Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Město Bran

    Bylo to ráno na základně jako každé jiné. Nějakých dvacet pater pod zemí nebylo sice poznat, že se do Cheyenne Mountain opírají první paprsky slunce, ale přesto Jack věděl, že má vstávat. Budík na nočním stolku totiž neúnavně pískal a nepřestal, dokud jej Jackova otráveně padající ruka neshodila kamsi pod kovovou a neustále vrzající postel. Vlastně to byla palanda a plukovník nevěděl, proč má v pokoji takové monstrum, když už tak v něm přes všemožné haraburdí nebylo téměř k hnutí.
    Plukovník se posadil na okraj matrace a rozsvítil převrácenou lampičku. Napadlo ho, že vypadá jako leklá ryba. Znechuceně se podíval na budík. Při zjištění, že je půl šesté namísto půl sedmé, kdy obvykle vstával, padnul zpět na postel, přičemž drátěnka vydala mocné zaskřípění. Ještě se při vstávání mohl praštit do hlavy a byl by to už jeho několikátý pátek třináctého v tomto měsíci.
    Oproti tomu Sam s Danielem už byli dávno vzhůru. Protože konečně měli trochu volného času, naplno se věnovali své práci. Sam opět pracovala na nějakém pekelném stroji, jenž Jack nazval zahradním grilem a chtěl vyzkoušet, jestli by párky z kantýny chutnaly lépe, kdyby je připravil na čisté naquadahové energii. Majora Carterovou to urazilo. Co ji ovšem těšilo bylo, že se minulý týden SG-5 podařilo ukrást celý kilogram toho těžkého prvku zbraňové kvality, takže bude mít zásobu na celý další týden, možná dokonce víc.
    Daniel se po svém návratu mezi živé stále marně pokoušel překládat antickou tabulku z Abydosu. Podařilo se mu ale zjistit, že čtvereček znamená v psané antické mluvě pouštní písek. Bohužel se zrovna tento symbol na tabulce nenacházel.
    A Teal’c? Teal’c strávil několik hodin v kelno’reem a nyní se již ládoval topinkami v kantýně. Snídaně je základ dne, to ví každý Jaffa.
    V sedm hodin se základnou rozezněla siréna a Jack se při bleskovém probuzení praštil do hlavy o vrchní patro palandy. Nebyl čas přemýšlet, proč radši nespí nahoře.
    Všichni se sešli v řídicí místnosti. Za neprůstřelným sklem stál majestátní šedý kruh, na kterém již svítily všechny symboly a v příští chvíli z něj měl vytrysknout gejzír nikoli vody, ale energie okraje červí díry.
    „Zavírám iris,“ oznámil poručík sedící u počítače.
    Sam postávala mezi generálem Hammondem a plukovníkem O’Neillem, držela nějaká lejstra a vypadala dosti netrpělivě. „Generále, podařilo se mi zvednout účinnost naqudahového reaktoru na 96 procent,“ oznámila.
    „Teď ne, majore, máme návštěvu,“ řekl generál, ale jeho slova zanikla ve zvuku aktivace brány.
    „Máme signál, pane. Tok’rové ,“ oznámil poručík.
    „Otevřete iris,“ zavelel generál.
    V příštích vteřinách už po kovové rampě scházel Jacob Carter alias Selmak.
    „To je táta,“ vykřikla nadšeně Sam a zahodila svá lejstra.

    „Tak co, Jacobe, jak se vede?“ zeptal se Jack. „Neubližujou ti?“
    „Pokud myslíte ostatní Tokry, tak věřte, že ne. Žijeme ve vzájemné shodě,“ poznamenala Selmak zkresleným hlasem.
    „Jen se ptám.“
    „Pojďme k věci, Jacobe, co má pro nás Rada Tokrů za informace?“ začal generál, když odvrátil káravý pohled od Jacka.
    „Georgi, máme problém, který se týká projektu Nová Atlantida.-“
    „Ehm, co je to projekt Nová Atlantida?“ zeptal se Daniel a odložil propisku, kterou do té chvíle kousal.V zasedačce náhle zavládlo ticho.
    „Vy jste jim o tom neřekli?“ Jacob se podíval na generála a na okamžik se zdálo, že mu trochu zažhnuly oči.
    „Pentagon nařídil, aby…“
    „Moment,“ ozval se hlasitě Jack, „promiňte generále, ale o čem jste nám neřekli?“
    „Plukovníku, osobně bych se přiklonil k tomu, abyste byli s tímto projektem obeznámeni, ale mám své rozkazy z Pentagonu…“
    „Georgi, my potřebujeme SG-1. Jestli jim to neřekneš, udělám to sám.“
    „Dobrá tedy,“ povolil generál Hammond. „Uzavřeli jsme tajnou smlouvou s Tokry a Asgardy, kteří nám pomáhají s budováním nové základny pro boj s Goa’uldy. Víte jistě, že naše prostředky tady na Zemi jsou omezené, proto jsme se rozhodli postavit ji ve vesmíru, konkrétně ve stínu Měsíce, aby byla dobře skryta.“
    „Pane, tomu nerozumím, letectvo staví základnu na Měsíci?“
    „Ne, majore, byla použita malá planetka z pásma asteroidů.“
    „Byla použita?“ nechápal plukovník.
    „Ano, podstatná část základny je již hotova. Tak co pro nás máš, Jacobe?“ ukončil generál další vyptávání.
    „Naše malá Rada Tokrů se domnívá, že máte v Městě bran goaul’dského špiona nebo dokonce sabotéra – Zeit’arga.“
    „Jak moc se domnívá?“ zeptal se Jack.
    „Dostali jsme už nějaké zprávy z druhé strany, od Goaul’dů. Je to skoro jisté.“
    „Zavolám majoru Davisovi z Pentagonu,“ řekl generál Hammond a zamířil do své pracovny. SG-1 zůstala s Jacobem alias Selmak sama.
    „Tati, proč jste nám o tom neřekli?“
    „Tokrové neviděli důvod říkat o spojenectví spojencům, Sam. Letectvo vás mělo zasvětit.
    „Třeba to chtěli udělat na Vánoce a dát nám tu základnu pod stromeček,“ prohodil Jack.
    „Třeba nechtěli, abychom to věděli. Kdyby nás na nějaké misi zajali Goaul’di a použili svá zařízení, dostali by snadno nové informace.“ To poprvé promluvil Teal’c.
    „Nebo už mají nový vlajkový tým. Děláme to už sedm let, tak nás pošlou do důchodu.“
    „Danieli, ty myslíš na důchod?“
    „Já ne, ale ty už si v něm byl dvakrát.“
    „Ale jen na pár hodin!“
    Generál vyšel ze své kanceláře a značně nervózně SG-1 sdělil, že letí do Oblasti 51. „Major Davis vás tam bude očekávat.“
    „A já si chtěl vzít dovolenou,“ poznamenal Jack.

    Oblast 51

    „SG-1,“
    „Pane,“
    „Omlouvám se vám za ty tajnosti, ale nechtěli jsme o tom projektu říkat nikomu, kdo chodí ven.“
    „Ani vašemu vlajkovému týmu?“ podotkl Jack jízlivě.
    „Je mi líto. Pojďte za mnou.“
    „Jak se na tu základnu dopravujete?“ zeptala se Sam, když stáli v malé místnosti bez oken. Major Davis neodpověděl. Místo toho kolem nich spadly kruhy.
    „Přes kruhy se dopravujeme na nákladní loď a dál pokračujeme na její palubě, abych odpověděl na vaši otázku, majore.“
    „Ať žijí hadi!“ zvolal Jack.
    „Nevzal jsem s sebou pilota, doufám, že budete řídit, Teal’cu.“ Teal’c mlčky přikývl, přičemž se i trochu naklonil a odebral se z nákladového prostoru.
    „Jak jste dokázali přinutit Asgardy ke spojenectví bez Jacka?“ položil další otázku Daniel.
    „A co smlouva o chráněných planetách?“
    „Sami nás o to spojenectví požádali. Chtějí totiž naši základnu také využívat. Replikátoři jejich populaci hodně zdecimovali a Rada Asgardů si myslí, že místo u Země je dobře kryté.“
    „A Thór?“ to byl Jack.
    „Ano, ten se o vás zajímal, plukovníku, a chtěl s vámi mluvit, ale nakonec stejně rozhodla Rada a Pentagon…“
    „Majore Davisi, jsme na měsíční orbitě,“ ozval se Teal’cův nezaměnitelný hlas za reproduktorů. Nyní se již odebrali na Pel’tak.
    „Když chceš dobrého přítele, řekni letectvu,“ zašeptal Jack.
    „Copak se vláda nebojí útoku replikátorů?“ ptal se Daniel.
    „Spojenectví s Asgardy asi považují za důležitější,“ odpověděla mu Sam.
    „Vláda má vždycky pravdu,“ uzavřel Jack a bolestně zkřivil tvář.

    „Identifikujte se,“ zahřměl náhle něčí hlas z reproduktorů.
    „Tady major Davis z letectva Spojených států a SG-1. Pět osob a vybavení. Kód 356892.“
    „Rozumím, přistaňte v kotvišti tři.“
    „Ehm, kotvišti tři?“ divil se Jack. „Kolik tu proboha máte míst k parkování?“
    „Celkem může bez problémů na povrchu přistát deset tel’taků, dva ha’taky a stavíme doky pro Asgardské lodě. Ty ale díky své transportní technice nemusejí přistávat.
    Najednou se ve tmě před nimi rozsvítily desítky světel na povrchu jakési malé planetky, jejíž povrch byl zvrásněn krátery. Dole pod nimi blikala světla kolem místa pro přistání označeném velkou žlutou trojkou. Jednička a dvojka byly již obsazeny.
    „Teal’cu, dokážete tam přistát?“ zeptal se Davis.
    „Umím přistávat s přesností na centimetry,“ oznámil Jaffa chladně.
    Za tichého hučení motorů lodi se pomalu snášeli dolů. Teal’c se tvářil velice soustředěně a jeho tvář jako obvykle nezkřivil jediný mimický pohyb. Všichni ostatní jenom mlčky vyhlíželi blížící se povrch. Ale i přes všechno Teal’covo soustředění se loď při dosednutí silně zatřásla, což způsobilo, že Daniel ztratil rovnováhu a nebýt Jacka, rozplácl by se na dokonale naleštěné podlaze. Okénkem bylo možné spatři obrovské pohyblivé svorky, které se nad lodí sepnuly jako paže a připásaly ji tak ke kotvišti. Všimla si toho jen Sam a hned začala přemýšlet o jejich konstrukci. Daniel se šťoural v nose a Jack již stál připraven u kruhů.
    „Půjdeme tudy, plukovníku,“ oznámil major Davis a pokynul k normálnímu vstupu do lodi.
    „Jen se,“ zakřenil se Jack, „rozhlížím,“ řekl a dlouhými kroky pustil kruh.
    Chodba, do níž v příští chvíli vstoupili, nevyhlížela příliš přátelsky. Panovalo zde přítmí a stěny byly lemovány všelijakými trubkami a tlustými kabely. Podlahu tvořila silná gumová rohož, jež mohla sloužit jako pásový dopravník. Brzy došli do větší chodby, ze které vycházely četné odbočky k dalším kotvištím.
    „Jak je tady udržována umělá gravitace?“ neptal se nikdo jiný než Carterová.
    „Asgardi nás už hodně naučili, majore. Ta spolupráce je nám velmi prospěšná.“
    „Mohu mít otázku?“ to byl Daniel.
    „Jistě, doktore Jacksone.“
    „Co dostávají Asgardi od nás?“
    „Místo pro parkování v naší sluneční soustavě a také nové nápady v boji proti replikátorům. Nevěřili byste, jak jsou ti šedí mužíčkové zkaženi vlastní technologií.“
    „Já tomu tedy věřím,“ ozval se plukovník O’Neill. Teal’c jen povytáhl levé obočí.
    „Obě strany porušují smlouvu o chráněných planetách,“ zapojil se Jaffa také do rozhovoru.
    „Pokud víme, Anubis získal navrch nad ostatními vládci soustavy a s ním žádnou smlouvu nemáme.“
    „Takže ten papír už má Anubis -ehm- na toaletě?“
    „Dá se to tak říct, plukovníku. Pojďte dál.“
    Ponurá chodba se stočila doleva. Skoro všechny trubky a kabely však pokračovaly rovně a mizely ve zdi. SG1-1 dál nepokračovala. Všichni její členové zírali před sebe, kde se podlaha ohýbala dolů a mizela kdesi v hloubce. Zpočátku se oblouk zdál mírný, ale v místech, kam dohlédli, se jevil jako velice příkrý.
    „Nevzpomínám si, že bych si zaplatil jízdu na tobogánu,“ prohodil Jack a rozhlédl se kolem sebe jako by čekal turniket nebo alespoň upozornění, že nemají jezdit dva blízko za sebou.
    „Nic to není,“ řekl major Davis a vykročil vpřed. Opravdu to nic nebylo. Davis stál stále kolmo k podlaze, ale SG-1 připadalo, jako by se měl každou chvíli zřítit dolů.
    „Ano, ovšem,“ vykřikla vědátorka Carterová, která první pochopila. „Základna je pod povrchem, ale její podlaha je k nám kolmo. Je to gravitační přechod, nemám pravdu, majore?“
    „Výborně, váš postřeh je velmi správný,“ pochválil ji. „A teď mě už všichni následujte, prosím.“
    Byl to zvláštní pocit. Kráčeli po rovině, ale ve skutečnosti byla podlaha zakřivena do oblouku. Na Zemi by to mohl být tobogán.
    „Takže teď jsme se otočili o devadesát stupňů?“ ptal se Daniel.
    „Ano, nyní jsme již na stejné úrovni jako základna.“
    „Působivé,“ poznamenal Teal’c hlubokým hlasem a rozhlížel se kolem sebe s rukama za zády.
    „Karanténní budovou jen projdeme, z pozemské základny jste prověření dost,“ řekl Davis a vedl je dál.
    „Ano, užívejte zvláštních výhod péče doktorky Freiserové. A v osmnáct nula nula přijďte na výtěr zadnice,“ zamumlal Jack.
    Major Davis otevřel další dveře a za nimi se již nacházela první velká místnost. Stál tam vysoký pult, skoro jako bar, s několika židlemi. Za ním strnule vyhlíželi dva strážní. Jakmile vešel major Davis, oba precizně zasalutovali.
    „Pohov,“ zamumlal Davis a kartičkou otevřel dveře do další chodby. Podlahu už dávno netvořil dopravníkový pás, ten se stočil doprava už před první místností.
    „Skoro jako doma,“ postřehl Jack. Chodba se velmi podobala těm na pozemské základně.
    „Stavěli to tu podle té pozemské?“ zeptala se Sam.
    „Jen karanténní budova a překladiště pod námi jsou podobné. Ostatně, uvidíte sama, majore.“
    Postranních odboček si nevšímali a šli stále rovně, kde už na ně čekaly široké ozdobené dveře, které se vzápětí otevřely. Velká hala za nimi se topila v denním světle. Pronikalo třemi okny v protější stěně. Uprostřed byly dveře na jakousi terasu. Major Davis je otevřel a pokynul SG-1, aby šla napřed.
    „SG-1?“ uvítal je postarší hlas. Vzápětí uviděli hubeného staříka v uniformě. SG-1 sice zaslechla. Že na ně někdo mluví, ale nevěnovala tomu pozornost. Tu zaujal výhled z terasy. Jack mocně vypískl, ostatní se nezmohli ani na to.
    Stáli na terase jakési výškové budovy přilepené k modré stěně a dole pod nimi se rozkládalo obrovské město. Široké ulice, po nichž jezdily vznášející se automobily, pomenší mrakodrapy se tyčily nad futuristickými činžáky, obchodními centry a úřady. Na okrajích se rýsovaly továrny a laboratoře, vše zářilo novotou a hojně se ještě stavělo. Z výšky to město připomínalo supermoderní mraveniště.
    Uprostřed se v jednom z mladých parků sbíhaly desítky pěšinek k fontáně, jejíž gejzír se třpytil ve zvláštním slunci pod stále modrou oblohou. Kdesi za městem, kam až oko dohlédlo, se rozkládaly čerstvě zorané lány polí. Všimli si, že na chodníku pod nimi opatrně našlapují dva Asgardi, míjejí se s Tokry a na budově přes ulici se pyšní další cizojazyčný nápis. Lidí ze Země ale převažuje.
    A úplně uprostřed, snad v samém srdci města, trůnila na vysokém podstavci obrovská Hvězdná brána i s ovládacím zařízením. Velkolepé, krásné. Zatajte dech, to je rozkaz!
    „SG-1, vítejte v Městě bran,“ zachraptěl chlapík v uniformě. Přestože už měl svá léta za sebou, stále působil dosti sebevědomě. „Jsem generál Travis a velím této základně. Budete si přát občerstvení, než se vydáme na prohlídku?“

    Občerstvení si přáli. Jakási pohledná dívka jim donesla kávu a nějaké sušenky. Šálek i s podšálkem a podnos, vše bylo z nerez oceli.
    „Vzal bych si na ní číslo,“ zamumlal Jack k Teal’covi. Ten téměř neznatelně přikývl a povytáhl levé obočí. Neopomněl se na dívku také ještě jednou podívat.
    Daniel seděl vedle Sam a usrkával kávu. Všechno to tu bylo nové, žádné staré texty, žádná tajná sklepení ani kanopy s uvězněnými Goa’uldy. Tak trochu nuda pro doktora archeologie. Nyní ale také přemýšlel nad krásami spolupráce různých ras. A ta myšlenka, že budou všichni společně žít v jednom městě…Daniel se od svého povznesení a vrácení mezi živé stal ještě větším filozofem.
    „Je ještě víc nesnesitelný než předtím,“ prohlásil jednou Jack. Nikdo z týmu mu to nevyvracel, i když Daniela měli všichni rádi.

    „Mohu se zeptat, jak dlouho už o tomhle před námi jen mlčíte?“ To nebyl nikdo jiný než plukovník O’Neill.
    „Jak už jsem říkal, nechtěli jsme o našem projektu říkat někomu, kdo chodí ven,“ řekl znovu major Davis.
    „Když dovolíte, myslím, že jsem se ptal, jak dlouho.“ Jack se tvářil jako kantor vysvětlující žákům, že nechávat na záchodě téct vodu se nemá. Gesty tak trochu naznačoval „o kolečko navíc“. Major Davis ho už koneckonců znal.
    „Rok a půl.“
    „Děkuji. Hned je mi líp.“
    Sam se zavrtěla na své židli a opřela se o stůl. „Tohle všechno jste postavili za rok a půl?“
    „Ano. Tolláni nám taky hodně pomohli.“
    „Tolláni? Oni jsou zde i Tolláni?“ divil se Daniel.
    „Po goa’uldském útoku jich přežila sotva tisícovka. Poskytli jsme jim útočiště a oni se definitivně rozhodli poskytnout nám technologie.“
    „Mrazí mě v zádech, když si vzpomenu, jak to dopadlo posledně, když nám chtěli dát ten jejich slavný iontový kanón…“ Jack se mocně zhoupl na židli.
    „Goa’uldi je téměř vyhladili, možná že konečně změnili názor,“ zapojil se do diskuse také jinak mlčenlivý Teal’c.
    „Dobře, pojďme k věci,“ ukončil plukovník. „Rok a půl stavíte tuhle podzemní díru, kde se schovávají národy z půlky galaxie včetně těch nejvyspělejších, dostáváte technologie, stavíte koráby a občas dáte hadům nějakýho maroda, aby ho uzdravil, ale co tu budeme dělat my? Hrát si na Sherlocka Holmese?“
    „Ano, Jacku.“ Do místnosti vešel Jacob alias Selmak s úsměvem na tváři.
    „Proč jste neletěl s námi?“ zeptal se Jack.
    „Musel jsem oznámit Radě Tokrů, že svůj úkol přijmete.“
    „Aha.“
    Dalšího rozhovoru se chopila Selmak.
    „Máme důvodné podezření, že špeh není ani Goa’uld ani Tok’ra. Myslíme si, že to může být někdo z lidí, kdo v poslední době procházel bránou.“
    „Počkejte, Jacobe, proč vylučujete Goa’uldy? Tanis je sice mrtvý, ale je spousta dalších.“
    „Tokrové vycítí Goa’ulda na několik metrů, Jacku,“ odpověděl mu Jacob. Pak se znovu probudila Selmak.
    „To ale nevylučuje, že je to někdo z Tokrů,“ zvýšil hlas plukovník.
    „Jsme si téměř jisti, že od nás to nikdo není.“
    „Říkáte téměř jisti?“ vložil se také Daniel.
    „Co když je to někdo z Tollánů?“ navrhli Teal’c.
    „Dobrej postřeh,“ souhlasil Jack.
    „Dobře, ale co všechno víte?“ ptala se Carterová.
    „Víc informací bohužel nebo bohudík nemáme.“
    „Bohudík?“ divil se Jack.
    „Ano, znamená to, že špeh působí jen krátce. Ještě nemá tolik informací, aby mohl podávat zprávy, které by se k nám donesly.“
    „V prvé řadě,“ odkašlal si generál, “ je tady trochu porušována smlouva o chráněných planetách.“
    „A to by se asi nemělo,“ glosoval Daniel. „Ale jak už říkal major Davis, největší moc má Anubis a ten je mimo smlouvu.“
    „Goa’uldi soupeří mezi sebou, ale přesto by mohli na Tau’ri zaútočit. Komu by se to povedlo, měl by výsadní postavení mezi vládci,“ řekl Teal’c vážně.
    „Domníváme se ale, že nezaútočí, když se jim donese zpráva o Asgardské základně takhle blízko,“ nesouhlasil Davis.
    „Majore, při vší úctě, už jsme byli svědky toho, jak jejich nové štíty odolaly Asgardské mateřské lodi,“ to trochu zvýšila hlas Sam.
    „A ta ženština s hadem v hlavě se jen smála,“ dodal Jack.
    „Myslíš Sáru?“ Daniel se zatvářil trochu dotčeně.
    „Jo, Danieli, tu jsem myslel. Víš, že nemám paměť na jména…“
    „Zítra započnete ve své práci, teď si prohlédněte město,“ zakončil generál Travis. „Dám vám průvodce.“

    „Vy ale nejste Američanka,“ přerušil Jack průvodkyni, kterou byla tatáž dívka, která jim přinesla kávu. Zrovna jim chtěla říci pár věcí o nejvyšší budově ve městě.
    „Ne, jsem Češka,“ usmála se. „Můžete mi říkat Aničko,“ řekla a usmála se ještě víc.
    „Nechci si zlomit jazyk, díky. Říkala jste, že jste Češka?“
    „Ano a-…“
    „Česká republika je malý stát ve-…“
    „Danieli, vím, kde je Česká republika. V devětaosmdesátém jsme při přísně tajné misi přelétali nad Uralem…“
    „Je ve střední Evropě.“
    „Správně, doktore Jacksone,“ pochválila ho Anička.
    „Ve střední Evropě?“zamumlal Jack k Sam. „Musel jsem se dívat z okýnka na špatnou stranu…“
    „Víte něco o naší zemi?“ zeptala se.
    „Někde jsem četl, že tam máte výtečný medvědy. To mi stačilo,“ zakřenil se Jack.
    „Jacku, v Česku nejsou medvědi,“ vysvětloval hned Daniel. „Ale mají tam výtečný pivo. Pravej Budvar, Prazdroj…A to jsou sakra dobrý piva.“
    „Jo, potřebuju brýle,“ povzdechl si plukovník. Kdyby v tu chvíli někdo sledoval Teal’ca, myslel by si, že mu svaly nad obočím samovolně hrají pantomimu.
    „Řekněte mi něco česky, An-čko,“ požádal Jack.
    „Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes…“
    „Danieli, co říkala,“ sykl plukovník koutkem úst. „Znělo to, jako když rozřezávali ponorku Kursk.“
    „Nevím, znám jen pár českých nadávek, nic víc.“
    „Český nadávky? Pochlub se.“
    „Tak třeba… Ty čtyřvokej buzerante nebo Potrhlej inťouši.“ Zvolal Daniel se značným vypětím sil a Anička se hlasitě rozesmála, až jí do očí vhrkly slzy.
    „Co to znamená, jestli se můžu zeptat?“
    „No, abych řekl pravdu, tak nevím. Byl jsem tam docela dávno vykopávat keltské oppidum.“
    „Co to znamená, ehm, An-čko?“ Anička se pořád ještě smála.
    „To neumím přeložit,“ řekla nakonec. Pak opět pokračovali v prohlídce města.
    Nejvíce dotazů měla Sam a také Daniel. Teal’c povětšinou mlčel a protože se nemohl opírat o svou tyčovou zbraň, kterou musel, ač nerad, nechat na základně, dal si ruce za záda a svým jaffským znamením na čele házel po ostatních členech týmu prasátka. Nikdo si toho nevšiml.
    „Jak zde udržujete klima?“ ptala se Sam. Strop obrovské jeskyně, v níž město leželo byl sice podobný pozemské obloze, ale iluze nebyla ještě dokonalá. Anička jim sdělila, že se na tom ještě pracuje.
    „Jako SG-1 si jistě vzpomínáte na to zařízení z Madrony, nemám pravdu? Tak my tu máme takové ve větším provedení,“ řekla a ukázala na velký obelisk hned za Hvězdnou bránou. „Hlavní část je ho pod zemí.“
    „Měl bych jeden dotaz,“ osmělil se Daniel.
    „Ano, doktore Jacksone?“
    „To tady ve městě každý ví tolik o místní technologii i o tom, kde je co skryto?“
    „A každý zná mise SG-1?“ doplnil Jack.
    „Tušila jsem, že se na to zeptáte. Dovolte mi, abych se tedy představila: inženýr Anna Novotná, projektantka a nyní i studentka všeho, co se programu Hvězdná brána týče.“
    „No,“ odmlčel se Jack, „myslím, že nás velice těší. Doufám, že vám svůj tým nemusím představovat.“
    „Nemusíte, plukovníku.“
    „Děkuji,“ zakřenil se Jack a přešel k ocelovému zábradlí na okraji terasy. „Víte, zajímalo by mě,“ otočil se zpět, „to tady všichni projektanti vaří kafe?“
    „Chtěla jsem vás vidět, tak jsem ten tác vytrhla servírce z ruky,“ usmála se Anička.
    Stáli, jak jim řekla, na střeše městské knihovny. Do zad jim pálilo umělé slunce plující po obloze a na chvíli všichni mlčeli. Dokonce ani jejich česká průvodkyně nyní nic neobjasňovala Carterové nebo Danielovi. Teal’c se tvářil jako vždy neutrálně, možná byl již v polovičním kelno’reem, a Jack se začínal nudit.
    Anička možná něco vytušila, proto ihned celý nejslavnější SG tým odvedla dolů do knihovny. Nebylo to zrovna nic extra k zahnání nudy, ale alespoň se prošli po několika desítkách schodů, takže se jim rozproudila krev. Jacka to zrovna nepotěšilo.
    „To tady nemáte výtah?“ zeptal se docela naštvaně.
    Anička se ihned začervenala. „Samozřejmě, že tu výtah je, ale myslela jsem, že se radši projdete po schodech, abyste si budovu lépe prohlédli.“
    Plukovníkovi to jako vysvětlení zrovna nestačilo, tak jen poznamenal: „Děkuji, budu se kochat.“
    Pak už jim jen říkala všechna možná fakta o budově, kolik je v ní knih a dokumentů uložených v počítači, jak je to celé v pouzdře ze stabilního naquadahu jako Hvězdná brána, aby vydržel i v případě zničení základny, a spoustu dalších „užitečných“ věcí.
    „Můžete se zde i podrobně seznámit s tím, jak byla základna stavěna, jsou zde uloženy téměř všechny plány a projekty…“
    Následně navštívili ještě hodně míst včetně nemocnice, vodárny a elektrárny, ze které byla Sam naprosto unešená. Uprostřed veliké haly totiž na podstavci trůnil obrovský naquadahový reaktor.
    „Jakou má účinnost?“ zeptala se. Doufala snad někde ve skrytu mysli, že prodá první patent na svých 96 procent? Určitě.
    „Běžně dosahuje 98 procent, je to však jen průměrná hodnota.“
    Sam polkla a snažila se nevypadat příliš dotčeně. Dokonce se pokusila i o úsměv, ale ten se zvrhl v jen jakýsi prazvláštní výstřelek grimasy, který umí jen astrofyzici.
    „Asi se snažím zbytečně,“ vylétlo jí koutkem úst tak, aby to každý slyšel.
    Exkurze po městě skončila u brány. Stála uprostřed města na vysokém podstavci, což někomu mohlo připomínat dudlík.
    „Je nějaká velká,“ poznamenal Jack a stále si ji měřil proti falešné obloze.
    „Víte, všude tady okolo je park, lavičky, fontány a záhonky, ta brána je falešná,“ objasnila Anička. „Proto je větší. Představuje symbol města, nic víc.“
    „Základna tedy nemá bránu?“ zeptal se Daniel.
    „Ale ano, ale ta je přísně střežena uvnitř budovy stejně jako ta vaše. A jestli se ptáte, kde jsme ji vzali…“
    „Koupili v bazaru?“ ušklíbl se Jack.
    „Vzpomínáte na Apophisovy mateřské lodi, z nichž jedna měla bránu na palubě?“
    „Jistě. Ta brána přežila její výbuch?“
    „Ano, našli jsme ji, jak kroužila na oběžné dráze. Pak už jen stačilo, abychom ji trochu přizpůsobili.“
    „To je velmi chytré,“ pochválil Teal’c.
    Na cestě do hotelu se ještě dozvěděli, že celá základna bude jednou schopna mezihvězdného cestování, až budou dokončeny naquadriové motory. To už byli všichni u vytržení. „Jen si to představte, milionové město cestující po galaxii,“ lapal po dechu Daniel.

    „Kdybyste cokoliv potřebovali, zeptejte se na recepci, je tam moje kamarádka Verča. A….“
    „Taky Češka?“ přerušil ji Jack. Aničku s úsměvem přikývla.
    „A tady je na mě spojení, až vám dají komunikátory.“
    „Chci ty samý, jako měli ve Star Treku!“ zavolal na ni plukovník, když už se měla k odchodu.
    Ubytovali je vlastně jen v takovém malém hotýlku. Nebyl o moc větší než lepší vila, ale zase byl útulný. Kdo by čekal, že každý dostane svůj pokoj, mýlil by se. Všechny věci jim přinesli do jednoho velkého v podkroví. Většině týmu, přesněji řečeno třem čtvrtinám, to vůbec nevadilo. Jen Sam se na jeden pokoj dívala trochu podezíravě a okamžitě letěla do koupelny. Zaharašil klíč v zámku a vypadalo to, že se dveře odemknou až za dlouho.
    Daniel si sednul na postel a otevřel svůj kufr. Bylo v něm pár košil, čisté kalhoty, náhradní klobouk proti slunci, kontaktní čočky, velký tikající budík a fotka Šarí, kterou pořídil při úplně první návštěvě Abydosu. A pak se tam ještě něco lesklo v rohu… á, už si vzpomněl a hmátl po jakémsi balíčku.
    „Danieli, ty sis vzal svačinu?“ nechápal Jack.
    „Ehm, než si zvyknu na místní kuchyni…,“ vysvětlil Daniel a zakousl se do řízku mezi dvěma chleby. Ne, že by voněl zrovna vábně.
    Teal’c si kolem postele zapálil snad desítky svíček (což byla jeho téměř jediná výbava) a složil nohy v tureckém sedu připraven započít obřad kelno’reem.
    „Teal’cu, Jaffové nedělají takové to hahmmm, hahmmm, hahmmm jako budhisti?“ zeptal se plukovník.
    Teal’c otevřel pravé oko a podíval se na něj. „Ne, O’Neille,“ odpověděl a zase oko zavřel.
    Jack se svalil na postel a miniaturním zat’n’ktelem, vlastnoručně vyrobeným dárkem od Carterové k Vánocům, si střídavě znehybňoval ukazováček na pravé a levé ruce.
    Sam z koupelny nevycházela ani po půl hodině, co opustila sprchu. Za další půl hodiny zaslechli nezaměnitelný zvuk fénu. Vše bylo již na dobré cestě, alespoň si to mysleli.
    Umělé sluníčko nad Městem bran již dávno zapadlo, zhaslo a na černém stropě obrovské jeskyně se rozzářila souhvězdí pospojovaná do stejných symbolů jako na bráně. Sam v županu vyšla z koupelny.
    „Už je volno,“ oznámila naprosto nevzrušeně.
    Teal’c otevřel jedno oko, aby ho vzápětí zavřel a s nejvážnějším výrazem, jaký uměl, pokračoval ve svém kelno’reem.
    Jack, kterého už hra s malým zat’n’ktelem dávno omrzela, ležel na posteli a četl si časopis Minnesotská štika. Když uslyšel Carterovou, poznamenal cosi jako: „Opravdu? To byla rychlost.“
    Daniela unavily řízky, proto už dávno spal. To ovšem neměnilo nic na tom, že se stále tvářil velmi inteligentně.
    Asi po deseti minutách, co si Carterová lehla do postele, už všichni spali. Na ráno naplánovali poradu, jak stráví příští den a kde začnou s pátráním.

    První se do umělých slunečních paprsků Města bran probudil Daniel. Usoudil, že řízky s chlebem se k snídani moc nehodí a šel se rovnou osprchovat. Bože, to je ale starostí, když se znovu stanete smrtelníky. Sprchování ještě ušlo, ale chození na záchod, holení, nasazování kontaktních čoček… Daniel doporučoval povznesení při každé příležitosti.
    Vlastně nebyl úplně první vzhůru. Teal’c bděl stále, protože něco jako spánek je Jaffům cizí. Četl si na balkoně komiksového Spidermana.
    Poté, co se probudila Carterová a strávila svoji další půlhodinku v koupelně a Daniel maličkým zat’n’ktelem probudil Jacka, mohli začít plánovat.
    „Kam byste šli jako goa’uldský špion na prvním místě?“ chopil se slova Daniel.
    „Založil bych nějaký pochybný spolek a vydával se za boha,“ navrhl plukovník.
    „Snažil by se najít všechny strategické informace,“ zahřímal Teal’c.
    „Ano. A kde by je našel?“
    „Nejspíš v centrálním počítači,“ postřehla Sam.
    „Možná, ale vzpomeňte si, co nám říkala Anička.“
    „An-čka, milá holka,“ na to Jack.
    „Že všechno je v knihovně,“ zareagovala znovu Sam.
    „Dobrá, jdeme si poklábosit s nějakými knihomoly. Danieli,“ ušklíbl se Jack, „veď nás.“
    Než se rychlovlakem dopravili k té obrovské budově, dopřáli si pořádnou snídani. Konečně něco jiného než nějaké želé z kantýny na pozemské základně. I když z jídel tam podávaných vypadaly úhledné bábovičky z želatiny ještě nejvábněji.

    „Zdravíčko,“ pronesl Jack hlasitě ve vstupní hale knihovny jakési postarší recepční. Než stihla pozdrav opětovat, několikrát se vrátila dunivá ozvěna.
    „Vítám vás v naší knihovně,“ uvítala je. „Vy budete jistě plukovník O’Neill a vaše SG-1.“ Měla zvláštní přízvuk, který trochu připomínal mluvu Cathrin, té, jejíž otec objevil v Egyptě Hvězdnou bránu.
    „Nejste náhodou Češka?“ nadhodil Jack.
    „Ne, plukovníku, jsem Maďarka. Anetta Béhéscabová. Těší mě.“
    „Nás také,“ zakoktal Jack a představil zbytek týmu.
    „Mohli bychom se zde více porozhlédnout a zeptat se na pár věcí?“ To byl Daniel.
    „Ale jistě, jděte dál a řekněte kolegyni.“
    Vstoupili do velkého sálu s dvěma ochozy a nesmírně vysokým stropem, na prostředku proskleným. Výzdobu tvořily povětšinou různě umístěné symboly z brány. Na zdech visely dlouhé desky se sedmimístnými adresami spřátelených světů. Symbol výchozího místa, Země, vždy vévodil.
    Vstříc jim vyšla asi čtyřicetiletá žena s dlouhými tmavými vlnitými vlasy a zopakovala uvítání. Ač bývají knihovnice většinou vlezlé důchodkyně závislé na antidepresivech, tahle působila celkem příjemně.
    „Alespoň, že tu nemusíme trčet s tou…,“ zamyslel se plukovník nad jménem, „Barakudou.“
    Dalšího vyptávání se ujala Carterová. „Zde si můžeme zjistit úplně všechno o základně?“
    „Ano, máme zde uloženy plány, projekty a dokumenty o stavbě jak v psané, tak digitální podobě, ale to vám už jistě říkala Anička.“
    „Ano, říkala, ale chtěli bychom o tom vědět víc,“ prozradil Daniel. „Je to dost nebezpečné, když si každý může najít, no řekněme, strategické informace.“
    „Ale pane-,“
    „Doktor Daniel Jackson.“
    „Ale pane Jacksone, sem se přece nikdo cizí ze Země nedostane.“
    „A co tu děláte vy a dalších asi tisíc lidí?“ podotkl plukovník.
    „Všichni byli pečlivě vybráni a sledováni delší dobu, než sem mohli jít.
    „No dobrá a co Tokrové nebo Tolláni?“
    „S tím si jistě poradili také. Mimo to zde máme zařízení, které monitoruje každého příchozího a sleduje, co si prohlíží za materiály. Pokud se jedná o něco, co by mohlo být, jak říkáte, strategického významu, okamžitě jsou upozorněny příslušné orgány, které provedou další zkoumání.“
    „Pak je ten systém tedy dokonalý,“ konstatoval Teal’c.
    „Ne, ne tak docela,“ řekl Daniel a pozvedl ukazováček na levé ruce. V očích se mu zajiskřilo. „Zaměstnanci mají volný přístup ke všemu, aby mohli provádět inventury, nemám pravdu?“
    „Ano, to máte.“
    „Danieli, ty jsi snad dělal v knihovně?!“
    „Pár týdnů jsem měl na vysoký brigádu. To už je dávno.“
    „A všichni zaměstnanci byli doporučeni už ze Země?“ zeptala se major Carterová.
    „Ne, to ne, několik jsme jich přijali až na místě. Přece nám ze Země nebudou určovat, kdo tu bude uklízet, že?“ knihovnice se zachechtala.
    „Pak tedy potřebujeme vidět seznam všech zaměstnanců.“
    „Ale jistě, pojďte za mnou,“ vyzvala je, aby ji následovali do kanceláře zamořené vonnými tyčinkami a obrázky koček.

    „Maďarka, Češka, Čech, Slovák, Angličan…,“ četl Jack seznam.
    „Proč je tady tolik Čechů?“ zeptala se nakonec Sam.
    „Mají tady asi desetkrát vyšší plat a při tom si tu mohou docela dobře užívat. O nic jiného jim nejde.“
    „Všichni jsou dost mladí. Co řeknou doma?“ tázal se Daniel.
    „Źe letí do Ameriky, to většině tamních rodičů stačí, aby se už na nic neptali. Za pár měsíců se vrátí, pošlou pohled s Grand Canyonem a pak zase letí. Jsou zavázáni naprostou mlčenlivostí.“
    „Víte, paní-.“
    „Linda Bartošková, Češka.“
    „Děkuji,“ pokračoval Jack, „nemáte jejich fotky?“ pokynul hlavou k obrazovce se jmény.
    „Ale jistě, -tak- a zobrazí vám celá karta.“ Knihovnice se zaculila a odešla z kanceláře.
    Karta Lindy Bartoškové byla jako první. Nejdříve projeli všechna jména v abecedním seznamu, pak měly na řadu přijít celé karty.
    „Žádné mi nepřipadá podezřelé,“ odtušil Teal’c.
    „Á, já myslím, že máme problém,“ řekl Daniel. „Jacku, vrať to, prosím tě. Tak vidíte?“
    „Co máme vidět, Danieli?“
    „Tady, dotkl se prstem obrazovky. Sára Osirisová.“
    „Danieli, ty myslíš Sáru jako…“
    „Osiris je řecky Usirev, Jacku,“ vysvětlil Daniel a dal zobrazit celou kartu. Z fotky se na ně mazaně usmívala Sára alias Usirev v celé své kráse.
    „Proboha jak se sem mohla dostat?“ divila se Sam.
    „Sára ví, jak se chovat v lidské společnosti. Nebyl to pro ni žádný problém.“
    „A tomu tady říkají dokonalý bezpečnostní systém,“ ušklíbl se Jack.
    „Usirev byl mezi Goa’uldy známý svou mazaností. Mnoho jich s ním vedlo vleklé války, a proto ho nakonec uvěznili,“ objasnil Teal’c.
    Do kanceláře se vrátila knihovnice a když viděla, že už se tým skoro balí, otázala se, jestli našli, co hledali.
    „Mmm, mohli bychom se vás na něco zeptat?“ promluvil Daniel.
    „Ovšem, doktore Jacksone.“
    „Kdy chodí Sára Osirisová do práce?“
    „Á, tu tady teď nenajdete, má čtrnáct dní dovolenou. Ale myslím, že alespoň tento týden je ještě ve městě. Říkala, že ten druhý navštíví své rodiče v Řecku.“
    „V Řecku?“
    „Ano, pochází odtamtud. Vždyť má i typicky řecké jméno.“
    „Jo, to má,“ kývl Daniel. „Děkujeme.“ Poté opustili tento monumentální stánek vědění, aby nalezli klidné místo v parku poblíž.
    „Vypadá to, že budeme muset najít jinou stopu,“ řekl opět vážně Teal’c.
    „Pochybuji, že se odváží opustit město a vydá se na Zem, jak říkala ta knihovnice. Určitě se tu bude dál snažit, aby potěšila Anubise,“ připojila se Sam. Nyní se všichni seděli na pečlivě posečeném trávníku. Teal’c odněkud vytáhl banán a s chutí se do něj zakousl. Jack se ujistil, že Daniel nechce rozbalit další řízky a zeptal se ho, co by asi Sára mohla udělat.
    „Není dnes pátek?“ zeptal se pro sebe Daniel.
    „Proč?“ podívala se na něj Sam tázavě.
    „Hmm, něco mě napadlo,“ odpověděl Daniela bylo na něm vidět, jak přemýšlí.

    „DISCO DELMAK, dnes hraje DJ SOKAR?!“ přečetl plukovník neonový nápis a věnoval Danielovi pohled znamenající „zbláznil ses?“.
    „Co bys udělal ty, kdybys tři roky trčel někde na konci galaxie a vyprávěl o svých úspěších nějakému starému bláznovi, co se skoro ani neudrží pohromadě?“
    „Šel bych na ryby,“ neváhal Jack s odpovědí.
    „Dobře, ale podívej, Sára nikdy nesměla chybět na žádný diskotéce. Myslím, že máme skoro jistotu, že tam bude, to mi věř.“
    Zaplatili vstup a každý dostal na čelo jaffské znamení, které bylo vidět jen pod světly uvnitř. Teal’c šel poslední, ale protože si už trochu přiopilí vyhazovači nevšimli, že jeho jaffské znamení je pravé, mohl jít zdarma.
    Uvnitř bylo už tolik lidí, že se skoro nedalo projít. DJ Sokar stál na podiu za mixážním pultem. Přes hlavu měl přehozenu tmavě rudou kapuci a na ní obrovská sluchátka. Levou ruku zdobila replika známé goa’uldské osobní zbraně, ve které se pravděpodobně ukrývalo zařízení, jímž mohl ovládat obrovské repráky i velkolepou světelnou show. Odevšad řvaly všechny diskotékové pecky známé ze Země a z návštěvníků byl plukovník O’Neill zaručeně nejstarší. Vlastně nejstarší byl Teal’c, ale ten na to nevypadal. Každému na čele svítilo jaffské znamení a všichni pařili a pařili.
    U baru bylo úplně obsazeno a alkohol tekl proudem. Daniel spatřil dva Tokry, jak sedí na barových židlích a klopí do sebe jednu vodku za druhou. Po každém panáku jim zažhnuly oči. Kousek dál spatřil Jack – a nemohl tomu uvěřit – Asgarda ověšeného všelijakými cetkami se čtyřprstou ručkou zavěšenou do ucha půllitru piva. Jaffské znamení se mu na šedé kůži ďábelsky lesklo a vypadlo to, že prozařuje i do lebky. Najednou si Jack uvědomil, že vlastně celý povrch jeho těla v UV světle září. „No to mě podrž,“ vydechl.
    Na parketu se mezi lidmi tísnili další dva zářící Asgardi a o oba vytrvale tancovali. Rytmus moc nebrali, ale vůbec nevypadali strnule jako vždy. Tihle dva se kroutili a prohýbali jako by byli z gumy. Přitočila se k nim přiopilá dívka a jednoho z nich chytla za ručky a tancovala s ním. Asgard se jen podtáčel a poskakoval…
    „Danieli, jak se ti líbí to soužití ras?“ zavolal plukovník co nejhlasitěji mohl.
    Prodrali se davem až ke druhému vyvýšenému parketu, který obklopovala rudá záře a ze země stoupal kouř. Příznačně nad ním bylo napsáno Netu. Jméno Sokarova pekla.
    „Kde je Sam?“ zařval Daniel. Nikde ji neviděli. Ani nemohl, protože ji kdosi vtáhl do vřavy uprostřed parketu. Sam už se chtěla bránit a připravovala se použít základy bojových umění, když teprve poznala, o koho se jedná.
    „Naríme!“ vykřikla nadšeně. „Doufala jsem, že tě ještě někdy uvidím, po tom co na vás zaútočili Goa’uldi.“
    Narím jí naznačil, že neslyší ani slovo z toho, co říká, a ať jdou kousek do ústraní.
    Jack, Daniel a Teal’c si mezitím našli volná místa u baru a objednali si piva.
    „Máte Plzeň?“ zeptal se Daniel a výčepní kupodivu přikývl. Podal mu na bar láhev a sklenici. Když si přiťukli a napili se, zašmátral Jack v kapse a vyndal fotku Sáry, jak si ji vytiskli v knihovně. Vyhladil ji, protože se trochu pomuchlala a ukázal chlápkovi za barem.
    „Kdo jste?“ zeptal se a přistoupil k nim blíž. Plukovník se představil a ukázal průkaz.
    „Jo, tu znám,“ řekl barman. „Ta sem chodí často.“ Pak pokynul směrem k parketu Netu. Podívali se tím směrem a zatajili dech. Sára tam opravdu byla a nejen to. Předváděla jakýsi velice vyzývavý tanec. Dokonce i oblečená byla spořeji než jindy.
    „Danieli, nenechala si něco trochu –ehm- zvětšit?
    „No, hm, myslím, že jo.“
    Teal’c nic neříkal, jen se díval.
    „Něco vám povím,“ ozval se chlápek za barem. „S tou si radši nic nezačínejte. Znám ty opíjecí výslechový metody, kdy se dozvíte číslo bot strejce z pátýho kolene. Tahle, ta si v tom libuje. Takovejch chlápků už jí tu zvalo na skleničku a pak skončili v bezvědomí. Tokrové, to jsou dobří pijani, ti toho vydrží taky hodně, ale říkám vám, co vydrží tahle ženská…Na tu bacha.“
    „Díky za varování,“ řekl Jack a dopil pivo. „Půjdeme najít Carterovou.“

    Sam s Narímem seděli v jednom z četných boxů v části nejvíce vzdálené parketu a reproduktorům vysávajícím po jednom naquadahovém reaktoru pro každý. Hned vedle zápolili s další lahví vodky dva Tokrové. Účtenka už připomínala lesy na Chulaku a jeden z Tokrů už začínal mít dost. Každou chvíli mu zažhnuly oči a v obličeji byl již trochu pobledlý. Na druhé straně vzhlíželi s vyvalenýma očima dva Asgardi ke spoře oděné lidské tanečnici na stole.
    „A pak že už tisíc let nemůžou. Jsou to jen normální suchaři!“ poznamenal Jack.
    „Á, plukovníku O’Neille, doktore Jacksone, Teal’cu,“ uvítal je Narím. „Těší mě, že vás opět potkávám. Náš lid je vám a vaší planetě velmi zavázán.“
    „Už nejsme ti primitivní?“ ušklíbl se plukovník.
    „Od našeho problému s Goa’uldy jsme přehodnotili své názory.“
    „Protože vám nic jiného nezbylo!“
    „Ale Jacku, to nestojí za to,“ napomenul ho Daniel.
    „Pane, Tolláni nám dají všechno, co mají,“ ozvala se Carterová.
    „Dobře, majore, máme zajímavější zprávy,“ ukončil Jack. „Je tady a je na nás, jestli půjde s námi.“

    „Víte, Sam, neměla byste raději brnknout Jacobovi?“ navrhl Daniel. „Abychom neudělali něco moc ukvapeně.“
    „Zavolám mu,“ řekla Sam a zvedla se. „Půjdu s tím ale ven. Potřebovalo by to trochu ztlumit,“ pokynula hlavou k parketu.
    „Řekněte Sokarovi,“ zavolal na ni Jack
    Než se všichni usadili do boxu k Narímovi, přitočila se odněkud jakási tmavovláska a zavěsila se na Teal’ca. „Já miluju Jaffy,“ řekla a téměř se k němu přitiskla. „Pojď si zatancovat,“ přilepila se na něj ještě víc. „A pak uvidíme,“ dodala.
    Teal’c se snad poprvé v životě zatvářil trochu zmateně.
    „Tak pojď už,“ řekla tmavovláska a táhla ho pryč. Teal’c se kupodivu nechal přemluvit a za chvíli už oprašoval své jaffské taneční umění.
    „Nevěděl jsem, že umí tancovat,“ podotkl O’Neill.
    „A docela mu to jde,“ přidal se Daniel.
    Za chvíli se i s dívkou vytratil kamsi k baru. Zřejmě se rozhodl dbát pozemských zvyků a pozvat ji na skleničku.
    Asi za pět minut se vrátila Carterová a oznámila, že Jacob jakoukoli akci na místě, kde je tolik lidí, zakazuje. „Prý jestli si vzpomínáme, jak měl Teal’cův syn v zubu smrtící jed. Pak mi řekl, že to bývá zvykem i u goa’uldských špehů. A máme se zítra sejít, abychom zapracovali na nějakém plánu.“
    „Dobrá, tak to dneska balíme,“ rozhodl plukovník.
    „Ale pane, kolik budeme mít ještě takových příležitostí?“ ozvala se Sam.
    „Jakých příležitostí?“
    „No přece se bavit, trochu se odvázat…,“ vysvětlila Sam nadšeně.
    „Odvázat? Od vás to sedí, majore.“
    Carterová nahodila tážící se a zároveň prosící výraz skoro s psíma očima.
    „No dobrá. Já si jdu dát další pivo.“
    „Já taky,“ přidal se Daniel. „Jacku, musíš ochutnat Plzeň, to je nejlepší pivo, co jsem kdy pil.“
    „Odkdy ty piješ pivo, Danieli?“
    „No, víš, už docela dlouho. Hlavně při baseballu.“
    „Ty se díváš na baseball?“
    „Hm, vlastně ani ne.“
    „Aha…Jak jsi říkal, že se jmenuje to pivo? Plazoň?“
    „Plzeň, Plzeňský Prazdroj.“
    „Dobrá, jdeme na Plezeň.“
    Carterová se rozloučila s Narímem, který už musel jít domů, protože druhý den zasedala zmenšená tollánská kurie. Vždy zasedala v sobotu, aby měl každý zkažený celý víkend. Sam se vmísila do davu na parketu.
    „Je blázen do motocrossu, ale nikdy jsem ji neviděl jet, ale také jsem nevěděl, že se taky dokáže takhle odvázat od těch červích děr a reaktorů,“ pokynul Daniel flaškou Plzně k parketu.
    „Jo, kdo by to do ní řekl. Zval jsem ji na ryby a přitom by šla radši na koncert Stonů.“
    „Rolling Stones? Jacku, podívej se na ni, ta by šla leda na Denzela.“
    „Jo, to je fakt. A ty bys šel na Stony?“
    „Jo,“ přikývl Daniel, „to bych šel.“
    „Fajn, tak platí,“ zavolal Jack a seskočil z barové židle. Pak si oba přiťukli a dopili toho výtečnýho medvěda, jak říkal Jack

    Ven z disca Delmak se všichni dostali kolem půl čtvrté ráno. Sam vyšla do chladné noci jen v jakémsi bledě fialovém tričku bez rukávů, ostatní svršky nesla v ruce. Tvářila se vyčerpaně a možná ji trochu bolela hlava.
    Teal’c se jen mírně usmíval, což už bylo něco. „Pozemské zábavy nejsou tak špatné,“ pochválil.
    Jack s Danielem vypadali, jako kdyby napůl vytáhli láhev Jacka Danielse. Jack se vsázel s jedním Tokrou, že vypije dvě piva za sebou na ex. Tokra vypil tři a vyhrál. Daniel zase pozval nějakou studentku archeologie na panáka a u jednoho neskončili. Vojenský plat pro vlajkový tým není k zahození.
    Taxíkem se nechali odvézt na hotel. Teal’c zapálil jednu jedinou svíčku a zavřel oči. Za chvíli se ale skácel na postel jako všichni ostatní členové SG-1. Spali do oběda.
    „Probůh, v jednu máme schůzku s tátou!“ vykřikla Sam, když se probudila o pohlédla na Danielův tikající budík, který ukazoval pár minut po poledni.
    „O bože,“ plácl se do čela O’Neill. „Nemáte něco k pití?“
    „Mám zde láhev dvanáctileté whisky,“ zažertoval Teal’c. Bylo to poprvé, co se tak stalo, když se nepočítá jaffský vtip o Sethovi.
    Carterová obsadila koupelnu zase na celou půlhodinu. Když vylezla a chystala se oznámit, že už je čas vyrazit, všichni opět svorně spali.

    „Proboha vy vypadáte,“ přivítal je Jacob u sebe doma.
    „Díky, vy umíte potěšit,“ reagoval Jack.
    „Sam vám jistě říkala o mých obavách. Musíme na ni jít chytře.“
    „Dobře, ale nemáte nějaký plán, když teď víme, o koho jde?“ zeptal se Daniel.
    „Asgardi mají přece výkonnou transportní techniku. Mohli bychom ji jen označit a …“
    „Už jsme s nimi o tom mluvili. V tuto dobu zde nemají jedinou loď a jejich základna ještě není hotová.“
    „Nemůžeme počkat, až sem nějaká přiletí?“
    „Bojí se, že by ten Goa’uld mohl sabotovat jejich plány. Proto žádná loď. Dokud ten problém nevyřešíme, nemůžeme s nimi počítat.
    „Počkejte, říkal jste, že se bojí jediného špiona?“ nechápal Daniel.
    „Ano, také se mi zdá, že je za tím něco víc. Nejspíš se bojí případného Anubisova hněvu.“
    „Ať žije spojenectví.“
    „Moment,“ ozvala se Carterová. „Možná bych něco měla.“
    „Sem s tím, Sam,“ vyzval ji Jack.

    Sára-Usirev přišla domů až ve čtyři hodiny ráno. Protože zrovna bylo uprostřed léta, východní obzor už začínal světlat a souhvězdí pospojovaná do symbolů na bráně se již z černé oblohy vytrácela.
    Sára-Usirev se svalila do měkkého křesla a vypila velkou sklenici vody. Bože, bylo jí tak blbě. Za těch pár dní ve Městě Bran poznala, že když Usirevovi předloží pořádnou dávku alkoholu, může se pohybovat a trochu i přemýšlet sama za sebe.
    Nyní, když seděla v křesle a pila, Usirev spal. Nebo spíše měl pořádnou kocovinu a Sára z toho taktéž neunikla. Začínala pochybovat, že má ještě játra pěkně tmavě červená. Začínala si je představovat spíše jako černou a neforemnou čedičovou vyvřelinu.
    Do koupelny došla, ani nevěděla jak. Chytila se okraje umyvadla a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Nepoznávala se. Na pár chvil měla od toho hada pokoj, jenže se sotva udržela na nohou.
    Zažhnuly jí oči. Usirev se probudil. „To jsme si dneska-,“ promluvil na Sáru v podvědomí a přitom mocně škytl, „zapařili, co.“
    „Tobě se to snad líbí,“ odpověděla Sára myšlenkou. Bylo to zvláštní, ale teď se spolu mohli volně bavit, aniž by měl Goa’uld převahu.
    „Vy lidi máte-,“ další škytnutí, „totiž máte zvláštní způsoby.“ Sára téměř viděla symbionta, jak se jí kolem páteře kroutí a trhá sebou při každém dalším škytnutí. Odporná představa. Pak ji zase napadlo, jestli by takto „společensky unavený“ goa’uld nešel vyjmout bez jakékoli újmy.
    „Tak to teda ne, kočičko, na to ani nemysli!“ zarazil ji Usirev. Znovu postřehla, že jí v zrcadle zažhnuly oči.
    „Jestli si za chvíli nelehnu, tak se jistojistě pobleju,“ oznámila Goa’uldovi. A nejradši bych vyblila i tebe, pomyslela si.
    „Á, tak to ne,“ rozchechtal se Usirev. „Mě asi nevybleješ.“
    Sára nemohla odpovědět. Matně si uvědomila, že si čistí zuby.
    „To jsem ráád, že sis sem zas někoho nepřitááhla,“ zajíkal se ten had v její hlavě.
    „Drž hubu,“ dovolila si a on na chvíli zmlkl. Stačilo to, aby se dopotácela k posteli a svalila se na ni.
    „Budeme spinkat? No to se podívejme, zejtra máme nějakou prácičku, že?“
    „Nech mě spát, ty vykopávko,“ zavrčela Sára a naštvaně se otočila na druhý bok. Usirev kupodivu opět zmlkl a za chvíli již cítila jeho tlumené chrápání. Taky bych chrápala, narodit se, když ještě nevěděli, co jsou to pyramidy, pomyslela si a usnula. Ta práce, kterou měla dělat, nebylo nic jiného než další sbírání informací.

    Usirev mohl plánovat jak chtěl, nepočítal však s tím, že jeho kocovina bude taková, že se probudí až o druhé hodině odpolední. A ta bolest hlavy! Sára to snášela lépe, protože takové stavy zřejmě dříve zažívala často. Pilná doktorka archeologie…
    Nakonec své snahy vzdal a pustil si televizi. Dávali zrovna seriál Červí díra, nejoblíbenější pořad Města Bran. Na Zemi to byl možná propadák, ale zde se stal kultem. Pak bylo zpravodajství. Nic nového.
    „Zveme všechny zájemce, kteří chtějí spatřit pravou Hvězdnou bránu a prohlédnout si základnu SGC Města Bran,“ oznamovala jakási načesaná černoška v televizní reklamě. „Své přihlášky volejte na číslo nebo rezervujte pomocí SGNetu…“ Usirev-Sára si to číslo zapsal a ihned volal, aby se přihlásil. Taková příležitost!
    Po jídle prospali celou noc.
    Sára-Usirev se postavila před šatník a přemýšlela, co si vezme na sebe. Civěla na desítky kusů oblečení, které již stihla zakoupit, listovala ramínky jako listy prázdné knihy.
    „Tak už si něco vem a pojď,“ začínal být Usirev nervózní.
    „Co myslíš, že by se mohlo hodit ke dnešnímu počasí?“ zeptala se Sára a strčila si ukazováček do pusy, jak usilovně přemýšlela.
    „Vždyť je už tejden pořád stejně,“ zavrčel.
    „Ale obloha je taková pěkně modrá, myslíš, že by se hodily tyhle modrý šaty?“
    „Jo, ty jsou pěkný, ty si vem,“ přikývl, aby to měl co nejdříve za sebou.
    „Ne, ty se mi nelíbí,“ řekla ale Sára a vrátila je do skříně.
    „Proboha, tak už si něco vyber!“ Goa’uldova trpělivost se notně vytrácela.
    „Tak mi taky trochu poraď, když je tohle jediný, o čem můžu rozhodovat.“
    „Můj dřívější hostitel takový problémy neměl, víš to?“
    „No jasně a kdy to bylo? Před dvěma tisíci lety nevěděl ani ň o tom, co je to móda!“
    „Jaká zase móda? Můj předchozí hostitel byl normální. Že já si vybral ženskou…“
    „Myslíš, že jsem o tebe stála? O takovou vykopávku? To jseš na omylu, ty mumifikáte.“
    Usirev své snahy vzdal a odešel kamsi do ústraní svojí mysli. Nechal tu ženskou rozhodovat samotnou a nechtěl s tím mít nic společného. Vždyť to tak bylo se vším. Pořád do něčeho kecala.
    Nakonec se Sára oblékla neobvykle. Vzala si kalhoty a volnou košili. Ještě si ji uvázat a vypadala by jako když přišla ze zaprášené hrobky s prastarou kanopou v ruce…
    Zprávy o tom, že je dnes v SGC den otevřených dveří, byly na každém rohu. V novinách na první straně, na všech obrazovkách po městě, jako kdyby se nic jiného nedělo.
    „Proč s tím vy lidi pořád tak plašíte? Hvězdná brána, Chaapa’ai, proč ji všichni musíte vidět?“
    Sára neodpovídala.
    Před SGC se Sára-Usirev zařadila do fronty. Na to, jak velká byla reklama, tu postávalo docela málo lidí. Jen pár desítek, víc určitě ne. Na počest pozemské základně SGC postavili té zdejší stejný vchod a dokonce i kousek suchého skalnatého kopce nad ním. Přes silnici se klenula jedna z obrovských a stejně falešných Hvězdných bran, ostatně jako na každé příjezdové cestě do města.
    „Ty, Usireve, jaký to bylo smrdět tisíce let v tom hrnku?“ zeptala se Sára uvnitř a zasmála se.
    „Aspoň mě nikdo netahal po diskotékách.“
    „V životě sis tak neužil, co?“ dobírala si ho Sára dál.
    „Ještě slovo a zamáčknu tě až do míchy! Panebože!“ vykřikl. „Žádný můj hostitel neměl tolik keců!“

    „Bože, to je nuda,“ lamentoval Usirev, když procházeli s desetičlennou skupinkou základnu. „Tady není nic, co by se mohlo Anubisovi hodit.“
    „Ty si myslíš, že až Anubis ovládne všechny ostatní Goa’uldy a půl galaxie, že tě ještě nechá, abys mu sloužil? A nemyslíš, že je to trochu nefér, kdy ti rozkazuje syn?“
    „Jak víš, že Anubis je můj syn, hostitelko?!“ zvýšil Usirev hlas.
    „Víš vůbec, že mám doktorát z archeologie a tolik zkoušek z dějin starýho Egypta, že bys sám zíral, co všechno vím? Na každý rakvi byla zmínka o tom, že jseš Anupův tatík. Sice v pyramidách stálo, že je synem Ra, ale myslím, že to tam někdo přetesal, protože jsem našla novější stopy po dlátech.
    „Lidi nikdy neoplývali dlouhou pamětí,“ řekl Usirev se značnou dávkou pohrdání. „Já si všechno pamatuju a o těch dějinách bych ti mohl sám vyprávět, ale to je ztráta času. K čemu bys to použila, že? Jo a myslíš si, že se Usirev nechá jen tak vyřadit ze hry?“
    „Já myslím, že tě tvůj milej synáček za pár let kopne do zadku. Ale o tom si rozhoduj sám.“
    „Nyní se nacházíme dvě patra nad Hvězdnou bránou,“ říkala průvodkyně. „Obyčejně tato hala slouží ke skladování, ale nyní je zrovna prázdná…“
    „No řekni, k čemu Anubisovi bude, když budu znát všechny kamrlíky v týhle díře.“
    „Teď prosím jednoho dobrovolníka,“ zavolala průvodkyně. „Třeba támhle paní v té košili…“
    „To volá tebe, blbe, tak se aspoň otoč,“ nakopla Sára Usireva. Ten se otočil a Sářinými ústy se usmál na průvodkyni.
    „Pojďte, prosím, sem ke mně. Všichni ostatní odstupte.“
    „Co budete dělat?“ Sára vycítila, že Anubisův papínek dostal najednou strach.
    „Nic to není,“ zašeptala a uskočila na stranu.
    „Co to…“ vykřikl Usirev. Spadly kolem něj staré známé kruhy.
    „Jen ukázka pro ostatní, nic se nestalo,“ uklidňovala jej Sára. Kruhy je přemístily do místnosti stejných rozměrů, která se nacházela pod tou horní. „Za chvíli tu budou i ostatní a zatleskají ti. Jsou to přece jen většinou Američani.“ Jenže nikdo další nepřišel. Kruhy nad ní mlčely. Místo toho se začala ke stropu zvedat jedna ze stěn.
    „V naprosto izolované místnosti za neprůstřelným sklem stál generál Travis, Jacob alias Selmak a samozřejmě SG-1. Jack do mikrofonu krátce a pomalu zatleskal.
    „Byl jsi odhalen, Usireve, jsi v pasti,“ zahřímala Selmak.
    „Ty, Tokro? Myslel jsem, že u jsi dávno mrtvý,“ prohlásil Usirev pohrdavě. „A SG-1?“ pak se zarazil. „Doktore Jacksone, major Carterová mi o vás kdysi řekla, že jste mrtvý.“
    „Jo, byl jsem,“ řekl Daniel klidně, „na chvíli. Sáro, budeš se muset snažit. Chceme se od něj dozvědět co nejvíc.“
    „Nikdy vám nic neřeknu!“ Sáře-Usirevovi zažhnuly oči. Radši bych zemřel než vyzradil plány svého pána.“
    „Nebo svého syna?“ usmál se Daniel. Usirev se zarazil a zuřil. Proč tady každý musí vědět, že Anubis je můj syn? pomyslel si.
    „Dobře, je nám k ničemu,“ promluvil generál Travis. „Ta nám nic neřekne. Zabijte ji.“
    „Co?“ zděsil se Usirev najednou. „Takový přístup od lidí z Tau’ri neznám.“
    „Tady ale nejseš na Zemi,“ odsekl generál.
    „Co, co je to?“ Usirev-Sára začichal.
    „To je můj rozkaz.“ Umělé zuby vykouzlily na generálově tváři kouzelný úsměv. Sára-Usirev se skácela na betonovou podlahu.

    Když otevřela oči (které jí zažhnuly), ležela přivázaná k lůžku. Kdosi za ní mluvil. Rozpoznala hlas O’Neilla a dalších lidí, které neznala.
    „Teď nebo nikdy,“ zaslechla Sára uvnitř Usireva jakýsi hlas. Pak jen vnímala, jak svými horními zuby drtí jakýsi výčnělek na spodní stoličce. Sára věděla, že to byl jed, který Goa’uldovi neublíží a ostatní zabije, ale nemohla nic dělat. Ti, co mluvili, měli vzápětí ležet v křečích na zemi. Ventilací se látka měla šířit dál. Jenže nic se nestalo.
    „Dobře jsme to na Sáru naplánovali, že?“ říkal Daniel. „Den otevřených dveří, ty kruhy…“
    „Musím říct, že to byla pěkná akce,“ pochválil plukovník. „Myslím, že už se probudila.“ Přišel k lůžku a nahnul se nad uvázanou Sárou-Usirevem. Zamával. Na sobě měl, jako všichni ostatní, skafandr.
    Sára se při tom pohledu rozesmála. Usirev nikoli. Zuřil. „Tau’ri brzy postihne záhuba Anubisovou rukou. Těšte se, až přiletí se svou flotilou!“
    „Bla bla bla, nemáš tam něco lepšího?“ To byl O’Neill. Sáře zažhnuly oči
    „Ve vzduchu jsme našli rozkládající se prudký jed. Zřejmě již využila poslední možnosti,“ oznámila doktorka, která se trochu podobala doktorce Fraiserové. „Ještě ji podrobíme kompletní prohlídce, ale myslím, že už je čistá.“
    „Fajn, hlavně nezapomeňte na žádnou—dutinu,“ doporučil Jack.
    Netrvalo dlouho a Sára stála opět ve velké místnosti, kam přicestovala kruhy. „Dobře tě napálili, co?“ říkala Usirevovi.
    „Tys něco takovýho tušila?“
    „Ne,“ přiznala. „Ale ty, frajírku goa’uldská, bys to měl čekat po tom, cos dělal.“
    „Hele, ale nechat se zaměstnat v knihovně, to byl tvůj nápad!“
    „To možná, ale ta Sára Osirisová zase tvůj.“
    „Co nám řekneš dnes, Usireve?“ zachraptěl generál do mikrofonu.
    „Neřeknu vám nic. Ani kdybych měl zemřít.“
    „Proč si jseš tak jistý, že tě zemřít opravdu nenecháme?“ zeptal se Daniel.
    „Protože ti na Sáře moc záleží.“ Usirev použil jeden ze Sářiny sady šibalských úsměvů, chcete-li úšklebků.
    „Našli jsme způsob, jak hostitele zachránit,“ řekla Sam. „Buď nám řekneš, co potřebujeme, nebo už se nikdy nepodíváš do zrcadla.“
    „Myslíš, že blufujou?“ vyhrkl Usirev uvnitř mysli.
    „Ne, tohle myslí vážně,“ odpověděla Sára klidně.
    „A do prdele.“
    „Máš snad strach? Velký Usirev se bojí? Každému řeknu, jak se tatík mocného Anubise klepal, jak se mi se vším svěřoval a přál si slyšet rady své hostitelky…“
    „Mlč, ženo, ještě tady rozhoduju já.“
    „Tak dělej, jak umíš.“
    „Co plánuje Anubis na Tau’ri?“ zeptal se generál.
    „Můj pán Anubis mi prozradil, že hodlá vymazat Tau’ri a vaši novou základnu z vesmíru.“
    „Jak to chce provést?“
    Usirev se hořce zasmál a pak zvážněl. „Anubis je mocný. Má flotilu, jakou vesmír ještě nespatřil.“
    „Jaká je jeho domovská planeta?“
    Usirev se Sářinými rty rozesmál ještě víc. „Anubis je všude. Je to jediný opravdový bůh.“
    „Myslíš, že tomu věří? Takovým blábolům?“ To byla Sára uvnitř.
    „Zdá se mi to, nebo jsi nám u opravdu k ničemu?“ To se k mikrofonu vrhl O’Neill. „Vy hadi máte zvláštní dar bezvýznamně tlachat.“
    „Jak řekl plukovník, myslím, že tvá přítomnost zde je stejně zbytečná,“ řekl generál. „Pozdravuj v pekle.“ Pak stiskl tlačítko a kolem Sáry se spustila mříž. „Zadejte adresu na Cimmerii. Doktore Jacksone, to byl dobrý nápad použít Thorova kladiva k zachránění hostitelky.“
    „Děkuji, generále.“
    „Sedmý zámek zapadl, brána je aktivní,“ ozvalo se z reproduktorů.
    „Nastavte ji do vodorovné polohy,“ přikázal generál. Na obří obrazovce mohli sledovat, jak se brána zvedá a naklání se, aby zůstala vodorovně. Pak generál stiskl další tlačítko a do mříže spadly kruhy.
    „Anubis je již na cestě. Vaše zkáza je nevyhnutelná!“ hřímal ještě zkresleným hlasem Goa’uld, než jej kruhy pohltily.
    „Díky,“ zaslechli v poslední vteřině Sářin hlas. Pak se kruhy objevily na obrazovce. Zhmotnily Sáru nad okrajem červí díry. Ozvalo se jen hlasité šplouchnutí a byla pryč. Thorovo kladivo a potomci Vikingů už se o ni postarají.

    „Tak,“ pokrčil rameny Jack. „Opravdu to bylo tak snadné nebo se mi to jenom zdálo?“
    „Až moc snadné, řekl bych,“ připojil se Teal’c.
    „Ano pane, ale myslím, že je to opravdu všechno,“ řekla Carterová a měla se k odchodu.
    „Když myslíte, majore… Teal’cu, ještě jsme nevyzkoušeli místní akvapark.“
    „Myslíš ty domy se skluzavkami a spoustou vody, O’Neille?“
    „Jo, to bude ono,“ řekl Jack a obrátil se na dívku stojící za ním. „A-ň-i-č-k-o,“ vyhláskoval její jméno, „máte tam u vás taky ryby?“
    „Jistě, plukovníku, u nás v Čechách rybaří spousty lidí.“
    „Už vím, kam pojedu na dovolenou. Pivo, ryby, krásné ženy…“
    „Jedině v Čechách,“ přitakala Anička.
    Jack se k ní naklonil a zašeptal: „A nemáte tam taky něco pro Carterovou? Aby mohla jet taky, chápete? Nějakej reaktor, černou díru, červí díry…“
    „No,“ zamyslela se Anička. „Myslím, že by se něco našlo. Máme jednu zajímavou elektrárnu, trochu z ní teče radioaktivní voda, ale jinak je hrozně fajn, z poloviny sovětská výroba. Černá díra, ta by se možná taky našla, kdybyste začali hledat v Národní bance. A červí díry, to jsou skoro takové tunely, že? Tak těch byste taky mohli najít hodně.“
    „Zajímavá země.“
    „To jo, ale máme tam krásně.“
    „Zaslechla jsem něco o dovolené,“ přitočila se odkudsi Sam. „Kam byste jel, pane?“
    „Zrovna tady přemýšlíme, že ta Česká republika je docela fajn.“
    „Aha.“ Sam to trochu zarazilo. „Není to trochu z ruky?“
    „Ale Carterová, myslíte, že tam chci jet s nějakou cestovkou? Nechat se vláčet jenom po památkách, poslouchat na slovo…“
    „Máte lepší nápad?“
    „Podívejte,“ naklonil se k ní plukovník a ztišil hlas. „Dopadli jsme špiona a už ani nevím pokolikáté zachránili svět. Co kdybychom si třeba na čtrnáct dní vypůjčili jednu tu goa’uldskou mezihvězdnou kocábku a našli si na Zemi pár klidných míst?“
    „Hm, a proč ta místa hledat jenom na Zemi?“ ozval se Daniel, který předtím mlčky poslouchal. „Navštívili jsme spoustu moc pěkných planet.“
    „Druhá možnost,“ přikývl Jack.
    „Ale pane, myslíte si, že k něčemu takovému dostanete povolení?“
    „Zasloužíme si to!“ trval si na svém plukovník. „No, neměl jsem zrovna v úmyslu si o tom promluvit s některým z generálů, to je pravda,“ přiznal jen tak mimochodem.
    „Možná bychom měli vymyslet něco lepšího, pane,“ nesouhlasila Carterová.
    „Víte, že jste mě tam u Sokara překvapila?“ nadhodil Jack pochvalně.
    „Opravdu? Čím?“
    „No, abych řekl pravdu tak vším,“ přiznal.
    „Můj život není jen laboratoř…“
    „Donedávna jsem si to myslel.“
    Než se stačil jejich výjimečný rozhovor plně rozvinout, ozvaly se odevšad sirény a rozsvítila se všechna výstražná světla.
    „Co se děje?“ vřítil se do řídicí místnosti podivuhodně generál Travis.
    „Pane, máme zprávy ze senzorů i kamerových pozorovatelen na Měsíci, že právě několik objektů opustilo hyperprostor necelý milion kilometrů od základny,“ oznámil seržant u počítače.
    „Nemohou to být Asgardi?“
    „Ne, generále, od nich bychom už dostali zprávu.“
    „Za jak dlouho budou zde?“
    „Těžko říct, protože to vypadá, že ihned po opuštění hyperprostoru zbrzdili na nulovou rychlost a zřejmě skenují okolí Země.
    „Mohou to být Goa’uldi?“
    „To nevím, pane, ty lodě se goa’uldským příliš nepodobají.“
    „Máte jejich snímky?“ ozval se odkudsi zezadu Daniel.
    „Ano, tady.“
    „To je Anubis,“ řekl okamžitě. „Viděl jsem jeho loď, když útočila na Abydos.
    „To by mohl být problém,“ poznamenal Jack.
    „Pane, nemáme ještě plně funkční štíty, jsme velmi snadno zranitelní,“ vyhrkl mladík, který se přiřítil se stohem papírů v ruce.
    „Kontaktujte Asgardy,“ přikázal generál. „A oznamte to zástupcům Tokrů a Tollánů zde ve městě.“
    „To jsem již udělal, pane. Každou chvíli by se nám měli…“ Řídící místnost se rozzářila a výhled na Bránu zakryl hologram Freyra.
    „Freyre,“ zajásal generál Travis. „Rád vás vidím. Máme tu menší problém s Anubisem…“
    „Ten problém se mi zdá velký, generále. Bohužel nyní není v silách Asgardů včas sehnat prostředky k obraně základny. Kontaktoval jsem Thora, ale zdá se, že nemáme dostatek lodí odolných vůči novým Anubisovým technologiím…“
    „Nepomůžete nám?“
    „Děláme, co je v našich silách, generále a věřte, že záchrana vaší planety je pro nás důležitá. Jménem Rady Asgardů vás ale musím požádat, abyste ihned celý výzkum dopravili na tyto souřadnice.“ Před hologramem se začaly objevovat symboly, které vytvořily osmimístnou adresu.
    „Ehm, generále, Freyre, o jaký výzkum tady jde?“ stačil říct O’Neill dříve, než se generál nadechl.
    „Jedná se o výzkum replikátorů, který zde provádíme, plukovníku.“
    „Cože?!“ vyjekli Sam, Daniel i Jack současně. „Vy tady, jenom tři sta tisíc kilometrů od Země zkoumáte replikátory?“ zvýšil hlas Jack. „Víte, jak je to nebezpečné?“
    „Ano, plukovníku, to víme. Samozřejmě uděláme všechno pro to, abychom ten výzkum zachránili,“ obrátil se generál k Freyrovi. Ten poděkoval, řekl cosi a tom, jací jsou dlužníci a zmizel.
    „Generále, fungují už motory pro podsvětelný přesun základny?“ zeptala se náhle Carterová. Vypadalo to, že ji cosi napadlo.
    „Ano, majore, fungují.“
    „Doporučuji se zatím schovat do většího stínu Měsíce. Takhle jsme z boku příliš zranitelní.“
    „Dobrý nápad, majore,“ mrkl na ni seržant u počítače. Carterová se začervenala a usmála se. alespoň nějaká kompenzace za ten vylepšený naquadahový reaktor.
    „Mohu se zeptat, na co jste při tom výzkumu přišli?“ To byl Daniel. Zrovna se opíral o stůl v místech, kde seděl před chvílí Freyr.
    „Že mají šest nohou, dělají bz, bz a sežerou všechno, na co přijdou,“ ušklíbl se Jack.
    „Dokázali jsme trochu porozumět jejich naprogramování,“ ujal se slova onen mladík. Neměl zřejmě žádnou hodnost, pracoval jako civilista.
    „To je úžasné!“ vykřikla Sam.
    „Carterová, chápu, že jsou to bezesporu vynikající objevy, ale nemyslíte, že ne to není čas?“ pokusil se ji trochu zchladit plukovník.
    „Jak moc porozumět?“ nedala se vyvést z míry Sam.
    „Myslím, že jsme jen krůček od toho vložit do pokusného replikátora zbrusu nový program..“
    „To je obrovský objev-.“
    „Carterová, tam venku na nás číhá jeden moc zlý chlápek s příšerným hlasem a kavalérií, které se bojí i Asgardi a vy nemáte na práci nic lepšího než vykřikovat, jak je skvělé, když dokážete naučit toho brouka hrát tetris!“
    „Ale pane, vy to vůbec nechápete,“ otočila se k němu Sam. Plukovník ucítil, jak ho samým rozčilením poprskala. „Ten brouk může být naší jedinou zbraní.“
    „Zbraní?“ nechápal také Daniel.
    „Chcete jej snad nasadit do Anubisovy mateřské lodi?“ zeptal se Teal’c.
    „Ano, když bude dobře naprogramován, rozmnoží se a převezme nad ní kontrolu. Pane, tuhle bitvu bychom mohli vyhrát a Anubise úplně porazit…“
    Generál Travis, který doteď jen přihlížel, sebral rozum do hrsti a rozhodl, že je třeba začít s přípravami a uvědomit Asgardy o novém plánu. A jen tak pro jistotu, na okraj, evakuovat město.

    Za tři hodiny se základna poprvé zachvěla. Našly ji Anubisovy útočné letouny a začaly s bombardováním.
    „Pane, štíty moc dlouho nevydrží,“ zaznělo několikrát řídicí místností a Jack si opět připadal jako ve Star Treku.
    „Blíží se Anubisova mateřská loď, p…,“ nedořekl seržant a dole před Bránou se zjevil Anubis jako hologram.
    „Á to už tady jednou bylo,“ poznamenal Jack.
    „Byli jste odhaleni a nyní budete zničeni,“ zahřímal a prostor brány mu to oplatil mocnou ozvěnou. „Asgardi vám už nepomohou, protože se mě bojí.“ Anubis se krátce zasmál. „Vzdejte se, nebo vás stihne smrt.“
    Vtom se nahoru přiřítila Carterová. „Máme to, pane,“ oznámila udýchaně, ale s vítězným úsměvem. „Budeme ale potřebovat čas, než se replikátoři rozmnoží.“
    „Oni mají křídla?“ zeptal se najednou O’Neill.
    „Proč?“
    „No ještě jsem neslyšel, jak se do té lodi dostane.“
    „Nejjednodušší bude použít kruhy na některé z lodí v kotvišti,“ vysvětlila Carterová.
    „Tak jděte,“ přikývl plukovník. „My ho tady nějak zabavíme.“

    Anubis stále setrvával před Bránou a při každém otřesu způsobeném bombardováním, se chraplavě zasmál.
    „Hej, hej, Anubisi,“ vběhl před něj Jack. „Co to děláš?!“
    Anubis se trochu naklonil a dal hlavu s kápí na stranu. „Dělám z vás škvarky,“ řekl soustředěně a s pečlivou výslovností. Pak se opět neskutečně rozchechtal.
    „Hej, vidím, že jsi docela veselá kopa, co takhle se dohodnout?“
    Anubis opět zvážněl a pod kápí se možná trochu zablesklo. „O čem by ses chtěl dohadovat, budoucí hostiteli?“
    „Takový jsi nebýval,“ řekl Jack. Ten poloantik, nebo co byl a co říkal Daniel, se mu zdál nějaký divný.
    „Můj sluha Usirev mi poslal velký dar. Cihlu bílého prachu.“
    „Cože? Jak tomu říkal?“
    „Kóóks,“ vydechl Anubis a předvedl gesto šňupání. Mocně a chrčivě vtáhl a znovu blaženě vydechl.
    „Panebože on je zfetovanej,“ vydechl nahoře za sklem Daniel. „Sára mu poslala balík kokainu. To snad ani není možný.“
    „Hele, Anubisi, měl bych pro tebe návrh,“ zavolal Jack.
    „Poslouchám,“ zahřímal Goa’uld.
    „Dáme ti kolik chceš toho kóksu, když to s tou svojí flotilou pěkně otočíš a poletíš domů.“
    „Dáš mi sto balíků bílého prachu a ušetřím tě. To je můj návrh.“
    „Aha. Co kdybych ti řekl, že toho, co ti poslal tvůj tatík, zde máme celou halu. A to bombardování ji brzo zničí.“
    „Hm,“ zachrčel Anubis, „to stojí za úvahu.“ Otřesy náhle utichly.
    „Dejte mi to a ušetřím tebe i tvůj tým.“
    „Ale tady je toho opravdu moc. Zásoby na tisíce let.“
    „Opravdu?“ Znělo to lačně a chtivě. Anubis už musel být na kokainu stejně závislý jako na sarkofágu.
    „Jo, dovedeš si to vůbec představit?“

    Do řídicí místnosti vběhla opět celá udýchaná Carterová. „Replikátoři se už množí. Myslím, že za půl hodiny máme tu loď pod kontrolou. O čem se s Anubisem baví plukovník?“
    „Nebudete tomu věřit, ale O’Neill nabízí Anubisovi tuny kokainu. Ten Usirev mu prý poslal jakýsi vzorek.“
    „Cože?“ divila se Carterová. „On je závislý na kokainu?“

    Za půl hodiny

    „Hele a už jsi zkusil péčko? Heroin nebo aspoň trávu? Proč chceš jenom koks?“
    Nahoře zablikal telefon a generál jej zvedl. Podíval se na Carterovou a přikývl. Replikátoři ovládli loď.
    „Pane, máme to,“ řekla Sam do mikrofonu. Jack se otočil a přikývl.
    „Co? Co máte?“ dychtil vědět Anubis.
    „Sehnali jsme další vagón koksu,“ zakřenil se Jack. Anubis však již nestihl reagovat. Náhle zmizel. Replikátoři právě vypnuli všechny štíty a zbraňové systémy, jak je Sam naprogramovala.

    SG-1 konečně dostala dovolenou. Všichni se nakonec shodli na jednom místě, kde ji strávit. V Čechách je krásně, říkala Anička a měla pravdu.
    „Berou, berou?“ volal veselý obtloustlý chlápek na Jacka sedícího na břehu jakéhosi jihočeského kačáku. Jack se usmál, zamával zvednutým palcem na pravé ruce jako výraz naprosté spokojenosti a z vody vytáhl další pneumatiku. Ale ryby tam určitě také byly…
    Sam se také nechala zlákat Jižními Čechami. Plukovník ji ovšem k rybníku nedostal. Vyhlédla si tam jednu jadernou elektrárnu a zavrtala se do ní až po uši. Přišla na spoustu věcí a také pomohla odstranit problém s vytékající radioaktivní vodou. Jenže když přišla k reaktoru, následoval ten největší šok. Zjistila totiž, že sovětští inženýři udělali chybu, protože v reaktoru nedochází k běžnému štěpení jader, nýbrž k pravému opaku, jaderné fúzi. Nechápala, jak je to možné, ale znamenalo to jedině to, že v netěsnícím skladu vyhořelého paliva nejsou sudy plné plutonia, ale pravděpodobně čistého naquadahu.
    Daniel léto strávil se Sárou na Jižní Moravě. Když opomeneme pití slivovice a hodiny strávené hluboko pod zemí u sudů s vínem a klábosení o tom, co Sáře Usirev prozradil o starém Egyptě, zabývali se Věstonickou Venuší. Měli pádné podezření, že se jedná o starý artefakt, jakýsi klíč k historii lidstva. Bohužel Danielovi někdo ukradl všechny poznámky i vybavení, tak musel začít znovu. Práce v Čechách nebyla snadná…
    Oproti tomu Teal’c si docela užíval. Pronajal si jednu z pražských diskoték, nazval ji DISCO CHULAK a sám se jako majitel stal dýdžejem. Každý dostal na čelo jaffské znamení jako v Delmaku a všichni potom prohlašovali, že na lepší „díze“ ještě nebyli. Teal’covi se splnil sen.

    Mezitím kdesi za Měsícem…

    V Anubisově mateřské lodi se odevšad ozýval bzukot replikátořích motorků. Brouci kousali a provrtávali se kovovými stěnami posetými hieroglyfy a antickými značkami.
    „Hele, brácho, neměli bysme už s tím přestat?“ zeptal se jeden brouk druhého. „Měli jsme jen převzít kontrolu, ne z toho udělat ementál.“
    „Nekecej a žer,“ řekl ten druhý chladně a s chutí se zakousl do Anubisova pozlaceného křesla…

    Konec