Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z vyhlášení ankety Křišťálová lupa 2006

    Reportáž z vyhlášení ankety Křišťálová lupa 2006

    Vyhlašování ceny se konalo v restauraci Mánes. Bála jsem se, že budu mít problémy to najít, ale je to poměrně blízko Národního divadla (což byl můj styčný bod) a tak jsem to snadno našla. Přišla jsem o dvacet minut dřív a vzhledem k tomu, že někteří předávající zůstali trčet v centru v zácpě, se začátek vyhlašování posunul ještě o další půl hodinu, z 19.30 na 20.00. Večerem výborně provázel Jakub Železný, který byl velmi zábavný a vtipný a myslím si, že by měl dostat možnost uvádět i velké pořady v televizi, kde se často marně pokoušejí o vtipné moderování.

    Vyhlašování probíhalo v blocích. Vždy předali cenu několika kategoriím, po nichž následovala písnička od Slovenské Superstar Katariny Koščové. Tu jsem sice znala, její písně však ne. Zpívala moc hezky, ale její kapela jí dost často nahlas přehrávala, tak jsem z toho moc neměla. Vlastně jsem ani neměla moc z ostatního, protože jak už bývá zvykem, vysocí lidé (vlastně jen muži) si sedli dopředu a já jsem nic neviděla, natož abych mohla fotit. Což je taky důvod, proč tu žádné fotky nejsou. Ale dost jich je na stránkách lupa.cz, takže honem tam. V prvních řadách navíc seděli předávající, což byli zástupci různých velkých firem či internetových stránek.

    Musím se přiznat, že jsem z celého vyhlašování měla zvláštní pocit. I když jsem byla hrdá, že se naše stránka dostala do užší nominace, protože přece jen hlasovali uživatelé, nemohla jsem se zbavit jisté pachuti. Určitě znáte ten pocit, kdy třeba při Českém slavíkovi pořád vyhrávají ti samí lidé a to se mi přesně stalo tady. Internetová „komunita“ má zřejmě nějaká svá zaběhnutá pravidla, své osobnosti a já jsem se tam vůbec necítila dobře. Rozhodně mě nikdy nenapadlo, že budu dělat zástupce v nějaké soutěži, která se týká internetu.

    Už první kategorie, E-Shop, mě trochu zmrazila, když Jakub Železný četl u vítěze, jímž se stal CzechComputer.cz, výdělek 500 miliónů za rok 2005. To jsem ale byla značně nervózní a slečna, s níž jsem se tam seznámila, mě musela uklidňovat slovy: „Klid, o nic nejde.“

    Druhá kategorie byla Webhoster a tu vyhrál Českýhosting.cz. Tady jsem si poprvé všimla jisté neochoty představitelů jít si pro cenu. Možná to bylo i faktem, že to natáčela Česká televize a neustále tam běhalo několik fotografů. A pak možná i objemnost květiny, která měla dobrého půl metru a nejspíš stála víc, než samotná Křišťálová lupa, což byla jen malá skleněná placatá věc. A nesmím zapomenout na diplom, který byl zasklený a v rámečku.

    Webem veřejné správy byl jako nejlepší vyhlášen Justice.cz, což je stránka ministerstva spravedlnosti. Tady si moderátor neodpustil rýpnutí, že by si cenu měl převzít sám ministr, ale že za současné politické situace stejně není jasné, kdo by to vlastně měl být.

    U vyhlášení nejlepšího firemního webu si Jakub Železný pohrál se slovíčky, když si udělal legraci z cz.o2.com a z toho, jak by se to vlastně mělo číst. Ujela mu i poznámka, že je to jedno, protože tenhle web to stejně nevyhrál. Cenu nakonec získal Vodafone.cz. Tady jsem konečně mohla poprvé taky trochu hodnotit sama, protože stránky znám a na rozdíl od Jakuba Železného, který se hrdě přihlásil jako dlouholetý klient právě O2, já jsem u Oskara/Vodafone od samého počátku jeho existence u nás, a tak jsem byla za to ocenění ráda, protože jak sám moderátor řekl: „Stránka je jednoduchá a přehledná.“

    Na řadu přišel Freemail a tady jsem taky věděla, o co jde. Ale narozdíl od předchozí kategorie, kdy jsem jako klientka přála cenu svému Vodafonu, tady jsem doufala, že to nominované Centrum nedostane, protože mail mě poslední dobou šíleně zlobí a přes všechna „vylepšení“ je jejich mail pořád horší a horší. Centrum to nevyhrálo, vyhrál to mail na Seznamu, přičemž předávající byl nejspíš naprosto mimo, když jako vítěze nejdříve ohlásil „Freemail“ a moderátor ho musel opravit, že přečetl jméno kategorie, nikoliv vítěze. Ale protože se výsledky, i s pořadím na dalších místech, objevila na plátně, všichni už výsledek stejně věděli.

    Kategorii Vyhledávač vyhrál Gogole.cz, přičemž se Jakub Železný rozhodl potrápit už i výherce a ptal se, jak je možné, že i když uživatel zadá Gogole.com, tak se mu tam vždycky objeví česká verze. Pohotový výherce jen odpověděl, že prostě poznají, když je IP z České republiky a podle toho se přesměruje.

    V kategorii Obecné zpravodajství jsem také všechny stránky znala, ačkoliv na stránky výherce iDnes.cz téměř nechodím a osobně používám hodně ČeskéNoviny.cz, které ale ve své kategorii skončily až jako poslední, tedy páté. Cenu přebírající Jaroslav Kábele ještě ukázal svou aktuálnost tím, že řekl výsledky zápasů v poháru UEFA, kde hrála trojice našich klubů.

    Zato ve Specializovaném zpravodajství jsem znala zase jen výherce, Rodina.cz. Ostatní mi nic moc neřekly, i když podle názvu např. Víra.cz, jsem si udělala obrázek, o co tam asi tak zhruba jde.

    Než jsem se ale stihla rozkoukat, už vyhlašovali naši kategorii. Moderátor přečetl název naší stránky foneticky zcela správně, ale osobně jsem zvyklá to vyslovovat „česky“ a tak bylo zvláštní slyšet to „správně“ anglicky. Následně ale mé znechucení dosáhlo nechtěně vrcholu. Nejen, že vyhlášení bylo přerušeno rádoby vtipným Tomášem Baldýnským, kterého já osobně nemám příliš v lásce, protože tyhle „intelektuály“, co nesnáší všechno a všechny, vážně nemusím. I moderátor mě se svým „jsem představitel veřejnoprávního média, a bulvár nemám rád“,utvrdil v tom, že jsme prostě ve špatné kategorii a že nás nejspíš považují jen za nějaký směšný pokus o nějakou drbárnu. Když se následně ukázaly na tabuli výsledky, kde jsme byli jako čtvrtí, pod námi Prison Break a nad námi výtvory Blesk.cz, Bleskově.cz a výherce, Super.cz, byla jsem zklamaná. Ne snad z toho, že bychom to nevyhráli, osobně jsem tomu stejně moc nevěřila, ale z toho, že jsem ve společnosti těchto plátků, kterými opovrhuji. Musím doufat, že pro příští rok, jestli tahle anketa zase bude, vyhlásí kategorii fanouškovských stránek apod. I když upřímně mi bylo líto i slečny, která si pro cenu šla, protože přece jen zase ona reprezentuje svou práci, kterou odvádí a že si z ní dělali legraci takovým stylem….No prostě asi nemám správný smysl pro humor nebo jsem byla ovlivněná svou averzí vůči panu Baldýnskému.

    Když jsem se oklepala ze šoku, zklamání a znechucení, vzala jsem mobil a zatímco zpívala Katarina Koščová, poslala jsem zprávu o výsledku Saixovi, jehož odpověď o sobě následně dala hlasitě vědět při vyhlašování další kategorie. Naivně jsem totiž doufala, že už je konec a že se konečně dočkám toho vysněného rautu, což byl můj cíl celého večera. Pak mi ale došlo, že se vlastně vyhlašují ještě další kategorie, protože my jsme byli předposlední.

    Jako poslední kategorie v oblasti internetových stránek, následoval Blog. Už při pohledu na nominace mi bylo jasné, kdo to vyhraje-Ostravak. Ten se samozřejmě sám nedostavil, poslal za sebe nakladatele. Tady se opět dostavila ta pachuť…smích ze strany lidí, kteří viděli „legrační“ názvy ostatních webů. Prostě uzavřená komunita, která opovrhuje ostatními neznámými weby, dělanými většinou pro zábavu jak uživatelů, tak tvůrců.

    Pak následovala poslední kategorie, volená uživateli. Tady jsem opět byla totálně mimo, protože o internetu, respektive o lidech v jeho útrobách pracujících, vůbec nic nevím. Vyhrál to Ivo Lukačovič, což je, jak jsem následně pochopila, jeden ze zakladatelů Seznamu a jeden z prvních lidí, kteří začínali na českém internetu.

    Pak už následovaly poslední dvě ceny, které ale vyhlašovala porota. Jedna z věcí, která mě mrzela nejvíc bylo, že na předávání nebyl Ondřej Neff, s nímž jsem si přála popovídat a který by snad jako jediný ze všech lidí tam věděl, co je naše stránka zač a co reprezentuje. A byl také členem té 60-ti členné poroty, která stránky vybírala. Pro vyhlášení nastoupili, stejně jako na úplném začátku večera, dva představitelé Lupa.cz, Ján Simkanič a Aleš Miklík, aby ceny předaly.

    První přišla na řadu AntiCena, na níž byly nominované nejhorší stránky či stránky s nejhorším obsahem. Tady mě napadlo, že to Super.cz by si to možná zasloužilo spíš než výhru v naší kategorii, ale to byla asi jen má naštvanost. AntiCenu získal peprnet.cz, což jsem čirou náhodou znala. Že vám to nic neříká? To chápu, byla spuštěna přednedávnem. A co takhle jméno jejího zakladatele Slávka Boury? To je to pako, co uvádělo s Markétou Majerovou Snídani na Nově. Stále nic? No tak řekněme, že před časem se to probíralo i v televizi, kdy Slávek Boura dostal na svou stránku několika miliónovou dotaci od Ministerstva informatiky. Nesvítá? To je celkem jedno, ale prostě to „vyhrál“ a pro cenu si nepřišel. Byla to pěkná cena. Obyčejná, ještě zabalená lupa, která měla rozbité sklo. Na to konto nám bylo řečeno, že rozbít sklo u lupy je vážně, vážně těžké.

    Pak už ale byla oznámena cena hlavní, Projekt roku. Tu získalo Aktuálně.cz, což já osobně dost dobře nechápu, protože je to podle mého osobního (a velmi skromného) názoru jedna z nejhorších a z nejméně aktuálních stránek. Ale tím vyhlašování skončilo, a pro mě začala ta příjemná část, kvůli které jsem tam vlastně jela-raut.

    A očividně jsem nebyla zdaleka jediná, protože ač internetoví blázni, pořád jsme jen Češi a když nám někdo nabídne něco zadarmo, dostavíme se v hojném počtu. A podle toho, jak se lidé na to jídlo vrhli, jsem to nejspíš odhadla.

    Jako absolventka hotelové školy jsem si užívala ten pocit být pro změnu ta obsluhovaná a nikoliv obsluhující. A také jsem svým odborným okem ohodnotila výzdobu a umístění pití, které jsem shledala dost nedostačujícím. Bylo v chladící vitríně, přičemž skleničky dost nebezpečně balancovaly na skleněné výplni nad ní. Ale když jsem to zrovna povídala té slečně, co seděla během vyhlašování vedle mě, zmerčila jsem mističky, v nichž se vyjímalo něco velmi lákavě a sladce vypadajícího a celá kritika tak byla zapomenuta, když jsem tu dobrůtku ochutnala. Co bych to zatajovala, bylo to tiramisu a spořádala jsem tři porce.

    V jednu chvíli se ke mně přihlásili Kalimero a Coudy_no1 z „konkurenčního“ Prison Breaku. V tu chvíli jsem ale byla tak ráda z jejich přítomnosti, že jsem je div neobjala, protože jsem si do té chvíle připadala jako kůl v plotě. Samozřejmě jsem je za chvíli umlátila svou slovní kadencí sto slov za minutu, takže jsme si moc nepopovídali, protože jsem mluvila hlavně já 🙂 Oni taky trochu tápali, protože při mém vágním popisu mého oblečení (bílá halenka a černé kalhoty), byli po právu zmatení. Všechny servírky měly bílé halenky a černé kalhoty. I když já měla spíš jakousi tričkohalenku, takže mě nakonec našli. Měli stylová trička svého webu, schovaná pod saky. To by u mě, při té pyžamovité délce našeho webového trička, asi dost dobře nešlo.

    Dozvěděla jsem se, že komunikace redaktorů a webmastera pouze přes ICQ není věc ojedinělá, protože pánové se poprvé navzájem potkali právě až na vyhlašování. Při tom mi taky došlo, že jsem sebou klidně mohla někoho vzít, protože pořadatelům to bylo očividně úplně jedno. Od nich byl totiž taky pozvaný jen jeden člověk. Taky jsem zjistila, že redaktoři Prison breaku nemusí otrocky posílat texty přes mail, ale sami je dávat na web…ehm, ehm 🙂 (pozn. webmastera: ehm, ehm na kompletní redakční systém nebyl čas a některým by nepomohla ani naprosto blbovzdorná verze :)) Kalimero mě překvapil svou totální neznalostí conů, nic nevěděl o jejich existenci ani průběhu. Coudy byl informován lépe a dokonce četl i můj report z FFS. Hodný kluk.

    Ještě jsme se navzájem vyfotili, já samozřejmě na fotce stylově s jídlem a pak už jsem se zase musela rozloučit. Na odchodu mi pořadatelé věnovali láhev bílého vína, na jehož etiketě je značka Křišťálové lupy.

    Poslední bus mi odjížděl ve 22.30 a já to měla spočítané přesně na čas, kdy mi tramvaj jela ve 22.08, čili přesně tak, abych to stihla na Hradčanskou. Měla jsem štěstí, že mi následně na Staroměstské jelo metro. Intervaly 8 minut, v jakých večer jezdí, by způsobily, že by mi autobus nakonec ujel Na Hradčanské jsem odvážně překonala blikající přejezd a padající závory, protože jsem si tradičně vybrala špatný východ z metra a vylezla jsem úplně někde jinde.

    Při cestě domů jsem se ještě rozhodla, že víno Saixovi fakt posílat nebudu, protože mě ten „výlet“ spolu s cestovným a jízdenkami MHD stál 140 korun, a tohle bude taková příjemná odměna. Promiň Saixi 🙂 (pozn. webmastera: no jen si ho užij, zasloužíš si ho, ale já nebudu ten, kdo tě pak bude sbírat ze země 😉

    Pořád se nemůžu zbavit toho špatného dojmu, který ve mně první ročník téhle soutěže zanechal. Následné čtení příspěvků na stránkách Křišťálové lupy a kritiky, že prý nás nikdo nezná a jak je možné, že jsme se tam dostali, to ještě podtrhlo. Pro příště bych organizátorům doporučila přidat ještě nejméně dvě kategorie, kde by dostaly místo třeba specializované weby nebo fanouškovské stránky. Při pohledu na grafiku a obsah stránek některých výherců je totiž vidět, že kdejaký amatér dokáže „spáchat“ mnohem lepší stránky než profesionál najatý velkou firmou.

    Ale pokud by nás příští rok zase nominovali (pokud soutěž bude), pak bychom jim to měli o to víc natřít, začít pořádnou propagaci a ukázat, že nejsme bulvár, ale poctivě a tvrdě dělaná stránka několika nadšenců. Teda přesně tak, jak to má být.