanagh a ještě se při tom usmál. To co se stalo potom, nikdo nečekal. McKay ho chytil a praštil s ním o zeď takovou silou, až to zadunělo. Chytil Kavanagha pod krkem a velmi pevně ho proti zdi sevřel. Teyla i Lorne byli tím pohybem tak překvapeni, že v první chvíli ani jeden z nich nereagoval.
„Tak mě dobře poslouchej. Úžasné by to bylo, kdyby to nenapadlo město a kdyby to nezabíjelo lidi. Sheppard a ostatní jsou mrtví kvůli téhle úžasné věci a taky kvůli tobě!“
Nevěděl přesně co dělá,ale svíral ho vztek. Vidět tohle kdysi krásné a hrdé město ve stavu téměř post-apokalyptické vize a všechny, na kterých mu tu začalo tak bolestně záležet mrtvé, ho naplňovalo zlostí a bolestí a to všechno se teď obrátilo proti muži, kterého stále držel a jehož začal téměř nevědomky škrtit, protože se mu vztekem svíraly ruce. Hučelo mu v uších a na pár vteřin přestal vnímat okolní svět. Pak mu mozkem projelo něco hlasitého, co znělo jako Teylin hlas a co mělo podobu jeho jména. To ho vrátilo do reality na tolik, že začal cítit její ruku na svém rameni. V tu chvíli Kavangha pustil. Ten se svezl k zemi, kde kašlal a lapal po dechu. Rukou si svíral citlivý krk. Nikdo, ani Lorne ani Teyla, se k němu nesklonili, aby se ho zeptali, jestli je v pořádku. Na malou chvíli všechny přesvědčil, že toho lituje, a pak jim naopak ukázal, že je ještě horší prevít, než za jakého ho měli. Lorne mlčel, pořád v šoku. McKaye za ten rok na Atlantis poznal a věděl až příliš dobře, že tenhle astrofyzik se o lidi okolo sebe stará víc než dává najevo. Bylo to takové obecné vědomí. Všichni to věděli, jen to nikdy nikdo neřekl. A teď se to, co věděli, projevilo naplno. McKay tohle město miloval, bylo pro něj vším. Měl tu domov a rodinu. A Kavanagh to svou nezodpovědností zničil.
Když Lorne konečně promluvil, McKay už se ze svého záchvatu nejspíš probíral, protože získával přirozenou zelenou barvu.
„Tak jo, tady toho už moc nenaděláme. Víme, co jsme chtěli. Vrátíme se.“ Rozhodl. Teyla nasměrovala Rodneyho směrem chodbou a on ji setřásl se slovy, že mu nic není. Kavanagh se vzadu pomalu zvedl. Nikdo se o něj nestaral, ale pořád se mu zdálo lepší být s nimi než zůstat sám v temné chodbě. Jeho reakce byla přiměřená, protože Sony byla úžasná bytost. Každý vědec by reagoval stejně. Jenže McKay byl až příliš svázaný vztahem k lidem okolo sebe a tak jeho vědecké nadšení občas ustupovalo absurdní zodpovědnosti vůči těmto nim.
Lorne šel s Teylou v patách a Rodney se zatím vzpamatoval natolik, že mohl už použít ruce, aniž by hrozilo, že kvůli jejich třasu někoho svou P-90 zastřelí. Kavanagh se šoural za nimi a pořád se otáčel. A když byli téměř zpět v laboratoři a už si mysleli, že to zvládli bez újmy, ozval se zoufalý a bolestný křik Miko. Potom ještě uslyšeli povědomou střelbu z beretty. A potom nic, zase jen to zatracené ticho, které je obklopovalo od okamžiku, kdy sem přišli. A v němž teď ještě bylo cítit něco daleko horšího a bolestnějšího a co si nikdo nechtěl připustit

Kapitola 5

Radek se pořád nemohl zbavit dojmu, že ho někdo sleduje. Cítil, jak mu stoupají chloupky na krku. Pořád se ohlížel, ale jediné, co viděl, byli jeho kolegové, shrbení a vyděšení.
A pak to uslyšel. Miko vykřikla bolestí. Gordon k ní vyrazil, ale začal ustupovat když viděl, co se děje. Japonka byla na nohou, ale ne vlastní silou. Kolem ní se ovíjela tenká chapadla, která se jí přisávala všude a dokonce si dělala i otvory v oblečení.
Všichni chvíli stáli jako přimrazení. Nevěděli, co dělat. Ta chapadla jakoby neměla žádný zdroj, jen tam prostě byla.
Zelenka se probral první. Nahmatal pistoli a neohrabaně ji namířil na Miko. To konečně donutilo k akci i Gordona.
„Co to děláte?! Trefíte ji.“ Chtěl Zelenkovi zbraň vzít, ale sotva k němu udělal jeden krok, vypustila ze sebe Miko tak nelidský bolestný křik, až to rvalo uši. A srdce. Chapadla se ovinula těsněji a vypadala v tu chvíli jako žíly, jimiž něco proudí. A když se vyděšený Zelenka odhodlal udělat krok blíž, všiml si, že to není daleko od pravdy. Miko upadla do bezvědomí a teď se začala sesouvat k zemi. Ale už to nebyla Miko. Ten tvor, nebo jeho chapadla, jí vysál veškerou krev z žil. Nebylo to nijak brutální, přesně jak Sheppard říkal. Miko upadla do bezvědomí téměř okamžitě. Vypadalo to, že ji něco uspalo, jed možná. Tělo malé Japonky teď leželo na zemi a chapadla mizela ve zdi. Prostě zdí procházela jakoby tam vůbec nebyla.
Zelenka vzal pistoli, zavřel oči a vystřelil. Ne že by od toho něco čekal. Trefil jen zeď a chapadel se to nedotklo. Když znovu oči otevřel, byl klid. Jen Gordon ležel zoufale vedle Miko a svíral její tělo, nebo to, co z něj zbylo, v náručí. Keyes stál za Zelenkou, kde byl celou dobu a nevystrkoval hlavu.
Gordon byl očividně v šoku. Pořád Miko držel a mluvil na ní, jakoby tam pořád byla. Její tělo bylo po ztrátě krve suché a rozpadalo se. Keyes vyběhl na chodbu a málem se srazil s Lornem, který vedl přibíhající skupinku. McKay Keyese chytil, ale ten ho odstrčil a začal za jedním sloupem zvracet. A když Lorne a ostatní vešli do místnosti, došlo jim proč.
„Co se stalo?“ Zeptal se Lorne Zelenky, který se zdál být ze všech nejvíc při smyslech.
„Já nevím, prostě ji to chytilo a …asi proto, že ležela a nemohla se bránit. Trvalo to jen pár vteřin.“ McKay se sklonil ke Gordonovi, ale ten ho vůbec nevnímal. Nejspíš si ani nevšiml, že žena v jeho náručí je mrtvá.
„Jeffe, je mrtvá, teď už pro ni nic neuděláme.“ Vědec ho ale nevnímal a dál svíral rozpadající se tělo. Rodney se raději odvrátil, protože když viděl, jak se zbytky těla sypou Gordonovi na oblečení, i u něj to vyvolalo vlnu nevolnosti. Tak šel radši k Radkovi, který se snažil co nejsouvisleji popsat, co se stalo.
„To ji to vysálo krev? Co je to s mimozemšťany v téhle galaxii?“ Okomentoval to McKay, aby si trochu ulevil od napětí.
„Jak to vypadalo?“ Ozval se zezadu Kavangh, i když ne tak nadšeně a už vůbec ne tím zamilovaným způsobem jako předtím. Na krku se mu už objevily známky toho, jak ho jistý rozzuřený astrofyzik držel pod krkem.
„Nevím. Prostě to mělo všude tenká chapadla a neviděl jsem žádné tělo. A prošlo to zdí! Zdí! Nechápu, jak je to možné.“ Podíval se rozšířenýma očima na Lorna, který začal i u Radka rozeznávat známky šoku.
„No, tady už nic nenaděláme. Měli bychom se vrátit.“ Řekl tiše.
„Počkat, nevíme přece, jak to zabít.“ Odporoval mu navrátivší se Keyes, jehož obličej měl barvu nezralého citrónu.
„My to víme. A můžeme za to vlastně děkovat tady doktoru Frankensteinovi.“ Odpověděl mu McKay pohrdavým hlasem a mávl při tom směrem ke Kavanghovi, ale nepodíval se na něj. Nestál mu ani za pohled.
„Zabije to denní světlo. Což znamená, že tu potvoru prostě vyhodíme ven, než to pořádně vyroste. A asi bychom sebou měli hodit, protože teď se ještě máme kde schovat, kdyby se rozhodli zaútočit. Za tmy nemáme šanci.“ Lorne s Teylou mu to jen odkývali.
Gordon s nimi ale nesouhlasil a když pustil to, co zbylo z těla Miko, jeho uniforma získala nepřirozeně, mrtvolně, šedou barvu.
„A proč se nemůžeme vrátit a zachránit Miko, to bychom mohli udělat!“ Ozval se velmi hlasitě a velmi hystericky.
„Jeffe, to nejde.“ Odpověděl mu klidně Zelenka a chytil ho při tom za rameno.
„Proč ne? Máme stroj času.“
„Na kterém se mi po několika hodinách povedlo zadat správný čas návratu. Když ho teď smažeme, už ho nedokážeme znovu aktivovat.“
„Počkat doktore. Říkal jste, že to má stejnou paměť jako brána.“ Zeptal se Lorne, kterému by záchrana Miko taky nevadila.
„Ano, myslel jsem si to. Ale paměť, adresy, které byly zadané jsou v DHD, ne v bráně. Ale najít adresu planety je rozhodně jednodušší než na vteřinu přesný čas. A uložit seznam zadaných adres není tak náročné na paměť.“ Lorne kýval, ale bylo vidět, že mu to není moc jasné.
„Tak já tady zůstanu a po vašem odchodu se pro Miko vrátím.“ Stál si Gordon na svém.
„To nejde, a vy to dobře víte, Jeffe.“ Do diskuze vstoupil svým typickým způsobem McKay-netrpělivě a velmi hlasitě. To způsobilo, že se oči všech upřely na něj.
„Když se vrátíte, narazíte sám na sebe. Neexistuje způsob, jak to obejít. Vytvoříte tím alternativní realitu. A to by mohlo mít mnohem horší následky. Prostě to nejde. Je mi líto, co se stalo Miko. A víc než byste možná věřil, ale teď musíme myslet racionálně. Co by vám Miko teď řekla?“ Gordon se na něj nasupeně díval. Přes tvář mu přeběhl celý koloběh emocí od zlosti až po rezignaci.
„Nechtěla by, abych tolik riskoval. Ve své práci byla zodpovědná. A vlastně…nemyslím si, že by se mnou byla šla na schůzku, kdybych se někdy donutil ji pozvat. Já jen….je to těžké a strašné…a já…“ Zlomil se mu hlas a sklopil hlavu, aby nikdo neviděl slzy, deroucí se mu do očí. Výborně, McKayi, to se ti zase něco povedlo. Nadával si v duchu Rodney. S lidmi to nikdy moc neuměl, rozuměl si víc se svými přístroji. Tohle chtělo takt. Přistihl se, že se znovu dívá do očí Teyle. Naprosto automaticky u ní hledal pomoc a podporu. A ona to jako vždy pochopila. Vzala tedy Gordona stranou a zřejmě mu řekla něco, co ho aspoň donutilo komunikovat. Znovu se mlčky podívala na McKaye a přikývla. Znamenalo to, že je to pod kontrolou a že můžou jít.
„Takže…půjdeme? Už bych odtud byl rád pryč.“ Řekl Lorne myšlenky všech nahlas. Zřejmě čekali, až to řekne on.
Zelenka tedy zmačkl několik symbolů na zrcadle a vzal ovladač. Rozhlédl se po místnosti. Teyla dovedla pro jistotu Gordona blíž, i když to bylo spíš z pocitu jakéhosi bezpečí, že jsou všichni pohromadě. Hodil ještě výhružný pohled na Kavanagha, který ale zřejmě neměl námitky, protože i on se podezřele přiblížil k ostatním. Radek se tedy naposledy ujistil, že všichni souhlasí, ale odhodlané výrazy mu byly dostatečnou odpovědí. Chtěli už být pryč z tohoto místa. A tak aktivoval ovladač.
Teď už povědomý paprsek je znovu uchvátil a nesl je zpět v čase, do lepšího místa, které znali a které chtěli zachránit. Radek ještě cítil, jak mu ovladač padá z ruky. Jeho poslední myšlenka, než znovu spadl v bezvědomí na zem byla, jestli se to povedlo….a zda se jim podaří vrátit včas.

Elizabeth vešla do kontrolní místnosti. Vrátila se zvenku, kde získala svou pravidelnou dávku čerstvého vzduchu. Ten tu byl o tolik lepší a zdravější než na Zemi. Když k tomu přidala slanou vůni a zvuk oceánu….milovala tohle město. A pak se zastavila a všimla si, že plukovník Sheppard s Rononem stále netrpělivě přešlapují před bránou. Zakroutila očima, protože to mohlo znamenat jen jednu věc. Rodney už zase zapomněl. Věděla, že studuje to kvantové zrcadlo, ale myslela si, že když pro něj poslala Teylu, tak už tu oba budou. Podívala se na hodinky a překvapeně zjistila, že od jejího rozvorou s Athosiankou neuplynulo ani dvacet minut.
Když chtěla seběhnout ze schodů a říct Johnovi, aby ještě chvíli počkal, zjistila, že už nemusí. Plukovník už kráčel do schodů s Rononem v patách. Věnoval Elizabeth letmý pohled a jí bylo jasné, že už ho nebaví čekat. Rodney chodíval vždycky pozdě. Ale poslední dobou se jeho zpoždění čím dál víc prodlužovala. Bylo to i tím, jak se její hlavní vědec snažil dělat víc práce než ostatní…a přestával to stíhat. Nahlas by mu to ovšem neřekla, protože by jí svou obvyklou razancí sto slov za minutu dal nejméně deset příkladů, proč nemá pravdu. Takhle se jen vydala za Sheppardem, který už byl několik kroků před ní.
McKayova laboratoř nebyla daleko a když tam přišli, našli všechny vědce i s Teylou a Lornem ležet na zemi. A zrovna se probírali.
„Co se tady sakra stalo?“ Bylo jediné, co stihl Sheppard říct než se, překvapivě rychle a bez obvyklých řečí, McKay zvedl ze země a prohnal se kolem něj. Lorne a Teyla mu byli v patách, a ten protivný Kavanagh šel pomalu za nimi. Podrážděně se na Shepparda podíval a pokračoval chodbou za nimi.
„Radku?“ Elizabeth se tázavě dívala na Zelenku. Ale ten jen zakroutil hlavou.
„To je nadlouho. Asi byste měla zavolat Carsona, tady Gordon je v šoku a určitě není jediný.“
I on se kolem nich protáhl a Elizabeth s Johnem a Rononem ho jen zmateně následovali.
Než ale došli tam, kam měl Zelenka namířeno, McKay s Lornem už běželi zpátky a měli v rukou něco, co se vzpouzelo a bojovalo. Teyla za nimi utíkala s UV lampou a mířila tím na tu věc. Když McKay s Lornem doběhli k nebližšímu oknu, vyhodili to ven. S příšerným pištivým zvukem se to pomalu začalo rozpadat a do oceánu už dopadly jen zbytky prachu.
Teprve teď se zdálo, že jsou všichni spokojení a McKay si velmi hlasitě oddechl. Elizabeth si je prohlédla. Vypadali unaveně, velmi strhaně a téměř jistě mohla říct, že se na nich projevuje i šok, když si všimla, jak se jim klepou ruce.
„Tak a teď už mi vysvětlíte, o co tady šlo?“

Elizabeth poslouchala hlášení od Lorna a McKaye s občasným doplněním od Teyly a Zelenky. Gordon s Keyesem a Kavanghem byli v Beckettově péči. Ostatní by ji jistě potřebovali taky, ale byli rozhodnutí to Elizabeth říct, dokud měli sílu a pamatovali si přesně co se stalo během jejich výletu. Smrt Miko Kusanagi Elizabeth zasáhla. Japonka byla jednou z původních členů expedice. Tedy těch, kteří byli téměř rok odříznutí od Země. A pokud mohla objektivně soudit, její smrt zasáhla sice nejvíce Gordona, ale i ostatní. Nejraději by je všechny poslala na ošetřovnu. Potřebovala si ale objasnit pár věcí.
„Všichni umřeli? Kvůli tomu zvířeti? Je to malý zázrak, že jste se dokázali vrátit.“
„To je zásluha tady Zelenky, on přišel na to, jak to zrcadlo funguje.“ Všichni se překvapeně podívali na McKaye, který jen zřídka chválil někoho jiného než sebe. Elizabeth to bez poznámek přešla.
„Jste zpátky, to je důležité. Tak teď jděte všichni na ošetřovnu, jestli ten posun v čase nemá nějaké vedlejší účinky.“
Všichni spokojeně vydechli a pořád se rozhlíželi, jakoby se chtěli ujistit, že je to všechno kolem pravda.
Ještě před pár hodinami viděli tohle krásné město v troskách. Když tak odcházeli od Elizabeth, tak si všichni do jednoho přísahali, že tohle už nikdy nedopustí.
Rodney šel poslední a než se pořádně rozkoukal, tak vedle něj stál Sheppard.
„No, asi jste Elizabeth záviděl její malý výlet časem.“ Rodney si jen odfrkl.
„To byla jiná Elizabeth a ta je mrtvá.“
„Jistě, ale to co jste říkal….nevím, jak bych reagoval být na vašem místě.“ McKay neříkal nic. Nikdy v životě by nepřiznal, jak byl rád, že je plukovník vedle něj. Byl nadšený, že se to povedlo. Ale vědět, že Shepaprd je tady, živý a zdravý, ho naplňovalo velkou radostí. Nahlas to samozřejmě neřekl.
„Víte, když jsem tak ležel na té zemi, říkal jsem si, že ten Delorean je přece jen pohodlnější.“
„Aha, já to říkal.“ Zasmál se plukovník a uvolnil tak napětí, které mezi nimi zavládlo.
A když procházeli kontrolní místností, Elizabeth je sledovala a jen nevěřícně kroutila hlavou nad složitostí všeho tady na Atlantis.

„Vím co dělám!“ Ohradil se Zelenka, když mu McKay mluvil do manipulace se zrcadlem. Odváželi ho na Zem. Jako všechno, co se ukázalo být užitečné. Mrzelo je to, ale nemohli nic dělat. McKaye štvalo, že se Radek stal expertem přes tuhle část technologie. Ale vděčil mu za to, že se dostali zpátky a tak jen zacouval, aby mohli zrcadlo vynést.
Když se chtěl vydat za nimi, ve dveřích ho zastavila Elizabeth.
„Chtěla bych s tebou mluvit.“ Netrpělivě odfrkl, ale zastavil a čekal, co mu poví.
„Za prvé Kavanagh. Musel být potrestaný, ale nějak jsme nemohli přijít na to, jak to provést. Myslím, že ani tahle chyba by nezabránila tomu, abychom ho tady v případě vyloučení z expedice neměli do měsíce zpět.“ Odmlčela se, ale když Rodney nereagoval, pokračovala.
„Teyla mě požádala, jestli by někdo nemohl vyučovat jejich děti.“ Řekla prostě a čekala, až to McKayovi dojde. Ten chvíli přemýšlel a pak se rozzářil.
„To je geniální,Elizabeth. To je jako na pevnině? Pryč z města?“
„Přesně tak. Myslím, že na pár měsíců určitě. Dokonce mi to posvětil generál Landry.“ Pořád se usmívala, ale teď se jí do očí vloudil stín.
„Co je?“
„To není všechno. Přišla mi ještě další zpráva. Chtějí, abychom pokračovali ve výzkumu těch tvorů.“ Řekla tiše a téměř provinile.
„Cože!? Vždyť to zabilo plno lidí a zničilo město!“
„Teoreticky ano. Ale vy jste to dali všechno do pořádku a jedinou oficiální obětí tak zůstává Miko. Podle toho, co jste hlásili, to vypadá, že v sobě mají něco přirozeného, co jim umožňuje fázový posun.“
„Elizabeth, tohle já přece vím. Ale přinést to sem…to je šílenství!“
„Bude jen jeden. Pod dohledem a růst bude omezen pod UV lampou. Kdyby hrozilo nebezpečí, zničíme to. Je mi líto, nemůžu s tím nic dělat.“ Řekla omluvně. Odešla a nechala ho stát se spadlou bradou ve dveřích. A to to ještě neřekla Lornovi a Sheppardovi. Na to se obzvlášť těšila. Někdy jí velení vadilo. A taky jí vadilo, že musela poslouchat armádu, i když byli civilní expedice. S těmihle smíšenými pocity se vydala poslat tuhle zprávu dál než to rozhořčený McKay udělá za ní.

Kavanagh seděl ve stanu, který mu přidělili. Tohle bylo kruté. Nechat ho starat se o bandu nevzdělaných parchantů. Ale těšila ho jiná myšlenka. Až jeho otec zjistí, co se stalo, tak se velmi rozčílí. A pak se má Weirová a ty její nohsledi na co těšit.

Konec