Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z Festivalu fantazie Speciál 2008 od Klenotky

    Tenhle román budou zase číst jen lidé, kteří na Festivalu byli. Ale pro toho jednoho či dva odvážlivce, kteří to zvládnou přečíst a conového řádění se neúčastnili – Festival fantazie Speciál byl v Chotěboři od 24. 10. do 28.10.2008. Zima byla lezavá, vítr protivný, ale lidé se za zvuků sonických šroubováků a tradičního toastového šílenství skvěle bavili.
    Na letošní FFS jsem se zároveň těšila i netěšila. Těšila jsem se proto, že je to con, kde je spousta skvělých programů, lidí a celkově je super dostat se někdy z normálního bláznivého světa do světa nepatrně bláznivějšího (aneb všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo). Netěšila jsem se proto, že těsně před FFS došlo mezi pár fanoušky k jedné ošklivé roztržce, částečně i z důvodu nedorozumění. Ale nakonec se to vyřešilo docela v klidu a já jsem si tenhle FFS užila. Hlavně jsme se všichni bavili proto, že je poslední (což nakonec nemusí být pravda…nebo Pravda?) a já pak hlavně z důvodu celkové pohody, která mě provázela. Nikam jsem neběhala, všechno probíhalo v klidu a atmosféra byla hodně pohodová. Aspoň tedy pro mě.
    „Dobrodružství“ při cestování je pro mě celkem běžné, proto jsem byla překvapená, že autobus do Prahy přijel na čas a neuhoněná jsem dokázala dorazit na Smíchov přesně ve tři hodiny odpoledne. Tillion se Sopdet jeli se mnou a po uvítání jsme se Sopdet hned šly koupit jízdenky, abychom si ve vlaku všichni v pohodě sedli. Paní pokladní byla poněkud zmatená, ale skupinovou jízdenku nám dala i s radou, do kterých vozů ve vlaku si máme sednout, aby nás někdo nevyhodil s místenkou. Na nástupiště dvě, z něhož tento vlak tradičně odjíždí, jsme přišli s půl hodinovým předstihem, a hned bylo divné, že tam nikdo nestojí. Jen na protějším nástupišti čekaly davy lidí na rychlík do Klatov. Tak jsme stáli, připadali si jako idioti, až jsem se odhodlala jít se zeptat do informací, odkud že to vlastně jede. Usměvavá paní v informacích mi řekla, že vlak jede – z hlavního nádraží. Po záchvatu paniky mě uklidnila, že když pojedeme osobním vlakem ze Smíchova, v klidu to stihneme. Nakonec – ano, stihli jsme to, i když jsme při přebíhání na hlavním nádraží (které prochází rekonstrukcí, a tak byl otevřený jen jeden podchod) málem zabili lidi kolem, včetně vlakvedoucí z osobního vlaku.
    Po usazení v posledním voze a téměř prázdném kupé, jsme se jali hledat své plíce, nervy a hlasivky.
    Další úprk, tentokrát s ostatními, kteří mířili do Chotěboře, se konal na nádraží v Havlíčkově brodě. Lidé s batohy se tu vždy rvou do vláčku, jehož kapacita je samozřejmě menší, než počet lidí, kteří do něj nastupují (jestli je „nastupování“ správné slovo pro necivilizované cpaní, kdy batohy i lidé skoro lezou okny). Nebohá paní s kočárkem se na nás dívala skoro vražedně, protože jsme nastupovali téměř poslední a vidět, jak jí někdo nad kočárkem balancuje s batohem vážícím kolik kilo, není nejspíš příliš uklidňující pocit.
    Tillion se Sopdet stáli na schodech, já mezi dveřmi, které mě po zbytek cesty tloukly do zad.
    Kolem půl sedmé večer jsme už stáli na chotěbořském nádražíčku a vydali se směrem k místu konání FFS.

    Po registraci a ubytování, které bylo pro naši skupinu zařízeno v tělocvičně ve Smetanovce, jsme se vydali vstříc programu.
    Ze všech linií jsem se těšila nejvíce na SoundraCon a TREKfest. Pochopitelně, neviděla jsem ani jednu přednášku. V osm večer jsem, už s Blancou po boku, seděla v SeriesConu na přednášce To nejzajímavější z reality show od PetraSF. Z prezentovaných reality show mi něco říkal jen Kid Nation. Dozvěděla jsem se i o dalších, které byly představené s humorem a s tím, že reality show nemusí být až tak špatná, pokud je dobře udělaná.
    S Blancou jsme pak nakoukly na přednášku Co všechno nám ukázali chlapi v SG, což byla jediná cizí přednáška v Gateconu, na kterou jsem šla. V létě jsem ji nestihla, ale ani tady nebyli chlapi z Atlantis, pouze SG1. Za to mužských fanoušků bylo opět v publiku většina. To buď potvrzuje pravidlo, že fanoušek Stargate jde na jakoukoliv SG přednášku pouze proto, že je to Stargate, anebo, že nepochopili, že tato přednáška by měla být určená ženám, fanynkám, kterých tam ovšem bylo z nějakého důvodu jen pár. Naštěstí se to tentokrát obešlo bez „vtipných“ prohlášení jako v létě.
    Následně se nás většina usadila v čajovně, kam přišli i později dorazivší, a dobré dvě hodiny jsme seděli, povídali si a někteří z nás pomáhali Blance vymýšlet otázky na její soutěž Nejslabší, máte padáka. Také jsme byli zaplaveni sonickými šroubováky, kterými teď už mával každý a já jsem se až divila, kam moje nevinné rozdávání DVD před nějakými dvěma a půl lety celou naši stále se rozrůstající skupinku dovedlo (ne, tam ne….:D).
    Po půlnoci jsem to vzdala a chtěla si jít lehnout, když jsem cestou narazila na Jacoba, s nímž jsem potřebovala dořešit naše neshody. Nakonec to trvalo skoro hodinu, kdy vedle nás stáli ještě Tar-ara a Shake. Nakonec se to dohodlo tak, že se jedna z přednášek přejmenovala na Dabing v SGA a já s Jacobem jsme si měli rozdělit, kdo bude o čem mluvit. Pořád nemůžu říct, že jsme vyřešili všechno, ale hlavní problém snad ano.
    U tabule s programem (kde se celá ta legrace odehrála), mě pak ještě zastavila Lyta, jejíž skelný pohled naznačoval oslavu setkání s přáteli. Pak se objevilo pár dalších lidí a do postele (respektive spacáku) jsem se dostala až asi po dvou hodinách. Sprchy byly ještě první noc prázdné, takže mě spánek zastihl někdy kolem třetí hodiny ranní.

    Sobotní ráno bylo svědkem toho, co se stane, když jdu spát s mokrou hlavou. Účes alá Elvis, vyjímající se na mé hlavě, naštěstí upoutal pozornost jen mých bezprostředních sousedů a rychlá záchrana v podobě hřebenu dokázala zabránit nejhoršímu.
    První ráno na conu je také jediné, kdy člověk vstane relativně brzy a je schopen se včas obléct, najíst, dostat do sebe dávku kofeinu v podobě čehokoliv, co tuto životodárnou složku obsahuje a ještě stihne program. Já šla na film Hancock od deseti dopoledne a hned po něm na Kung-Fu Pandu. To se mezitím přehouplo poledne a tak jsme se Saphirou a Nefertiti vydaly na oběd. V Chotěboři otevřeli novou pizzerii, kterou během celého FFS navštívilo hodně lidí, a přesto tam servírky dokázaly zůstat milé. My jsme si bohužel vybraly dobu, kdy bylo po velkém náporu a kdy nastaly nějaké problémy s kuchyní. Čili jsme se nedostaly ani na jednu z poznávacích soutěží, jak v SoudtraConu, tak v SeriesConu. Těsně před třetí hodinou jsme už málem začaly okusovat okraj stolu, nápojový lístek a vlastní prsty. Naštěstí oběd dorazil a nevím, zda to bylo tak velkým hladem, ale kuřecí steak s americkými brambory chutnal skvěle.
    Od pěti odpoledne měl Ashrak pod hlavičkou fanklubu v Gateconu soutěž Videostop. Opravdu mě moc mile překvapilo, jak pěkně to měl připravené (ač to, jak jsem pochopila, dělal na poslední chvíli). Hádaly se hlášky, scény a epizody a já očekávala, že nás (mně, Blancu, Pomeranče…) vyřadí už jen proto, že jsme seděli u sebe. Leč nestalo se tak, a nakonec jsme se s Blancou dělily o přední příčky, což je s podivem, když osobně jsem poslední epizodu SG1 viděla někdy před rokem.
    Od sedmi večer jsem měla v SeriesConu Jukebox seriálových sci-fi znělek. Ani nevím, kdy mě tenhle bláznivý nápad napadl, ale těšila jsem se. Hlavně proto, že samotné znělky, až na to stříhání a shánění po všech čertech, moc nechtějí – jen to sestavit do nějakého smysluplného pořadí. Jukeboxy jsem měla celkem tři, a sci-fi jsem rozdělila na sci-fi a fantasy s mystery. O tom, jakou formou bude probíhat hlasování o nejlepší znělku a následná soutěž, jsem neměla moc jasno ještě asi tak půl hodiny před začátkem. Naštěstí mé vysvětlení až na pár výjimek všichni pochopili a nasbírala jsem pár námětů na dobré znělky v létě.
    Na jukeboxu padl divácký rekord, ani anketní lístky nestačily a tak jsem musela ještě druhý den tisknout další. Po jukeboxu jsme se pak v tělocvičně dokázaly s Hexx, Shial a Džejn asi dvě hodiny bavit o všem možném. V jedenáct večer jsme chtěly jít na promítání epizody Dalek, ale bylo domluveno schůzování fanklubu. Vzkázaly jsme, že dorazíme o chvíli později, ale zpráva se někde ztratila a tak naše schůze opět probíhala v trochu mrazivém duchu.
    Poté jsem ještě v Sokolovně chvíli zůstala, s notebookem, abych vybrousila svou jedinou gateconovou přednášku, ale moc to nešlo. Byla jsem nebývale unavená, a tak jsem s trochu zkaženou náladou šla spát.

    V neděli už bylo vstávání horší, nicméně nevadilo to, protože mě osobně se program dotýkal až od jedné odpoledne, kdy šlo navíc jen o puštění filmu. Po snídani a kratším pobytu u cappuccina v pizzerii s přáteli, jsem pustila v Gateconu film Zločinné myšlenky, na nějž k mé velké radosti přišlo opravdu hodně lidí. Nakoukla jsem na Úvod k seriálu Ghost Whisperer, na který ani nemám moc v úmyslu koukat, ale člověk by měl občas vědět o všem, co se děje a aspoň základní informace neškodí.
    Chvíli před třetí jsem se usadila na židličce vedle Jacoba na improvizované přednášce o dabingu k Atlantis. Jacob pověděl nějaké informace a ukázal fotky, já jsem pak řekla svou historku o tom, jak se vlastně stalo, že SGA překládá fanynka. Měla jsem navíc nejčerstvější zprávy z překladu, protože mi má kamarádka, právě dotyčná překladatelka, volala v pátek odpoledne při mé cestě vlakem do Chotěboře. Na to, že šlo o improvizaci, to snad dopadlo docela slušně, a já teď budu hlavně doufat, že překlad dopadne tak, jak jsem slíbila, protože by mě po všech slibech v létě nejspíš nepozdravil ani poklop od kanálu.
    V Gateconu jsem zůstala pak sedět za stolkem pro přednášející, protože na řadě byla opakovačka mé přednášky o Jewel Staite. Ta, jak jsem předvídala, dopadla celkem…katastrofálně. Od léta jsem někde zahrabala připravené podklady a moje narychlo vytištěné informace z imdb byly jen zlomkem letní premiéry. Počítač se, zřejmě reakcí na mou přítomnost (počítače mě nemají rádi), začal rozčilovat, takže sám od sebe rozhodil rozlišení, posouvající prezentaci na plátně směrem doprava (aspoň tak mi to bylo řečeno), u první ukázky nešly titulky (měla jiný název než titulky, ale já si toho pochopitelně nevšimla a ve zmatku nebyla schopná to přejmenovat) a ještě mi vypadával mikrofon. Čili jsem skončila někdy po půl hodině a natahovala to debatou na téma Teyla versus Keller, a dále tlacháním sestávajícím i z povídání s malým špuntem, který bojovně hopsal v první řadě, mával kolem sebe mečem a pozornost si náležitě užíval.
    Už od zveřejnění programu jsem váhala, zda jít na soutěž v seriálových znělkách. Tedy, já bych neváhala, ale bála jsem se, aby mě vůbec do místnosti vpustili. Nakonec ano, ale musím přiznat, že jsem měla se soutěží (navzdory jukeboxům) problémy, protože spoustu znělek jsem slyšela poprvé a některé si spletla zase jen kvůli tomu, že jsem je prostě už slyšela tolikrát, až jsem si je nedokázala zařadit. Nicméně mám námět na pár dalších znělek, které mě při vymýšlení jukeboxů vůbec nenapadly, a tak se pokusím něco z toho zařadit do letního programu. Paradoxně po soutěži následoval Jukebox ne-Sci-fi seriálových znělek 1, kde se některé ze znělek vyskytly. Osobně byl pro mě ale obrovským zážitkem. Byla jsem si vědoma toho, že v pondělí večer, kdy mě čekal poslední jukebox, moc lidí nepřijde, a tak jsem k detektivkám přiřadila oblíbené pohádky. Nevím, zda to bylo obecně dobrou náladou (i když narážky na starší nostalgické věci od omladiny v publiku nebyly zrovna příjemné), ale druhá půlka, pohádková, byla prozpívaná všemi, bez rozdílu věku, pohlaví a fantastické příslušnosti. Gumídci, Šmoulové, Rychlá rota, všechno jedno, zpívali všichni. Včetně mě. Nevěděla jsem, zda se za monitorem smát nebo brečet, každopádně jsem ráda, že na mě nebylo vidět, protože můj obličej získal křiklavě rudý odstín. Navíc přišlo, podle slov vedoucího linie, PetraSF, rekordních asi 65 lidí a následná ochutnávka jukeboxu na druhý den (znělky Baywatch, Hry bez hranic a Pevnost Boyard) báječnou atmosféru už jen vyšperkovala.
    Po mně, v dlouhých, černých šatech, nastoupila Blanca se soutěží Nejslabší, máte padáka, v seriálovém provedení. Dragon Lord jí pomohl připravit program, který počítal body a svého „živého“ Daleka, připraveného k exterminování každého odpadlíka. Na Blance byla prvních pár minut znát nervozita, jak nevěděla, co si k soutěžícím může dovolit. Ale trvalo jenom chvíli, než se rozkoukala a pak zahrála správnou mrchu, jakou by moderátorka „Nejslabšího“ měla být. Otázky ze seriálů byly hodně záludné a soutěžící by opravdu musel znát úplně všechno, aby odpověděl. Ale o to v téhle soutěži zase tak úplně nešlo a nakonec vyhrála Shial, která se v soutěži ocitla po delším přemlouvání a výhra proto byla dostatečným zadostiučiněním. Ceny se nesly v podobě mlsání, protože vyhraných 260 liber bylo věnováno na výzkum, proč je John Barrowman gay.
    Postupně jsme se přesunuli na Fantastické dabingy a Prima seriály od Draky, která měla částečně opakovačku z léta. Ukázala a vysvětlila průběh dabingu, a pak se pochlubila seriály, které Prima chystá do vysílání. Dost lidí se zaradovalo, že Prima uvažuje o nákupu seriálu Life on Mars, ovšem tahle radost trvala jen pár vteřin, když Draky oznámila, že se bude jednat o americkou verzi. Věřila bych, že se jedná o hodně špatný vtip, protože americký Life on Mars opravdu nemá s britským kromě názvu vůbec nic společného. Americký Life on Mars je čisté zlo, které nemělo přijít na svět. Pokud tohle u nás někdy odvysílají (a hlavně pokud to v USA vůbec doběhne – sledovanost není nijak veliká), začnu pochybovat o zdravém rozumu lidí, kteří toto rozhodnutí udělali. Z tohohle šoku jsme se vzpamatovávali ještě dost dlouho a mně osobně to trochu zkazilo výborný den. Jasně, je to jenom seriál, ale…znáte to.
    Na Dolejte řediteli vyhlašovala Miniël výsledky seriálových znělek a já byla dost upřímně překvapená, že jsem vyhrála, jelikož jsem toho opravdu moc nevěděla.
    S Nefertiti a Džejn jsme pak šly na horor Sirotčinec. Na ten jsem se z nějakého důvodu těšila z filmů skoro nejvíc. Asi to je tím, že mám ráda atmosferické horory, kde se toho moc neděje, ale nestříká krev a vše je založeno jenom právě na té atmosféře. Film se rozjížděl pomaleji, ale pak to stálo za to. Na hromadném sledování hororů (pokud to není zrovna na něčem, kde se řežou těla motorovou pilou a za vámi nesedí týpek, který při tom prožívá orgasmické vzrušení a řve na celé kino) je působivé to, že je to nechtěně sranda a zároveň máte kolem sebe lidi, kteří to vnímají stejně, jako vy. Seděli jsme skoro v nejvyšší řadě a sledovat plný sál lidí, kteří svorně leknutím nadskočí a při odkrytí temné chodby vyděšeně zasyčí, je nezapomenutelné – i následný smích, kdy si všichni tuhle reakci uvědomí. Džejn po skončení filmu poznamenala, že to vlastně skončilo happy endem (s čímž v podstatě souhlasím) a Nefertiti se zařekla, že na tyhle filmy koukat nesmí.

    V pondělí jsem plánovala jak návštěvu Z fanouškovského pořádání na profi od Vaška Pravdy, tak filmu VALL-I. Nebyla jsem ani na jednom, protože moje hlava velmi brzy ráno vypověděla poslušnost a já se to snažila léky a spánkem zahnat. Vstávala jsem tudíž až těsně po půl dvanácté. Šla jsem tedy s Blancou a Dragon Lordem přímo na oběd do pizzerie. Tam jsme si sedli na jedinou volnou sedačku, když dvou-sedačku okupovaly čtyři děti, které si na nás při našem příchodu ukazovaly prstem a šeptaly si.
    Od dvou byla beseda s dabéry. Bohužel, Václav Mareš se závažných zdravotních důvodů omluvil a Miloslav Mejzlík dorazil později. Takže jsem stihla ještě kafe, bez něhož nefunguji. U stolu, kde jsem seděla s Ghani, mě pak očuchal pes právě pana Mejzlíka.
    Před třetí s ním pak začala debata (s panem Mejzlíkem, nikoliv psem) a každý musel ocenit, že i přes jeho zjevné nachlazení dorazil a navíc dokázal mluvit zřetelně a nahlas i bez mikrofonu.
    V pondělí začínal DozorCon, a já jsem si v jeho programu vyhlédla ve čtyři hodiny odpoledne přednášku Reálné postavy ve světě hlídek. Přednášející to ovšem jen odmluvil, protože člověk, který to měl původně přednášet, nepřijel. Na konci jsem slíbila, že večer dorazím na Inkviziční tribunál, kde se měla řešit budoucnost DozorConu. Ten teď na podzim od Magiere převzali Kain a Infinitus.
    Jelikož se to trochu protáhlo, vzdala jsem účast na Praktické teorii her, která byla v Místnosti 2 v Maelströmu. Tam bývá vždycky plno a mně se nechtělo se tam po začátku cpát. Tak jsem nakonec doprovodila Nefertiti na přednášku o seriálu Reaper od Reaver.mana. Seriál znám, viděla jsem ho, ale na úvody chodím ráda i proto, abych v nich mohla hledat chyby a šťourat. U Reaver.mana tohle ovšem nehrozí, protože ten je jako přednášející opravdu výborný a bývá také dobře připravený.
    Od sedmi jsem si šla poslechnout Randalfa, který ukazoval některé fotky z letního Festivalu fantazie. Před koncem jsem se zvedla a šla do SeriesConu, kde mě čekal Jukebox ne-Sci-fi seriálových znělek 2. Podle očekávání přišlo méně lidí, protože proti mému programu běžely tři úspěšné filmy a závěrečný večer Gateconu. Potvrdila mi to i Ghani, která mi vyřizovala od PetraSF vzkaz: „Petr šel na Hellboye, prý to tu máš na povel.“ Stále ovšem byla účast nadprůměrná a to mě potěšilo. Na co jsem během třetího Jukeboxu rezignovala, bylo nějaké povídání ke znělkám. Původně jsem měla připravené perličky ke znělkám, i k seriálům, které provázely, ale publikum to už od prvního dne moc nezajímalo, takže jsem to nakonec vzdala úplně. Měla jsem poslední jukebox rozdělený na sitcomy, lékařské seriály a ostatní. Do „ostatních“ jsem zařadila všechno, co nepasovalo jinam, včetně dramat, a nezařaditelných věcí jako Baywatch či Velmi křehké vztahy, což jsou seriály, které balancují někde mezi dramatem a sitcomem. U Velmi křehkých vztahů jsem měla chvíli strach, že mě lidi snad umlátí, protože zaujatost vůči seriálu zapůsobila. Osobně si myslím, že ať už jsou české seriály jakékoliv, znělky mají moc pěkné. Zdá se, že většina můj názor nesdílí. Každopádně mě to neodradí a v létě tam rozhodně české seriály dám. Trochu mi promítání kazily výlevy z publika, kdy už jsem se neudržela a poté, co jsem to poslouchala tři večery po sobě, jsem se už opravdu ozvala a místní kritizující omladinu prostě a jednoduše seřvala. Ono poslouchat neustále „to je trapný!“ a „co to je za vykopávku?“, není moc příjemné. Ovšem říct na znělku ke Hrám bez hranic „To je dobře, že nás to minulo“, když to ostatní očividně baví, bylo už i na mě moc. Třešničkou na dortu byl nějaký jedinec, který si asi spletl dveře, protože na mou poznámku zareagoval „Dělej, ať můžeme jít chlastat“. S radostí jsem si ale všimla, že se tomu zasmálo jen pár lidí a já se zmohla jen na „učitelské“ pokárání, že tam nemusí sedět, když ho to nebaví. Ale tohle se naštěstí stalo na začátku, a pak už to bylo v klidu. Na konci jsem pak pouštěla ještě ukázky na přání, přičemž se zase objevilo pár lidí, kteří nevědí, že současný Knight Rider je jen dalším remakem originálu, jehož znělku jsem tam pouštěla.
    Hned po jukeboxu jsem doběhla na závěrečný večer Gateconu, kde Ashrak vyhlašoval Videostop. S Blancou jsme se podělily o první místa, což vzhledem k naší spolupráci nebylo nijak překvapující. Na Gateconu jsme po celý con trávili jen dobu nezbytně nutnou a to byl i případ závěrečného večera. Potřebovala jsem spočítat výsledky posledního jukeboxu, protože vyhlašování bylo naplánované na Dolejte řediteli od deseti večer. Naštěstí jsem měla velkou pomoc od Blancy, Džejn, Nefertiti a Screama, kterým jsem snad ani dostatečně nepoděkovala, protože mi ušetřili spoustu práce.
    Dolejte začínalo stejně o chvíli později, ale moje vyhlášení bylo hned na začátku, takže se to odbylo rychle. Improvizované ceny v podobě DVD, sladkostí a SGA-Project placek s tématikou Battlestar Galactica přišly do rukou Antrey, Džejn a PetraSF, kteří tam (i v zastoupení), byli. Takže Vašek, který jejich jména losoval, nemusel hrabat v anketních lístcích příliš dlouho.
    Po losování jsme se všichni rozdělili a velká část z nás šla na promítání epizody Doctora Who s názvem Blink. Fanouškům netřeba přibližovat. Jelikož potom byl ještě čas a nikdo nás nevyhodil, pustili jsme si i závěrečný dvoj-díl 3. série. Jen jsem pak musela místnost SeriesConu zamknout a vše vypnout, aby chudák PetrSF nemusel čekat do dvou do rána, až to dokoukáme. SeriesCon měl jen tak mimochodem jednu z nejlepších místností, dokonce i s vlastním barem a to svádělo k tomu, aby lidi chodili zadními dveřmi „na průzkum“.
    Po promítání jsem se rozhodla, že i přes poslední noc půjdu spát, protože bylo i tak dost pozdě a fronta ve sprše časově spánek oddálila nejmíň o hodinu.

    V úterý toho už moc na programu nebylo, ale my jsme museli stejně jet pozdě, protože promítání filmu Kostka, který jsme jako fanklub promítali, byl až od dvanácti. Po sbalení, a umístění tašek do kufru auta, jsem šla ještě hledat něco v programu. Nakonec jsem se uvelebila na pohodlných židlích na SeriesConu na přednášce o Chuckovi, kterého znám, sleduji a ten seriál miluji, ale přednáška od Namuras v létě se mi moc nelíbila. Ježíšek to pojal víc prezentačně, vysvětlil a ukázal postavy, ale přesto jsem tam slyšela dost chyb a nepřesností. Nechtělo se mi mu do toho ale skákat, tak jsem ho opravila pouze jednou 😉 Nakonec jsem byla i ráda, že jsem seriál už znala, protože, ač úvod, tak jeho přednáška se hemžila spoilery. Ze své zkušenosti ale vím, že žádný úvod se nedá udělat bez toho, aby člověk aspoň částečně nějaké menší spoilery neřekl (i když spoiler s Brycem Larkinem a vyzrazení závěrečné pointy první epizody je velký spoiler!).
    Před polednem jsem šla pustit Kostku, na kterou čekalo pár lidí, tak to aspoň neběželo v prázdném sále. Potom jsem se připojila k ostatním, pozdním návštěvníkům, kteří jeli buď festivalovým autobusem, auty nebo bydleli poblíž a usadila se na Vaškově O speciálu po speciálu. Tam Vašek potvrdil svůj úmysl pořádat další Speciál, i to, že se hodlá pořádání conů věnovat naplno. Během jeho přednášky vtrhla do sálu Tar-ara, a začala se se všemi objímat a loučit. Zase jsme neměly šanci spolu mluvit, tentokrát snad ještě méně, než v létě.
    Když skončila Kostka v sále Gateconu (kde podle Blancy, která DVD vypínala, už tou dobou nebyla ani noha), vydali jsme se ještě na oběd do Panského domu. Cestou se náš hlouček rozrostl o pár lidí a nakonec nás přišlo na oběd asi deset. Poslední hodinka strávená u oběda s ostatními bylo rozhodně pěkné zakončení conu. Postupně jsme se rozešli, a já, s Blancou, Quinixem a Dragon Lordem jsme zůstali poslední. Jeli jsme Blančiným autem a nebylo tedy kam spěchat.
    Tedy, aspoň jsme si to mysleli. Vzpomínáte na to „dobrodružství“ při cestách, která jsem zmiňovala na začátku? Blance při cestě na FFS praskla pneumatika a zpátky jela na rezervu. Ta vydávala už při odjezdu cvakavé, vrzavé, ťukavé a všelijaké různé zvuky. Takže jsme párkrát zastavili, zkoušeli různé věci, jak zabránit, aby nám kolo neupadlo, až jsme se nakonec do té Prahy přece jen dostali, aniž bychom skončili někde v příkopě. Blanca mě, jako hodná a ochotná osůbka, vysadila na Florenci, takže k autobusu jsem to měla jen pár kroků. Cesta domů už pro mě pak proběhla v klidu.
    Po Festivalu jsem pak ráno nemusela vstávat, a tudíž jsem prospala ještě půlku středy. I tak se cítím unavená, ale je to taková ta blažená únava, jakou cítíte třeba potom, co vás po několika dnech přestane bolet hlava, nebo se hodně najíte, případně jste se vyspali po nějakém pěkném zážitku. Což je přesně tenhle případ a takovou únavu bych nevyměnila za nic na světě. A ostatní pravděpodobně také ne. Nemám pravdu?

    Reportáž z Festivalu fantazie Speciál 2008 pro vás zpracovala Lenka „Klenotka“ Klicperová.