Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Pentagram

    Autor: Fazulina
    E-mail: fazulina@centrum.cz
    Období: Třetí sezóna
    Hlavní postava: John Sheppard
    Kategorie: Napětí.
    Přístupnost: Všichni
    Stručný obsah: John Sheppard se ocitne na neznámé planetě a bojuje proti Wraithům.

    První kapitola

    John otevřel oči. Chvilku se nehýbal a přemýšlel, kde je a co tam dělá. Pomalu se rozkoukával, ale brzy přišel na to, že ani není na co se rozkoukávat. Místo, kde ležel na zádech, bylo úplně temné a jediné, co viděl, byl vzdálený světlý kruh nad ním. Johnova první myšlenka byla, že je to měsíc na černé noční obloze, ale když zaostřil, rozeznal vzdálený otvor, kterým prosvítalo světlo.
    Pokusil se posadit a hlavou mu projela ostrá bolest. Sáhl si rukou na zátylek a nahmatal zaschlou krev, jak ho pravděpodobně někdo praštil do hlavy. Zaúpěl do tmy, lehl si zpátky na záda a počkal, ža největší nápor bolesti pomine. Využil té chvíle, aby si vzpomněl, jak se vlastně ocitl tam, kde se ocitl. Pomalu se mu začaly vybavovat předchozí události, vybavoval si jednu vzpomínku po druhé a v jeho obličeji se začalo objevovat zneklidnění. Uvědomil si, že rozhodně má důvody k tomu, aby si řekl, že je v pořádném průšvihu.

    O pár hodin dříve

    Rodney se spokojeně ládoval v jídelně tousty, když si vedle něj přisedl Ronon. Před sebe položil tác s naloženým jídlem a způsobem sobě vlastním se pustil do jídla. Rodney si nervózně poposedl a znechuceně sledoval, jak se Ronon cpe.
    „Když už nejsi schopen se naučit pořádně jíst, proč si sedáš vedle mě?“ zeptal se kousavě a raději se otočil k oknu a žvýkal další toust. Bylo poledne, jídlena byla téměř plná a Rodney zaregistroval u stolu u okna doktorku Gordonovou, která k nim dorazila na palubě Daedala před pár dny. Většinou si nově příchozích nevšímal a sotva si pamatoval jejich jména, ale Julia Gordonová byla výjimka. Byla blondýna a měla krátké vlasy, což nemohlo Mckaye nechat chladným. Poslali ji sem, aby byla k ruce nové lékařce, která nahradila Carsona Becketta. Při vzpomínce na něj se McKayův obličej na chvíli zasmušil, ale v zápětí se opět rozzářil, když si všiml, že si ho doktorka Gordonová prohlíží, tedy spíše se na něj nechápavě dívala, neboť nepokrytě zíral jejím směrem. Rodney se vzpamatoval a rychle uhnul pohledem jinam. V zorném poli se mu objevil zase Ronon, kterému se u jídla dělaly boule za ušima a Rodney jen znechuceně odfrkl.
    Najednou Ronon přestal jíst, polkl sousto, otřel si ruce do kožené vesty, vzal do ruky ubrousek a zpoza pásku opatrně vytáhl malý předmět, který rázně položil na stůl před McKaye.
    „Tohle jsem našel v jedné dolní místnosti. Myslel jsem, že by tě to mohlo zajímat,“ prohlásil a popostrčil tu věc ještě blíž k Rodneymu. Pak si strčil rukou do pusy další kus jídla a s neutrálním pohledem pokračoval, jako by se nechumelilo.
    „Prosím tě, co ty bys mohl tak najít zajímavého,“ řekl Rodney pochybovačně a s nezájmem si prohlížel podlouhlý předmět antického designu, který ležel před ním. Vypadalo to jako malá červená krabička a v Rodneym to rozhodně nepůsobilo dojmem, že by ho to mohlo nějak zajímat. Ledabyle to vzal do ruky, když se ta věc okamžitě rozzářila a z boku se vysunul malý krystal. Rodneymu se rozšířily oči překvapením. Na tohle tu ještě nenarazil. Udiveně pohlédl na Ronona a úplně zapomněl na svoje znechucení z jeho stylu jídla. Ronon se tvářil jakoby nic, jen v očích mu hrály plamínky a koutky úst mu cukaly pobavením.
    „Kde že jsi to našel?“ zeptal se Rodney a snažil se nevypadat moc zvědavě. Pořád se tvářil, jako že ho to vlastně moc nezajímá, ale když už to tady je, tak že by se na to mohli podívat.
    Ronon upustil kost na tác se zbytky jídla, vzal do ruky tu věc a ta se v jeho rukách rozzářila taky.
    „Našel jsem to v malé místnosti o několik pater níž. Je to dost vzadu a očividně tam buď nikdo nebyl nebo to přehlédl. Šel jsem na obchůzku, protože jsem se nudil,“ odpověděl Ronon a přitom šermoval Rodneymu červenou krabičkou před očima. „Leželo to na zemi, tak jsem to zvedl a ono to udělalo tohle…,“ dodal a podával věc Rodneymu. Ten ji vzal štítivě do prstů a pak ji utřel do ubrousku, protože byla celá mastná od Rononových rukou.
    „Vážně bys potřeboval lekce etikety,“ zabručel otráveně a pak si začal tu zářící věc prohlížet důkladněji.
    „No, ty taky nejsi zrovna vzor dokonalosti, že?“ neodpustil si poznámku Ronon, ale raději si vzal ubrousek a utřel si ruce do něj. Hodil zmačkaným ubrouskem po McKayovi a vstal.
    „Pojď, ukážu ti, kde to bylo,“ řekl, odsunul židli a zamířil k východu z jídelny.
    Rodney vyrazil za ním a cestou ještě mrkl naposledy na doktorku Gordonovou, která však byla zabraná do rozhovodu s kolegy a Rodneymu nevěnovala jeden jediný pohled.

    Ronon zavedl McKaye do malé místnosti hluboko v podzemí. Výraz „o několik pater níž“ mu přišel pro tuto část města naprosto nedostatečný. Trvalo jim pěkně dlouho, než tam došli. Místnost byla prázdná, až na pár malých sloupků uprostřed, rozestavěných do kruhu. V místnosti byla tma, ale když do ní McKay s Rononem vešli, tak se začal pomalu sama rozsvěcovat. Rodney se na chvíli zastavil ve vchodu a místnost si prohlédl. Už několikrát doplatili na to, že jednali zbrkle a i když se v něm probouzela přirozená zvědavost a duše vědce už se těšila na to, jak bude toto místo zkoumat, raději chvíli počkal, než se vrhl k záhadným sloupkům. Ronon se zastavil vedle něj a čekal, co se bude dít, ale když McKay jen tak stál a nic neříkal, netrpělivě ho odstrčil a vešel dovnitř.
    Rodney jenom protočil panenky, ale když viděl, že se nic nestalo, vešel dovnitř taky a zamířil doprostřed.
    „Tady to leželo,“ ukázal Ronon na zem vedle jednoho ze sloupků. Těch bylo přesně pět a tvořily pětiúhelník. Při bližším zkoumání Rodney objevil, že podobných malých krabiček je tam víc. Přesněji řečeno, v každém z oněch sloupků byla podobná věc zastrčená z vnější strany, jen v jednom chyběla. Rodney vytáhl poslední z nich z kapsy a bezmyšlenkovitě ji zastrčil do prázdného otvoru. Nic se nestalo. Jakmile tu věc pustil, zhasla a zůstala tiše vězet ve sloupku stejně jako všechny ostatní.
    „Jednu věc můžeme říct s určitostí,“ pronesl Rodney do ticha. „Není to určno jen pro ty, kteří mají antický gen. Fungovalo to i u tebe, takže to spíš reaguje na lidi jako takové, „dokončil myšlenku a opět se dotkl záhadného krystalu. Ten se opět rozzářil, ale nic se nestalo.
    „Mohl by ses dotknout taky jednoho?“ pobídl McKay Ronona a ten beze slova přistoupil k nejbližšímu sloupku a dotkl se trčícího krystalu. Ten se okamžitě taky rozzářil, ale jinak se nic nestalo. Jen teď zářily dva krystaly místo jednoho.
    Rodney chvíli zadumaně hleděl na celé zařízení a pak se otočil k Rononovi.
    „Jdeme,“ řekl náhle a zamířil zpátky.
    Za nějakou dobu se vrátili zpět doprovázeni Teylou, Dr. Zelenkou, Elizabeth a podplukovníkem Sheppardem. Všichni byli očividně nadšení, že jim Rodney chce ukázat svoji novou hračku.
    „Rodney, mám důležitější věci na práci, než asistovat u nějakých tvých pokusů…,“ povídala právě Elizabeth, když vešli do místnosti.
    „Zabere to jen chvilku a pokud je moje teorie správná, tak zjistíme hned, o co jde,“ vysvětloval McKay. Postupně všichni vešli do místnosti a seskupili se uprostřed vedle podivného zařízení. John se rozhlížel kolem dokola a říkal si pro sebe, jaktože tady nikdy předtím ještě nebyli.
    „Stoupněte si každý z vás k jednomu sloupku,“ poručil jim Rodney.

    Elizabeth, Teyla, Ronon a Zelenka si každý stoupli ke sloupku a Rodney se postavil k tomu poslednímu. Sheppard byl navíc, tak jen stál vedle a čekal, co se bude dít.
    „McKayi, jsi si jistý, že víš, co děláš? Víš, jak to dopadá….,“ podotknul John pochybovačně a tak trochu zalitoval, že se nechal přemluvit, aby šel sem dolů hned, aniž by si vzal zbraň. McKay ho vytáhl od oběda, takže měl na sobě jen černý rolák? a kalhoty a teď si připadl jak nahý, protože u antických zařízení člověk nikdy neví, co se může stát.
    „Nebojte, jsem si téměř jistý, že to bude bezpečné. Potřebuji tu věc jen aktivovat, abych zjistil, k čemu to je…,“ řekl netrpělivě Rodney. „A teď se každý dotkněte toho krystalu, co trčí zepředu,“ dodal a sám tak učinil.
    Jakmile se všech pět krystalů rozzářilo, ze sloupků vytryskly paprsky a uprostřed se mezi sebou spojily tak, že utvořily pentagram. Navíc z se sloupku, u kterého stál Zelenka, nahoře vyjel panel s malým displejem, na němž bylo něco napsáno. Uprostřed pentagramu se utvořil červený světelný vír, který se točil kolem dokola a tiše vrčel.
    „Vidíte,“ řekl Rodney, „nic se nestalo…,“ dodal a pak se pustil svého krystalu, aby vyzkoušel, zda se zařízení opět vypne nebo ne. Očividně ale zařízení aktivovali a už nevyžadovalo další dotek lidské ruky, takže se všichni pustili a zvědavě se šli podívat, co je napsáno na displeji.
    „Je to anticky,“ řekl John, když mrknul na dislej a pokýval hlavou.
    „Ne, vážně? Kdo by to byl čekal, že?“ opáčil ironicky Rodney a odstrčil ho stranou. „No, budu asi pořebovat nějaký čas, abych to přeložil, takže….,“ rozhlédl se kolem a pokrčil rameny.
    „Už nás nepotřebuješ, že? No, rádi jsme posloužili…,“ řekla mírně naštvaně Elizabeth a vydala se zpět nahoru do řídící místnosti. Teyla ji následovala, ale ostatní ještě váhali.
    „Podívám se zatím na ty sloupky a krystaly,“ řekl Zelenka a začal pomalu obcházet kolem dokola. Pak se sehnul u jednoho sloupku a zkoumal jeho složení a tvar. Rodney zatím zíral do obrazovky a snažil se přečíst, co je tam napsáno. Pak vytáhl z kapsy zápisník a začal si text přepisovat. John a Ronon mu každý hleděli přes jedno rameno, že čehož byl značně nervózní, tak jim taktně naznačil, že pokud nemají nic jiného na práci, tak ať mu aspoň nepřekážejí. Oba pokrčili rameny a rozhodli se, že se půjdou podívat kolem, jestli tam nejsou v okolí nějaká další tajemství. Neobjevili však nic než pár prázdných místností, kde nebylo zdola nic a na koci chodby dveře, které nešly otevřít.
    Když se vrátili do místnosti se zařízením, Rodney právě rozbaloval energetickou tyčinku a hloubavě hleděl do svých poznámek. Zelenka ležel na zemi u jednoho sloupku a snažil se zespoda podívat na paprsky, které ze sloupků vycházely. Očividně tam však nic neobjevil, protože se rozpačitě škrábal v rozcuchaných vlasech a bylo vidět, že neví jak dál.
    „Radku, přestaň dělat voloviny a pojď raději sem,“ ozval se Rodney. Zelenka vstal ze země a šel nakouknout do McKayova zápisníku. Ronon a John se přidali a teď čekali, co z McKaye vypadne.
    „Myslím, že jsem část toho textu přeložil. Tedy spíš začátek. Je tady toho víc, teda, je toho docela dost a bude trvat asi dost dloho, než to všechno přeložíme, ale první řádky říkají asi toto: Když čtyři živly posvětíš myšlenkou, pak minulost s budoucností se spojí a nepřemožitelným se staneš.“ Rodney se odmlčel a všichni ostatní čekali, co řekne dál.
    „To je všechno….,“ řekl rozčileně. „Myslíte, že jsem nějaký Superman?“ dodal a ostatní na něj dál hleděli, tentokrát pobaveně.
    „No, dobře, jsem génius, ale potřebuju čas,“ pokračoval Rodney.
    „Ten pentagram bude mít nějaký význam,“ řekl John a zamyšelně hleděl doprostřed paprsků. Rodney pokýval netrpělivě hlavnou, jako že to je samozřejmé a dál luštil symboly na obrazovce. John začal pomalu chodit kolem pěti sloupů a zkoumavě si je prohlížel.
    „Je to jako v Pátém elementu,“ pronesl najednou a vítězoslavně se podíval na ostatní. Ti se však tvářili nechápavě.
    „Co tím myslíš?“ zeptal se Ronon.
    „No, že to nevíš ty, to mě nepřekvapuje, ale vy dva jste vážně neviděli Pátý element?“ obrátil se na Zelenku a McKaye, kteří svorně zavrtěli hlavou. John nevěřícně zakroutil hlavou a pustil se do vysvětlování.
    „V Pátém elementu museli pro záchranu světa shromáždit 4 elementy, oheň, vodu, vzduch a zemi a uprostřed dali pátý element. Díky tomu získali mocnou zbraň, kterou porazili strašného nepřítele a zachránili zeměkouli,“ vyprávěl John a pořád chodil dokola kolem pentagramu.
    „No jo, ale tady nejsme ve sci-fi filmu,“ podotkl otráveně McKay a sklonil hlavu zase ke svým poznámkám.
    „Moment, na tom něco je, říkal jsi, když čtyři živly posvětíš myšlenkou…., ty čtyři živly, to by mohlo být ono,“ zarazil ho Zelenka. „Co bylo v tom filmu tím pátým živlem, podplukovníku?“ obrátil se na Johna.
    „No… láska,“ odpověděl váhavě Sheppard. McKay a Zelenka se na sebe podívali, pak na Ronona a Johna a pak všichni zavrtěli horlivě hlavou. Očividně je napado to stejné a okamžitě zaháněli tu představu.
    „Tady stojí, že čtyři živly mají být posvěceny myšlenkou a ne láskou, takže Antikové asi Pátý element neviděli,“ řekl ironicky McKay.
    John se ušklíbl, ale v duchu si myslel své. Z jeho pěkné hlavy se skoro kouřilo, jak se snažil přijít na to, co vlastně ten nápis znamená. Zadumaně natáhl ruku k paprskům, aby se jich dotkl. Sotva tak učinil, světelný vír uprostřed pentagramu okamžitě nabyl na intenzitě a začal měnit barvu do modra.
    John ucukl a prohlížel si ruku, jestli si ji nějak neporanil. Cítil však jen mírné svrbění, které za chvíli ustalo. Rodney jen zakroutil očima a rozhodl se to raději nekomentovat. To je celý Sheppard. Nepřemýšlí a sahá, kam nemá.
    Světelný vír se pomalu uklidnil a opět získal červenou barvu. Na stěnách okolo se jen odráželo světlo a přístroj tiše předl dál.
    „Myslím, že zkusím ty čtyři živly,“ řekl nakonec John.
    „Prosím tě, ty raději nic nezkoušej,“ odpověděl Rodney, ale nesnažil se Sheppardovi zabránit v odchodu z místnosti. Ronon, který si připadal tak trochu zbytečný, ho následoval.
    „Co chceš dělat?“ ptal se Johna po cestě. Došli k nejbližšímu transportu a nechali se přenést do chodby vedoucí k obytným prostorám.
    „Zkusím prostě to, co se tam píše. Co když to vyrobí nějakou superzbraň, kterou pak budeme moci porazit všechny nepřátele? Kdyby to stačilo na Wraithy nebo Asurany, vůbec bych se nezlobil,“ vysvětloval John a mířil ke své ubikaci. Vevnitř si vzal sirky, láhev s vodou, do kapsy nabral hlínu z květináče a zamířil zpět ke dveřím. Než vyšel ven, popadl ještě pistoli, která ležela ledabyle na posteli, zapnul si ji s pouzdrem kolem pravého stehna a vydal se zpět dolů. Ronon ho opět následoval, neboť v něm rostla zvědavost. Nebylo mu moc jasné, co vlastně Sheppard zamýšlí, nicméně věděl, že když mu to nevyjde, aspoň bude svědkem Rodneyho vítězoslavného pohledu a případně i nějaké hádky.
    Když dorazili dolů, zastihli Zelenku a McKaye ve vzrušené debatě.
    „Myslíme, že to asi opravdu bude nějaká zbraň,“ pronesl Rodney a ukázal na obrazovku. „Tady se píše, že pomocí tohoto zařízení porazíme nepřítele, ale musíme najít správnou duši k tomu, aby mohla zbraň vzniknout. Taky se tu píše něco o nějaké cestě, ale nevím přesně co. Zelenka má hloupé nápady, ani vám to raději neřeknu.“
    „Co si myslí Zelenka?“ zeptal se John. Na rozdíl od Rodneyho věděl, že většina Zelenkových nápadů je opodstatněných a rozhodně stál o to, si to poslechnout.
    „Myslím, že by to mohlo mít něco společného s cestováním v čase,“ vydechl Radek a se zadrženým dechem čekal, co oni na to. McKay jen nesouhlasně odfrkl, ale John se nad tím zamyslel.
    „No, píše se tam, že minulost se spojí s budoucností, takže možná na tom něco je,“ řekl a Radek se na něj vděčně podíval. Rodney se podíval znechuceně na oba a raději se věnoval dál překladu.
    „Podívej, myslím, že nic nezkazím tím, že vyzkouším to s těmi čtyřmi živly,“ navrhl John a Rodney jen mávl rukou, ať si dělá, co chce.
    John tedy postupně vytáhl věci, které si přinesl a stoupl si těsně před vibrující světelný pentagram. Zapálil sirku a hodil ji dovnitř. Okamžitě se opět zrychlilo víření a světlo se změnilo na zelenou. Uprostřed víru, jako by to začalo vřít a bublat a místnost se začala mírně chvět. Rodney mírně uskočil od sloupu s obrazovkou a rozčileně se obořil na Shepparda.
    „Co to sakra děláš, chceš nás všechny zabít?“
    John však neposlouchal a šplíchl do víru trochu vody. Víření opět zesílilo a objevila se modrá barva. Sheppard rychle hodil doprostřed hlínu a vší silou do víru foukl. Nyní už vír téměř burácel a v jeho středu se střídala červená, modrá, žlutá a zelená barva. Místnost se celá třásla, jako by bylo zemětřesení a všichni až na Johna odstoupili ke stěnám, aby neupadli.
    John stál fascinovaně před vírem s očima upřenýma do jeho středu a pomalu začal natahovat ruku, že se ho dotkne.
    „NE,“ zařval Rodney a vrhl se k němu, aby ho zadržel. „Nevíš, co to udělá….,“ křičel dál a tahal Johna pryč. Ten se však nenechal odradit, odstrčil Rodneyho tak prudce, až spadl na zem a jako v transu zamířil znovu do středu víru.
    „Ronone, sakra, dělej něco,“ řval McKay, až mu přeskakoval hlas a zvedal se ze země.
    Ronon se vzpamatoval a okamžitě skočil k Johnovi. Ten však byl rychlejší a jedním dlouhým krokem vkročil do barevného víru. V tu chvíli hučení ustalo, přestala se chvět podlaha a uprostřed pěti sloupů se utvořila duhově průhledná klec s pěti stěnami, v níž stál John Sheppard a zmateně se rozlížel kolem sebe. Kolem něj začaly odspodu vířit paprsky, až ho postupně celého zaplavily a než stačil kdokoliv cokoliv udělat, najednou se klec rozprskla na všechny strany a zmizely jak paprsky, tak pentagram, zkrátka v místnosti nastala tma a John Sheppard byl pryč.

    Druhá kapitola

    Když John vkročil do světelného víru v zařízení, které právě objevili Ronon s McKayem, první, co ho napadlo, bylo, že by měl zase znovu vylézt, jenže už to nešlo. Nechápal, co ho vedlo k tomu, aby takhle riskoval, aniž by se předtím pořádně poradil s McKayem, v hloubi duše sám věděl, že to, co dělá, je hloupost. Nemohl si však pomoct. Jakoby ho něco táhlo, aby vkročil do toho světla a byl rozhodnut, že to udělá. Teď stál v barevném víru a cítil, jak ho kolem dokola obepínají paprsky, které způsobovaly jemné chvění. Rozhlížel se kolem a skrze duhovou clonu viděl rozčílené obličeje svých přátel, kteří stáli jako přimražení kolem a nevěřícně hleděli na Shepparda, jak bezmocně stojí uprostřed pentagramu.
    John horečně přemýšlel, jak z téhle kaše ven, ale jakmile chtěl uděla krok, jakoby byl spoutaný a nemohl se ani pohnout. Jediné, co mohl, bylo bezmocně čekat, co se bude dít dál, ale to netrvalo dlouho. John ještě na okamžik uviděl McKaye, jak se zvedá ze země, krátce mu blesklo hlavou, jak se tam Rodney dostal a najednou se setmělo. John zavřel oči v domnění, že tohle bude už asi opravdu jeho konec, ale po chvilce si uvědomil, že se nic nestalo. Stál pořád na stejném místě a zdálo se, že je dokonce i živý a zdravý.

    Když znovu otevřel oči, zjistil, že stojí uprostřed místnosti pětiúhelníkového tvaru, která byla, pokud to mohl posoudit, antického designu. Místnost byla prázná, až na naprosto stejné zařízení s pěti sloupky, jaké před chvílí zkoumali s McKayem a Zelenkou na Atlantis. V jedné stěně byly posuvné dveře, na jaké byl zvyklý z Atlantis, ostatní stěny byly holé a tmavě modré. John vystoupil z prostoru mezi sloupky a zamířil ke dveřím, ale dál se nedostal, protože dveře se otevřely a do místosti vtrhlo několik mužů a všichni na něj zamířili zbraněmi. John okamžitě sáhl do pouzdra ne stehně pro pistoli, jakmile se však pohnul, jeden z pořítomných mužu mu naznačil svojí zbraní, ať se o to raději ani nepokouší. „Klídek,“ řekl John pomalu a zvedl ruce na důkaz, že není důvod k tomu, aby na něj zbraň použili. „Nechci vám ublížit,“ dodal a přitom si pozorně cizí muže prohlížel. Byli oblečeni spíš prostě, v jednoduchých šatech, které by bylo těžko možné nazývat uniformami. Přesto však měli u sebe zbraně, což svědčilo o tom, že pravděpodobně mají důvod k tomu, aby je nosili. Navíc, a co Johna překvapilo, až údivem rozšířil oči, zbraně, které ti muži drželi v rukách, byly Wraithské ruční zbraně, Johnovi důverně známé a ten, jež předtím Johnovi naznačoval, aby se raději nehýbal, držel dlouhou Wraithskou pušku a stál tak blízko, že se jejím koncem téměř dotýkal Johnova hrudníku.
    „Možná by ses měl raději bát, že my ublížíme tobě,“ řekl posměšně onen muž a Johnovi bylo jasné, že s přátelským rozhovorem toho tady moc nezmůže.
    „Podívejte, to je asi nějaké nedorozumnění….,“ pokusil se přesto ještě vyjednávat, ale jakmile promluvil, onen muž ho nečekaně přetáhl puškou přes paži tak prudce, že John neudržel rovnováhu a sesunul se na kolena.
    „Mlč!“ zařval na něj neznámý a s nenávistným pohledem přidržoval puškou Johna na kolenou. Ten se raději už neodvážil vstát, protože nevěděl, čeho by byl ten chlapík ještě schopen. Ostatní se jen více přiblížili k němu a utvořili kolem něj těsnější kruh, takže teď měl kolem hlavy hned několik hlavní. Navíc očividně všichni na něco nebo na někoho čekali, mihlo se Johnovi hlavou, což se v té chvíli potvrdilo, neboť se otevřely dveře v jedné z pěti stěn a do místnosti někdo vstoupil.
    Muži kolem Johna se pomalu rozestupovali a utvořili nově příchozímu místo, aby mohl přistoupit až k němu. Jak byl John skloněný, viděl nejdřív jen nohy a spodní část těla nově příchozího, bezpečně však poznal styl oděvu, který viděl už tolikrát. Špičaté boty a dlouhý plášť byly jasnou známkou toho, že před ním stojí Wraith.
    John zvedl hlavu.
    „Á, říkal jsem si, kdy se obje….,“ spustil s ironií v hlase, ale zastavil se v půli věty, když pohlédl domnělému Wraithovi do tváře. Zalapal po dechu. Před ním stál zcela obyčejný člověk. Tedy, nebyl tak úplně obyčejný, měl dlouhé rovné světlé vlasy a na sobě měl typický wraithský oděv včetně kalhot a pláště. Nebýt normální lidské tváře, mohl by si ho leckdo splést s Wraithem. Johnův pohled automaticky zamířil k pravé ruce onoho individua, aby se přesvědčil, do jaké míry je ta podoba věrná. Když uviděl, že Wraithské je na onom člověku opravdu jen vzezření, trochu se mu ulevilo. Přeci jen se chtěl vyhnout tomu, aby ho opět někdo vysával, nebylo to nic příjemného a užil si toho už dost.
    „Koukám, že Wraithové tady měli módní přehlídku,“ neodpustil si John ironickou poznámku, když se vzpamatoval z toho, co uviděl. Muž s wraithskou puškou se napřáhl, že ho znovu uhodí, ale wraithsky oblečený chlapík ho pokynem ruky zadržel. Přistoupil blíž k Sheppardovi.
    „Pane, slyšeli jsme odsud hluk a tak jsme se sem šli podívat. Tohohle vetřelce jsme tady našli,“ řekl chlapík s puškou a pokorně před ním sklonil hlavu. John si pomyslel, že je to zřejmě jeho podřízený.
    „Kdo jsi a jak ses sem dostal?“ zaptal se nově příchozí jednoduše a sklonil se k Johnovi blíž. Ten přemýšlel, co mu má říct, protože i když ten člověk očividně nebyl Wraith, z nějakého důvodu se obléká jako oni, takže by mu asi neměl hned na začátku prozradit nic o Atlantis. Přeci jen si Wraithové stále myslí, že Atlantis bylo zničeno a John netušil, proč se tento člověk oblékl jako Wraith. Odpověď se však nabízela. Z nějakého důvodu asi tihle lidé Wraithy nebrali jako hrozbu, ba naopak, zřejmě je obdivovali, nebo přinejmenším se s nimi setkali a je možné, že jsou v kontaktu stále.
    „Vyplivlo me tady tohle,“ řekl John a kývl hlavou směrem k zařízení uprostřed místnosti. Muži stojící kolem vydechli překvapením a začali si mezi sebou vzrušeně šeptat. Jejich velitel s puškou se rozpačitě rozhlédl kolem a s bázlivým výrazem, který se mu objevil ve tváři, se podíval na wraithsky oblečeného muže.
    „Ticho,“ rozkázal rázně a chytl Johna pod krkem. Ten se chtěl začít bránit, ale dva muži ho chytli za ruce a přidrželi ho tak, aby se nemohl hýbat. John se chvíli ošíval, ale drželi ho pevně a navíc mu do boku vrazil velitel wraithskou pušku a někdo mu odepnul z nohy pouzdro s pistolí.
    „Lžeš,“ zasyčel na něj chlapík k kabátě a přisunul si Johnův obličej blíž. „Jsi jeden ze Zapovězených a chtěl jsi to ukrást,“ řekl ještě a s opovržením pustil Sheppardův krk. John už toho měl dost. Klečel na zemi, dva muži mu drželi ruce za zády a ještě k tomu mu tenhle vyhastrošený pomatenec vykládá něco o tom, že je Zapovězený. Naštvaně mu pohlédl do očí.
    „Hele, nevím, kdo jsou Zapovězení ani mi není jasné, proč tady běháte v tom Wraithském ohozu, ale jedno vím jistě. Nelíbí se mi to. Nemám Wraithy rád. Vlastně mě dost štvou a tak mám ten dojem, že asi nebudeme kamarádi…,“ vychrlil ze sebe a v tom rozhořčení se snažil postavit a vykroutit se ze sevření. Chlapík s wraithskou puškou však k němu přiskočil a pak už se Johnovi jen zatmělo před očima, jak ho ten chlapík opačným koncem pušky praštil do zátylku. Sheppard se ještě snažil udržet na nohách, ale pak ztratil vědomí a sesunul se na zem.

    Elizabeth měla co dělat, aby nezvýšila hlas ještě víc. Rodney, dr. Zelenka a Ronon stáli před ní v řídící místnosti a právě jí líčili, co se stalo dole u neznámého zařízení. Všichni tři se oprávněně tvářili provinile, ale to jim nepomohlo v tom, aby na ně Dr. Weirová nasupeně nevychrlila, co si o tom myslí.
    „Co že udělal?“ téměř zakřičela, až Rodney nadskočil. „To snad nemyslíte vážně,“ pokračovala a kroutila nevěřícně hlavou. Položila přitom laptop, který držela v ruce na pult s DHD a udělal krok směrem k nim. Všichni tři automaticky ukročili zpět, jako by se báli, že se na ně Elizabeth vrhne. Ta k tomu ovšem neměla daleko. Přesto McKay sebral ještě odvahu, aby se pokusil obhájit.
    „Ale…,“ snažil se vysvětlit, co se stalo.
    „Žádné ale,“ nepustila ho Elizabeth ke slovu. „Jste všichni jak malí kluci. Máte novou hračku a první, co vás napadne, je vyzkoušet, co umí. Jako byste se už dost nepoučili,“ teď už téměř řvala. Teyla a Chuck stáli opodál a ani nedutali, neboť nechtěli radeji popíchnout už tak dost podrážděnou Dr. Weirovou.
    „A vy Radku,“ zabodla Elizabeth zrak do dr. Zelenky. „O vás jsem si myslela, že máte víc rozumu,“ dodala a hruď se jí prudve zvedala, jak rozčíleně oddechovala. Pak se zarazila, rozhlédla se kolem a už mírnějším hlasem řekla.
    „Tak, a teď mi ještě jednou pořádně řekněte, co se stalo,“ pobídla je.
    Ronon a Zelenka nechali McKaye, ať to Elizabeth políčí sám a čekali, až skončí. Elizabeth při Rodneyho vyprávění neustále nechápavě vrtěla hlavou, ale už se trochu uklidnila a snažila se soustředěně posouchat, co jí Rodney říká.
    „Já toho Shepparda roztrhnu,“ řekla pak nakonec, když Rodney skončil tím, jak John zmizel ve světelném víru poté, co se ho on a Ronon snažili zastavit.
    „No, obávám se, Elizabeth, že možná nebudeš mít šanci,“ řekl Rodney opatrně. Elizabeth k němu zvedla udiveně oči a pak si uvědomila, jak vážná je situace. Díky Sheppardově nerozvážnosti možná přišla o velícího důstojníka, ba co víc, o člověka, který jí byl přese všechno z Atlantské expedice nejbližší. Zavrtěla odmítavě hlavou a zahnala myšlenku, že by John Sheppard mohl být navždy pryč. Stalo se to už víckrát a vždycky si nějak poradili.
    „Za to můžu já,“ ozval se najednou Ronon a všichni se k němu překvapeně otočili. „Já jsem ukázal McKayovi tu věc a já jsem Shepparda nezadržel, když chtěl vlézt do toho zatraceného světla,“ dodal a tvářil se nešťastně, ale zároveň i naštvaně a odhodlaně.
    „Ne, Ronone, můžete za to všichni, ale jak Vás tak poslouchám, nejvíc si za to může John sám,“ řekla Elizabeth a cítila, jak se jí svírá hrdlo. Ačkoliv by to ani za nic nepřiznala nahlas, záleželo jí na Johnu Sheppardovi víc, než si dokázala připustit. Cítila to už několikrát, když si myslela, že je John mrtvý a i když občas měla dojem, že se chová nezodpovědně a nesouhlasila s některými jeho názory, byl to on, na koho se vždy mohla spolehnout, mnohokrát je vytáhl z kaše, když sám nasazoval svůj život a tak se obrátila na Zelenku a Mckaye.
    „Vy dva se vraťte dolů k tomu zařízení a pustíme se do překladu všeho, co tam najdete,“ řekla rozhodně. „Musíme zjistit, co se stalo a najít způsob, jak Johnovi pomoct. S překladem vám samozřejmě pomůžu.“
    „Mohli bychom to aktivovat a já bych do toho vlezl stejně jako Sheppard,“ navrhl Ronon, kterému bylo jasné, že pokud jde o zjišťování toho, k čemu ta věc slouží, nebude nic platný. To se mu vůbec nelíbilo, protože neměl rád, když nebyl užitečný. Navíc, přes všechno ujišťování ostatních se cítil provinile a chtěl se pokusit zachránit Johna, pokud se díky té věci dostal do nebezpečí.
    „Ne!“ řekla rázně Elizabeth a Ronon se zatvářil nesouhlasně. „Rozhodně to už nikdo znovu pouštět nebude, rozumíte? Nejdřív pořádně prozkoumáme, s čím máme co do činění. McKay a Zelenka už pak na něco přijdou, přineste mi ten text,“ obrátila se ještě na ně a zamířila do své kaceláře.
    Rodney spolkl poznámku, že vždycky, když Sheppard něco pokazí, tak on musí napravovat škody a raději s Dr. Zelenkou zamířili zpátky spodní části města, kde pravděpodobně stráví následující hodiny, ne-li dny.
    Ronon a Teyla mlčky chvíli stáli v řídící místnosti a pak společně následovali McKaye, protože, když už nemohli přiložit ruku k dílu, chtěli aspoň vědět, jak pokračuje pátrání a třeba se najde něco, kde by mohli být užiteční.

    John se pokusil znovu posadit a tentokrát se mu to podařilo bez závratě a bolest hlavy trochu ustoupila. Znovu zkusil sáhnout dozadu na hlavu a zjistit rozsah zranění, ale zdálo se, že kromě velké boule a roztržené kůže mu nic vážnějšího není. Když jeho oči přivykly tmě, začínal rozeznávat obrysy místa, kam ho neznámí muži odvedli. Byla to zcela holá místnost, která neměla strop a zužovala se nahoru až do malého otvoru, který předtím John viděl. Pomyslel si, že to zřejmě bude sloužit jako vězení nebo něco podobného. V jedné stěně byly navíc malé dveře. I když mu bylo jasné, že je to zbytečné, stejně se John zvedl a šel ke dveřím, zda by nešly otevřít. Nebyla tam však klika ani jiný systém, takže bylo jasné, že vchod se dá zavřít a otevřít jen z druhé strany.
    John si sedl k jedné ze stěn a opřel se o ni. Hlavou se mu honily události předchozích hodin a snažil se usměrnit myšlenky tak, aby v klidu mohl vymyslet, jak se z téhle šlamastyky dostat. Ať však přemýšlel, jak chtěl, zdálo se mu, že není východisko, aspoň dokud se nedostne odtud, z téhle díry, kde toho moc nenadělá. Vzpomněl si na chlapíka oblečeného jako Wraith a snažil se vymýšlet nejrůznější scénáře, proč by se člověk oblékal tímto způsobem. Žádný normální člověk přece nebude chtít vypadat jako Wraith, zvlášť když věděl, že je jeho jedinou potravou. Jedině, že by to nevěděl. Nebo že by nemusel mít strach, protože věděl, že se Wraithové nakrmí jinde. John si vzpomněl, že se už párkrát ocitl v situaci, kdy lidé pomáhlali Wraithům a za to, že je Wraithové nechali na pokoji, jim nějakým způsobem obstarávali potravu. Nikdy se jim však nikdo nesnažil podobat. Navíc tady byla ještě ta věc s těmi Zapovězenými. Kdo to byl? Proč by chtěli to zařízení ukrást? Že by nějaká skupina, která nesouhlasila s místní situací? Ani to by nebyla žádná novinka. A proč mu nechtěli ti muži v místnosti věřit, že přišel srkze to zařízení s pentagramem? Že by neznali jeho pravou funkci? Je to možné, na Atlantis to zařízení také neznali. Pak si John vzpomněl, co říkal Zelenka o cestování časem. Že by ho ten přístroj poslal někam do minulosti? A kde vlastně teď je?
    John měl spoustu otázek a hlavně si sám sobě musel vynadat, že se díky své zvědavosti a zbrklosti dostal do téhle situace. Zkusil si představit, co asi teď McKay udělá. Na jedné straně doufal, že ostatní nenapadne udělat to, co on a zkusit znovu aktivovat to zařízení. Na druhé straně by rád věřil, že ta věco funguje i obráceně a že je nějaká šance dostat se zpět, jenže k tomu by McKay byl potřeba, aby to zjistil. Ale pokud se sem McKay a ostatní pokusí dostat, pak by mohli být ve stejném nebezpečí jako on.
    John byl pohroužen do myšlenek, když se za dveřmi po jeho levé straně ozvaly nějaké zvuky a pak se dveře otevřely. Mírné světlo osvítilo prostor před nimi a dovnitř vešel onen chlapík ve wraithském oblečení společně s Johnovi dobře známým mužem s wraithskou puškou a dalším vojákem.
    „Vemte ho,“ rozkázal velitel a druzí dva muži se vrhli k Johnovi, který pořád seděl klidně opřený o zeď a surově ho zvedli na nohy. Pak mu svázali ruce za zády a dostrkali ho k východu. Sheppard se nepokoušel nijak vzdorovat, protože v této chvíli to bylo stejně zbytečné a tak vyšel ven a ostatní ho následovali. Prošli krátkou chodbou a pak po dlouhých schodech nahoru, kde otevřeli další dveře a John se ocitl venku na volném prostranství.
    Venku to vypadalo jako na malém náměstí nějaké vesnice. Všude byla spousta lidí, kteří se věnovali každodenní činnosti a Johna a jeho tří strážců si nikdo víceméně nevšímal. Zřejmě byli zvyklí, že z podzemního vězení se vodí vězni a jen pár jich zvedlo hlavu, aby se podívali, koho tentokrát vyvádějí z vězení.
    Tři vojáci popostrčili Johna dopředu a vedli ho úzkou uličkou mezi domy. John si po cestě pozorně prohlížel místní obyvatele a zaznamenal mezi nimi spoustu těch, kteří byli oblečeni jako Wraithi. Všichni měli zbraně a zdálo se, jakoby kolem hlídkovali. Bylo tam i pár těch, kteří se zbraněmi procházeli mezi lidmi a neměli na sobě wraithské šaty. Ostatní obyvatelé byli oblečeni normálně, ale když se John na některého z nich podíval, okamžitě uhnuli pohledem. Přesto si však mohl za tu chvilku všimnout, že v očích lidí na ulici je se zračí vesměs strach.
    Jak si John stačil všimnout, ti, kteří nosili wraithské šaty, byli vždycky jen muži a vždycky světlovlasí. Zřejmě nějaký druh selekce, pomyslel si John. Ostatní lidé měli totiž i jinou barvu vlasů, takže bylo jasné, že na Wraithy si tady hrajou jen blonďáci. Očividně proto, aby se jim co nejvíce podobali.
    John a jeho eskorta prošli pár uličkami, až došli na konec vesnice. Když procházeli kolem jednoho z chudých obydlí, všiml si John, že ze rohem jednoho z nich postává starší muž a pronikavě si Johna prohlíží. Pak se otočil a zmizel v uličce za domem a John už ho potom neviděl. Muž neměl zbraň, takže asi nepatřil k těm špatným hochům, ale v tuto chvíli bylo předčasné dělat nějaké závěry, kdo je dobrý a kdo špatný. Sheppardovi nezbylo nic jiného než dělat to, co se po něm chce, dokud nevymyslí, jak to změnit.
    Na konci vesnice se před Johnem otevřel výhled na les a vzdálené hory, nicméně jeho pohled zamířil ke zvláštní stavbě, která stála kus od vesnice u lesa. I když slovo stála nevystihovalo přesně to, jak budova vypadala. Byla zapuštěná do země a nad povrch vykukovala jen její horní část. Byla to typická antická stavba, design byl podobný tomu na Atlantis. Další hrubé pobídnutí donutila Johna k další chůzi, až nakonec došli ke vchodu do antické budovy.
    Jaké bylo Johnovo překvapení, když vešli dovnitř. Navzdory antickému designu venku nebylo tady vevnitř antického nic. Místo bylo prolezlé organickými zdmi, které John dobře znal z Wraithských lodí a když sešli dolů do jedné z chodeb, všude podél stěn byly Wraithí kokony, v nich byli uvěznění lidé připravení k tomu, až se na nich bude chtít nějaký Wraith nakrmit. Tak tohle je definitivně wraithská planeta, pomyslel si John a po zádech mu přeběhl mráz nejen z toho, co kolem sebe viděl, ale taky z toho, že jeho průvodci byli taky lidé a Johnovi nešlo na rozum, jak mohli něco takového dopustit, nebo tomu přihlížet a podílet se na tom. Trápilo ho, že pro ty chudáky nemůže nic udělat. Jak procházel kolem zámotků, viděl, jak se někteří lidé uvnitř ještě hýbají a pohlédl na svoje průvodce. Už chtěl pronést nějakou poznámku, když se chodba kolem nich rozšířila a všichni vešli do prostorné místnosti. Udělali si tady z toho Wraithí hnízdo, řekl si John pro sebe a rozhlížel se kolem. Místo bylo věrnou kopií wraithské mateřské lodi, jen mezi zdmi z organického materiálu občas prosvítal tmavě modrý antický vzor původního zdiva.
    „Pěkně jste si to tady zařídili, jen co je pravda,“ pronesl John, když vešel do velké místnosti a rozhlížel se kolem dokola. Vysloužil si za to ránu do zad a jeden z jeho průvodců ho prudce popostrčil dopředu. Pak už jen John zaslechl za sebou vzdalující se kroky a pochopil, že ti tři odešli a on uprostřed wraithského hnízda osaměl. Využil situace a zkusil si uvolnit pouta na rukou, ale byl spoutaný příliš pevně. Popošel kousek dál do místnosti a pomyslel si, že vlastně ještě nikde neviděl jediného Wraitha, když se před ním ozval důvěrně známý hluboký ženský hlas.
    „Pojď blíž,“ řekl hlas pomalu a před Johnem se ze stínu vynořil wraithký trůn a na něm seděla červenovlasá Wraithská královna.
    „Napadlo mě, že tady na tebe dřív nebo později narazím,“ pronesl Sheppard s posměšným úšklebkem na tváři a neohroženě zamířil blíž ke královně, která trůnila na druhé straně sálu.

    Třetí kapitola

    Královna vstala ze svého trůnu a šla Johnovi naproti. Vypadala jako všechny wraithské královny. Měla na sobě bílé šaty, v jejichž svitu vynikaly jasně červené vlasy, které však měnily odstín, jak se pohybovala v tlumeném světle místnosti. Přiblížila se k Sheppardovi a zvědavě si ho prohlížela s lačným pohledem ve tváři. Krvežíznivě se usmívala a cenila na něj svoje špičaté zoubky, jak chodila kolem něj a vpíjela se do něj očima.
    John se cítil mírně nervózně, přeci jen v takové společnosti nebyl zrovna ve své kůži. Navíc měl svázané ruce, takže byl proti wraithské královně téměř bezmocný. Netrpělivě otáčel hlavou směrem ke královně. Připadal si jako nějaký exponát v muzeu. Královna se konečně zastavila před ním a zkoumavě mu hleděla do očí.
    „Ty jsi jiný než ostatní, které mi sem posílají ke krmení,“ řekla a přihmouřila oči.
    „Jsem hezčí?“ zeptal se John drze a opětoval její pohled zblízka do očí.
    Wraithka zlostně zasyčela a vycenila zuby.
    „Brzy nebudeš mít tolik humoru,“ odvětila. „Až se na tobě nakrmím,“ dodala a aby podpořila svoje tvrzení, napřáhla na něj pravou ruku, na jejíž dlani uprostřed mohl John vidět otvor na krmení.
    „Už jsem to viděl několikrát, nemusíš se tím chlubit,“ řekl znechuceně a unuděne protočil panenky.
    Královna se zarazila. Něco v jeho poznámce ji zaujalo a chvíli přemýšlela, než zase zasyčela. John už toho měl dost.
    „Hele, přestaň chodit kolem horké kaše a řekni mi, co vlastně chceš,“ řekl a pak si uvědomil, že to asi nebyla zrovna nejchytřejší otázka. Královna měla zřejmě v plánu si na něm pochutnat, nic jiného by ani nečekal. Tak trochu mu vadilo, že nemůže vymyslet žádný plán B, jak míval ve zvyku, protože v této situaci na plány rozhodně nebyl prostor. Jediný plán, který mu přišel na mysl, byl plán S – smrt. Pokradmu si prohlížel místnost a nezbylo mu, než konstatovat, že než by utekl, stejně by ho zase chytili, venku určitě hlídkují královnini nohsledi, navíc s těma zatracenýma svázanýma rukama by stejně daleko nedoběhl.
    „Když říkáš, že jsi Wraiha viděl už dřív, pak nejsi odsud,“ řekla nakonec královna.
    „Ne,“ řekl John prostě. „Jsem z jedné předaleké galaxie,“ dodal. Pak si uvědomil, co mu královna právě řekla. Pokud nemohl tady vidět jiného Wraitha, pak je na této planetě královna jediná. Navíc tady asi nebude Hvězdná brána, jinak by už dávno odešla nebo by přišli další Wraithové. Zřejmě tady uvízla a asi to už bude pěkně dlouho, když si stačila vybudovat takové hnízdo.
    „Jak ses sem dostal?“ zeptala se královna.
    „Nemyslím, že ti to řeknu,“ odpověděl John.
    „Ale ano,“ konstatovala královna a John ucítil najednou tlak v hlavě a jakoby mu vzdálený hlas našeptával, aby prozradil vše, co ví. Ten pocit už zažil a věděl, že se mu dá bránit. Sebral všechnu vnitřní sílu a soustředil se. Královna se ještě chvíli snažila, ale neuspěla. Pak tlak povolil a Johnovi se téměř podlomila kolena, jak se najednou uvolnil. Zhluboka oddychoval.
    Královna se zatvářila naštvaně, očividně nebyla s vývojem událostí spokojená.
    „Moji poddaní mi řekli o tom zařízení. Prý jsi tvrdil, že jsi přišel tím,“ vytáhla svůj další trumf.
    John přemýšlel, co jí má říct. Nakonec se rozhodl, že bude do jisté míry říkat pravdu. Mohlo by se mu hodit, když bude královna vědět, že přišel odjinud. Třeba ho nechá déle naživu, aby zjistila víc.
    „No jo, je to tak. Jsem vesmírný cestovatel a omylem jsem zabloudil sem,“ řekl co nejlhostejnějším tónem. Královna ho pozorně poslouchala. Na této planetě byla už dlouho a nikdy nikdo odnikud nepřišel. Od té doby, co tu uvízla, se krmila na zdejších lidech a nikdy nepřiletěla jediná loď a protože tu nebyla Hvězdná brána, nikdy žádný cizinec nepřišel. Cítila příležitost. Pokud se mohl tenhle člověk dostat nějak sem, pak by se mohla dostat i ona pryč. I když poslední dobou stále častěji cítila, že se blíží příslušníci její rasy, netušila, za jak dlouho tu budou. Ne, že by se tady neměla dobře, ale vrozená touha lovit a dobývat nová území ke sklizni ji neustále nutila myslet na odchod.
    „Odkud jsi přišel? Řekni mi víc,“ rozkázala mu Wraithka.
    „Jak jsem už řekl, jsem zdaleka a víc už vědět nemusíš,“ odpověděl John. Královna rozzuřeně rařvala a ozvěna jejího hlasu se nesla nad Johnovou hlavou.
    „Myslím, že potřebuješ trochu povzbudit,“ řekla pak a na chvíli přihmouřila oči.
    Po chvíli se ve vchodě objevili tři královnini poddaní a mezi sebou vlekli mladého chlapce, kterému nemohlo být víc než šestnáct. V jeho tváři se zračila hrůza. Snažil se vykrouti svým věznitelům, ale ti ho drželi pevně mezi sebou, až ho dovlekli ke královně.
    Johnovi se hrůzou sevřelo srdce. Bylo mu jasné, čeho se stane svědkem a nemohl s tím nic udělat. Nenávistně se podíval na královnu.
    „Čas krmení,“ řekla s vítězoslavným výrazem ve tváři a pokynula těm třem, ať chlapce připraví. Ti ho násilím přinutili kleknout na kolena a jeden z nich mu roztrhl prostou košili na prsou, aby uvolnil hruď pro královninu krvelačnou ruku. Chlapec vyděšeně vzlykal a prosebným pohledem těkal z jednoho na druhého, až jeho pohled zabloudil k Johnovi. Ten se na to už nemohl dívat, přiskočil k jednomu ze tří mužů a odstrčil ho ramenem pryč.
    „Jak to můžete dělat, vždyť je to jeden z vás,“ zakřičel přitom s náznakem zoufalství v hlase. Jenže se spoutanýma rukama to byl opravdu zoufalý čin, kterým stejně ničemu nepomohl. Srazil muže na zem a sám upadl taky. Dva další muži pustili chlapce, který už stejně hrůzou téměř omdlel, chytili Johna každý z jedné strany a drželi ho přitisknutého na zemi, aby už se znovu o nic nepokoušel.
    Královna se hrůzostrašně zasmála a pak se přisála rukou na mladou hruď před sebou. John se nemohl přinutit zavřít oči a díval se, jak se rychle mladá tvář mění a stárne, jak z ní prchá život, až nakonec královna skončila a před ní na zemi leželo vysáté tělo k nerozeznání od mladíka, který tam klečel ještě před pár okamžiky.

    McKay, Zelenka, Elizabeth, Ronon, Teyla a major Lorne seděli v zasedací místnosti na Atlantis a právě se chystali ke shrnutí toho, co za uplynulý den a noc zjistili z tajemného zařízení. Na tvářích všech bylo vidět vyčerpání a únava, ale přesto byli připraveni udělat vše pro záchranu podplukovníka Shepparda, jehož nepřítomnost mezi nimi citelně visela jako nevyřčená výtka. Rodney do sebe cpal jednu energetickou tyčinku za druhou, když Elizabeth mírně zakašlala a připomněla mu, že by měli začít s poradou.
    „Pardon, ale musel jsem do sebe dostat trochu jídla,“ řekl Mckay s plnou pusou a stoupnul si k projektoru, na jehož obrazovce byl antický text.
    „Takže,“ spustil Mckay, když spolknul poslední sousto. „Jako první vám můžu definitivně říct, že toho není stroj času,“ řekl a významně se podíval na Zelenku. Ten jen protočil panenky, protože mu bylo jasné, že to teď bude mít přinejmenším dalšího půl roku na talíři.
    Na tvářích ostatních byla vidět mírná úleva, neboť se tím eliminovala možnost, že Sheppard skončil někde v neznámé době, kde ho už nikdy nenajdou.
    Rodney udělal dramatickou pauzu, aby si vychutnal to, že má zase jednou pravdu a pak pokračoval.
    „Jak jsme zjistili, z překladu textu, s nímž nám Elizabeth tak skvěle pomohla,“ kývnul směrem k Dr. Weirové, „jedná se spíš o nějaký portál, který přenáší lidi z jednoho místa na druhé. V podstatě slouží ke stejnému účelu, jako Hvězdná brána, s tím rozdílem, že tento portál vede jen na jedno konkrétní místo. Je tak nastavený a nedá se to změnit. Není tam žádná možnost zadání adresy nebo něco podobného.“
    „Proč by ale Antikové dělali něco takového?“ zeptala se Teyla. „Když měli celou síť bran, mohli na to místo jít bránou.“ Ostatní upřeli oči na Rodneyho, protože jim v mysli vytanula stejná otázka. Jen Elizabeth klidně přikyvovala, protože už věděla z překladu, k čemu byl portál sestrojen. Zelenka s McKayem se snažili zařízení analyzovat i po technologické stránce, aby měli ucelený přehled o tom, co vlastně našli.
    Rodney netrpělivě pokýval hlavou.
    „K tomu jsem se právě dostával,“ řekl s výtkou v hlase a Teyla se raději odmlčela.
    „Ten text vložil do portálu antický věděc jménem Triam. Zdá se, že Triam pracoval se svými kolegy na nějaké technologii, která by jim mohla pomoci ve válce proti Wraithům. Jelikož se válka vyvíjela pro Antiky nepříznivě a jak víte, Antikové uvažovali o odchodu z Atlantis, tak Triam vymyslel tento portál, který okamžitě přemístí člověka na tajné místo, kde si zbudovali laboratoř a tam pracovali na výzkumu. Zřejmě měli strach, aby jejich technologie nepadla do rukou nepřátel. Mysleli, že kdyby došlo k nejhoršímu, tak nebudou mít čas zahladit stopy a proto zvolili tento způsob,“ vyprávěl Rodney.
    „A proč vymýšleli tak složitý způsob aktivace toho portálu?“ zeptal se Ronon, který zatím jen tiše poslouchal a v hlavě se mu začínal rodit plán.
    „To bylo bezpečnostní opatření,“ vmísil se do hovoru Zelenka. „Nejen, že k aktivaci portálu bylo potřeba pěti lidí, ale ještě tam byla ta věc s pěti elementy, a myslíme si s Rodneym, že i když těch pět lidí, co aktivuje portál, nemuselo mít ATA gen, pak ten, co vstoupí dovnitř, ho mít musí. Což podplukovník Sheppard měl. Proto se tam psalo, že je nutné najít tu správnou duši. Byla to pojistka, aby nikdo nepovolaný nemohl projít portálem. Antikové věřili, že se sem jednou jejich druh vrátí a portál byl určen pro ně. Taky se zdá, že měli Antikové smysl pro symboliku, protože zvolili pentagram jako vstupní portál. Tedy, nevím jak v Pegasovi, ale na Zemi se znamení pentagramu vykládá mnoha způsoby a tady očividně platilo, že každý vrchol pentagramu znamená jeden živel. S tímto výkladem jsem se setkal i na Zemi. Otázkou je, zda to není jen náhoda.“
    Na chvilku nastalo ticho, jak si všichni v duchu přebírali právě nabyté informace.
    „Zjistili jste, jakou technologii proti Wraithům vlastně zkoumali?“ zeptal se major Lorne, kterého Elizabeth přizvala k poradě proto, že v případě, že by se vydali hledat Shepparda, Lornův tým by šel s nimi.
    „No, myslíme si….,“ začal Zelenka.
    „Ty si myslíš,“ přerušil ho Rodney.
    „No dobře,“ pokračoval rezignovaně Radek. „Tak já si myslím, že pracovali na nějakém druhu biologické zbraně.“
    Elizabeth pohlédla na McKaye, který se sice tvářil nesouhlasně, ale nic neříkal.
    „Co si o tom myslíš ty, Rodney,“ zeptala se ho.
    „No, sice úplně se Zelenkou nesouhlasím, ale nemám nic jiného. O tom, co vlastně ti vědci zkoumali, tam není skoro nic. Měla by to být zbraň, která rychle zabije hodně Wraithů najednou,“ řekl váhavě McKay.
    „Tak to se mi zamlouvá,“ ozval se Ronon, kterému se téma porady začínalo líbit.
    Zelenka a McKay se na sebe rozpačitě podívali. Elizabeth si toho všimla.
    „Co je?“ zeptala se rovnou.
    „No,“ začal váhavě Rodney. „Zdá se, že ne všem Antikům na Atlantis se ten výzkum líbil,“ dokončil opatrně a po očku pokukoval po Dr. Weirové.
    „No a je to tu zase,“ vydechla nespokojeně. „Mám pocit, že Antikové mají takových kostlivců ve skříni nějak moc.“
    „No, každopádně se zdá,“ pokračoval ještě McKay, „že se jim ten výzkum nepodařilo dokončit. Navíc to vypadá, že těsně před tím, než potopili město, jediný Triam použil portál k tomu, aby se nechal přenést do tajné laboratoře, zatímco ostatní Antikové odešli na Zem. Zřejmě chtěl pokračovat ve výzkumu tam až do poslední chvíle.“
    „Jedna věc mi vrtá hlavou,“ ozvala se Teyla. „Co mysleli předkové tím, že „minulost se spojí s budoucností“, jak bylo napsáno hned na začátku textu?“
    „No, to je právě to, co mě přimělo si myslet, že se jedná o stroj času,“ vysvětloval Zelenka. „Taky jsem o tom přemýšlel a napadlo mě, že by to mohlo být myšleno tak, že Triamův výzkum dokončí někdo, kdo projde někdy v budoucnu portálem. Tím se vlastně spojí jeho výzkum s novými poznatky a třeba by někdo tu zbraň dokončil.“
    Teyla kývla hlavou, že rozumí a i ostatním se vystvětlení zdálo celkem logické.
    „Máte už nějakou představu, kam ten portál vede?“ zeptala se rezignovaně Elizabeth. Měla pocit, že je toho na ni moc. Už nyní věděla, že pokud chce zjistit, co se stalo Johnu Sheppardovi, bude muset nechat tím portálem projít svoje lidi, což se jí ale vůbec nelíbilo. Netušili, kam to vede, co je na druhé straně čeká a riziko bylo obrovské. Mohla přijít o další členy výpravy a nevěděla, zda to ještě unese.
    „Ne,“ řekli Zelenka a McKay dvojhlasně. „O tom, kam by ten portál měl vést, není zmínka. Předpokládáme, že Antikové vybrali bezpečné místo, ale je to deset tisíc let. Mohlo se to změnit a pokud víme, Wraithové tenkrát ovládli celou galaxii, takže to místo nyní může vypadat úplně jinak.“
    Elizabeth si povzechla. Byla bezradná. Netušila, co má udělat.
    „Já do toho rozhodně půjdu,“ prohlásil Ronon, který konečně mohl říct nahlas to, o čem celou dobu uvažoval. „Podstoupím genovou terapii, abych mohl projít portálem.“
    „Moment,“ řekla rázně Elizabeth. „Nikdo nikam nebude chodit….,“ dodala a Ronon se naštvaně chystal, že jí bude odporovat. „Aspoň dokud si to pořádně nenaplánujeme,“ dokončila myšlenku. Ronon se uklidnil a všichni společně se pustili do vzrušené debaty. Elizabeth je všechny podezírala, že místo aby měli obavy, co by se jim mohlo stát, jsou vzrušení představou, že mohou objevovat něco neznámého. Přinejmenším Rodney a Ronon vypadali, že by do toho portálu skočili hned a bez rozmyslu. Musela se přes vážnost situace pro sebe usmát. Co čekala? Jsou to lidé, kteří s ní šli do expedice, ze které mysleli, že se nevrátí. V podstatě si uvědomila, že od nich ani nic jiného nečekala. Tak v sobě zapudila ty nejhorší představy a připojila se k ostatním, kteří začínali vymýšlet plán na záchranu podplukovníka Shepparda.

    John strávil noc ve stejné díře, v níž byl uvězněn už předtím. Poté, co královna skončila s oním mladíkem, zřejmě ztratila chuť pokračovat v jejich konverzaci a přikázala svým mužům, aby ho odvedli zpět do téhle kobky. John měl pořád před očima výraz chlapce, jež se stal královniným hlavním chodem a nemohl se ho zbavit. Neustále přemítal, zda nemohl udělat něco pro jeho záchranu, třeba mohl prozradit, odkud přišel, ale čím dál víc mu bylo jasné, že kdyby tomu zabránil teď, Wraithka by ho vysála někdy jindy. Přesto mu byl ten pocit nepříjemný. Neměl rád bezpráví a tohle bylo o to horší, že se ho dopouštěli lidé na lidech. Přemítal, jak to mohlo dojít tak daleko. Vždyť kdyby se všichni obyvatelé sjednotili, během chvilky by královnu mohli zlikvidovat, je přece sama. V tom musí být ještě něco jiného.
    John ležel v kobce na zádech a snažil se nemyslet na to, že má strašný hlad a žízeň. Nejedl a nepil nic od včerejšího oběda, kdy ho Rodney vytáhl od stolu s tím, že má jít s ním dolů pomoct mu s jeho novým objevem. Při té myšlence si představoval, co asi teď dělají na Atlantis. Vzpomněl si, jak odstrčil McKaye, když mu chtěl zabránit v tom, aby vstoupil do toho zařízení. Kde se to jen v něm vzalo? Jenže v tu chvíli ho to tak lákalo, že všechno ostatní šlo stranou. Teď ho to samozřejmě mrzelo. Rodney mu chtěl jenom pomoct, stejně tak Ronon, a teď kvůli jeho neústupnosti určitě na Atlantis nedělají nic jiného, než že přemýšlí, jak ho z toho dostat. Podvědomě věděl, že se pokusí to zařízení použít. Kvůli němu se jeho přátelé dostanou do nebezpečí. John se díval na otvor vysoko nad sebou, kterým prosvítal slabý svit měsíce.
    Najednou se nečekaně nahoře něco pohnulo. John vyskočil na nohy a pozorněji se zadíval na otvor. Opravdu. Něco se tam hýbalo. Chvilku viděl jen míhat se stíny, když se najednou poklop, který tam zřejmě byl, potichu otevřel a dolů se spustilo tlusté lano. John zůstal stát jako zařezaný. Tak tohle nečekal. Nahoře někdo netrpělivě zahýbal lanem. John se vzpamatoval a dál neváhal ani minutu. Horší to už být nemůže. Popadl lano a pomalu začal šplhat nahoru. Nahoře mu s tím vehementně pomáhali, protože netrvalo dlouho a něčí ruce ho chytly a přetáhly přes okraj poklopu na travnatou zem. John kolem sebe rozeznal tři postavy v pláštích s kapucí. Už už otvíral pusu, aby se zeptal, kdo jsou, když jedna postava zasyčela.
    „Pssst, na nic se neptejte a pojďte s námi,“ rozkázal ženský hlas. Ostatní dva neznámí vytáhli lano, zavřeli poklop a všichni společně se rozeběhli k nedalekému lesu, aby zmizeli mezi stromy. John si po cestě všiml několika ležících postav, zřejmě strážní, kteří hlídali poklop.
    Když doběhli k lesu, John se zastavil, aby se ohlédl, zda je nikdo nesleduje.
    „Honem,“ pobízel ho ženský hlas netrpělivě. „Za chvilku se proberou a máme ještě kus cesty přes sebou,“ dodala neznámá žena a rukou ho pobízela, aby se nezastavoval a následoval je.
    John se tedy dal znovu do běhu. Cesta vedla ještě chvíli lesem a poté se stáčela z lesa ven a mířila do nedalekých kopců, jejichž vrcholky se vynořovaly z mlžného oparu. Pomalu se rozednívalo a na Johnovi se začaly projevovat účinky hladu a žízně a v hlavě se mu ozvala opět tepavá bolest od rány, kterou dostal den předtím. Vyčerpáním začal zpomalovat, když si toho všimli jeho dva neznámí společníci. Přiskočili k němu, každý z nich ho popadl pod jednou paží a s jejich pomocí došli již pomaleji ke vchodu do jeskyně, kde už na ně čekala třetí z neznámých zachránců.
    Všichni společně vešli dovnitř a zamířili hluboko do spleti jeskynních uliček. Šli ještě nějakou dobu, John si pomylsel, že museli dojít pěkně hluboko a daleko do nitra hory, když se před nimi otevřela prostorná jeskyně osvícená pochodněmi, které plály v držácích na stěnách. V jeskyni sedělo pár můžů a žen a na vyvýšeném místě u zadní stěny seděl starší muž, zřejmě někdo důležitý, a všichni spolu potichu rozmouvali. Uprostřed jeskyně ležel na zemi velký kamenný kvádr a v jeho středu byl hluboce vyryt pentagram.
    Když vstoupili Sheppard a jeho tři průvodci dovnitř, hovor utichl a všichni obrátili hlavu k příchozím. John měl takové tušení, že upírají zraky na něj a mírně se ošil. Nebylo mu to zrovna příjemné, o to víc, že absolutně netušil, co se děje a navíc se z posledních sil držel na nohách. Zezadu ho jemně někdo pobídl, aby šel dál. Poslechl a pomalu došel až téměř k sedícímu muži, který s úsměvem vstal a podával mu ruku. ohn v něm poznal toho, který ho předešlého dne sledoval ve vesnici.
    „Vítej,“ řekl muž pevným hlasem a stiskl pravou ruku Johnovi, který ji k němu automaticky napřáhl. „Už na tebe dlouho čekáme.“

    Čtvrtá kapitola

    „Na mě?“ vykulil John oči na chlapíka před sebou. Kolem se ozvalo souhlasné mručení.
    „Ano, na tebe,“ odvětil muž.
    „Poslyšte, to musí být nějaké nedorozumnění. Já jsem se tady ocitl v podstatě náhodou,“ začal vysvětlovat John. Na tváři všech přítomných se objevilo překvapení. Vůdce se zatvářil znepokojeně, ale pořád se usmíval
    „Přišel jsi přece portálem v domě předků, ne?“ zeptal se opatrně.
    „No, to asi ano, ale…,“ odvětil John a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Pomalu mu začínalo docházet, co se vlastně stalo a co si ti lidé myslí.
    „No, tak potom jsi to ty, na koho čekáme,“ oddychl si vůdce i ostatní v jeskyni a atmosféra se citelně uvolnila.
    „Já jsem Larak,“ představil se sedící muž a pokývl hlavou „Jsme Bratrsvo pentagramu a já jsem jeho vůdce. Možná jsi už o nás slyšel, ostatní nám říkají Zapovězení,“ dodal a s úsměvem pokynul Johnovi, aby si přisedl k němu.
    „Já jsem John Sheppard,“ odpověděl prostě John a bylo mu jasné, že nemá cenu dodávat podplukovník, protože by to těm lidem stejně nic neřeklo, stejně jako na mnoha jiných místech, která navštívil. Pak se vděčně posadil vedle Laraka. Před sebou měl velký kámen s pentagramem. Nyní byla Johnovi jasná souvislost s tím zařízením, kterým se sem dostal. Sice měl ještě hodně otázek, ale měl ten dojem, že teď se asi dozví odpovědi na mnohé z nich a tak jen tiše seděl a na nic se neptal. Nějaký mladý muž mu přinesl misku s vodou a John ji hltavě vypil až do dna.
    „Díky,“ řekl a utíral si mokré rty hřbetem ruky. Vedle Laraka se objevila mladá žena a John v ní poznal tu, která mu předtím pomohla na útěku. Nyní bez kapuce viděl, že má dlouhé zrzavé vlasy, hezký pihovatý obličej a v očích se jí mísila vážnost s šibalskými ohníčky. John k ní mlčky pokývl na důkaz toho, že ji poznal a že děkuje a ona si sedla vedle Laraka.
    „To je moje dcera Liana,“ představil ji Larak Johnovi. John se na ni unaveně usmál. Liana si ho zvědavě prohlížela a přitom si sundala dlouhý plášť s kapucí. Pak se odněkud objevily další dvě ženy a podávaly jim misky s kouřící polévkou, tedy aspoň pokud to mohl John identifikovat. S chutí se pustil do jídla.
    „Myslím, že bychom ti měli povykládat vše od začátku,“ spustil Larak, zatímco John si užíval první jídlo po dlouhé době a hltavě do sebe házel jedno sousto za druhým. Přikusoval k polévce nějaký chleba a momentálně se cítil téměř blaženě. S plnou pusou přikývl, jako že poslouchá a ládoval se dál. Ostatní lidé v jeskyni se sesedli kolem Laraka blíž a v jejich očích se odrážely plápolající pochodně. Stíny tančily po stěnách a na chvíli si John připadal jako v jiném světě. Atlantis se všemi vymoženostmi a technickými zázraky bylo na hony daleko a od chvíle, kdy město opustil, se stalo tolik věcí. Zasmušil se při vzpomínce na všechny, které zanechal v pochybách, co se s ním stalo, ale rychle ty myšlenky zahnal. McKay určitě něco vymyslí, řekl si. Vždycky něco vymyslí, ujišťoval se zoufale.
    „Před mnoha a mnoha generacemi si předkové postavili na naší planetě výzkumnou laboratoř. Přišli k nám ze svého slavného města a po několik let laboratoř využívali ke svými výzkumům. Válka s Wraithy byla v plném proudu a jak tvrdili, snažili se vynalézt něco, co by Wraithy jednou provždy porazilo,“ pokračoval Larak. Johna napadlo, že to souhlasí s tím, co bylo napsáno na displeji toho zařízení na Atlantis. Minulost se spojí s budoucností a nepřemožitelným se staneš. I McKay a Zelenka pak potvrdili, že by se mohlo jednat o nějakou zbraň.
    „Proč si předkové postavili laboratoř zrovna tady?“ zajímalo ho.
    „Zřejmě proto, že zde nemáme kruh předků a bylo méně pravděpodobné, že je Wraithové objeví,“ odpověděl Larak. John přikývnul. To znělo logicky. A podle toho, co Larak řekl, se tedy nepřenesl někam do minulosti, tedy aspoň ne do doby, kdy Antikové obývali Atlantis.
    „Vědci, kteří zde pobývali, byli moudří a s naším lidem žili ve vzájemné shodě,“ ujala se slova Liana. Přisunula se blíž k otci, aby na ni bylo líp vidět a pokračovala v jeho vyprávění.
    „Pak se však něco stalo a předkové zde dlouho nebyli. Náš lid žil v domnění, že byli poraženi ve válce s Wraithy, ale laboratoř udržovali a hlídali dál. Pak se jednoho dnes objevil v portálu jeden z vědců, Triam.“
    „V portálu?“ přerušil ji John. Už předtím se chtěl zeptat na ono zařízení, kterým se sem dostal a nyní byla zřejmě vhodná chvíle. Liana s otcem se na sebe podívali. Jejich pohled byl plný obav, zřejmě čekali jinou reakci od někoho, kdo tím portálem přišel, pomyslel si John. Brzy si uvědomí, že on není ten, za koho ho asi mají, ale zatím nebylo nutné sdělovat podrobnosti. Vyslechne si příběh do konce a pak se uvidí.
    „Portál sestrojili vědci, aby se mohli bezpečně a rychle dostat kdykoliv do své laboratoře a zpět,“ vysvětlovala Liana.
    „Takže se tím portálem dá projít zpět,“ nadšeně konstatoval John. Hned viděl svůj osud růžověji. S jídlem se mu vrátila síla a odhodlání, navíc začal spřádat v hlavě plán, jak vyzrát na wraithskou královnu, což podle jeho mínění nebylo tak těžké. Horší bude přesvědčit její věrné služebníky, že si vybrali špatnou stranu barikády.
    „Ano, ale my nevíme, jak,“ odpověděla Liana. „Poté, co Triam přišel na naši planetu, už se zpět nevrátil a zůstal zde až do své smrti. Do konce života se snažil dokončit svou práci, ale zdálo se, že nemá úspěch. Když cítil, že se blíží jeho konec, shromáždil veškeré svoje poznatky a zanechal je těm, kdo by z nich mohli těžit dále.“
    „A vysvětlil vám Triam, proč se vrátil sám a co se stalo s ostatními předky?“ zajímalo Johna.
    Liana se odmlčela a její otec pokračoval v příběhu.
    „Ano. Vyprávěl nám, že válka s Wraithy již byla prohraná a proto se předkové rozhodli, že opustí město a potopí je na dno oceánu. Jediný on, Triam, se chtěl vrátit a pokračovat ve výzkumu. Ostatní ho však nenásledovali a tak Triam jediný prošel naposledy portálem a usadil se zde. Dle jeho slov prý portál na druhé straně zajistil nějakým opatřením, které nedovolí nukomu jinému než předkům, aby jím prošel.“ Vyprávění Johnovi dávalo smysl. Portál byl očividně jen pro lidi. I kdyby ho Wraithové někdy objevili, nidky by se jim nepodařilo krze něj dostat. Všechno do sebe zapadalo, až na tu podivnou vládu Wraithské královny. Už už se chtěl na tohle zeptat, když Larak začal vyprávět dál.
    „Před svou smrtí Triam schoval svoje vědecké výsledky a jen jednomu člověku sdělil, kde jsou uloženy. Tomuto člověku se začalo říkat Strážce pentagramu, podle tvaru portálu,“ dodal a odmlčel se.
    „A co to má společného se mnou?“ zeptal se konečně John, kterému bylo jasné, že bude muset s pravdou ven. Pokud ti lidé očekávali, že dokončí práci onoho Triama, pak nebyl ten pravý. Larak na něj vážně pohlédl a pak se zvedl. Pomalu přistoupil ke kamennému podstavci s pentagramem a sáhl někam dolů k zemi. John uslyšel cvaknutí, jak zřejmě někde zmáčkl nějaké skryté tlačítko.
    V kameni to zarachotilo a po chvíli se začala otevírat střední část pentagramu, až se otevřela natolik, že bylo vidět do dutiny, která v kameni byla. John překvapeně odložil misku se zbytkem polévky, zvedl se a přistoupil k pentagramu. Larak sáhl dovnitř a vytáhl nějakou malou věc. Podal ji Johnovi. Jakmile ji vzal John do ruky, věcička se červeně rozzářila a všichni přítomní vydechli úžasem. Tak teď už jim nevysvětlím, že mají špatnou osobu, blasklo Johnovi hlavou a bylo mu jasné, co drží v ruce. Byla to tatáž krabička, jako ty, které se zasouvaly do jednotlivých sloupů portálu. Jediný rozdíl byl v tom, že tahle reagovala jen na antický gen, který Larakovi lidé neměli.
    Larak i ostatní lidé hleděli na Johna s posvátnou úctou.
    „Dobře, přestaňte na mě takhle hledět,“ pokusil se John situaci trochu odlehčit, protože mu úloha dlouho očekávaného vysvoboditele nebyla moc příjemná.
    „Všechno vám vysvětlím,“ pokračoval a obrátil se na Laraka a Lianu.
    „Ne…,“ přerušil ho Larak. „Nemusíš nic vysvětlovat. Všechno je tak, jak předpověděl Triam.“ John v duchu zaúpěl. Tak tohle bude těžsí než si myslel. Larak pokračoval.
    „Když Triam předával svoje vědění prvnímu Strážci pentagramu, řekl mu, že jednou se portál znovu rozsvítí a přijde jeho potomek, který dokončí jeho práci. Nově příchozí přijde z Města předků a tomu je nutno předat tuto věc,“ ukázal na krabičku v Johnově ruce. „Pokud se tato úschovna poznatků rozzáří, je to důkazem, že jsme se dočkali toho, na koho tak dlouho čekáme,“ dodal a chystal se pokračovat.
    Sheppard ho však přerušil pokynem ruky.
    „A co to proroctví říká, že mám udělat?“ zeptal se v obavách. Modlil se, aby z něj neudělali nějakého krále či něco podobného. Co se jeho týkalo, byl rozhodnut jim pomoct od Wraithky, ale na nějaké usazování se v čele lidu této planety ani nemyslel. Čekal, že se tady stejně co nevidět objeví McKay a ostatní, takže pokud by šlo o to, prozkoumat odkaz Triama ukrytý v paměťovém zařízení, tak adepta by už měl. A jestli si chtějí místní lidé zvolit nějakého vůdce, pak si budou muset najít někoho jiného.
    „Dle Triamova proroctví máš dokončit jeho výzkum a poté zbavit svět Wraithů jednou provždy. Já, jako současný Strážce pentagramu, ti předávám jeho odkaz,“ jednoduše a věcně odpověděl pevným hlasem Larak.
    „No vidíte, a v tom to právě je,“ reagoval John. „Já nejsem věděc. Cokoliv je v tomto uloženo,“ pokračoval a otáčel stále zářící krabičku v ruce, „pak to nedokážu rozluštit,“ dokončil.
    Larak a jeho lidé se tvářili rozpačitě. Tohle si po příchodu spasitele neočekávali. Liana si ho prohlížela se zaujetím. John Sheppard se jí líbil, ale nechápala, proč se tak brání tomu, co mu bylo předpovězeno. Že by vrozená skromnost? I když ho téměř neznala, z jeho výrazu tváře vyzařovala inteligence a odvaha. Ať si říká co chce, ona cítila, že tento člověk přinese do jejich životů změnu a že jeho příchod bude začátkem nového života na jejich planetě.
    „Poslyšte,“ řekl rychle John, když viděl, jak se zatvářili zklamaně. „To ale neznamená, že když já nejsem vědec, že je všechno ztraceno. U nás je vědců spousta a pokud jsem tím portálem prošel já, pak oni projdou taky a rádi udělají, co bude v jejich silách.“ Zavládl šum.
    „Takže se předkové do svého města vrátili?“ zeptal se Larak s nadějí v hlase.
    „Ne tak docela,“ vysvětloval John. „Jsme jejich hodně vzdálení potomci. Jsme cestovatelé vesmírem a přišli jsme na Atlantis, tak se město předků jmenuje, z planety zvané Země. Je někteří z nás mají tuto schopnost,“ zamával zářícím předmětem ve vzduchu. „Ale jsme ochotni vám pomoct, pokud to bude jen trochu možné.“
    John se posadil zpátky na kámen a antické zařízení položil vedle sebe. To okamžitě zhaslo a leželo tiše na zemi vedle něj. Ostatní se uvolněně posadili také a vzrušeně mezi sebou diskutovali o tom, co je asi čeká. John se obrátila na Laraka a konečně se dostal k tomu, co ho zajímalo nejvíc.
    „Tak, a teď mi řekněte, jak se se ksakru dostala ta zatracená rudovlasá upírka, co vám vysává kamarády,“ vyklopil ze sebe rychle a pustil se do zbytku polévky.

    Po zuby ozbrojený tým podplukovníka Shepparda bez podplukovníka Shepparda stál shromážděn v místnosti s pentagramovým portálem a dolaďoval poslední detaily nadcházející cesty. Společně s nimi tam čekal tým majora Lorna včetně majora Lorna a Elizabeth s dr. Zelenkou, kteří dohlíželi na hladký průběh odchodu na misi. Rodney McKay byl obklopen několika kufry, do nichž vtěsnal co nejvíce vybavení, které podle jeho mínění mohlo být potřeba, ale přesto se tvářil naštvaně, protože se mu tam nevlezlo všechno tak, jak by chtěl.
    Dlouho do noci se bavili tím, že plánovali misi do nejmenších podrobností a Ronon s Teylou se podrobili genové terapii, aby mohli projít portálem také. Potom dr. Weirová přikázala, že mají jít všichni spát, protože unavení na misi rozhodně nepůjdou. Už tak je riskantní, tak ať se na to aspoň pořádně vyspí. Stanovila odchod na jedenáctou dopolední a přesně v jedenáct se vydala dolů, aby osobně dohlédla, jak jí portálem mizí její nejlepší lidé s vědomím, že se třeba už nikdy nevrátí. Žaludek měla z toho sevřený a kdyby bylo na ní, šla by do toho hned s nimi. Bylo jí však jasné, že nesmí nechat Altantis bez velení a riziko bylo příliš velké. Stejně to cítil dr. Zelenka, který byl rozhodnut jít s nimi, dokud mu to Elizabeth nezakázala, protože nechtěla přijít o dva své nejlepší vědce najednou. Řekla mu to na rovinu. Pokud se McKay nevrátí, pak on bude jediný, kdo Rodneyho v jeho práci zastoupí. Rodney, který byl u rozhovoru přítomen, prohlásil, že si to teda nemyslí, ale že v něketrých méně náročných úkonech by mohl být Zelenka prospěšný.
    Teď stáli připravení před portálem a pět z nich si stouplo ke sloupkům, aby ho aktivovalo. Vytryskly paprsky a vytvořily uprostřed známý pentagram. Pak Zelenka hodil do pentagramu čtyři základní elementy a světlo uprostřed začalo bublat a vířit a měnilo barvu.
    Všichni chvíli stáli a pak se pohnul Ronon, který už chtěl být na druhé straně, ať se stane cokoliv. Vykročil směrem ke světlu a chystal se do něj vstoupit.
    „Počkej,“ ozvala se Elizabeth. Ronon se zarazil a otočil se naštvaně k ní. Teď už mu v odchodu nezbrání, i kdyby se na hlavu stavěla, říkal si v duchu.
    „Hodně štěstí,“ řekla však jen tiše Elizabeth a s pohledem plným obav mu pokynula.
    Ronon opětoval pokývnutí a pak neohroženě vkročil do světla. Stejně jako předtím u podplukovníka Shepparda, Ronona obklopily barevné paprsky a než se všichni stačili vzpamatovat, byl pryč. Všichni postupně učinili totéž, až v místnosti zůstala jen Elizabeth a Radek Zelenka a oba se sevřenými srdci hleděli na ztichlý portál, v němž zmizeli jejich přátelé.

    John se probudil do studeného rána. Chvíli ležel a přemítal, kde vlastně je, když si vzpomněl na události předchozí noci. Ležel na v jeskyni na prostém lůžku ze slámy a byl přikrytý hrubou, ale teplou příkrývkou. Posadil se a zhluboka zívl. Necítil se moc odpočatě, musel spát jen pár hodin, protože už když přišel do jeskyně, začínalo se rozednívat. Jeho lůžko bylo v jedné z bočních malých jeskyní kolem hlavního sálu s pentagramem. Všude panoval klid, všichni ostatní ještě očividně spali. John si tedy ještě na chvíli taky lehl a v hlavě si promítal vše, co se minulé noci dozvěděl.
    Poté, co se Laraka zeptal na Wraithskou královnu, dozvěděl se zbytek příběhu, který se odehrál na této planetě. Podle Larakových slov žili obyvatelé planety spokojeně ještě dlouho po smrti Antika Triama, který jim zanechal svoje učení a vyslovil proroctví. Kupodivu se Wraithové této planetě asi dlouho vyhýbali, což John připisoval správnému odhadu Antiků, že bez brány je planeta mnohem hůř přístupná. Sheppard sice netušil, v jaké části galaxie planeta je, ale pokud byla hodně vzdálená z dosahu wraithských lodí, mohlo trvat dlouho, než na ni Wraithové přišli. Jak se později John dozvěděl, planeta se jmenuje Pelona a Peloňané si po několik generací předávali příběh o dávném předkovi, který kdysi na Peloně bydlel. Pouze Strážci pentagramu však znali celý příběh a pečlivě střežili tajemství ukryté v kamenném pentagramu v hluboké jeskyni, kam ho Triam uschoval.
    Peloňané žili spokojeně prostým životem, a i když na jejich planetě byla antická laboratoř, u nich samotných se nikdy nevyvinuly znalosti natolik, aby došlo k nějakému technologickému pokroku. Pelona však pozornosti Wraithů neunikla a jednoho dne se zjevila na obloze Wraithská mateřská loď, která Pelonský lid téměř vyhubila. Strážce pentagramu a pár dalších lidí se ukrylo v jeskyni. Ostatním se zachránit nepodařilo. Na dlouhou dobu měli přeživší Peloňané pokoj, ale za nějakou dobu mezi nimi začalo docházet ke sváru. Rozdělili se proto na dvě skupiny. Jedna věrně střežila v čele se Strážcem pentagram, druhá tvrdila, že se jedná jen o báchorky, kterým nelze věřit a přestěhovala se zpět do vesnice. Strážců však bylo málo a postupně zmizeli úplně. V jeskyni s pentagramem zanechali na zdech v nápisech a kresbách celý příběh, kdyby se náhodou jednoho dne předkové vrátili.
    Jenže vrátili se Wraithové. Tedy vrátil se jeden Wraith. Na planetě nouzově přistála mateřská loď, na jejíž palubě z neznámého důvodu byla jen královna. Peloňané viděli její přistání, jenže Wraithové se neobjevili. Brzy se však začali ztrácet lidé a Peloňané začali pátrat proč se tak děje. Stalo se, že královna při tom, jak se skrývala na Peloně, objevila opuštěnou antickou laboratoř. Poznala antický design, ale jinak neobjevila žádné stopy po přítomnosti antiků. Wraithka prozkoumala celou laboratoř, ale nenašla nic, co by se jí mohlo hodit k opravě její lodi.
    Peloňané, kteří se vydali do okolí vesnice hledat příčinu mizení jejich sousedů, objevili královnu v antické laboratoři zrovna, když si prohlížela portál, který tam zanechal Triam. Jeden z nich vykřikl, že proroctví, které považovali za pohádku, se splnilo. Nikdo z nich předtím Wraitha neviděl, takže svůj omyl nepoznali a královna toho patřičně využila. Pro jistotu hned na místě vysála jednoho z nich, čímž si zajistila to, že se nepříliš moudří vesničené ze strachu podrobili a od té doby jí sloužili. Aby se cítila jako doma, postupně si královna vybavila antickou laboratoř po svém s použitím svojí lodě neschopné letu a po generace si vybírala mezi vesničany podle vzhledu ty, kteří jí byli pak věrnými služebníky. Proto se jejími posluhovači stali jen světlovlasí muži, aby jí připomínali to, čím byla. Zajišťovali jí stálý přísun potravy a brzy už bylo zapomenuto původní proroctví a královna už tisíce let vládne na Peloně vládou strachu a bezpráví. Její vláda je přerušována staletími spánku, ale Peloňany nikdy nenapadlo se jí jakýmkoliv způsobem zbavit. Strážci pentagramu postupně zmizeli z myslí jejích obyvatel.
    Přesto se občas mezi vesničany našel někdo, kdo nesouhlasil s tím, jak se věci na Peloně mají. Většinou se však královna s odpůrci vypořádala tak, že si je dala k večeři. Jenže pak se objevil mladý muž jménem Larak. Sem tam zaslechl mezi lidmi povídačky o tajemné jeskyni uprostřed lesů, kde je ukryto proroctví předků. Larak se vydal do lesa a jeskyni našel. Na stěnách jeskyně byly vyobrazeny obrázky událostí z dávných let a z nápisů, které tam zanechali dávní Strážci, Larak vyčetl, jaké bylo doopravdy proroctví. Rozhodl se, že se stane Strážcem pentagramu a se skupinkou vesničanů, kteří se k němu přidali, utekl z vesnice a od té doby se skrývají v lesích a jeskyních a opět se snaží obnovit pradávné proroctví. Začali mezi vesničany zasévat semínka pochyb o vládě Wraithské královny a mnoho z nich jim uvěřilo.
    John se ocitl na Peloně zrovna v době, kdy královna řešila problém s rebelanty, kterým se začalo říkat Zapovězení. Dozvěděla se o proroctví Strážců pentagramu od jedné ze svých obětí a když se objevil Sheppard, začala se cítit ohrožená. Nikdo však netušil, že poslední dobou začala pociťovat, že se příslušníci její rasy blíží. Ten pocit v ní stále sílil a ona poznala, že již brzy nebude na této planetě jediná. Zdá se, že někdo probudil její druhy z dlouhého spánku a přinutil je hledat nová místa s potravou.

    Pátá kapitola

    John a Larakovi lidé se blížili k vesnici. Chtě nechtě se k nim musel John přidat jako jejich vůdce, protože oni považovali jeho příchod za znamení a všichni teď čekali, co udělá. V duchu přemýšlel, jaké mají proti wraithským zbraním možnosti. Strážci pentagramu měli sice v jeskyni slušně vybavenou zbrojnici, jenže v ní nebyla ani jedna puška, pistole nebo něco podobného. Tak se tedy všichni po zuby vyzbrojili tyčemi, kopími, luky a šípy a vyrazili. John měl zlé tušení, že tohle nedopadne dobře. Obdivoval ty lidi, že mají odvahu udělat něco takového, ale chyběl mu plán. Dokonce neměli ani plán B. Zdálo se mu, že poslední dobou plány B nějak zanedbával.
    Najednou se John zastavil a pokynul ostatním, aby udělali totéž. Larak a Liana, kteří šli přímo za ním, se rozhlíželi kolem sebe, co se děje. John si přiložil ukazováček k ústům na znamení, že mají být potichu. K jeho uchu dolehl vzdálený zvuk, který se mu zdál nepříjemně povědomý. Pak údivem rozšířil oči.
    „Wraithské stíhačky,“ zašeptal. Mezi Larakovými lidmi nastal šum. Všichni otočili oči k Sheppardovi
    „Co je to?“ zeptala se Liana.
    „No, to jsou takové malé lodě, jimž Wraihové chytají lidi,“ vysvětloval John. V tu chvíli zvuk stíhaček zesílil a z vesnice se ozvaly výkřiky. Strážci pentagramu na nic nečekali a rozběhli se lesem směrem do vesnice.
    „Ne, počkejte,“ snažil se je John zadržet, ale oni ho neposlouchali. Měli ve vesnici rodiny a přátele a běželi jim na pomoc. S Johnem zůstali jen Larak a Liana.
    „Sakra,“ zaklel John.
    „Co budeme dělat,“ zeptal se Larak.
    „Musíme jim na pomoc,“ připustil John. „Ale je to beznadějné, mají lepší zbraně a je jich….,“ pokračoval.
    „Ne,“ zarazil ho Larak. „Tohle je den, na který jsme čekali. Nemůže to být naše prohra. V proroctví se říká, že ….“
    „Kašlu na vaše proroctví,“ zvýšil hlas John. Liana na něj vytřeštila oči. Larak se zamračil. „Nechápete to? Já jsem se sem dostal náhodou. Svou vlastní hloupostí. Nemůžu vám pomoct s tím antickým vynálezem. Jsem jen voják, ne nějaký zatracený vědec,“ rozčiloval se.
    „Pak nám můžeš pomoct alespoň bojovat,“ řekl klidným hlasem Larak. Otočil se, pokynul Lianě a oba dva zamířili k vesnici. John tam chvíli bezradně stál a koukal na dlouhou tyč, kterou držel v ruce. Samozřejmě, že jim pomůže, ale poznal už hodně podobných vesnic vypleněných Wraithy a věděl, že šance jsou nulové.
    „Sakra, sakra, sakra,“ zaklel znova a rozběhl se za Larakem a Lianou. Bože, ať to není moje chyba, že sem Wraithové přišli zrovna teď, pomyslel si ještě v duchu.

    Ronon hlídkoval u dveří a čekal, až se poslední člen mise objeví uprostřed portálu. V ruce měl připravenou svoji pistoli a tvářil se nedočkavě. Teyla a tým majora Lorna se schovali ke stěnám a Ronon otevřel dveře. Fungovaly stejně jako dveře na Atlantis. Sotva je otevřel, všichni ztuhli. Z dálky k nim dolehly zvuky wraithských stíhaček a křik nějakých lidí. Rodney se vyčítavě podíval po ostatních.
    „No skvělé,“ řekl s ironií v hlase. „Ocitli jsme se uprostřed wraithské sklizně.“
    Ronon si prohlédl prostor za dveřmi a pak se vrátil zpátky do místnosti s portálem.
    „Je to divné,“ sdělil ostatním. Ti se na něj podívali s otázkou v hlase. „Tahle místnost je sice antická, ale venku to vypadá spíš jako na mateřské lodi,“ vysvětloval.
    Všichni chvíli bezradně stáli, když major Lorne promluvil.
    „OK. Já s mým týmem a Rononem půjdeme ven prozkoumat, co se děje a Teyla a Rodney zůstanou tady a budou se snažit zprovoznit to zařízení, abychom se mohli dostat zpět,“ rozhodl a pokýval na Teylu. Ta se mírně zamračila. Nechtěla zůstávat tady, chtěla bojovat. Ale byla zvyklá poslouchat rozkazy od Shepparda, tak jen přikývla.
    Rodney začal otevírat svoje kufry a chystal se prozkoumat portál. Ronon, Lorne a další tři mariňáci se pomalu a opatrně vydali do útrob podivné stavby.

    John doběhl na lesnatý vršek nad vesnici a před ním se otevřel pohled na množství stíhaček kroužících nad vesnicí a prchající skupinky lidí mezi domy. Uviděl několik Wraithů s maskami na obličejích, jak procházejí uličkami a zoufalé vesničany, jak se jim snaží ubránit tím, co právě našli po ruce. Na zemi leželo několik mrtvých a pár domů hořelo od zásahů ze stíhaček. Vládl tam chaos a lidé pobíhali zděšeně sem a tam a v tu chvíli bylo jedno, kdo je obyčejný vesničan a kdo je poskok wraithí královny. Nově příchozím Wraithům bylo jedno, jak je kdo oblečen. Byli to všechno lidé a jakou měli barvu vlasů, to bylo nepodstatné. Na několika místech viděl John Wraithy vysávat ubohé vesničany, jinde se marně snažili lidé utéct před průhledným paprskem z prolétající stíhačky.
    Na kraji u jednoho z domů zahlédl John zoufalou Lianu, jak se snaží ubránit dvěma Wraithům, ale pomalu jim podléhala, až ji jeden uhodil do obličeje obrácenou stranou svojí zbraně. Liana se skácela a Wraithi ji popadli každý za jednu paži a táhli ji pryč. John sevřel pevně tyč v ruce a rozběhl se jí dolů na pomoc. Skočil mezi ně a jednoho z nich praštil tyčí do zad. Ne, že by mu to nějak ublížilo, ale překvapeně pustil Lianu a otočil se k Johnovi. Vzápěti odstal další ránu do obličeje a pak další a další. John využil okamžik překvapení a vytrhl mu z ruky zbraň, kterou pak bleskurychle obrátil k druhému Wraithovi a vystřelil na něj. Ten se skácel k zemi a John okamžitě vystřelil na druhého Wraitha, který se chystal na něj znovu zaútočit. Pak pro jistotu vystřeli na oba ještě jednou a zvedl Lianu, která se mezitím vzpamatovávala, ze země.
    „Děkuji,“ řekla.
    John vzal druhou Wraithí zbraň.
    „Na, vem si tohle,“ podal ji Lianě a společně se rozběhli do ulic vesnice.

    Rodney docela rychle zjistil, že portál se mu nepodaří zprovoznit. Na jednom sloupku totiž chyběla ona malá krabička a bez ní nebylo možno portál aktivovat. Chvíli rozčíleně chodil kolem a mumlal si něco pro sebe a Teyla postávala rozpačitě opodál. V ruce měla připravenou P90, kdyby na ně náhodou někdo zaútočil. Byla netrpělivá, protože slyšela zvenčí zvuky boje a přitom stála tady a poslouchala McKayovy nářky.
    „No, definitivně se odsud nedostaneme,“ prohlásil najednou Rodney. Zatvářil se rezignovaně a sedl si na zem. Z levé kapsy vytáhl energetickou tyčinku, roztrhl obal a zakousl se do ní.
    Teyla protočila panenky.
    „Rodney, tak aspoň půjdeme ven a pomůžeme ostatním,“ navrhla.
    „Zbláznila ses?“ vyjekl.
    „Tady nejsme nic platní. Portál nefunguje, jak sám říkáš,“ přemlouvala ho Teyla. „Pojď, zkusíme se aspoň porozhlédnout kolem. Třeba najdeme něco, co by se ti mohlo hodit.“
    Rodney zvážil její slova a uznal, že by mohla mít pravdu. Vstal, vzal si pistoli a oba vyšli opatrně ze dveří místnosti. Překvapeně procházeli mezi zdmi wraithského a antického designu, až došli do chodby, kde byli v kójích uskladněni lidé k potravě. Rodney si vzpomněl na nepříjemné zkušenosti, které s těmito kokony měl. Teyla se rozhlédla kolem a když se nikdo neobjevoval, přistoupila k jedné kóji a zkusila ji nožem rozříznout. Vevnitř se něco pohnulo.
    „Rodney, jsou tady živí lidé,“ vykřikla a oba se pustili do rozřezávání kokonů a vytahování lidí ven. V zápalu práce si ani nevšimli pohybu na konci chodby. Ti lidé, kteřá byli ještě naživu, vyčerpaně vylézali ze stěn a vděčně děkovali Rodneymu a Teyle. Oba však věděli, že jejich vysvobození je pouze dočasné. Venku to nevypadalo na to, že by Wraithi prohrávali a překvapení vesničané rychle vybíhali z budovy jen aby zjistili, že venku zuří bitva a že jejich vesnice je v plamenech.
    Když pustili posledního člověka, Rodney úplně zapomněl na strach a spokojeně si otřel ruce o kalhoty. Teyla se sehnula k zemi pro samopal, když Rodney uslyšel v levém uchu zasyčení a rychle se otočil. Hleděl do očí rudovlasé královny. Rodenymu ztuhly rysy ve tváři a jako zkamenělý stál před štíhlou Wraithkou, která ho provrtávala pohledem.
    Teyla se pomalu zvedla a zamířila samopalem na královnu. Ta bleskurychle popadla Rodneyho pod krkem a postavila se za něj. Rodney se vzpamatoval a začal se vzpouzet v královnině sevření. Na to nebyla královna připravená, povolila stisk a Rodney se vyprostil a spadl na zem. Teyla se chystala vystřelit, když se z do chodby vyřítili dva muži ve wraithském oblečení a zabránili jí ve výstřelu. McKay na chlapíky vyvalil oči a nezmohl se na žádný odpor, když jeho i Teylu drželi.
    „Zavřete je,“ rozkázala jim královna.
    Muži je mlčky popostrčili a odvedli je do jedné z cel na konci chodby. Pak zůstali stát přede dveřmi a hlídkovali.

    Ronon a ostatní mariňáci vyběhli z budovy, kde byla antická laboratoř a uviděli stejný obrázek, jakoz druhé strany vesnice podplukovník Sheppard. Ronon na nic nečekal a vrhnul se do válečné vřavy.
    „Horká hlava,“ zavrtěl hlavou Lorne a následoval ho.
    Ronon kosil jednoho Wraitha za druhým, ale jako by jich stále přibývalo. S týmem mariňáků procházeli uličkami vesnice, vyhýbali se paprskům stíhaček a snažili se pomáhat vesničanům, kteří překvapeně hleděli na cizí muže vládnoucí tak mocnými zbraněmi. Uprostřed vesnice bojoval o život Larak a dalšími Strážci pentagramu a snažil se postupně ustupovat s ostatními na kraj vesnice.
    „Musíme se dostat do jeskyně,“ křičel zrovna, když se k nim probojoval Ronon a major Lorne.
    „Pozor,“ zařval Lorne a nad nimi se objevila stíhačka. Všichni se vrhli na stranu a podařilo se jim vyhnout paprsku. O pár metrů dál však stíhačka nabrala mladou dívku, která utíkala uličkou a neměla se kam schovat. Zbyl po ní jen zoufalý výkřik v uších ostatních, kteří zatím zůstali.
    „Vy jste přišli taky portálem?“ zeptal se jich udýchaně Larak. Lorne nejdříve nechápal, na co se ho ptá, ale pak mu svitlo.
    „Ano,“ odpověděl. Na chvíli se situace uklidnila, tedy aspoň v té části vesnice, kde zrovna stáli. Ronon stál na rohu jednoho domu a s pohledem upřeným na detektor známek života hlídal, zda se neblíží Wraithové. Konečně měli čas ho použít.
    „Pak jste přátelé Johna Shepparda,“ usmál se Larak.
    „Vy jste ho viděl?“ reagoval Ronon, který ho zaslechl. Aspoň teď měli jistotu, že se sem podplukovník Sheppard dostal a je pravděpodobně živ a zdráv. „Kde je?“ zeptal se ještě dychtivě Ronon.
    Larak začal v krátkosti vysvětlovat, co se stalo a jak se setkali s Johnem Sheppardem. Jenže vyprávěni nedokončil, protože Ronon je upozornil, že se blíží několik Wraithů. Ukázal Lornovi tečky na detektoru a vzápětí se na konci uličky objevila skupinka maskovaných Wraithů. Ronon okamžitě začal pálit a oni nečekali a střelbu opětovali. Larak začal ustupovat na konec vesnice a chtěl je odvést do lesa. V jeskyni pentagramu by byli relativně v bezpečí. Jenže nic nešlo tak, jak si představovali. Na druhé straně ulice se objevili další Wraithi a odřízli jim cestu k ústupu. Ronon, Lorne a jeho tým stříleli, jak se dalo, ale Wraithové taky nezaháleli, takže několik vesničanů padlo k zemi a jeden z týmu majora Lorna dostal přímý zásah do prsou.
    Ronon zařval vzteky a ještě urputněji střílel do blížících se Wraithů. Boj byl však beznadějný. Ronon a ostatní rezignovaně zvedli ruce a položili zbraně na zem. Z vesničanů zůstal na nohách jedině Larak. Wraithové se blížili a na obloze se objevila další stíhačka, když v tom se zezadu vyřítila další skupinka vesničanů v čele s Rodneym McKayem a Teylou těsně následovanými oněmi dvěma muži, kteří je před chvílí odváděli do cely. Překvapení Wraithové neměli čas se bránit a Ronon využil situace, sebral pistoli a začal střílet na Wraithy na druhé straně. Když byli mimo nebezpečí, seskupili se na konci ulice a všem poraženým Wraithům sebrali jejich pušky. Rozdali je veničanům, aby se mohli bránit.
    „Rodney, kde se tu berete, nemáte náhodou zprovoznit ten portál?“ zeptal se Lorne.
    „Není zač, majore,“ odpověděl naštvaně McKay. „A ano, měl bych, ale nemůžu. Chybí mi jedna důležitá součást,“ dodal. Lorne se zastyděl a mírnějším hlasem dodal.
    „Ah, promiňte, díky za záchranu. Tady Larak se setkal s podplukovníkem Sheppardem. Měl by být někde tady,“ vysvětloval.
    „Jaká věc vám chybí na zprovoznění portálu?“ vložil se do hovoru Larak.
    „No, taková malá krabička, ale tomu byste stejně nerozuměl,“ odpověděl Rodney.
    „Myslíte tu, co má John Sheppard?“ nenechal se odbýt Larak.
    „Vy jste ji našli?“ reagoval překvapeně Rodney.
    „Celý čas jsme čekali, až ji předáme našemu spasiteli,“ vysvětloval Larak.
    „O ne, zase ta stejná písnička – John spasitel,“ odfrknul si Rodney znechuceně. „A máte ponětí, kde by mohl být?“
    Larak jen bezradně zavrtěl hlavou.

    John a Liana byli schovaní za křovím u antické laboratoře a pozorovali skupinku Wraithů, jak rozmlouvají s královnou. Ta před chvílí vyšla z budovy a příchozí Wraithi nemohli být víc překvapeni, když ji uviděli vycházet ven. John zaslechl útržky rozhovoru. Jak předpokládal, na orbitě planety čekala mateřská loď a na tuhle planetu zavítali, protože zachytili signál, který vysílala havarovaná Wraithlá loď. Ta, na které před mnoha tisíci lety přistála královna.
    Liana pozorně poslouchala.
    „Co s námi chtějí udělat?“ zeptala se potichu Johna, který ležel na břiše vedle ní a skrz listí sledoval Wraithy.
    „Nic zvlástního. Nakrmí se a odletí,“ odpověděl věcně. „Jenže pak se zase za čas vrátí. Zažil jsem to už mnohokrát,“ dodal.
    „A podaří se nám někdy se jich zbavit?“
    John na ni vážně pohlédl a pokrčil rameny.
    „Co se stalo na těch ostatních planetách,“ naléhala Liana.
    „Wraithi jejich obyvatele úplně vyhubili,“ řekl nakonec John.
    Liana zasmušile hleděla na Wraithy a přemítala, že Johnův příchod nebyl doprovázen jejich svobodou tak, jak si představovali. Všude viděla jen hrůzu a beznaděj. Chtěli se zbavit nadvlády jedné královny a přitom místo ní přišlo mnohem víc nepřátel. Mnoho jejích známých bylo mrtvých a ona sama neviděla moc naděje, že by dnešní den přežila.
    V následujících chvílích se stalo mnoho věcí. Od vesnice se přiřítilo pár mužů z vesnice. Někteří měli na sobě Wraithský oděv, někteří ne. Všichni však očividně čekali, že se jim nic nestane, protože byli služebníky královny. Jenže se mýlili. Ostatní Wraithové se na ně vrhli a překvapené muže odzbrojili a na několika z nich se začali živit. Vesničané zoufale křičeli na královnu, ať jim pomůže, ona se však jen škodolibě usmívala a nakonec se vrhla k tomu, co nejvíce křičel a svíjel se v sevření jenoho Wraitha. Chystala se přisár svoji pravou ruku k jeho hrudi.
    „Musíme jim pomoc,“ zašeptala rozčíleně Liana a chystala se vstát.
    „Ne, je to riskantní,“ snažil se ji John stáhnout zpět k zemi. „Navíc, tihle muži sloužili královně, kolik vašich lidí k ní odvedli….,“ dodal naléhavě.
    „No a co? Takhle budeme stejní jako oni,“ vykřikla Liana a teď už se nenechala zastavit. Vyběhla z křoví a začala střílet na prvního Wraitha, kterého měla na mušce.
    „Sakra,“ zaklel opět John a vyběhl za ní. Střílel na všechny strany. Několik Wraithů padlo k zemi. Královna pohotově vzala jednomu z nich zbraň a vystřelila na Johna. První výstřel ho minul, ale druhý ho trefil do boku. Překvapeně pustil zbraň a skácel se k zemi. Liana mezitím střílela na ostatní Wraithy a něketří vesničasné se vzpamatovali z počátečního šoku a přidali se k ní. Královna se zaměřila na Johna a šla přímo k němu.
    John byl napůl ochromený z výstřelu z Wraithské pušky a ležel na zemi na zádech. Snažil se nahmatat svoji zbraň, ale byla daleko, takže na ni nedosáhl. Královna došla až k němu a sklonila se nad ním.
    „Opět se setkáváme, člověče,“ zasyčela Wraithka. „Ale teď už tě nenechám utéct…. Mám na tebe takovou chuť. Takovou krev jsem už dlouho neměla…,“ vysmívala se mu a lačně napřáhla ruku. Jakmile se dotkla jeho hrudi, ucítil prudkou bolest. Bože, už zase, mihlo se mu hlavou a snažil se nekřičet. Jenže ve stejném okamžiku se najednou ozval důvěrně známý výstřel a královna ztuhla. Pustila Shepparda, který s krvavou skvrnou na drudníku dopadl na záda na zem, a rozzuřeně se chtěla podívat, kdo si dovolil ji vyrušit během jídla. Jenže v tu chvíli se výstřely ozvaly znova a královna sebou vždycky při každém škubla, jak ji zasáhly do zad. John se pozadu odplazil z dosahu královny a nahmatal svoji zbraň. Rychle vstal a a zamířil na královnu, ale střílet už nebylo potřeba. Královna klesla k zemi a za ní se objevil Ronon s napřaženou pistolí, z níž právě několikrát vystřelil.
    „Ronone,“ zvolal radostně Sheppard. Ještě nikdy toho kluka neviděl raději. Nejraději by se mu vrhnul kolem krku, ale nebyl čas. „Už bylo na čase,“ dodal ještě a připojil se k Rononovi.
    „Jsi v pohodě?“ zeptal se Ronon a stočil pohled na Johnovu ránu na prsou. Ten jenom přikývl.
    Major Lorne a ostatní bojovali s dalšími Wraithy, kteří mezitím dorazili k budově antické laboratoře. Opodál uviděl John Rodneyho, který se zoufale bránil jenomu z Wraithů, střelil po něm a sáhl do kapsy.
    „Rodney,“ zakřičel a hodil po něm poslední součást portálu. Ten jenom přikývl a rozběhl se směrem k laboratoři. John se vrhl do bojové vřavy. Ještě rozhodně neměli vyhráno. Wraithové jakoby vycítili, kde jim hrozí největší nebezepčí a začali se stahovat k antické budově. Navíc se začaly ukazovat wraithské stíhačky a bylo pořád těžší se jim vyhnout. Několik vesničanů skončilo v jejích paprscích. John si uvědomoval, že se situace stává neudržitelnou. Jeden ze zbylých vojáků majora Lorna právě zmizel ve wraithské lodi a na zemi po něm zůstala ležet P90. Teyla se snažila ubránit několika Wraithům, Ronon se oháněl až mu vlasy lítaly kolem hlavy a skupinka vesničanů, včetně Laraka a Liany stříleli na všechny strany. Zdálo se, že porážka je už nevyhnutelná, když z vesnice doběhli zbylí vesničané včetně několika světlovlasých královniných poskoků a všichni svorně začali bojovat s Wraithy o holý život.
    Jeden z Wraihů, který byl napůl zasažen omračovací zbraní, se plazil k místu, kde předtím zmizel jeden z mariňáků. Všiml si totiž ležícího samopalu a když ho měl na dosah, tak ho popadl a začal střílet do bojujího davu. John si toho všiml a vyrazil k němu, aby ho zněškodnil. V běhu na něj střílel z wraithské pušky, ale několikrát těsně minul. Wraith mezitím zasáhl Laraka, který se skácel k zemi a Liana se k němu s výkřikem vrhla. Pak Wraith zamířil samopalem na Johna a vystřelil. Jenže střela k němu nedolětěla. Johna v tu chvíli někdo smetl k zemi a tím ho zachránil před zásahem. John vyskočil ze země a rozhlédl se. Opodál ležel na zemi Ronon a z polohy v leže se snažil zasáhnout Wraitha se samopalem. Než se mu to povedlo, Wraith ještě naposledy vystřelil a trefil Ronona do břicha. Pak padl k zemi pod tíhou Rononova výstřelu.
    John přestal vnímat všechno kolem sebe a běžel k Rononovi. Dopadl vedle něj do trávy na kolena.
    „Ronone,“ naléhal zoufale. Ronon ležel na zádech a na břiše a hrudi se mu červenaly dvě krvavé skvrny, které se rychle zvětšovaly. Ruku, v níž měl předtím pistoli, měl nataženou od těla a pistole ležela kousek vedle. Nehýbal se.
    „Ne! Sakra, Ronone,“ snažil se John vyděšeně Ronona probudit.
    Ronon se pohnul a otevřel oči. Pravou rukou chytil Johna za paži a stiskl ji.
    „Shepparde,“ zašeptal. „Dneska jsem zabil spoustu Wraithů…,“ soukal ze sebe namáhavě.
    „A ještě jich hodně zabiješ,“ přesvědčoval ho John a cítil srdce až v krku. Tak strašně se mu svíralo, že nemohl ani dýchat. Ne, tohle ne…., opakoval si pořád v duchu.
    Ronon se ale jen mírně usmál.
    „Rád jsem tě poznal, Johne Shepparde,“ vydechl jestě potichu a pak se uvolnilo jeho sevření.
    John zůstal jako opařený. Kolem něj létaly střely a umírali lidé, ale on jako by to slyšel z velké dálky.
    „Ronone?“ zkusil promluvit. „Ronone, sakra…, to ne…, já jsem taky rád, že jsem tě poznal,“ třásl John zoufale Rononem a nevěřícně hleděl do jeho otevřených očí. Jenže Ronon neodpovídal. John pochopil, že je mrtvý. Z očí se mu vykutálely slzy a na chvíli zabořil hlavu do Rononva kabátu, ale pak se vzpamatoval. Vztekle vyskočil, popadl Rononovu pistoli a vrátil se zpět do reality.
    S příchodem vesničanů se síly trochu obrátily a Wraithové na zemi začali ztrácet převahu. Majoru Lornovi a poslednímu mariňákovi se podařilo sestřelit pár stíhaček a ty, co zbyly, začaly postupně sbírat zbytek Wraithů a vracet se na mateřskou loď. Teyla právě zabila svojí P90 jednoho Wraihla, když přiběhl John a zastřelil dalšího, který se blížil z leva. Potom se pustil do všech ostatních a s výrazem pomsty ve tváři postřílel tolik Wraithů, kolik se dalo. Teyla se jen překvapeně podívala na pistoli v Johnových rukách a její pohled zabloudil na okraj louky, kde uviděla ležet Ronona. John jen zavrtěl hlavou. Teyle se v očích zaleskly slzy.
    Netrvalo dlouho a bylo po boji. Zbylí Wraithové uletěli a na planetě Pelona zůstala jen hrstka vesničanů, kteří jejich nálet přežili. Larak a mnoho Strážců pentagramu byli mrtví. Liana truchlila nad jeho tělem a nepřítomně hleděla na mrtvá těla, kterými byla poseta celá louka před antickou laboratoří.
    Major Lorne seděl unaveně na kameni poblíž a Teyla seděla nad Rononovým tělem a pravděpodobně prováděla nějaký rituál nebo odříkávala modlitbu.
    John se šel schovat před pohledy ostatních do budovy laboratoře. V nejbližší prázdné chodbě se sesunul na zem ke zdi a složil hlavu do dlaní. Tak ho našel Rodney, kterému bylo podivné, že je takové ticho a šel se podívat ven.
    „Co se děje?“ zeptal se Johna, když ho uviděl sedět na zemi.
    John zvedl hlavu a Rodney si všiml jeho vlhkých očí.
    „Ronon je mrtvý,“ konstatoval John a zvedl se.
    „Cože? Jak?,“ vykoktal ze sebe udivený Rodney.
    „Teď ne, Rodney,“ řekl už pevným hlasem Sheppard. „Podařilo se ti aktivovat ten zatracenej portál?“
    Rodney si všiml rány po krmení na Johnově hrudi a jeho zbědovaného výrazu a raději na něj nenaléhal. Sám pocítil smutek, protože měl svým způsobem Ronona rád a …. Najednou si uvědomil, že ho měl rád hodně…. a teď je mrtvý. Nějak se s tím nedokázal poprat. Zatím.
    „Jo,“ odvětil raději na Johnovu otázku. „Jen potřebuju pět lidí k jeho aktivaci. Na tom paměťovém zařízení, co jsi mi dal, je spousta informací, ale bude to chtít čas, než to všechno prostudujeme…, teď ale nezmůžu nic,“ pokrčil rameny.
    „Dobře, tak už ať jsme odsud pryč,“ řekl ještě John zamračeně a zamířil do místnosti s portálem.

    O pár dní později na Atlantis

    Elizabeth seděla za stolem ve své kanceláři a hleděla na papír před sebou. Na čistě bílém podkladu se černala jedna věta, kterou četla pořád dokola a dokola. … a žádám o okamžité převelení z antického města Atlantis zpět na Zemi … Měla sto chutí ten papír roztrhat, spálit, zničit…. Jenže když to udělala poprvé, takse jí za chvíli na stole objevil nový, se stejným zněním.
    Od té doby, co se vrátili McKay, Sheppard, Teyla a Lorne na Atlantis, neměla možnost promluvit s Johnem o samotě. Jako by se tomu vyhýbal. Stejnou zkušenost měli i Rodney a Teyla. Poté, co doktorka Kellerová konstatovala, že královna při krmení Johnovi neubrala skoro žádné roky, neboť bylo příliš krátké, dělal dál svoji práci, ale pak jí přinesl tuhle výpověď. Doslova ji hodil před ni na stůl a beze slova se otočil a odešel. Jeho reakce ji překvapila. Věděla, že si dává za vinu všechno, co se stalo na Peloně, ale netušila, že ho to zasáhne tak hluboce. Ona sama pro Ronona upřímně truchlila. Samozřejmě, že měla na Shepparda vztek, ale nedokázala se zlobit dlouho. S tím, co se stalo, už nic nenadělá a doufala, že se k tomu John postaví stejně. Jenže to vypadá, že přišla na Peloně nejen o Ronona a dva mariňáky, ale i o Johna. A vlastně i o Teylu.
    Teyla se s Rononovou smrtí vypořádala po svém. Ujala se zbylých vesničanů z Pelony, kteří se vrátili portálem s nimi a pomáhala jim vybudovat nový domov na pevnině mezi Athosiany. Řekla Elizabeth, že tam hodlá zůstat delší dobu, že by si ráda odpočinula a strávila nějaký čas se svými lidmi. Elizabeth nemohla nic namítat a tak Teylu a Peloňany nechala dopravit na pevninu. Doufala, že si to časem rozmyslí a vrátí se.
    Rodney se pustil se Zelenkou do zkoumání portálu a snažili se rozluštit všechny informace, které jim Triam zanechal v paměti. Tak nemusel myslet na Rononovu smrt a měl pocit, že když přijde na to antické tajemství, tak jeho smrt nebude zbytečná.
    Ozvalo se zaklepání a do místnosti vstoupil John.
    „Chtěla jsi se mnou mluvit?“ zeptal se s neutrálním výrazem ve tváři.
    „Ano, Johne, chtěla,“ odpověděla Elizabeth a přisunula k němu přes stůl je žádost o převelení. John se zatvářil nechápavě.
    „Chci, aby sis to ještě rozmyslel,“ řekla pevně. Jenže on zavrtěl hlavou.
    „Johne, poslouchej…,“ začala ho přesvědčovat.
    „Ne, ty poslouchej…,“ přerušil ji zvýšeným hlasem. „To, co jsem udělal, stálo život několika lidí a já nebudu riskovat, že se to stane zase. Tentokrát jsem to přehnal a jsem si toho moc dobře vědom. Myslím, že je načase, aby to tady převzal někdo jiný. Caldwell je určitě vhodný kandidát. U něho můžeš se nemusíš bát, že by svou unáhleností ohrozil něčí život,“ pálil na ni John rozhorčeně jeden argument za druhým.
    Elizabeth jen vrtěla hlavou.
    „Já to všechno chápu,“ podotkla. „Ale nesmíš teď vidět jen to špatné. Za tu dobu, co jsi tady, jsi zachránil spoustu životů a pomohl spoustě lidí, copak to pro tebe nic neznamená?“ naléhala.
    „Podívej, Elizabeth, vážím si toho, co říkáš a vím moc dobře, že bych si zasloužil od tebe mnohem horší přístup. Ale stejně mě čeká disciplinární řízení s IOA a pokud neodejdu sám, oni mě nakonec stejně vyhodí,“ konstatoval John.
    „Nechceš ani bojovat?“ zeptala se Elizabeth nechápavě.
    „Nemám na to teď sílu,“ odvětil John. Pak se otočil a zamířil ke dvěřím.
    „Budeš nám tu chybět,“ řekla Elizabeth. John ještě u dveří zaváhal a pak vyšel z Elizabethiny kanceláře

    Konec