Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z Sconu 2007 od Klenotky

    Scon začínal v pátek 30. března a měl, bohužel, končit už v neděli 1. dubna. Dobrých věcí není nikdy dost a nejraději bych tam strávila klidně týden. Relativní blízkost Loun od Prahy mi dávala možnost vyrazit z domova až ve tři a tak jsem na Florenc přijela v 16.10. Čekaly tam na mě Saavik s Antaris, které přijely z Karlových Varů o půl hodiny dřív. Cestu k OA Svatoslavova jsme trefily dobře, hlavně díky tomu, že jsem tramvají číslo 11 jezdívala kdysi do práce a poloha stanice Horky mi byla dobře známá.

    U zadního vchodu do školy stála už skupinka lidí, a postupně se přidávali další, včetně Shortyho s Aegirem, bavících se čekáním, kdy že si jich to vlastně všimnu.

    Po chvilce dorazil Tillion, ruku v ruce se Sopdet, což bylo překvapení pro většinu lidí, kteří je znají. Nutno ale říct, že jim to spolu slušelo a já se musím nekriticky přiznat k závisti, jež ve mně trochu hlodala. Moje nepříjemné poznámky (jsem už taková), jakože je to pustí, naštěstí ignorovali.

    Registrace se zpozdila jen o 15 minut, což sice nebylo překvapení ve smyslu toho, že bychom to nečekali, spíš nás mile překvapilo zpoždění právě JEN těch 15 minut. V pátek, kdy se pravděpodobně ve škole ještě před pár hodinami učilo, měli pořadatelé všechno dobře zvládnuté a rozhodně nebyly žádné problémy, které by se u prvního pořádání Sconu daly očekávat.

    Ubytovali nás v tělocvičně, kam naše skupinka dorazila mezi prvními, tak jsme toho využili a zabrali si jednu velkou žíněnku. Nebylo nás zase tolik a okolo zbylo plno místa. V tělocvičně, jako v celé budově, byla ovšem velká zima a já jsem se hned po návštěvě Promítání divadla, což byla repríza z letního Festivalu fantazie, šla převléct do něčeho s dlouhým rukávem. Můj úmysl byl, velmi škodolibě, mít tričko s obrázkem Daleka, které jsem si dovezla z Londýna. Ale žádný strach, v létě ho určitě využiju. 🙂

    Hned potom jsem rychle spěchala na přednášku Dr.Who-Who is Who od Molira. Sešli se tam hlavně lidi, holdující tomuto britskému seriálu. Vedle mě seděla Tar-ara, na níž moje kampaň rozdávání DVD s Dr.Who spolehlivě zabrala.

    Po rychlé večeři v podobě sušenek, jsme se hromadně vydali na Ananas ve Stargate, kde Jarmom sliboval novinky a kde se Tillion dušoval, že spoustu nových objevů má Jarmom právě od něj. Zajímavé nálezy ananasů pobavily jako vždy, a asi zkusím taky trochu hledat v Atlantis. Tam by to ale mohl David Hewlett považovat za atentát-má na ně totiž alergii (promiňte, nemohla jsem odolat zmínit JEHO jméno :)).

    Potom už se nic moc nedělo a tak jsme se všichni, až na Shortyho a Aegira, šli najíst do improvizovaného baru v jedné ze tříd. Tam nám na naši otázku, kdy zavírají, Aldy odpověděl, že „před hodinou“. To nám nezabránilo sedět tam až do půl jedné. Byl s námi ještě Dragon Lord, který si vcelku rozuměl s Antaris-prali se a přetahovali.

    Když nás nesmělým „ven“ konečně vysypali ven z baru, většina z nás šla poslušně spát, i když studená tělocvična zrovna lákavá nebyla. První noc jsem navíc získala dojem, že nám Blackthunder, který je conovým nováčkem a byl zatím jen na FFS, něco zatajil a na Scon nakonec přijel. Po celou noc se totiž v tělocvičně ozývalo chrápání, znějící přesně jako Blackthunderovo, s tím rozdílem, že tady bylo dalších padesát lidí, jimž nedělalo problém se ozvat, mlaskat a dotyčného všelijak budit. Ne že by to moc pomohlo.

    Sobota pro mě ráno znamenala hlavně cestu na hlavní vlakové nádraží, kam jsem jela vyzvednout kamarádku a kolegyni z pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Ta je známá tím, že zabloudí i ve vlastním bytě (a nijak se tím netají ;-)).

    Její nadměrný spacák se k nám naštěstí vešel a všechno jsme krásně zvládly v rekordním čase. Od deseti byl Farscape-Vesmír FS a blízké okolí od Aldyho a od jedenácti pak prověřený SG Jukebox.

    Moje přednáška o Pegasus Two conu začínala v jednu a tak jsem stihla jen tak tak ještě zasytit svůj kručící žaludek a doplnit zásobu kofeinu.

    Překvapivě jsem nebyla nijak nervózní, částečně proto, že to nebyla moje první přednáška a částečně z důvodu její jednoduchosti, sestávající jen z fotek a nikoliv videí. Za nedostatek nervozity můžu ale z velké části vděčit hlavně Lakile, jež provedla neuvěřitelnou věc a to tak, že zabouchala na dveře, kde Mikos čtvrt hodiny přetahoval přednášku o technologiích a kam ještě prudce otevřela dveře, což měl být jemný náznak „vypadni“. 🙂

    Hodně mi pomohly i mexické vlny, o něž se postarala Sopdet a spol. Jejich osamělá vlnka v překvapivě početné návštěvě, působila legračně a povzbudivě zároveň. Saavik, která se mnou v Lodýně byla, mi z publika občas něco připomněla nebo poradila.

    I tak jsem ze sebe udělala blbce, když mé znalosti počítače nepokryly ani tak jednoduchou věc, jako je zmáčknutí klávesy Escape.

    Už před Sconem Tar-ara verbovala lidi na hru Stargate Academy, tentokrát s podtitulem Mise: Zelenka. Nikdy jsem se ještě neúčastnila, částečně z mé nepochopitelné averze k těmto skupinovým akcím. Ale slib je slib a poté, co se k nám ještě připojil Tillion se Sopdet, se náš čtyřčlenný tým vydal hledat Zelenku, což byl také hlavní úkol. Sestával v podstatě z toho, že se po škole pohybovalo několik čtyřčlenných týmů, běhajících od jednoho zraněného člena SG týmu ke druhému a hledajících Radka Zelenku, což byl převlečený Shake, schovaný v malém výklenku poblíž tělocvičny. Náš tým skončil čtvrtý a protože se nám povedlo Zelenku najít, mohli si jeho členové vzít jednu fotografii Davida Nykla či Zelenky. Jediná Sopdet měla štěstí na fotku Rodney/Radek. Vybrat jednu fotku z těch ostatních byl problém, jelikož většinu mám a větší verzi promo fotky mám od Nykla dokonce podepsanou. Získání dvou diplomů byla už jen formalita. Tillion a Sopdet na předávání diplomů nebyli, nevím co dělali, a vědět to nechci. 🙂

    Po vyhlašování jsme s Tar-arou doběhly na Star Trek-Repete narážek na Star Trek, s prověřenou Hypo sedící u přednáškového stolečku.

    Po zbytek dne pak moje maličkost zakempila v místnosti se Stargate, kde byla hned po vyhlášení hry Miniel se svou přednáškou Skrz naskrz 3 sezónou Atlantis (ano, mám ji radši a netajím se tím=jsem divná :)). Posléze následovala věc, na níž jsem byla zvědavá už od začátku. Ehli, Evelynka a Bambul mluvily o svých zkušenostech z conů a i když je mi jasné, že spousta lidí cítila možná lehkou závist při mé přednášce, já cítila totéž při vyprávění Bambul o cestě do Kanady. Jet do Kanady je můj dlouholetý sen (který nemá nic společného se Stargate) a pokud se Bambul s Martjou opravdu pustí do reportáže z téhle cesty, určitě se tam na Festivalu fantazie zajdu podívat.

    Hypo se následně objevila i tady, tentokrát s SG herci naruby, což byla upravená verze SG herců v jiných rolích. Kouzelná, krátká vtipná videa tomu dodala tu pověstnou třešničku na dortu.

    Po rychlé večeři v podobě párků, jsme se šli podívat na společný galavečer, kde pořadatelé připravili moc pěkný a vtipný program.

    Ziina byla kvůli tomu nucena přesunout svou přednášku o Torchwoodu až na desátou hodinu, protože ve stanovených osm večer by těžko někdo přišel.

    Torchwood je spin-off Doctora Who a Ziina dokázala krásně vypsat jeho kladné stránky, ale i záporné, kterých je, bohužel, také dost.

    Potom pro mě v sobotu večer program skončil. Překvapilo mě, že i Tar-ara, známá svým ponocováním, byla v tělocvičně, očividně se chystající ke spánku. Lakila, mající spacák polárnických rozměrů, vytáhla z tašky „polštářek“, plyšového lvíčka. O toho málem přišla, protože ostatní holky ve skupince, včetně mě, si ho okamžitě zamilovaly a Antaris ho dokonce chvíli odmítala vydat.

    Po chladné, ale dobře prospané noci, přišel nejsmutnější den, jaký jen na conu může být-neděle.

    Tar-ara měla Písma v SG od deseti dopoledne, což je pro přednášejícího vcelku katastrofický čas. Ale i tak přišlo na tu dobu dost lidí a Sopdet opět započala mexickou vlnu, což bude možná nová tradice na následných conech. Takže až uvidíte pár lidiček, kterak na Festivalu fantazie vstávají, nedivte se 😉

    Čas ale potom utíkal a já, ačkoliv mi z Prahy jezdí hodně autobusů a vlaků, jsem si slíbila, že Lakile pomůžu dostat se na Masarykovo nádraží, což byl shodou okolností i můj cíl. Ukázalo se to jako šťastné rozhodnutí, protože Lakila se málem vrhla do tramvaje číslo 18, navíc jedoucí opačným směrem. Nemůžu jí to ale vyčítat, ne každý je v Praze téměř každý týden jako já a ztratit se je velmi snadné.

    Ještě předtím jsem se ovšem stihla zapsat většině lidí okolo SG jako pošuk, magor nebo i něco horšího. Moje domluva s Lakilou totiž nějak nefungovala a já, s ubíhajícím časem, pobíhající po škole, jsem právě ji hledala. Naivně jsem se domnívala, že program v SG třídě už skončil, což byl omyl. Moje prudké otevření dveří sledovalo asi třicet párů očí, upínajících se mým směrem. Víte, jak se říká, že pokud už se ztrapníte, nikdy se nemáte snažit trapas napravit, protože je to pak ještě horší? Mno, řekněme, že moje zmatené pardon a třísknutí dveří při odchodu, mé image moc nepřidalo.

    Lakile jsem nakonec byla nucena zavolat a při cestě za ní jsem se rozloučila se všemi kromě Shortyho a Aegira, kteří odjížděli někdy brzy ráno a jež se po dobu conu někde záhadně schovávali 😉

    Lakila se odtrhla na nádraží, když jí těsně po našem příchodu tam odjížděl rychlík do Ústí. Já jsem si před odjezdem mého vlaku stihla koupit pizzu, vyfotit si odjezdovou ceduli (neptejte se…) a s nevolí nasednout do jednoho z vagónů mého vlaku. Při odjezdu mi do zvuků kolejí v hlavě znělo počítání dnů, zbývajících do Festivalu fantazie….
    Autorem reportáže je Klenotka.