Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z Festivalu fantazie 2008 od Klenotky

    Centrem světa pro sci-fistu (alespoň českého) je Chotěboř. Vlastně nejen sci-fistu, ale fanouška čehokoliv, protože na Festivalu fantazie už si vybere úplně každý. Tradiční sraz, con se letos konal 27.6 – 6.7.2008, tedy v podstatě stejně, jako každý rok. Ale to já jen tak, kdyby to náhodou četl někdo, kdo tam nebyl, anebo FF dokonce nezná a omylem by sem zabloudil.
    Letos cesta nebyla úplně snadná, protože jsme s Ashrakem jeli poprvé autem a to hned oklikou na Prahu. A málem jsme skončili úplně jinde (ona je ta Praha svým způsobem malá a dá se snadno minout). V Praze na Zličíně jsme nabrali Tilliona, jehož taška v našem přeplněném Modusu způsobila, že se autíčko už skoro převrátilo na záda. Cesta byla pak hodně zajímavá, protože Tillion je jako pytel blech, zpívá, říká pohádky a celkově dokáže pobavit, ale i naštvat, když člověk potřebuje na záchod a nemůže se smát. Aslanovi (Saphirátku) se cestou udělalo špatně a když Ashrak při třetí „odbočce“ řekl: „Co by to bylo za cestu, kdybychom se aspoň jednou neztratili“, tak už mu na to raději nikdo neodpovídal.
    Celí zničení jsme hned po registraci (a příjemném zjištění, že letos opravdu bydlíme jen s lidmi, s nimiž jsme chtěli – od SGA-P nás bylo 40) zamířili do sprch, protože hlavní nápor se teprve čekal.
    Potom jsme se do začátku programu na chvíli zabydleli ve druhém patře, kde jsem si premiérově připojila svůj nový notebook (ehm, ačkoliv se to vlastně nesmělo) a začala dodělávat jednu z přednášek, které jsem už doma nestihla a taky se připojila na internet. Tak nějak jsem pochybovala, že si pak ještě najdu čas si v klidu někde sednout a přednášky dodělat. Hned mě tam stihla naštvat jistá tlupa lidí, kteří sami dělají prd, ale keců mají fůru, což je ovšem běžné. Navíc jsem slyšela, že o mě jakási dívčina někde na internetu rozhlásila, jak jsem arogantní, když jsem ji na srazu o třiceti lidech nepozdravila. Trochu mě začal sžírat strach z toho, že to takhle půjde celý FF a že se moje obavy naplní, ale naštěstí to tak nebylo. A to hlavně potom, co mě Blanca uklidnila, abych si z takových lidí nic nedělala („neznají tě, ignoruj je“). To se mi nálada zase trochu zvedla a nutno říct, že mě už víceméně po zbytek FF, až na jeden výrazný výkyv, neopouštěla. V osm večer jsme šli na Tillionův úvod do BSG. Ten chudák operativně povýšil, když Deus, šéf BSG linie, nemohl přijet a z Tilliona byl najednou zástupce šéfa linie (Dragon Lorda) a hned musel řešit technické problémy. S malým zpožděním tedy přednášku nějak odmluvil. Samozřejmě mě ještě stihl rozzuřit, když mě v přednášce (ne)jmenoval jako člověka, u kterého je BSG k sehnání. Reagovala jsem velmi, velmi přehnaně a lidem okolo by to nejspíš nedošlo, kdybych neměla tak hysterickou reakci. Kdybyste ale několik týdnů o sobě slyšeli, že jste (a teď následuje kompletní Tillionův seznam) Klenotka Bonaparte, Kledvík XIV., Klenot Kastro, Klenotka Lví srdce, Klenochet či Lenito Klenotkini, taky by vás to nepatrně rozhodilo (přečíst si o sobě na plátně, že jste „nejmenovaná diktátorka“ ?). Zahájení s Vaškem Pravdou jsme nestihli, zrovna s Pavlem Bačkovským končili v kině svůj úvod. Po nich nastoupil Cimrmman band s hudbou Vážně, nevážně a Štěpánem Kosem, kdy předvedli obměněné představení z loňského roku.

    V sobotu ráno, tedy první den conu, vstali všichni ještě velmi brzy. Většina z nás proto šla na druhý díl Lovců pokladů. Pak nebylo vlastně co, tak se pár nás děvčat hned vydalo vyzkoušet Panský dům a pořádný oběd. Jelikož na Tilliona částečně spadla organizace Galacticonu, chtěli jsme pomoct, jak jsme mohli. Osobně obvykle pořád někam pospíchám, ale alespoň jsem spolu s ostatními pomohla jemu a Dragon Lordovi s BSG bojovou hrou. Sice jsem ji jako celek nechápala, ale svou část jsem docela pobrala (kupodivu – bylo to ještě předtím, než jsem měla svoje kafe). Jelikož to vyžadovalo jen vyslat týmy a pak si zapsat jejich návrat, musela jsem v místnosti Galacticonu zůstat sedět. Ke slovu tedy opět přišel notebook. Přednášek se mi letos nahromadilo hodně a doma na ně už nebyl z různých důvodů čas. Notebook jsem proto uznala za jeden z nejlepších vynálezů, když jsem během té hodiny, čekající na týmy, jednu z přednášek dokončila. Týmy se postupně trousily ještě i během přednášky od Namuras, Divožienky v galactice, a když dorazil poslední tým, mohla jsem odejít. Opravdu nemám ráda postavu Starbuck a obdivně na ni koukat na plátně se mi moc nechtělo. Přeběhli jsme s Blancou a Pomerančem (který dorazil v sobotu ráno) na Star Wars, poslechnout si Františka Fuku.
    Od osmi večer nás několik vyrazilo na Dobytí severního pólu, které jsem, pokorně přiznávám, nikdy neviděla celé. V podání Cimrmanbandu mě to tedy hodně bavilo, a někdy bych se možná měla podívat i na „originál“.
    Během celé soboty mě zastavovali lidi, jestli se tedy chystá nějaké promítání premiérové epizody Dr. Who. Jelikož Dragon Lord byl při nepřítomnosti Deuse šéfem BSG linie a fanouškem Dr. Who, dovolil nám okamžitě použít k promítání místnost Galacticonu. Ještě chvíli před půlnocí Ashrak musel epizodu stáhnout znovu, protože mu to nefungovalo a já se jen modlila, aby se to do půlnoci stihlo.
    Lidé v zaplněných prostorách, kde ještě pár minut před půlnocí probíhal program BSG, Ashraka uvítali jako hrdinu, když se mu v ruce zaleskl disk s novou epizodou.
    Místnost praskala ve švech, lidé seděli na zemi a atmosféru jako takovou vůbec popsat nedokážu. Překvapilo mě, kolik lidí už tomuto seriálu holduje, když si vybavím, jak jsem se ještě před dvěma lety s pár dalšími tlačila na chodbě před monitorem počítače, abychom poslední epizody vůbec viděli. Tillion vedle mě byl poněkud rozladěný výkřiky nadšených lidí, když se na plátně objevil Jack či při znělce, nebo prostě kdykoliv, když se stalo něco zvláštního. Mně osobně to zase tak nevadilo, spíš mě dokázalo rozhodit focení, když se každých pět minut Randalf rozhodl v temném sále fotit s bleskem. Kdo jste epizodu viděli, víte, kdo jste byli na promítání, asi taky. Třicet lidí v šoku vylezlo ven a další dvě hodiny nemluvili o ničem jiném.
    My jsme to taky šli pak probrat, ale asi kolem druhé hodiny ranní mě už přemohla únava a tak jsem je při debatování opustila.

    Na neděli jsem měla zaškrtnutý (pěknou žlutou svítivou fixou, vlastní přednášky pak růžovou, abych na ně nezapomněla) program v deset dopoledne, USA ve filmu a v realitě. Bohužel se mi už nějak nepovedlo vstát, respektive jsem vstala pozdě tak, abych se stihla nasnídat a pak ještě dojít na přednášku (bez hrnku černého čaje se nerozjedu). Ale Blanca, která v USA strávila několik měsíců a rozdíl opravdu pozná, mi ve stručnosti pouze řekla, že to nebylo nic moc a neslo se to ve stylu „USA jsou prezentovány ve filmu jinak“ – čili žádný objev, na to tam nemusím chodit. Každopádně, na přednášku od Eleni, Mytologie Mayů a Aztéků, už se mi dostat podařilo a to dokonce do první řady. Eleni moc pěkně přednáší a já jsem loni stihla pouze přednášku o Mayích, protože je měla ještě rozdělené. Letos to bylo pěkně v jednom balení i s porovnáním obou těchto civilizací. Samozřejmě, Místnost 2 v KD Junior byla zaplněna do posledního místečka a lidé tam trpěli tím, čím každý rok, jen letos možná trochu víc – nedostatkem vzduchu.
    Už na cestě na FF mě Tillion zdobrovolnil na Baltarův proces, konající se v neděli ve 14.00. Doběhla jsem (jako letos tradičně) na poslední chvíli, ale hlavně proto, abych se stihla ještě převléct a opravdu vypadat jako někdo, kdo se soudního procesu účastní. Měla jsem být svědek na Baltarově straně, Blanca byla obhájce a Ashrak také jako svědek obhajoby – Felix Gaeta. Tillion byl sám obžalovaný, Gaius Baltar a rozhodně tu musím přiznat, že se to moc povedlo. Všichni to chtěli vidět a tak bylo plno. Žalobce měl sice slušnou vyřídilku, ale také poněkud zmatené svědky. My jsme se s Blancou už před začátkem dohodli, kdo bude představovat koho, a co budeme dělat atd. Samozřejmě, pokud představujete ženu-svědkyni ve prospěch Baltara, musíte být to, co by asi žena v BSG byla – kdysi jsem se s Baltarem tedy velmi, velmi dobře znala. Soud jsme nakonec vyhráli, hlavně také proto, že se „Gaeta“ zachoval obráceně, než v seriálu a Blanca měla parádní závěrečnou řeč, i když tedy ne úplně původní 😉
    Blanca chtěla stihnout promítání poslední epizody Dr. Who další sobotu a tak musela za týden zvládnout shlédnout třetí a čtvrtou sérii. Většina nás, přítomných fanoušků, jsme se k ní připojovali a tak nám během neděle párkrát úplně utekl program. Vlastně se první víkend zase tolik nedělo, dokonce i TrekFest mě dost minul, protože na zrcadlový vesmír, hlavní téma, já nikdy moc nebyla.
    V neděli večer jsme si s Antaris a Blancou naplánovaly přednášku, Kam kráčíš blockbustere? A zůstaly jsme i na promítání filmu Lost Highway. Tedy, zůstaly…Davida Lynche jako tvůrce moc nemusím, ale o tomto filmu jsem slyšela hodně dobrého. Ovšem když z filmu uběhlo něco přes hodinu, mně začala padat hlava a nic se tam nedělo, vzdala jsem to a odešla. Navíc mi volal Tillion, že bychom se měli sejít kvůli naší fanklubové přednášce a probrat detaily. Na to, že za námi sedí Džejn se Shial jsem zapomněla a tak obě dorazily o trochu později, naštvané, že musely odejít z filmu a navíc jim o schůzce nikdo neřekl. Popravdě, nemůžu se jim divit, protože s těmi schůzkami o půlnoci bychom měli přestat. Byli jsme unavení, půlka z nás protivná, druhá půlka zase až moc hyperaktivní, jak jela na záložní energii z kofeinu a cukru a vlastně jsem si druhý den vůbec nevzpomněla, o čem jsme se to tam sakra bavili. Což se taky později na samotné přednášce projevilo. Ale o tom později.

    V pondělí začínal Gatecon a SeriesCon a po slabším víkendu program vypadal už mnohem slibněji. Tedy v tom smyslu, že se čtyři hodiny nic nedělo a pak se mi najednou křížily tři pořady, z nichž jeden byl třeba moje vlastní přednáška, na které, z pochopitelných důvodů, nemůžu chybět.
    Ale v pondělí jsem ještě nepřednášela, pouze jsme jako SGA-P promítali film Treed Murray. Na ten jsme vytvořili už den předem plakáty, stejně tak na film A Dog´s Breakfast, který byl ale plánován až na pátek. Oba plakáty byly moc povedené, což nám dokázal nějaký kazisvět, který je téměř okamžitě strhl z hlavní tabule před velkým sálem.
    Tar-ara jistě promine, když napíšu, že mi symboly, runy a podobné věci nic neříkají a tak jsem přednášku Symboly brány vynechala. Ve dvě odpoledne běžel film Iron Man, který jsem už dvakrát předtím viděla a prostě se ho nemůžu nabažit. Ani ne tak proto, že by byl až tak skvělý, ale mezi všemi těmi smrtelně vážnými komiksovými filmy naopak působí svou lehkostí jako zjevení (pro mě) a na Roberta Downeyho Jr. se moc hezky kouká. Blanca mi to potvrdila tím, jak během filmu vedle mě zajímavými zvuky komentovala jisté scény.
    Na některé filmy, jako byl třeba právě Iron Man, byly letos zavedeny místenky. Místenka stála 15 korun a prodávala se půl hodiny před začátkem filmu. Některým lidem mohlo vadit, že jim zase jednou nepřistane něco zadarmo pod nosem, ale já si nestěžovala. Patnáct korun za takový film je vlastně směšná cena, i když ten nákup místenky pouze třicet minut před představením mohl komplikovat život. Nás většinou chodilo víc a tak jsme si místenky vzájemně kupovali, abychom nestáli všichni ve frontě a mohli si případně rozdělit činnosti – dojít pro pití, jídlo…
    Pomeranč s Blancou dělali titulky na film, na nějž jsme šli o dvě hodiny později, a který jsme také my (SGA-Project, ve spojení s MVK) promítali – Treed Murray s Davidem Hewlettem. Jelikož je to výborný film celkově, doufala jsem, že by mohli přijít i lidé, kteří ho jen chtějí vidět a nejsou to fanoušci Stargate. Doteď nevím, zda tam někdo takový byl, ale rozhodně mě potěšilo, že byl Přízemní sál 9, určen pro Gatecon, zaplněn do posledního místečka. Sama jsem se pořád nějak chystala odejít, ale nakonec mě film vtáhl do děje a to mě přinutilo zůstat. Ačkoliv vlastně, dá se říct, po českém SG fandomu putuje má kopie Treed Murray (poslanou mně osobně kamarádkou z USA), film jsem už nejméně dva roky neviděla proto, že nebyl čas. Navíc jsem většinu DVD s Hewlettovými filmy někam založila a tak si je zase od lidí kolem vypaluji zpátky.
    Díky návštěvě filmu mi tak unikla soutěž v nesci-fi seriálových znělkách, což PetrSF kvitoval s povděkem.
    Večer pak už bylo na programu pouze Zahájení Gateconu, na které bych asi ani nechodila, kdyby mi kdosi z pořadatelů (promiňte, opravdu už nevím, kdo to byl) neřekl, že máme přijít. Později jsem pochopila důvod – na zahájení se ukazovaly fotky obou „táborů“, SGC a SGA-P, takže kdo vždycky znal někoho, vykřikl jméno nahlas. Troufám si tvrdit, že z SGA-P nás bylo tak nějak víc. GC tým si v druhé půlce připravil ještě seznamovací soutěž, kdy jsme si vytáhli lístečky se jménem postavy z SG a hledali svůj protějšek. Jakožto mrtvá Sha´re jsem se jala hledat Daniela („Hledám toho, co pořád vstává z mrtvých“), až se mi nakonec jako Daniel představil sám Korchy (jehož jsem znala spíš od vidění, než abych s ním někdy skutečně mluvila). Když se všechno pěkně spárovalo, bylo vylosováno pět dvojic, které pak soutěžily v tom, kdo zná toho druhého lépe. Vylosován byl také Tillion, který nám hned stihl udělat i docela pěknou reklamu. Dokonce se tam objevil páreček, který očividně zabloudil z jiného fandomu, protože o SG ani jeden z nich nic nevěděl. (Nutno ale podotknout, že Tillion stále netušil, kdo je Rya’cova manželka, pouze matně tušil, že si někoho vzal.)
    Dál nevím, poněvadž večery se odehrávaly v podobném duchu – Dr.Who s Blancou nebo usazení někde u počítače. Ten večer jsme ale shlédli hned tři epizody (s tím, že v naší třídě se postupně přidávali další lidé a dívali se s námi) a u epizody Blink Blanca, která ji viděla poprvé, pořád nějak podezřele couvala od monitoru, až byla na jejím konci skoro ztracena ve tmě a vydávala podivné zvuky.

    V úterý jsem měla svou první přednášku, v poledne, pod chytlavým názvem Whump, slash, o čem je tu, sakra, řeč? Ti, kteří doufali v přednášku o slashi asi byli zklamaní, protože to byla hlavně přednáška o pojmech, vyskytujících se nejen v SG fandomu. Byla jsem na ni zvláštním způsobem hrdá, protože to bylo jednak docela originální a jednak jsem na ní pracovala na notebooku, při svíčce, když nám doma při bouřce vypadl proud a ještě jsem ji pak po částech všelijak na FF dodělávala. Účast byla hojná, ale protože neexistuje možnost nějaké zpětné reakce s návštěvníky, nevím, zda je zaujalo téma, přednášející, či to, že to bylo v Gateconu a tak jako fanoušci SG přišli prostě proto, že to byla Stargate. Mohlo by mi to být jedno, a starat se jen o to, že bylo plno, ale mně to nestačí. Chtěla bych znát názor lidí na mé přednášení, protože já si nikdy zpětně nic nepamatuju a nemám ponětí, co jsem tam vlastně povídala.
    V úterý také nastala další kolize v programu – začal CultCon a já jsem tam prakticky strávila celý den. Hned v jednu se odpoledne ovšem objevil problém, když Lyta zjistila, že celý CultCon tým zapomněl přivést epizody 4. série, 1 – 5 epizodu. Což byla potíž, když měli promítat 4×02 – Fires of Pompei. Věděla jsem, že je má Geser, ale nemělo cenu ho v tu chvíli shánět. Obecenstvo se tedy dohodlo na epizodě Blink, kterou jsem ovšem zrovna den předtím viděla, takže to nemělo moc cenu koukat.
    Ve dvě měla Tar-ara Jukebox, což byla kromě mých přednášek (a jednoho Jukeboxu s Tar-arou), jediná věc, na kterou jsem v Gateconu chodila. Těsně před Jukeboxem jsem se dozvěděla, že zemřel představitel generála Hammonda z SG1, herec Don S. Davis, a chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou to tam po skončení říct. Ale Jukebox je věc veselá a já neznala podrobnosti, tak jsem si to nakonec rozmyslela. Navíc jsem po něm hned zase odspěchala jinam. Ani nevím proč, ale ačkoliv byl Gatecon letos hodně dobrý, tak jsem na něm moc času nestrávila. Asi to bylo množstvím soutěží, na které já zase tak moc nejsem.
    Potom jsem se opět vrátila na CultCon, na Pirxovo Doctor Who: Proměny a souvislosti, ale vzhledem k místnosti (Klubovna 14 v Hale), se mi z vydýchaného vzduchu udělalo poněkud zle a po půl hodině jsem radši odešla, což mě dost mrzelo. S Blancou jsme si to vynahradily dalším sledováním v jejím maratonu, přidal se k nám Dragon Lord, a u dvojdílu – Human nature a Family of blood – jsem se bavila pozorováním člověka, který to ještě neviděl (Blancy). Před koncem druhé části jsem se ale radši zvedla, hlavně kvůli prevenci, abych konec neobrečela jako vždycky a taky kvůli soutěži seriálových znělek ve sci-fi. Ta byla hodně jednoduchá, protože se tam hodně opakovaly znělky z minula, něco jsem si za tu dobu nakoukala a navíc, moje účast v klubu na Lapiduchu „Nej seriálové znělky“, se musela někde projevit. Jinak ale přední místa stejně obsadili lidé z SGA-P, takže bylo úplně jedno, kdo jak skončí.
    V sedm večer se mi konečně podařilo shlédnout Doctor Who divadlo. Loni na FF jsem ho nestihla a na FFS se kvůli neúčasti jednoho z členů nekonalo. Byla to sranda, i když bylo vidět, že to připravovali tak dva dny předem. Ale příští rok by měl CultCon mít větší místnost, protože lidé se tam už takhle dost těžko vešli, natožpak na divadlo, na které bývá plno kdekoliv. A vzhledem k rostoucí popularitě Dr. Who a dalších britských seriálů (moje agitka za Life on Mars úspěšně pokračuje, mám tři další duše), by se možná hodila větší místnost. Ovšem, to je otázka, protože místnosti nejsou, ale fanoušků jako by bylo pořád víc i v dalších liniích.
    Letos jsem prošvihla i zakončení TrekFestu, což mě hodně mrzí, protože loni to měli moc super a podle Saavik, která tam byla, mi unikl skvělý program. No nic, tak snad příště. V deset večer jsem bohužel musela přednášku od Ziiny, Torchwood: Slash, Zombies a stále lamy vyškrtnout, protože jsem slíbila Tillionovi, že přijdu na jeho Počátky křížových výprav v Maelströmu. Naneštěstí se na Dolejte řediteli vyhlašovaly ve stejnou dobu i výsledky Hlášek a to navíc na konci, takže nás většina zůstala tam. Vyhrála jsem, ale nijak mě to moc netěšilo. Tedy, je to bezva, ale ve škole se z toho nezkouší, navíc, jak jsem už psala, to bylo celkem snadné a mezi některými místy byly rozdíly velmi malé. Ale tak aspoň ty lentilky jsem pak mohla rozdělit.
    Potom mě lákalo Lucasovo THX 1138, což je skvělý film, ale bohužel i značně uspávací na tak pozdní hodinu a na Karaoke se mi moc nechtělo (celkově mě letos tyhle večery nějak minuly, ani nevím proč). V úterý navíc začal můj první pobíhací den (MontyJack to komentoval tak, že mě vždycky vidí jen někam pospíchat) a většina nás brzo zalezla, protože toho zkrátka bylo hodně.

    Ve středu byl velký den. Už tři týdny jsme se připravovali na přednášku SGA-Project se představuje. Udělali jsme nějaké letáčky, pozvali zástupce několika fanklubů a stránek a vůbec se snažili, aby to dopadlo dobře. Hlavně, a tady musím upozornit, nám šlo o to, ukázat, že s lidmi z SGC nemáme spory, o žádné nestojíme a navíc jsme vedle nich ještě nic nedokázali (respektive jsme to nestihli). A pak, nechceme se definovat jenom jako SG fanklub, ale jako sci-fi fanklub, což ovšem zase někteří nepochopili. Navíc jsem našla hloupé poznámky na hlavní tabuli před velkým sálem a někdo nám strhal letáčky. Nějaká existence pak přelepovala našimi letáčky plakáty SGC. Ne, my to nebyli, SGC taky ne a nemyslím si, že tím kohokoliv z nás ten dotyčný rozhodil. Prostě šlo o nepovedený vtip nějakého zamindrákovaného pitomečka, který nemá nic lepšího na práci, než si vymýšlet tyhle hovadinky (a podle stylu, jakým se to dělo, odhaduji, že tomuto odvážlivci to dalo hodně přemýšlení, protože to odpovídá úrovni někoho s IQ houpacího koně).
    Než se ovšem konala naše přednáška, stala se spousta dalších věcí, tedy lépe řečeno přednášek a promítání v programu. Ten den totiž začal také DozorCon, kde jsem Magiere slíbila, že udělám nějaké fotky. Takže jsem ráno pracně vstala na zahájení DozorConu a ještě pak spolu s Geserem a Shial chytala nebohé pocestné a verbovali je do soutěže „Staň se hlídkařem!“. Tedy, ono nešlo tak úplně o soutěž, ale prostě o to, abychom my, Světlí, měli víc lidí, než Temní. Přitáhli jsme tak během hodiny několik známých, kteří aspoň tušili něco o Hlídkách (OK, dva z nich tedy vůbec), přilepili si na znamení světla bílé pásky, ozbrojili se amulety a vyrazili jsme pak hledat další dobrovolníky. Vzhledem k velkému dusnu to ale moc dobře nešlo. Navíc jsem si vybrala to, že budu obrateň s podobou veverky a Shial tučňáka a chudáka Gesera jsme tak uvedly trochu do rozpaků aneb jeho hláška: „Nechci vidět, až sejdeme v Šeru – já Geser, a vedle mě veverka a tučňák“. Během našeho malého verbování jsme vyděsili dvojici fanoušků Harryho Pottera v hábitech, když jsme se jim snažili vysvětlit, že jako čarodějové musejí být nenápadní a ne se oblékat do dlouhých plášťů a mávat hůlkami. Asi jsme to dopoledne poplašili víc lidí… V poledne jsem potom zavítala na Pirxova Randalla a Hopkirka. Chtěla jsem, aby mi ho dal do notebooku, ale totálně mi to vypadlo z hlavy a tak na mě potom večer zbytečně čekal, což mě mrzí (hlavně kvůli němu, protože musel zbytečně čekat). Na CultConu jsem pak zůstala na přednášku o seriálu Profesionálové od Dieginy. Výborná přednáška se spoustou informací, protože ač seriál znám a mám ho moc ráda, tyhle informace se těžko hledají. Na „můj“ jukebox, tedy na McKayův jukebox, který jsme dělaly společně s Tar-arou, jsem dofuněla jen tak tak. Sedla jsem si vedle ní a nechala ji mluvit, dokud mi nebylo naznačeno, že mám taky něco říct. Na papírek s jejími poznámkami jsem neviděla, nedomluvily jsme se, co která bude říkat a tak z toho byla nechtěně vtipná přednáška o tom, kterak se Klenotka s Tar-arou pošťuchuje a dohaduje a likvidují přitom ještě krabičku lentilek.
    Ve tři odpoledne byla na řadě přednáška, na níž jsem se chystala snad od té doby, co se na programu objevila – Life on Mars. Tenhle malý skvost jsem před časem objevila, doporučila Blance, abychom se obě nakazily „Simminitidou“ a mohly tak společně přesvědčovat ostatní o dokonalosti tohoto britského seriálu. A hlavně provokovat Shial, Antaris či Malase s tím, jaký výborný a nečekaný konec Life on Mars má. Molir to pojal tradičně i s ukázkami a navnadil mě tak, že jsem se rozhodla si po příjezdu domů seriál znovu pustit (což se nekoná, protože tu sedím a píšu report a od středy musím do práce). Při mém slibu, že budu tam a tam několika lidem se mi stalo, že jsem kolikrát potřebovala být ve stejnou dobu na třech či čtyřech místech najednou. Takže místo přednášky o hercích v Profesionálech jsme se Shial šly na Jednání inkvizičního dvora v DozorConu, protože jsme Geserovi slíbily podíl na tvorbě nových stránek a já ještě možná programu na příští rok. Tam se ale zrovna v tu chvíli zase tolik nedělo, tak jsme si něco vyslechly, abychom následně hned zase odešly s tím, že nám Geser později poreferuje.
    V pět konečně přišla naše společná přednáška SGA-Project se představuje, která nečekaně způsobila, že jsem měla pak po zbytek dne (a částečně i druhý den ráno) pokaženou náladu. Na naší malé schůzi jsme se dohodli, kdo na co bude odpovídat a o čem mluvit, přičemž Ashrak měl jako náš PR celou tu věc uvést a promluvit o historii vzniku, o nás, našich cílech atd. Začal dobře, ovšem pak se to někde zaseklo, a jelikož jsme vedle seděli ještě já s Tillionem, tak jsme mu často připomínali věci, na něž zapomněl, a jeden druhého překřikovali a vůbec to působilo zmateně až zoufale. Rozhodně nepomohlo ani to, že jsme z nějakého důvodu usadili Blancu za roh, odkud občas při ekonomických otázkách vystrčila hlavu. Tedy takhle, myslím si, že jsme dokázali odpovědět na všechno, dokonce jsme připravili i dotazníky, aby si lidi sami řekli, co chtějí (tady odtud pochází má poznámka, že někdo nepochopil naši prezentaci a napsal nám, že další SG fanklub nepotřebujeme). Já bych si za odpověď k tomu, jak bychom postupovali při účasti člověka mladšího 15-ti let na zahraničním conu, nejraději šlápla na jazyk, který byl u mě tradičně rychlejší, než mozek. Navíc mi náladu nezvedla ani černáamodrá (což není vůbec nic proti ní, aby to špatně nepochopila), která se ptala na herce a jejich pozvání, o čemž jsme vůbec nemluvili, tedy spíš mluvit nechtěli a opravdu nejsme banda Hurvínků, co chce vést válku, jak to z následných jejích připomínek vyznělo, že jim připadáme (i když si jsem jistá, že nechtěla, aby to tak vypadalo). Ne, opravdu sem nikoho zvát nebudeme, a kdyby, tak za velmi, velmi dlouho a rozhodně by to nebyl Hewlett(!) ani nikdo podobný. To je naprosto mimo diskuzi a v tuhle chvíli máme jiné priority a jiné cíle. Ale pryč od toho, protože se mi na to rozhodně pěkně nevzpomíná.
    Jak jsem již psala, středa byla velkým dnem nejen kvůli naší přednášce, ale také kvůli množství programů a oblíbených linií, jedoucích najednou. Ten den začal i BabCon, na nějž jsem se těšila jako malá. Hlavně také proto, že jsem si nedávno celý Babylon 5 znovu shlédla a moje oči od poslední epizody ještě nestihly zaschnout od slz. Poznala jsem to hned ráno, když si Tillion připravoval nejpracnější část kostýmu – Londovy vlasy, což provázely výkřiky typu: „Moje uši!“ (ten fén mu je fakt vařil) a podobně. Jeho kostým byl Londo a Sopdet šla za Delenn a stali se tak ten den asi nefotografovanějšími lidmi a také přitahovali nejvíce pozornosti. Tedy „oni“ ani ne, spíš Tillionovy vlasy.
    Čili, na BabCon jsem měla spadeno dlouho a nemohla se ho dočkat. Jenže člověk míní a program FF mění. Lépe řečeno ne program, ale lidi na FF a má zatracená snaha a sliby být všude, hrát si na poslíčka, vyřizovat, zařizovat a do všeho se plést. Prostě a jednoduše – na Babylonu jsem stihla pouze Zkažené záběry a Herce z B5 v jiných rolích. Marně jsem se pak snažila vysvětlit Reaver.manovi, že tu vrtuli u zadku opravdu nemám a pokud nevlastní příruční teleport, případně klonovací zařízení, tak je mi líto. Vím, že jeho frustrace plynula z celkově nízké účasti fanoušků na BabConu. Sama jsem doufala, že by mohlo letos přijít víc lidí, když se po mé kampani začalo dívat docela dost lidí, jedoucích na FF. Ale účast byla i přesto celkem nízká a tak jeho naštvanosti rozumím, ovšem sama bych asi těžko změnila, kdybych přišla. Měl by nanejvýš o člověka víc a jako morální podpora bych se svou permanentní naštvaností a cynismem asi taky moc nepomohla.
    Ta naštvanost mě neopustila ani večer, hlavně také proto, že se mi celá ta věc rozležela v hlavě a rozebírání naší společné přednášky mě znovu uvedlo do varu. Zamířili jsme do sklepa kina na přednášku Ze zákulisí hlídek. Kdo mě nezná, když jsem naštvaná (to asi většina, ale pár nešťastníků opravdu existuje), nedokáže si zcela uvědomit mou reakci na to, když mi Geser řekl, ať tam ani nechodíme, že prý se pár lidí ve sklepě kouká na seriál Moonlight. Seriál znám, ale zatím nesleduji, a když je v programu přednáška, tak ji taky chci vidět. Zkrátka, šla jsem rovnou za Magiere a řekla jí, že jsme přišli na přednášku a těm několika lidem, co se na seriál dívali, nezbylo nic jiného, než si ji taky poslechnout. Já když se naštvu, často říkám a dělám věci, kterých třeba můžu litovat, ale té určité zarputilosti, která je s tímhle stavem spojená, nelituji vůbec. Takže jsme si poslechli hodně zajímavou přednášku, na kterou následně přišli i další lidi, takže by ji stejně musela Magiere odpřednášet.
    Potom Molir pustil, v CultConu, první epizodu Life on Mars, při níž výraz „squeee“ získal pro mě a Blancu nový rozměr. Po prvních pár minut společného citování textů a vět jako „He is so cute“ (rozumějte John Simm jako Sam Tyler), jsme toho ale přece jen nechaly, protože to bylo hodně protivné. Navíc se mi líbila reakce Shial vedle mě, která po otevřeném konci první epizody zanadávala a něco zamávala rukama. Ona i Antaris si okamžitě vyžádaly vypálení seriálu od Blancy a ještě jsme se šly podívat na pokračování do Sokolovny. Shial a Blanca ale nakonec došly jen do půlky druhé epizody, únava byla silnější a já, poněkolikáté začínající s psaním reportu, jsem to zabalila pár minut po nich.

    Čtvrtek, co tak napsat o tomhle dni a neopakovat ty předchozí? Možná to, že na mě únava doléhala víc, než kdykoliv předtím. Celý den jsem prožila v takovém mlžném oparu, jako bych se jenom vlekla z místa na místo, aniž někam mířila. Vstala jsem celkem pozdě a na Tvorbu Sergeje Lukjaněnka v jedenáct dopoledne to bylo akorát. V poledne jsme se Saavik a Ghani šly na film Lovci draků, který mě poněkud zmátl. Na jednu stranu byl moc pěkně udělaný, jako fantastický svět plující v oblacích. Na druhou stranu mi tam létající králíčci a dost jednoduchý příběh kazili výsledný dojem.
    Od dvou hodin odpoledne byli v kině dabéři seriálu Heroes – Lucie Vondráčková a Radek Kuchař. Nesdílím obecnou „nenávist“ vůči Lucii Vondráčkové a tak jsem se na ni těšila. Lidé ji často nemají rádi proto, že je všude. Aspoň tak mi to bylo řečeno. Mně osobně to tak nepřijde, je to prostě jenom nadaná mladá žena, která dělá víc věcí najednou. Působila na mě hodně dobře, je to takový smíšek, má ráda sci-fi a o seriálu, který dabovala (Heroes), taky něco věděla. Radek Kuchař, u nějž jsem nevěděla, jak vypadá, byl taky moc fajn, vtipný a s Luckou se i pěkně doplňovali. Debata měla trvat dvě hodiny, ale ve skutečnosti to bylo jen hodinu, což mě mrzelo, protože hosté se teprve začali pěkně rozehřívat a oba jejich přítomnost na festivalu i dost těšila (což dali najevo obdivem k Vašku Pravdovi).
    Jelikož debata skončila dřív, šly jsme si se Saavik sednout chvíli do čajovny (já si ale dala kafe, bez nějž můj mozek už značně vynechával). Později jsem se dozvěděla, že zatímco my seděly v čajovně, v DozorConu probíhala soutěž, kde se daly vyhrát plakáty a hlídkařské baterky. Nadávala jsem tak dlouho, až to Gesera přestalo bavit a baterku mi věnoval, za což mu moc děkuji. Vím, že ta baterka se dá v pohodě sehnat, ale prostě tam to mělo takový zvláštní význam. Doma jsem pak musela koukat, aby mi ji táta nezabavil, protože se slovy „malá a praktická“, si ji zálibně asi minutu prohlížel.
    Potom byl v programu nový Indiana Jones. Film začal s půlhodinovým zpožděním a tak jsme propásli kus přednášky, Co všechno nám ukázali chlapi z SG. Překvapilo mě, že v publiku sedí 80% mužů, kteří tak dále popírají světový trend fandomu – na cony jezdí fanynky, fanoušci sedí doma. Ale zase potvrzují jiný trend – půjdu tam, protože je to o Stargate. Nevím, kdo na konci přednášky zařval: „A teď přednášející“ (rozumějte, jako že se mají svléknout), ale přišlo mi to dost mimo (i když v tu chvíli i vtipné) a ten dotyčný tak úplně nepobral koncept celé přednášky – byla věnovaná fanynkám. Gatecon se, aspoň mně to tak přišlo, místy zvrhával v dámskou jízdu, ať už v Jukeboxech nebo i v mé přednášce o pojmech ve fandomu. Sympatické to směřování.
    Po přednášce McBeck a Verones jsem měla přednášku já – Jewel Staite/Dr. Jennifer Keller. Schválně jsem napsala jméno herečky na první místo, abych dala jasně najevo, že to bude primárně o herečce a až pak o postavě, i když ta tam samozřejmě byla taky. Ovšem co se o ní může po roce účinkování v seriálu vykládat? Moc se mi nepovedlo vyjádřit, že herečku i postavu mám ráda, jen ten věk a špatné psaní u ní mi občas vadí. Vyznělo to, že ji zase nemám ráda, což pravda není. Jenom jsem se snažila vysvětlit, co vadí fanouškům na této postavě obecně, ale asi to moc nevyšlo. Navíc jsem to trochu časově neodhadla a skončila jsem dřív. Což bylo na druhou stranu dobře, protože mi hned potom začínala další přednáška – Úvod k The Lost Room. Jak udělat úvod k takovému seriálu a nic nevyspoilovat? Těžko. Ale pokusila jsem se, a jelikož to byl jen úvod s promítáním, stačila prezentace na dvacet minut. Snad se to i povedlo. Od Johnyho Idlera jsem se později dozvěděla, že tyhle přednášky byly obě ve stejnou dobu a museli tak zařídit posunutí jedné z nich. Já byla v klidu, protože jsem si myslela, že nový systém AMBER má těmto kolizím zabránit. Očividně jsem se mýlila.
    Chtěla jsem kus promítání vidět, nikdy si nenechám ujít příležitost se na The Lost Room znovu podívat, ale nejprve mě přemohla zvědavost, jak vlastně dopadl souboj Světla a Tmy v soutěži Staň se hlídkařem. Světlí o jednoho vyhráli a to také díky tomu, že jeden z Temných porušil pravidla a musel být odhmotněn. V dalším boji Světla a Tmy tedy budou mít Světlí opět převahu!
    A abych nebyla vyběhaná málo, ještě jsem vlastně krásně stihla závěr BabConu (všechno v rámci jedné půlhodiny, ještěže je v Chotěboři všechno u sebe tak blízko). Reaver pustil videa jako vzpomínka na dva již zemřelé herce z Babylonu 5 a úvodní řeč G´Kara k Lost Tales, což způsobilo zase ždímání kapesníků. Na následnou drinking game jsem se ale už raději vytratila, protože skoro vůbec nepiju, a když se mi to občas „poštěstí“, nedopadá to dobře. Lidé, kteří mě loni viděli malovat a debatovat se Saavik a Tar-arou o tom, kolik je pět šestin a kolik tři čtvrtiny slunečního systému, mohou vyprávět.
    Během čtvrtka také pobíhaly po Chotěboři televizní štáby – z Novy (které chtěly rozhovor i po Tillionovi, ale ten odmítl – samozřejmě jim šlo o kostým a ne rozhovor) a ČT. Co vyplodili na České televizi nevím, ale na úžasné TN.cz je tradiční Star Wars vložka. Oni tam totiž nic jiného neznají a všímají si hlavně lidí v kostýmech. Nezajímá je program, hosté či i třeba organizace. Chtějí vidět ty magory, co pobíhají v kostýmech a jelikož byl zrovna SW workshop, tak měli štěstí. Oni měli štěstí, ne my. Někdo by jim tam měl asi opravdu vysvětlit, že nejen Star Wars živ je člověk (což například pro mě platí dvojnásob) a že nejsme tlupa bláznů, pobíhajících v kostýmech, ale lidi, kteří jsou naprosto normální, možná i normálnější, než většina lidí, protože dokážeme na deset dní vypnout, odtrhnout se od civilizace a „hrát si“. Možná by to ostatní měli taky zkusit – lidé mi poslední dobou přijdou víc naštvaní, agresivní, neurvalí a tohle by každému jen prospělo. Můj skromný názor, samozřejmě.
    Večer se pak nad Chotěboří prohnala pěkná bouřka a já si v největším dešti běžela pro deštník a svetr – abych zjistila, že jsem si teplé oblečení vůbec nezabalila.

    Pátek byl fajn den. Můj mozek už nefungoval, plíce taky někde vypadly a celkově jsem dožívala z posledních dávek adrenalinu, cukru a kofeinu. Navíc jsem si byla nucena odpoledne dojít koupit svetr, abych večer nezmrzla, protože se dost citelně ochladilo.
    Od jedenácti jsem přednášela o zahraničních conech. Dostat se tam včas byl už dost nadlidský výkon, ale pořád jsem na tom byla lépe, než Miniël, jejíž přednášky začínaly každý den pravidelně od deseti dopoledne.
    Zahraniční cony jsem měla v několika verzích v průběhu celého roku. Na loňském Festivalu fantazie to bylo pouze o Pegasus Two, a mohla jsem tam mluvit a rozplývat se donekonečna. Zopakovala jsem ji i na Speciálu. A letos na Sconu už přednáška sestávala ze tří, mnou zatím navštívených conů, a byla dvouhodinová. Tahle měla už naštěstí jen hodinu a chtěla jsem tam i zahrnout nějaké informace o tom, co a jak dělat při cestě na zahraniční con. Ale i když jsem vyházela fotky a videa a nechala jen kostru původní, Sconové přednášky, pořád jsem se nevešla. Hodně mě potěšily dvě věci – nebylo tam moc lidí, za což jsem byla kupodivu vcelku ráda. Druhá věc byla ta, že ze všech lidí, kteří přišli, ji jen čtyři lidé slyšeli znovu, ale jinak jsem to tam vlastně přednášela pro úplně nové publikum. Ale stejně mám dojem, že jsem přednášky pro Gatecon letos nějak úplně nedodělala, na rozdíl třeba od Heroes nebo SeriesConu.
    Na následující dvě hodiny jsem se nastěhovala do Velkého sálu v KD na přednášky Náš pohled na současnou SF a Mediální obraz fanoušků sci-fi. Bylo to zajímavé, ale taky se tam nedalo dýchat. Letos se totiž vedro na FF dělilo na tři druhy – první bylo klasické horko, kdy bylo vydýcháno a horko k tomu (Velký sál, místnosti 1, 2 a 3), pak hlavně vydýcháno (kino) a pak také specifický druh, jako například ve sklepě kina, kde byl DozorCon. Tam by byl i docela příjemný chládek, kdyby se tam ovšem dalo vyvětrat a vzduch neobsahoval víc oxidu uhličitého než kyslíku. Kdykoliv jsem tam vešla, tak mi to připadalo, jako by mi někdo dal na obličej polštář, anebo jsem spadla do vody a nemůžu se nadechnout. Prostě taková facka, kdy ze vzduchu najednou vpadnu do vakua, spojeného s dusnem.
    Ve tři odpoledne jsme pak jako SGA-P promítali film A Dog´s Breakfast. Stejně jako u Treed Murray, i tady jsem doufala ve velkou účast a lidi, neSG fanoušky. Bylo plno, ale tentokrát jsem na promítání už nezůstala. Tak ani nevím, jak vypadaly ty stažené titulky, které měl Ashrak zkontrolovat, jestli v nich nejsou chyby. Potom jsem ještě šla zkontrolovat druhou verzi programu na sobotu, protože v té první Vašek zapomněl na naše promítání poslední epizody Dr.Who, kterou jsem mu připomínala už od úterý. V druhé verzi programu už ale byla a my se mohli spokojeně pustit i do výroby letáčků, které měly lidi upozornit, kdy a kde se ta velká událost bude konat.
    S Antaris jsem od pěti šla na B-film a jeho historie, ale i tady jsme odešly před koncem, protože se tam vůbec nedalo být. Nemluvě o tom, že mi staré horory tam prezentované nic neříkaly.
    Od šesti večer jsem pak znovu přednášela, tentokrát Ženy ve Farscape. Byla to má první přednáška o Farscape a zrovna u ní jsem byla nucena číst nějaké informace z papíru, protože toho bylo hodně. Tahle přednáška mi dala hodně práce, protože kromě Claudie Black se o herečkách moc neví a najít o nich informace byla práce i na několik dní. Později jsem navíc zjistila, že po neustálých úpravách prezentace, jsem tam stejně nechala chybu a to v datu narození u Claudie Black. Ale tak nějak doufám, že jelikož bylo plno, tak to lidem něco dalo a dozvěděli se to, co nevěděli. Osobně dávám přednost spíš poučným přednáškám před zábavnými, tak aby si lidi něco odnesli, navíc, když můj smysl pro humor bývá občas těžko stravitelný. A vlastně i dost pochybuji, že nějaký smysl pro humor mám (poznámka korektora: ale jó). Možná bych to nazvala směsicí sarkasmu a naštvání nad něčím pokaženým, než skutečným humorem.
    Plán rychlé večeře se nekonal, protože šnorchl sháněl Blancu, která měla jeho flashku a Blanca měla vypnutý mobil. Takže jsem si zase zahrála na poslíčka a na konci bylo šťastné shledání šnorchla s jeho flashkou.
    Blackthunder poprvé přednášel a to v rámci SeriesConu o seriálu How I met your mother. Měl ovšem natolik plno, že jsem zůstala ve dveřích a ani tam nebylo moc místa. Potěšilo mě, že má tolik lidí a tak jsem tam nezůstávala. Musela jsem jít na Úvod do HeroesConu, v jehož programu byly mé dvě přednášky a celkově byl HeroesCon letos premiérově. V místnosti 1, která je snad nejmenší, ale lidi se tam v pohodě vešli.
    Nádva s Rednexem všechno uvedli a já zůstala i na Úvod do Heroes, kde jsem ale občas nadskakovala kvůli nepřesnostem a chybám v prezentaci. Občasné překlepy či vynechaná písmenka se dají přehlédnout – když člověk spěchá, stane se to a mně se to už také povedlo.
    Ale u některých herců byly informace dost staré. A říct, že kariéra Adriana Pasdara není závratná, když v současnosti neví, co dělat dřív (jestli hrát či režírovat a je na roztrhání), to mnou trochu pohnulo. Ozvala jsem se, ale nemělo to moc cenu, protože ani jeden z herců (pokud to není blond sexbomba) u nás opravdu příliš známý není. Navíc i u dalších herců chyběly současné informace, ale já, ačkoliv perfekcionistka, jsem už raději mlčela, protože jinak ta přednáška byla celkem fajn. Navíc si s tím kluci dali práci (a kdyby si řekli, klidně bych i pomohla – ale oni si neřekli, takže na to můžu koukat zase z jiného pohledu) a dělat linii a přednášky zároveň nejspíš není sranda.
    Večer jsem poprvé a naposledy šla do kina na horor, i když v případě Sweeneyho Todda se jednalo spíš o hodně, hodně černou komedii s pěkně mrazivým koncem.

    Sobota, aneb předposlední den festivalu, který u různých lidí způsoboval z rozličných důvodů tiky a hysterické záchvaty, případně záchvaty „squeeování“ (tento pojem se během FF překvapivě vžil). Jeden příklad za všechny byla Antaris, která z přítomnosti Andrzeje Pilipiuka a Andrzeje Sapkowského byla jako na jehlách už od samého rána. Také jsem ji znovu potkala znovu až večer, rozzářenou a nadšenou.
    Já chvíli uvažovala jít na Maskování a taktika přepadů ve Stargate, ale nakonec jsem si to rozmyslela, protože už název přednášky ve mně vyvolával záchvaty smíchu. Ne snad kvůli přednášce nebo nedej bože přednášejícímu, ale jednoduše proto, že maskování a taktika ve Stargate neexistuje, leda by se valení přes kopec dalo považovat za taktiku. Ale kdoví, třeba bych i byla překvapená, každopádně jsem tam nakonec nešla. Místo toho jsem šla na film Pan Včelka, promítaného v poledne. Taky mi totálně vypadl z hlavy fotbal, na který jsme se přihlásili. Moje mysl už filtrovala informace tím stylem, že když jsem někde nemusela bezprostředně být, tak to nebylo důležité. Ale aspoň fandit jsem mohla…
    Od tří jsem měla přednášku v HeroesConu, Petrelli Brothers. Dala jsem si na ní taky celkem záležet, ale časově mi to úplně nevyšlo. Naštěstí bylo v místnosti 1 připojení na internet a tak jsem operativně spustila ještě o hereckých představitelích a našla k nim nějaká videa na youtube. Každopádně pro příště si připravím ještě tak dvě videa, o nichž vím, ale která jsem už nestihla vystříhat.
    Ve sklepě, kde štafetu po DozorConu převzal SpyCon, mluvila Namuras o seriálu Chuck. Samozřejmě jsem tam nemohla chybět, a Blanca se ke mně přidala, jelikož má tento seriál ode mě. Namuras začala dobře, ale místo tolika ukázek bych možná ještě dovysvětlila, co která věc v jednotlivých ukázkách znamená, protože si nejsem jistá, zda to nezasvěcený člověk tak úplně pochopil. Ale šlo o jeden z mých oblíbených seriálů, kde jsem koukala na ukázky, takže co bych se hádala 😉
    V hodince času, jsme Blanca, já a Quinix šli stvořit nějaký ten upozorňovací plakátek na promítání Dr.Who. S Officem 2007 pořád ještě dost neumím (dostala jsem ho i s notebookem) a tak jsem k tomu raději pustila Blancu. Navíc nešel internet a já se lekla, aby ta epizoda šla večer vůbec stáhnout. Vyběhla jsem hledat nějakého technika a objevila v kině samotného šéfa, který říkal něco o tom, že to do patnácti minut půjde, jen co do toho pořádně kopne. Letáček jsem pak vzala vytisknout a kvůli čekání na vytisknutí mi utekl začátek druhé debaty s dabéry. Naštěstí tedy začínala o něco později a já přišla do kina ve chvíli, když Nádva s Rednexem debatu zahajovali. Tentokrát to byli Jitka Ježková a Filip Švarc. Z obou dabérek, Jitky Ježkové a Lucie Vondráčkové, u mě jasně vyhrála Lucka Vondráčková. Jitka Ježková místy působila dost zmateně a navíc se mi i zdálo, že jí to zrovna nebaví. Pravda, na rozdíl od Lucie se dabingem v podstatě živí a mluvit nějak zapáleněji o práci, kterou už rutinně dělá patnáct let, asi není zrovna něco, kde by člověk překypoval vtipem. Ale Lucie mi byla i celkově tak nějak sympatičtější. Za to Filip Švarc byl super. Těšila jsem se na něj a bylo i vidět, že se mu v Chotěboři líbí (však taky přijel už podruhé) a fanouškům rozumí, protože sám je jedním z nich. Tahle debata se protáhla na dvě hodiny a byla rozhodně lepší, než ta předchozí, protože se příjemně střídaly otázky publika i obou hostitelů a bylo to hodně zajímavé a zábavné.
    V osm večer bylo zakončení Gateconu, kam jsem ale jen nakoukla. Vyhlašovaly se různé soutěže, kterých jsem se neúčastnila či pořadů, jež mě minuly. Navíc tam jako obvykle nebyl kyslík, takže o hodinu později jsme už seděli ve větší skupině na HeroesConu, kde Silvie Šustrová mluvila o dabingu k Heroes. A byla to jedna z nejlepších věcí, které jsem na letošním FF slyšela. Slyšet vysvětlení od člověka, který tam skutečně pracoval, je rozhodně zajímavé. S její frustrací plynoucí z toho, jak dnešní mladí uživatelé (věk 13-15) jenom nadávají, na internetu jsou jako utržení ze řetězu, ale důvod ke kritice neuvedou, jsem se hodně ztotožnila, protože se s tím také denně setkávám. Ukázala nám, jak si „profesionální“ překladatelka poradila s některými slovy a vznikaly tak bláboly hodné leda někoho, kdo skutečnou angličtinu viděl maximálně z rychlíku. Bolestné to bylo hlavně pro mě a Blancu, které samy překlady děláme a víme, jak těžké to je a štvalo nás, že za takové nesmysly může být i někdo placený. Obdivovala jsem trpělivost, jakou Silvie („Draky“) projevila při vysvětlování a opravování. Mně osobně stačil jeden rozhovor, který mi přišel před rokem a který jsem po prvních několika větách opravování vztekle raději sama přeložila, než abych opravovala velké množství chyb. A nakonec nás potěšila zprávou, že druhou sérii Heroes dávat budou, a navíc ji bude překládat člověk nejpovolanější – PetrSF. Taky na Primě prý už chápou, že se musí zaměřit na mladé diváky, zvou fanoušky, spolupracují s nimi, a na rozdíl od Novy pochopili význam slova spoiler. Rozhodně mě potěšilo, že se konečně dočkám na našich obrazovkách seriálů Angel a Big Bang Theory. Na televizi se už skoro nedívám, ale tohle by mohl být dobrý důvod, proč zase začít. Televize Prima v našich očích dost stoupla, což se doufám i projeví v tom, že Novu konečně někdo sesadí a ukáže jim, jak a co tam dělají špatně. I když je pravda, že sledovat video, jak Pavel Zuna v kině uvádí pilotní epizodu Heroes bylo spíš k pláči. Kdo to viděl, pochopí.
    Silvie nepatrně přetáhla, ale nikomu to nevadilo, a také po ní stejně následovalo promítání, kvůli němuž si nenecháme utnout zajímavé povídání.
    Do promítání premiérové epizody Dr. Who zbývalo pár hodin a Blance ještě zbývalo shlédnout poslední dvě epizody. Já s Nefertiti jsme se dívaly s ní a opět bylo zábavné sledovat Blančiny reakce, zvlášť u předposlední epizody.
    Ona měla to štěstí, že mezi epizodami, kde my ostatní čekali týden, ona měla rozmezí sotva půl hodiny. Lidi se začali trousit před velký sál v hale, kde bylo promítání na jednu hodinu ráno naplánováno. Ashrak a spol. si poněkud koledovali o ránu do zubů, když se pokusili spoilovat (což se ukázalo, že nakonec spoiler nebyl, ale zkuste se do té situace vžít). Když ovšem vtrhla dovnitř skupina deseti lidí, řvoucích „Doctor! Doctor!“, raději toho nechali, protože by do těch zubů možná i dostali. Takhle jsme skoro vyhnali lidi, kteří ve velkém sále byli. Myslela jsem, že se tam promítá Harry Potter, ale ten už tam nějakou dobu neběžel a tak se jim to tam zkrátka vypnulo. Poslední tři minuty před jednou hodinou ranní byly k nevydržení, ale bylo dobré čekat, protože se ještě trousili nějací opozdilci.
    Z promítání vím jen to, že jsem několikrát lovila čelist z podlahy, párkrát mě přepadlo nutkání hodit něco po Randalfovi a jeho foťáku s bleskem, otevřené okno, nadšené výkřiky lidí a nespokojené bučení na konci, když se někdo těsně před titulky zvedl a zablokoval promítačku a my tak neviděli krátký teaser k titulkům připojený. Mám dojem, že ten někdo byla Geros´Lal a v tu chvíli měla štěstí, že takhle vlezla do obrazu až po skončení epizody, protože při promítání samotném by jí asi hrozilo akutní ublížení na zdraví.
    A ačkoliv byla sobota, navíc poslední, nějak jsem neměla moc náladu někam jít a klábosit. Deset dní s lidmi okolo je super, ale já už jsem přece jen zvyklá na svůj klid a mír a tak to hodně z nás v sobotu zalomilo i dost brzo. Stejně jsem pochybovala, že by někdo po takové epizodě byl schopen nějakého konstruktivního povídání a zvuky hudby z velkého sálu naznačovaly, že lidé, kteří na promítání nebyli, toho povídání už také schopni nebudou.

    Neděle na conu (jakémkoliv), se dost těžko popisuje. Člověk je unavený, naprosto vyždímaný, ale svým způsobem je to taková ta krásná únava, plynoucí ze zážitků a přehlcených smyslů. Neděle je sladkobolné období, kdy se těšíme domů, na měkkou postel, vanu či sprchu bez dvouhodinového čekání, na teplé pravidelné jídlo a na nějaký ten klid, kdy budu na chvíli sama, zavřená, bez tlupy (byť báječných) lidí kolem. Tenhle Festival fantazie byl skvělý. Nečekala jsem to a zpočátku se mi tam, uznávám, ani moc nechtělo, z mnoha důvodů. Možná i ta pohoda způsobila mou už víceméně flegmatickou reakci na to, jak nějaký další hrdina napsal na tabuli před hlavním sálem věci typu: „Klenotka sucks“, „Tillion sucks“ a nakreslil docela roztomilý obrázek, který se mě nedotkl, protože byl tak nějak „obráceně“ a dotyčný to tak nejspíš doma taky dělá nebo to nedělá vůbec. Mám tyhle týpky opravdu ráda. Osobně vám nikdy nic neřeknou, ale pokud to jde někam napsat, tak je hrozný hrdina. Samozřejmě se ten dotyčný nepodepsal a nejspíš se teď někde směje, jak nám to natřel. Ne, nenatřel, takovouhle věc dokáže udělat každý. Přijít a říct mi do očí: „Nemám tě rád“, to je to, co by měl člověk udělat. Nebo se když tak alespoň podepsat pod krásný namalovaný výtvor, který byl jen tak mimochodem docela pěkný, jenom to prostě bylo obráceně, no.
    Ale zpět k té melancholii, provázející neděli. Já jsem měla v jedenáct dopoledne ještě přednášku v Heroes. Naštěstí to není zase až tak špatná hodina, protože lidi do jedenácti musí být odstěhovaní z ubytování a tak si hodí tašky do Sokolovny, případně do auta a jdou dál na program. A měla jsem krásně plno a byla jsem za to ráda. Nevím, zda důvod byl, že v té době už skoro nic jiného jinde neběželo, nebo to lidi zajímalo, ale moc jim všem děkuji a taky díky za tu pěknou debatu. Na konci přednášky po mně ještě Nádva chtěl vylosovat výherce soutěže o ceny, kterou vyhrála Namuras.
    Domů nás vezla Blanca autem – mně, Tilliona, Sopdet a Quinixe. Nezabloudili jsme, stihlo se to za dvě hodiny a bývali bychom jeli dřív, ale počkali na mě a ještě mi přišli na přednášku, za což opět díky.
    Blanca nás rozvezla po Praze a mě a Sopdet vysadila na Zličíně, kde na nás čekaly odvozy domů. Svému otci jsem to oznámila asi hodinu předtím, že pro mě má přijet, protože se čtyřmi taškami bych asi nějakého nesnesitelného autobusáka opravdu nepřežila.
    A to byl konec. Přivezla jsem si několik knih, předsevzetí, že si musím znovu pustit Life on Mars a přečíst si opět sérii Hlídek. Klasika. A po návratu domů jsem si večer vychutnala teplé jídlo, hodinku ve vaně, nějakých patnáct hodin dohánění spánkového deficitu v měkké posteli a také chvíli klidu. Ale přesto všechno se nemůžu dočkat dalšího conu, kde budu nevyspalá, neustále chroupající čokoládu, pijící kafe a ztrácející hlas z přednášení. Je to droga, skvělá droga, která umožní člověku na pár dní vypnout, utéct od reality a stát se buď opět malým dítětem, nebo ječící třináctiletou fanynkou. Nebo oboje dohromady.

    Reportáž z Festivalu fantazie 2008 pro vás zpracovala Lenka „Klenotka“ Klicperová.