Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Teorie přežití

    Autor: Klenotka
    E-mail: klenotka@centrum.cz
    Období: Stargate Atlantis, 3. série, mezi epizodami Progeny a Common Ground.
    Hlavní postavy: Rodney McKay, Elizabeth Weirová, Teyla Emmagan.
    Kategorie: Napětí, romantika.
    Přístupnost: PG-13.
    Spoiler: Sem tam zmínka o ději ve 3. sérii, hlavně epizoda Progeny.
    Varování: Ode mě neobvyklá shipperská věc, takže je to místy trochu krkolomné. Psala jsem to kamarádce k narozeninám, a slibuju, že už nikdy nebudu shipovat. Takže pokud to není váš šálek kávy, tak to radši nečtěte. 😉
    Stručný obsah: Rodney a Elizabeth se při diplomatické misi dostanou do problémů. A při napjaté situaci se možná projeví i něco, co dlouho potlačovali. Ne tak moc shipping, v rámci mezí, dokonce je tam jen jedna pusa.

    Kapitola 1

    Bylo krásné ráno. Elizabeth se ve své posteli protáhla a zjistila, že Simon už odešel. To bylo zvláštní, obvykle to byla ona, kdo odcházel první. Ale pak se usmála. Simon přišel, v ruce tác se snídaní a ve tváři měl kouzelný úsměv, který si schovával jen pro ni. Chtěla vstát a pomoct mu, ale nemohla se zvednout a taky jí došlo, že se vlastně se Simonem rozešli…a pak jí hlavou projela prudká bolest a na chvíli se jí zatmělo před očima. Bolestí je zavřela a pak, když je po pár vteřinách znovu otevřela, uviděla mlhu a slyšela vzdálený hlas. Nervózní hlas, na hranici paniky. Velmi dobře známý hlas.
    „Rodney? Co se stalo?“ Mlha z jejích očí nezmizela, viděla všechno rozmazaně.
    „Nevstávej. Jsi zraněná.“ Hlas Rodneyho McKaye se jí tentokrát rozdrnčel v hlavě jako zvon a opět jí projela ostrá bolest. Znovu si promnula oči a když je otevřela, uviděla vědce v celé své kráse. No, kráse….Byl špinavý, jeho uniforma ani zdaleka nebyla v celku a na čele měl velkou ránu a pořád se nervózně rozhlížel kolem sebe.
    „Co je? Kde to jsme?“ Polkla a přece jen se byla schopná zvednout aspoň s pomocí loktů.
    „Nemám ponětí Elizabeth. Zaútočili na nás hned, jakmile jsme proletěli bránou.“
    „Zaútočili? Kdo, Loriané?“ Rodney zakroutil zamítavě hlavou.
    „Ne, byl to Wraithský Dart. Dokázal jsem ho sestřelit, ale dost ošklivě nás zasáhl, takže jsem musel nouzově přistát. Jestli se tomu tedy říkat přistání.“ Podíval se směrem, kde byla jejich loď.
    „Inerciální tlumiče hodně pomohly, ale to je tak všechno. Loď je úplně na padrť. Měli jsme štěstí, že jsme byli sami a vepředu. Zadní část by kohokoliv úplně rozmačkala.“ Elizabeth zkusmo zvedla hlavu a natočila ji tam, kam Rodney ukazoval. Jumper byl opravdu úplně zničený. Zbyla z něj jen přední část, v níž předtím seděli. Byl rozlomený a zadní část byla podivně pokroucená. Podle toho poznala, kam dostali zásah. Opravdu byli klikaři. Ale otázka byla-jak dlouho jim štěstí vydrží?
    „Je zázrak, že jsme to přežili.“ Zašeptala. Rodney si nervózně projel rukou vlasy. Tohle nebylo dobré.
    „Nemůžeme ani vyslat signál. Asi bude nejlepší, když zůstaneme tady. Až nás budou hledat, tak nás lépe najdou.“ Nejistě se podíval na Elizabeth, jakoby čekal na její souhlas.
    „Jak jsme daleko od Lorianského města?“
    „Daleko. Jsme na úplně opačné straně planety. Nikam nedojdeme, musíme počkat na záchranu.“ Elizabeth mu to odkývala. Neměli moc na výběr. Jejich lidé je budou hledat a rozhodně uvidí spíš Jumper než dva maličké lidi.
    „Co vysílačky?“ Snažila se začít jasně uvažovat. Řešení problému bylo to nejlepší na bolení hlavy.
    „Ne, a stejně, aby tyhle věci fungovaly, musí být někdo na druhém konci.“ Elizabeth se na něj jen trochu káravě podívala.
    „Pomoz mi vstát.“ Začala se zvedat na kolena.
    „Počkej, neměla bys vstávat. Nemáš k tomu důvod.“ Elizabeth se pokusila vstát, ale při tom pohybu na její hlavu někdo zaútočil kladivem, tak si znovu lehla.
    Bylo to lepší než pobíhat okolo s hlavou, která se jí při každém prudším pohybu točila jako na kolotoči. Rezignovaně se tedy položila zpět na zem a na bundu, kterou pod ní McKay sroloval.
    Jakmile zavřela oči, slyšela, jak se Rodney zvedl a začal procházet kolem….pak se jí ale všechno začalo rozplývat a ona usnula.

    Podplukovník John Sheppard přecházel po kanceláři Elizabeth jako rozzuřený tygr zavřený v kleci. Ztratili s Jumperem kontakt už před dvěma hodinami a oni ještě nebyli schopni dát dohromady ani záchranný tým. Čekal na zprávu od Lorianů, kteří z nějakého důvodu odmítali pustit Atlanťany na své území s Jumpery. Teyla tam šla tedy sama aspoň monitorovat situaci. Její diplomatické schopnosti v tuhle chvíli pomáhaly víc než Rononova horká krev. Ten byl ihned po ohlášení ztráty Jumperu s Rodneym a Elizabeth ochotný vyrazit a vystřílet všechno živé i neživé.
    Jako kdyby brána četla jeho myšlenky, se její modré symboly rozsvítily a červí díra se aktivovala spolu se štítem. Doběhl do kontrolní místnosti, kde mu operační důstojník nahlásil obvyklé věci jako „příchozí červí díra“ a „přijímáme IDC“.
    „Teyla, pane.“ Vypnul štít a Athosianka prošla bránou v doprovodu kancléřky Lorianů, Mahlie a jejího strážce. Sheppard seběhl ze schodů, přičemž kancléřku naprosto ignoroval, a podíval se na Teylu. Ta mu věnovala jen krátký pohled a zakroutila hlavou jakoby chtěla říct: „Tady ne“ a pak nasadila nucený úsměv a podívala se na Mahliu.
    „Paní kancléřko, vítejte v Atlantis.“ Řekla a podívala se vyzývavě na Shepparda. Ten její pohled pochopil, i když nerad.
    „Ano, vítejte. Oceňuji, že jste si udělala čas. Vážíme si také vaši pomoci při hledání našich lidí.“ Diplomacie nikdy nebyla jeho silná stránka a tak jeho úsměv vypadal spíš jako vystřižený z časopisu o zdravé výživě, kde se snaží nějaká perfektní modelka předstírat, že jí ten nízkotučný jogurt opravdu chutná. Kancléřka jeho křečovitost buď nepostřehla nebo ji prostě ignorovala. Tahle starší a odměřená dáma byla zvyklá na podivné reakce lidí ve své blízkosti. Nemohla se jim divit, za dvacet let práce v politice se kolem ní vytvořila aura nepřístupnosti a tak nemohla očekávat že voják, jímž byl Sheppard především, bude kolem ní skákat radostí. Následovala jeho pozvání do kanceláře, kde se před měsícem poprvé setkala s doktorkou Weirovou.
    Sheppard uvedl kancléřku do kanceláře a jen velmi váhavě si sedal za stůl, který patřil jejich velící. Elizabeth byla pryč jen pár hodin. Trochu nejistě se podíval na Mahliu a snažil se napodobit chování doktorky Weirové. Naštěstí mu na pomoc přispěchala Teyla, která dorazila do kanceláře jen pár vteřin za ním.
    „Paní kancléřko, doktor McKay a doktorka Weirová jsou pryč sice jen dvě hodiny, ale my oba víme, co všechno se v téhle galaxii může stát během dvou minut, natož hodin. Kdybyste nám dovolila vzít Jumpery, určitě bychom je za chvíli našli. Nechápu vaše důvody.“
    „Plukovníku, věřte mi, ráda bych vám to dovolila, ale jak jistě víte, my jsme začali naši bránu používat teprve nedávno. Leží mimo město a je dost daleko. Přesto je to užitečná věc, která nám pomohla získat přátele. Ale naše město je, jak víte, chráněné štítem, které nám jako dědictví zanechali Předkové. Funguje už tisíce let, ale teď, když jsme dosáhli podobné technologické úrovně, na jaké jste vy, chceme tuto technologii i pochopit. Doktor McKay to dobře věděl a taky dobře věděl, že nesmí opouštět bezpečí města nebo se vydávat od brány příliš daleko. Nechápu proč letěl pryč od města a brány. Byli na cestě k nám, když se ztratili.“
    Sheppard se na Mahliu chvíli díval. Právě mu shrnula to, co věděl a neodpověděla mu na jeho otázku.
    „Dobře, ale to jste mi neodpověděla. Proč nesmíme my vzít zbytek Jumperů a letět tam?“ Mahlia se na chvíli zarazila. Věděla, že vojenské mozky přemýšlejí jinak. Přímo, bez vytáček a nikdy se nedaly snadno oklamat. A i když k Atlanťanům cítila úctu, nesměla jim říct, co se stalo, ani proč.
    „Nevíme, co je na druhém kontinentu. Nikdy jsme neměli potřebu se tam dostat. Naše město leží v podstatě jen na větším ostrově, tak aby bylo snadněji chránitelé štítem, a proto je na něm také brána. Sice už vlastníme prostředky, které by nás tam dopravili, a máme i přístroje, které nám umožňují průzkum. Víme, jak je pevnina velká, kde přesně je a že je to jeden velký les. Víc vědět nepotřebujeme. Nemůžu dovolit vám, jako naším přátelům a spojencům, aby se vám něco stalo. To, že se vaše loď dostala do těchto míst je mi líto a jsem ochotná, i za cenu toho nebezpečí, poslat tam naše lidi, našimi prostředky.“
    „Paní kancléřko, vy mi nerozumíte. Naše Jumpery mají maskování, takže i kdyby tam byli třeba sami Wraithové, tak nás neobjeví. Navíc máme detektory života. Najít je by pak byla otázka pár hodin. Vám to bude trvat dny. Kdoví v jakém jsou stavu. Mohou být zranění, s potřebou okamžité pomoci.“ Nasadil ten nejdiplomatičtější tón, ten nejtrpělivější jakého byl schopen a zdálo se, že Mahlia je přece jen trochu obměkčena. Na vteřinu se jí v očích mihlo porozumění. Ale byl to opravdu jen mžik.
    „Plukovníku, já vás chápu. Ale vy zase musíte pochopit mně. V našem městě žijí tisíce lidí. A mezi spoustou z nich se najdou nespokojenci, pro které jsme použitím brány pošpinili památku Předků. A to, že jsme pak přivedli vás a dovolili jsme doktoru McKayovi a jeho vědcům zkoumat náš štít, je pro ně vrchol. Sílí hlasy, že by se měla brána zase zavřít. Prý bychom měli žít pod štítem jako dřív a neopouštět jeho bezpečí. Pak se ale zase objevují názory mladých lidí, kteří chtějí opak. Odletět na jiný kontinent, začít tam stavět. Jenže štít nás chrání před Wraithy. Mimo něj jsme velmi zranitelní. Nemůžu vám teď dovolit letět vašimi loděmi na naši planetu a zkoumat oblast, kde jsme my ani nebyli.“ Nasadila neutrální, diplomatický tón. Její hlas ale postupně sílil a změnil se v téměř výhružný.
    „Je mi líto.“ Dodala ještě. John se podíval na Teylu, nevěděl, jak má argumentovat.
    „Kancléřko, naše lodě mohou být neviditelné. Nikdo o nás nemusí vědět.“ Řekla tedy, ale byl to chabý pokus.
    „A co až budete odcházet a brána se sama od sebe aktivuje? Ne, ne, situace u nás je velmi nestabilní. Teylo, můžete jít se mnou, jen vy a sledovat naše pokroky, radit. Jste z této galaxie a ctíte Předky,“podívala se směrem k plukovníkovi,“vaši lidé, plukovníku, nejsou z naší galaxie a mnoha mým lidem to vadí. Je mi to líto. Vyslali jsme průzkumné lodě. Nejsou tak rychlé ani pohyblivé jako vaše, ale slibuji, že je najdeme. Riskují pro doktorku Weirovou a doktora McKaye život. Doktorky Weirové si velmi vážím, během našich setkáních uměla být i velmi neformální a toho si cením. Prosím, snažte se mě pochopit.“ Sheppard se jen chvíli díval Loriance do očí. Zdálo se, že mluví upřímně. Ale něco mu vadilo, něco….
    „Dobrá. Akceptuji to. Teyla bude sledovat váš postup. Moc vám děkuji, že jste přišla.“
    Až ho zarazilo, jak dokázal být klidný a byl rád, že tam Ronon není. Netěšil se na to, až mu řekne, že se záchranná akce ruší. Mahlia se tedy zvedla a u dveří pokynula svému strážci, který s ní vykročil směrem k bráně. Teyla ale zůstala.
    „Teylo, potřebuju váš úsudek. Co jste zjistila?“ Athosianka se zatvářila velmi zamyšleně, hledala správná slova.
    „Nejsem si jistá, jestli budu schopná dát vám odpověď. Loriané se v mé přítomnosti chovali velmi zdvořile a mile, ale zdálo se mi, že jsou nějak napjatí. Možná to je z toho důvodu, který uvedla Mahlia.“
    „To se mi nezdá. Je to nejvyšší představitelka svého lidu. Klidně bychom s ní mohli projít bránou, aniž by o tom někdo věděl. Spíš to byla jen krycí historka. Zkuste se ptát, nebo jen trochu…čmuchat.“ Teyla naklonila hlavu, jak to dělala vždycky, když něčemu nerozuměla.
    „Čmuchat. Šmejdit. Slídit.“ Sheppard pokračoval a kdyby nebyli v tak tísnivé situaci, býval by se i bavil. Takhle se jen trochu pobaveně usmál.
    „Myslel jsem tím, abyste pátrala. Nenápadně samozřejmě.“
    „Chápu. Plukovníku, a co Daedalus? S tím bychom byli schopni je najít okamžitě a než by Loriané stihli zareagovat, byli bychom pryč.“
    „Máte pravdu. Ale poslední zpráva od Caldwella je dva dny stará a říká v ní, že Daedalus je stále na Zemi, kde se opravuje. I kdyby byly opravy hotovy zítra, nikdy se sem nedostanou dřív jak za dva týdny. A navíc…i když je mi to proti srsti, nechci přijít o spojence jako jsou Loriané, hlavně potom, co jsme objevili naše nové milé přátele Asurany.“ Vzpomněl si na událost před pár týdny, kdy potkali nové nepřátele. Téměř zabili Elizabeth…tehdy ji zachránili…jenže to s nimi byl Rodney. Ztráta dvou nejbližších lidí ve městě ho velmi zasáhla, ale nerad se vzdával a také musel racionálně uvažovat a nesměl se nechat unést emocemi. To by se daleko nedostal.
    „Rozumím. Poptám se, tak nejvíc nenápadně jak to půjde. Držte se, Johne.“ Na odchodu se ještě usmála a plukovník ji sledoval celou cestu k bráně. Těsně předtím než prošla skrz se na něj otočila a tentokrát se zatvářila jen velmi odhodlaně. Bylo to jen na ní. A Sheppard jí věřil.
    Červí díra se po pár vteřinách deaktivovala a on v ten samý moment vyletěl ze židle jakoby ho pálila. Nechtěl tam být. Najdou je a pak bude všechno jako dřív. Ale už teď, jen pár hodin potom, co zjistili, že se Jumper ztratil, nastalo ve městě napjaté ticho. Chyběl jim pocit klidu a jistoty, který dávala Elizabeth. A chyběl jim Rodney, který dokázal být všude a všechny nutil k lepším výkonům. On ani zdaleka neměl takovou energii. I kontrolní místnost se zdála ospalejší, lidé v ní byli otupělí a neustále se dívali směrem k bráně. Vypadalo to, jakoby čekali na aktivaci zvenčí a na to, že se jejich ztracení lidé vrátí. Vždycky bylo těžké hledat ztracené členy týmu a o někoho přijít. Sheppard ale věděl, že pokud by přišli o tyhle dva, město by se ze šoku možná už neprobralo. A to nechtěl dovolit. Vydal se tedy za Rononem, aby mohli zuřit spolu a aby si připravili možný plán, kdyby Loriané opravdu Rodneyho s Elizabeth nenašli.

    Elizabeth probudil protivný zvuk. Znělo to jako kdyby někdo vysypal na tvrdou zem tisíce kovových příborů. Rychle vyskočila a zapomněla při tom, že má pravděpodobně otřes mozku. Následkem prudkého pohybu se jí zmocnila nevolnost, až myslela, že bude zvracet a hlava se jí zamotala tak ošklivě, až upadla na všechny čtyři. Ale nevolnost jí postupně opouštěla a po chvíli byla schopná se pomalu zvednout. Rozhlédla se opatrným pohybem hlavy kolem a všimla si, co způsobilo ten zvuk. Zadní část Jumperu se sesypala úplně a pod ní se z bláta hrabal McKay.
    „Rodney? Co to děláš? Zbláznil ses?“ Kolíbavým krokem se blížila k vědci, který za sebou vláčel dva batohy.
    „Vzal jsem to, co jsem pobral. Nestihl jsem vzít všechno.“ Lapal po dechu a těžké batohy hodil před sebe. Elizabeth jeden odtáhla a sedla si, aby si prohlédla, co vlastně Rodney zachránil.
    „Je tam hlavně jídlo a voda. Ta tu asi někde bude, ale s jídlem… řekněme, že lovení večeře nikdy nebyl můj koníček.“ Přesunul se vedle ní a začal vyndávat věci i z druhého batohu.
    „Taky jsem vzal zbraně, které jsem našel. U téhle dlouhé věci ani nevím, jak se jmenuje, ani jak se používá. Ale s P-90…no dobře, nejsem zrovna dobrý střelec a doufám, že je potřebovat nebudeme, ale můžou tu žít i nějaká zvířata. Já jsem nikdy neměl rád výlety do přírody a táta mě tam pořád tahal a nutil mě stanovat a …“
    „Rodney?“ Elizabeth zastavila jeho příval slov. McKay moc mluvil, když byl ve stresu a jí to obvykle nevadilo. Ale její hlava, i když už bolela méně, snesla jen omezený počet jeho řečí.
    „Promiň. Moc mluvím. Je ti dobře?“ Rodney se podíval na Elizabeth, která byla v obličeji bílá, ale přesto se na něj usmála.
    „Už je to lepší. Co ty? Ta rána vypadá ošklivě.“ Vytáhla z batohu lékárničku, kde našla co potřebovala. Když se o pár vteřin později natáhla k Rodneyho čelu a dotkla se ho desinfekcí, McKay pochopitelně vykřikl.
    „Tohle se nedělá!“ Křičel, ale přesto snášel ošetření se zaťatými zuby.
    „Asi by to sneslo šití, ale to tu bohužel nemám.“ Zakroutil hlavou a mávl rukou. Z batohu vytáhl jen dvě beretty a náhradní náboje do P-90…moc toho neměli, ale oba doufali, že to nebudou potřebovat.
    „Prohlédl jsem přední část. Sklo kokpitu je sice rozbité, ale myslím, že kdyby přišla nějaká bouřka, tak by nás to tam dokázalo aspoň trochu ochránit.“ Pořád se díval po Elizabeth. Z části proto, aby se ujistil, že neomdlí a z části proto, aby mu schválila jeho plán. Jeho samotného totiž překvapilo, jak racionálně dokázal přemýšlet. To nebyla jeho silná stránka. Ale možná to byla přítomnost Elizabeth. Vždycky se po jejím boku cítil jistější a klidnější.
    „Dobrý nápad Rodney.“ Řekla tiše. Začali věci třídit a postupně je dávali zpět do batohů. Rodney si oblékl vestu, aby měl všechno po ruce. Hlavně tedy tyčinky, které si strategicky rozmístil do všech možných kapes.

    „Přeneseme to do Jumperu.“ Navrhla Elizabeth, ale ve stejné chvíli se za nimi v lese něco pohnulo. Rodney si automatickým pohybem stoupl před Elizabeth, ale když se asi minutu nic nedělo, uklidnili se.
    „Asi zvíře.“ Zašeptala Elizabeth. Oba tedy s očima upřenýma k lesu pomalu couvali ke kabině Jumperu, která skýtala aspoň relativní bezpečí. Dveře, které ji oddělovaly od zadní části, byly zpola zavřené jak je Rodney v návalu adrenalinu zavřel a pravděpodobně tak zabránil jejich ošklivé smrti ještě v atmosféře. Opatrně se do kokpitu naskládali a byli vděční aspoň za něco.
    „Proč jsi mě vlastně vynesl ven?“ Zeptala se Elizabeth, kterou namáhavý, několika metrový postup vyčerpal a která teď odpočívala v pilotním křesle.
    „Bál jsem se požáru a nevěděl jsem, jestli to tu celé nevyletí do vzduchu.“ Sedl si naproti do sedačky druhého pilota a rezignovaně se na ní podíval.
    „Takže plán platí? Zůstaneme tady?“
    „Je to to nejlepší, co můžeme udělat. Určitě nás už hledají. Navíc to stejně vypadá, že bude za chvíli tma.“ Rodney jen přikývl, ale neříkal nic. Rána na čele ho po Elizabethině útoku desinfekcí začala nepříjemně pálit a nutilo ho to zavírat oči a vraštět čelo. Nemluvili, a po pár minutách, když to vypadalo, že Elizabeth znovu usnula, se Rodney rozhodl, že vyleze ven a pokusí se o to, co ho obvykle nutil dělat Sheppard, když byli někde na misi přes noc-držet hlídku.

    Elizabeth se vzbudila a po pár strašných, zmatených vteřinách si uvědomila, co se stalo. Seděla v křesle, kde usnula a všimla si postavy Rodneyho, který se podivně krčil u pootevřených dveří.
    „Co se stalo?“ Zeptala se hlasitě a McKay následkem toho doslova povyskočil. Rychle se ale vzpamatoval a s prstem na rtech naznačil doktorce, aby byla zticha.
    „Někdo tu je. A rozhodně to není záchrana.“ Sesunula se k němu a když zahlédla, kdo se k nim blíží, zamrazilo jí. U lesa, poblíž místa kde předtím ležela a kde…zalapala po dechu…byla na zemi její bunda, stáli dva velcí a velmi živí Wraithové.

    kapitola 2

    Teylin pokoj byl s velmi pěkným výhledem na Lorianské město. Ubytovali jí blízko kancléřky, aby mohla sledovat pokroky v hledání. Pokoj byl velmi prostorný a na poměry, které viděla v jiných částech města, téměř až moc královsky vybavený. Než se ale stihla pořádně rozhlédnout, ozvalo se zaťukání na dveře.
    „Ano?“ Otočila se ke dveřím, v nichž se objevila hlava, brzy následovaná tělem mladého, uhlazeného muže v obleku.
    „Slečno Emmagan? Jsem Bellyn a pracuji jako asistent kancléřky.“ Podala mu s úsměvem ruku a čekala, až bude pokračovat.
    „Kancléřka mi řekla, abych se o vás postaral a zavedl vás do místnosti, kde můžete sledovat postup našeho hledání. Také mám dohlédnout na to, až půjdete k bráně podávat hlášení vašim lidem. Jak už vám Mahlia jistě řekla, lidé tu nejsou z vaší přítomnosti nadšeni a mohli by se pokusit vám v tom zabránit.“
    „Ano, řekla mi to. A prosím, jsem Teyla.“ Usmál se a přikývl. Také jí rukou naznačil, aby ho následovala. Vyšli na chodbu, která byla opět naprosto odlišná od toho, co Teyla viděla jinde ve městě. Útulnost budovy byla neuvěřitelná.
    „Bellyne, tohle je opravdu pozoruhodná vládní budova. Byla jsem tu s týmem plukovníka Shepparda předtím jen jednou, a to ještě dole, v přijímací místnosti.“
    „Naše kancléřka si potrpí na pohodlí. Co vím, tak za jejího předchůdce tu byly jen holé stěny.“
    „Jak je to dlouho?“ Teyla se snažila vést rozhovor, dávat pozor na cestu, aby něco neshodila a zároveň zdvořile sledovat kancléřina asistenta. Bylo těžké dělat všechno najednou.
    „Myslíte, co tu byl předchůdce? Moc si ho nepamatuji, byl jsem malý. Naše kancléřka tu vládne už třicet let.“ Teyla se zastavila, tohle číslo jí dost ohromilo. U některých národů, jako byl ten její, bylo zvykem, že někdo vládl, dokud nezemřel nebo dokud ho někdo nenahradil. Ale byla si vědoma toho, že jiní lidé, jako třeba zrovna ti ze Země, dávali přednost demokracii a politice.
    „Třicet let? Nemáte stanovenou nějakou dobu vlády? Podle toho co vím, tak u vyspělých národů jako jste vy, se vláda omezuje zákony.“ Bellyn se také zastavil a vypadalo to, že přemýšlí, co odpovědět.
    „My jsme spokojení. Jistě, kdybychom chtěli, tak ji naše vláda může odvolat. Ale nemáme k tomu důvod. Mahlia, ačkoliv udělala pár chyb, kterých se dopouští každý vůdce, vládne spravedlivě. Jsem jí po boku od začátku její vlády.“
    „Jak to? Říkal jste, že jste ještě hodně malý, když kancléřka nastoupila do úřadu.“ Bellyn se usmál.
    „Promiňte, měl jsem vám to říct. Mahlia je má matka.“ S tímto prohlášením pokračoval dál chodbou, kde Teyla chvíli zůstala stát a pak ho doběhla. Chtěla ještě něco dodat, ale to ji Bellyn už otevíral dveře do kancléřiny pracovny.
    „Teylo.“ Uvítala Athosianku, a s přehnaným nadšením a úsměvem se k Teyle vrhla.
    „Jak se vám líbí ubytování?“
    „Je velmi pěkné. Děkuji. Jsem zvyklá na mnohem skromnější podmínky.“ Kancléřka se opět usmívala zdvořilým úsměvem. Zdálo se, že už ani nebyla upřímného výrazu schopná.
    „Chtěla jsem, abyste se tu cítila dobře. Pojďte, vezmu vás do centra, odkud monitorujeme postup našich lodí, které letí k místu, kde by měli být vaši lidé.“ Za Mahliou se otevřely dveře, kterých si Teyla předtím nevšimla a kancléřka do nich vstoupila. Teyla ji tedy v doprovodu Bellyna následovala do místnosti, která byla plná počítačů a monitorů a lidí, kteří je obsluhovali. Už na první pohled to nebyly počítače na úrovni jako měli na Atlantis, ale svému účelu zřejmě sloužily velmi dobře.
    „Naši piloti vyrazili hned, jakmile se nám doktorka Weirová s doktorem McKayem ztratili z našich obrazovek. Proletěli bránou, ale pak se z ničeho nic vydali jiným směrem.“ Kancléřka to řekla jakoby nic, ale Teylou projel mráz.
    „Jiným směrem? Říkala jste, že zmizeli na cestě k vám.“
    „To ano, ale jak jsem řekla, naše město leží na ostrově a tady nejsou. Ale naši piloti nám nahlásili, okamžitě potom, co se vaši lidé ztratili, že zachytili něco na jižním kontinentu. Proto jsme si také jistí, že jsou tam. Ale ztratili jsme je, takže teď je musíme hledat pouze tak, že se zkrátka piloti budou muset dívat z okna.“ Zasmála se svému nepovedenému vtipu, a Teyla ji vůbec nevnímala.
    „Když tedy víte jistě, že tam jsou, jen nevíte, kde přesně, není to důvod proto, abyste nám dovolila vzít Jumpery a letět tam? Našli bychom je rychleji.“
    „Své důvody jsem vám už řekla. Moji lidé tu Atlanťany nechtějí a já se musím řídit veřejným míněním.“
    „Ale tohle by jistě pochopili, přece…“ Ale nedořekla, protože Mahlia kývla na svého syna.
    „Jak vidíte, zatím pátráme. Až budeme vědět víc, dáme vám vědět. Zatím byste si určitě ráda odpočinula, byl to náročný den pro nás všechny.“ Bellyn vzal Teylu jemně za rameno, ta se mu ale trochu prudčeji než zamýšlela, vyškubla a vzdorně se podívala na političku.
    „Já bych ale ráda zůstala tady. A pokud budete vysílat další lodě, mohla bych být na palubě.“
    Mahlia se na Teylu zamračeně podívala a kývla přitom i na stráž, která stála u dveří.
    „Teylo, naše lodě jsou jednomístné stroje a cesta na jižní kontinent trvá dlouho. A tohle je tajné zařízení. Dovolila jsem vám sem přijít jen proto, že jste slíbila spolupráci. Prosím, jděte s Bellynem.“ Teyla byla zmatená, zmatenější než předtím. Ale nechtěla vyvolat konflikt. Přikývla tedy a sama se vydala ke dveřím. Mahlia pohledem poslala svého syna za ní. Ten Teylu doběhl zrovna když vycházela ven z pracovny.
    „Bellyne, nechápu to? Proč nemůžu s vašimi lidmi? A proč nemůžu zůstat tady? Co všechny ty tajnosti?“
    „Má matka vám to řekla. Do lodě se nevejdete a dokud nevíme nic dalšího, nemá cenu, abyste trávila nepohodlí v monitorovací místnosti. Jakmile se něco dozvíme, okamžitě to budete vědět.“ Došli k jejímu pokoji a Teyla se přede dveřmi zastavila.
    „Víte, Bellyne, tohle je složité. Oba ti lidé jsou mi velmi blízcí. Už jen být tady mě aspoň trochu uklidňuje. Neumím si představit, jak se musí cítit plukovník s Rononem. Proto tu nechci jen tak sedět a nic nedělat.“ Bellyn se na ní ale velmi mile usmál. Tak mile, že by to ani nečekala.
    „Já vás chápu. Ale věřte mi, je pro vás lepší, když zůstanete tady. Má matka je už léta v politice a je pro ni těžké jednat s někým na jiné než diplomatické a odměřené úrovni. Ale myslí to dobře, věřte mi.“ Ale Teyla mu nevěřila. Tedy, nevěřila tomu, co říkal. Bellyn sám jí byl velmi sympatický a všechno, co jí říkal, se očividně učil dlouho nazpaměť. Rozhodně nebyl politik jako jeho matka a lži mu opravdu moc dobře nešly. Pořád se jí zdálo, že se lidé okolo ní chovali křečovitě. Přesně jako někdo, kdo úmyslně neříká pravdu. Ale Bellyna, přestože cítila, že by mu snad mohla říct, co cítila, znala přece jen pár minut. A tak neřekla nic.
    „Dobrá. Zůstanu tady a budu čekat na zprávy.“ Bellyn se v tu chvíli zatvářil jakoby mu zavedli vánoce.
    „Výborně. Pošlu vám sem někoho s jídlem a jestli vám stačí záznamy, které máme zatím z pátrání, pošlu vám i ty.“ Teyla na to neřekla nic, jen podle Athosianského zvyku přikývla. Bellyn se na ní naposledy usmál a zmizel ve dveřích.
    Teyla se usadila na pohovku a čekala na záznamy. A pak se jí, na malou chvíli, zmocnil chlad a nevolnost. Tenhle pocit znala až moc dobře, zažívala ho už odmalička a nikdy se s ním nemýlila.

    Elizabeth s Rodneym v Jumperu zapomněli dýchat. Sledovali oba Wraithy, jak sledují okolí. Děsivé bylo, že spolu vůbec nemluvili. Ale poté, co jeden zvedl bundu, která ležela na zemi a rozhlédl se kolem, se oba Wraithové vydali zpět do lesa. Rodney si vydechl nahlas, Elizabeth se zmohla i na: „Díky bohu.“
    Rodney ale zničehonic začal hledat něco v batohu a poté, co vyházel několik věcí, nahmatal vestu, kterou podal Elizabeth.
    „Co s tím mám dělat?“ Zeptala se zmateně, když od něj vestu brala.
    „Odcházíme.“ Řekl jen McKay a sám se začal přehrabovat ve druhém batohu.
    „Musíme vybrat jen to nejdůležitější.“ Začal si pro sebe přeříkávat věci, které potřebuje, přičemž si třesoucími prsty cpal zásobníky do P-90 pod vestu a všechny tyčinky, co našel, do kapes.
    „Rodney! Rodney, zpomal! Proč bychom odcházeli, nic nám tu nechybí.“ McKay slyšel její hlas, který mu pronikl do jeho panikařícího vědomí.
    „Viděla jsi je? Wraithové Elizabeth.“ A s tím konstatováním začal dávat věci, které tak pracně vyházel, zpět do jednoho z batohů.
    „Rodney, neviděli nás.“ Řekla Elizabeth klidně. Rodney na chvíli přestal a podíval se na ní,
    „Oni se sem vrátí. Viděli náš Jumper, určitě se sem přijdou podívat, co se stalo.“ Elizabeth musela uznat, že na tom něco je. Nejistě se rozhlédla. Nechtělo se jí odcházet.
    „Já nevím. Pořád nás spíš najdou takhle, než když se budeme plahočit někde po lesích.“
    Rodney se ale k jejímu překvapení vytasil s jedním ze svých triumfálních úsměvů.
    „Nevýhoda hlídky je v tom, že je to strašná nuda. Samozřejmě pokud se nic nestane.“
    A vytáhl malou vysílačku.
    „Našel jsem ji v batohu a opravil, takže když nás budou hledat, zachytíme je.“ Elizabeth se taky nemohla ubránit úsměvu. Pak ale zvážněla, protože jí vrtala hlavou jiná věc.
    „Já ale pořád nechápu, co tu ti Wraithové dělají. Jak to, že když jsou tady, tak Loriané jsou pořád naživu. A taky, proč na nás zaútočili, když jsem proletěli bránou.“ Podívala se na Rodneyho, který měl v obličeji zvláštní výraz.
    „Rodney? Něco jsi mi neřekl?“ Astrofyzik si projel rukou vlasy a pak si promnul dlaně, jako kdyby se chystal na nějaký dlouhý proslov.
    „Nevím, možná je to kvůli mně. Tedy, nechci znít moc arogantně,“ Elizabeth se té poznámce zasmála, „ale když jsme minule odcházeli, něco se mi nezdálo. Totiž, ten jejich štít…oni nemají ZPM. Podle toho, co říkali, je ten štít už zapnutý dlouhou dobu, ale bez ZPM, to je nemožné. Nedovolili mi ani ten jejich způsob napájení prozkoumat. Je téměř nemožné, aby civilizace, která je od nás o přece jen technologicky pozadu, udržovala takový štít Elizabeth.“
    V jeho hlase zazněla naléhavost a taky zmatenost. Nedávalo to smysl.
    „A řekl jsi to někomu?…Když už ne mně?“ Doktorku to trochu rozhodilo, neměla ráda, když jí obcházeli.
    „Nebyl jsem si jistý. Dovezl jsem svoje poznámky na Atlantis, že se na ně dnes podívám. Ale myslím, že jsem se na to ptal toho inženýra, co to tam obsluhoval. Přesně takhle. Řekl mi, že jejich technologie štítu je přísně tajná a že potřebuje povolení od kancléřky.“
    „Dobře, ale to pořád nevysvětluje, proč nás napadl Wraithský dart a proč ti Wraithové nenapadli město.“ Dívali se na sebe a nenacházeli odpovědi. Nedávalo to prostě smysl.
    „Měli bychom vážně jít.“ Řekla doktorka konečně a Rodney si tedy nasadil batoh na záda. Jako kdyby si to perfektně načasovali, v okně kokpitu se právě v tu chvíli objevily hlavy dvou Wraithy, kteří předtím zmizeli v lese.
    „Rodney!“ Zaječela Elizabeth a skočila za sedačku přesně ve chvíli, kdy po ní jeden z nich vystřelil stunnerem. McKay tedy začal střílet, a ke svému překvapení jednoho z Wraithy trefil přímo do hlavy. Druhý se na pár cenných vteřin zarazil, jakoby byl překvapený.
    „Utíkej!“ Zakřičel Rodney a Elizabeth na nic nečekala, vylezla ven z Jumperu a utíkala do lesa. McKay byl těsně za ní, i když pořád trochu zmrazený šokem z nepříjemně blízkého setkání s Wraithem a hlavně z takové škodolibé, ješitné radosti, že jednoho zabil.
    Elizabeth se zastavila po několika desítkách metrů, v nízkém podrostu a čekala, až ji Rodney doběhne. Snažila se popadnout dech. Uřícený vědec ji doběhl a když se chtěla v tu chvíli zase rozeběhnout, jeho udýchané.“Počkej.“ ji zastavilo.
    „Musíme dál.“ Řekla prostě, ale pak jí došla bláhovost jejich počínání.
    „Aha. Nemůžeme naslepo běhat po lese, když to tu neznáme. Asi bychom se přece jen měli pokusit držet se Jumperu na dohled, jak to půjde. Rodney? Jsi v pořádku?“ Podívala se starostlivě na McKaye, který se jí snažil v předklonu něco říct.
    „Právě jsem někde ztratil plíce a na zádech táhnu těžký batoh. Co je to za hloupou otázku?!“ Elizabeth si podrážděně odfrkla.
    „To si myslíš, že já nejsem udýchaná a vyděšená? Rozhodně si pro tohle líp připravený než já. Pořád jen sedím v kanceláři.“ Jakkoli by jindy Rodney přijal kritiku, adrenalin v krvi mu zatemnil mozek.
    „Co? To si představuješ, že běhám každý večer před spaním?“ Popošel k ní blíž, aby na sebe nemuseli řvát. Jejich hlasy byly pořád jen hlasitější šepot.
    „No, možná by to neškodilo! Pro změnu bys někdy mohl Johna poslechnout a zúčastnit se fyzických cvičení, která podstupují všichni členové týmů a nad něž jsi ty z nějakého důvodu povznesený!“ Stála těsně u něj, skoro mu dýchala do tváře.
    „Tak hele, nejsem v týmu, abych…“ V tom ale za nimi něco zapraskalo. Nebyl to Wraith, ale těžko to mohli nazývat úlevou. Zpoza stromu se vyloupla Wraithská sonda, která už jistě posílala signál ke svým majitelům.
    Rodney popadl Elizabeth za ruku a oba začali znovu utíkat. A jak tak udýchaně klopýtali, padali a zase utíkali, oba je napadala jen jedna myšlenka-jsme mrtví.

    Sheppard s Rononem stáli v kontrolní místnosti, kde měli na monitoru Teylu.
    „Tohle není pravda, přece mi slíbili, že s vámi budou spolupracovat.“ Říkal zrovna naštvaný podplukovník. Athosianka mu právě říkala o „pokroku“, který udělala. Sheppard jen zuřil, Ronon přecházel sem a tam.
    „A řekli proč?“ Zeptal se John.
    „Řekla mi totéž co vám. Plukovníku, vím, že byste teď nejradši vzal všechny Jumpery a letěl sem, ale Lorianské lodě zatím sotva dorazili na místo. Dejme jim šanci. A i když je kancléřka tajemná a očividně mi v něčem lže, nevěřím, že by nám nechtěla pomoci najít Rodneyho a Elizabeth.“ Ronon se zastavil a zavrčel cosi o pomýlenosti diplomacie.
    „Ronone, taky se mi to nelíbí. Ale nátlakem se nic nevyřeší. Dejte mi ještě den. Bellyn vypadá, že by mi mohl říct víc, jen ho musím správně nasměrovat.
    Sheppard vzdychl. Nesnášel to. Nebylo snadné být v roli Elizabeth a teprve teď si uměl živě představit, jak je pro ní těžké ustát tlaky ze všech stran. Všichni ve městě by ho podpořili, kdyby chtěl okamžitě vyrazit s jejich loděmi a zachránit je. Jenže s Loriany měli alianci, i když zatím dost křehkou a najít spojence pro ně bylo velmi důležité. Elizabeth by mu nikdy neodpustila, kdyby kvůli ní zničil takhle důležité spojenectví. Sám pro sebe se usmál, když si představil Rodneyho, který by se spoustou řečí a stížností nakonec řekl úplně to samé. Rezignovaně vzdychl.
    „Teylo, nechci zničit tuhle alianci. Loriané jsou pro nás důležití. Ale přátelé, kteří něco důležitého tají, nejsou přátelé. Držte se toho a snažte se zjistit, o co vlastně jde. Zelenka si tady zatím studuje plány jejich planety a taky těch záznamů, co včera přinesl Rodney. Nezapomeňte se mi za 6 hodin znovu ohlásit.“
    „Udělám to. Ronone?“ Teyla přes sondu neviděla, co se děje na druhé straně.
    „Jo?“ Sateďan se zastavil, když zaslechl své jméno.
    „Přestaň tam plukovníkovi přecházet sem a tam, znervózňuje ho to.“ Ronon i Sheppard se museli usmát. Přesně to totiž řekl plukovník Rononovi těsně před tím, než Teyla zavolala. Moc dobře je oba znala.
    „Dobře, ale ty na sebe dávej pozor. Nelíbí se mi to.“
    „Ozvu se za 6 hodin. Teyla konec.“ Na obrazovce se objevilo zrnění a Sheppard se vrátil do kanceláře, čekat na hlášení od kohokoliv, kdo něco zjistí. A Ronon se vrátil k přecházení po kontrolní místnosti.

    Teyla se v doprovodu stráže vracela do města. Neřekla plukovníkovi, co už teď věděla jistě. Kdyby jim to řekla, určitě by sem vtrhli všichni po zuby ozbrojení. Pořád doufala, že se to nějak vysvětlí. Ale čím víc se blížila k městu, tím víc v ní sílil pocit chladu. A s tím i přesvědčení, že Loriané, kteří se jí zpočátku zdáli čestní a dobří spojenci, tají něco velkého. A že to má naprosto jistě něco společného s Wraithy.

    kapitola 3

    Rodney a Elizabeth se krčili pod stromem. Dvakrát je míjeli Wraithové, přičemž Rodney začal vést debatu, jak se pozná jeden Wraith od druhého. Elizabeth se do jeho teorií ale nezapojila, a tak seděli v tichu a sledovali okolí, které začaly kropit kapky deště. Obezřetně se rozhlíželi, aby s k nim někdo nepřiblížil a nepřekvapil je. McKay svou spolutrosečnici sledoval a nemohlo mu ujít, že jí opravdu není dobře.
    „Elizabeth? Je ti zima? Bolí tě hlava?“ Doktorka se chabě usmála. Pobíhat s otřesem mozku po lese nebyla její představa ideálně stráveného dne.
    „Obojí. Moje bunda zůstala u Jumperu.“ Ještě to ani nedořekla, a Rodney se už začal soukat z vesty a svlékal si bundu.
    „Tu máš, mě hřejí svaly.“ Elizabeth se nahlas zasmála a jeho to potěšilo, že ji dokázal rozesmát i navzdory situaci. Svaly nebyly zrovna to, čím se mohl pyšnit.
    „No dobře, tak svaly ne, ale můj mozek dokáže zázraky, takže mi třeba namluví, že neprší, není mi zima a nemám hlad.“ Před pár hodinami prošli svoje zásoby jídla. Od jejich nehody to bylo necelých 24 hodin a snažili se šetřit, ale neustálý útěk lesem je vyčerpával a museli doplňovat energii.
    „No, aspoň jsme našli vodu.“ Řekl Rodney a ukázal směrem k potoku, který protékal pár metrů za jejich zády.
    „Myslím, že v tuhle chvíli máme vody víc než dost.“ Odpověděla mu suše Elizabeth, jíž zrovna spadla na hlavu velká dešťová kapka, která se zákeřně schovávala na listu těsně nad její hlavou. Objala se rukama, ale teplo nepřicházelo. Bolela jí hlava, byla jí zima a navíc jí tahle situace připomněla nepříjemné vzpomínky, když město přepadl Kolya se svými muži a ona byla s Rodneym nucena trávit v dešti několik hodin. A stejně jako tehdy, i teď ji rozklepaný astrofyzik chytil kolem ramen a snažil se je oba zahřát. Moc to ale nefungovalo, protože McKay se třásl zimou, jak jen v tričku seděl opřený o strom a držel ji za mokrou bundu.
    „Nemáš v batohu aspoň přikrývku? Už modráš.“ Řekla Elizabeth napůl v žertu.
    „Vážně? Modrá je má oblíbená barva, to nevíš?“ Odpověděl s drkotajícími zuby a nuceným úsměvem.
    „Možná bychom se spíš měli hýbat. Kdo ví kdy ten déšť přestane.“ Rodney přikývl a pracně se zvedl a pomohl na nohy i Elizabeth.
    „Víš, nesnášel jsem chlad, když jsem sem přišel. Teď nesnáším i vodu. Tady v té galaxii je jí plno a taky se mrcha všude dostane.“ Elizabeth to nekomentovala, pokud mohl mít někdo averzi na chlad a vodu, pak to byl Rodney a těžko ho mohla vinit.
    „Podívej, tamhle to vypadá, že je les hustší.“ Ukazovala na hustý les, do něhož by ani jeden z nich normálně nevstoupil.
    „Nemyslím, že je to dobrý nápad. Už takhle jsme se ztratili. Ten potok je jediný pevný bod, kterého se můžeme držet.“ Namítl Rodney.
    „Odkdy je z tebe stopař?“ Zeptala se nechtěně posměšně Elizabeth.
    „Jsem Kanaďan, máme to v krvi.“ Zazubil se na ní těžko definovatelným úsměvem. Nebyl v něm ani náznak po aroganci. Jen nejistota a neobvyklá hřejivost.
    „Nevíme, co v tom lese je. Ale možná…“ sáhl do batohu a vytáhl jednu ze dvou zachráněných ručních zbraní.
    „Umíš to používat?“ Připadalo mu absurdní, že on, který měl problém trefit dveře od stodoly, se snaží vnutit pistoli zrovna Elizabeth.
    „Já…ano, ale nerada.“ Vrazil jí pistoli i s pouzdrem do ruky.
    „Tak teď si ji vezmi.“ Elizabeth se nelíbilo, jak se choval. Byla zvyklá na kousavé poznámky a aroganci. A i když věděla, že to je pro McKaye často jen přetvářka, vidět tuhle masku spadnout, bylo dost strašidelné. Šla tiše za ním do lesa a jak vstupovali hlouběji do hustého podrostu, déšť ustával. Jeho protivné kapky se zachycovaly vysoko nad nimi a na zem nikdy nedorazily. Ale taky bylo kolem nepříjemné ticho.
    „Rodney?“ Zašeptala dopředu a on jen naznačil, že jí slyší a pak se oba zastavili.
    „Nemyslím si, že to byl moc dobrý nápad.“ Řekla znovu tiše.
    „Můj nápad to nebyl.“ Odpověděl kousavě a jí to zamrzelo. Nevěděla, jestli má raději kousavého, panikařícího a věčně si stěžujícího astrofyzika, anebo zda jí víc vyhovoval tenhle téměř vojensky zadumaný muž. Připadalo jí, že se tak chová jen v její přítomnosti. Byla si skoro jistá, že kdyby tu s nimi byl ještě někdo jiný, tak by to byl zase ten starý McKay.
    „Rodney, co se děje? Chováš se divně.“ Zmateně se na ní otočil a očima pořád těkal po okolí.
    „Proč myslíš? Jen nechci, aby se ti něco stalo, to je celé.“ Chvíli ho sledovala, jak mu osychala mokrá tvář, ale z vlasů mu pořád odkapávala voda. Oba byli mokří od hlavy až k patě a jí projel mráz. Najednou pocítila, že se potřebuje někoho chytit a Rodney byl jediný nablízku. Spadla na něj a on ji podepřel a opatrně si sedl na zem, s Elizabeth pořád v náručí. Jak se ho držela, tak jí pomalu docházelo, že Rodney o těch svalech zase tak žertoval nemusel. Rozhodně se neměl za co stydět. Jak nevědomky projížděla po jeho pažích, přivinul ji blíž. Podívala se mu do očí a viděla něco, co by u něj nikdy neviděla. Tolik něhy a bolesti zároveň. Nemohli to udělat. Bolestně si to oba uvědomovali. Ale taky věděla, že pro ně třeba žádný zítřek nebude. Byli tady a teď. Nic jiného neplatilo. Opatrně, téměř jako by se bál, se k ní naklonil a jemně ji políbil. Ona mu polibek vrátila a když se na sebe na vteřinu znovu podívali, projel jimi osten, který je popohnal dál. Vzala ho kolem krku a tentokrát to nebyl jen lehký polibek. Začali se zoufale, hladově líbat, jakoby nic jiného nebylo….a pak za nimi něco zapraskalo a kouzelná chvíle byla pryč. Než se na cokoliv zmohli, zasáhli je stunnery a oni zůstali ležet vedle sebe, a nevnímali už vůbec nic, ani jeden druhého.

    Teyla si natáhla nohy na gauč. Už počtvrté se chystala jít ohlásit plukovníkovi stejnou zprávu.
    Tenhle pokoj si moc neužila a byla strašně unavená od napětí a neustálého chození sem a tam k bráně. Nedivila se, že Rodney trval na tom, že bude létat Jumperem. Jeho averze k pohybu jí občas vadila, ale teď se cítila podobně. Brána byla od města vzdálena pár mil, což pro ni nepředstavovalo problém. Teď jich ale měla v nohách mnohem víc. Ale také věděla, že nesmí sedět a nechat svaly ustrnout. Znovu si tedy stoupla a popošla k oknu. Město bylo osvětlené jemným světlem západu slunce. Dny tu měly delší než na Atlantis, což jí dávalo naději, že by mohli oba ztracené doktory najít ještě za světla. Těsně potom, co se ztratili, se ujišťovala, že pokud přežili nehodu, tak jsou v relativním bezpečí. Ale to, co cítila několik posledních hodin ji tenhle klid vzalo a byla víc a víc nervózní. Jestli byli na jižním kontinentě Wraithové, rozhodně by neměla jen tak sedět tady. Ale Mahlia si pořád nedala říct s Jumpery a Bellyn byl stále nervóznější. Párkrát se už zdálo, že jí chce něco říct, ale pokaždé si to rozmyslel.
    Nevěděla, co dělat. Musela zjistit, co se tu dělo a nesměla dlouho otálet. Rodney a Elizabeth byli nejspíš ve velkém nebezpečí a tak se rozhodovala, jak na Bellyna verbálně zaútočit, aby ho neodstrašila.
    Město vypadalo v západu slunce zvláštně. Dívala se z okna a přemýšlela. Tahle civilizace byla tak zvláštní. Nepřipomínalo to ani zdaleka Antické město. Bylo chladné a kamenné. Lidé v jeho zdech byli odměření a často velmi chudí. Nejvyšší budova byla ta vládní a přesně v ní se nacházela. Pořád tolik věcí nechápala. Podle slov všech, s nimiž se tu setkali, byl štít města antický a chránil je před Wraithy. Ale ti tu podle všeho byli, teď už si tím byla jistá. Takže proč štít nebyl zapnutý? A co ti Wraithové dělali? Proč nezaútočili?
    Ze zamyšlení ji vytrhl hukot zvenku. Přešla ke dveřím, tiše je otevřela a zahlédla kancléřku a Bellyna, jak běží do monitorovací místnosti.
    „Co se děje? Našli jste je?“ Vykřikla Teyla. Ale k jejímu překvapení ji Bellyn zatlačil zpět do pokoje.
    „Teď už tu nesmíte zůstat.“ Řekl naléhavě a rychle zavřel dveře. Teyla ho nechápavě sledovala. Chodil po místnosti, jakoby nevěděl, co dělat. A po chvíli se ukázalo, že to opravdu neví.
    „Teylo, slíbíte mi pomoc našim lidem, když vám teď řeknu pravdu?“ Chytil jí za ruce a díval se na ní takovým prosebným výrazem, že by těžko mohla odmítnut.
    „Bellyne, my vždycky pomáháme lidem v nouzi. Ale musíte mi říct, co se děje.“
    Přikývl, ale pak začal rychle hledat její věci a házet je na jedno místo.
    „Ale vy musíte pryč. Nejste v bezpečí.“ Teyla se nezdržovala kladením otázek a těch pár věcí nacpala do svého vaku. Bellyn ji potom odvedl na chodbu, kde ale ihned otevřel jedny z bočních dveří.
    „Tohle je zadní východ. Řeknu vám všechno cestou k bráně.“ A tak běžela za ním a poslouchala ho. Neustále se ohlížela, zda je někdo nesleduje, ale v tom zmatku, o němž netušila, co znamená, si jejího zmizení zřejmě ještě nikdo nevšiml. Pospíchala s Bellynem a když opustili město a vydali se pěšinou k bráně, začal znovu utíkat.
    „Rychle, tady jsme moc na ráně.“
    „Na ráně? Co to znamená?“ Pořád mlel něco nesrozumitelného. Dávalo to děsivý smysl až když jí jeho příběh řekl podruhé. A když došli k bráně, byla tak překvapená, že nebyla ani schopná zadat adresu.
    „Ale já…tohle je šílené. Proč celá ta přetvářka? Co jste tím sledovali?“ Chvíli se na ní díval, přemýšlel, co odpověděl.
    „Chtěli jsme přežít. A kontakt s vámi nám dal aspoň naději. Ale teď…“ Odmlčel se a pohledem plným bolesti se podíval k městu.
    „Bellyne, pojďte se mnou. Řekněte to plukovníkovi. Jsem si jistá, že pošle pomoc. Už kvůli našim lidem. Jestli jsou teď uvězněni na wraithské lodi, jak říkáte, tak potřebují rychle pomoc.“ Kancléřin syn ale ustoupil pár kroků zpět a kroutil přitom hlavou.
    „Co tady teď zmůžete? Jen naše rychlá reakce zachrání vaše i naše lidi. A rozhodně tomu nepomůžete tím, že se vrátíte zpátky po bok vaší matky.“ Chvíli se na ní díval, a pak přikývl. Teyla si viditelně oddychla a začala zadávat adresu. Potom, co vyslala signál a provedla vyděšeného Bellyna bránou, čekali na ní na druhé straně Sheppard s Rononem, v těsném závěsu se Zelenkou.
    „Teylo. Co se děje? Zjistili jsem ze záznamů dost divné věci a chtěl jsem to s vámi probrat. Očividně jste mě předběhla.“ Shepparda sotva vnímala, když tohle říkal. Neměli čas.
    „Johne, je spousta věcí, které musíte vědět a máme málo času.“ Naléhavost, s jakou mluvila, nepřipouštěla žádné námitky a tak je oba zavedl do kanceláře, aby si poslechl co se děje a pak, jak doufal, mohl konečně začít něco dělat.

    kapitola 4

    Rodney se probudil na tvrdé, studené zemi. Cítil mravenčení v celém těle a to nesnášel. Zvedl hlavu, zkusmo se protáhl a zjistil, že se přece jen může hýbat. A když se podíval podrobněji, všiml si v rohu sedící Elizabeth a jejího okolí, připomínajícího příliš dobře povědomý vnitřek Wraithské lodi.
    „Ahoj.“ Řekl a samotnému to znělo hloupě. Jako po opici si začal vybavovat, co se stalo. Ta část, kdy je zasáhli Wraithové byla jasná. To předtím….už tolik ne. Nebyl si jistý, co vlastně provedli ani jak došlo k tomu, že Elizabeth políbil. Ona ale nevypadala, že by na cokoliv z toho zapomněla. Usmála se na něj. Ale byl to zvláštní úsměv, takový, který u ní nikdy neviděl věnovat někomu jinému. Pracně se posadil a znovu si protáhl končetiny a pak se přesunul o ty tři metry dál, k ní.
    „Probudila jsi se dřív?“ Zeptal se, když viděl, že je docela dobře uvelebená a opřená o zeď.
    „Ani ne. Ale když jsem přišla k sobě, už jsem tu takhle seděla a ty jsi ležel kus ode mě, tváří k zemi.“ Lehký pobavený tón rozhodně neseděl k jejich situaci.
    „Jak je ti Rodney?“ Zeptala se, když si všimla nazelenalé barvy v astrofyzikově obličeji.
    „Jako vždycky, když mě zasáhne tahle jejich věc. Jako by mě přejel autobus. Ale žádné autobusy jsem v téhle galaxii neviděl, takže můžu mít těžko srovnání. Teda ne, že by mě někdy autobus opravdu přejel, takže srovnání bych neměl stejně, ale je to zajímavé přirovnání a…“ Elizabeth se usmívala a on se musel taky zasmát. Byli ve velkém průšvihu, ale oběma to nějak podivně nevadilo.
    „Moc mluvím, promiň. Správná otázka je spíš, proč nejsme v kokonu.“
    „Nebo mrtví.“ Dodala Elizabeth. Rodney se odhodlal a sedl si vedle ní. K jeho překvapení se k němu ale přivinula a hlavu si mu položila na rameno.
    „Tak myslím, že tohle je jasně ten nejhorší den v životě.“ Řekla tlumeným hlasem.
    „No, upřímně…už jsem byl se Sheppardem v horším maléru a z Wraithské lodi jsme se dostali už předtím.“ Neuměl hrát optimistu, ale Elizabeth mu to raději neříkala.
    „John nás už určitě hledá.“ Řekla jistě. A to bylo to jediné, co si na dlouhou dobu řekli. Nemohli dělat nic jiného než čekat a tak seděli opřeni o zeď, podpírající jeden druhého. Ale Rodney cítil podivné teplo. Vždycky to byl on, kdo potřeboval uklidnit, koho museli podpírat. Teď tu ale u něj byla Elizabeth a čekala, že on bude ten silný. Přitáhl si ji trochu blíž a ona se nebránila. Takhle, naprosto nevhodně spokojení, seděli a čekali na to, co se bude dít, protože stejně nebylo nic, co mohli v současné situaci dělat.

    Bellyn seděl v kanceláři, klepal se jako osika a neustále se ohlížel, jestli za ním Teyla ještě stojí. Ronon po něm házel nenávistné pohledy a dával tak jasně najevo, co si o něm myslí. Bellyn mu to nemohl mít za zlé. Cítil se špatně. Z viny, ze zrady vůči Atlanťanům i vůči vlastním lidem a hlavně vůči své vlastní matce, která jim všem svými rozhodnutími tak ublížila.
    „Takže Bellyne, co kdybyste tady plukovníkovi zopakoval to, co jste řekl mně?“ Teyla se na něj povzbudivě usmála a doufala, že tak dodá mladému Lorianovi odvahu. Ten se nejistě podíval kolem sebe, jakoby nevěděl, kde začít.
    „Nejsem si jistý, jak….dobře, asi od začátku. Ale nemáme moc času, tak se to pokusím zkrátit.“ Když ho nikdo nepřerušil, Bellyn se nadechl a pokračoval.
    „Jak jsem nedávno říkal Teyle, má matka vládne už 30 let. Ale už jsem neřekl, že ona je první a jedinou kancléřkou. Bylo mi pět let, když naši planetu napadli Wraithové. Překvapilo nás, kdyř nás nechali naživu a navíc nás ještě vysadili na Lorii. To město….oni ho postavili. Je Wraithské…“ Bellyn se odmlčel a zachytil tak zmatené obličeje plukovníka s Rononem. Teyla položila Bellynovi ruku na rameno a sama pokračovala dál, přesně tak, jak jí to předtím Lorian vyprávěl.
    „Oni na Lorii dovezli lidi ze všech koutů galaxie. Jak víme, Wraithové jsou teritoriální a tohle byl nápad nějaké královny. Chtěla si…držet své vlastní lidi. Je to krmná kolonie, plukovníku.“
    „Cože? Ale…proč Mahlia? A jak se vlastně dostali Rodney s Elizabeth na tu pevninu?“ John byl zmatený. A měl na to pochopitelně plné právo. Tentokrát se opět ujal slova Bellyn.
    „Matka byla politička už v našem světě…moc si toho z něj nepamatuji…Chtěli nám dát pocit bezpečí. Plno lidí ani netuší, že tam v lesích je schovaná Wraithská loď. Původně k nám dovezli několik tisíc lidí. Ti měli děti a tak lidé pod dvacet let nemají ponětí o tom, co se děje. Vaše lidi sestřelil Dart….doktor McKay přišel na to, že náš štít není antický. Má jen tak vypadat zvenku, pro případné návštěvy. Nenapadlo nás, že někdy přijdeme do kontaktu s lidmi, kteří antickou technologii poznají pomalu od pohledu. Tak se to zdálo i u doktora McKaye. Dost se vyptával a když posledně odcházel, říkal, že asi ví, o co jde. Nemohli jsme si dovolit, abyste na to přišli.“
    „Tohle je tedy určitě mnohem lepší řešení! A vy vůbec nedáváte smysl. Proč nám tedy pomáháte?!“ Ozval se zezadu Ronon hlasitě až se Bellyn zatvářil vyděšeně.
    „Totiž…to je složité. Víte ten štít, ten nám dali Wraithové, aby nás chránil proti ostatním Wraithům. Zvláštní, já vím. Ale žili jsme s nimi v zajímavé…no, symbióza asi není to pravé slovo, když my jsme vlastně jen dobytek na porážku.“ V hlase se mu ozvala hořkost a nenávist. Teyla se znovu dotkla jeho ramene, aby ho ujistila, že tam stále je.
    „Jde o to, že když jste přišli, měli jste obrovské štěstí. Wraithové vás totiž neviděli. Matka ucítila šanci, doufala, že byste nám mohli pomoct. Jenže jak vaše návštěvy byly častější, tak váš příchod zachytili. A tak Mahlia začala hrát nebezpečnou hru na dvě strany. Přesvědčila královnu, že si získáme vaši důvěru. Viděli jsme vás používat to zařízení, které otevírá bariéru na vaší straně brány. Nějaký ten kód nebo co to vlastně je. A doktorka Weirová se zmínila, že pokud nám budete důvěřovat, dáte nám náš vlastní kód.“ Ronon v rohu zavrčel, ale plukovník ho ignoroval.
    „Tak by se sem Wraithové dostali s pomocí kódu a vy byste jim ještě ochotně pomohli.“ Zatvářil se značně naštvaně a Bellyn znejistěl.
    „Tak to není. Mělo to jen tak vypadat…zpočátku. Jenže matka je v posledních pár letech velmi…unáhlená ve svých rozhodnutích. Náš hlavní problém je v tom, že co se Wraithové znovu probudili, tak chodí častěji. Dokud tady byla jen ta jedna loď, tak přišli jednou, dvakrát do roka a odvedli si pár lidí. Většinou to i dělali dost nenápadně, aby si toho mladší Loriané nevšimli. Ale jen během posledního roku přišli čtyřikrát a nás je téměř o tisícovku míň. To byl důvod, proč jsme vymýšleli celé tohle komplikované spiknutí.“
    „Ale já nechápu proč se k vám Wraithové chovají tak shovívavě?“ Zeptala se Teyla, která tuhle otázku předtím nestihla položit. Bellyn se jen smutně usmál.
    „Není to shovívavost. Vyhovuje jim to. Jsme kolonie, krmná kolonie. Jsme pro ně jen jako kravín. Je pro ně výhodně nechat nás růst a mít děti a žít. Protože když budeme spokojení a budeme mít rodiny, oni budou mít pořád dost jídla.“
    „Tohle je ta nejodpornější věc, jakou jsem slyšel. Je mi líto, Bellyne.“ Plukovník náhle zněl docela smířlivě a bylo mu mladého muže líto.
    „Díky plukovníku. Ale teď musíme spěchat. Doktor McKay dokázal ten Dart sestřelit a asi věděl, odkud vítr vane, protože letěli nad pevninu, ne nad naše město. To nebyl plán. Měli buď zemřít nebo padnout do rukou Wraithů, ne aby se jim povedlo utéct. Snažil jsem se matku přesvědčit, že ještě není čas to vzdát. Ale ona mě neposlechla. Wraithská královna začala být netrpělivá a tak jí Mahlia slíbila aspoň dva z vašich lidí. Byla vyděšená, bála se, že nás Wraithové nakonec vyhladí. Ani neumím říct, jak velmi mě to mrzí.“ Sklonil hlavu a John netušil, jak reagovat. Zuřil. Byl naštvaný tak moc, že by byl Bellyna zahrnul všemi možnými neslušnými slovy, která znal. Ale vážil si toho, co Lorian udělal.
    „Dobrá. Takže teď nezbývá než je najít.“ Začal se zvedat, ale Bellyn ho zastavil.
    „Počkejte, ale pomůžete nám? Matka udělala chybu, ale to není důvod, abyste za to potrestal všechny moje lidi. Jsme sice z různých planet, ale třicet let je dlouhá doba na vytvoření národa.“ Sheppard si nebyl jistý, co dělat. Těžko mohli jen s Jumpery zničit celou loď. Ale mohli použít výbušniny. Jenže to bylo těžké.
    „Víte, kde je ta loď?“ Zeptal se Bellyna.
    „Ano, klidně vás tam navedu.“
    „Dobře. Nesmí nás nikdo vidět ani slyšet. Můžeme se pokusit tu loď zničit. Jestli pak zachráníme Elizabeth a Rodneyho, zkusíme něco provést s tím vaším štítem, aby fungoval jako obrana i proti těm ´vašim´ Wraithům. Ale je to jen pokus, takže nemůžu nic slíbit.“ Bellynovi se v očích objevil vděk, pochyby, radost a to všechno se uvnitř slévalo v obrovskou řeku emocí.
    „Díky plukovníku. Mně to stačí. Moc si toho vážím.“ Sheppard jen přikývl a vydal se s Rononem a Teylou v patách do hangáru, kde už čekaly připravené Jumpery. Bellyn ho ale ještě doběhl.
    „Plukovníku, já jen nechápu…mohli jste vaše lodě vzít už předtím. Zamaskované bychom vás neviděli.“ John se zastavil a promýšlel odpověď.
    „Pokud jsem se od doktorky Weirové něco naučil, pak to, že spojenci jsou důležití a má se s nimi jednat se ctí. Slíbil jsem vám, že na vaši planetu nepůjdeme. Věřil jsem vám. Přesně jak to má mezi spojenci fungovat.“ S tím odešel a Bellyn tak zůstal jako opařený stát na místě. Důvěru zklamali a nejen tu. Byl ale odhodlaný to napravit. A udělá to stůj co stůj, i kdyby měl kvůli tomu jít proti vlastní matce.

    kapitola 5

    Na wraithské lodi vládla zvláštní atmosféra. Rodney s Elizabeth to cítili až do svého vězení. McKay se pokusil si pohodlněji sednout, ale moc to nešlo. Země byla tvrdá a studená a to nesnášel. Elizabeth byla uvelebená vedle něj a chvílemi usínala. Ale ve stísněné atmosféře to nešlo a oba věděli, jak moc je jejich situace vážná. A postupem času to na oba doléhalo stále víc. Pryč byla ta společná, trochu nevhodně uvolněná atmosféra a Rodney cítil, jak se vedle něj doktorka třese. Zimou, strachem a její prsty, jimiž křečovitě svírala jeho tričko, naznačovaly, že její schránka nepřístupnosti se začíná hroutit. Rodney ji tedy vzal kolem ramen. Sám byl vyděšený a nejhorší byla ta nejistota, když nevěděl, co se bude dít.
    Jako kdyby četly jeho myšlenky, zaslechl, jak se k jejich cele někdo blíží. Ovšem nebyl připraven na to, co uviděl. Ve vstupu cely se objevila Mahlia a za ní skupinka Wraithů. Ovšem nevypadala jako jejich vězeň, spíš naopak.
    Ucítil za sebou Elizabeth, která se nefalšovaně třásla. Vždycky si myslel, že je silná, ale nikdy nebyla v zajetí kreatur jako Wraithové a to mohlo podlomit každého. Ovšem když se na ni chtěl povzbudivě podívat, neviděl v její tváři strach.
    Cloumal s ní vztek a to se jí hodně dlouho nestalo. Nikdy by byla nedala nic takového najevo, ale tady to bylo jedno.
    Když kancléřka vešla do jejich cely, chvíli si je jen zamyšleně prohlížela. V očích měla směs lítosti a i radosti. Byla to podivná kombinace. Jak ubíhaly vteřiny a nic se nedělo, Elizabeth už to nevydržela.
    „Co chcete?“ Téměř to vyprskla, tak byla rozzuřená. Vždy byla ráda, když mohla jednat se ženou ve vysoké pozici, což bylo i v této galaxii dost vzácné. Ale Mahlia ji očividně obelhala a mrzelo ji to o to víc, že ona se k ní naopak snažila být upřímná…
    „Co se děje?“ Zeptala se ještě, trochu mírněji. Co se tady sakra dělo? Kancléřka si je oba změřila pohledem a pak se zkoumavě podívala na McKaye.
    „Doktore, je mi to moc líto, že jste tady, ale vy jste ten, kdo za to může.“ Řekla to naprosto klidně, prosté konstatování, jak to uměli jen politici. Rodney jí pohled vrátil, ale věděl, na co kancléřka narážela.
    „Proč jen jste musel čmuchat? Už ve chvíli, kdy jste řekl, že s naším štítem není něco v pořádku, jsem tušila problémy. Věděla jsem, že jakmile se vrátíte, začnete se pídit po odpovědích.“ Tentokrát do jejího hlasu proniklo něco z potlačovaných emocí. Byla mezi dvěma ohni, ale pro ni znamenal nejvíc její národ. Podle toho se musela rozhodnout.
    Elizabeth stála vedle Rodneyho a zcela nevědomky držela jeho ruku. Vlastně ani pořádně nevěděla, co se stalo, když proletěli na planetu Lorianů. A pak jí došla jedna věc, jež si až dosud nevybavila.
    „Rodney?“ S tázavým výrazem se na něj podívala….ale jeho ruku nepustila.
    „Měl jsem ti to říct. Jak jsme řešili, proč nás ta stíhačka napadla a co tu Wraithové dělají…vlastně, to nevíme dosud, co kdybyste nám to řekla, kancléřko?“ Hodil vyzývavým pohledem po Mahlii, ale ta jen s chladným úsměvem vyčkávala.
    „Rodney? Myslela jsem, že už jsi mi řekl všechno.“ Uhnul pohledem, ale pak zvedl hlavu a odhodlaně se nadechl.
    „Chtěl jsem…věděl jsem, že ty cestu do města v Jumperu neznáš, tak jsem toho chtěl využít a letět druhou stranou. Zachytil jsem nějaké známky energie z pevniny a tak jsem chtěl letět trochu blíž to prozkoumat. Ale Loriané byli očividně před námi. Moc se omlouvám, neměl jsem do svého soukromého hraní na detektiva tahat tebe, nebo jsem ti to měl aspoň říct.“
    Zahlédla u něj to, co často nevídala. Pokoru, opravdu ho to mrzelo. Nemohla se na něj zlobit, i kdyby jí to tehdy řekl, pravděpodobně by s ním stejně souhlasila. Prsty mu zvedla bradu a trochu šibalsky se na něj usmála. To mu úplně stačilo, aby se cítil líp.
    „Odklonili jste se z kurzu. Do města je to kousek a pro vaše lodě je to jen skok. Každá odbočka jinam je hned vidět. Snažila jsem se Wraithy zastavit, ale bohužel, už byli příliš netrpěliví.“ Tentokrát to byl Rodney, kdo postoupil vpřed.
    „Ještě jste nám neřekla, o co tu jde.“ Tentokrát byl v jejím výrazu opravdu znát smutek z krutého rozhodnutí, jež musela udělat.
    „Na to už není čas. Královna vás chce vyslechnout. Jen vám musí stačit, že tohle všechno dělám pro své lidi. A jestli se mám rozhodnout…volím je. Mrzí mě to. Jen jsem vám přišla říct, že vaši ostatní lidé jsou v bezpečí, všichni jsou zpět ve vašem městě. Královně stačíte jen vy. Takže bych se být vámi připravila….je mi to moc líto.“ Poslední slova mířila k Elizabeth, kterou kancléřka tiše obdivovala a velmi dobře si uvědomila podobnost jejich pozic. Ale nemohla si už dovolit žádné další emoce. Otočila se, ale McKay po ní sáhl, což vyvolalo útočnou reakci ze strany dvou Wraithů, kteří dosud neslyšně stáli za Mahliou. Rychle jako blesk ho chytili, aby nemohl kancléřce ublížit a Elizabeth přitom odstrčili stranou. On se v jejich sevření ale vzepřel a snažil se ze svého šokem otřeseného těla dostat hlas.
    „Počkejte!“ Řekl sípavě a Mahliu to zastavilo. Kývla na oba Wraithy, kteří na její povel vědce pustili. Rodney to zprvu nečekal a tak se mu trochu podlomila kolena. Ale přesto pokračoval.
    „Vím, co ta vaše královna chce. Kód k našemu štítu, tajemství hyper motorů bla, bla, bla…tohle všechno víme. A vy moc dobře víte, že nic z toho nemůžeme říct. Ale pokud Elizabeth pustíte, tak jí můžu pomoct s jejich lodí. Znám Wraitskou technologii velmi dobře. Budou silnější než jakákoliv jiná Wraithská loď v téhle galaxii…ale necháte Elizabeth jít.“ Sám sebe překvapil a vzpomněl si na jedno nešťastné setkání s Kolyou, kdy se taky nabízel za svůj tým. Ale tohle bylo jiné. Tohle bylo z jiného důvodu, který pořád ještě tak docela nechápal, ale o němž už měl docela dobrou představu, co by to mohlo být.
    Elizabeth to možná cítila podobně. Chvíli ochromeně poslouchala, jak se Rodney nabízí místo ní a pak se v ní něco zvedlo. Technicky vzato, byla ona pořád jeho nadřízená, i když to tak už dlouhou dobu necítila. A ty emoce v ní vybuchly.
    „Rodney! To ne! To nesmíš udělat. Jsi to nejcennější, co naše město má a jsi příliš důležitý pro nás všechny. Pro mě jsi důležitý.“ Chvíli naprosto ignorovali situaci, ale Mahlia jejich společný moment vyrušila.
    „Doktore McKayi, tohle by si musela rozhodnout královna. Já na to nemám vliv….“ Chtěla ještě něco dodat, ale v tom se za ní ozvalo zašustění látky a za zvukem následovala postava královny. Byla vysoká a hrdá, jako všechny, které předtím viděli. A výraz v její bledé tváři nebyl nijak přátelský. Mahlia okamžitě reagovala úklonou. Tiše sklopila oči a ustoupila. Tatam byla ta neústupná politička. Tváří v tvář této bytosti se změnila ve vyděšenou holčičku.
    „Mahlio, já to vyřídím, můžete se vrátit ke svým lidem. O našich záležitostech si promluvíme později.“ Z jejího hrdelního hlasu přeběhl Elizabeth a Rodneymu mráz po zádech. Oba už s královnou jednali, ale to bylo na půdě Atlantis, v relativním bezpečí. Tady byli v chladném vězení, které připomínalo muzeum voskových figurín. Mahlia využila toho, že se mohla ztratit, a v mžiku zmizela. Královna se přiblížila k Rodneymu. Prohlédla si ho, důkladně, od hlavy až k patě. Udělala to takovým způsobem, až se McKayovi zvedl žaludek. Příliš to připomínalo hodnocení majetku nebo nějaké trofeje.
    „Tvůj návrh je velmi zajímavý.“ Řekla náhle a Rodneyho záda polil studený pot.
    „Tahle žena je pro tebe velmi důležitá.“ Obrátila hlavu směrem k doktorce. Ta, jako by našla dlouho ztracenou sílu, jí pohled oplatila a přistoupila znovu k Rodneymu, chytila ho za ruku a hrdě zvedla hlavu.
    „Já nikam nejdu. Pokud tu má někdo zůstat, pak já. Jsem jeho velící a přebírám zodpovědnost.“ Rodney jen kroutil hlavou. Tohle neměla říkat.
    „Ještě jsem neřekla, že na váš návrh přistoupím.“ Zasyčela královna a oba v podvědomé reakci o kousek ustoupili.
    „Ale pokud to mohu objektivně posoudit…velící jsou všeobecně velmi…nedůležití.“ Královna se chladně a krutě usmála a bylo hned jasné, jak se rozhodla.
    „Pravda je, že oba dva nepotřebuji, ale nechat vás jít…to nepřichází v úvahu. Hned byste začali dělat protiopatření, jakmile byste se dostali k vašim lidem.“ Začala přecházet po cele. Rodney svým analytickým mozkem podvědomě počítal její kroky. Raz, dva, tři…
    „Můj problém je v tom, že je nás málo. Vlastně jsem tu jen já a asi dvacet dalších Wraithů. Máme málo zdrojů a vyživovat vězně…to se tu nenosí. Máme celé město plné zásob.“ Rodney přesně nevěděl, co to znamená, ale trochu mu začalo svítat. A Elizabeth vedle něj také.
    „Na druhou stranu…“ Ať už chtěla říct cokoliv, svou myšlenku dokončila činem. Kývla na dva strážce a ti popadli Elizabeth a odvedli ji z cely. Rodney, zaražený jejich rychlou reakcí, se po pár vteřinách na jednoho vrhl. Ten ho ale jen odhodil jako hadrovou panenku a McKay tak narazil prudce zády do zdi, až si vyrazil dech. Když se pokusil zvednout, ucítil na zádech královnin dech.
    „My dva se ještě uvidíme. A radím vám…pokud chcete tu vaši milou ještě vidět živou, tak mi řeknete všechno, co chci vědět. Na mě totiž žádné vyjednávání neplatí.“ To bylo poslední, co slyšel. Svalil se znovu na zem a ještě zahlédl královniny boty na vysokém podpatku a hlavou mu projela absurdní myšlenka….ženy jsou v celém vesmíru stejné…boty, na nichž si zlomí nohu… a pak se mu oči zavřely úplně a on upadl do bezvědomí.

    Ronon Dex vrčel ještě víc než obvykle. Bylo to způsobeno jednak délkou cesty od brány na pevninu a jednak délkou jeho nohou. Nemohl se naskládat do sedačky druhého pilota. Nikdy předtím v ní neseděl. Většinou tam seděla Teyla, která své místo ale postupně přepustila Rodneymu. Ale Athosianka si tentokrát vybrala místo vzadu, vedle Bellyna, jenž už svými svěšenými rameny dával najevo, že pomoc a útěchu Teyly potřebuje. Ronon by ho býval nejradši roztrhal na pár kusů, ale věděl, že Lorian podstupuje nejen obrovské riziko, ale také zrazuje svou matku a možná i své lidi. A navíc měl teď Ronon hlavně problém dát nohy tak, aby netlačily na panel před ním.
    „Už tam budeme?“ Dostal ze sebe nakonec, když si potřetí zkoušel dát nohu přes nohu.
    „Ještě asi deset minut. Není to daleko.“ Odpověděl mu klidně Sheppard. Plukovník se plně soustředil na řízení a také na to, co mělo přijít. Neměli tak úplně plán útoku, ale s pomocí Bellyna, který znal plány wraithské lodi a věděl i kde ji najdou, měli obrovskou výhodu.
    Navíc podle jeho vlastních slov už Wraithů na lodi moc nezbylo a to, že stále byli Loriané v jejich područí bylo způsobeno spíš jejich strachem něco udělat. Ronon neměl co na práci a tak jen tak koukal okolo. Občas se podíval na panel před ním. Byla to pro něj španělská vesnice, jen McKayovy prsty po ní obvykle b?haly jako po klávesách klavíru. Ale něco přece jen poznal, dva signály, které naznačovaly dva další maskované Jumpery, letící těsně za nimi. Musely se držet blízko sebe i při průletu bránou, aby nebyla červí díra moc dlouho otevřená a nepoutala příliš pozornosti.
    Dál se rozhlížel a všiml se, že Teyla v jednu chvíli chytila Bellyna za ruku, ale mladému Lorianovi to moc nepomáhalo. Otočil se zpátky a díval se z okna, ale Teylu přesto slyšel:
    „Bellyne, to co děláte, je správné. Pomáháte svým lidem od nadvlády Wraithů.“ Říkala zrovna konejšivým hlasem.
    „Ale oni to tak vidět nebudou, hlavně matka ne.“ Ronon při tom zakroutil očima, ale neříkal nic. Vydal jen jakýsi syčivý zvuk, který zaregistrovala Teyla, jež ho ale ignorovala, a Sheppard, který hodil po Sateďanovi výhrůžným pohledem. Teyla ovšem pokračovala.
    „Teď to možná nevidí, ale pro další zachráněné generace budete hrdinou a i vaši lidé to uznají.“ Bellyn se na ni podíval utrápeným pohledem, naznačujícím, že se Teyle její přesvědčování moc nedaří.
    „Jak můžu vědět, že splníte své slovo?“ Tentokrát přišlo zasyčení od Shepparda, ale Teyla mu položila ruku na rameno, což si plukovník správně vyložil jako pokyn pro to, aby byl zticha.
    „Copak jsem já až dosud své slovo nedržela? A proč bychom tedy čekali se záchranou našich lidí tak dlouho? Kdybychom vás chtěli zradit, tak jsme sem letěli už dávno a vy jste to vůbec nemuseli vědět. Bellyne, mně přece věříte, ne?“ Tiše přikývl.
    „A já věřím lidem na Atlantis.“ Touto větou ukončila rozhovor a Bellyn se zdál přece jen klidnější.
    Po třiceti vteřinách se ozvala tlumená rána a nadávka z Rononovy strany Jumperu a pak jen:
    „Už tam budeme?“

    Elizabeth se třásla. Když četla Rodneyho hlášení o zajetí na wraithské lodi a o tom, jaké to bylo být v jednom z jejich kokonů, nedokázala si to představit. Teď už věděla, co to znamená.
    Vzpomněla si na jeho popis klaustrofobické stísněnosti, jak se nemohl ani o centimetr pohnout, ale také na to, jak bezmocný se cítil. Jenže on měl po boku Ronona, jenž sice není nejlepší na konverzaci, ale už přítomnost další osoby by její situaci dodala trochu optimismu. A navíc, Ronon měl tendenci schovávat nože všude možně a to jim tehdy pomohlo. Sama cítila obrovskou osamělost. Ale nejvíc ji šokovalo, že se nebála o sebe, ale o muže, kterého nechala v cele. Znala Rodneyho příliš dobře na to, aby si myslela, že něco řekne. Bála se o něj, o jeho život. A nejvíc ji děsila představa, aby nezneužili jí k jeho zlomení. Určitě věděl, co by mu na to řekla. Za žádnou cenu neobětovat celou Atlantis za její život. Ale to se snáz říká než dělá a Elizabeth teď tajně doufala, že to třeba udělá a oba je nechají jít. Sama se svému přání zasmála, jak bylo naivní. Nebyla naděje dostat se odtud na vlastní pěst. Spoléhala se na Johna a na ty všechny skvělé lidi kolem něj. Dala mu rozkaz nezasahovat a udržet si významné spojence. Ale Sheppard nikdy nedodržoval rozkazy….tak musela doufat, že se nerozhodne polepšit zrovna v tuhle chvíli. Její dech se prohluboval, jak se snažila přes těsně ovinutou pavučinu kokonu dýchat. V temné chodbě, kde nebyl nikdo a nic, zněl její dech jako výkřik s ozvěnou. Hlavně nepanikařit. Musela zůstat klidná. Nemohla nic dělat, jen čekat. Tak zavřela oči, začala si přehrávat v hlavě lidi a místa, kde byla šťastná a cítila se v bezpečí.

    Rodney ve své cele přecházel ode zdi ke zdi. Neustále se mu hlavou hnala čísla. Počítal obvod místnosti. Uklidňovalo ho to. Vždycky mu v krizové situaci pomáhalo počítat. Třeba když byl kluk a dostával neustále nakládačku od větších a silnějších spolužáků, čísla mu všechno vyřešila. Ve světě jeho výpočtů bylo bezpečně a klidně. Proč jen se dával na tuhle šílenou práci? Mohl si dál žít v uzavřeném vesmíru matematiky, mít pohlednou blonďatou asistentku, kočku a kabelovku. Ale to by nebyl on, kdyby nechtěl zkusit něco jiného než ostatní.
    Zastavil se a začal počítat tyče tvořící mříž jeho cely. Byly ale zvláštní, organické, a taky měly nepravidelný tvar, různě se spojovaly a rozpojovaly a nedal se tudíž určit jejich počet. Neustále se vracel nahoru a pokoušel se počítat znova, ale nikdy mu nevyšel stejný výsledek a to ho strašně štvalo. Praštil do mříží pěstí tak, až se prohnuly, ale samozřejmě nepovolily. Hledal tedy něco jiného, ale jeho panika narůstala, když nemohla najít jiný objekt, kde by mohl využít svého mozku k počítání čehokoliv. Potřeboval něco dělat…nutně si musel něco najít, cokoliv, co by ho odvedlo od jeho zoufalé situace…a od myšlenek na Elizabeth.
    Od chvíle, kdy přišel k sobě, se mu její tvář neustále vracela. Netušil, kam ji odvedli, a jeho panikařící mozek mu nabízel všechny možné varianty a žádná z nich nebyla příliš hezká.
    Pak uslyšel zvuky na chodbě a jeho panika dosáhla vrcholu. Byl odhodlaný neprozradit vůbec nic, ovšem nevěděl, jak by reagoval, kdyby přivedli Elizabeth. Nejspíš by se ho snažila přesvědčit, aby nic neříkal, ale jeho city vůči ní dospěly za tu krátkou chvíli tak daleko, že se nejspíš dostal do bodu, kdy by nebyl schopen ji obětovat. Pomalu, nevědomky začal couvat do rohu vězení. Byl to absurdní a zcela zbytečný pohyb, což mu došlo ve chvíli, kdy narazil na zeď. Ale kroky na chodbě se přibližovaly a nebylo pochyb, že pro něj jdou. Nadechl se a začal znovu sbírat v mysli svá čísla. S tím se odpoutal od zdi a trochu zvedl ramena, aby ho nenašli jako třesoucí se trosku. Pak ale uslyšel kovový zvuk, s nímž se mříže odtáhly do stran, a napravo se objevila střapatá hlava, následovaná hlavou dredovitou ze strany levé. Sheppard a Ronon, oba úsměvy od ucha k uchu.
    „Hlídejte chodbu.“ Poručil plukovník někomu za ním a ze stínu se vynořila Teyla.
    „Rodney, jsem ráda, že jste v pořádku.“ Nedal jim šanci jít za ním dovnitř, protože se sám vyřítil ven rychlostí blesku.. Jakmile vykročil ven, vydechl si.
    „Musíme najít Elizabeth.“ Řekl jen, když mu Sheppard podával vestu a zbraň.
    „Nemáš zač, McKayi.“ Odpověděl mu na to s úsměvem plukovník. Byl by nejradši astrofyzika objal, ale to by mu dal ještě větší pocit důležitosti a nepostradatelnosti a pak, před skupinou vojáků, kteří hlídali chodby, se to moc nehodilo. Mohl ho ale hřát jen ten pocit radosti, když svého přítele viděl naživu. Skoro v to nedoufal. Ale přesto jeho radost kalila starost o jejich ztracenou velící.
    „Máš ponětí, kam ji odvedli?“ Zeptal se už s vážnou tváří. Zoufalý výraz na Rodneyho tváři ho na chvíli zaskočil, ale rychle se vzpamatoval a kývl na někoho, kdo stál za Rononem.
    „Co ten tady dělá?“ Vyprskl McKay, když viděl Bellyna.
    „Jeho matka nás tady nechala před pár hodinami na pospas Wraithům!“
    „Je na naší straně. Pomáhá nám. A chce pomoct i svým lidem.“ Sheppard musel Rodneyho chytit za bundu, aby se na mladého muže nevrhl.
    „Pomáhá? Mahlia nás prodala. Nevím, co vám napovídal, ale ten jejich štít je pěkná kamufláž a jeho matka pěkná mrcha.“ Při vyslovení posledního slova se Rodney třásl zlostí a Bellyn se s naštvaným výrazem chystal ohradit. Skočil mu ale do řeči Ronon, jenž se neustále rozhlížel kolem sebe.
    „Na tohle nemáme čas.“ Řekl a chytil pro změnu Bellyna a stáhl ho za sebe.
    „Ronon má pravdu, musíme najít Elizabeth a vypadnout odtud. Cestou položíme nálože a celé tohle místo vyhodíme do vzduchu. A co je to celé s Loriany, štítem a Wraithy vám povíme cestou.“ Rodney stále s očima upřenýma na Bellyna přikývl.
    „Bellyne, kde by mohla Elizabeth být, nevíte?“ Lorian odtrhl pohrdavě obličej od Rodneyho a zatvářil se zamyšleně.
    „Co vím z mých občasných návštěv na lodi, tak cely jsou jen tady. Buď bude u královny nebo v kokonu, pokud ji nezabili, o čemž dost pochybuji.“ Rodney se mezitím trochu uklidnil a tak byl zase schopen aspoň trochu rozumně uvažovat.
    „Nebude u královny. Říkala, že jestli chci Elizabeth ještě vidět, budu muset spolupracovat. Počítám, že chtěla vyslýchat mě, ne ji. Sama to aspoň naznačila.“ Řekl a podíval se na Bellyna, jakoby čekal na souhlas.
    „Cely jsme prošli, a když vyloučíme královnu, tak…nevím, snad by mohla být v kokonu.“
    Rodneyho polil pot a zaplavily ho nepříjemné vzpomínky. Nejspíš by ji bývali použili proti němu a dřív či později by ji stejně zabili.
    „Dobrá a víte, kde by to mohlo být?“ Bellyn se nad Sheppardovou otázkou nechtěně zasmál.
    „Plukovníku, kokony jsou po celé lodi. Nevím, kam ji mohli dát. Ale pokud mohu odhadovat, tak možná někde blízko královniny komnaty, aby to k ní měla blíž.“ Sheppard mu na to zamyšleně přikývl.
    „Fajn. Tam jdeme my.“ Kývl na Rodneyho a Ronona.
    „Teylo, jděte s Bellynem druhou stranou. Budeme ve spojení, uložte nálože a rychle vypadněte. A kdybyste Elizabeth našli dřív, sejdeme se na místě, kde jsou Jumpery. Tam ale jděte stejně, i kdybyste od nás neslyšeli.“ Teyla přikývla, jemně pobídla Bellyna a kývla na dva vojáky, kteří hlídali chodbu za ní, aby ji následovali. Sheppard udělal totéž, jen se s Rodneym, Rononem a dalšími dvěma svými muži vydali směrem, kde Bellyn naznačoval královninu komnatu a kde doufali najít Elizabeth.

    kapitola 6

    Doktorka Weirová zhluboka dýchala a snažila se moc nepanikařit. Se střídavými úspěchy se vždycky uklidnila a pak se znovu vyděsila při představě všeho možného, co by Wraithové mohli chtít. Uprostřed procesu „výdech, nádech“ se zastavila, když zaslechla tlumený zvuk nohou. Ale kupodivu se nelekla. Důvod byl prostý-poznala zvuk bot. Nebylo to takové to tiché, hrozivé našlapování Wraithských nohou, ale pohyb někoho v těžkých, vojenských botách. A bylo jich několik.
    I přes to, jak se klepala, pocítila úlevu, když si ke zvukům mohla dodat i zbytek. Plukovník Sheppard ji zahlédl, když se zastavil na rohu jedné z chodeb, kde chvíli váhal, jak dál. Na jeho tváři se objevil široký úsměv, ale když si všimla úlevného výrazu na tváři Rodneyho, stojícího hned za Johnem, to se v jejím těle teprve rozlilo teplo. Byl v pořádku a snad už se nic zlého nemohlo stát. Královna ve své velké komnatě nebyla a to jim dávalo příležitost k útěku.
    „Elizabeth!“ Rodney se k ní rozběhl a prakticky rukama začal škubat pavučinu kokonu.
    „Zkus tohle.“ Ronon mu podal nůž a sám vytáhl odněkud další a společně Elizabeth vysvobodili. Když se jí povedlo dostat se ven, prostoupil jí chlad, jak náhle vyskočila z kokonu, ale to jí nevadilo. Podívala se na Rodneyho, ale uvědomovala si zároveň přítomnost ostatních a tak se na sebe jen chvíli dívali.
    „Musíme odtud.“ Řekla a dívala se při tom Rodneymu stále do očí, přičemž výzva patřila Sheppardovi.
    „Vím, chceme to tu vyhodit do vzduchu. Teylo?“ Plukovník ťukl do vysílačky, aby zavolal Athosianku na druhém konci.
    „Jsme tady. Nálože jsme rozmístili a jdeme k Jumperům. Ale královnu ani jiné Wraithy jsme neviděli a já jsem si jistá, že tu někde jsou. Dávejte pozor.“ Její varování nikdy nebrali na lehkou váhu a tak se po sobě všichni jen významně podívali.
    „Rozumím. Sheppard, konec.“ Kývl na dva vojáky, kteří hlídali chodbu, vyrazil vpřed a oni za ním. Následovala Elizabeth, která se statečně držela na nohou a Rodney nevěděl, jestli má držet zbraň nebo se na to vykašlat a Elizabeth prostě chytit a vyvést ji ven. Ronon jejich zástup uzavíral a neustále se ohlížel, jestli se na ně nechystá něco vyskočit. Takhle pokračovali, krůček po krůčku. V jednu chvíli narazili na pár stráží, ale Wraithové se chovali, zřejmě kvůli nastalé situaci, velmi neorganizovaně a tak se v podstatě potloukali po lodi po jednom a pro tým tak nebyl problém je přemoct. Jen královnu pořád nepotkali a to bylo znepokojivé.
    Ale postupně vyšli na denní světlo a bez náznaku potíží dorazili k Jumperem. Pro Elizabeth bylo denní světlo něco nádherného a Rodney to očividně cítil stejně. Pořád se po sobě úkosem dívali, ale nějak se jim teď všechno zdálo podivné, když byli s ostatními. Opravdu se to stalo? A stalo se vůbec něco? Jenže když došli k prvnímu Jumperu, museli řešit závažnější problém. Teyla ani Bellyn u lodi nebyli a neodpovídali na volání.
    „Tak tohle je problém, bez Teyly nikam neletíme. Rodney, zůstaň tady s Elizabeth. Seržante?“ Podíval se na jednoho z vojáků. „Zůstanete tady a pokud se pohne cokoliv, co bude mít ostré zuby a kožené hadry, zastřelíte to.“ Ještě se ohlédl po Rodneym, který vypadal jakoby se chtěl zvednout a přidat se k nim. John ale téměř neznatelně zakroutil hlavou a hodil pohledem po Elizabeth, sedící zhrouceně na sedadle. Tahle neverbální komunikace mezi nimi fungovala už hodně dlouho a Rodney pochopil. Sedl si zpět a hodil přes ramena Elizabeth deku a trochu zaraženě sledoval, jak Sheppard s Rononem a dalším vojákem, míří pryč, zpět do lodi.

    Teyla reagovala o vteřinu později než by byla měla. Pocítila uvnitř svého nitra chlad a to tak náhlý a tak alarmující, že ji to na chvíli ochromilo. A právě tahle chvíle stačila královně a jejím dvěma vojákům, aby je přepadli. Než se Athosianka vzpamatovala, leželi oba vojáci na zemi, omráčení a Bellyn jen ohromeně sledoval, jak se za královnou, neslyšně a obezřetně, vynořuje jeho matka. Zaplavil ho vztek, protože teď, když už věděl, že královnu mohou porazit, už její „diplomacii“ nepotřebovali. Ale pořád to byla jeho matka a i tenhle fakt, který pro něj už nic moc neznamenal, ho zastavil od útoku na ní.
    Teyla se pořád nemohla hýbat. Královna, cítící nejspíš nějaké spojení mezi nimi, se k ní naklonila a vypadalo to, jakoby ji doslova očichávala.
    „Mahlio?“ řekla tiše a mávla přitom směrem ke kancléřce, aniž by spustila oči z Teyly. „Myslím, že je načase, abyste si ve městě udělala pořádek. Jeden z mých vojáků vás a vašeho syna dopraví zpět.“ Pořád si prohlížela mladou ženu, stojící před ní a Teyla jí její chladný pohled oplácela. Na to, aby se bála nějaké Wraithské královny, toho už měla dost za sebou a plané výhružky, ozývající se šeptavě v její hlavě, ji nemohli zastrašit.
    Mahlia se ale nehýbala. Neustále klouzala pohledem z královny na syna a zpět a přemýšlela, co dělat. Nebyla ale nucena udělat takové rozhodnutí, protože v tu chvíli jí spadl k nohám předmět, z něhož se vyvalil štiplavý kouř a chodbu zahalil bílou mlhou, v níž se nedalo chodit, dýchat a myslet. Cítila, jak ji Bellyn strhl k zemi, křik a střelbu. A pak bylo náhle po všem. Někdo ji táhl ven, na vzduch a ona si až tam, když se se slzami v očích rozhlédla kolem, všimla, kdo ji vlastně vede ven.
    Držela jí Teyla, která sama těžce lapala po dechu, ale nějak se dokázala zorientovat. Za ní vrávoral Bellyn a plukovník Sheppard. Ten velký muž, co ji tak ohromoval již od začátku jejich setkání, Ronon Dex, táhl jednoho z bezvědomých vojáků a vedle něj dělal totéž další z jejich mužů.
    Nějakým nepochopitelným způsobem se jí podařilo dojít k Atlantickým lodím, Jumperům, kde jí Teyla usadila na jednu z lavic v zadní části. Plukovník rozdal rozkazy a vojáci, kteří s ním byli, se vydali k dalším dvěma, přičemž oba bezvědomé vojáky nechali ležet na zemi jejich Jumperu.
    Sheppard na nic nečekal, rychle sedl za kormidlo a vznesl se do vzduchu, směrem k městu.
    Mahlia se až teď odhodlala podívat na svého syna, jenž byl sice v pořádku, ale ve tváři byl bílý jako stěna..
    „Bellyne…?“ Zašeptala, ale on jen prudce zvedl ruku.
    „Teď ne matko…později…musíme toho hodně probrat.“ S tím souhlasila a tak ho nechala bojovat s oprávněným hněvem a sledovala v okně kokpitu, jak se pomalu blíží k jejímu městu, které už nikdy nebude stejné.

    Teyla stála před otevřenou bránou a sledovala Bellyna, který se k ní nejistě přiblížil. Bázlivě se usmál a pak opatrně vzal ruce mladé ženy do svých.
    „Teylo, nevím, jak vám mám poděkovat za všechno, co jste udělala.“ Athosianka se na něj usmála a stisk rukou mu jemně vrátila.
    „Bellyne, tohle je vaše zásluha. Jen jste potřebovali trochu postrčit. Teď, když je královna mrtvá, by vám měli dát nějakou dobu pokoj. A s pomocí štítu byste neměli mít problémy. Už víte, co bude s vaší matkou? Jak lidé vůbec reagovali na vaše prohlášení?“
    „Celkem dobře, většina z nich už měla stejně podezření. Ne na nějakou určitou věc, ale plno věcí rozhodně nebylo v pořádku a zmizení víc jak tisíce obyvatel za rok tomu moc nepomohlo. Všichni vypadají nadšeně ze změn, ležících před námi. Vybrali jsme první tisícovku rodin, které poletí na pevninu a začnou tam budovat nové osídlení. Město už je nám malé…a co se týče mé matky…,“ Bellyn vzdychl a podíval se zamyšleně na otevřenou bránu,“souhlasila s odstoupením, a já dočasně zastávám její pozici. Je v domácím vězení, než rozhodneme, co s ní. Vlastně neudělala nic špatného, řídila se svědomím. Ale i tak…lidé jí asi neodpustí, že z nás dělala krmivo pro Wraithy. Tohle rozhodnutí ještě nepadlo a asi bude těžké k nějakému dojít. Vypisujeme také první oficiální volby po třiceti letech. To chce nějakou přípravu.“ Teyla přikývla, že rozumí.
    „Doktor McKay souhlasil, že až se dá trochu dohromady, tak se sem vrátí. Vybral zatím několik svých vědců. Ti sem hned zítra přijdou a podívají se na ten váš štít.“
    „Jak jsou na tom? On a doktorka?“ Bellynova opravdová starost Teylu potěšila. Loriané by byli blázni, kdyby si ho nezvolili za kancléře.
    „Už dobře. Trochu otřesení, ale v pořádku. Elizabeth měla slabý otřes mozku, ale kupodivu jí ten útěk lesem nijak neublížil.A Rodney má trochu pohmožděná záda. Není to nic, co by klid na lůžku nevyřešil.“ Bellyn spokojeně přikývl. To byly dobré zprávy.
    „Pochopím, když doktorka Weirová nebude chtít pokračovat ve vzájemných vztazích…“
    „Ale jistěže bude chtít. Proč bychom jinak posílali vědce, aby vám pomohli? Bellyne, udělali jste obrovský krok kupředu. Nemůžete za to, co se tady za ty roky dělo a pro novou generaci jste vybojoval novou naději. A my rádi pomůžeme víc než jen se štítem. A já se taky určitě vrátím.“ Opatrně se k němu naklonila, políbila ho na tvář a s posledním ohlédnutím prošla bránou. Bellyn tam chvíli stál, a potom se pomalu vydal zpět do města.

    O tři dny později:

    Rodneymu trvalo překvapivě dlouho, než se dostal z nemocnice. Po návratu z Lorie ho začala bolet záda, takže z toho střetu s Wraithem, který ho hodil na zeď, zřejmě nevyvázl tak úplně bez následků. Teď se plahočil chodbou ke svému pokoji, nadopovaný prášky a v ruce držel instrukce od Carsona, jak ta bolavá záda procvičovat. Byl si jistý, že ty instrukce nikdy nepoužije. Potřeboval se co nejdřív vrátit do práce a léky byly dobrý způsob, jak se zbavit nejhorších bolestí a přitom pracovat. Ve svém pokoji si vzal jen bundu, do níž se s bolestivým syčením nasoukal, popadl počítač a vydal se do laboratoře. Radek a pár dalších ho ještě v nemocnici navštívili, ale návrat do práce mu vymlouvali. Z jeho mladších kolegů si nic moc nedělal, ale Radkova slova si vzal k srdci, když návrat do práce aspoň ještě o den odložil. Ale už nehodlal čekat ani o hodinu déle.
    K laboratoři naštěstí jel jeden z výtahů. Byl si jistý, že cesta po schodech by ho snad zabila. Než otevřel dveře do své laboratoře, nadechl se a nasadil jistý výraz.
    Po otevření dveří chvíli jen poslouchal tichý zvuk hučících počítačů a nadechl se trochu zatuchlého vzduchu, který se v laboratoři vznášel. Usmál se. Vědci bývali všeobecně velmi nepořádní a ten typický pach kávy a čokolády k tomu prostě patřil.
    Bylo brzo, kolem půl osmé ráno a jako jediného viděl Radka, pracujícího v rohu místnosti.
    „Dobré ráno.“ Řekl a téměř se nahlas zasmál, když Radek úlekem nadskočil.
    „Tohle nedělej….“ reagoval český vědec a hned káravě pokračoval, „co tu děláš? Měl bys být v posteli.“ Rodney na to nic neřekl, jen nevědomky pohladil svůj stůl a počítač.
    „Nemůžu ležet. Potřebuju přemýšlet a něco dělat. V jednu chvíli jsem myslel, že to tu už nikdy neuvidím.“ Tohle bylo divné a Radkovi to neuniklo.
    „Dobře, kdo jsi a co jsi udělal s Rodney McKayem?“ Řekl Radek napůl vážně a napůl v žertu.
    Rodney se trochu zarazil a uvědomil si, co právě řekl a udělal. Okamžitě se zase pokusil, i když dost neobratně, vklouznout do svého starého já.
    „Jsem to já, neměj starost. Takže….co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč? Neproměnili jste to tu v Zoo? Co je támhleto?“ Rodney ukázal směrem k černé hromádce něčeho a vypálené díře ve stole.
    „Ále, to ta nová doktorka, ta francouzská expertka na …um, na něco. Neumí pořádně anglicky a když zkoušela nějakou látku, co jsme našli, tak jí to tu chytlo. Spustila něco francouzsky a odběhla. Od té doby jsme jí neviděli.“ Rodney se na chvíli zatvářil zděšeně, ale pak mu to došlo.
    „Velmi vtipné. Kde je teď?“ Rozhlédl se kolem, jakoby čekal, že se objeví na zavolání.
    „U sebe v pokoji. Trochu jí to popálilo ruce a tak se teď léčí.“
    „Asi bych za ní měl zajít. Neměl jsem příležitost se s ní seznámit.“ Nadhodil Rodney a Radek se při té poznámce zatvářil značně pochybovačně.
    „To bych nedělal. Byl dost vyděšená, když mi vysvětlovala, jak chtěla udělat dojem a jak se bojí, až se vrátíš.“ Rodneyho to trochu zarazilo, pak pocítil zadostiučinění a ozvalo se jeho ego. Ale ne na dlouho. Nějak mu to už nešlo, tvářit se a cítit se samolibě zároveň.
    „Takže…to je všechno?“ McKay změnil neohrabaně téma, ale Radek to pochopil.
    „Ano, a zbytek věcí, co se za těch pár dní staly, máš v hlášení. Jsem rád, že jsi zpátky. Moje vlastní projekty stojí, když musím dohlížet na tuhle školku nadšených, mladých a do všeho se po hlavě ženoucích vědců.“ Chvíli se na sebe dívali a pak se tomu zasmáli. Radek právě zazněl přesně jako Rodney, dokonce použil stejný tón hlasu.
    „Každopádně jsou všichni rádi, že jsi zpět a…nemám ti to říkat…ale chystají něco na uvítanou pro tebe a Elizabeth. Jak se má?“ V Rodneym hrklo a najednou se cítil hodně špatně.
    „Já nevím, nemluvil jsem s ní od chvíle, kdy ji Carson pustil z nemocnice. Zrovna k ní jdu, nahlásit se zpět do služby.“ Nemluvili spolu…ani za ním nezašla do nemocnice…
    „Asi tam skočím hned. Jsem si jistý, že ani ona neposlechla Beckettův příkaz o pomalém rozjezdu a návratu do práce a sedí tam už nejmíň od šesti ráno. Za chvíli se vrátím.“
    Když vyšel na chodbu, znovu se nadechl. K tomuhle ale jen hluboké dýchání nestačilo. Vždycky měl problémy mluvit se ženami. U Elizabeth to bylo jiné. Znali se dlouho a byli jen dobří přátelé. Jenže potom, co se stalo, cítil, jak se mu svírá žaludek a netušil, jak vlastně začne rozhovor.
    Jak očekával, Elizabeth byla u sebe v kanceláři a vypadala naprosto normálně. Očividně byla na rozdíl od něj naprosto v pořádku a pracovala na počítači. Odhodlaně tedy přešel můstek a rozhodl se začít nejdřív mluvit o práci, až pak o tom…dalším.
    „Dobré ráno, Elizabeth.“ To byl dobrý začátek, dokázal pozdravit, aniž by se zakoktal.
    „Rodney. Je dobré vidět tě znovu na nohou. Ale Carson říkal něco o tvých zádech a klidu na lůžku.“ Chovala se úplně normálně, což pro něj bylo trochu zvláštní. Tedy, vrátili se do starých kolejí, ale tak to přece být nemělo….
    „Nikdy jsem moc neposlouchal příkazy doktora. A už se musím vrátit do práce. Když ležím, moc přemýšlím a to taky není dobře. Navíc mi trvá skoro pět minut, než se vůbec z postele zvednu, tak si tam radši vůbec nelehám.“ Elizabeth přikývla, neusmála se a očividně se chtěla vrátit do práce.

    „No tak já…zase jdu. Mám jednu novou doktorku v týmu, s níž bych se měl asi sejít a pak si ještě potřebuju přečíst Zelenkovo hlášení…“ Přikývla a on čekal na nějakou další reakci, na náznak něčeho, co ale nepřišlo. Sebral veškerou odvahu a začal sám.
    „Elizabeth…“ Ale dál se nedostal, protože jeho velící zvedla ruku a zakroutila hlavou.
    „Tady ne. Ne teď. Já…musím taky dohnat spoustu věcí. Promluvíme si později.“ A s tím se vrátila k počítači. Rodney chvíli otevíral ústa naprázdno, pak jen nehlasně přikývl a odešel, zmatenější než předtím.

    Elizabeth sledovala Rodneyho, který s poněkud svěšenými rameny odcházel. Všimla si, jak trochu hůř dýchá a bála se, jestli ten návrat přece jen neuspěchal. Pak ale zatřásla hlavou, protože si nesměla dovolit myslet na něco jiného kromě své práce. Přesně to byl důvod, proč si nikdy nechtěla začít s nikým ze svých lidí. Odrazovalo to od práce. Ale pořád se nemohla soustředit. Dívala se na obrazovku počítače a neviděla, co je na něm napsáno. Vybavovala se jí Rodneyho ustaraná tvář tam v lese, ten pocit bezpečí, který navzdory situaci cítila. Znovu zatřásla hlavou a vrátila se k práci. Později to budou muset probrat a ona bude nucena udělat bolestné rozhodnutí. A ulevilo se jí, že ho dokázala alespoň o pár hodin oddálit.

    Pracovní den v laboratoři byl naplněný bolestí a problémy. Ale Rodney zjistil, že cvičení, která mu Beckett předepsal, nakonec stejně opravdu potřebovat nebude, protože mu pobíhání od počítače k počítači docela pomáhalo. Rozhodně se cítil o poznání lépe než ráno. Chystal se zajít za Elizabeth a neustále hledal záminky pro to, být v řídící místnosti, odkud sledoval, jestli už nekončí. Jenže ona, stejně jako on či kdokoliv jiný z velících ve městě, odcházela jako poslední. V jedenáct večer se mu ale zdálo už zase pozdě ji rušit a tak se rozhodl rozhovor s ní odložit a při cestě k sobě narazil…ale ne…na Shepparda.
    „Rodney. Jsi stejně hrozný jako Elizabeth. Zrovna se mnou mluvila, oba byste měli zvolnit a ne se hned vrhat do práce.“
    „Taky tě rád vidím. A navíc, nejsi ty úplně stejný?“
    „Já jsem nestrávil několik minulých dní běháním po lese v dešti a pobytem ve Wraithském vězení.“
    „Jo, jsem na těch jejich lodích skoro jako doma…je nějaký konkrétní důvod, že mě zdržuješ od sprchy a spánku? Nerad to přiznávám, ale vážně si chci lehnout.“ Sheppard se na něj zkoumavě díval a čekal, jestli to Rodneymu dojde, nebo bude muset začít sám. Ovšem jeho přítel astrofyzik byl očividně stejně natvrdlý jako jindy.
    „Trochu jsem čekal, že tě potkám, jak míříš k Elizabeth.“ Prohodil a Rodneyho překvapenou reakci si téměř užíval.
    „O čem to mluvíš?“ Zeptal se Rodney podezřívavě. Přece nikomu nic neříkal.
    „Ale no tak, v tomhle městě se nic neutají a to, jak jsi dneska celý den okupoval řídící místnost a neustále zadával chudáku Chuckovi nesmyslné diagnostiky, tomu taky moc nepřidalo. A pak…já tam byl, vzpomínáš? Skoro jsi Elizabeth objal, když jsme jí vytáhli z toho kokonu.“ Rodney se na něj podíval přivřenýma očima….
    „Ne, počkej Rodney, já to nebyl. Očividně si budu muset promluvit se svými muži o udržení tajemství.“ McKay zamrkal, a informaci vstřebával. Skvěle, přesně to potřeboval. Aby si teď celé město myslelo, že má něco s jejich velící.
    „Ale o nic nejde…skoro nic se nestalo. Jen slabá chvilka v zoufalé situaci. Znáš to.“
    „Znám. Ale tohle je něco jiného. Jdi za ní, promluv s ní. Trochu jsem ti jí načal.“
    „Co prosím?“ Vyhrkl výhružně Rodney a zuřivě se na Johna podíval. Ten se jen zasmál.
    „Žárlíš? Já to věděl. Ale vážně. Normálně jsem jí chtěl navrhnout, abyste si promluvili, ale je docela nepřístupná. I když pro takového člověka, který je tak šikovný v navazování vztahů jako jsi ty, to nebude problém.“ Dodal Sheppard trochu škádlivě, ale nějak nedostal odpovídající reakci, protože Rodney se zatvářil spíš sklíčeně.
    „Já si vždycky myslel, že ty a Elizabeth…“ Řekl tiše Rodney, ale John to dost prudce odmítl.
    „To ne. Vždycky jsme byli jen přátelé, ať to vypadalo jakkoliv. A ať je mezi vámi cokoliv, musíte si to vyříkat.“
    „Ale mezi námi nic není. Tedy, aspoň jsem si to myslel. Když jsem byl v té cele a nevěděl, co se jí stalo, dohánělo mě to k šílenství. Ale takhle bych se bál o každého, jenže v tomhle bylo i něco jiného…já nevím, sakra, jsem nemehlo, nejsem v tomhle dobrý. To ty jsi tady Kirk, tak řekni, co mám dělat.“
    „Nejdřív si promluvte a ujasněte si to. Pak řešte to další. Ručím ti za to, že ještě nespí. Zajdi za ní.“
    „Teď? Není to hloupý? Totiž co když…já nevím, je pozdě a…“ Sheppard dořekl myšlenku za něj.
    „Bojíš se, že by se mohlo něco stát?“ Zase ten jeho škádlivý tón. To si sakra nemůže pomoct ani když někomu radí? Pomyslel si Rodney, ale byl to jen falešný hněv. Strašně moc si toho cenil.
    „Tak jo…jdu za ní, ale jestli se stane..cokoliv…tak za to neseš odpovědnost.“ S odhodlaným výrazem se vydal směrem k pokoji Elizabeth a Sheppard se jen potutelně usmál.
    „S tím počítám!“ Zavolal ještě na odcházejícího astrofyzika a s pocitem, že snad svým dvěma nejlepším přátelům pomohl, se opřel o zeď a chtěl si počkat na výsledek.

    Rodney přede dveřmi do Elizabethina pokoje stál asi pět minut, než se donutil zazvonit.
    Chvíli se bál, že třeba neotevře, protože mezi jeho ohlášením uběhla podivně dlouhá doba.
    Ale nakonec otevřela a, přesně jak se Rodney bál, vypadala naprosto úžasně. Aspoň pro něj, když ji uviděl v mokrých vlasech a županu. Polkl a odpověděl nahlas na její nevyslovenou otázku.
    „Jak jsi říkala, musíme si promluvit.“ Neustoupila a unaveně se na něj podívala.
    „Rodney, je jedenáct večer, nepočká to?“ Zdržovací taktika. Jasně.
    „To jsi říkala už ráno. Vím, že tohle není vhodná doba, ale když to odložíme, tak to zůstane nevyřešené napořád.“ Elizabeth si jen povzdechla.
    „Mluvil jsi s Johnem, co? Ten chlap dokáže být někdy pořádně neodbytný.“ Nepatrně ustoupila a Rodney vešel dovnitř. Stoupnul si od ní dál, ale i tak nedokázal potlačit zachvění, když ucítil vůni jejího šamponu. Ruce měl zpocené a díval se do země. Elizabeth asi čekala, že něco řekne, ale on se cítil jako žáček při zkoušení. Elizabeth už dávno přešla v jeho osobním žebříčku z postu „jen přátelé“ do dalšího stádia „něco víc“ a to ho znervózňovalo. Přesto se nakonec odhodlal, a spustil svůj projev, který si připravoval, když stál u jejích dveří.
    „Podívej, vím, že to, co se stalo, pro tebe třeba nic neznamenalo. Oba jsme se zkrátka potřebovali o toho druhého opřít, ale i když to pro tebe nic neznamená, tak pro mě ano…mně…začalo na tobě víc záležet, mnohem víc a já…pokud to nechceš dál nějak rozvádět, pochopím to…jen mi to řekni a nenech mě tápat.“ Čekal, co odpoví, nebo spíš doufal, že to, co očekával, neodpoví. Elizabeth chvíli mlčela a v hlavně se jí honily myšlenky tak zběsile, že nedokázala jednu uchopit a sestavit z nich větu. Po tíživém, několikavteřinovém mlčení nakonec řekla, co chtěla. Předem naučené fráze, v tuhle chvíli méně pravdivé než jindy.
    „Rodney, pro mě to taky něco znamenalo. Já jen…mám zásadu, že když s někým pracuji, tak s ním nechci a nemůžu mít žádný vztah.“
    „Elizabeth, ale já přece….nejsme v armádě, nic ti nebrání. To že spolu pracujeme…co se změní, když to teď potlačíš? Nebo my oba? Bude to ještě horší.“ Sám byl překvapený, jak pohotově a bez přípravy reagoval. Tohle byla přece Elizabeth, JEHO Elizabeth. Nemusel se bát s ní mluvit. Očividně tuhle reakci taky nečekala.
    „Co záleží na tom, že nejsme v armádě? Sice nám pravidla nebrání, ale …nedokázala bych pracovat, a zároveň doufat, že se ti někde něco nestane…nikdy by to nefungovalo.“ Smutně se odvrátila a on jí chytil za ruku. Okamžitě jí zase pustil, protože poslední, co teď potřebovali, byl fyzický kontakt.
    „Omlouvám se.“ Řekl tiše. Rozhodně se ale nevzdával. To, co cítil, ještě nebyla láska. Nebyl snad ani zamilovaný. Ale jak to měl vlastně poznat? Nikdy v životě se o lásku nezajímal. Neměl potřebu ji vyhledávat a občasné schůzky byly jen zpestření a s jeho katastrofální neschopností s ženami byť jen mluvit, nemohl ani o nějakém vážném vztahu pořádně uvažovat. Tohle ale bylo jiné, mátlo ho to a on byl zvyklý vědět všechno, mít přehled. Jenže teď se nevyznal ani ve vlastních citech. Znovu zkusil techniku výdech/nádech.
    „Elizabeth a co…já nevím, nemusíme přece soudit podle jednoho polibku.“ Usmál se tomu, jak hloupě to znělo.
    „Nevíme vlastně, co se stalo, jestli to bylo jen dočasné pominutí smyslů nebo výsledek něčeho, co jsme byť jen trochu potlačovali v minulosti. Zkusme na to jít pomalu. Co říkáš? Zkusíme, jestli je v tom něco víc. Pár schůzek, nemusí to být ani rande nebo tak, prostě jen posezení u večeře…Elizabeth, řekni něco, na tohle já přece nejsem.“ Elizabeth pořád mlčela, přemýšlela. Chtěla souhlasit, nemuseli nic uspěchat a večeře zněla jako dobrý nápad. Jenže se v ní něco příčilo, její zásady by dostaly zabrat, ale tohle bylo něco jiného.
    „Elizabeth, no tak. Víš jakou mi dalo práci tohle všechno dát dohromady? Žena mě musí obvykle praštit po hlavě, aby mi došlo, že se mnou chce mít rande.“ Elizabeth se usmála a nějak to z ní spadlo.
    „Takže říkáš, že bych měla být poctěna? Jsem žena, kterou jsi pozval na rande?“
    „Jo, tak nějak. Moc často se mi to nestává.“ Jejich konverzace, ač obrácená ve vtip, byla pořád napjatá a Rodney nevěděl, co má dělat. Cítil fyzické napětí, nejradši by ženu, která stála před ním, chytil a objal, protože vypadala tak krásně….ale neudělal to…možná by měl….
    „Tak dobře.“ Elizabeth ho zmrazila kladnou odpovědí, kterou skoro nečekal.
    „Souhlasíš? Půjdeme na večeři? Zítra?“ Vyhrkl to rychle, protože se musel dostat z jejího pokoje a od ní.
    „Ano…uvidíme, kam to povede. Třeba…z toho něco bude a třeba ne. Každopádně máš pravdu. Nemůžeme předstírat, že se nic nestalo, to bychom situaci ještě zhoršili. Bude lepší si to vyjasnit.“ Její věcný tón ho přiváděl k šílenství, ale zároveň se radoval z toho malého vítězství. A musel pryč, protože její šampon tak krásně voněl…co používala?…Vonělo to skoro jako vanilka…nech toho! V duchu si vynadal.
    „Tak zítra.“ Řekl jen a vycouval z jejího pokoje. Vyprovodil ho její úsměv, který byl ale nečekaně vřelý a u nějž by skoro přísahal, že ho nikdy na její tváři neviděl.
    Když byl zase venku na chodbě, znovu si vydechl. A najednou pocítil šťouchnutí do zad, v nichž mu bolestivě křuplo.
    „Co tu sakra děláš?“ Vyjel na Shepparda, když se mu obloukem vyhnul a zamířil ke svému pokoji.
    „Co? Chci vědět, co se stalo.“ Vypadal jako nedočkavé děcko, čekající na konec napínavého filmu.
    „Nic se nestalo. Co by se jako mělo stát?“ Nabral rychlé tempo, ale tohle nebyla odpověď, již chtěl John slyšet.
    „A…? Políbili jste se aspoň?“ Rodney se znovu zastavil a zuřivě se na plukovníka podíval.
    „Ne! A i kdyby, tak tobě do toho nic není.“ To mu sice trochu křivdil, protože nebýt jeho, nikdy by se nedonutil za Elizabeth zajít, ale to si teď odmítal přiznat.
    „Ale chtěl jsi jí políbit.“ Sheppard teď skoro běžel, aby Rodneymu stačil. Ten nabral zběsilé tempo chůze, až to na jeho stav bylo skoro obdivuhodné. Proto nebylo divu, že musel udělat dva kroky zpátky, když se McKay znovu prudce zastavil.
    „Tak jo. Řekli jsme si, že na to půjdeme zlehka. Jedna večeře a pak se uvidí. Spokojený?“ Sheppard se trochu samolibě usmál a neodpustil si rýpnutí.
    „Ale políbit jsi ji chtěl, že jo?“ To už nechal Rodneyho na pokoji a otázku na něj musel zavolat. Rodney na něj jenom mávnul rukou ve výmluvném gestu a John se spokojeně usmál.
    „Já to věděl.“
    A s pocitem, že se mu možná povedla největší dohazovačská akce života, se i on vydal do svého pokoje.

    Konec