Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z FedConu

    FedCon XVIII.
    (aneb jak je těžké býti fanouškem)

    FedCon je největší con v Evropě, to je známá věc. A teď nemluvím o délce, ale o počtu fanoušků a hlavně herců. Jako každý komerční con, je i FedCon postaven na hercích ze sci-fi seriálů. Původně začínal jako čistě Star Trek con, ale po letech na něj začalo jezdit více a více herců z jiných seriálů, i když Star Trek stále převládá. Jet na FedCon je snem většiny (českých) fanoušků, ale málokdo si ho buď může dovolit, anebo prostě není dost lidí nebo zvítězí lenost, důvodů je mnoho. Nás jelo pět. Ashrak, Saphira, Tar-ara, Nappy a moje otravná maličkost. Původně měla jet ještě Blanca, ale ta z nedostatku financí nakonec odřekla. Vlastně to bylo dobře pro mě, protože jelikož jsme objednali dva dvou-lůžkové pokoje, tak já měla celý pokoj jen pro sebe;-)
    Ještě než se začnu rozepisovat o každém detailu, třeba o tom, jaké pěkné podlahy na FedConu měli, bych měla upozornit, že tenhle report bude extrémně dlouhý. Taky bude obsahovat hodně poznámek v závorce, protože mi mozek pracuje rychleji než prsty a dávat myšlenky do závorek je rychlejší, než potom skládat zase dohromady a zkoušet z nich udělat srozumitelný text. Hlavně tedy, ač mám za sebou už několik takových conů, je FedCon něco, na co se nelze připravit a smysly, sebelépe vycvičené, stejně nestíhají.
    Vy, kdo čtete moje reportáže z conů víte, že píšu dlouze. Ale jelikož tohle je TEN FedCon, tak to bude ještě delší. Jen budu výjimečně psát trochu netradičně a rozdělím si to hezky na dny, protože to jinak udělat nejde.
    Takže, po krátkém předúvodu (nové slovo?) k samotnému úvodu.
    FedCon se koná v Bonnu, v hotelu Maritim. Ten letošní, osmnáctý, byl 1. – 3. května. Ani nevím, kdy jsem dostala ten bláznivý nápad tam jet, ale vzniklo to někdy v zimě, tuším, či už na podzim…zkrátka, z původního povídání se to změnilo v čin v únoru, kdy jsem si objednala vstupenku. Hlavně mě přesvědčila přítomnost několika herců, které jsem toužila potkat, ale z nichž bohužel dva nakonec nedorazili. Ne, že by to ve finále nějak vadilo. Hlavním letošním lákadlem bylo velké množství herců z Battlestar Galactica, především Edward James Olmos, jehož autogram stál čtyřicet euro, a který na cony moc nejezdí. Další pak Michael Hogan, James Callis, Richard Hatch a Mark Sheppard. Sama na BSG koukám a mám ji ráda, ale mou motivací byla Nichelle Nichols a Connor Trinneer. Ze Star Trek herců tam pak byli ještě Nana Visitor, Dominic Keating (který dostál své pověsti potížisty), John Billingsley, Jeffrey Combs, Marc Alaimo, Max Grodénchik a jediný a jedinečný Robert Picardo. Samozřejmě skvělý Christopher Judge, a pak Summer Glau, a ještě dva herci ze seriálu Eureka, Colin Ferguson a Jordan Hinson, kteří byli taky super. Někde se tam taky pohyboval překvapivě často střízlivý Jonathan Woodward. A věřte tomu nebo ne, ale podpisy mám nakonec skoro ode všech. A ano, stálo mě to majlant.
    Co mě potěšilo a hlavně nakonec rozhodlo o tom, že jsem na FedCon jela, bylo to, že se rozhodli jet i Ashrak se Saphirou a následně i Tar-ara s Nappym. Bylo to, třeba oproti Pegasus conu, pro mě zvláštní v tom, že jsem vlastně jen objednala vstupenku (a vstupenky pro Nappyho s Tar-arou) a ostatní nechala na Ashrakovi. Obvykle jsem zvyklá zařizovat plno věci sama, nebo mít informace o tom, jak zařizování probíhá. Ale v Ashraka mám z mnoha důvodů plnou důvěru a právě on (bless him) zařídil hotel, který nebyl drahý, ale naprosto perfektní (hotel Ibis). Tar-ara se rozhodla pozdě, a tak se s Nappym museli ubytovat jinde, dost daleko od centra dění. Navíc jsme jeli autem (asi sedm hodin) a to zase řídil Ashrak a zpátky jsem se svezla s Nappym. Takže jsem se vlastně jen vozila 😉

    Pátek
    Dopoledne jsme vyrazili dřív, abychom našli v pohodě metro a dorazili na FedCon s přehledem a časovou rezervou. To se povedlo, když jsme byli mezi prvními, kdo se registroval. A ještě jsme měli to štěstí vidět vystupovat z auta Christophera Judge před hotelem, kde roztříštil mé iluze tím, že si okamžitě zapálil cigaretu.
    Hotel jsme poznali z fotek, ale hlavně byl před vchodem obrovský transparent s plakátem ke Star Trek filmu, a na stožárech vlály vlajky s logem FedConu. U vchodu se pak už pohybovalo všechno, od Stormtrooperů po Andoriany, takže to jsme vážně nemohli minout.
    Uvnitř nás uvítala vůně jídla, protože lidé musí něco jíst. A tak v lobby byla improvizovaná kuchyně, s několika stolky, na kterých se vařily a hned podávaly těstoviny, pizza, sendviče, párky a gyros. V rozumné ceně do čtyř euro tak člověk dostal dobré jídlo, kterého bylo navíc i dost na to, aby zaplnilo žaludek. Ne jako jinde, kde dáte obrovské peníze a za deset minut máte zase hlad (McDonald´s, yada, yada, dum…). Hodně to pomáhalo, že jsem se mohla jít takhle najíst, protože moje zásoby obsahovaly hlavně hodně sušenek, které pouze dodávaly cukr, ale žádnou energii.
    U registrace, která byla o kousek dál, jsme dostali pěknou tašku s logem FedConu, parádní, barevnou brožurku (očividně drahou, není divu, že tam lidi tak ždímou z peněz). A protože jsme tam byli už před polednem, nestáli jsme frontu, a měli tak možnost se pořádně porozhlédnout (na rozdíl od Nappyho s Tar-arou, kteří dorazili o dvě hodiny později a poctivě si vystáli frontu).
    Aby nás pustili dovnitř, připnuli nám na ruku náramek, který opravdu nešel sundat (teď mě svědí na ruce, protože tuhle věc píšu na notebooku v sobotu večer), a dostali jsme kartičku s číslem vstupenky (moje byla 1325, ehm) a také označením řady v sále. Tady byli dost přísní, protože hlavní sál byl obrovský, s balkónem, na kterém skončila Tar-ara s Nappym, a hodně se dodržovalo, kdo kde sedí. Lidé z balkónu se dolů dostat nemohli, ani kdyby chtěli, protože staff je dovnitř nepustil a na schodech hlídali taky. Lidé s růžovými tričky s nápisem „staff“ byli víceméně všude, ale nikdy ne tam, kde by je člověk potřeboval. Když to přeženu, tak hlavně dohlíželi, aby nikdo během diskusních panelů nenatáčel, procházeli uličkami a hlídali, zda máte vstupenku. Což je na jednu stranu dobře, na druhou stranu by měli být spíš i k dispozici návštěvníkům, ale k tomu později.
    První, co člověka po vstupu napadne, je jednoduché a primitivní „OMFG“. Nedá se to dost dobře popsat, ale pokusím se. Pokud jste někdy byli na zahraničním conu či nějakém veletrhu, tak si ty dvě věci spojte, přidejte si sci-fi atributy a máte to. Jakmile jsem prošla hlavním vchodem, tak jsem nevěděla kam s očima. A smysly to nepobíraly. Naštěstí jsem prošla jinými komerčními cony, takže mě to až tak nezasáhlo, ale i tak to bylo hodně silné.
    Nejdřív jsme se Saphirou a Ashrakem zamířili ke stánku, kde prodávali vouchery na autogramy a fotky k podpisu (fotky nebyly v ceně, jak píšou na svých stránkách, takže jsem jen za pátek utratila asi stovku euro za autogramy a fotky). Pak jsme se šli kouknout, kde co je a že se bylo na co dívat. Pokud třeba na Festivalu fantazie potkáte lidi v kostýmech, tak i když jsou ty kostýmy skvělé, tak oproti FedConu je to nic. Viděla jsem Daleka v nadživotní velikosti, který jezdil a řídil ho člověk sedící uvnitř, tedy žádné dálkové ovládání. Jezdil tam R2-D2 v životní velikosti, děti s dudlíkem v puse v uniformách Flotily, Klingonský bar plný Klingonů, Star Wars kostýmy na tisíc způsobů, byl tam doktor Horrible, a všemu tomu chaosu dělaly kulisu trailery, běžící na několika obrazovkách (na Star Trek film, Wolverina, Transformers 2, různé seriály na DVD), a také hudba ze Star Wars, vycházející z malého placu, kde se lidi mohli třeba se Stormtroopery fotit.
    A místnosti se suvenýry? Další „OMFG“ (tentokrát vyřčené nahlas). Dvě místnosti, stůl vedle stolu, s akčními figurkami, tričky, hrnečky, odznáčky, přívěšky, knihami, DVD, uniformami, velkou maketou vetřelce či fotonového torpéda, podepsané fotky (fotka CELÉHO Babylon 5 osazenstva, podepsaná VŠEMI herci, za 350 Euro! – měla jsem infarkt z fotky a ceny zároveň)….pardon, nechala jsem se unést. Ani si neumím představit, jak to musí vypadat na Comic Conu v San Diegu, a nemám odvahu to v nějaké vzdálené budoucnosti zkoušet, protože by mě to pravděpodobně zabilo. Místnosti se suvenýry jsem viděla už předtím, ale nikdy ne tak obrovské s takovým množstvím zboží.
    Zahájení probíhalo až pozdě odpoledne, ale diskusní panely začínaly už ve dvě. První byl na řadě Richard Hatch. To byl hodně pohodový a milý člověk, a první panel takhle brzo dostal asi proto, že uměl bavit ještě nerozehřáté diváky a měl připravena i nějaká videa a zkrátka dokázal výborně mluvit. Třeba o tom, jak dali úmyslně dohromady dva lidi, kteří hráli postavu Apolla, a pak jen dodal: „Viděli jste Jamieho Bambera bez trička?“ (nadšené výkřiky z davu) – „A on už má přitom dvě děti a já netuším, jak to dělá. Řekl jsem jim, že s ním budu v jedné scéně jen pod podmínkou, že bude oblečený.“
    Právě někde během jeho panelu přišli Tar-ara s Nappym, a tak už si mohli spolu s námi (sedící ale někde jinde než my), užít supervtipného Maxe Grodénchika (já opravdu nebudu u každého herce vyjmenovávat, v čem a koho hrál = internet je váš kamarád, tak se ho zeptejte). Ten překvapil naprosto vynikající němčinou, v které i zpíval a v podstatě si vystačil i bez otázek sám se sebou. Vím, že se ho někdo ptal, jak to, že jeho postava dostala za ženu někoho jako je Leeta. Prý to bylo proto, že doktor Bashir, který s ní chodil, byl oblíbený mezi fanynkami, tak ho museli nechat svobodného, a proto on dostal Leetu a Bashir zůstal sám. Celkem zajímavé řešení. Podle mě to mělo následně i dopad na obě jejich postavy, protože Rom díky tomu získával stále větší sebedůvěru a k Bashirovi se potom už ani nějaká žena moc nehodila, jak se z něj stával spíš válečný veterán než doktor s chlapeckým úsměvem. Tedy pokud můžu nabídnout svou skromnou analýzu obou postav 😉
    Po něm přišel Richard Arnold, což je takový „expert“ na Star Trek, a zná se s každým a na všem dělal. Hlavně je to tedy spojka Paramountu a pomáhá dostat herce na FedCon (spolu s Lolitou Fatjo). Mluvil i třeba o tom, jak si možná povede nový film v konkurenci Wolverina, který právě tenhle víkend startoval (a já na něj nemohla o otevírací víkend jít). Po něm pak byly panely s Marcem Alaimem a Jeffrey Combsem. Marc Alaimo mluvil zajímavě, ale ač je to kruté, tak byl hlavně jeden z mnoha a v tu chvíli byl někde na dně mých zájmů a my se ještě museli rozkoukávat. To odpoledne před otevíracím ceremoniálem jsme zjistili, kde se koná malá autogramiáda. Na FedConu jsou totiž dvě. Velké byly v jednom bloku v sobotu a v neděli, a jediné, co mi unikalo, byl systém, jakým herce rozdělovali. Menši autogramiáda, probíhající celý víkend, byla o patro výš a šlo v podstatě o herce sedící vedle sebe u stolů a lidi tak mohli s herci i mluvit, protože tam hodně z nich sedělo celý den a měli spoustu času. U stolků tam seděli John Billingsley, Robert Picardo, Richard Hatch, Mark Sheppard, Max Grodénchik a ještě další a k našemu překvapení tam byli už od dvou odpoledne a my je objevili ve chvíli, kdy se tam dychtivým nedočkavcům podepisovali už tři hodiny. A bylo to skvělé. Zažila jsem tam totiž první a asi největší příjemné překvapení conu. John Billingsley sebou přivezl svou manželku, kterou je herečka Bonita Friedericy. Dvě překvapení – netušila jsem, že ti dva jsou manželé. A Bonita hraje naprosto dokonale postavu generála Backman(ové) v seriálu Chuck. Ve skutečnosti byla naprosto jiná (i vzhledově), podepsala se, schválila nám, že Chucka stahujeme, když nemáme jinou možnost a ještě se s námi vyfotila. Woohoo. A hodně ji bavilo si o Chuckovi povídat, prohodili jsme pár slov o akci „Save Chuck“ a sama mi prozradila, že herci se všechno dovídají poslední, ale že stejně jako my doufá ve třetí sérii.
    Podpis Roberta Picarda a fotku s ním mám ještě z doby, kdy byl v Čechách, přesto jsem si od něj nechala alespoň podepsat fotku z Atlantis. Kdo mě ovšem úplně odrovnal, byl Mark Sheppard.
    Naprosto nenuceně konverzoval s každým, a věděl snad úplně všechno o všem. Nemluvě o tom, že taky nejspíš ve všem hrál, protože před ním ležely fotky z různých seriálů (při velké autogramiádě fotky v ceně autogramu nebyly, tady ano. Jak říkám, systém jsem nepochopila). Bavila jsem se s ním o seriálu Leverage, kde hrál výbornou postavu a potěšil mě, když řekl, že se objeví ve druhé sérii a to dokonce v pěti epizodách. Ale to nebyl ten důvod, proč jsme z něj (já s Ashrakem) byli mimo. Strávili jsme tam tak pět minut a od seriálů jsme se dostali k tomu, že jsme z Čech. Mark byl nadšený, protože nejen, že věděl, kde Česká republika leží (kdysi tu i byl), ale líbilo se mu i to, jak je teď svět kompletně jiný, protože naše země před dvaceti lety ještě neexistovala. A pak přišlo něco, z čeho jsem byla rudá až za ušima. Řekl: „Myslel jsem, že jen v Irsku mají hrozné politiky, ale vaši mě překvapili. Skoro jako někde v Bolívii nebo Africe.“ Odpověděla jsem mu, že jsme si udělali ostudu před celou Evropou (ano, mluvili jsme o tom slavném vyslovení nedůvěry vládě v době evropského předsednictví), ale že po sobě ještě nestřílíme. Načež reagoval slovy: „You can try.“ Taky si tak říkám, že by bylo nejlepší to tam vystřílet….Každopádně, Mark mě tím překvapil, protože přestože to řekl s nadsázkou, bylo zároveň fajn, že to zkrátka *věděl*. Jestli jsem tedy ten pocit a tu situaci popsala srozumitelně. Nejsem si jistá, jestli je dobře, že věděl zrovna tohle, ale bylo zajímavé slyšet reakci někoho totálně cizího. Mark byl skvělý i po celý zbytek conu a člověk ho nemusel znát tak dobře, aby mu nedošlo, že si cestování a potkávání lidí velmi užívá a jako jeden z mála ví, na kterém kontinentě se zrovna nachází. Vyfotili jsme se i s ním, čímž jsme ušetřili asi dvacet euro za oficiální fotky.
    Pak jsem si koupila tričko FedConu, a nakonec k němu celý balíček, protože s hrnečkem, odznáčkem a lanyardem to bylo celé za dvacet dva euro. U jednoho ze stánků jsme (úplně náhodou pod stolem na podlaze), viděli krabice se sonickými šroubováky, takže jsme koupili dvě krabice (bylo to i se sonickým perem), a třetí jsme tam nechali pro nějakého dalšího šťastlivce. Ashrak ještě narychlo volal Zoidymu, jestli šroubovák chce, protože kdyby mu psal sms, tak by tam ty šroubováky už taky nemusely být.

    V sedm večer byla Opening Ceremony, na kterou moderátor (Marc B. Lee, který uvádí každý FedCon) doporučoval přijít o něco dřív, protože se prý na začátku zamknou dveře. Přímo tam jsme pak zjistili proč. Nadšeně ohlásili, že prý Paramount dovolil promítat celých 28 minut nového Star Trek filmu. Bezpečnostní opatření tudíž byla velmi přísná. Museli jsme vypnout mobily, dveře byly zamčené, a kdo odešel, už se nesměl vrátit. Nám to přišlo trochu legrační, že s tím tolik nadělají, když těsně před naším odjezdem, ve středu večer, byla v Praze předpremiéra. Já na ní sice nebyla, ale stejně jsem měla nutkání tam provokativně vykřikovat „I have seen it!“
    A pak zahájili samotnou Opening Ceremony. Ta obvykle sestává z představení hostů, ale tohle je FedCon, takže to muselo obsahovat i hodně křoví okolo. Zahájili parádní laserovou show, při níž na plátně vytvářely obrazy spojené s přítomností různých světů na conu. Čili tam byly obě Stargate, Star Trek, Eureka a taky Bybylon 5, který měl být zastoupen Jerry Doylem, ale ten tam bohužel nakonec z osobních důvodů nepřijel. Ale i tak byla ta laserová show super, akorát jsem si chtěla kousek natočit, ale nevyšlo to. Staff tam hlídal velmi pečlivě, a tak mě za chvíli nějaká slečna napomínala, a chtěla, abych to smazala. Ještěže německy celkem rozumím, protože tím, že jsem na ni mluvila anglicky, jsem ji vůbec nerozhodila, a ona si dál mlela svou německy. Tedy, všichni ze staffu tam anglicky uměli, protože podle moderátora byli na FedConu fanoušci z 27 zemí. Ty následně četl z papírku, a poprosil, jestli by se lidé neozvali, až přečte jejich zemi. Bylo tam hodně Holanďanů (však je to hned vedle), Francouzů, Španělů, ale třeba z „východní“ Evropy tam mělo zastoupení Polsko a Rusko. Nejvtipnější bylo, když se právě nikdo z Polska ani Ruska neozval (ti jen nedorazili na ceremoniál, protože tam byli slyšet později). My se zase preventivně ozvali nadvakrát, protože Tar-ara s Nappym seděli nahoře a reagovali o pár vteřin později, než my. Z Finska tam zakřičel jeden člověk atd. Ale dvacet sedm zemí (když se ještě v závěru zvedl počet na třicet jedna, protože seznam byl vytvořen na základě předregistrace), tak to už je neuvěřitelné množství a je to opravdu mezinárodní záležitost. Jen pro představu, Američanů tam taky bylo plno a dokonce přijeli i Japonci či Australani. Těžko říct, co je motivovalo. Jestli třeba přítomnost určitých herců (Olmos, Nichols) nebo to jsou takoví blázni, co jezdí všude, ale jsem si jistá, že jsem v různých frontách nejméně na pět národností narazila.
    Po tomto úvodu nastoupili herci a každý z nich měl uvítání odpovídající, řekněme, popularitě a důležitosti. A samozřejmě byli představováni v blocích, tedy podle seriálů, v nichž hráli, s tím, že i Star Trek byl uveden podle jednotlivých sérií.
    Oba herci z Eureky byli bouřlivě uvítáni, ještě bouřlivěji Christopher Judge či Robert Picardo. Největší ovace sklidili herci z Battlestar Galactica, hlavně Olmos s Hoganem.
    Chyběli tam jen Summer Glau a Connor Trinneer, protože Summer prý byla nachlazená a po příjezdu si šla lehnout a Connor přijel až v sobotu ráno.
    Max Grodénchik se uvedl bezchybnou němčinou, stejně jako Robert Picardo, který se sympatickým přízvukem četl, jak svou přítomností zničil Stargate: Atlantis, a že by šel hrát i do Battlestar, ale pro tu je už bohužel pozdě. Prý by se mu líbilo být posledním Cylonem. Jak jsme byli v Německu o den dřív, tak jsem se naštěstí už v němčině zase trochu chytala, a aspoň jsem rozuměla, když už ne mluvila (ačkoliv jsem se o to snažila). Na rozdíl od půlky lidí v sále, z nichž určitě takoví Američané či Japonci nepobrali ani slovo.
    Herci stojící za nimi se zmohli na obdivné a pobavené výrazy, a takový Marc Alaimo řekl na Grodénchikovu němčinu jen: „What he said.“
    Michael Hogan přišel, hodil se do módu Saula Tighe a několikrát zařval: „So say we all.“ Řeknu vám, není nic úžasnějšího, než slyšet celý sál, čítající skoro dva tisíce lidí, řvát „So say we all“ v odpověď. Edward James Olmos byl uveden jako „admirál“, měl asi minutový potlesk a pozdravil a uvedl se ve španělštině.
    Největší potlesk a „standing ovation“ měla Nichelle Nichols, která se představila řečí o tom, jak ji Martin Luther King (poté, co padlo jeho jméno, lidé v sále zašuměli překvapením) přemluvil, aby se nevzdávala role Uhury a kolik pro ni znamená, že lidi jako my jsou schopní a ochotní dívat se do budoucnosti a jak jsou fanoušci science-fiction výjimeční. Rozhodně je to energická dáma, a upřímně, byla jsem dost dojatá, protože zkrátka mluvila moc pěkně a atmosféra v sále byla úžasná.
    Dost nepatřičně to tam narušovalo kníkání dvou dětí, které tam sebou potom celý víkend tahala nějaká Němka, a kterou vůbec nezajímalo, že je hodně, hodně neslušné, když tam při proslovu Nichelle Nichols nechá řvát dítě. Upřímně nechápu, co z toho conu měli, když si tam ty děti skoro hrály jako ve školce, brečely a znepříjemňovaly program ostatním. Nejvíc mě iritovalo, že jí to bylo očividně úplně jedno, celou dobu se tvářila dost otráveně a nějak jsem vlastně nepochopila, co tam sakra dělá a proč by nemohla dát děti někomu na víkend na hlídání, protože zase tak malé nebyly.
    Ale kromě tohohle vyrušování byla Opening Ceremony výborná a vidět na jevišti stát skoro dvacet herců, z nichž někteří nejsou rozhodně jen „tamti z jednoho seriálu“, to už se člověku i ten dech zatají.
    Hned potom měl diskusní panel Edward James Olmos. Z toho si bohužel moc nepamatuju, protože to už bylo dost pozdě, ale odpovídal na otázky třeba i ohledně filmu Blade Runner, kde se to tématem blížilo Galactice. On vůbec dokázal přejít od jednoho tématu k druhému, odpovídal dlouze, ale zajímavě. Asi jako Nichelle Nichols. To je asi nějaká výsada těchto starších herců, že už dokážou dát dohromady složitější myšlenky, aniž by museli nutně bavit.
    Chválil své herecké kolegyně, Katee Sackhoff a Kandyse McClure, protože se tam někdo ptal na Adamův vztah k oběma jejich postavám. Olmos mluvil hodně obdivně i o ostatních hercích a z legrace naznačil, abychom Michaelu Hoganovi neříkali, že byl skvělý Cylon, protože prý nesnášel být Cylonem.
    Na Nichelle Nichols, jakkoliv bych ji ráda slyšela a viděla, jsme už nezůstali. Přemohl nás hlad a únava. Tar-ara chtěla potom zůstat ještě na Johna Billingsleyho, a tak jsme šli jen ve čtyřech a Nappy se pro ni pak ještě večer vrátil.
    Večer předtím jsme objevili takovou pěknou, zapadlou pizzerii, a tam jsme pak kromě soboty chodili každý večer. Paní servírka (a nejspíš i majitelka) si nás pamatovala, a i když jsme se tam objevili asi půl hodiny před zavíračkou, tak nás vřele uvítala a v jedenáct jsme ještě jedli. Být to u nás, tak na vás už hodinu před koncem koukají divně. Ono totiž pokaždé, když jsme tam byli, tam nikdo kromě nás neseděl, tak kdoví, jaké kšefty tam měli.
    Večer jsem pak na hotelu napsala první odstavec reportu a padla nehrdinně do měkké postele.

    Sobota
    Na sobotu ráno jsme se už domluvili, že pro nás přijede Nappy autem, protože jím beztak museli kvůli vzdálenosti jejich hotelu jezdit. Nappy přijíždí stylem „akademické čtvrthodinky“, takže nebylo úplně jasné, v kolik se do Maritimu dostaneme.
    První panel měl od půl desáté Robert Picardo, který je vtipný takovým tím zajímavým způsobem, že řekne vtipnou větu s kamennou tváří, všichni lehnou smíchy, ale on se dál tváří vážně. Navíc je u něj patrná zkušenost s divadelní prací, kdy si publikum získá už jen svou přítomností na pódiu. Aspoň já jsem to tak vnímala. Na otázku jaký je rozdíl mezi Star Trekem a Stargate odpověděl, že prý při Stargate měli větší volnost a mohli i třeba těsně před natočením své scény navrhnout změny. U Star Treku musel změny hlásit předem, a všechno prý bylo víc svázané tím, že to přece jen byl Star Trek, a tudíž velký stroj, který se nemůže moc zadrhávat na maličkostech. Popisoval i to, jak na něj zapůsobil natáčecí plac Atlantis, hlavně místnost s bránou. A taky, že film by se snad měl začít natáčet na podzim a on se nemůže dočkat, až se znovu vrátí do role Woolseyho. O něm taky mluvil a chválil scénáristy, jak se jim povedlo udělat z Woolseyho úředníka Woolseyho velitele, a prý se mu hodně líbily některé vtipné scény, které pro něj byly i velmi symbolické a k té postavě se hodily. O scénáristech Stargate si může kdokoliv (třeba já), myslet cokoliv, ale v tomhle měl pravdu a hlavně bylo očividné, že tu postavu má opravdu rád.
    Saphira se s ním pak šla vyfotit a naše skupinka se vůbec nějak potrhala, aby se dala dohromady až odpoledne. Šla jsem si stoupnout na focení s Chrisem Judgem. A samozřejmě, fronty na cokoliv vystihuje jedno slovo – FedCon. Přede mnou a za mnou byly stovky lidí, a kolem občas prošel někdo v červené bundě s nápisem „první pomoc“, protože se tam pochopitelně po nějaké době nedalo moc dýchat (i když klimatizace fungovala) a sem tam hrozila dehydratace a podobné příjemné stavy. Na Chrise naštěstí fronta ubíhala celkem rychle, akorát jsem z toho moc neměla. Navíc z Chrise bylo trošku cítit pivo a fotograf řvoucí „schnell“ zážitku taky moc nepomohl. Ale Chris mi podal ruku, a pozdravil, což je samozřejmě pěkné a mně si získal už den předtím, kdy si sympaticky podal ruku/objal se s řidičem, který ho přivezl do hotelu. Hned po odchodu jsem si šla stoupnout do další fronty, na Nichelle Nichols. Tam se mi povedlo stoupnout si na začátek (na koho se čeká, se poznalo podle toho, že tam poslední v řadě mával ručně psanou cedulkou se jménem herce). Netušila jsem, že zrovna tohle bude pro mě dost nepříjemný zážitek, a zkazí mi to odpoledne. Nichelle totiž dorazila o půl hodiny později (OK, je to stará dáma, ale někdo to aspoň mohl říct), navíc jsem tam hodinu a půl stála úplně sama. Když šli kolem Ashrak se Saphirou, tak jsem je prakticky donutila tam se mnou chvíli zůstat, jinak bych se zbláznila. Za mnou a přede mnou totiž byly dvě skupinky hlučných a hlučnějších. Přede mnou stáli tři Němci, jejichž počet ovšem exponenciálně rostl, a nakonec jich bylo tak deset a kteří se oháněli obrovskými batohy bez ohledu na lidi stojící za nimi. A Francouzi za mnou se rozmnožovali celkem spontánně, s velkým řevem, když na sebe ze vzdálenosti padesáti centimetrů řvali, jako kdyby stáli někde na hlučné ulici. Navíc jsem kvůli tomu propásla i diskusní panel s Nanou Visitor. Takže ani z focení s Nichelle jsem moc neměla, ačkoliv dáma to byla hodně milá. Ještě než jsem se jí stačila zeptat, jestli ji můžu vzít kolem pasu, dala mi ruku kolem ramen a přitáhla si mě k sobě. Neměla jsem čas se upravit nebo se i připravit. Takže nakonec mám na fotce s ní na hlavě jakousi palmu, a obličej nateklý jako kdybych běžela maraton. Navíc jsem se samozřejmě těsně před FedConem nepěkně osypala, a ještě si vzala bílé tričko. U obou, Chrise a Nichelle tak vznikla pěkná symetrie – já bílá jak smrt, a oni oba černoši, takže nemusím říkat, že z obou těch fotek moc nadšená nejsem. Ale nejde o to, jak tam vypadám, jde o to, s kým tam jsem, že?
    Sotva jsem se stihla najíst a už jsem se připojila k Ashrakovi a Saphiře ve frontě na autogramiádu. Tady jsme nakonec byli rozladění všichni, protože když na nás přišla řada, bylo nám řečeno, že berou jen denní vstupenky a lidi s čísly 1-600. Nic takového nám nikdo neřekl, a ceduli s informacemi tam dali až později.
    Když jsme řadu zklamaně opustili, čirou náhodou jsem si všimla, že autogramiáda s Nichelle Nichols je o patro výš. Z nějakého důvodu byla úplně mimo hlavní autogramiádu, a měla vyhrazený prostor, ohrazený červenobílou páskou. Nemusím říkat, že potom, co jsem tam čekala asi půl hodiny a pohnula se o sotva dva metry, mi taky nebylo moc příjemně. Tady se dostávám k těm pěkným podlahám, zmíněným na začátku. Měli tam moc pěkné podlahy. Maritim je pětihvězdičkový hotel, a tak tam měli čistou, lesklou dlažbu – která po dvou a půl hodinách v různých frontách vypadala příliš lákavě na to, než aby si na ni člověk nesedl. Dýchat se tam nedalo, zase jsem tam stála sama a třešničku tomu nasadili ti samí Francouzi, co stáli za mnou i při focení. Vrcholem pak bylo, když přišel člověk, který začal německy blekotat něco o tom, že autogramiáda končí a bude pokračovat až druhý den – navíc ve stejnou dobu jako velká autogramiáda, v deset dopoledne. Půlka lidí ve frontě samozřejmě netušila, co říká, protože nerozuměli německy, ale většina nejspíš něco vyrozuměla (nebo jim to vysvětlil člověk vedle), protože se těch asi padesát lidí sebralo a odešlo. Chvíli jsem ještě váhala, jestli zůstat, protože to vypadalo, že Nichelle se chce podepsat aspoň těm zbývajícím lidem, ale nějak se to tam zaseklo a tak jsem taky odešla. Druhý den jsem toho chvilku zalitovala, protože bych si možná byla ušetřila další čekání a nervy, ale nakonec to dopadlo dobře (druhý den), takže vlastně ničeho nelituji.
    Tou dobou už mi ale nohy značně vypovídaly službu, usídlili se v nich mravenci, potřebovala jsem zase něco do žaludku a hlavně svou dávku kafe. Chvíli jsem ale stejně šla uklidnit nejhorší mravenčení v nohou usazením a natažením se do sálu, kde byl tou dobou Richard Hatch. Po chvilce dorazili Saphira s Ashrakem, a když Hatch skončil, vydali jsme se k baru. Chtěla jsem palačinku a kafe. Palačinky to byly velké, pravé, a skvělé. Ale bohužel jsem si to moc nevychutnala, protože mě tam už totálně dorazila ženská na vozíčku, která mi přejela nohu a následně mě seřvala, že prý někam zacouvat musí. Naštěstí (bohužel?)už byly moje nohy tak zdřevěnělé, že jsem to stejně necítila. Asi na půl minuty jsem měla dojem, že při mé smůle se stane ještě něco, co totálně dodělá velmi úspěšné odpoledne.
    Od půl páté byl na programu James Callis, ale toho jsem neviděla celého, protože mě čekala další fronta, tentokrát na Connora Trinneera. Ten přiletěl až v sobotu dopoledne, takže byl chudák ještě celý mimo z časového posunu. Tam jsem si naštěstí stoupla včas, takže to netrvalo ani moc dlouho. Zažila jsem tam situaci, kdy stály tři nezávislé fronty vedle sebe. Napravo na Summer Glau, já v prostřední na Connora, a vlevo se tvořila fronta na Olmose s Hoganem. O těch jsem taky uvažovala, ale jelikož bych už stání v další řadě nepřežila, tak jsem to nakonec vzdala. S těmi se vyfotil zbytek naší skupinky, ale ti zase vynechali to děsné čekání na Nichelle. Docela mě překvapilo, že jsem hodně pookřála, protože jakmile přišla Summer Glau (která prošla kolem mě), řada se hýbala rychle, a tak bylo jasné, že to nebude trvat dlouho. Navíc jsem se opět usadila ne zemi a opřela se i o zeď. Ještě víc jsem byla překvapená ve chvíli, kdy jsem na sebe až pozoruhodně plynnou (leč pomalou) němčinou, komunikovala s dívkou vedle mě. Ta se mi přiznala, že anglicky pořádně nerozumí, ale že ráda herce poslouchá. V tu chvíli velké WTF.
    Ale po focení s Connorem jsem se vznášela na obláčku, jelikož jsem asi byla opravdu jediná, kdo si řekl o objímací fotku. Na fotografa řvoucího „schnell“ jsem se vykašlala a rozhodla si tenhle svůj moment náležitě užít. Connora jsem se zeptala, jestli ho můžu obejmout a trochu mě vykolejil tím, když roztáhl ruce, řekl „Sure“ a čekal. Najednou jsem úplně nevěděla, jak ho chytit, ale pak jsem ho jednoduše čapla kolem pasu, a bylo to. Fakt, že vypadal skvěle, snad zmiňovat nemusím 😉
    Stihla jsem kus panelu s Jamesem Callisem, ale asi jen posledních deset minut, takže než jsem přešla celou šířku sálu na své místo, už skoro končil. Měl v programu prohozené místo s Chrisem Judgem, protože se ještě večer vracel domů. Druhý den nám bylo vysvětleno, že prý FedCon dokonce málem zrušil, protože jeho žena očekává každým dnem potomka.
    V 17.30 přišli Colin Ferguson a Jordan Hinson, čili Jack a Zoe Carterovi z Eureky. A byli opravdu skvělí. Očividně ten vztah dcera/otec funguje i ve skutečnosti, takže se celkem pěkně špičkovali, a hlavně Colin byl vtipný a celé si to užíval. Pěkná byla jeho reakce, když mu nějaká fanynka řekla, že má otázku na Jordan a dodala: „Sorry, Colin“. Ten se z legrace zvedl, a že jako teda odejde, když ho tam nechceme. Hezké bylo i to, jak se o sebe s Jordan vzájemně starají. Colin se svěřil, že je absolutně nemožný při používání Facebooku a podobně, a on jí zase pomáhá s herectvím, protože je to její první velká role.
    Ashrak se s nimi šel vyfotit (jejich photosession byla hned po diskusním panelu), a já jsem se po nějaké době rozhodla, že jelikož je to poslední focení a oni byli tak bezva (a na Eureku koukám), tak nakonec můžu investovat i do nich. Beztak už byl konec, a na konci conu je pak už vlastně jedno, kolik utratíte. Totiž, ať se snažíte sebevíc, ke konci vždycky rezignujete. Je to, jako kdyby vás něco pohánělo, a chtěli jste si ještě na poslední chvíli užít co nejvíc, když jste celý víkend šetřili. Já to tedy alespoň tak vždycky cítím. Ashrak stál se Saphirou hned na začátku řady, protože tam přišli brzo a já si šla stoupnout k nim. Vystřídala jsem Saphiru, která se s nimi fotit nechtěla, aby to nevypadalo tak okatě (že jsem předběhla až za roh vedoucí řadu čekajících fanoušků). Vyfotit jsem se mohla s oběma, nebo jen s Colinem, já zvolila oba. Těsně než na nás přišla řada, si Colin běžel odskočit, což bylo v jeho stylu opět legrační. Chtěl nenápadně zmizet, ale samozřejmě čekající lidi začali tleskat a pískat a on je ujistil, že se vrátí a pak se dal jakoby na útěk. On to byl vůbec dost komik, a con si viditelně užíval. Ani on, ani Jordan nemohli uvěřit, že celá ta řada čeká na focení s nimi. V USA na conech se jim tohle totiž prý nestává. Eureka není úplně běžný seriál, který navíc běží na kabelové televizi, takže nemá tolik fanoušků. Notoričtí evropští stahovači seriálů je tak znají lépe než Američané. Jordan je oproti mně menší, což je příjemná změna. Akorát jsem ji málem povalila, když jsem zakopla o okraj koberce, na kterém stáli. Není to zrovna příjemné, když se tohle stane, ale naštěstí už nejsem ve stádiu, kdy bych rudá až za ušima s jekotem utekla. Fotili jsme se nadvakrát, protože Colin mrkl (ne já ;-)). Colin mi podával levou ruku místo pravé, kterou si prý poranil při natáčení a nemohl s ní pořádně hýbat. Když jsem pak viděla, kolika lidem se s úsměvem na tváři podepsal, tak jsem se dostala do stádia, kdy ho „nelze nemít rád“.
    Po nich byla kostýmní soutěž, kde v porotě seděl Chris Judge a Robert Picardo, ale která byla uváděna německy, takže z toho lidi, nemluvící německy, moc neměli. Nějak jsem se nezorientovala v tom, kdo to celé vyhrál, ale vím, že něco získala skupinka složená z vojáků v uniformách (snad SG1?) a „vetřelec“ (rozumějte v kostýmu vetřelce), s baletní sukýnkou, tančící valčík. A nebylo to vůbec tak hloupé, jak to zní.
    Šli jsme se potom rychle najíst a vrátili se ve chvíli, kdy na pódiu hrála skupina Sarlacc Survivors, což byli týpci ve Star Wars kostýmech, kteří to tam pěkně rozbalili a hráli největší rockové hity.
    V osm večer pak měl panel Chris Judge, což byl zatím ten nejvtipnější, jaký jsem tam viděla, protože Chris je bavič a rád se předvádí a jeho interakce s fanoušky je skvělá.
    Hned na začátku mu připravila skupina fanoušků překvapení, když se jich asi třicet seřadilo do řady pod pódium, všichni ve vojenských uniformách, a hromadně mu zasalutovali. Bylo vidět, že mu to udělalo obrovskou radost a vrátil jim pozdrav po jaffském způsobu.
    Mluvil o novém seriálu, který připravuje, ale zatím bez Michaela Shankse, který prý dostal roli někde jinde. Mělo by se jednat o seriál o andělech, kteří bojují se silami zla, a mluvil o tom dost zapáleně, tak jsem na to zvědavá. Taky odpovídal na dotaz, jaké to bylo pracovat s Davidem Hewlettem na A Dog´s Breakast. David je podle něj nejvtipnější člověk, jakého zná, a navíc je to i skvělý režisér. Někdo se potom ptal, kdo by vyhrál souboj Teal´Ca s Rononem, který Carterová v Atlantis epizodě „Midway“ zarazila. Chris zažertoval (poté, co dotazující přiznal, že víc věří Rononovi), že ve skutečnosti je Jason Momoa vyšší, mladší, vytrénovanější, a že mít s ním spor v hospodě, tak se mu radši omluví a koupí pivo.
    Upřímně myslím, že by si právě Chris zasloužil mít panel delší, protože těch necelých pětačtyřicet minut bylo málo. Pět minut před koncem každého panelu se začala kolem herců vznášet mlha, což způsobovalo legrační situace, protože nic neviděli, a vypadalo to spíš, jako když hoří.
    Pak po sobě následovali Michael Hogan a Mark Sheppard. Já jsem ale na Hogana nezůstala, protože ve stejnou dobu začínal vedle v místnosti označené jako „Holodeck“ (hlavní sál byl „Mainbridge“) panel s Connorem Trinneerem. Na něj mířila skoro polovina hlavního sálu, takže než jsem se tam dostala, bylo už pět minut po začátku a nedalo se kam sednout, protože místnost pro něj určená byla samozřejmě menší. Moc jsem z toho bohužel neměla, jelikož už jsem jednoduše nevydržela stát a musela se hýbat nebo sedět. Co jsem ale tak zaznamenala, tak Connor přiznal, že navzdory své roli v Enterprise, je technický typ u nich doma jeho žena. Prý mu manželka pořídila iPhone, který je pro něj moc složitý, a tak s tím má věčně problémy. Dívka v kostýmu Wraithské královny (účastnice soutěže), se ho zeptala, jestli si náhodou nemyslí, že Wraithové jsou nepochopená rasa, která nemůže za to, co je. Přirovnal Wraitha k moskytovi, a že si lidé taky nemyslí, že moskyt je tvor, který si zaslouží žít a krmit se jako ostatní. Takže v podstatě souhlasil. Co se mi ale na Connorovi líbilo, byla jeho přímost a upřímnost. Tar-ara to trefně popsala jako „na blbou otázku blbá odpověď“. Totiž, je jasné, že ne každý má perfektní angličtinu. Hodně lidem nedělá problémy rozumět, jako spíš mluvit. Pokud tohle o sobě někdo ví, a přesto se chce na něco zeptat, měl by si otázku připravit předem a případně si ji napsat. Pokud je to ale trotlík, a pět minut tam něco nesrozumitelně kuňká do mikrofonu, zdržuje tím úplně všechny – herce, sebe a ostatní, kteří se chtějí na něco zeptat. Většina herců je dost trpělivá na to, aby odvážlivce (ano, stoupnout si takhle k mikrofonu chce odvahu) vyslechla a z nesrozumitelné otázky si prostě něco vyberou a podle toho odpoví. Ne tak Connor, který ne že by si přímo dělal legraci, protože věděl, že je to těžké, ale dal najevo trochu netrpělivosti v tom smyslu, že jakoby nepřímo poznamenal „kámo, já to oceňuju, ale zdržuješ ostatní“. Nevím, možná taková Marina Sirtis (kterou v tomhle trochu brzdil následný český překlad) je na tom možná podobně. Osobně se mi ten přístup líbí. Herci jsou tu pro fanoušky a bez fanoušků by nebyli, ale to přece neznamená, že si od nich musí nechat všechno líbit. Obdivovala jsem třeba Roberta Picarda, kterému si jistá praštěná Američanka (velmi hlučná, bydlela u nás v hotelu), řekla o objetí přímo na pódiu. Je to spontánní, odvážné, ale pro mě už trochu přehnané. Takže v tomhle měl Connor moje sympatie, když díky tomu navíc na normální otázky odpovídal velmi upřímně. Asi po patnácti minutách jsem ale zase začala cítit v nohách mravence, kteří si tentokrát přinesli ještě jehly, a tak jsem si musela jít znovu sednout do sálu, kde právě končil Michael Hogan.
    Po něm přišel ve 21.30 Mark Sheppard. Na toho jsem měla otázku na seriál Leverage. Chvíli trvalo, než jsem se dostala na řadu, protože Mark se rád vykecává, ale velmi vtipně, takže to vůbec nevadilo. Nechtěl spoilovat 4. sérii BSG, ale někdo ho tam do mikrofonu oslovil „Hello, Mr. President“, takže to pak už nemělo moc cenu. S tou 4. sérií BSG byl vůbec problém, protože se o tom herci nemohli moc rozmlouvat, a že by se jim očividně chtělo. Ne každý je ovšem jako my a někteří si dokonce počkají na uvedení v televizi. Zvlášť Marka mrzelo, že se nemůže pyšnit „svým titulem“. Potom, co ho ale ta dotyčná dotazující takhle oslovila, odpověděl jen: „I was born for this.“ Já jsem se ptala, jaký bude mít Sterling (Sheppardova postava v Leverage) vztah k hlavním hrdinům, a jestli bude zase „bad guy“ (odpoledne jsme u autogramiády vedli menší debatu o tom, že on je naopak „good guy“ a oni jsou „criminals“ a řekl to neodolatelným stylem alá Jim Sterling). Řekl něco v tom smyslu, že se budou vzájemně potřebovat, ale on (jako Sterling) dojde později k názoru, že jsou pro něj postradatelní. Vy, kdo jste Leverage viděli, si to přeberte po svém 😉 Sama jsem se bohužel do mikrofonu taky trochu zakuckala, protože se dívka přede mnou zeptala na otázku, kterou jsem původně měla připravenou a musela jsem si tudíž rychle vymyslet novou. Ale snad jsem nebyla tak hrozná, jako někdo s minutovým dotazem. Mark mimochodem na konci (a pak ještě několikrát během dalších výstupů) ocenil, že ačkoliv nás tam veliká část nemá angličtinu jako rodný jazyk, tak se snažíme mluvit a předat mu dotaz srozumitelnou formou, ačkoliv to pro nás nebylo jednoduché. Vlastně se dá říct, že si mě Mark Sheppard ze všech herců získal skoro nejvíc.
    A protože na mě s dotazem přišla řada už dost pozdě, nestihli jsme dojet včas do naší pizzerie, kde zavírali v jedenáct. Nappy nás proto jen odvezl do hotelu. Alespoň jsem měla čas napsat kus reportu, tak to nebude doma trvat tak dlouho 😉 Tuhle část už jen tak mimochodem píšu na cestě domů, na dálnici směrem na Norimberk. Ale za chvíli mi dojde baterka, takže to teď vypnu a co se dělo v neděli, dopíšu až doma 😉

    Neděle (už sedím doma ;-))
    V neděli jsme chtěli být v Maritimu dřív, protože od deseti začínala autogramiáda. Já jsem měla plán, že si vystojím frontu na Nichelle Nichols, a Ashrak se Saphirou mi budou mezitím držet místo v řadě dole. Na to, jak katastrofálně dopadla sobota, nakonec neděle skončila na výbornou…. A taky s prázdnou peněženkou. Přijeli jsme poměrně brzo (Nappy se objevil dokonce chvíli před domluvenou devátou hodinou), a i když na tabuli před místností s autogramiádou (taktéž „Holodeck“), byla napsána čísla vstupenek 600-1000, tak se mi zdálo, že to nikdo moc nehlídá.
    U Nichelle jsem tentokrát byla o poznání blíž (stejně jako protivní Francouzi, kteří mě snad pronásledovali), a jakmile si sedla ke stolku, řada se dala znatelně do pohybu. Jen mě už těsně u jejího stolečku začali trochu štvát držitelé „goldentickets“, kteří měli samozřejmě přednost (vždyť si to taky zaplatili), ale když se to stalo asi potřetí, tak mi ujelo celkem hlasité: „I hate goldetickets.“ Když se na mě dva muži v TOS uniformách otočili, nahodila jsem ten nejnevinnější úsměv a předstírala, že to řekl někdo jiný. Přivedla je jedna má známá z Londýna. Jméno přesně nevím, ale známe se od vidění a na FedConu se pyšnila růžovým staff tričkem. Je to jedna z těch, co je každých čtrnáct dní na nějakém conu kdekoliv v Evropě či na světě.
    Následně jsem pochopila, proč to Nichelle trvá tak dlouho. Nepodepisuje se nerozpoznatelným klikyhákem a zkratkovitě, ale pěkně celým jménem a dává si záležet. Sice mi nenapsala jmenovité věnování (na to bylo za mnou až moc lidí), ale v jejím případě to vůbec nevadí. Ve chvíli, kdy se mi Nichelle podepisovala, mě vyfotila Tar-ara, která se tam pár minut předtím odnikud zjevila. Vlastně původně hledala Ashraka, který měl její fotku s Chrisem Judgem, a tak trochu vyšilovala. Fotky se, jen tak mimochodem, vydávali tam, kde byla registrace a měli v tom značný nepořádek. Skládali je na stůl, herců a lidí bylo plno, tak se tam samozřejmě nevešli. Navíc, sice jsme měli vouchery s číslem, ale ty kolikrát ani nechtěli. Kdo by chtěl odcházet s fotkou někoho jiného, pravda, ale i tak, mohlo se stát, že se někdo splete a odnese si vaši fotku. Naštěstí jsme všichni své fotky dostali. Všechny byly hotové už v neděli v devět ráno, a tak si je fanoušci klidně mohli nechat podepsat. Osobně se mi moc nelíbil formát, protože to nebyla klasická A4, ale poměrně malá fotka, která se v deskách ztratí. Ale jakmile jsem v ruce držela svou fotku s Connorem, všechno bylo zapomenuto, protože tam se dokonce sama sobě i líbím. Aby ne, když je to „objímací“ fotka 😉 Ani ta s Colinem Fergusonem a Jordan Hinson nevypadá špatně, ale jak je Jordan menší, tak tam trochu „překáží“ a já tam vypadám, jako když se chystám k útěku. Ale to jsem já a mé šťourání v detailech. Kdy dostanu další možnost se s nimi vyfotit?
    Potom, co jsem tedy úspěšně získala svůj autogram od Nichelle Nichols a vyzvedla si fotky, jsem si všimla, že na ceduli před místností s autogramy už jsou čísla vstupenek 1000 – 1500. Ashrak, s nímž jsem se domluvila, že kdyby přišli na řadu, tak mě prozvoní a já se pokusím rozpůlit mezi autogramiády s Nichelle a ostatními, nebyl nikde k vidění, stejně jako Saphira. Předpokládala jsem, že řadu opustili a čekají na naše čísla. Ještěže jsem se rozhodla Ashrakovi zavolat, protože mi posílal sms, které bych si jinak nevšimla – „Řekni, že si chceš nechat podepsat jen Judge a oni tě pustí dovnitř“. Tak jsem to udělala a oni mě opravdu v pohodě pustili do sálu. Jakmile jsem se ocitla v místnosti s názvem „Holodeck“, už jsem se mohla pohybovat volně a vychutnávat si to. Nejdříve jsem raději zamířila ke Chrisovi, protože co kdyby se staff u dveří náhodou díval? Byla u něj celkem dlouhá fronta, ale utíkala rychle. Ashrak se Saphirou čekali ve vedlejší frontě na Summer Glau a já jsem ještě Ashrakovi připomněla, aby totéž napsal i Tar-aře, protože kdyby na ni zapomněl, pravděpodobně by nás oba zabila.
    Chris se hodně usmíval a fotil se tam s nějakým malým dítětem, které v jeho velké náruči působilo jaksi nepatřičně. Všichni herci byli vůbec hodně vstřícní, a ačkoliv tam bylo dost lidí, našli si čas se s fanouškem vyfotit nebo si popovídat. Hlavně to platilo o Naně Visitor, ke které jsem šla hned potom. Nebyla u ní prakticky žádná fronta, jen k ní fanoušci chodili průběžně, takže byl čas se vyfotit, a popovídat si. V sobotu ráno jsem s ní propásla focení, a tak mě vyfotil Ashrak se svým foťákem – dalších ušetřených dvacet euro. Řekla jsem Naně, že její postava je v rámci Star Treku jedna z mých nejoblíbenějších, ale nějak jsem si nebyla jistá, jestli jí mám říct, že její teď už bývalý manžel byl zdaleka můj nejoblíbenější. Tak jsem si to radši nechala pro sebe. Nana ale na to, kolik jí je, vypadá naprosto fantasticky (i v civilu, bez nějakého make-upu, po hodinách podepisování a programu), a je neuvěřitelně štíhlá. Jsem zvědavá, jak ta fotka s ní vyšla, protože jsem Ashrakovi zapomněla říct, aby mi ji ukázal.
    Pak byla na řadě Eureka. Jelikož jsem měla fotku s oběma, koupila jsem si k podpisu fotku, kde byli taky oba. Tak nějak je mám stejně zafixované pohromadě a zkrátka to sedělo. V řadě na Jordan mě trochu zarazila konverzace s jedním Němcem, který mě slyšel mluvit s Ashrakem. Podíval se na mě a zeptal se: „Spanish?“. Když jsem řekla, že jsem Češka, dost ho to překvapilo. Navíc z něj vypadlo, že má přítelkyni Rusku, takže by měl slovanský jazyk poznat (a haló, jsme sousedi). Nepůsobil moc chytře, a když jsem se ho zeptala, jak si může splést češtinu se španělštinou, tak řekl, že ani pořádně neví, jak španělština zní. Ano, opravdu zcestovalý a bystrý to hoch.
    S Jordan jsem jen prohodila pár slov o tom, že s Colinem na pódiu opravdu působí jako otec s dcerou, a trochu jsme mluvily o tom, jak jsou všichni otcové stejní. Ani u Jordan se netvořila dlouhá fronta, jen pár lidí, kteří chodili postupně. To u Colina bylo lidí víc. Hned jsem se ho zeptala, co dělá ruka. Prý ji už necítí, což je známka toho, že se může podepisovat dál, protože mu určitě stejně večer upadne. Pak jsem konečně šla za Connorem, který byl oproti předchozímu dni už celkem v pohodě a nevypadal ani moc unaveně. Postěžovala jsem si, že na FedConu nemají žádné jeho fotky s Michaelem z SGA, ale jen Tripa a civilní (které vypadaly opravdu pěkně, ale všimla jsem si jich pozdě). Mám ráda obě ty postavy, ale Michaela bych si možná i nechala podepsat taky. Nikdo za mnou nestál, tak jsme si popovídali o postavě Michaela a o Atlantis, a taky o tom, že jeho postavy mají tendenci umírat lamerským způsobem. A jelikož má rád upřímnost, tak se mnou vřele souhlasil.
    Jako poslední jsem si nechala podepsat Summer Glau, u níž byla zdaleka největší řada. Chudinka už skoro nemohla mluvit, jak už přijela nechlazená, a i při panelech mluvila dost potichu. Ale i tak byla hodně milá, usmívala se a slušelo jí to. Působila dojmem takové příjemné holky, spolužačky, prostě nikdo, koho byste tipovali na holku z plakátu. Její autogram putoval do mé složky Firefly, která byla původně připravena pro Adama Baldwina. Ten byl jeden z těch dvou nedorazivších, což mě mrzelo celý FedCon. Ani jsem tam nesehnala kloudnou fotku Summer z Firefly. Byly to samé Sarah Conner Chronicles, na což nekoukám a nějaké civilní.
    Vybrala jsem si jednu civilní a budu doufat, že k ní brzo přibudou další. Mám takovou „úchylku“ a baví mě ten problém řešit, protože je to taková banální kravina, že si odpočinu od řešení skutečných každodenních problémů. Totiž, mám desky pro fotky z conů, a mám je už rozdělené podle seriálů a zvlášť podpisy a zvlášť fotky. A díky FedConu mi vznikla obrovská nerovnováha podpisů vůči fotkám, což je strašné a musím to někdy dohnat. To je ale blbost, co? 😉
    Ale zpět k autogramiádě – Ashrak měl stále fotku Tar-ary s Chrisem Judgem, Tar-ara nikde a tak jí volal. Staff totiž samozřejmě už lidi, co měli podpisy, vyhazoval, aby neblokovali místo. Pak se nějak našli a já, jelikož jsem se k nim přidala, jsem podlehla pokušení a nakonec si koupila i ten autogram Olmose i s fotkou. A vevnitř pak ještě i Michaela Hogana. To ta eura pěkně lítala. Jak už bývá u BSG herců zvykem, ve skutečnosti jsou veselí, a nepodobají se svým postavám. I když tak je to pochopitelně u všech herců, jen o té depresivní BSG je to víc znát.
    Edward James Olmos se podepisuje pěkným, čitelným písmem. Skoro to není ani podpis, spíš takové věnování (napsal dokonce i datum). Rozhodně to bylo velmi neobvyklé. Michael Hogan, jehož smích byl často slyšet přes celou místnost, napsal velkým písmem oblíbené „So say we all“.
    Po autogramiádě jsem pak zastihla Tar-aru ve stavu mírného rozladění, protože Nana Visitor šla udělat nějaké interview, a jelikož byla Tar-ara až na konci fronty, nebylo moc pravděpodobné, že se Nana vrátí. Tar-aře bylo řečeno, že Nana bude mít později autogramiádu u stolečků o patro výš, a tak jsme si tam my dvě šly stoupnout. Ashrak mi půjčil jeho foťák, aby se s ní Tar-ara mohla vyfotit, a tak jsme čekaly a čekaly…a Nana nikde. Nevěděla jsem úplně, co říct, protože v nějakém uklidňování nejsem moc dobrá (jsem velmi cynická a sobecká bytost, která si pořád stěžuje a nadává), ale něco mi říkalo, že se Nana objeví po společném Star Trek panelu, který začínal ve dvě odpoledne. Takže jsem nechala Tar-aru i s foťákem čekat, a šla jsem si poslechnout Eureka panel, opět s Jordan Hinson a Colinem Fergusonem. Neslyšela jsem ho celý, bohužel, ale na otázku „veselá historka z natáčení“ Jordan odpověděla, že to obvykle sestává z toho, jak Colin dělá sám kaskadérské kousky a zraní se při nich. Odtud prý to zranění ruky, s kterým Colin „nebyl u doktora, ale kamarád internet mu poradil, že dva měsíce v klidu pomůžou nataženým vazům se uzdravit.“ Pochybuju, že podepsání tisíce fotek je součástí léčebného procesu.
    Po jejich panelu jsem šla dát Tar-aře kyslík, jen abych zjistila, že Nana stále ještě nepřišla. Ještě jsem jí vzala i Ashrakův foťák, protože v sále zrovna začínal BSG panel s Olmosem, Hatchem a Hoganem, a ten jsem chtěla vidět taky. Tar-ara to pak zklamaně vzdala s příslibem zmatené paní ze staffu, že Nana se tam určitě během odpoledne objeví, jen si to musíme hlídat. A použila slovo „complete chaos“. Před stolečky byla cedule se jmény, a vedle jmen byly barevné papírky. Ty se tam objevily ve chvíli, kdy se dotyčný herec podepisoval. Tady se vrátím ještě k té nespolehlivosti Dominica Keatinga – u podpisového stolečku jsem ho neviděla ani jednou, očividně to už v pátek velmi brzy zabalil, a pak už se tam neukázal. Nemůžu říct, že by mě to mrzelo.
    BSG panel mi z větší části utekl, protože jsem se musela najíst a dát si kafe. Bez toho já zkrátka nefunguju, i kdybych byla nevím kde. Ale když jsem se na BSG panel dostala, tak tam zrovna někdo prosil, jestli by si Olmos s Hoganem neprohodili role. Olmos předváděl Saula tím stylem, že mu padla hlava a začal chrápat. Hogan začal předvádět brečícího Adamu, a když to oba dělali současně, bylo to neuvěřitelná sranda.
    Richard Hatch pak vyprávěl historku o natáčení své poslední scény, kdy Zarek a Gaeta čelí popravčí četě. Původně se totiž on a Alessandro Juliani (představitel Gaety) domluvili, že ostatní trochu překvapí, a jak tam Olmos jako Adama dává povel, on a Alessandro udělali na prstech „neslušný prst“ a zařvali „frak you“. Prý by to mělo být v bonusech na DVD. Při jejich odchodu tleskal sál ve stoje.
    Po BSG následoval ST panel, se všemi herci z každého seriálu. Nichelle Nichols, Robert Picardo, Nana Visitor, John Billingsley, Connor Trinneer, a protože nesehnali nikoho za TNG, tak tam dosadili Richarda Arnolda, který v TNG často hostoval. Dominic Keating tam nebyl, ale protože jsem propásla i oba jeho panely, tak mi nijak nechyběl.
    Tady se dá říct, že šlo o „one woman show“. První dotaz, směřující na Nichelle, trval téhle čilé dámě zodpovědět asi pět minut, protože dokázala spojit několik témat v jedno. Šlo o ten slavný polibek s Kirkem. Nichelle popisovala, jak se to zrodilo, jak si William Shatner neustále vynucoval další a další záběry, protože se mu to pochopitelně líbilo, a hlavně za nimi stáli lidé z televize, kterým se ten nápad ani trochu nelíbil. Nichelle prý sama v té době, ani nikdo jiný ze štábu a herců, v tom neviděl nic zvláštního, protože si byli tak blízcí, že jim to nepřišlo neobvyklé. Měli natočit dvě verze – s polibkem a bez polibku. A když natočili několik verzí, tak ta bez polibku měla být jako poslední – a při té Shatner Nichelle zaklonil, podíval se do kamery a zašilhal očima. A jelikož jim na krk dýchali lidé z televize, při pohledu na ten záběr všichni potlačovali smích – a polibek nakonec prošel.
    Otázka, směřující na všechny, byla třeba ta, koho jiného by si chtěli herci zahrát. Tady asi nejvíc zabodoval John Billingsley, když řekl, že by chtěl být kapitánův pes. Chodil do práce jednou za týden, jen ležel nebo se krmil, a ještě ho za to platili. A jak jsem psala o těch kuňkajících do mikrofonu – objevil se tam, podle přízvuku Rus, který asi minutu nebo dvě rozebíral lámanou angličtinou něco o armádě a Star Treku. Jak jsem to já pochopila (když jsem ho ještě byla schopná poslouchat), tak říkal cosi o tom, že Star Trek používá vojenské hodnosti, je na lodích, nesoucích zbraně a že celý svět Star Treku je vlastně hrozně militantní. Connor Trinneer reagoval (poté, co ten dotyčný konečně domluvil) otázkou: „Můžete tu otázku zopakovat?“, ale jinak se slova ujala Nichelle Nichols. A tedy, to bylo něco. V podstatě toho dotazujícího seřvala. Tedy ne seřvala, ale mluvila přísným, jasným tónem, kterému se nedalo odporovat. Znáte to, ne? Taková přísná hlava rodiny, často na ně narazíte i u sebe doma. Prostě budí respekt. Vysvětlila, že vojenské hodnosti byly uděleny jen pro to, že i když šlo o mírovou cestu, tak byla potřeba rozdělit řetězec velení a tyto hodnosti byly ideální. V podobném duchu pak Nichelle doplnil i Richard Arnold. Když domluvila, tak se strhl bouřlivý potlesk a dotazující už ani nepípl.
    Jeden dotaz na Nanu Visitor byl, jak se jí pracovalo na jedné epizodě Battlestar Galactica s Mary McDonnell. Vlastně toho moc neřekla, jen že to byl úžasný zážitek. A to bylo ze ST panelu všechno. Nichelle na své dva dotazy odpovídala poměrně dlouho a ohledně militantní diskuze se rozhořela diskuze i mezi herci, takže se toho do té necelé hodiny moc nevešlo. A i po skončení tohoto bylo publikum na nohou a herci se dokonce museli ještě jednou vrátit a uklonit se.
    Na Summer Glau, která přišla po nich, jsem nepočkala. Usadil se vedle ní Jonathan Woodward, který měl tlumočit, co říká, protože jí už selhával hlas. Vlastně se tam zvedla většina sálu, takže protlačit se někam byl docela problém. Nakonec jsem se rozhodla jít horem, což znamenalo vyjít schody, projít kolem stále se podepisujících lidí (kde jsem zahlédla Nanu a vítězoslavně se s ní fotící Tar-aru), a pak dolů po dalších schodech. Vyhnula jsem se tak návalu dole. Tam se ke mně Tar-ara připojila a společně jsme si šly naposledy projít místnost se suvenýry, kde už prodavači začínali být vlezlí, aby ještě něco v neděli odpoledne prodali. Jediné, co jsem si tam koupila, byl hrnek s motivem Star Wars, a obrázkem Han Sola s Chewiem. Byl to opravdu hrnek, pořádný, velký, akorát na čaj. Totiž, v létě se budu stěhovat do svého nového bytu, a tak už si kupuju hrnky, abych tam měla z čeho pít 😉 Když jsem pak ještě naposledy procházela kolem podpisových stolečků, seděl tam už jen Richard Hatch a John Billingsley. A nedalo mi to a ještě jsem si šla pro svůj úplně poslední autogram právě k Hatchovi. Ještě jsem byla dokonce schopná vést relativně smysluplnou debatu o tom, jestli Zarekovo chování bylo správné.
    V 15:45 začínal poslední diskusní panel věnovaný Marku Sheppardovi. Tam jsem přišla s mírným zpožděním, když shodou okolností zase odpovídal na otázku o Leverage. Co jsem zaznamenala, tak prý jsou u natáčení třetí epizody (takže sám bude hned někde na začátku), a říkal něco o postavách, čemu jsem ale už bohužel nerozuměla, protože jsem byla dost daleko.
    A zmínila jsem se o tom, že Mark Sheppard obdivuje herecké kolegy z Battlestar Galactica? Dokonce tvrdil, že Katee Sackhoff je natolik schopná herečka, že by jednou mohla klidně vyhrát Oscara. Nevím, nevím, moje sympatie moc nemá, ale herečka to je dobrá. Možná tak cenu Emmy při správné konstelaci hvězd. Jak hrál Mark všude, tak se ho lidi ptali na různé seriály. Třeba i na Sliders, které nazval špatným seriálem a smál se, když říkal, že tam byli všichni před polednem už opilí. Jediným slušným hercem tam podle něj byl Jonathan-Rhys Davies, kterého tam ale už nepotkal, protože sám hrál až v pozdějších sériích. K seriálu Bionic Woman taky moc pěkná slova neměl, za to se vyjadřoval dobře o „24“ a Dollhouse.
    A to bylo všechno, zbýval jen závěr. Čekala jsem něco velkolepého, v podobném duchu jako při zahájení, ale nestalo se. Pustili nám znovu několik trailerů (Star Trek a Transformers 2, a nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale oba mi tou dobou už začínaly lézt pěkně krkem), a zopakovali laserovou show z úvodu. Tu jsem si tentokrát vychutnala, když už mi na záda nedýchal nikdo ze staffu kvůli natáčení. Ještě před posledním rozloučením s herci přišel krátce zazpívat (německy) Max Grodénchik (něco o Leetě a baru) a po něm Robert Picardo.
    Pak už konečně nastoupila rozlučka s herci. Opět v blocích, tentokrát s přítomnou Summer Glau, ale chybějícím Jamesem Callisem (vysvětlení výše). Většina herců se tentokrát zmohla jen na poděkování, protože je to taky přemohlo. Battlestar Galactica herci a Nichelle Nichols opět dokázali lidi postavit na nohy, a rozloučení s nimi trvalo dlouho. Hlavně díky tomu, že Nichelle, která je také zpěvačka, dokázala skvěle po vzoru Tiny Turner rozproudit krev písní, s energií, za kterou by se nestyděl ani mladý rocker. Na konci herci spontánně tančili na pódiu a jednou či dvakrát se ještě vrátili, protože si je publikum vyžádalo.
    A pak byl konec. Dva tisíce lidí se vyhrnulo ze sálu ven, a my jen smutně sledovali, jak se uklízí bar, jak dokázali prodavači během jedné hodiny bleskově sbalit zboží a jak se stánky, tak velkolepé a nádherně osvětlené, teď leží jen ve změti tyčí, drátů a panelů na zemi.
    U info stánku jsme se sešli s Nappym a Tar-arou, a společně jsme se pak protlačili až k východu. Nappy nám oznámil skvělou zprávu – že dostal pokutu za špatné parkování, tak jsme museli najít radnici, kam to měl jít zaplatit. Jak mi to rychle myslí, tak jsem jeho „pozvání na radnici“ pochopila až někdy večer. No jo, někdy jsem opravdu rychlík v přemýšlení.
    Já jsem původně měla v plánu se odtrhnout a sejít se se známou z Bonnu, která mě chtěla vzít do kina na Wolverina, a někam na večeři. Bohužel, moje nohy dost vypovídaly službu a upřímně, kino bych nestihla, a než bychom se někde našly, tak bychom si ani moc nepopovídaly. A vůbec jsem chtěla zůstat ten poslední večer pohromadě s ostatními, protože to byl vlastně první večer, kdy jsme byli všichni spolu na večeři. Naposledy jsme šli do naší pizzerie, kde jsem utratila ještě i balík za jídlo, protože už nebylo potřeba moc šetřit. Oslavila jsem to proto zmrzlinovým pohárem, který bych si ještě den předtím nedala. Všechno jsme stíhali relativně rychle, tak zbyl čas jít ještě najít tu radnici a trochu se podívat do centra. Během neděle bohužel dost výrazně spadla teplota a foukal ledový vítr, takže nám byla zima, a navíc se nám povedlo zabloudit. Sice jsme jen špatně zahnuli, ale s bolavýma nohama a únavou to není nic příjemného. Tar-ara se zachumlala do kapuce, v níž bych ji vůbec nepoznala a já sama zápasila se zipem u bundy, který neposlouchal a odmítal se zapnout. Asi to bude mít co dělat s tím, že to bylo po večeři a ta bunda je už asi tak o číslo menší. Nebo spíš já jsem o jedno číslo širší.
    Večer jsem pak se vší opatrností uložila své bolavé nohy na postel, a napsala slušný kus tohoto reportu. A stejně to trvá dlouho, dopsat ho. Nebudu se moc podrobně rozepisovat o cestě domů, protože ubíhala celkem v klidu. Nappy ráno ještě šel zaplatit pokutu (35 euro), a domů jsme, až na jednu menší zácpu na dálnici, dojeli v pohodě. Nappy mě vysadil přímo před mým domem, ačkoliv svým stylem řízení ze mě málem vytřásl duši. Jak jsem se tak na zadním sedadle chytala držadla dveří a visela na něm, vzpomněla jsem si na Jeffa Dunhama a jeho „We love it here“ ve spojení s hurikány Floridě. Tohle bylo podobné, jen to nebyl hurikán, ale Nappy s autem, vjíždějící prudce do zatáček a já, občas vzadu jadrně nadávající.

    FedCon sám o sobě byl velmi jedinečný zážitek, který se ale nesmí absolvovat každý rok, protože by zevšedněl. I přes všechny fronty, problémy (které se při tak velkém conu prostě stanou) a mé občasné kofeinové záchvaty, to bylo něco neuvěřitelného a já se z toho ještě den potom vzpamatovávala. Každému bych to doporučila, a pokud jen váháte kvůli tomu, že jste nikdy nikde nebyli, nebo nemáte s kým jet – neváhejte. Připravujete se tak třeba i kvůli malicherným důvodům o zážitek, který je vzácný a který by měl poznat každý fanoušek.
    To je moje rada a doporučení, víc k tomu už nemůžu říct a nemám už co víc psát.
    Jestli jste dočetli až sem, máte můj obdiv a mou gratulaci.
    A teď se jdu konečně pořádně zhroutit do postele, zaspat depresi z návratu a dohnat spánkový deficit.

    Reportáž z FedConu 2009 zpracovala Lenka „Klenotka“ Klicperová.