Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • 5.8.2006 – interview s Davidem Hewlettem

    foto[The Gateroom] Jak jste vy a Jane přišli s nápadem na film? Byl to společný nápad?

    [David Hewlett] Vlastně jsem ho psal s přestávkami několik let. Psal jsem to s jedním partnerem, pak jsme přestali. Myslím, že psaní je velmi frustrující, protože je to jen jedna část skládanky. Můžete něco napsat, pak ale musíte někoho najít, kdo to natočí a kdo pochopí, co tím vlastně chcete říct a když jste natolik blázen, tak si to natočíte sám. Takže ano, napsali jsme několik scénářů…myslím, že snad tři různé verze. No a pak jsme měli poslední šanci to natočit, protože pro nás je tam jen krátká pauza, pokud chceme natočit něco jiného. Leden je vlastně jediný měsíc, kdy to můžeme udělat, i když volno je už v říjnu a listopadu, ale to by znamenalo přijít rovnou z natáčení „Stargate“ a já obvykle v říjnu potřebuji pauzu!

    [TG] To si umím představit.

    [DH] Takže jsme si sedli a udělali jsme dlouhý seznam toho, co máme k dispozici…a já mám sestru, psa, dům…a díky Bohu, přítelkyni, která produkuje, takže to bylo to, s čím jsme začali pracovat. A já mám štěstí, že mám spoustu talentovaných přátel, kteří mají na věci i stejný názor jako já. Takže jsem posbíral smetí, co zbylo ze „Stargate“ a dali jsme dohromady partu.

    [TG] V „A Dog´s Breakfast“ hrajete vy a Paul McGillion, koho jiného ze „Stargate“ ještě uvidíme?

    foto[DH] Uvidíte nesmírně talentovaného Chrise Judge. Když jsem tuhle část psal, je to úplně malá role, naprosto miniaturní role, že mě nenapadlo nabídnout to někomu ze „Stargate“, protože by to byla urážka. A pak Jane řekla, abych to nabídl Chrisovi, že prý miluje takové role. Tak jsme s ním promluvili a jeho to opravdu zajímalo. A když pak při čtecí zkoušce odvedl skvělou práci, tak jsem se nakonec přistihl, že si to pouštím pořád dokola. Najednou měl nějaký text, který může říkat. Bylo to docela vtipné-najednou musel opravdu pracovat! Ve „Stargate“ má tu svou specifickou roli, je velmi stoický, takový ten Spock. A tady hraje ztroskotance, který nemůže najít holku a seznamuje se přes internet. Vypadá to, jako by se tou rolí doslova prohihňal. Je neuvěřitelný a je to Chris, jak jste ho nikdy neviděli. A doufejme, že ho někdy takhle ještě uvidíte-tenhle chlapík by mohl klidně dělat i sitcom, což je zvláštní, protože ve „Stargate“ ho všichni znají jako toho „velmi vážného Chrise“. Nevím, jestli jste někdy byli na nějakém conu, ale on je ten, který tam vtipkuje.

    [TG] Ve filmu je taky vaše sestra Kate, která si zahrála také sestru Rodneyho McKaye v epizodě „McKay and Mrs Miller.“

    [DH] To ano. Vy jste tu epizodu ještě neviděli, ale já už jsem měl to štěstí okusit kouzlo Kate ve „Stargate“.

    [TG] To vypadá, že se máme na co těšit.

    [DH] Ona je fantastická, možná až příliš dobrá, řekl bych. Mám s tím trochu problémy, protože se zdá, že ji ostatní mají opravdu rádi. Zřejmě reagovali na její humor, který proti mně používá. A její postava je vlastně konkurenční génius.

    [TG] Myslíte si, že vaše role sourozenců ve „Stargate“ nebo „A Dog´s breakfast“ jsou podobné vašemu skutečnému vztahu?

    [DH] Kate ke mně očividně vzhlížela od okamžiku, kdy se narodila. Takže jí můžu na její cestě pomoct, víte, tak trochu jí házet drobečky. Je až nezdravě talentovaná, musím říct. Píše scénáře, zpívá, píše písně, a teď píše i divadelní hry. Jejich hra ve Fringe v Torontu je vážně skvělá. A vlastně ani nepotřebuje pomoc, protože navíc v Torontu hraje v televizním seriálu. Vždycky jsem s ní chtěl pracovat, je velmi talentovaná herečka. To jí ale neříkejte! Je to anonymní…jako že někdo o ní řekl, že je talentovaná. Vlastně nás nikdy nenapadlo, že by mohla být ve „Stargate“. Dělali jsme epizodu „Hot Zone“ a tam bylo napsáno ve scénáři, že budu mít bratra. A já jsem řekl, jen tak z legrace, že by to mohla být sestra, protože mám sestry a umím si spíš představit, jak bych se cítil. Vlastně jsem ani nečekal, že by ji obsadili. A oni řekli: „Jasně, proč ne“, aniž by tušili, co se jednou stane. A pak, když došlo na to, natočit něco o McKayově rodině, která je očividně velmi dysfunkční, tak se sestra prostě zdála vhodná. Vlastně to byl Martin Gero, který ji na tu roli navrhl.

    [TG] Když jste psal scénář, měl jste pro role Ryana a Marylin vybrané už Kate a Paula?

    [DH] Ano, naprosto. Doslova jsem psal každou část pro každého. Chudák Rachel to zase odnesla, protože hraje podobnou postavu jako je Teyla. Takže se obávám, že jsem jí moc nedovolil roztáhnout křídla, ale řeknu vám, že je tu výborná.

    [TG] Ano, myslím, že něco takového zmínila na nedávném conu. Mluvila o někom, kdo je posedlý kontrolováním.

    [DH] Ano, Rachel je posedlá (smích). Ale vážně, myslím, že je to tím, že stojíte na druhém konci kamery. Moje největší stížnost byla:“ Proč ti herci nedělají, co se jim řekne?“ Ale ne, ona je přece ta: „Oh, já jsem skvělá a báječná sexy ženská.“ A skutečnost je, že ona je báječná se skvělým zvláštním smyslem pro humor. A musím říct, že v tomhle filmu vypadá zatraceně dobře. Nemusel jsem pro ní ani vybírat oblečení, ukázali mi ho a já jsem si řekl, že je to další oblečení ve stylu Teyla, protože chudák Rachel hraje zase roli nějaké startrekovské mimozemšťany. Je tu část, kterou ve filmu nazývám ´space soap´. Je to totiž vesmírná soap opera, kde je všechno tak přehnané a koho jiného do toho přehánění obsadit než Rachel a Paula?

    [TG] Říká se, že práce se zvířaty a dětmi je nejhorší.

    [DH] Děti, zvířata a herci, to bych řekl teď.

    [TG] No, podle toho vašeho blbnutí, co jsme viděli na DVD, je Paul jen velké dítě a ve filmu máte svého psa Marse, takže, řekl byste, že je to rčení pravdivé?

    foto[DH] Ano! A navíc, chudák Paul nikdy nevěděl, co se děje, protože teď viděl vážného Davida. Normálně, nejsme ti nejspořádanější nebo nejlépe se chovající herci. Paul má, stejně jako já, tu neuvěřitelnou schopnost ze sebe v jednu chvíli udělat naprostého idiota a v další chvíli, když někdo zaječí „akce“ být připravený hrát. To je sice zábava pro nás, ale pro lidi, kteří takhle neumí fungovat, je to složité. V jednu chvíli stojíte s kalhotami u kotníků a ukazujete nějaká neslušná gesta a pak v další chvíli někdo zařve „akce“ a vy musíte vykládat o vybuchujících planetách. Pro některé lidi je tenhle skok trochu složitý.

    [TG] To je pochopitelné. Podle všeho máte nejvíce těchto zábavných momentů při natáčení „Stargate“ na svědomí vy dva. Bylo to tak i při natáčení vašeho filmu?

    [DH] A víte co je na tom zvláštní? Nebyl na to čas. Víte, co myslím? Totiž, říkal jsem to už před tím a jsem si jistý, že stejnou chybu udělám znovu. Neměl jsem ponětí, co obnáší režírovat, psát a hrát. Není na to čas. Neměl jsem čas se najíst a neměl jsem čas se ani naučit pořádně svůj text. Kdybych najal profesionála nebo napůl trénovanou opici, tak ti by to možná zvládli líp.

    [TG] Jaká nejzábavnější věc se vám stala během natáčení?

    [DH] Náš dvorek se změnil v jezero-to je zajímavé. Projížděli jsme oblast a získali jsme tenhle fantastický dům. Heather, která vybírá lokace pro „Stargate“, nám sehnala tenhle dům, tenhle perfektní dům. O pojištění jsme nic nevěděli, ona udělala tu dohodu. Říkal jsem si, že je to perfektní, když jsem přecházel přes ten dvorek dolů k Deer Lake. Měli jsme tam malou scénu s člunem a já jsem si říkal, že to můžeme udělat tady. A v den, kdy jsme začali natáčet, skončila 40-ti denní bouře nad Vancouverem a my jsme měli kachny na verandě. Opravdu jsme se tomu museli smát.

    [TG] V minulosti jste blízce spolupracoval s Vincezem Natalit na filmech jako „Kostka“ nebo „Nothing“. Jeho svérázný styl je v obou těchto filmech znát. Myslíte si, že jste jím byl taky ovlivněn?

    [DH] U Vincenza je to tak, že si prostě nemůžete pomoct. Je to filmový režisér-je to tak vizuální. Když sleduju jeho filmy, je to pro mě jako číst komiks. Je to tak fantasticky spojené, filmy dělá se skoro Kubrickovskou precizností, k tomu já mám daleko! Vincenzo mě naučil, že se na filmy musím dívat jako režisér. I ten jeho zájem v obraze mě udivuje. Kdybych tenhle film dělal jen jako herec, bylo by to úplně jiné než když ho dělám jako režisér. Vlastně to nakonec dopadlo tak, že ten film je, jak to říct, víc filmový než jsem čekal. A další věc je, že jsem nucen něco dělat. Když máte stanovený rozvrh, máte čtyři lidi, kteří musí hodinu mluvit a musíte to udělat zajímavě a když nemáte nikoho, kdo by je nahradil, tak to prostě musíte řešit. A zjistil jsem, že stres je v tom případě velmi nápomocný.

    [TG] Co byl pro vás nejtěžší úkol při režírování?

    [DH] Vzpomenout si říct „akce“ a „střih“! Protože jste připravený přejít k další scéně a je to jako „proč tu nikdo jiný nehraje?“ a pak vám dojde, že jste to vy, kdo jim to musí říct. Ale spánek, jídlo a to ostatní, co je pro vás v životě normální, při tom všem na to zapomenete. Stojím a najednou mi někdo podá sendvič. A pak, o hodinu později, cítím, že mám strašný hlad a někdo podotkne, že máte sendvič pořád v ruce. Takže jsem jedl hodně okoralých sendvičů. Jane v tom byla, opět, velmi dobrá-vždycky mi to připomněla. A když jsem pak byl někdy podrážděný, lidi už věděli, že mám hlad. Nízký cukr v krvi.

    [TG] Co jste si v „A Dog´s Breakfast“ užíval víc, hraní nebo režírování?

    [DH] Určitě jsem si užíval víc režírování, prostě proto, že hraní šlo trochu stranou. Zoufale jsem chtěl běžet zpět ke kameře, abych viděl, co se děje, ale nejsem dost rychlý, abych viděl sám sebe na monitoru! A strašné je, že se mi docela líbilo, co jsem ve filmu předvedl, až na to, že si na to vůbec nevzpomínám. Což je vlastně trochu znepokojivé-je to jako když sami sebe vidíte, jak se chováte, když jste opilý.

    [TG] To zní docela povědomě-akorát, že já hraju na kytaru, když jsem opilý.

    [DH] Ale to pak zpíváte ty sentimentální věci o bývalých přítelkyních a takové věci.

    [TG] A pak začnu hrát včas a podle rytmu …

    [DH] Tohle je děsivé, že jste dobrý, aspoň podle sebe, jen když v sobě máte pár drinků.

    [TG] : To je hodně děsivé! Měl jste nějakou konkrétní komediální inspiraci, kterou jste chtěl dát do filmu?

    [DH] Ano, obrovskou! Byl jsem hodně ovlivněn Blakem Edwardsem, autorem filmů o „Růžovém Panterovi“. Jako dítě jsem je miloval. I když sledovat je teď je pro mě trochu šok, protože opravdu dobrý byl asi jen úplně první, možná ještě druhý film, ale pak se z nich staly už jen odvary originálu. Ale jako dítě jsem byla naprosto unesen tím, jak byly zábavné a bláznivé. Bláznivé komedie 60. let, nebyly hrubé, ale byly velmi na hraně. Bylo to velmi staromódní a ironické, a to je to, co Britové vždycky uměli. Vyrostl jsem na Monthy Pythonech. To je můj smysl pro humor-velmi suchý, v němž je takové to úžasné zoufalství. John Cleese byl, bezpochyby, mou největší inspirací. Chtěl jsem něco mezi Johnem Cleesem a Antony Perkinsem. Díval jsem se na věci od Harloda Lloyda, sledoval jsem Charlie Chaplina, všechno jsem to sledoval, abych dostal nějaké nápady, protože miluju fyzickou komedii. Věděl jsem, že nebudu moct příliš hýbat s kamerou, tak jsem musel natočit záběry jednotlivě a pak je slepit dohromady. Někdy to fungovalo, někdy ne. Bylo to mnohem víc filmu než jsem myslel.

    [TG] Jaké jste si vzal poučení ze svého prvního režijního debutu?

    foto[DH] Hmm. Dobrá otázka. (pauza) Víc času, víc peněz! Ne, myslím, že největší věc, jakou jsem se naučil bylo, že lidé milují natáčení filmů. Zní to hloupě, ale i to se zapomíná. Když se živíte tím, co jste miloval jako dítě, tak často zapomenete, jak jste se k tomu vlastně dostal. A to je právě to, co mi dal tenhle film.Ti lidé tam milují svou práci! Chci říct, bylo to děsné, byla strašná zima a lilo jako z konve. My jsme byli nacpaní v tomhle malém domku, a pracovali jsme tam 12 hodin denně. Ale stejně, i když byl leden, nikdo nedostal ještě zaplaceno, všechno se odkládalo a lidi se pořád bavili! Já jsem se bavil! A pak ještě přijdou a děkují! A já na to jen: „Za co mi děkujete? Právě jsme vám zničil celý leden!“ Takže myslím, že jsem se naučil, že musíte milovat to, co děláte. Myslím, že existují dva důvody, proč se pustit do světa filmu: jeden je, že lidé doufají ve slávu a ten druhý je prostě ta láska k filmu. A dělat tenhle film…mluvili jste o Vincenzovi? To je to, co jsme dělali už když nám bylo čtrnáct. Jezdili jsme do Hyde Parku a točili jsme ty filmy o zombies nebo vetřelcích. Utráceli jsme za to peníze, vtáhli do toho kamarády a takhle jsme trávili každé léto. Byl to náš letní tábor. A byla zábava se k tomu vrátit. Vlastně jsem to zaplatil díky trvalé práci na „Stargate“- konečně jsem dal peníze do výroby filmu. Možná se to ukáže jen jako drahý koníček. Ale doufám, že ne!

    [TG] Máte už datum, kdy film vypustíte nebo máte plány na festivaly jako je Toronto, Vancouver nebo Montreal?

    [DH] Kontaktovali jsme několik festivalů a teď čekáme, co z toho bude. Ještě pořád plánujeme nějakou strategii. Z hlediska festivalů je to zajímavý film, protože je vlastně dost komerční. Festivaly, hlavně ty s nezávislými filmy, se docela bojí komerčních věcí. Důvod, proč jsem byl zdrženlivý v tom, abychom film poslali na festivaly je ten, že chci, aby lidé tento film viděli v kině, ale to se vlastně na festivalech taky děje, ne? Uvidíme, na jaké festivaly se dostaneme a tomu se přizpůsobíme. Vlastně bych docela rád uspořádal pár promítání čistě jen pro fanoušky „Stargate“. Na conech je k tomu dobrá příležitost, ale já se na conech vždycky cítím podivně. Celý den tam podepisujete fotky za peníze, pak se vrátíte do hotelu a tam vás někdo požádá o podpis a já mu ho dám zadarmo. Byl bych radši, kdyby, když už mají lidé za něco zaplatit, přišli na film a já jim tam podepíšu co budou chtít a ještě k tomu uvidí film. Takže to bude asi záležet na tom, na jaké festivaly se dostaneme a jak bude vypadat rozvrh „Stargate“ akcí. Totiž, můžete poslat film samotný, ale to zábavné na tomhle filmu byla práce s Kate a Paulem a já si chci být jistý, že budou moct jet taky. A myslím si, že ani Jane by mě nenechala jet samotného!

    [TG] Když mluvíme o conech, tento víkend jste v San Diegu na Comic Conu, že?

    [DH] Ano, to jsem.

    [TG] Co vás motivuje jezdit na cony?

    [DH] Na ten v San Diegu? Je to tak, že nemáme na výběr! Ne, dělám si legraci. MGM a SciFi jsou rádi, když jedeme na Comic Con, protože je to velká akce. A podle mě je to perfektní způsob, jak dělat con. Není to o penězích. Jedete tam, setkáte se s fanoušky, zodpovíte plno otázek a můžete si vzít černé brýle a jít si nakoupit věci z „Dr Who“. Většinou vám to ale lidé nedovolí udělat, protože vždycky někdo přijde a řekne: „hej, nejste vy ten…“ A pak musíte utíkat!

    [TG] Když už jsme u toho „Dr Who“…Cybermeni nebo Dalekové?

    [DH] To je těžká otázka! Totiž, Dalekové by byli očividná volba, protože to byla první věc, která mě vyděsila. Vlastně, to není tak docela pravda, nepamatuju si na toho, před kterým jsem se schovával za gaučem. Ano, Cybermeni byli opravdu děsiví. Ale jedna věc, která mě u Daleků udivovala byla, jak se vlastně dostávají do schodů. A zklamalo mě, že jsem na to dostal odpověď v nových sériích.

    [TG] Vlastně si nevzpomínám, že by tahle otázka byla zodpovězena.

    [DH] Mají tyhle létající Daleky. Mohli se vznášet, což samozřejmě dává perfektně smysl, ale už to není tak strašidelné, jako ta jejich šoupavé kroky, na které jsem zvyklý. Takže bych řekl, že Cybermeni opravdu neměli šanci. Ale přemýšlejte o tom. Cybermeni. O KOLIK napřed v tomhle byl „Dr Who“.

    [TG] Asi o 40 let, možná?

    [DH] Ano, a pak někdo přijde a „vymyslí“ slovo „Cyber“. Údajně. Nikdo nikdy nezmíní „Dr Who“ když mluví o Kyberprostoru („Cyberspace“).

    [TG] Vaši fanoušci měli očividně velmi rádi vaši postavu ze seriálu „Traders“- Granta Janskyho. Bylo těžké ho hrát kvůli té nemoci, kterou trpěl? A dělal jste kvůli tomu nějaký výzkum?

    [DH] O jaké nemoci to mluvíte? (úsměv)

    [TG] Myslím, že to byla schizofrenie?

    [DH] Ta zvláštní věc na Grantu Janskym byla, že měl každou sérii jinou nemoc. Myslím, že to změnili snad pětkrát. Vlastně ten člověk, co vymyslel tenhle seriál vymyslel i seriál „House“. Právě jsem to zjistil. Je velmi talentovaný. Každopádně, byla zábava hrát Janskyho. Nevím, jestli byl schizofrenik-určitě byl jen sociopat. Byl téměř autistický-byl jako vysoce funkční autistická postava. Byla to zábava ho hrát, nejlepší druh role. Grant žije ve skříni, tak jednou týdně přijdete a točíte celý den ve skříni a tím jste hotovi s natáčením epizody. Všechny scény s ním byly zábavné. Nikdy nemusel jen tak sedět a poslouchat, vždycky byl středem pozornosti, protože byl prostě takový excentrik. Vlastně miluju tu část, kde se Jansky promítá do McKaye.

    [TG] Nedávno jsme se o tom zrovna bavili s jedním přítelem a je to docela děsivé.

    [DH] Co, ta představa McKaye, do nějž se promítá Jansky? Já to vlastně vidím. Vidím, jak Jansky říká něco z toho, co McKay, určitě. A občas se přistihnu, že dělám to, co jsem se naučil jako Jansky, je to takový „Janskeismus“, který dělám i ve skutečném životě. Je to taková ta věc s rukou, kvůli které na mě vždycky Jason (Momoa) volá: „Co je to s tou rukou. Co to pořád děláš?“ A to je prostě takový ten Janskyho tik, který je teď součástí mé osobnosti.

    [TG] Kdybyste vy sám měl šanci projít bránou, udělal byste to?

    [DH] Jestli bych to udělal? Okamžitě! No, musel bych se podívat, jak by to bylo s pojistkou! Tohle nás vlastně přivádí zpět ke Kate ve „Stargate“. Jedna věc, kterou na té epizodě miluju…nejsem si jistý, kolik vám toho můžu říct…zkrátka, jedna z nejlepších částí je, jak se její postava dozví hvězdné bráně. Pro mě je science-fiction, kterou miluju, science-fiction, na které jsem vyrostl, něco jako „The tomorrow people“ (Lidé zítřka) a to je ta víra, že tam venku na nás čeká něco lepšího. No, možná ne lepšího, ale něco tajemného, co neděláte každý den. Ten nápad něčím projít do…jako „Lev, čarodějnice a skříň“ tam projdete skříní. Vlastně v každé dětské sci-fi nebo fantasy je únik před nešťastným světem to, dostat se někam jinam, v tom je myslím také půvab „Stargate“. Celá tahle svoboda, neznám proto lepší slovo, je odejít z tohoto života a dostat se do jiného, nějakého lepšího místa, kde se lépe rozliší dobro od zla. Je nádherné vědět, že lidé, kteří vypadají oškliví a zlí, tam opravdu jsou zlí a oškliví. V našem světě to není tak jasné a já si myslím, že je důležité občas se vrátit do dětství, v němž existuje jen dobré a zlé a kde ještě není svět tak šedivý jako v dospělosti. Takže ano, to byl můj zdlouhavý způsob, jak říct: „Ano, rád bych prošel bránou!“

    [TG] Co byste si sebou vzal jako jednu nadbytečnou věc?

    [DH] (smích) Nadbytečnou? Musel bych si vzít svůj Mac! Nemůžu být bez svého PowerBooku! Nadbytečnou věc? Když řeknu svého psa Marse, tak budu mít problémy s Jane, a když řeknu Jane, tak se mnou Mars už nikdy nepromluví.

    [TG] Tak si vezměte velký kufr, do kterého se oba vejdou.

    [DH] To je ono, opravdu! (smích) Děláte si legraci? Jane by rozhodně vybrali dřív než mě. (oba smích)

    [TG] Davide, díky moc za váš čas.

    [DH] Bylo mi potěšením.

    Z the-gateroom.net přeložila a upravila Klenotka.