Reportáž z Festivalu fantazie 2007 od Klenotky
V pátek to ale nezačalo moc dobře. Vzhledem k mé domluvě s Reaverem, že jim budeme opět držet místo, jsem si nechtěně nabourala plán cesty. Jela jsem spolu s Tillionem, Sopdet a Quinixem ze Smíchova a držela jsem volné kupíčko vedle našeho. Ovšem na hlavním nádraží se přihnali lidi a co víc, pět minut před odjezdem, kdy už byl vlak nacpaný k prsknutí, se objevila žena se snad jedinou místenkou do celého vlaku, že má rezervované právě moje místo. Do kupíčka k Mirkovi a Eliassovi si mezitím už sedlo několik lidí, a tak hrozilo, že já, která jsem tam celou dobu držela místo, budu nakonec stát. 4m ale přišel pozdě, těsně před odjezdem a tak skončil v uličce sám. Příště už se asi nebudu nikomu nabízet na držení místa, protože to prostě při takovém počtu lidí nejde.
Pořád jsem si nechtěla nechat kazit událost, na kterou jsem se tak dlouho těšila a plný vláček do Chotěboře je vždycky spíš zábava než nějaká nepříjemná záležitost. A pohled na vyjukané cestující a průvodčí prostě každý rok stojí za to. Člověk by předpokládal, že po více jak 10 letech už budou zvyklí. Ještě ve vlaku do Chotěboře přišla Reavovi sms zpráva, že jsou ubytováni s námi. Vzhledem k tomu, že je na conu potkávám buď opilé, nebo ve stavu kocoviny, jsem z toho nebyla zrovna nadšená. A pak, zase se ukázalo, že ať už je vás kolik chce (za sga project se přihlásilo něco přes 20 lidí a bezpočet dalších jsem potkávala tam), pořád nemáte jistotu samostatné místnosti. A pak, všichni jsou přece SG fanoušci a jako takoví se přece mají rádi, ne? (pokus o ironii).
Dost nevhodné umístění Reavera a jeho společnosti v pravém rohu způsobilo špatnou situaci, kdy jsme z SGA-P byli rozděleni a tak jsme se trochu nešikovně uvelebili tak, až to překáželo. Po příchodu do tělocvičny ve Smetanovce se na jedné straně ubytovával Jimi a spol. a vzadu dokonce Miniël. Pravda je, že mi to vůbec nevadilo, protože většina z nich jsou fajn lidi. Se Sopdet a Tillionem jsme šli hned vyzkoušet pizzu a pak se skupinka nás, z SGA-P, ještě vydala do čajovny, kde jsme trochu vyděsili servírku žádostí o tři konvičky čaje a čtrnáct hrnečků.
Ale i tak jsem měla pátek trochu pokažený, navíc tomu moc nepomohl Jimi, který po umístění vtipné cedulky nad můj spacák, nalepil ještě druhou, méně vtipnou, následovanou třetí, už vůbec ne vtipnou. Naštěstí je to pak pustilo a jak s ním, tak s ostatními, jsme pak už vycházeli celkem v pohodě.
V programu pro mě ten večer bylo důležité hlavně zahájení Festivalu Fantazie od 21.00. To se hodně povedlo. Večer uváděli Cimrmani, doprovázení klavírem Štěpána Kose, který hrál skvělé melodie z filmů a seriálů.
Večer jsme pak téměř všichni šli do Panského domu, kde ti šikovnější (což já nejsem) hráli kulečník a šipky, které jsem po delší době také zkusila a překvapivě mi to celkem šlo. V noci se pak ještě objevil mmmm a nadšeně křičel, že „to našel“. Později se zapotácel mezi spacáky a zmizel ve dveřích. Naštěstí se už nevrátil.
V sobotu ráno, kdy většina lidí byla vzhůru poměrně brzy (inu, první noc) jsem v pohodě stihla od deseti dopoledne zahájení Trekfestu, nad nímž letos převzal patronát Yakuzza. Ve velkém sále si mě ještě odchytila Hypo, zařizující pozvánky na svou svatbu. Dala mi místo v 9. řadě a nabídla mi ještě dvě volná místa pro někoho dalšího. Rozhodla jsem se pro Tilliona a Sopdet, což bylo ovšem trochu divné, protože ti nevěstu vlastně vůbec neznali (a v podstatě pořád neznají). Po zahájení jsem si ještě poslechla přednášku o ST hercích v ČR. Na většině akcí jsem byla, kromě té poslední. Potěšující zpráva byla, že v září přijede Marina Sirtis a zaplatit jen nějakých 800 korun, když bych jinde platila o několik stovek, ne-li tisíc víc, se rozhodně vyplatí. Obdivovala jsem, s jakým nadšením sem ST tým herce zve, když to vlastně pro organizátory většinou znamená nemalé výdaje.
Ve dvě byla soutěž Hlášky z filmů a seriálů, kde jsem loni byla druhá. Ale dost věcí jsem neznala a v životě je neslyšela.
Po obědě jsem se s Tillionem, Sopdet, monopostem a pár dalšími vydala na Herci ze SW mimo SW. Jenže přednášející, který mluvil o kostýmech ve SW, značně přetahoval a tak se v Hercích dostalo jen na Ewana McGreagora a Natalii Portman, pro něž měla autorka nejspíš slabost. Podle všeho byla tahle přednáška už někdy jindy a jinde a tak jsem při slovech „to už jste viděli“ chtěla zavolat, že mě spíš zajímají herci z původní trilogie. Ale vzhledem k časové prodlevě by se stejně navíc nedostalo. V sále bylo značně vydýcháno a tak jsem už koukala na hodinky, kdy přijde 16.00 a začátek hudebního duelu mezi SW a ST. Sál se při duelu velmi pěkně zaplnil a přestřelky byly velmi zábavné a vtipné. ST sice často prohrával, ale těšilo mě, že takový monopost, který vlastně nezná ani jedno, byl nestranný a opravdu hlasoval tak, jak se mu to líbilo. A i já, ač trekkie, jsem občas také zvedla ruku pro SW. Ovšem zaslechla jsem názor, že hudba u SW už je prostě profláklá a občas i mě samotnou překvapilo, jak můžou ST melodie být jiné a příjemnější na poslech, než SW hudba.
Konec duelu jsem ale neviděla, běžela jsem do kina na Most do země Terabithia, který…nakonec nešel. Když jsem viděla a slyšela povědomou melodii, tušila jsem, že to asi nebude to, na co jsem přišla. Místo Mostu do země Terabithia pustili Shreka .
S McBeck a Verones jsme pak šly do herny, zahrát si Střelené kachny. Ke druhé hře se k nám pak přidali ještě mmmm a Mirek_sg1. Mluvili jsme o našem ubytování a zase mě naštvalo, že Reaver to chtěl „hnát“ až k Pavlu Bačkovskému, abychom se my přestěhovali, přičemž mně bylo jasné, že naše roztažení v tělocvičně taky není zrovna ideální. Ovšem tradicí se stalo, že pak všichni kvůli sebemenšímu problému chodili za mnou, což mě štvalo, protože mě samozřejmě skupina naštvaných a tvrdohlavých lidí neposlechla ani na jedné straně.
V osm večer se mi podařilo se konečně jít podívat na Infantilcon, na přednášku o Disney pohádkách v českých televizích. Přednáška se mi moc líbila, a lidi, kteří přišli, se do sklepa rozhodně nevešli.
Potom jsem se začala tak trochu potloukat, dala si toasty a nakonec jsme s Tar-arou začaly kolem desáté večerní nadskakovat. Sobota totiž znamenala seriál Dr. Who. V sobotu běžela poslední epizoda třetí série a já jsem sháněla Reavera a fise a vůbec, hledaly jsme s Tar-arou někoho s notebookem, kdo by to stáhl. V zoufalství jsme zaútočily na Pelikánův počítač, protože fis nebyl k nalezení. Tar-ara ho nakonec přece jen našla a téměř dovlekla k nám. Po chvíli shánění a uvelebování jsme my, skupinka lidí kolem Dr. Who, shlédli poslední epizodu na počítači v jedné z místností DDR. Pro všechny to bylo trochu zklamání, hlavně kvůli velkému očekávání. Nejspíš jsme byli jediní, kdo nebyl na Pornografii ve Star Wars, už jen proto, že cokoliv, co obsahuje sex v tématu, má vždycky plno, bez ohledu na druh přednášky.
Večer už se pak nic moc nedělo, většina lidí šla do herny nebo na kulečník. Ještě jsem vyhledala Shortyho, aby zkusil vyřešit situaci ohledně ubytování, protože když tělocvičnu zařizoval on, tak nemělo cenu, abychom se do toho pletli oba. Samozřejmě se nevyřešilo nic a tak jsem pak poslouchala různé stížnosti a narážky celý con a značně mi to kazilo náladu. Většinou to byly narážky typu „ti od vás z SGA-P udělali to a to“, a chodili za mnou, jako bych byla učitelka, která hlídá zlobivé děti. Trochu mi to připadalo, že jakmile se objeví větší skupinka lidí, kteří se mezi sebou nehádají a nerejpou jeden do druhého, ostatní je automaticky začnou nesnášet. Různé více či méně provokativní narážky jsem pak už přecházela s relativním klidem, ale pohodu mi to nepřidalo. I když musím přiznat, že i lidé „od nás“ se pak zasekli a zkrátka se dvě skupiny lidí, spících vedle sebe, nebyly schopné domluvit na tak jednoduché věci jako je přestěhování se o pár metrů.
V neděli v deset jsem znovu vyrazila na film, tentokrát Happy Feet, který trefili a opravdu ho dali. Jelikož mi bylo dost špatně, vrátila jsem se do tělocvičny, chvíli si lehnout. Potom mi bylo ovšem špatně o dost víc, protože se mirek a mmmm bavili stylem „uražme si svého spolubydlícího“ a dost nehezky se bavili o všem a všech, přičemž jednu dívku nařkli, že „to snad ani není holka, ale tlusté cosi“.
Na vyhlášení Hlášek z filmů jsem si za páté místo odnesla plakát a některé hlášky, které jsem nevěděla, mě při odhalování opravdu překvapily.
Plán se mi opět změnil, když jsem si chtěla zajít na BSG, ale u stolu s obědem mě zdržel Dragon Lord, který si hluboce vydechl a odhodil šerpu ze své BSG uniformy. Byla opravdu moc pěkná, ale očividně v ní bylo dost teplo.
Odpoledne jsem si koupila vstupenku na Klavír vážně i nevážně, který v kině uváděl Cimrmanband a na klavír opět skvěle hrál Štěpán Kos. Rozhodně nelituji investovaných peněz, protože to bylo zábavné a poučné zároveň a hudba byla opravdu moc krásně zahraná.
Ten večer jsem došla už jen na Infantilní jukebox, který byl zakončen Tipem a Tapem a kdy na konci většina osazenstva sklepa nahlas hlásila „Dobrou noc, strýčku Fido. Dobrou noc, děti“.
Pondělí jsem se nemohla dočkat. Měly mi přijet Antaris a Saavik. Saavik je jedna z mých nejlepších kamarádek, s níž jsem byla v Londýně a od Sconu jsme se neviděly. Ty ale přijely až odpoledne a tak jsem ještě musela skoro celý den vydržet.
V deset proběhlo zahájení Gateconu, na které se mi, pravda, už trochu hůř vstávalo. Hned potom byla v rámci MysteryConu přednáška o záhadných místech v ČR a zahraničí. Naneštěstí bylo v místnosti číslo jedna doslova „na padnutí“ a po dvaceti minutách jsem musela odejít, protože bych to tam asi nevydržela. Pár lidí mě ještě tahalo na orientační běh po Chotěboři, ale na takové věci všeobecně moc nejsem a navíc, chtěla jsem si konečně taky pořádně vychutnat program Trekfestu.
Moje kroky mě proto zavedly do kina, na Hudební podklady ve ST. Hned potom tam přišla Hana’an s pěkně připravenou soutěží Nejen vesmírní vehikly. Šlo v podstatě o to, poznat druh dopravního prostředku pouze z nakresleného obrázku. Byly to prostředky ze SW, ST a SG, k tomu se ještě muselo uvést, které rase uvedená loď, vznášedlo nebo cokoliv patří a kdo v něm jel. Většinu věcí z SG nebo ST jsem poznala, problém byl spíš se SW. Přesto jsem se neumístila nijak dobře, protože názvy ras a samotných lodí byly dost oříšek.
Saavik s Antaris dorazily zrovna během soutěže a já jsem čekala na vyhodnocení, které se do pěti ale stejně nestihlo. Přišla jsem i o první SG Jukebox, ale podle reakcí to prý stejně nebylo nic moc.
Holky jsem pořád nikde neviděla, a nebyly ani na Tar-ařině představení její SGCA hry. Hned potom jsem ale konečně Saavik s Antaris našla v baru a rozhodně můžu říct, že moje radost a nadšení byly vidět i v našich pištivých reakcích a objetí na přivítanou. Antaris se hned předvedla s novým foťákem, který potom strkala do obličeje každému na potkání, a když nebylo co fotit, pořizovala „umělecké“ snímky skleniček na stole.
Když mi konečně tedy dorazila Saavik, která je také trekkie, šly jsme se spolu podívat na ST galavečer do kina. Ten trval téměř tři hodiny a rozhodně to nebyla nuda. ST miss vyhrála Borgská královna, což byl sám převlečený Yakuzza.
Potom v programu už nic nebylo a tak jsme se vydaly ještě s Antaris trochu slavit, že se zase vidíme. Antaris byla hodně zklamaná, těšila se na Andrzeje Philipiduka, který nedorazil. Poučení – abstinent by se neměl pokoušet pít, protože pouhé dva panáky a gin s tonicem udělají své. Nebylo to tak strašné, jen mi, jak by to nazval Hemi, trochu utíkala písmenka. Ten večer se k nám pak ještě připojila Tar-ara, která při příchodu k nám do prvního patra (kde mi strašně překážela výzdoba na zdi) praštila deskami o stůl a prohlásila, že se do té hry neměla pouštět. Hned jsme se jí ujaly a Tar-ara poté zjistila, že opilost je nakažlivá.
Úterní ráno nebylo vůbec nijak strašné, i když noci nebyly ideální. Blackthunder si do svého repertoáru vedle chrápání přidal ještě skřípání zubů a mluvení ze spaní. Od deseti se už pomalu stával tradicí film, tentokrát šlo o Shreka 3. Kino bylo narvané a lidé seděli i na zemi. I přes slib, že budeme držet místo McBeck s Verones, jsme volná místa opravdu neudrželi. Ale naštěstí film dávali potom od dvanácti ještě jednou. Od dvou jsem si šla po dlouhé době sednout na Gatecon, kde měla Abysss přednášky o postavě Valy Mal Doran. Docela jsem se bavila, jelikož Vala je v SG-1 svěží vánek a já osobně ji mám velmi ráda. Potom jsem se s Tillionem, Sopdet a monopostem chystala začít hrát hru, ale nějak jsme se zasekli při druhém úkolu a poté, co se náš tým ve dvě rozešel, už nebyl schopen dát se nějak znovu dohromady. Takže jsme skončili s hraním dřív, než jsme pořádně začali.
Na úterý jsem plánovala dámskou jízdu nás holek z fóra a tak jsme po Jukeboxu zamířily s Tar-arou, Sopdet, Saavik a Antaris do pizzerie. Náladu nám ale dost výrazně pokazila servírka, která si pod pojmem „bude to chvíli trvat“, představovala hodinu. Když nakonec ještě přišly McBeck a Verones, jež se zasekly někde v herně, jídlo pořád nebylo. Nakonec jsme se dokázaly přece jen pobavit, ale náš čas byl omezený, protože snad každý na FF chtěl jít na 300: Bitva u Thermopyl. Do sálu jsme dorazily s půlhodinovým předstihem a to už byl téměř plný.
Po kině jsme potkali smutnou Tar-aru, kterou mrzelo, že si s hrou dala hodně práce a někde slyšela, jak se to prý lidem nelíbí. Takže jsme ji opět vzali pod svá křídla a utěšování skončilo v chodbě v prvním patře, kde jsme si začali pinkat s Tar-ařiným artefaktem, což byl nafukovací balonek. Všichni jsme byli unavení, a tak jsem seděla se Sopdet a Antaris na lavičce a naproti na zemi u zdi Tar-ara se Saavik. Tillion se operativně přesouval a jediný byl schopný se zvednout a trochu se hýbat. Asi hodinu jsme takhle sestřelovali nebohé civilisty a jednou i Vaška Pravdu, který se kolem nás mihnul.
Taková večerní rozcvička zanechala následky a tak jsme ještě na půl hodinky nakoukli k Hypo a Marghovi na rozlučku a poté šli spát.
Ve středu začínalo kolo přednášek, které jsme měly já a Tar-ara. Tar-ařino antické písmo mě vždycky bavilo a tak jsem vstala na desátou dopoledne, což je pro každého přednášejícího velmi špatný čas. Na přednášku se nás ale překvapivě dostavilo hodně a tak jsme mohli opět dělat mexické vlny, které se staly už jakousi tradicí. Ve středu také začínal program Babylonu 5, který měl konečně zase zastoupení, a můžu jenom říct, že jsem tam opravdu chtěla být. Ovšem v poledne, hodinu po Tar-aře jsem měla přednášku já, o Pegasus Two conu, takže to zase nevyšlo. Navíc v programu Gateconu byli napsaní dabéři SG-1, Miloslav Mejzlík a Jiří Samek. Miloslava Mejzlíka jsem si přála potkat, protože v divadle hraje skvěle a já měla to štěstí ho tam vidět. Zase to kolidovalo s programem Babylonu 5, a jelikož byla možnost nechat si podepsat i fotky, tak jsem toho samozřejmě hned využila. Dokonce se nám se Saavik a Antaris povedlo se s panem Mejzlíkem vyfotit. Pravda, před otevřenými dveřmi od toalety, kdy nás navíc fotil Grisworld, jehož otázky, jestli tam chceme mít i nohy, byly poněkud mimo mísu, ale přesto, společná fotka je a to se počítá. Navíc nás všechny později velmi pobavil zástup lidí, doprovázející dabéry. Nejspíš, aby se ti nebozí lidé někde v obrovské Chotěboři neztratili.
Nedlouho po podepisování s dabéry přišlo promítání Kanadou po stopách SG-1, na které jsem se těšila už od Sconu. Bohužel mě čekalo zklamání, kdy sice video bylo zajímavé ve smyslu sledování toho, kde se jaká epizoda točila, ale informační hodnotu nemělo téměř žádnou. Vypadalo to trochu jako domácí video z dovolené, bez pořádného komentáře. Po půl hodině jsem tedy vydýchanou třídu opustila a ten večer už jsme jenom chvíli hrály Bang v herně. Moc dlouho jsme to ale nevydržely a jelikož byl hned vedle Trekfest, zašly jsme se podívat na epizodu The Next Generation: Q. Who.
Trekfest měl vůbec zajímavý průběh, kdy se z kina dostal až do herny, kde mu byla vyčleněna třetina místnosti s promítáním na zdi nebo přímo na monitoru počítače.
Ve čtvrtek přišel velký den v mnoha ohledech. Jednak jsem měla od jedenácti dopoledne přednášku o Rodney McKayovi a jednak jsem se chystala na svatbu Hypo a Margha. Jenže ráno mě potkala dost nepříjemná nevolnost, lidsky řečeno mi bylo velmi špatně od žaludku. Mému přednesu na přednášce rozhodně nepomohlo ani rozhozené video, kde tradičně nefungovaly titulky a tak šla celá má přednáška do kopru. Ačkoliv většina lidí Atlantis zná a scény si pamatuje nazpaměť, bez titulků to prostě není ono. A i když mě lidi ujišťovali, že to bylo pěkné, mě to hodně mrzí, protože jsem musela hodně improvizovat a vynechat dost věcí a informací.
Ve 13.00 začínala Oficiální svatba conu, jinak řečeno, vdávala se Hypo, brala si Margha a já jim ještě touhle cestou přeji hodně štěstí a zároveň děkuji za velmi netradiční zážitek.
Po svatbě se mi povedlo konečně zaskočit na CultCon, kde Molir měl nejdříve přednášku o Robinu Hoodovi v televizi a filmu a potom pustil první epizodu nového Robina Hooda, natáčeného televizí BBC. Samozřejmě se mi to velmi zalíbilo a hned jsem Molirovi poděkovala za to, že jsem našla další seriál, který musím vidět ;-).
Poučeni z předchozích promítání, na film Sunshine, jsme si zabrali místa už půl hodiny před začátkem. Dost mě rušila jistá slečna, která mě nejdřív překvapila konstatováním, že „ten Festival už je nějakej dlouhej“ a později, když se objevila v řadě za mnou, nahlas vykřikovala, že „už to viděla a ví, jak to skončí“. Výhoda FF je v tom, že se tam promítá hodně filmů. Nových a dobrých filmů. Filmů, které z nějakého důvodu není možné vidět, stihnout nebo prostě prosviští kiny bez povšimnutí. Sunshine je jeden z těchto filmů. Prostě jsem si nějak nenašla čas si na něj zajít do kina, a i když mi jeho název byl povědomý, a věděla jsem, že je to dílo režiséra Dannyho Boyla, nějak jsem si nebyla jistá, co čekat. A to bylo dobře. Už dlouho mě žádný film takhle nedostal. Po vizuální stránce byl dokonalý, ale ještě dokonalejší byla atmosféra, která by se dala krájet. Reakce lidí, odcházející z kina, mi daly za pravdu, že jsem zdaleka nebyla jediná, na koho tento film zapůsobil.
Potom byla v sále v přízemí přednáška od Ziiny, téma Torchwood aneb slash, traktor a lamy. Přišla i Tar-ara s Antaris, které jak Dr. Who, tak Torchwood také před časem objevily. Ani této přednášce se nevyhnuly technické problémy. Hned potom mě Antaris velmi odrovnala obyčejným pádem ze židle, kde jsme se ještě s Tar-arou začaly nepříčetně smát a záchvat pominul až asi po pěti minutách, během nichž nás ostatní pasovali na blázny. S Antaris jsme měly zájem dostat se alespoň ne jeden film od Stanley Kubricka, ale na promítání Lolity nemělo cenu se cpát – ulička před Akváriem byla beznadějně plná už čtvrt hodiny před začátkem promítání.
Šly jsme tedy do méně zaplněného Malého sálu ve sportovní hale, kde se promítal Čarodějův učeň.
V pátek se na jeden den Gatecon přesunul do kinosálu, kde kvůli večerní besedě s Davidem Nyklem valná většina lidí ten den jedla, spala a provozovala i další činnosti. Všechno proto, aby se večer diváci nemuseli tlačit u dveří nebo dokonce stát venku.
Tar-ara měla přednášku opět od 11.00, Atlantis-mýtus a Stargate, která mě osobně baví nejvíc, protože mýtus o Atlantidě mě fascinoval mnohem dříve, než se začalo o nějaké SGA vůbec uvažovat. Od jedné jsme se Sopdet a Tillionem šli na film Dokonalý trik do plného zrcadlového sálu. Tenhle snímek nám motal hlavu ještě dlouho po svém skončení a na otázku, o čem to vlastně bylo, Sopdet prostě odvětila, že „jí ať se neptám, že to viděla jenom dvakrát“.
Potom tak nějak vyplynulo, že půjdeme na oběd a tak se hlouček opět čistě ženského osazenstva složený z Tar-ary, Saavik, Antaris a mé maličkosti, vydal do Panského domu. Musím říct, že to bylo mnohem uvolněnější než celá, tak hezky naplánovaná dámská jízda. Během našeho oběda přijel i einstos, člen naší malé „redakce“, jen s tím rozdílem, že on je členem pouze SG-1 části, kdežto já stihnu obojí. Přivezl sebou slibovanou kameru, s níž potom natočil i Davidovu večerní besedu.
Moje snaha dostat se během odpoledne na promítání byť jedné epizody Firefly vyšla naprázdno a nakonec jsem se dostala zase až na Stargate, na Jukebox. Třetí Jukebox, na který jsem se opravdu těšila, protože v seznamu bylo několik mnou velmi oblíbených videí.
Od pěti odpoledne následovala moje poslední přednáška, David Hewlett. Byla jsem ráda za velkou účast, i když za ní můžu částečně děkovat boji o místa na besedu s Nyklem. Naštěstí se během přednášky nevyskytly problémy a dost mě potěšilo, že mě potom vyhledalo pár lidí, kteří mi ji pochválili a zajímali se i o filmy, jejichž ukázky jsem pouštěla. Myslím, že to přesně splnilo můj cíl, ukázat Davida Hewletta i v jiném světle než jen jako Rodneyho McKaye. Navíc mi SGA-P udělal pěknou mexickou vlnu.
Ještě hodinu před samotným setkáním Davida s fanoušky nám bylo umožněno udělat pro stránky krátké interview, jehož se účastnila naše „redakce“, čili já, Hemi a natáčející einstos. Otázky ale kladl Pomeranč, jako jediný neráčkující člověk v okolí. A pak samozřejmě
Tar-ara, bez níž bychom se tam asi ani nedostali a kterou bych o tento zážitek nepřipravila ani pod hrozbou smrti 😉 Davidovi jsme na konci pak ještě předali webové tričko a pěknou, opět Tar-arou vytvořenou fotku, s podpisy všech lidí z SGA-P fóra s přáním mnoha úspěchů. Příjemné pro mě na tom setkání bylo hlavně to, že si mě David pamatoval z Londýna, kde jsem ho v únoru potkala.
Celý den se vlastně vlekl kvůli čekání na besedu s Davidem, i když musím přiznat, že jsem nebyla ani zdaleka tak natěšená jako když tady byl minule. Asi to bylo zapříčiněno mou návštěvou Pegasus conu, který se odehrál teprve pár měsíců před Festivalem a navíc, David je prostě pohodový člověk, v jehož přítomnosti není třeba nervozity.
V osm večer se konečně dostalo na samotnou besedu, kdy už sál kina praskal ve švech, lidé stáli u zdi a ve dveřích a ti méně šťastní byli nuceni sledovat diskuzi v předsálí ne velkém plátně. Ještě před začátkem se mě ale, po murphyovsku, zmocnila normální lidská potřeba, což byl ovšem problém. Šlapat po lidech se mi nechtělo a tak jsem využila toho, že sedím v páté řadě blízko východu, vedoucího přímo ven. Při cestě zpátky už stál ve dveřích David a musím říct, že tady mi členové GC týmu poněkud zkazili náladu. Jistě, cpala jsem se poněkud neurvale do sálu, ale to spíš proto, abych co nejméně rušila a byla rychle pryč. Ovšem řeči typu, „sedíš tady někde?“ či „pár lidí od vás tudy šlo“ nebo dokonce „to si nezvykejte“, mnou dost otřásly a troufám si říct, že zrovna vůči mně by si něco takového dovolit nemuseli. Jistě, nejsem členka GC týmu, dokonce nejsem ani ve fanklubu, ale myslím, že také zrovna nejsem nějaký „hej nebo počkej“. Tady hned vyvstává otázka, kudy by tam měl člověk asi jít, aniž by šlapal po hlavách nebožáků sedících na zemi a aby se vůbec dostal zpět do sálu. Možná by s pomocí jednoho z Tollánských zařízení mohli procházet zdí.
K VIP se vyjadřovat nebudu, každopádně to, že si členové GC týmu, kteří celé setkání s Davidem zařídili, zaslouží sedět v první řadě, nikdo nepopírá. Ovšem dost nevhodné vyhození lidí, sedících v prvních dvou řadách pět minut před začátkem bylo nešťastné, nemluvě o tom, že spousta míst tam pak zůstala prázdná. Navíc, když potom tito lidé byli nuceni stát nebo sedět na zemi.
Večer byl ale připraven velmi dobře, Jarmom se choval jako moderátor velmi přirozeně a Davidův příchod, při němž se nadšeně vrhl mezi lidi, byl skvělý a nezapomenutelný.
Před dvěma lety, když byl David Nykl na speciálu, znalo, hádám, Atlantis jen málo lidí a přišli na Nykla hlavně proto, že je to prostě česky mluvící herec v americkém seriálu. Tito lidé viděli možná tak Letters from Pegasus. Tehdy, při jeho první návštěvě, to byl také Davidův druhý con, a dvouhodinové besedy ho velmi vyčerpaly. Proto teď pořadatelé velmi rozumně prokládali debaty music videi a vystřiženými scénami, v nichž Zelenka mluví česky. Tedy, spíš nadává, ale to sem nepatří. Prostě odvedli s večerem dobrou práci a nebýt těch několika drobných incidentů, byl by možná dokonalý.
I přes naplánování debat se večer trochu protáhl, a jelikož mi posledních pár dní strašně utíkalo, šla jsem spát, abych se připravila na další den, sobotu.
Ta se v podstatě opět táhla v dlouhé linii, zahrnující focení, autogramiádu a druhou besedu s Davidem. Dalo by se to i nazvat „Čekání na Nykla“.
Měla jsem nutkání jít místo na druhou besedu na film Fontána, ale nakonec to přece jen vyhrála beseda.
Tar-ara měla svou třetí a poslední přednášku od tří odpoledne a poněkud vyšilovala. Nevěděla, že ji přesunuli a tak hrozilo, že ona, v podstatě největší fanynka, nestihne ani skupinovou fotku. Nakonec tak dlouho bušila do všech okolo, až jí povolili skupinovou fotku s námi děvčaty a stihla se vyfotit i sólově. Kvůli několika technickým problémům se focení samo dost vleklo, zadrhávalo se, ale opět musím říct (ano, jsem s tím protivná ;-)), že mně a myslím ani Saavik, nějaké čekání nevadilo, protože jsme byly zvyklé z Londýna na dlouhé fronty a hodinová čekání. Trochu mě začaly vytáčet názory lidí okolo, jak jsou tři stovky za fotku moc a jak na tom akorát kde kdo vydělává atd. Nejsem rozhodně fanouškem velkého placení, ale platit za vyfocení je normální, tady u nás to bylo navíc ještě značně podhodnocené. Na jakémkoliv jiném, komerčním conu, by se platilo o pár stovek víc. Nechci vidět, kdyby se povedlo získat jakéhokoliv jiného herce z SG, jak si lidi stěžují, že musí platit pět set a víc. Možná to trochu plynulo z toho, že Davida plno lidí považuje „za našeho“, ale pravdou je spíš to, že je to pořád kanadský herec, reprezentující seriál, v němž hraje a jako takový musí být ohodnocen. Funguje to tak a my s tím nic nenaděláme. Navíc si myslím, že i to, jak David dokázal pózovat a podepsat se tolika lidem, bylo úctyhodné, i když oproti jiným zahraničním conům tady bylo o 3/4 méně lidí.
Při čekání, až na nás přijde řada, jsme stihli skupinovou fotku SGA-P, kde je dokonce i pár lidí, kteří součástí SGA-P nejsou, ale jsou to lidé SGA-P blízcí. Na moje volání, že se SGA-P hromadně fotí, zareagovalo i pár lidí, kteří s námi v tělocvičně nebyli, ale v podstatě jsou součástí celého toho velkého projektu. Například Saphira a Saphirátko (neboli Ashrakova maminka a bráška ;-)). Ale třeba zase takový Hemi se k focení nepřipojil a i když jsme čekali alespoň na Gheta, který účast přislíbil, nechtělo se nám čekat věčně. A tak na fotce, kde by se zrovna Hemi objevit měl, jako redaktor a admin fóra (který dělá svou práci velmi dobře ;-)), není. To, že tam není Shorty a „jeho fanklub“, jak byl v podstatě překřtěn (ne, já s tím nemám nic společného, samo to vyplynulo, někdo to tak nazval a už to zůstalo), mě moc nepřekvapilo. Celkově jsem Shortyho, Aegira a Revana moc neviděla ani s nimi nemluvila, jen jsem slyšela z doslechu o jejich problémech s Reaver.manem. A to vlastně taky díky tomu, že to nikdo neřešil s nimi, ale se mnou, která jsem u většiny incidentů (spacáky, voda) vůbec nebyla ?.
Na mém lístečku na focení bylo luxusní číslo 64, což proti 415 z Pegasus conu byla v podstatě pohoda. Vyzvedla jsem si peníze za přednášky a příjemně překvapená, že odměna byla 750 za tři přednášky, zůstaly penízky vlastně hned zase na místě. Koupila jsem si za ně pěknou oficiální promo fotku Davida na podpis. Původně jsem si nic na podpis nepřivezla, ale když mi to tak hezky zaplatili, proč ne?.
Po skupinové fotce s Tar-arou jsem si šla poslušně zase stoupnout ven do fronty, ale šlo to rychle, takže moje číslo přišlo na řadu ani ne za dalších 10 minut. Moc příjemně mě překvapilo, že si mě David pamatoval z interview. Páje se navíc opět porouchal foťák, takže jsem si s Davidem mohla promluvit o Londýnu (jsem v tom nevinně, začal on ;-)). A pak, řekla jsem si o vysněnou objímací fotku, což už tentokrát určitě nebyla pro Davida novinka. A vzhledem k poruše foťáku jsem si objetí užívala o pár minut déle než bylo zvykem, za což očekávám ještě od někoho žádost o příplatek. Jako jedna z mála z naší skupiny jsem měla jak skupinku, tak jednotlivce, i když fotky, pravda, letos nebudou podepsané. Ale myslím, že si ji kdykoliv jindy od Davida můžu nechat podepsat, protože tady určitě nebyl naposledy a možná na něj narazím i jinde 😉
Kvůli focení jsem na Tar-ařinu přednášku o runovém písmu přišla pozdě, ale musím přiznat, že runové písmo mi vůbec nic neříká. Proto nám nevyšly ani mexické vlny, jelikož každý seděl někde jinde, navíc se sál, kam se Gatecon z kina přesunul, už zase zaplňoval.
Trochu se stydím za nezdvořilé „vypadni“, směřované na monoposta, který si sedl na mé místo, když jsem si odskočila. Sama jsem ho den předtím v kině vykopla a tohle nebylo slušné ani správné. *Klenotka se omlouvá* 😉 Kvůli tomuhle mému zkratu pak chudák McBeck seděla někde jinde, v řadě za námi. Beseda s Davidem byla kvůli dlouhému focení odložena o půl hodiny, protože fotit se s 200 lidmi a 400x se podepsat určitě není žádná sranda. GC tým tedy zajistil alternativní zábavu v podobě music videí a videí z youtube (Snape, Snape, Severus Snape). Následná debata už nebyla tak dlouhá jako předchozí, lidí bylo méně a David si v podstatě sám určoval, kolik dotazů zodpoví, což bylo moc fajn a velmi dobře vymyšlené. Při debatě se projevila moje „nemoc z povolání“, kdy jsem při dotazu na nové epizody Atlantis pohotově řekla datum a vysloužila si tak potlesk. Jarmom si neodpustil poznámku, že jsem největší fanynka Davida Hewletta a roztomile to vyplynulo do lehké konverzace, zakončené Davidovým „nebudeme to řešit“.
Z místnosti Gateconu jsem pak odběhla jenom na jídlo, abych se vrátila na zakončení, kde, jak mi Barevná naznačila, jsem asi měla zase něco vyhrát. A jelikož jsem se zúčastnila jenom jedné soutěže, bylo mi jasné, co to asi bude. Při vyhlašování ceny Tau’Ri Kree jsem vyrazila k pódiu už při vyhlášení 5. místa, kde skončil můj Domácí mazlíček. Ovšem Johny jen odvětil, že mě tam nechce, tak jsem si sedla na zem a čekala. Skvělé druhé místo vyhrála Mrs. Sheppard, které jsem vyzvedla i cenu a diplom. Díky propagaci na našem fóru poslalo do soutěže povídky více lidí a být druhá (nebo první) z devatenácti lidí už má přece jen nějakou váhu. Vlastně jsem ve výhru nedoufala, protože moje propagace na fóru mi přinesla pár konkurentů, kteří skvěle píšou a rozhodně mají lepší věci než jaké jsem letos napsala já. Rozhodně můžu říct, že si stále nemyslím, že se jakákoliv z mých současných povídek vyrovná loňské vítězné Pasti. Letos se na prvním místě umístila Teorie přežití, u níž jsem to ani nečekala, protože je to spíš takový pokus o shipperskou povídku, navíc s McKayem v hlavní roli. Ale vyhrála to, řešit to nebudu, můžu jen poděkovat porotě, že se tak rozhodla. Díky! Cena byla SG-1 kniha podepsaná Davidem Nyklem. Ještěže ne Atlantis, ty mám všechny 😉 Ovšem později mě tak napadlo, že kdyby mi to bývali řekli už při autogramiádě, mohla jsem si to nechat podepsat i s věnováním. Ale to bych zase přišla o ten příjemný pocit z vítězství, kterého si rozhodně letos vážím o dost víc, když znám soupeře a jejich skvělé povídky (zdravím Miniël, Mrs.Sheppard a Fazulinu ;-)).
Během večera jsem pak ještě všelijak pobíhala, fotila jsem lidi od nás z fóra, kteří si chodili pro ceny a tak vůbec. Dokonce se vpředu někdo pokoušel o mexickou vlnu. Ale to není poprvé, co se někdo snažil SGA-P vykrádat.
Rozhodně mě těšilo, že se na prvních místech v různých soutěžích objevovala jména, jež znám z SGA-P fóra, i když se přímo k nám do tělocvičny nehlásili. Párkrát mě i překvapilo, že jsem potkala lidi s našimi webovými tričky a vůbec jsem je neznala. A co bylo horší, oni neznali MNĚ! (vtípek, no) Ale bylo to hezké a rozhodně příjemné překvapení. Je vidět, že nemusíme být nutně oficiální fanklub, abychom měli hodně členů. Stačí dobře odváděná práce a velké fórum, kde se lidi tolerují a vzájemně se poslouchají.
Závěr Gateconu se křížil s oficiálním zakončením celého FF. Tam jsem chtěla být už kvůli ohlášenému koncertu filmových a seriálových melodií, i když spíš než koncert to byly takové vsuvky mezi programy. Šly jsme tam se Saavik, která se mě ještě zeptala, proč jsme si opět nekoupily lístky do tomboly (internal joke mezi námi – prosím, ignorujte ;-)). Bohužel, filmové melodie tam byly už jenom dvě a vlastně jsem skoro celý závěr prošvihla. Také mě dost zarazilo, že na první pohled bylo na závěru Gateconu víc lidí. Na druhý mi došlo, že kino je přece jen větší a lidé se v něm snáze ztratí.
A to byl konec programu. S Tar-arou, Antaris, Pomerančem a Nappym jsme šli do Velkého sálu.. Antaris brzy odešla s plným nosem, a červenýma očima od alergie a už se nevrátila. Po chvíli ji nahradil LukArcher, jehož jsem během FF viděla snad jednou. Velmi pěkně jsme si povídali, někteří z vrátkařů to vedle nás pěkně rozjížděli a vůbec, byl to pěkný večer. Paradoxně jsem tedy poslední noc na conu byla vzhůru nejdéle a do tělocvičny mi návrat už osvětloval úsvit.
Spát se mi moc nechtělo, ale přesto jsem spát šla, ne že bych byla ospalá, ale že se to spíš čekalo.
Po třech hodinách spánku, kdy mě v sedm ráno něco vzbudilo, jsem si začala balit. Ghet, jenž přijel autem, mi slíbil, že mě, spolu se Saavik a Antaris odveze do Prahy. Tak nějak nám vůbec nevadilo, že pojedeme brzy, protože v programu už v neděli stejně moc věcí nebylo, i když třeba Filmové novinky nebo film Dark Crystal stáli rozhodně za uvážení.
Rozloučila jsem se téměř se všemi, nejvíc s Tar-arou, Tillionem a Sopdet, kteří mi budou chybět až do dalšího srazu v Praze. S Tar-arou jsme se my tři holky objaly a přiznávám, neměla jsem daleko k slzám.
Ghet se ukázal jako pravý gentleman, což bylo příjemné překvapení, po zkušenostech s některými jedinci od nás z fóra. Neustále nabízel, že cokoliv budeme potřebovat, není problém, a cestou nám zastavil i když jsme ho o to ani přímo nepožádaly, a prostě, byl moc super.
Dovezl nás až na Florenc, kde nastala chvíle loučení i nás tří. Se Saavik se nám nechtělo se loučit a když při objetí Antaris prohodila, že „teď si zrovna foťák schovala do tašky“, přesně popsala situaci. Při tomhle loučení jsem už opravdu slzičku zamáčkla.
A to byl konec. Po obědě s Antaris v McDonald’s jsem si, mezi lidmi, mávajícími místenkami na můj bus do Loun, našla místo až úplně vzadu, kde mi na rameni usínal pán s velkým batohem. Ale nevadilo mi to. Vůbec ne. Patří to k tomu. Nepohodlné cestování mi nikdy nevadilo a pokud sedím, byť i na podlaze, bohatě mi to stačí.
Po tomto Festivalu fantazie mám trochu smíšené pocity. Některé lidi jsem poznala mnohem lépe a začala jsem si jich víc vážit. U jiných, jež jsem také poznala, na mě mělo bližší seznámení opačný efekt. Na cony jezdím dlouho, ale letos to bylo poprvé, kdy mě spousta lidí znala (a já je ne, což vyvolalo většinou jenom můj tupý výraz a nechápavý pozdrav) a to bylo na jednu stranu moc fajn, na druhou stranu jsem se potýkala i s nepříjemnými aspekty „slávy“. Zjistila jsem, že někteří takzvaní fanoušci SGA-P nesnáší už z principu proto, že se kolem něj vytvořilo plno lidí.
Pro všechny tyhle lidi mám jednu zprávu – fórum a web jsou dvě různé věci a měli byste si to uvědomit a neurážet tvrdou práci několika lidí, kteří web ve svém volném čase (kterého ubývá), drží při životě a dělají to jen a jen pro fanoušky a pro sebe, protože nás to baví.
I přes lehce hořkou příchuť, kdy jsem poznala jak nevděk, tak neuvěřitelně vřelé reakce a slova od cizích lidí, bych chtěla, aby FF neskončil. Bylo tam dost lidí, kteří mi budou chybět a které bohužel nemůžu vídat tak často, jak bych chtěla.
Takže se všemi těmito lidmi, které mám ráda a vážím si jich, se, snad, uvidím na Festivalu fantazie speciál!
P.S. Zvláštní poděkování několika lidem:
Především Tar-aře, která je vždycky přesně tam, kde ji člověk potřebuje a pomůže, když vidí, že je to nutné. Tillionovi, za jeho humor, nadhled a uklidňující přítomnost. Totéž platí pro Sopdet, s níž se vždycky velmi příjemně povídá a spolu s Tillionem tvoří zeď jistoty, o níž se můžu opřít. Díky Antaris, za její neuvěřitelně trefná přirovnání a vtipy a za to, že jsem se díky ní několikrát odrovnala. A na posledním, čestném místě děkuji Saavik a to prostě za to, že je.
A pak zbytku SGA-P (Hemi, McBeck, Verones, monopost, Nappy a Ghet), i pár lidičkám okolo, kteří dokážou vhodnou poznámkou člověku zvednout náladu. Těm všem moc díky!