Reportáž z FF Speciál 2006

Festival Fantazie Speciál 2006

Tenhle nezapomenutelný con pro mě začal ve čtvrtek, kdy jsme se Sopdet úspěšně našly na Smíchovském nádraží a vybraly si krásné volné kupé ve vlaku směr Havlíčkův Brod. Při té příležitosti jsme držely ještě místo Reaver.manovi a jeho bandě, která do sebe ještě před Libní stihla nalít láhev vodky. Cesta ovšem díky nim utekla velmi rychle a jízda „rychlíkem“ do Chotěboře z Brodu už byla jen otázkou trpělivosti.

Když jsem pak konečně viděla známé nádraží a lidi s taškami, některé vybavené nezbytnými „pracovními pomůckami“ (rozuměj meče, hábity apod.), věděla jsem, že jsme doma.

Skupinka Reaver.man se od nás naštěstí odrhla, tak jsme konečně se Sopdet mohly předstírat, že je neznáme.

Registrace proběhla v kině, kde panoval překvapivý klid a bez nějakých zmatků, které jsem zažila třeba ještě na FF v červenci. Už v kině dorazil Shorty s Aegirem a posléze jsme narazili i na zbytek party z fóra, Hemiho a Darth_Revana, který ve stylovém kostýmu (černá bojová uniforma a velká zbraň, u níž mi bylo řečeno, že je M-cosi) přitahoval pozornost už na dálku. Tar-ara s Tillionem jeli z Prahy autem a tak přijeli dávno před námi, tudíž v kině nebyli, protože už stihli zakempit v pizzerii. Po registraci, když jsme se všichni úspěšně našli, se naše skupina vydala ke Smetanově základní škole, kde jsme byli ubytováni a Hemi nás všechny stačil zmást, když nás zatáhl úplně jinam. Ovšem neohrožená tlupa z SGA-fóra nakonec svou cestu našla a s klíčem číslo 125 jsme šli k naší spací místnosti. Hned na začátek nás ovšem čekalo nemilé překvapení, když jsme zjistili, že jsme nejen nedostali samostatnou třídu, jak jsme původně chtěli (jednalo se o jídelnu), ale na pravé straně se dost hlasitě zabydlovala skupina animáků, kteří během těch pár minut, co tam byli, dokázali udělat neuvěřitelný nepořádek.

Po několikaminutovém přešlapování u zdi jsme to vzdali a pokusili se zabydlet na tom malém prostoru, který nám zbyl.

Vzhledem k tomu, že se s tím nedalo nic moc dělat, jsme šli, vedeni programem, na zahájení Gateconu. Já a Sopdet jsme se sice původně těšily na Dobu Ledovou 2, ale tu posunuli, a tak jsme skončily v přízemní místnosti, kde se Gatecon konal, spolu s ostatními.

Johnny Idler nám sděloval, co se stalo v létě, seznámil nás s programem (v němž figurovala i moje maličkost) a potom nás moc potěšil tím, že Scon v březnu opravdu bude.

Ve čtvrtek večer se pro nás už nic moc nedělo a tak jsme zůstali i na Johnnyho přednášky, které měl s Fisem, o technologiích a vesmírných bitvách v SG. Došlo na kritiku Prométhea, s níž se všichni, kromě Tar-ary, ztotožnili, ale i na některé pěkné bitvy různých ras s jinými rasami v SG1 i Atlantis.

Moje srdce Hewlettofilky následně neodolalo a ač jsem Duet viděla už mnohokrát, nenechala jsem si ujít příležitost vidět ho znovu na velkém plátně.

V jedenáct hodin večer jsme se se Sopdet ostatním ztratily a zamířily jsme zpět do Smetanovky, kde byly velmi pěkné a čisté sprchy a poněvadž jsme si jako jediné z naší bandy velmi inteligentně vybraly místa na spaní a vybalily spacáky předem, stačilo do nich už jen vplout.

První noc ovšem moc klidně neproběhla. Bylo to zapříčiněno nejen přítomností radiátoru nad mou hlavou, ale také faktem, že mužská část naší skupinky tak prozíravá nebyla a asi ve dvě ráno se pánové, ač velmi potichu, snažili neohrabaně potmě uložit ke spánku. Po úspěšně prospané půl hodině se dostavili naši nevítaní spolubydlící, kteří s velkým randálem přišli ještě o dvě hodiny později a rozhodně nebrali moc ohledy.

Po osvěžující třech hodinách spánku pro mě pátek začal SMS zprávou od Blackthundera, který mi nadšeně oznamoval, že se rozhodl přijet dřív a tak všechny probudil už v 7:53. Napsala jsem mu kde jsme a co má dělat a pokusila se znovu usnout. To se nepovedlo a tak jsem se po tomto neúspěšném pokusu odebrala do koupelny a při tom jsem zapomněla na nařízený budík, který spolehlivě probudil všechny, kteří odolali prvnímu náporu při příchodu SMS zprávy. Takže jsme byli vzhůru všichni, Blackthunder nás našel a pro všechny začal první plnohodnotný den na conu.

Po promítání epizody „Inferno“ následovala přednáška od Abyss a Jacoba, kterou si nenechala už ujít ani Tar-ara, které jsme držely se Sopdet místečko v první řadě. Šlo totiž o přednášku o Davidu Nyklovi, již by si Tar-ara nenechala ujít ani kdyby čert na koze jezdil.

Po příjemném osvěžení v podobě pěkné přednášky se na mě ale podepsala únava a tak jsem se vrátila do naší třídy/jídelny, kde na mě čekal ještě stále příjemně rozestlaný spacák. Ovšem spaní se nekonalo, poněvadž dorazili animáci a za nedlouho po nich i Hemi s foťákem v pohotovosti.

V jednu jsem se vydala za dobrodružstvím v podobě obědu ve Vysočině, kde nikdy nevíte, do čeho jdete. Moje očekávání se splnila, když mi na talíři přistál jakýsi pokus o svíčkovou. Ale polévka byla dobrá a docela mě dokázala zasytit.

Při cestě zpět jsem si zašla na nákup a objevila jsem další spřízněnou duši, Ghani, jež je pravidelnou návštěvnicí mých stránek a velkou Hewlettofilkou (a whumperkou-ona už bude vědět).

Po předběžné dohodě se Sopdet jsme se měly sejít v kině na filmu V jako Vendeta, což mi Tar-ara neodpustí, jelikož jsem se tak nemohla zúčastnit bojové hry SGCA. A ač jsme na sebe se Sopdet nakonec v kině nenarazily, film se mi moc a moc líbil a po dlouhé době jsem času stráveného v kině opravdu nelitovala.

To už odpoledne nepříjemně pokročilo a tak jsem šla na přednášku „Doktorky a jejich představitelky“ od Ehli a Peggy, které si během ní neodpustily poznámku na Rodneyho, což pro mě byla nepochybně výzva. Na této přednášce, kterou jsem v létě nestihla (byla tehdy v nelidskou dobu devíti hodin ráno) se objevil i zbytek naší bandy nebo aspoň většina. Přednáška se skládala převážně z videí, vzpomnělo se na Doktorku Fraiserovou a překvapivě jsem si díky několika videím vzpomněla i na Jacka a na to, jak strašně mi v SG1 chybí.

Někdy během přednášky dorazil i Pomeranč, jenž sebou přivezl i kameru, takže nás mohl zvěčnit.

Po „Doktorkách“ nastoupil Reaver.man s přednáškou „eBay pro začátečníky i pokročilé“, u nějž mě už samotný fakt, že si vzpomněl na vlastní přednášku, překvapil. Ovšem jako zkušený mazák měl všechno pěkně zvládnuté, na všetečné dotazy měl připravené odpovědi a bylo vidět, že na eBay opravdu tráví spoustu času, protože byl dokonale obeznámený s tím, kam jít a na co kliknout. Jeho přednáška byla tak po dlouhé době jedna z mála, u níž jsem se nenudila a i se něco dozvěděla, prostě jen proto, že se přednášející nesnažil být vtipný a naplnil hlavně tu informační část přednášky, již všichni očekávali.

V sedm jsem potom zašla do baru, spravit si chuť po nepříliš dobrém obědě velmi dobrými párky. U stolu ke mně za chvíli přibyl Hemi, jehož poznámky o mé počítačové nešikovnosti začaly po chvíli zavánět hrozbou fyzické újmy na jeho straně. Zachránila mě Ghani, s níž jsme za chvíli Hemiho úplně zatlačily do opozice, když jsme začaly rozebírat společné téma-Rodneyho a přednášku o něm. A pomstu dokonala Tar-ara, jež na Hemiho zákeřně zaútočila příborem.

Ještě pět minut před osmou jsem zamávala Hypo, chystající ve vedlejším sále promítaní „My, sci-fi a veřejnost“. Zábavné a naučné promítání, doplněné hojnou účastí návštěvníků velkého sálu, se ukázalo jako (téměř) vrchol večera pátečního programu.

Videa natáčeli Hypo a Margh v létě v ulicích Prahy u příležitosti 40. výročí seriálu Star Trek. Natočili pár zmatených lidí, kteří mají pojem sci-fi většinou spojený s vesmírem a samozřejmě se Star Trekem, který musí něco říkat i zapřísáhlým „nescifistům“. Videa nás všechny moc pobavila, když si Hypo s Marghem očividně vybírali povedené „exempláře“ různých lidiček.

„Bravo dívka“, jejíž inteligence byla nejspíš tak veliká, že už neuměla ani pořádně mluvit nebo bojovná důchodkyně, která by science-fiction přirovnávala pomalu k apokalypse. Bohužel, protože se ze začátku promítání vyskytly technické problémy, se do programu nevešlo všechno a rozhodně bych souhlasila s tím, aby takovéhle perly měly limit dvou hodin místo jedné.

Hypo, jež se mi náhle vynořila při odchodu ze sálu za zády, už spěchala do přízemního sálu, aby se během pěti minut stihla připravit na „Herci SG v jiných rolích“, která se tu objevila ve zkrácené, jednohodinové verzi, kde vybrali to nejlepší z letního programu. U každého herce z SG pustili jeden film a ačkoliv musím neskromně přiznat, že většinu filmů s Davidem Hewlettem má Hypo ode mě, velmi mile mě překvapili filmem Century Hotel, který u nás před časem běžel a kde mě jistá scéna srazila ze židle. Samozřejmě jsem na „líbačku“ Davida a na Tillionovo oblíbené „plácnutí“ byla víc připravená, než ostatní lidé v místnosti, kteří se dost hlasitě smáli, ozývali a házeli hlášky různého typu. Nemohla jsem si pochopitelně odpustit rýpnutí, když Marty četl Davidovu filmografii a udělat si tak nechtěnou reklamu na svou přednášku, konající se dopoledne následujícího dne. I po téhle příjemné záležitosti jsem se ještě před „Dolejte řediteli“ donutila zkopírovat svou přednášku do počítače, kde jsem zjistila, že jedno z nejdůležitějších videí mi nehraje. Deus mi na to konto slíbil jiný přehrávač, který se ale taky ukázal jako neúčinný a pro mě je to poučení nestahovat videa z pochybných serverů.

Dolejte řediteli s Vaškem Pravdou, jehož problémy se spuštěním projekce se ukázaly jako nakažlivé, svou původní půl hodinu protáhl do hodin dvou. Stihl přitom oznámit pár věcí, přijmout kritiku, i na ní odpovědět a ještě zkritizovat zastupitele města v Chotěboři.

Potom, co Vašek debatu rozpustil, jsem byla odhodlaná jít na pozdní promítání Atlantis, ale toužila moje priorita byla hlavně sprcha. Po jejím absolvování vzalo veškeré odhodlání za své, když jsem se pohodlně usadila na spacáku a příjemně si povídala s Tar-arou, která přišla pár minut po mně.

Když potom přišel ještě zbytek naší bandy, večer se rozjel naplno a povídání se protáhlo do dvou hodin do rána. To už stihli přijít i animáci, kteří se ovšem dožadovali ticha, přičemž nevzali v úvahu svoje chování z předchozí noci. Ovšem po několika výbuších smíchu, způsobených občasnými Tillionovými hláškami, jsem upadla do hlubokého spánku, narušovaného jen jakýmsi podivným rezonováním podlahy a zdí.

Cílem sobotního rána bylo hlavně vstát na přednášku o Radku Zelenkovi, opět od Abyss a Jacoba. To se nám podařilo a dokonce jsme zjistili i zdroj zvuků z předchozí noci-bylo to Blackthundrovo rytmické chrápání, které se rozléhalo po celé jídelně a spojovalo se s chrápáním od dalšího individua na druhé straně místnosti.

Ovšem všechny události sobotního dopoledne rozptylovala moje nervozita z nadcházející přednášky. Ačkoliv jsem už jednu absolvovala v létě, tuhle jsem dělala úplně sama a navíc mi nepomáhala ani myšlenka na mé ne příliš dobré vztahy s počítačem, které mi Hemi pochopitelně neustále připomínal.

Videa a prezentace ovšem už byly z předchozího večera zkopírované, a tak jsem začala o dvě minuty dřív, v 10:58. Váhala jsem, zda pustit Music video či McKayovo promo video ke 3. sérii Atlantis. Zvolila jsem druhou možnost a poté, co video skončilo, jsem totálně ztratila nit kvůli Tillionovu nadšenému „to bylo vtipný“. Pak už se ale všechno odehrávalo v mlze, kdy jsem se snažila říct všechno, podat to co nejlépe, aniž bych musela číst z papíru a ještě bojovat s vlastní nervozitou. Pomeranč tohle moje trápení natáčel a já se těším, až si tu přednášku poslechnu, protože z ní sama vůbec nic nevím. Z velké části mě taky zachránila Hypo, jejíž DVD s Herci SG v jiných rolích, mi pomohlo pustit ukázku z jednoho důležitého filmu.

Po skončení přednášky se ke mně poprvé přihlásila McBeck.C, jež mě po celou dobu přednášky hypnotizovala a znervózňovala pohledem tak upřeným, že jsem si nebyla jistá, jestli tak pozorně poslouchá nebo se tím snaží říct, že jsem totální magor. Naštěstí se pravdivou ukázala ta první domněnka. Vytasila se s pěkným tričkem s obrázky Rodneyho a Carsona s nápisy „Milujeme Rodneyho“ a „Milujeme Carsona“ na straně přední a s úžasnými dvěma obrázky jejich společné „líbací“ scény z Duetu a nápisem „Ale ne tak jako jeden druhého“ na straně zadní. V tu chvíli jsem si na dvě vteřiny připadala jako celebrita, protože se objevila i Miss Atlantis pro změnu s tričkem „Peter Grodin žije“. Miss měla tu smůlu, že ji k nám večer nepustili a tak spala jinde a přišla o většinu legrace. Snad se to příště napraví.

Protože se přece jen má přednáška o pět minut přetáhla, musela jsem honem uvolnit místo WiXovi, dalšímu moderátorovi z našeho fóra. Jeho „počítače v SG“ měly sice zajímavou prezentaci na plátně, ale tomu, co říkal jsem nejspíš kvůli špatnému mikrofonu nerozuměla a navíc WiX, vzhledem k tomu, že to byla jeho první přednáška, to časově neodhadl a skončil už po půl hodině. Na to konto mi někdo zezadu řekl, že jsem klidně mohla přetáhnout o další půl hodinu, protože se mu prý mé povídání líbilo. V tu chvíli jsem byla trochu rozpolcená, jestli být potěšená nebo litovat, že to WiXovi na poprvé moc nevyšlo a že mě někdo za můj výkon pochválil. Ale když jsem si vzpomněla na svou první přednášku na letním Festivalu Fantazie, tak se moje sympatie přiklonili k WiXovi, protože poprvé je to vždycky nejtěžší, že? 🙂

A protože jsem ráno kvůli nervozitě nezvala do úst ani sousto, těšila jsem se a zároveň hrozila oběda. Tillion si ho ovšem objednal taky a Blackthunder též, takže jsme výzvě čelili spolu. A sobotní oběd byl opravdu docela dobrý, i když jsem si ho kvůli stále poněkud podrážděnému žaludku nevychutnala.

Po obědě jsem se nemohla rozhodnout, zda jít na Tideland do kina nebo na hodinu goa´uldštiny, kam měl ovšem namířeno i Tillion, jehož posedlost po slovu „mikta“ už byla pověstná. Nakonec jsem zvolila střední cestu a šla jsem si nejprve pro kafe, kteréžto jako těžký závislák potřebuji ve velkých dávkách.

Tillion s Blackthunderem mi na „hodině“, kterou vedla cernaamodra, drželi místo ve druhé řadě. A protože jsem se jí v létě neúčastnila, tak mě to hodně bavilo. Hlavně proto, že jsem se deset minut nepříčetně smála naprosto stupidnímu vtipu z Tillionovy strany o tom, proč mě bolí oko, když piju kafe…kvůli lžičce samozřejmě.

Po poučné hodině následovala další přednáška, kterou si nenechalo ujít mnoho lidí a dokonce bych si troufala říct, že ji navštívilo téměř nejvíc lidí v SG/BSG programu. Deus a Reaver.man se usadili za přednáškovým stolečkem a zahájili „Galactica 1980-seriál, který neexistuje“. Sama jsem kdysi původní Galacticu, z roku 1978, sledovala na satelitu, ale nikdy jsem neměla tu čest s pokračováním 1980. Něco tak zábavného a přitom naprosto stupidního a trapného jsem snad v podobě sci-fi seriálu ještě neviděla a hlavně děti, skákající deset metrů daleko a Cylon, sdělující: „Not Cylon…friend“, mě totálně odrovnalo na zbytek večera.

Na promítání epizody SG1 „Camelot“ jsem už tak zvědavá nebyla a tak jsem se zase na chvíli odebrala do baru, protože mi povážlivě kručelo v břiše. Sopdet s Miss Atlantis si přisedly, a Sopdet mě ujistila o tom, že film Tideland byla podle jejích slov blbost (ovšem sama jsem neviděla, takže se spoléhám jen na její slova :)) a tak nemusím litovat.

Tradiční objednávka toastů se ale trochu zvrhla, když jsem si omylem objednala toasty sladké, které mi vůbec nechutnaly. A tak zatímco jsem se, z důvodu hladu a taky lítosti nad vyhozenými penězi, snažila do sebe nacpat alespoň jeden toast, Sopdet šla s Miss držet místo opět do přízemní místnosti, kde se měl od pěti odpoledne konat oblíbený Jukebox Páji a Liny, které vybraly vítězná videa z letního programu.

Ještě než jsem měla první toast v sobě, přisedla si vedle mě nějaká zmatená existence, která nejenže mi vzala druhý toast, ale navíc se pokusila mě pozvat na drink. S díky jsem odmítla a odešla…nebo spíše běžela jsem na Jukebox.

Ačkoliv promítání music videí rušili nějací rádoby vtipní lidé vzadu, bylo to výborné jako ostatně vždy, když Lina s Pájou vybírají videjka.

Po Jukeboxu jsem já, Tillion a Sopdet šli na pizzu, na níž jsme se už ráno předem dohodli a musím říct, že to bylo příjemné se pro změnu pořádně najíst. K příjemné atmosféře v pizzerii přispěl i výpadek proudu, k němuž naštěstí došlo až když jsme už platili, protože potom už bychom se nejspíš nedočkali.

Od osmi večer šla naše vysněná Doba ledová 2, na kterou jsem se až dětinsky těšila skoro nejvíc. Film jako takový už nebyl tak dobrý jako jednička, ale veverka pobavila. Ještě se mi během filmu, kdy jsem byla nucena si odskočit, povedlo vykroutit se ze spárů Tar-ary, jež se mě marně už několik měsíců pokouší dotáhnout k DDR. Ovšem mé tvrdohlavé já se nedalo a nedá 🙂

Po filmu jsme se Sopdet ještě stihly pěkný kus přednášky „Hudba cizích světů“, která byla zaměřena na skladatele Johna Williamse a bylo to tak pěkné, až jsme se Sopdet zalitovaly, že jsem nemohly přijít dřív. Byla to opravdu hudba cizích světů, kdy nám přednášející, E-Wan, pustil ukázku z „hudby“, kdy sonda Casini prolétala kolem Saturnu.

Ve velkém sále jsme už zůstaly na další Dolejte řediteli, kde jsem ale vydržela jen chvíli, protože můj nenasytný žaludek si opět žádal potravu. Překvapilo mě, že na Dolejte řediteli byl i Tillion a nechal si tak ujít promítání epizody „Exodus 2“ z BSG, ale i takové podivné věci se dějí.

Po nezbytné sprše a boji s neodbytnými ponožkami, jež se neustále objevovaly na naší straně jídelny a které patřily animákům, se všichni postupně vraceli a večer se opět rozjel. Dokázali jsme se skvěle bavit i bez alkoholu, což pro mě bylo příjemné zjištění. Pomeranč vytáhl kameru a točil všechno, i naše nepříliš lichotivé poznámky na účet lidí, které zrovna nemusíme a tak ze samotných videí asi nic moc nezbude, poněvadž se to bude muset všechno vystříhat. Pomeranč natáčel i náš „jump“ ve spacích pytlích i plno dalších věcí, které si teď nemohu vybavit, protože jsem se neustále smála a vypadám tak na kameře jako slepice, která není schopná pořádně mluvit 🙂

A jelikož se animáci ten večer už neukázali, naše noc se protáhla do příjemných tří hodin do rána. Nutno dodat, že jsme si mezitím museli nařídit hodinky, jelikož se měnil letní čas na zimní a také jsme občas házeli věci na Blackthundera, který to zalomil ještě před naším příchodem a většinu věcí a lidí kolem sebe nevnímal. Dokonce bych si troufla tvrdit, že by zaspal i atomovou válku. Později se ovšem už taky přidal a dokonce řekl tři celé věty do kamery.

V jednu chvíli mě vyděsilo nakouknutí výše jmenované zmatené existence, člověk v červeném tričku, který nevěřil, že jsme nic nepili. Naštěstí si mě nevšiml a po chvíli, když ho všichni ignorovali, odešel.

Tar-aru jsem ten večer už neviděla, druhý den měla ale mít přednášku, na níž se ti z nás, kteří nemuseli jet brzy ráno domů, chystali.

Ráno jsme pracně vstali (animáci naopak spali a kdoví kdy vůbec přišli) a začali si balit (nutno poznamenat, že velmi neochotně) svoje věci, protože jsme museli opustit prostory na spaní do jedenácti dopoledne.

Ještě se nám podařilo udělat skupinovou fotku, kde jsme opravdu všichni, i když na jedné z nich dost ošklivě překrývám svou hlavou Aegirův obličej.

Poté se Shorty, Aegir, Pomeranč a Dart_Revan vydali na nádraží a zbytek nás potom na posledních pár hodinek programu. Stihla jsem promítání epizody „Return 1“ a pak už nastoupila Tar-ara se svou Mytologií. Pochopitelně nám nezapomněla připomenout, že se říká Asgard a ne Azghard, Azgard apod. a velmi hlasitě se dožadovala správného vyslovování jména Kvasir, které všichni vyslovují jako Vaseer. Tillion s Hemim si z toho nic moc nedělali a to se následně Hemimu vymstilo, když při soutěži, kterou Tar-ara na konci uspořádala, dostal za Vaseera minusový bod.

I Tar-ařinu přednášku musím pochválit, měla ji o hodně propracovanější a uspořádanější než v létě a u příběhů, které vyprávěla, jsem se moc bavila.

Po tomto příjemném zážitku jsme se Sopdet objevily ještě na posledním posezení s Vaškem Pravdou, i když já jsem odešla dlouho před koncem kvůli promítání epizody „McKay and Mrs. Miller“, která je z pochopitelných důvodů má oblíbená. Ovšem požitek z ní mi na začátku kazili naši malí kluci, Tillion s Hemim, kteří se svými foťáky fotili všechno, včetně uší, obočí apod. Několikrát mi velmi neomaleně strčili foťák do obličeje, ovšem já, obeznámená s jejich zákeřností, jsem se dokázala docela úspěšně ubránit.

Po skončení epizody byl čas odejít i pro mě a Sopdet, protože jsme spolu jely zpět do Prahy. Hemi odešel před koncem promítání a měl tak značný náskok i výhodu v tom, že unikl průtrži mračen, v níž jsme se se Sopdet vlekly na nádraží.

Tar-ara a Tillion jeli opět autem do Prahy spolu a Blackthunder čekal taktéž na odvoz domů. Stihla jsem říct ještě ahoj i Ghani a potom už hurá do deště.

I tady se projevila Hemiho zákeřnost, když mě vyfotil s kapucou na hlavě a vyfotil i chudinku Sopdet, která kapucu neměla a tak byla zmáčená od hlavy až patě. Motoráček do Havlíčkova Brodu byl tak příjemně plný, ale nikoliv nějak zásadně přecpaný. V Brodě jsme se pak se Sopdet rozloučily i s Hemim.

Rychlík, v němž jsme jely, měl ovšem poruchu na lokomotivě a tak zůstal vlak trčet mezi Něčím a Něčím a nabral tak tři čtvrtě hodinové zpoždění. Ovšem mně osobně to moc nevadilo, mohla jsem si ještě chvíli užívat toho příjemného pocitu, který mě ještě následujícího dne nutil usmívat se jako idiot. Náladu mi zvedlo i to, že se odnikud vynořil LukArcher, občasný návštěvník našeho fóra. Přisedl si a poté, co nás upozornil, abychom se nebavili o filmech, protože z jedné filmové debaty právě utekl, se naše pozornost stočila ke conu. Velmi a to opravdu velmi mě potěšilo, že se mi podařilo přesvědčit alespoň jednoho člověka o tom, že David Hewlett je jiný než jeho postava a že umí hrát. LukArcher se dokonce začal shánět i po názvech filmů, z kterých jsem pouštěla ukázky a pídit se po tom, kde je bude moct sehnat. Ovšem i relativně dlouhá cesta do Prahy se díky příjemnému povídání (hlavně tedy mému, jsem strašně ukecaná) zkrátila a pak už byl čas se rozloučit. A tak zatímco Sopdet s LukArcherem pokračovali ještě dalších pár minut na Smíchov, já jsem vystoupila na hlavním nádraží. Následné běhání po autobusovém nádraží na Florenci a hledání nepřeplněného autobusu mi sice na chvíli dokázalo pocit z příjemně prožitého conu pokazit, ale po návratu domů a objevení fotek na fóru jsem si ho znovu vybavila a drží se mě ještě dnes, tři dny po skončení těch báječných 4 dnů na Festivalu Fantazie Speciál 2006.

Tak a ti nejvytrvalejší z Vás, kteří dočetli až sem, si můžou ještě vychutnat pohled na některé pořízené fotografie v naší galerii 😉