Reportáž z Festivalu fantazie 2009 od Klenotky

Je pro mě čím dál tím těžší začínat report z nějakého conu originálně. Zvlášť, když těch reportů je během roku tak pět. Jeden čtenář poznamenal, že to nejsou reporty, ale spíš deníčkové záznamy. Hlavně díky mé otravné snaze věnovat se detailům a dlouhým úvodům. Nikdy jsem si deník nepsala, takže nevím, jak takový deníček vlastně vypadá. Ale soudím, že dost možná jako moje reporty. Takže k té originalitě…Můj milý deníčku…ne, to taky není ono. Víte co? Originalita stranou. Každý, kdo někdy jezdil na cony, anebo se pohybuje ve fanouškovské komunitě ví, že Festival fantazie je největší setkání příznivců sci-fi, fantasy, hororu, historie, DDR atd. A většina z nich má v kalendáři odškrtnuto datum, kdy se vykašlat na zkoušku (jako já) nebo si vzít dovolenou. Letos se tohle scifistické a jiné rojení dělo ve dnech 2. – 12. 7. Ano, počítáte správně. Bylo to zatraceně dlouho a jako vždy to bylo skvělé.

Začínalo se ve čtvrtek, ale valná většina lidí na čtvrteční program stejně nedorazila. Tedy, asi takhle – ti, co jezdí pravidelně, na program stejně moc nechodí a tráví čas s přáteli v herně nebo někde v restauraci. Mezi ty se už počítám i já, i když u mě je tenhle čas spíš ohraničený tím, kdy přednáším (a každý rok mi přednášek přibývá) a kdy ležím v posteli (či spacáku) s nachlazením, které mě na conech poslední dva roky potkává zcela pravidelně. Ale hezky popořadě.

Letos mě vezla na FF Blanca svým nafukovacím autem. Byly jsme domluvené na jednu hodinu odpolední, kdy jsme se ještě s Nefertiti a Tar-arou měly sejít na Chodově. Vynechám své tradiční nadávání na řidiče, který mě vezl do Prahy (a nechal mě tahat kufr z autobusu, zatímco stál venku a s cigaretou v ruce mé počínání pobaveně sledoval) a přeskočím rovnou k setkání na Chodově. Dost mě vyděsila velikost našich zavazadel. Osobně jsem si koupila kufr na kolečkách (ano, na con táhnu kufr na kolečkách – zkuste cestovat tolik jako já a pak mě považujte za divnou ;-)), a ten byl poměrně velký – do menšího jsem ani při nejlepší vůli všechno nenacpala. Hlavně tedy lahve s vodou (vědoma si faktu, že jedu do Chotěboře, kde nejspíš už druhý den budou obchody mít prázdné regály), zabraly většinu místa a přidávaly kufru na váze (domácí digitální váha tvrdila, že kufr má 25 kilo. Uf). Tar-ara se svou velkou krosnou taky zářila na dálku. Blance se to ale nezdálo jako velký problém. Poté, co jsme se svými zavazadly (skoro) doslova dotekly k jejímu autu, nastal problém, jak to do něj všechno vyskládat. Po asi deseti minutách přesouvání tašek z kufru dovnitř a ven, jsme se usadily a vyjely ještě vyzvednout Dragon Lorda. Ten přidal svůj kostým, a v autě jsme tak byli všichni pěkně naštosovaní, že jsme se nemohli ani pohnout. Tedy spíš já, Nefertiti a Tar-ara na zadním sedadle. Potom, co si vepředu pustili klimatizaci s tím, že „když otevřete okna, tak nebude fungovat“, se náš dívčí hlouček začal vzadu roztékat. Asi třicet kilometrů před Chotěboří jsme se zastavili na jídlo, a jelikož jsme předtím stáli asi půl hodiny v zácpě, nepamatuju si pořádně, co jsem jedla, ani jak to chutnalo. Vybrat si na cestování jeden z nejteplejších dní v roce není dobrý nápad, ale co se dalo dělat?

Do Chotěboře jsme nakonec přijeli pozdě odpoledne. Registrace probíhala tentokrát ve velké aréně zimního stadionu. Já jsem si letos připlatila za ubytování v Obchodní akademii, a tak jsem si neobjednávala ani žádné materiály, tričko či anotace. Byla jsem tedy venku během asi dvou minut, což mě potěšilo. Potom, co jsme se při ubytování rozdělili (SGAP byl letos jak ve Smetanovce, tak na OA), se nám nějakým záhadným způsobem podařilo udělat skupinovou fotku v kině. Je na ní zhruba dvacet lidí, a ačkoliv na ní všichni nejsme, je to asi to nejlepší, co jsme v rámci naší malé mafie kdy udělali. Ještě jsem si prohlédla, kde co na Festivalu letos je, hlavně tedy místnosti, kde budu přednášet a potěšilo mě, že na promítání mnou uváděné minisérie Tin-Man sedělo poměrně hodně lidí. Nejspíš to bylo nedostatkem možností v programu, ale i tak mě to těší. Hlavně proto, že k dispozici byly pouze otřesné titulky z titulky.com, které měly tolik chyb, že by to vydalo na samostatnou přednášku na téma: „Jak nedělat titulky.“

Večer v devět bylo tradiční zahájení Festivalu, kde Vašek Pravda uvedl všechny linie, promítl propagační videa a ukázal i plakáty jednotlivých linií. A že jich letos bylo. O některých jsem neměla ani tušení, a jakkoliv je to smutné a paradoxní, tak čím víc linií bylo, tím větší problémy jsem měla vybrat si z programu byť jen něco zajímavého. Strávila jsem velkou většinu FFka v kině, protože tam vždycky běžně doháním filmy, které jsem během roku nestihla vidět. A vzhledem k velké obsazenosti kinosálu asi nejsem sama. Navíc mi utekla spousta programů, kde jsem být chtěla, ale z nějakého důvodu jsem je nestihla či na ně zapomněla.

Letos jsem také nechtěně trávila dost času v prvním patře Sokolovny. Doma mi totiž asi dva dny před conem zkolaboval internet a já, jakožto člověk posledního okamžiku, jsem neměla tou dobou ještě hotové dvě přednášky. Musela jsem je tudíž dodělávat až tam. Jistě, dělají to tak všichni, ale já mám ráda pečlivou přípravu. A hlavně zrovna u těchto dvou přednášek, obě do SupernaturalConu, se mi to vymstilo v tom, že byly dost těžké na přípravu. To, že mi nefugoval program na stříhání videí, který jsem si do notebooku těsně před odjezdem stáhla, jsem zjistila až večer před přednáškou následující středu. Prostě smůla. Hned ve čtvrtek jsem tam tedy vyrazila se svým počítačem, ale ačkoliv jsem se o to snažila pak každý večer, nikdy se mi nepodařilo toho moc udělat. Každý si totiž chce povídat a pokaždé, když jsem začala, si ke mně někdo přisedl, případně jsem se zase já sama zdržela někde a tak z toho nic nebylo. Jednoduše řečeno – poté, co jsem ve čtvrtek zjistila, že internet stejně nefunguje, jsem jen díky Geserovi aspoň doladila už hotové přednášky a asi o půlnoci jsem to zabalila a šla spát.

V pátek ráno, tedy spíš dopoledne, jsem si vyzvedla v kině program na pátek a sobotu a hned jsem naběhla do obchodu s knihami a soundtracky. Při pohledu na ceny některých CD jsem zase rychle vycouvala, abych tam pak o týden později stejně nechala skoro dva tisíce za dvě CD a několik knih. Jediná přednáška na Trekfestu, kterou jsem letos viděla, byla od Johnaka. Deep Space Nine – tak trochu jiný ST. Byl to takový vtipný průřez seriálem. Samozřejmě jsem tam potkala Tar-aru, která DS9 objevila celkem nedávno (rok je v porovnání s mými deseti lety přece jen rozdíl). Tar-ara se vybavila ušitým kostýmem, který, jak mi bylo vysvětleno, měl být kostým Garaka, což je Tar-ařina oblíbená postava. Později o něm měla přednášku, kterou jsem kvůli účasti na obědě (s někým, už si nepamatuju, přítomní prominou) zmeškala. V pátek byl navíc půlden Farscape, který jsem si v podstatě vymodlila, když mě Linn a Vlad Dracul svými přednáškami zachránili a umožnili tak, aby Farscape aspoň ten půl den dostal (za to jim ještě jednou děkuji). Bylo mi líto, že tam nebylo moc lidí, protože obzvlášť Chrichtonismy od Linn by si zasloužily plnou účast. Celé páteční odpoledne a večer jsem tak strávila právě na Farscape. Od čtyř jsem si zopakovala svou loňskou přednášku Ženy ve Farscape, jejíž psaná verze na mě spásně vypadla doma ze skříně, takže jsem ji nemusela nijak dodělávat a doplňovat. Od šesti večer jsem pak měla první ze série Jukeboxů seriálových znělek. Jejich první testovací verze proběhla už na Speciálu na podzim. Tentokrát jsem vynechala soutěž o nejlepší znělky, rozšířila to na pět hodin a měla jsem je pak (jen s přestávkou v sobotu) každý večer až do středy. První Jukebox byly sci-fi znělky a přišlo na něj, po pohádkovém Jukeboxu, asi nejvíc lidí. Hádám asi kolem osmdesáti. Chvíli jsem si myslela, že místnost, která byla letos vyčleněna pro SeriesCon, ten nápor nezvládne. Inu, zvládla a dokonce i lidi mohli dýchat, protože otevřená okna kupodivu vůbec nevadila. Co mi vadilo, byl hluk. Jistě, při pouštění videí se můžete v klidu bavit a vnímat tak napůl oka, ale mě to vepředu neskutečně rušilo. Zvlášť, když jsem chtěla k jednotlivým znělkám něco dodávat. Tradiční výkřiky od omladiny „co to je za vykopávku“ a podobně, když jsem pustila znělku starší deseti let, se opakovaly každý večer a já je postupně radši přestala vnímat.

Když Linn v devět odpřednášela o tom, jaké perly vypouštěl John Crichton z úst ve Farscape, šla jsem se ten večer poprvé a posadit na Dolejte řediteli. To je Volejte řediteli v upravené verzi Vaška Pravdy, kde většinou rozebírá různé statistiky a odpovídá na dotazy. Při cestě na pokoj (pro notebook, jak jinak), jsem potkala před Sokolovnou Linn a asi půl hodiny jsme se bavily o filmu Fontána, a taky došlo na mého oblíbence, Hugh Jackmana (aneb ať žijí malé obsese – tahle u mě sice trvá už kolik let, ale během loňského podzimu nějak propukla s novou silou). V Sokolovně, při práci na přednášce, jsem narazila na LukArchera, který byl na FFku kvůli FanFestu. Mluvili jsme asi hodinu o filmech (nebyla jsem do té doby schopná najít nikoho, kdo by stíhal moje myšlenkové pochody spojené s filmem, který je mým velkým koníčkem – představte si, jak si povídáte s člověkem, který se o film nezajímá o tom, kdo je John Cusack či John Malkovich a ještě přitom chválit filmy, v nichž hráli), a poté jsme se přesunuli na chvíli do Velkých Vočí. LukArcher mě představil svým dvěma kolegům z FanFestu a bylo hodně osvěžující se moct představit pod svým jménem a ne přezdívkou. Ve Vočích bylo bohužel moc plno a na můj vkus až příliš zakouřeno. A jelikož pátek utíkal jako voda, a tou dobou se ručička na hodinkách pomalu sunula k jedné hodině ranní, tak jsem se vrátila k sobě na pokoj. Tam mě překvapila spolubydlící na jednu noc, kterou mi přidělili. Má spolubydlící, Saavik, měla přijet až v sobotu, takže mi tam na noc někoho nastěhovali. Ten někdo se představil(a) jako Petra, a už jsem ji pak neviděla. Pravděpodobně se vrátila až k ránu, kdy také odjížděla. Stihla ovšem do koše hodit nějaké zbytky zeleniny, kterých jsem si nevšimla, a které potom za těch deset následujících dní pěkně zplesnivěly.

V sobotu toho bylo v programu docela dost, ale jak už to bývá, na půlku těch věcí jsem se vůbec nedostala. Hlavně jsem se nemohla dočkat Saavik, kterou vídám prakticky jen na conech, a jež je mou spřízněnou duší a spolubydlící kdekoliv, kam jedeme spolu. Už jsme překonaly stádium, kdy bychom si chtěly vzájemně utrhat hlavy za maličkosti a jsme ideální dvojka pro bydlení. Od jedenácti jsem si vyhlédla přednášku v SoundtraConu (na který jsem se ke svému zklamání nepodívala vůbec), ale než mi donesli na baru snídani, přiběhla Sopdet, že prý se už hraje fotbal a mám ehnat ostatní. Vzdala jsem snídani, na kterou jsem beztak čekala už půl hodiny, nalila do sebe ještě horký čaj a běžela na hřiště. Samozřejmě jsem se neuvolila hrát. Leda tak za soupeře, aby naši vyhráli. Případně v obraně, protože umím být dost zákeřná. Nemusela jsem naštěstí ani jedno, protože jak na hru, tak na fandění se nás sešlo dost. I přes velký počet zástupců SGAP jsme ale nebyli pořádně schopni fandit. V přestávce jsem si pak narychlo odběhla, abych se už nevrátila. S někým jsem se zapovídala, a pak už nemělo cenu se vracet. Došla jsem si tedy na přednášku o herci Simonu Peggovi ve FanFestu, která byla zajímavá a vtipná.

Od dvou odpoledne jsem šla na film X-Men Origins: Wolverine. Ten jsem pochopitelně už viděla předtím, ale musel by mi na hlavu spadnout meteorit, abych na něj nezašla znovu. Byla jsem ráda, že se hodně lidem líbil, ačkoliv někteří nejspíš netušili, že jde o film o mutantech. Dodatečně jsem to pak vysvětlovala, a potkala nezávisle dva lidi, kteří měli na film opačný názor. Skalní fanynka Wolverina film milovala, skalní fanda Wolverina nikoliv. Ať žijí rozdílné názory.

Kolem páté potom konečně přijela Saavik, s níž tradičně jezdí i Antaris. Ta bydlela ve Smetanovce, kdežto já jsem Saavik s radostí uvedla do pokoje na OA. Díky tomu jsem obětovala i besedu s Trevorem Jonesem, a rozhodla se jít si až pro jeho podpis druhý den. Než jsme se dostaly pořádně ven, lidé se už trousili z kina z další filmové novinky, Andělé a démoni.

Odpoledne jsem ale bohužel nemohla strávit ve společnosti právě dorazivších, protože jsem se nabídla, že ve FanFestu zaplním díru po osmé hodině večer. Tam bylo vyhlášení soutěže, které ale nebylo na víc jak deset minut. Hned jsem vlastně po té příležitosti skočila, a nabídla se, že tedy něco odpřednáším – a jak jinak, než o jednom ze svých oblíbených herců. O Johnu Cusackovi jsem žádné materiály neměla, ale Hugh Jackman byl dobrou volbou, hlavně proto, že jsem si do kufru pro zabalila DVD s jeho muzikálem. Takže kluci rozvěsili cedule, že mám přednášku od 20:15, a já jsem pak strávila celé odpoledne v Sokolovně stahováním tří videí z youtube. S rychlostí připojení to bylo opravdu akorát do těch osmi hodin. Našla jsem ještě fotky, a pokusila se přitáhnout lidi tím, že jsem to říkala každému. Takže vlastně všichni věděli, že přednáším, ale nakonec z nich nikdo nepřišel. Dost mě to mrzelo, ale byla jsem zase ráda, že přišlo celkem dost naprosto cizích lidí, a já jsem jim tak mohla odpřednášet velmi improvizovanou přednášku o Hugh Jackmanovi. Jo, vím, jeho jméno se tu vyskytuje až moc často, a možná ještě bude. A ano, dělám to zcela úmyslně 😉

Každopádně přednáška se líbila, a dokonce po mně dvě dívky, které nejspíš zabloudily z vedlejšího NipponConu (soudila jsem tak podle oblečení), chtěly vypálit právě ten muzikál, který jsem sebou měla, a jehož kopii jsem si pro jistotu udělala. Dala jsem jim to vypálené DVD s tím, ať to šíří dál. Při cestě na pokoj jsem potkala dost velkou skupinu SGAP, která zrovna mířila z večeře. Zatímco já na večeři. Vlastně jsme se takhle pak míjeli dost často. Bylo to i proto, že jsme byli každý ubytovaný jinde. Ale to rozhodně nic nemění na tom, že příště budu zase spát hezky v postýlce. Do spacáku už nepůjdu. Už jen pro občasné škodolibé poznámky z mé strany, když si lidé ze Smetanovky stěžovali, že mají jedny sprchy na celou školu, které jsou věčně plné atd. Jsem zkrátka škodolibá potvůrka 😉

A protože mi doma (a jinde) chybí správný filmový maniak, a taky proto, že co Saavik přijela, jsme neměly šanci si promluvit, šla jsem já a Saavik na večeři s kluky z FanFestu. Musím říct, že tak dlouho jsem se u večeře nepobavila. Sice jsme pak museli kolem jedenácté odejít, protože v pizzerii, kde jsme byli, pustili hudbu a pár opilých nadšenců tam začalo „tancovat“, ale i tak to byl báječný večer.

V neděli jsme se Saavik donutily vstát brzo a jít na FanFest, kde místo filmového workshopu, na nějž se nikdo nepřihlásil, promítali film Vetřelec. Místenky na Star Trek jsme pak už nesehnaly, tak jsme v jednu hodinu šly ještě s Antaris a Tar-arou na oběd do Panského domu. Tar-ara se ale nestihla najíst, protože měli hodně lidí a ona od dvou odpoledne přednášela. My chtěly se Saavik stihnout až druhý díl Vetřelce, takže jsme nespěchaly. V místnosti FanFestu bylo nedýchatelně, a stále tam ještě dobíhal film Terminátor 2. Našly jsme odvahu a zůstaly, a když se potom uvolnila místa u oken, přesedly jsme si. Dorazila ještě Antaris a tohle promítání bylo asi to nejlepší, na jakém jsem byla. Nejen, že film Vetřelci (jinak tedy druhý díl filmů s vetřelci) je asi ten nejlepší, a dívat se na to s lidmi, kteří hromadně uskakují a postupem času se lepí víc a víc na plátno, je skvělé, ale Antaris je navíc zdrojem hlášek, které říká v nejméně vhodnou dobu. V nejnapínavější chvíli se ještě k tomu počítač, v němž bylo DVD s filmem, rozhodl zastávkovat, a zhruba v půlce filmu (kdy čekáte, koho ta potvora sežere příště), přešel Windows do úsporného režimu. Po pár minutách ale film zase běžel dál, a my se po něm rozhodly jít další den na třetí díl. Později jsem ale zjistila, že jsem kvůli promítání prošvihla autogramiádu Trevora Jonese. To je asi ta jedna věc, která mě po Festivalu fantazie mrzí nejvíc, zvlášť když jsem si koupila soundtrack Merlin jen pro tuhle příležitost. Nedá se s tím ale nic dělat, aspoň jsem si užila promítání skvělého filmu.

Od osmi večer jsem měla ten den svou jedinou přednášku, tedy jestli se tak Jukeboxu dá říkat. Vlastně jsem si první víkend na FFku užila asi nejvíc, když pominu těch lidí, co tam nejspíš i právě kvůli Trevoru Jonesovi bylo (pohled na slečnu, která se tváří naprosto zoufale, když na ni jeden z nich promluvil v Sokolovně anglicky, asi nezapomenu). Díky malému počtu mých přednášek jsem dokonce měla čas i něco z programu.

Jukebox byl tentokrát zaměřen na Fantasy, kam jsem ještě přidala i historii. I když většina těch znělek má s historií pramálo společného. Takový Zorro tam třeba patří už jen proto, že je součástí historie našeho dětství.

Na hodinku jsem se pak narychlo sešla s Ashrakem, abychom se rozhodli, jaké fotky dát do naší dvouhodinové přednášky o FedConu, která byla následující den.

Večer v deset jsem nakoukla do CultConu, kde měla Ziina přednášku o Torchwoodu a Lyta o „tom nejděsivějším z internetu“. CultConu jsem se ale pak docela vyhýbala a vynechala jsem i promítání premiérových epizod Torchwoodu, který běžel zrovna během festivalu. Ač jsem velká fanynka Doctor Who vesmíru, a spousta lidí třeba z SGAP na to kouká kvůli mně (má kampaň před pár lety vzala nečekaný spád), tak sledovat, jak se tam část lidí, které neznám, opíjí a svléká (či co to tam při jednom promítání dělali), opravdu není nic pro mě.

Ten večer jsem potom snad poprvé byla schopná udělat kus přednášky, protože mě v Sokolovně nikdo nerušil.

V pondělí jsme se Saavik neměly dopoledne na programu vůbec nic. Pár věcí jsem si sice zaškrtla, ale nakonec jsme spojily snídani s obědem a vydaly se jíst. Chtěly jsme stihnout třetí díl Vetřelce, ale jelikož pořadatelé FanFestu odjížděli a DVD si vzali sebou, tak jsme nakonec nemusely spěchat. Od tří jsme z legrace nakoukli na Líbací podávačku v SeriesConu, kterou měl PetrSF. Už to samo o sobě naznačovalo, že se bude jednat o seriály, které nesleduju, případně o nové seriály, o nichž jsem ještě neslyšela. A nespletla jsem se. Něco jsem poznala podle herců či odhadla, ale jako člověk, který moc nesleduje seriály o vztazích, mi to nebylo moc platné. Část věcí mi poradil Spike, sedící přede mnou, ale i tak jsme se Saavik každá měla asi jen něco pod 30 bodů.

Po poznávačce přišla řada na mě a Ashraka s přednáškou o naší účasti na FedConu. K mému překvapení tam bylo dost málo lidí. Čekala jsem někoho z fandomu okolo Battlestar Galactica nebo Star Treku, nakonec ale byla účast kolem 25 lidí. Později jsem zjistila, že Deus si spletl den, a tak o přednášce vůbec nevěděl, a Tillion to komentoval slovy: „Co bych tam dělal?“

Na to, že jsme si to s Ashrakem vůbec nepřipravovali (tedy to, kdo bude co říkat), to dopadlo celkem dobře a s množstvím fotek a videí jsme v pohodě pokryli celé dvě hodiny, aniž bychom nudili nebo mluvili jen o jednom tématu. Asi je opravdu lepší o conech přednášet ve dvou.

FedCon se křížil s promítáním filmu Flash Gordon, a místo, abych se šla podívat na zbytek (nerada se dívám na filmy, i které znám, jen od půlky), jsem přišla akorát včas na Blančinu přednášku o seriálu Life on Mars. Tu si vyzkoušela už na Sconu, ale tady sedělo dost málo lidí, což mě mrzelo. Je to jeden z nejlepších seriálů, a zaslouží si pozornost. A protože Blanca chtěla jít od osmi na můj Jukebox, tak si prohodila promítání pilotní epizody s přednáškou o hlavních hercích seriálu Life on Mars. Ta byla nová a já jsem se dozvěděla spoustu věcí.

V osm jsem měla další kolo Jukeboxu – tentokrát se znělkami z krimi seriálů. Tam se daly docela dobře prostřídat znělky ze starých a nových seriálů, přičemž třeba takový Walker, Texas Ranger slavil nebývalý úspěch. U MacGyvera se tleskalo a svou omluvou, proč nemám novou verzi seriálu Knight Rider („to není seriál, to je remake“) jsem asi diváctvo moc nepotěšila. Pravdou ale je i to, že jsem ji jednoduše nesehnala a na FFku už pak nebylo kdy a čím ji od někoho sehnat a vystřihnout.

Zamračené obličeje a komentáře některých lidí jsem tentokrát už přešla bez poznámek. Ale pro podobné „baviče“ mám radu – dávejte si pozor, jak se tváříte a co říkáte. Přednášející za stolečkem má totiž velký rozhled, i když je v místnosti tma, a slyší všechno.

Po mně měla Blanca soutěž Nejslabší, máte padáka!, což byla prodloužená a vylepšená verze oproti té podzimní. Blanca tentokrát opravdu válela (ačkoliv moment „Nějaká blondýnka vám to tady kazí.“ s pohledem na Dragon Lorda za počítačem, byl asi největší perličkou večera). Chtěla jsem vidět, kdo bude soutěžit, ale jelikož jsem stála ve dveřích, ostatní mě zdobrovolnili k účasti. Vlastně to tak dopadlo skoro se všemi soutěžícími. Diváci (co si budeme povídat, většina okolo SGA-P) si někoho vybrali a skandovali jeho jméno tak dlouho, dokud se dotyčný či dotyčná nezvedla. Jelikož šlo tentokrát o téma sci-fi seriálů, tak jsem se až na otázky ohledně Futuramy celkem chytala. Samozřejmě odpověď na to, jak se jmenuje syn Teyly, jsem odpověď neznala. Kdo by si proboha chtěl něco takového pamatovat?

Nakonec jsem vypadla jako třetí před koncem. Blanca „odstřelovala“ vypadnuvší dětskou pistolkou, jejíž „kulky“ (takové ty plastové šipky s gumovým koncem) se dokázaly docela pěkně trefit do krku.

Nakonec v soutěži zůstali Zoidy s Ashrakem, a Zoidy, ačkoliv jsem po něm obvykle neměla co ukládat do banku, vyhrál. Jednou, když nebyl schopen odpovědět na otázku ze Star Treku, jsem se ho z legrace zeptala: „Nemáš náhodou stránky o seriálech?“ Ale v Nejslabším vlastně nejde ani tak o znalosti jako spíš o taktiku a štěstí, a ty pastelky a omalovánky, co Zoidy vyhrál, by mi doma stejně jen překážely 😉 Ale příště stejně vyhraju!

Ten večer jsem měla na výběr buď Vetřelec 4 nebo jít prudit na Twilight do kina (viděla jsem ho doma, ale jít na to s tlupou lidí, kteří z toho mají srandu, může být zábava). Nakonec to ale dopadlo jinak. Měli jsme fanklubovou poradu, která byla první po našich nových volbách. Kupodivu jsme se nehádali a docela konstruktivně vyřešili většinu problémů. A zvolili si nového předsedu.

Byli jsme tam přes dvě hodiny, a když jsme po půlnoci skončili a já se chtěla pustit do dalšího dodělávání přednášky (kolikátého už?), tak přišly Antaris s Džejn z promítání Twilight. Myslím, že to byla Džejn, kdo to nazval komedií roku. Část návštěvníků FFka asi dostala podobný nápad jako já – jít si z toho udělat srandu. A jelikož to bylo bez místenek, tak očividně tři čtvrtiny sálu řvali smíchy při dlouhých pohledech Roberta Pattinsona a jeho světélkování coby upíra, kterému nevadí slunce ani kříže a podobné, spoustu let budované mýty. Je přece 21. století a emo upíři letí. I když (ne)hrají ve filmu typu Twilight, s tváří Roberta Pattinsona, který na vás vybafne pomalu i na stránkách CNN. Ten se ve filmu celou dobu tváří, jakoby potřeboval strašně na záchod, ale z nějakého důvodu si na něj nemůže dojít. Teď čekám, jak se v komentářích pod tímhle reportem vynoří tlupa fanynek, které to budou zuby nehty hájit. Mají na to totiž čuch. Kdekoliv se objeví (podle nich neobjektivní) kritika Twilight či miláčka Roba, tak se hned jedna či dvě přihrne na dotyčné fórum, a začne lamentovat, jak to nechápeme. Ne, já to šílenství opravdu nechápu. Film jsem viděla, bohužel sama doma, a byl to jeden z nejbolestivějších „filmových“ zážitků posledních měsíců. U knihy jsem se zasekla u nějakého třetího prohlášení hlavní hrdinky o tom, jak je Edward krásný, a dál to nedočetla. Holky (a vás pár kluků), pokud chcete tragickou romanci, jděte do divadla na Romeo a Julie. Je to přece jen o něco původnější. A pokud chcete vidět skutečné upíry, pusťte si seriál True Blood či jednu z mnohem lepších filmových verzí o upírech.

Co se týče zbytku večera, tak jsem nakonec vytáhla foťák a na kameru natočila, kterak jsou obě holky „naspeedované“ právě ze sledování Twilight (Antaris si to očividně užívala, protože když prý viděla, jak tam hlavní hrdina skáče ze stromu na strom, prohlásila něco o účincích hopsinkové šťávy). Ale protože to byla skutečně legrace sledovat, a jejich dobrá nálada byla nakažlivá, nakonec jsem notebook zaklapla a chvíli zůstala. Bylo už dost hluboko po jedné hodině ranní, když jsem ještě skočila (ne doslova!) do sprchy a šla spát.

V úterý jsem měla docela napilno. Čekaly mě dvě přednášky a další Jukebox. Už od jedné jsem přednášela o minisérii Tin-Man. Problém s tím byl ten, že jsem to musela udělat sakra dobré a zajímavé, jelikož minisérie se už promítala ve čtvrtek, a neměla jsem tak k dispozici tradiční odkazy na následné promítání. Vybrala jsem proto ukázky, které by zaujaly a byly i trochu napínavé, a hlavně jsem si dala docela práci s prezentací. Nakonec bylo na přednášce kolem třiceti lidí a některým jsem pak následně i minisérii skutečně kopírovala. Takže jsem myslím slavila docela úspěch.

Od dvou jsme se Saavik šly na film Monstra vs. Vetřelci. Koupily jsme si při té příležitosti i místenky na Star Trek, který měl další promítání ve čtvrtek, a hlavně na Wolverina následující den. Saavik ho totiž ještě neviděla, a já jsem si nenechala ujít příležitost, vidět ho znovu a pravděpodobně na nějakou dobu naposledy (ne, kinoripy opravdu nestahuju a pracovní verze uniklé na internet bych se nedotkla ani za nic). Z filmových novinek, které jsem na FFku viděla, byl tenhle animák asi to nejlepší, a hodně jsem se u toho nasmála. Zvlášť u části, kdy najdou ve vesmírné lodi DDR či jak hlavní hrdina (i v českém dabingu) říká „OMG“. Musím si to někdy pustit v originále, abych pochytila všechny odkazy.

Ve tři jsem byla trochu nervózní, protože byl na řadě můj úvod k seriálu Chuck. O tom už byly na předchozích festivalech dvě přednášky. Ani jedna ale nebyla podle mých představ (to není nic proti přednášejícím, ale jelikož jde o jeden z mých nejoblíbenějších seriálů, ráda bych to měla dokonale po svém ;-)) Problém byl v tom, že ve stejnou dobu začínala přednáška ve Velkém sále na téma „Proč nenávidím Twilight“. Po úspěšném promítání předchozího večera jsem čekala, že se řady (ne)fandů ještě rozšířily a nikdo mi na Chucka nepřijde. Ale lidi přišli a bylo jich dost. Hlavně jsem si letos všimla zajímavého úkazu. Obvykle totiž i na úvody chodí lidé, kteří seriál sledují a mají ho rádi. Jdou tam proto z důvodu, že se chtějí dozvědět něco nového nebo prostě proto, že je to oblíbený seriál. Letos ale byli tito lidé v menšině, a chodilo hodně lidí, kteří měli zájem zjistit si něco o seriálu, na který by se mohli dívat. Proto jsem si dala na všech úvodech dost záležet a snažila se suché představování seriálu trochu oživit a zajímavě to podat. Nevím, jestli se to úplně povedlo, ale i po Chuckovi měli lidi o seriál zájem, takže ani tady to nedopadlo úplně špatně.

Mezi pátou a sedmou (kdy začínal Jukebox) jsem měla čas se jít najíst a v sedm jsem bez dalšího otálení spustila další z řad seriálových znělek. Protože jsem toho u tématu Drama měla dost (zahrnula jsem tam vlastně i to, co se nehodilo jinam), tak jsem komediální seriály pouštěla den předtím na kriminálkách. Tady se lidi hodně vyřádili, zvlášť u znělky seriálu Pobřežní hlídka. Ve chvíli, kdy David Hasselhoff akčně nabíhal v červených plavkách, spustilo publikum spontánní aplaus.

Od osmi jsem pak už jen přeběhla do kina na Terminator: Salvation. Jak jsem o něco výše zmiňovala bolestivý zážitek při sledování Twilight, tak i tohle nebylo zrovna nejlepší. Nějak si nemůžu pomoct, určitě se mnou spousta lidí nebude souhlasit, ale mně se to nelíbilo. Neseděl mi střih, akční scény, a vůbec celé to vypadalo jako špatně sestříhaný videoklip. Vím, že mělo jít o obyčejnou letní zábavu, ale když se ani nebavím, tak asi bude něco špatně. To, že nemám ráda Christiana Bala, o mně lidi vědí (dost protivně jsem to tahala do každé možné konverzace, takže tohle je jen poznámka pro ty, kterým jsem to náhodou zapomněla pětkrát sdělit), ale tady mi opravdu vadil maximálně. Při jeho větách: „This is John Connor“, jsem automaticky očekávala dovětek „and I am going to kill you.“, protože to na mě tak působilo. Asi jsem to neviděla v úplně optimální náladě, každopádně myslím, že těch dvacet korun za místenku je v tomhle případě akorát.

K večeru se extrémně ochladilo, začalo pršet a já si, byť s deštníkem, šla pro počítač. Zničila jsem si přitom bílé boty, které jsem si vzala k sukni (sukně normálně nenosím, ale do těch veder se to zdálo jako dobrý nápad) a pěkně promrzla.

Večer jsem konečně dokončila přednášku, která nebyla vůbec dobrá, chyběla v ní videa (protože mi nešel program na stříhání videí a stahovat cokoliv s pomalým připojením chtělo čas) a navíc jsem cítila, jak mi to běhání v sukni v dešti přivodilo nachlazení. Že to ovšem druhý den dopadne až tak špatně, jsem ale vůbec nečekala.

Na středu ráno jsem si poprvé a naposledy nařídila budíka. Nebyl třeba. Vzbudila mě rýma a bolavý krk už někdy kolem deváté. Do jedenácti jsem se pokusila dát aspoň trochu dohromady, ale bohužel, má Rodinná historie Winchesterů v SupernaturalConu dopadla prachmizerně. Nejen, že jsem v místnosti číslo 1 nemohla vůbec dýchat, ale každou chvíli jsem se potřebovala vysmrkat nebo pořádně zakašlat, což při přednášení nešlo. Navíc ani přednáška nestála za nic. Co bych za normálních zdravých okolností dokázala v klidu ještě nějak odimprovizovat, jsem tu nezvládla a po půl hodině bylo potřeba celou tu věc odpískat. Ocenila jsem, že lidi i přesto zatleskali a ráda jsem zase viděla na své přednášce Tilliona se Sopdet. Ale nejsem vůbec ráda za to, že zrovna v nové linii, pro nové lidi, jsem musela takhle špatně a nepřipraveně přednášet.

Po tomhle fiasku jsem se odvalila do Vysočiny na oběd a horký čaj. Restauraci ve Vysočině jsme znovu objevili asi po roční pauze a pak jsme tam už chodili pořád. Porce dávali pěkné, nebylo to drahé, navíc se hodně zlepšili ve vaření.

Ve dvě jsem seděla v kinosále na Wolverinovi, jehož jsem si ale zdaleka tak neužila. Asi jediní dva lidé, kteří ten film neviděli, byli Pomeranč a Saavik. Jinak mi připadalo, že většina se na to šla podívat podruhé (či poněkolikáté jako já), takže při několika scénách, které se na prvním promítání líbily, bylo ticho po pěšině. Ne, že by mi to vadilo. Mám ráda společné sledování filmů, pokud to nejsou večerní horory, při nichž všichni nadšeně nadskakují, když ve filmu někdo někoho zabije.

Před pohádkovým Jukeboxem jsem se vrátila na chvíli zkolabovat na pokoj a znovu děkovala všemu možnému (své šťastné hvězdě, nějakým těm bohům…), že jsem se rozhodla pro spaní na pokoji v OA. Představa, že bych v tomhle stavu ležela na tvrdé zemi ve spacáku, se mi nelíbila. Navíc, když jsem něco podobného zažila už loni na Speciálu, který jsem potom kvůli tomu ještě tři týdny omarodila. Tady byla mizivá šance, že se mi povede se z toho dostat ještě předtím, než budu muset následující týden do práce.

Pohádkový Jukebox moc komentář nepotřeboval. Přidala jsem od podzimu pár znělek, navíc jsem k pohádkám připojila i znělky ze soutěží a různých nezařaditelných věcí. Pustila jsem tam tak třeba znělku MFF Karlovy Vary 2002, či loňské Oscary. A i ty letošní, když už jsem u toho. Jackmanovo úvodní číslo jsem den předtím zkopírovala k Nefertiti do počítače, a celý hlouček SGA-P to očividně stihl do Jukeboxu několikrát shlédnout. A mně to nedalo ho nepustit.

Při pohádkách všichni svorně zpívali, hlavně Gumídky, Kačery a při takových Teletubbies se ozývaly zvuky někde mezi smíchem, nevěřícími výkřiky a zpěvem. Poslední večer jsem také chtěla vyhradit pro znělky na přání, takže jsem z každého Jukeboxu pustila pár znělek. Celý středeční a celkově všechny večery ve společnosti znělek jsem pak zakončila stylově – Gumídky a nějakými osmdesáti lidmi, zpívajícími úvodní píseň. Hlasitý a bouřlivý potlesk na konci mě potěšil, i když vím, že nebyl věnován mně, ale tématu, které jsem zvolila.

V osm jsem si šla zasoutěžit na Supernatural kvíz. Jelikož ale nejsem zase až taková fanynka, všímající si všech detailů, tak se mi moc nedařilo. Ten večer jsem se šla také podívat na Dolejte řediteli. Hlavně také proto, že nám na OA začal řádit někdo, koho jsme později nazývali „záchodový fantom“. Na záchodech tam totiž někdo kradl záchodová prkýnka. Vašek se o tom nezmínil, takže mě napadlo, že to možná ani neví.

Ten večer jsem poprvé na jakémkoliv conu zalezla do postele před půlnocí, abych se pokusila dostat z nejhoršího a byla schopná následující den čelit výzvě v podobě dalších přednášek.

Ve čtvrtek to bylo stejně zlé jako ve středu, jen se mi povedlo vstát přece jen dřív, než mě chytil záchvat kašle. V KD jsem si vzala hrnek s čajem na přednášku Chevrolet Impala 67´ od Fay v Supernatural Conu. Po snídaňoobědě jsem se vrátila na pokoj, abych se před promítáním Star Treku trochu dala dohromady.

Na Star Trek bylo plno, i když šlo o druhé promítání. Já jsem Star Trek viděla předtím jen jednou a moje nadšení rozhodně nedosahovalo takových výšin jako u ostatních. Po druhém shlédnutí na FFku, mezi fanoušky, jsem ho vzala trochu na milost, přesto mi stejně vyšuměl z hlavy jako letní limonáda. Osobně mě ve filmu nejvíc bavil Spock, který dokázal důrazně a slušně poslat celou akademickou radu někam kousavým: „Live long and prosper“. Takhle krásně poslat do háje (nebo dál) svého šéfa, to kdybych uměla!

Většina naší skupiny se konečně po promítání dala dohromady a šli jsme tedy do Vysočiny. Já jsem už byla po obědě, a tak mi stačila palačinka. Musela jsem ale odejít dřív, protože mi v šest začínala přednáška Ženy v Supernatural. Nutno dodat, že tentokrát jsem byla připravená, protože mi ani palačinka na stole nebránila ve čtení textu. Většina toho byla stažena z internetu v angličtině, tak jsem se snažila aspoň něco si zapamatovat, abych při přednášce neskákala z češtiny do angličtiny.

Přednáška byla nakonec na celých padesát minut, a ačkoliv mi přišlo míň lidí než na tu předchozí (kdo by se jim divil, když jsem tam toho moc nepředvedla), k mojí spokojenosti to stačilo.

Rychle jsem přeběhla do místnosti SeriesConu, kde na mě už čekala příjemně zaplněná místnost lidí, kteří chtěli vidět můj úvod k seriálu Leverage. K tomu jsem si nedělala žádné poznámky, ale samotná prezentace mi stačila na asi dobrých čtyřicet minut i s promítnutými videi. Počkala jsem si i na následné promítání pilotní epizody, na niž přišlo dokonce ještě víc lidí.

Pak to mám jako v mlze. Vím, že mi ten večer asi tři lidi nezávisle na sobě řekli, jak vypadám strašně (než jsem došla z Haly do KD a následně před velkým sálem). Šla jsem na Dolejte řediteli. Před tím jsem ale v hloučku lidí čekala na to, až skončí ve Velkém sále Čarovečer Harryho Pottera. Ten se trochu protáhl, a proto ani nevím, jak jsem vylezla ven ze sálu a jak se vlastně dostala k sobě na pokoj. Každopádně jsem přetáhla něco přes půlnoc díky asi hodině ve sprše, a následnému vysoušení vlasů pod sušákem na ruce (no co, když nemáte po ruce fén, využijte toho, co je). Když jdu spát s mokrou hlavou, vypadám ráno jako kříženec Elvise a vlkodlaka. Ne, že by mi na tom ten večer zrovna záleželo.

V pátek, vědoma si toho, že přednáším v jednu odpoledne, jsem se podívala na hodinky, ukazující, že toho Bolta v jedenáct fakt nestihnu. A že nemůžu mluvit. Nebyla jsem schopná rozchodit hlasivky, a jako by to tušil, na schodišti se při mé cestě do lékárny objevil Johny Idler, jehož jsem upozornila, že možná nebudu schopná přednášet. Naštěstí to dopadlo dobře. Horký čaj a nějaký Orofar či Strepsils pomohly. Paní v lékárně, vypadající značně unaveně, jen prohodila: „Vy jste tam všichni nemocní.“ A měla pravdu. Ten den jsem opravdu potkávala hodně kašlajících a smrkajících lidí, jejichž barva v obličeji byla všechno, jen ne zdravá.

V jednu odpoledne konečně nadešel čas mé poslední přednášky FFka a otevřeně přiznávám, že jsem to chtěla mít hodně rychle za sebou. Před začátkem jsem se na ni těšila skoro nejvíc, protože téma „Pět let Atlantis“, kam jsem zahrnula i třeba výsledky z různých anket či reakcí fanoušků na fórech, slibovalo docela šrumec. Nakonec jsem mluvila skoro jen já (přestože jsem to chtěla pojmout jako debatu), ale Blanca, Tar-ara a Petroit se v určitých chvílích chytali a zvlášť bouřlivě debatovali při rozebírání 4. série Atlantis a samozřejmě Carterové jako nové velící. Asi to způsobil nějaký opar z léků, kterých jsem v sobě měla dost nebo naopak i nedostatek kofeinu, ale vůbec nic si z toho nepamatuju. Později mi někdo řekl, že jsem prý mluvila dost spatra. Nevím, jestli to náhodou nebyl původně účel té přednášky, každopádně když jsem skončila, dovolila jsem si malý výkřik radosti, že je po všem.

Odpoledne jsem se snažil poslat mail do práce, že v pondělí nemůžu přijít. Jako na potvoru samozřejmě nešel net, ale nakonec se mail, ve chvilkových intervalech, kdy internet trochu nabíhal, odeslal. Sice pozdě, ale přece. Věřila jsem, že v pondělí budu natolik v pořádku, že už budu schopná normálně fungovat. Ale jít mezi děti, které v anglické školce učím, s kašlem a doznívající rýmou, není dobrý nápad. Šéf mail naštěstí dostal, takže z toho nakonec nebyl malér, kterého jsem se obávala.

V sedm večer jsme šly se Saavik na přednášku o emancipované naivce, Barbarelle. Film většina lidí nezná, komiks jsem do té doby neznala ani já. Bylo tam asi jen pět lidí a chvíli jsme tam mezi sebou všichni žertovali, že kdyby přednášející dala do názvu „sexuálně emancipovaná naivka“, měla by narváno. Lidé vlezou na cokoliv, když je v názvu sex. Pravděpodobně ani plno lidí neví, že Barbarella je vlastně o tom, jak astronautka „pomáhá“ lidem tím, že svádí zloduchy a tyrany, vládnoucí na různých planetách. Tillionovi by se ta přednáška určitě líbila (musím mu do příště film sehnat ;-)).

V osm nebylo co dělat, a připojila jsem se proto k Saavik na promítání Rallye smrti. Rozhodně se dá říct, že ten film je tak pitomý, až je vtipný. Nejlepší bylo varování na konci filmu, kde tvůrci nabádali diváky, aby to doma nezkoušeli, protože ve filmu tyto akce prováděli zkušení kaskadéři a ve skutečnosti to může být nebezpečné. Zajímalo by mě, jestli tím naznačovali něco o inteligenci lidí, na které je tento film směřován. Ale ne, vážně, pobavily jsme se. Rozhodně víc, než u Terminátora. Navíc Jason Statham vypadá ve všech filmech stejně – jen tady se v jedné scéně usmál!

Páteční Dolejte řediteli bylo poslední a nestihla jsem díky účasti na něm film Zrcadla v kině. Vlastně jsem se ani nesnažila dostat se na něj, protože mi nebylo dvakrát dobře. Ale rozhodla jsem se páteční večer si užít. A hádejte co? Správně, neužila 😉 Ale vlastně docela dobrovolně. Odtrhla jsem se od velké skupiny, směřující do Panského domu na kulečník, odhodlaná, že se tam taky objevím potom, co se dám na pokoji trochu do kupy. Nakonec jsem ale nakoukla později ten večer jen na Infantilní diskotéku, kde bylo ale tak vydýcháno a místy zakouřeno, že jsem to vzdala. Pohled na mě, sedící v pokoji na posteli, hrající v notebooku karty sama se sebou, byl docela patetický. Ještěže tam nebyl nikdo, kdo by to viděl. Saavik totiž přišla až dlouho potom, co jsem to někdy kolem půl třetí ráno definitivně zabalila.

V sobotu kolem poledne jsem se při pohledu na hodiny mobilu zděsila a řekla něco jako „sakra“ či cosi podobného. Na conech, a při cestě na nich, mám tendenci klít, když vím, že to lidem kolem nevadí. Doma to nedělám, věřte mi 😉 Každopádně Saavik odpověděla, že je tedy asi čas jít rovnou na oběd. Sama jsem ale měla namířeno na BabCon, který pokračoval druhým dnem. Po snídani (už i v poledne bylo v KD velmi prázdno, jak se blížil konec conu a všichni vyspávali – lidé, zdravící se ve dvě odpoledne „dobré ráno“, mluví za vše), jsem zašla na přednášku BabConu o smrti postav v Babylonu 5. Zjistila jsem, že jedna postava, která v seriálu umřela, ve skutečnosti neumřela, což mě potěšilo. Taky jsem zjistila, že mám obrovské mezery, protože nečtu knihy, v nichž je spousta dodatečných informací. Ne, že bych se pustila do čtení. Účast na těchto poučných přednáškách stačí. Od dvou byla v kině beseda s dabéry Stargate, Davidem Prachařem a Kateřinou Lojdovou. Dlouho jsem neviděla odlišnější dvojici. Zatímco Kateřina Lojdová dost nadšeně odpovídala, Davidu Prachařovi chvíli trvalo, než se rozmluvil, ale zato měl velmi zajímavý a nenápadný smysl pro humor. Asi po hodině a půl začala i autogramiáda, na kterou jsem ale nečekala. Nemusím mít všechno. Hlavně při pohledu na dlouhou řadu lidí, kteří chtěli podpis.

Místo na film Speed Racer jsem nakonec zamířila na Babylon 5 soutěž. Jako člověk, který viděl tento seriál dvakrát, jsem si říkala, že to bude v pohodě. Nebylo. Seriál jsem viděla naposledy před rokem a u videí či zvuků jsem se nechytala. Ale ke svému překvapení jsem se prý i nějak umístila. Na vyhlášení jsem se ani neobtěžovala, ale ten přívěšek, který bych mohla získat, už doma stejně mám. Někde mezitím jsem potkala Blancu, která byla na přednášce Silvie Šustrové (Draky), o tom, co chystá Prima Cool. Jak jsme se všichni obávali, seriál Life on Mars dávat budou – americký remake, který se navíc bude jmenovat Polda z Marsu (WTF?!). Snad díky němu aspoň část lidí objeví britský originál.

Jakožto porotce v literární soutěži Tau´Ri Kree jsem považovala aspoň svou symbolickou účast na závěrečném večeru Gateconu za nutnou. Na celé Stargate linii jsem tak strávila celé dvě hodiny. Hodinu na své přednášce a další hodinu na závěrečném večeru.

Povídek do soutěže letos přišlo deset, a jelikož jsem už hezky dlouho nic nenapsala (když mě něco už tolik nebaví, nemám motivaci psát fan fiction), byla jsem porotce. Doma jsem vyhrabala nějaké plakáty, které byly součástí balíčků pro vítěze. V soutěži se na prvních třech místech umístili tři členové SGA-P fóra, navíc dvě členky fanklubu (a od června správní rady). Třetí byla Eleira, druhý Dark Angel a vyhrála to Tar-ara. Byla jsem za ní hodně ráda, protože nepíše často, ale když už něco napíše, stojí to za to. Jako ceny byly SG knihy, jeden z mých plakátů a taky akční figurka. Tar-ara si vybrala figurku Shepparda. Jen pro ujasnění – ač se to může zdát podezřelé, tak porotci neměli u povídek jména, takže jsem nemohla vědět, komu dávám kolik bodů. Na fóru navíc povídky nečtu, takže jsem to nevěděla ani takhle. Navíc mám dojem, že nejvíc bodů jsem dala zrovna někomu, kdo nemá s SGA-P nic společného. To já jen tak, pro pořádek 😉

Po zhltnutí večeře v podobě oplatek (musela jsem zlikvidovat zásoby z domova), jsem se plynule přesunula na Večer fantazie, což byl závěrečný večer FF. Vyhlašovaly se ceny Aeronautilus, ale tombola byla pro mě, neznalce české fantastiky, zajímavější. Nerozumím tomu, jak je možné, že někdo může vyhrát třikrát, zatímco někdo vůbec. Dvakrát bylo vylosováno číslo těsně vedle mého. Slečna, která třikrát vyhrála, to měla ve chvíli, kdy opouštěla Velký sál, hodně nahnuté…

Večer se protáhl, a tak jsem nestihla film Lawrence z Arábie, který se promítal v Akvárku. Beztak by na něj asi bylo plno. Ačkoliv vysvětlovat, co je to za film, o čem je a kdo v něm hraje, mě stálo značné úsilí a nervy. Moji komplicové v podobě filmových fandů v pondělí odjeli a já se ocitla na suchu.

Večer jsme nezakončili tak, jak by se zdálo. Většina lidí šla ještě naposledy využít hernu či si někam sednout. Tar-ara, která si koupila velký model lodi Enterprise v místním obchůdku se suvenýry, si k nám chtěla model schovat, aby se jí v tělocvičně nepoškodil. Vzala sebou celý balíček – koupila si totiž ještě figurku Priora, prý proto, že tam bylo DHD (ovládací panel) a kus brány. Spolu s vyhraným Sheppardem, mnou koupeným vycpaným R2-D2 a mluvícím Spockem od Saavik, jsme se všechny tři proměnily v děti, hrající si loutkové divadlo. Naštěstí na videu nejsem vidět, protože celou tu věc natáčím. Zápletku jsem nepochopila, ale šlo asi o to, že Sheppard potká Spocka, a spolu bojují proti Priorovi. Sheppard potom zahájí boj na život a na smrt s Priorem na lodi Enterprise. Jak do toho zapadá můj R2-D2 a sonický šroubovák, se mě neptejte. Každopádně to byla sranda, a kdo říká, že si dospělí neumějí hrát, tak kecá. Proto miluju cony.

Takhle jsme se bavily asi do dvou do rána, než přišel čas ten náš dívčí hlouček rozpustit. Tar-ara měla jet domů s Nappym, který údajně přijel už večer, ale jehož jsem neměla možnost potkat a pozdravit.

V neděli nastal smutný čas loučení. Část od nás jela už autobusem v deset dopoledne. Včetně Saavik. Vstaly jsme dost brzo, hlavně proto, že bylo potřeba si dobalit, a uklidit pokoj. Vynesly jsme smetí a vrátily povlečení. Stihly jsme si se Saavik ještě zanadávat na některé obyvatele kolem, kteří nebyli schopní prádlo ani složit a v koši nechat odpadky. Paní v OA byly celou dobu hrozně milé, navíc nás pak už znaly a věděly, kdo je z jakého pokoje. Večerní služba pak kontrolovala ubytovací lístečky, za což jsem byla ráda a byl to jeden z důvodů, proč jsem si vybrala ubytování v OA.

Loučení se Saavik bylo trochu slzavé, ale jen trochu. Slíbily jsme si, že se v srpnu určitě uvidíme. Odjížděly i Shial či Hexx, a na chvíli se tak naše skupina změnila v objímací kroužek.

Potom jsem si dala snídaňový balíček (jídla zbylo hodně, další příjemná změna oproti loňsku), a to mě dostatečně zasytilo na cestu. Po naskládání tašek k Blance do auta (jeli jsme jen čtyři a místo Tar-ary s Nefertiti vedle mě seděla Blančina sestra), jsem se šla rozloučit do KD s ostatními, kteří taky buď odjížděli auty, nebo pozdějším autobusem ve tři hodiny.

Cestou do Prahy jsme nikde nezastavovali, a Blanca mi ušetřila cestu, když mě vysadila přímo na Florenci. Tam odtud jsem se pak už domů dostala kupodivu v pohodě. Žádné horory se mi po cestě nestaly, což bylo snad úplně poprvé. Možná to bylo i díky tomu, že jsem zase jednou seděla a nebylo vedro k padnutí.

Zpětně hodnotím letošní Festival fantazie zase jako jeden z nejlepších. Ač byl později přejmenován na KriplCon, tak si myslím, že nějaká nemoc nemůže člověka zastavit, aby si to užil. Sama ještě nevím, jestli příští rok přijedu nebo zda vůbec pojedu i na podzimní Speciál.

Tenhle rok se pro mě hodně věcí mění a já nevidím dál, než na konec srpna. Osobně doufám, že se tam dostanu a potkám zase spoustu těch báječných lidí, s nimiž se pokaždé setkávám.

Tak mi držte palce, ať „uvidíme se v Chotěboři“ platí i pro příště.

Reportáž z Festivalu fantazie 2009 pro vás zpracovala Lenka „Klenotka“ Klicperová.