Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z conu Pegasus Two

    Pegasus Two se konal v Londýně, 2.-4. února 2007 v Thistle Hotelu, Heathrow. To, že na con pojedu, jsem věděla už od srpna, kdy vyhlásili jako hlavního hosta Davida Hewletta, který také dlouho jako jediný figuroval na seznamu hostů. Později k němu přibyla ještě jeho sestra Kate a to už bylo jasné, že se k němu připojí i celá jeho rodina, včetně snoubenky Jane a jak se později ukázalo, i jeho druhá sestra Jenny se synem Jeremym. Po neuvěřitelných problémech se zaplacením vstupenky, kdy samozřejmě v civilizovaném světě na internetu platí kartou, jen my doma nejsme schopní mít žádnou pořádnou, jsme na poslední chvíli měly se Saavik všechno zařízeno. Obě jsme to platily převodem na účet a to trvalo hrozně dlouho a také to zapříčinilo, že naše vstupenky měly čísla 413 a 414, tedy hluboko za prvními 300, kteří měli právo strávit s herci tzv. Meet and Greet party, konající se v pátek večer.

    Ještě na začátku ledna mě ale naštvala další věc. David totiž ohlásil promítání svého filmu A Dog’s Breakfast, ovšem na 1. února, kdy jsme my teprve vyjížděly z Prahy. Navíc to ohlásili přesně den poté, co jsem nám koupila jízdenky na autobus Student Agency. Když ale týden před samotným conem přišla vstupenka a já měla konečně všechno zařízené, začala jsem se nezřízeně těšit. Na seznamu hostů se objevila jména téměř neznámá, já jsem se z nich těšila (samozřejmě kromě Hewlettových) hlavně na Ryana Robbinse. Ještě o víkendu, pár dní před začátkem, ohlásili příjezd Davida Nykla a to jsem už doslova nadskakovala. Poslední třešnička na dortu pak bylo jméno autora několika Atlantis románů, Johna Swallowa, jehož knihu jsem sebou pak vláčela k podpisu.

    Se Saavik jsme se setkaly ve čtvrtek na Florenci kolem 16:15 na stanovišti odjezdů autobusů Student Agency. Autobus z Brna přijel o půl hodiny později, takže jsme pěkně vymrzly, ale v samotném autobuse bylo velmi příjemně, jela s námi milá stevardka, která roznášela pití a pouštěla filmy a epizody Přátel.

    Cesta tam nebyla úplně v klidu, protože jsme přece jenom Češi a kontrolují nás na téměř všech hranicích, Unie ne-Unie. Navíc jsem byla pěkně nervózní, ať nám všechno v Londýně vyjde. Naše rozhodnutí tam jet bylo spojené hlavně s tím, že jsem se domluvila s několika lidmi ze zahraničních fór na podíle ceny ubytování. Navíc jsme se měly setkat se třemi členkami fanklubu Paula McGilliona (Halessa, Universal language a Miss Anubis), které nám slíbily pomoc dostat se z Victoria Coach station až do hotelu.

    Cestu samotnou jsem si ale i tak celkem užívala. Miluju cestování, všude a jakkoliv a pokud mám aspoň místo k sezení, jsem spokojená a nejsem vybíravá a vůbec trochu praštěná. Každopádně jsme se k Eurotunelu pod La Manchem dostali kolem šesté hodiny ranní a to už začínalo být trochu vidět a já jsem jen mohla žasnout. Netušila jsem, jak vlastně tunelem projedeme a když jsem viděla stříbrné vlaky, do kterých vjížděla auta a autobusy, byla jsem vážně překvapená a unešená. Náš žlutý autobus do jednoho také vjel a byl to zvláštní pocit jet vlastně autobusem a vlakem najednou. Ve vlaku se dalo normálně pohybovat po postranních chodníčcích a dokonce v nich byly i toalety. Na tu 20-ti minutovou cestu skoro zbytečné, řeklo by se, ale v autobuse byla kapacita toalety značně omezená a už sama šance se jen projít po vlaku byla dobrým důvodem, proč jejich toaletu vyzkoušet.

    Autobus přijel do Londýna o hodinu dřív, což nám trochu nabouralo plány, jelikož zbytek skupiny, s níž jsme byly domluvené, byl teprve někde v letadle bez možnosti používat mobily. Usadily jsme se tedy se Saavik na nádraží Victoria, což je vlakové a autobusové nádraží dohromady a kde je také přístup do metra. Hned jsem stihla utratit pár liber za časopis TV-Zone, kdy byl velký speciál o Stargate a, co bylo nejhorší, za svůj objev levných sendvičů s vajíčkovou pomazánkou se proklínám, jelikož jsem se na nich stala závislá a teď se tu jen olizuji, když si na ně vzpomenu. Ale lavičky na Victorii byly studené a my jsme se rozhodly, že se pomalu vydáme na místo setkání, což byla zastávka metra South Kensington, dvě stanice od Victorie. Tam po nějaké době také dorazila skupina německy švitořících děvčat z fanklubu Paula McGilliona, přičemž jedna z nich (s přezdívkou universal language), začala ze Saavik hned tahat české věty a zapisovala si je a snažila se je naučit vyslovovat.

    Metro končilo na letišti Heatrow a odtud byla (nebo by měla být) zařízena cesta přímo do hotelu, resp. speciální autobusy, rozvážející lidi po všech hotelích. Samozřejmě nic není tak jednoduché a změť nástupišť a autobusů různých barev nám moc nepomohla. V informacích na letišti nás poslali do špatného autobusu a tak jsme pak ještě tvrdly na zastávce někde mezi hotelem a letištěm. Halessa, jež je vlastně zakladatelkou PMG fóra a navíc taky majitelkou jednoho z největších webů o Paulovi, byl docela akční a všude se ptala a všechno zařizovala, takže jsme se se Saavik jen vezly a doufaly, že se nakonec od hotelu dostaneme. Obzvlášť když „haló, v Anglii jezdí vlevo a vy stojíte na zastávce ve špatném směru“!

    Na telefonu mě urgovala jedna z mých „spolubydlících“, Chantal, kde je nám konec, jelikož plánované setkání ve 14:00 jsme už prošvihly. Odepsala jsem jí až poté, co jsme dorazily do hotelu a kde jsem se pokoušela napsat zprávu a zároveň zvedat svou spadlou čelist z podlahy. Byl to totiž krásný, čtyř-hvězdičkový hotel a v tu chvíli jsem se docela vyděsila, jestli těch 80 liber za pokoj opravdu platí na celý víkend nebo na noc. Tahle obava mě neopustila až do chvíle, kdy se ke mně přihnalo cosi bílého, s obrázkem medvěda na tričku a nechytlo mě to kolem krku. To byla Chantal. Tahle její vlastnost a vlastně vlastnost všech ostatních mě naprosto dostávala. Projevování citů se může zdát pro nás, cynické Čechy trochu patetické, ale když vás někdo na uvítanou nebo na rozloučenou obejme a při každé příležitosti vám zvedá náladu a pomáhá…to je prostě něco, co my neumíme.

    Moje čelist padala dál a definitivně jsem ji ztratila, když nás Chantal dovedla do pokoje. Nejenže to nebylo to, co jsme myslely, tedy pokoj pro 7 lidí s 9 obyvateli, ale krásný, 2-lůžkový pokoj s televizí, nádhernou koupelnou a žehlícím prknem, ale navíc prý cena není 80 liber, ale jen 67. Wow. To bylo necelých 3 tisíce korun za tři noci. Rozhodně nemůžu říct, že by to špatně začínalo. Trochu pozdě nám ale došlo, že Britové používají jiné zásuvky a naše nabíječky jsou jaksi nepoužitelné. Chantal a spol. nám ale ochotně pomohly i s tím, i když půjčený adaptér nefungoval na žehličku na vlasy, kterou sebou Saavik měla, což pak celý víkend nezapomněla několikrát připomenout 😉

    Po sprše a jídle jsme se vydaly do konferenční části hotelu, kde byl samotný con. Registrace proběhla v pohodě díky tomu, že sama vstupenka byla kartička s čárových kódem, jímž se jen projelo čtečkou a bylo to. Následně nás Chantal představila zbytku těch, s nimiž jsme se dělily o placení ubytování (neptejte se mě jak se to udělalo, nemám ponětí). Všechno to byla děvčata s medvídky oblečenými v uniformách SG a ST, což je nějaký symbol a všude se s nimi fotí. Vicky, která všechno zařizovala, byla typická brýlatá Britka s poněkud větším pozadím, ale zato s o to větším úsměvem. Té jsem po celou dobu conu nerozuměla skoro ani slovo, protože pochází odněkud ze západního Londýna a půlku slov polykala a druhou půlku vyslovovala úplně jinak než ostatní. Stouply jsme si do fronty, které se pak staly celkem běžnou součástí conu. Netušily jsme na co čekáme a proč, ale nestoupnout si do řady bylo na pováženou, jelikož to vždycky bylo něco důležitého. Tentokrát to byla řada na „photo sessions“, tedy na lístky na focení s herci. Pochopitelně, s Davidem Hewlettem se chtěl fotit každý a tak lístky mizely. A my se Saavik jsme si koupily poslední dvě na sobotu. Další štěstí. Druhý den se totiž docela dobře mohlo stát, že na neděli budou taky hned pryč a na někoho se třeba nedostalo vůbec. Při té příležitosti jsem si hned koupila lístky i na focení v „Hewlett group“, tedy Kate a David a ještě jednu, s Ryanem Robbinsem. Trochu jsem zvažovala, jestli si ještě nekoupit David and David lístek, na focení s oběma Davidy, tedy Hewlettem a Nyklem. Ty ovšem, jak nám bylo řečeno později, nebyly ještě k dispozici, protože bylo jasné, že o ně bude největší zájem. To potvrzoval výraz „David and David sandvich“, ozývající na každém kroku. Chantal, díky níž jsme se nakonec po zbytek conu cítily tak trochu jako celebrity, jelikož na jako jediné Češky na nás nahlížely jako na „ty, co rozumí Zelenkovi a naučí nás česká sprostá slova“, nás potom ještě vytáhla do Macdonaldu, který byl hned vedle hotelu a kam se nám moc nechtělo. Menu ale stálo jen 4 libry a teplé jídlo po 24 hodinách přišlo vhod.

    Chantal poté i s ostatními, zamířila na zmiňovanou Meet and Greet party, kam smí lidi se vstupenkami do čísla 300 a kde jde v podstatě o to, že si herci postupně sedají ke stolům k lidem a povídají si s nimi. Podle programu měla party končit v deset večer, ale to se samozřejmě nestalo. Když jsme se vrátily, sedly jsme si do křesla před sál a fascinovaně sledovaly dění a čekaly na konec party, který ne a ne přijít. Přede dveřmi do sálu stála skupinka žen a dívek (ano, nebudu zastírat, ženy převládaly, mužů bylo po málu), které při každém otevření dveří nakukovaly dovnitř. Saavik se trochu ospale kymácela a pořád jako že půjde spát a já ji zase nutila zůstat. Pak kolem nás prošla jedna povědomá postava, pak druhá a to to začalo být zajímavé. Ten první byl totiž Aaron Douglas z Battlestar Galactica. Zarazilo mě, co dělá na conu věnovanému výhradně Atlantis, ale to jsem měla zjistit až další den. Když se zase chvíli nic nedělo, tak jsem chtěla odejít i já, ale pak se objevily holky z fanklubu Paula McGilliona a chtěly společnou fotku a zavlekly mě někam do skupinky dalších lidí, kteří se na mě zase dívali jako na zjevení jen kvůli tomu, že mluvím česky. Když jsem se vytrhla z jejich sevření a vydala se zpět k Saavik, šel proti mně „ten druhý“ povědomý, ale nějak mi pořád nikam nepasoval. Když šel zpátky, poznala jsem v něm „Chucka“, Chevron guye z Atlantis. Saavik ho neviděla, skoro spala. Když pak šel znovu kolem, skupinka děvčat stojících u dveří tlumeně zapištěla a ozvalo se „It’s Chuck!“ a když šel ten nebožák zpět (pravděpodobně z toalety), tak ho už zasypala smršť blesků z foťáků… kromě mého, který pak už celou dobu trvání conu tak nějak vůbec nestíhal a vždycky bleskl pozdě nebo vůbec. To ještě nikdo neměl tušení, jako pozdvižení Chuch Campbell způsobí a jak si ho lidi oblíbí.

    Saavik odešla spát, já vydržela o deset minut déle, tedy přesně akorát, abych viděla konec party a odcházející herce, na něž se pištící fanynky vrhly. Já tedy ne, nikdy jsem na tohle moc nebyla a ječet a pronásledovat byť oblíbeného herce, to mi přijde nedůstojné pro mě i pro herce.

    Na chodbě se ještě objevil „živý“ K-9 z Dr.Who, a tak jsem udělala svou první fotku.

    foto

    Pak se sice měla konat normální party, ale jelikož nebyl v dohledu nikdo známý, odebrala jsem se i já do pokoje a do měkké postele. Musela jsem se pořádně vyspat a připravit se na skvělý víkend.

    Sobota pro mě začala nepříjemnou bolestí hlavy. V ceně ubytování byla i snídaně a Vicky nás vzbudila v sedm ráno, když nám k ní nesla kupony. Nebyla jsem schopná tam dojít a tak se tam Saavik vydala sama a já jsem po dávce Nalgesinu byla pak už schopná jakž takž fungovat.

    Program měl začínat Dan Payne, o němž jsme se Saavik vůbec nic nevěděly a s myšlenkou, že jedeme na con jen kvůli Davidu Hewlettovi, jsme to tak nějak braly jako zpestření. Jak jen jsme se mýlily. Česká povaha odsuzovat něco, co neznáme, která je na českých fórech tak patrná, se projevila i u nás a během víkendu jsem si to uvědomovala čím dál víc.

    Tenhle pocit, že s naší malou zemičkou asi není tak nějak všechno v pořádku, mě během víkendu neopouštěl, spíš naopak. U registrace nás uvítala dáma na vozíčku a já jsem si pak uvědomila, že se tam pohybuje plno lidí na vozíku a o holi. Všechno to byli handicapovaní lidé, kteří tam pracovali a zároveň to byli obrovští fandové. Korunu tomu nandal fakt, že před pódiem v hlavním sále seděla paní, jež překládala všechno, co se dělo, do znakové řeči! První dvě řady byly rezervované pro tělesně postižené a já jsem si vzpomněla na Chotěboř, kde se i zdravý člověk přerazí hned ve vchodových dveřích o vystouplou mříž a na to množství schodů, jež musí všichni zdolávat. Fascinovalo mě to, protože oni to byli fanoušci, kteří tím seriálem žijí, hrdiny milují a nejspíš jim to nějak dávalo sílu.

    Pro vstup do sálu si člověk ráno musel vzít cedulku s číslem, což jsme nevěděly a tak nás tam pustily až mezi posledními. Naštěstí nás viděla Vicky a ukázala nám volné místo v řadě před nimi. A pak to začalo. Musím říct, že něco takového jsem nezažila. A poprvé to byl hrozný šok.

    Dekorace Atlantis byly dokonalé, kopie okna v centrální věži byla moc pěkná, velká brána, stojící na levé straně pódia byla masivní a vypadala jako skutečná. Saavik prohodila, že my sice máme jen papírovou, ale zato máme pěkné plastiky postav 🙂 Ovšem tohle uspokojení vydrželo jen chvíli. V sále se zhaslo, a ta velká brána začala skutečně zadávat chevrony úplně stejným způsobem jako atlantická. Za bránou bylo ještě bílé plátno, kam se promítal efekt otevření červí díry. Ještě předtím pustili kousek nějakého music videa, věnovanému postavě následujícího herce. Nad pódiem totiž visela velká obrazovka, kde se i zadalo IDC a u každého jména se vytvořilo vtipné heslo. Toho jsem si ale všimla až později (např. u Caldwell bylo „trustn00ne“). Když vstoupil na pódium dvoumetrový Dan Payne, sálem se ozval tak ohlušující křik až jsem nadskočila. Tenhle chlapík pak spustil takovou show, že moje jazykové znalosti ho prostě nestíhaly a zlepšilo se to až asi po pěti minutách. Vyprávěl o natáčení SG1, kde hrál super vojáka, jak s ním všelijak mlátili a házeli o zem. Přidával k tomu gestikulaci a obličeje a lidi se smáli a hlasitě reagovali třeba pískáním nebo citoslovci lítosti, když říkal, jak se třeba zranil. Zkrátka a dobře nás tenhle chlapík strhnul a atmosféra taky. Ale Dan měl jen půl hodinu a nás to hrozně mrzelo, protože to bylo strašně málo. Navíc to byl pro Saavik nový objev, takže po pěti minutách pobíhání Dana po jevišti rezolutně prohlásila, že s ním chce fotku a šla si koupit lístek na focení.

    To probíhalo tak, že většinou, když herec skončil, následovalo focení. Na obrazovce nad pódiem se objevovaly informace o tom, kdo se zrovna fotí a že se lidi mají dostavit. To nám hodně pomáhalo, jelikož u místnosti, kde se herci fotili, byla neustále fronta a bylo těžké vědět, na koho se zrovna čeká.

    foto  foto     foto

    foto

     

     

     
    Poté, co Danovi vypršel čas se Saavik odešla vyfotit a mně následoval můj první oblíbenec-Ryan Robbins. Ten se přiznal, že je to jeho první con, ale vypadal celkem v pohodě a spustil o tom, jak začínal u role Ladona. Prý si moc nepadl do oka s Robertem Davim a pak nahlas prohlásil, že Daviho Kolya je mrtvý a on je teď vůdce Genii. Následovaly dotazy, lidi se ho ptali na různé věci (u hurikánu Dana to nešlo, tomu by nestačily ani dvě hodiny). Ryana bylo strašně těžké fotit, pořád totiž pochodoval tam a zpátky a tak se mi ho povedlo vyfotit buď zezadu nebo ze strany. Taky mluvil o novém internetovém seriálu Sanctuary, a z taštičky vytáhl několik triček s nápisem www.sanctuaryforall.com a prý kdo uhádne odpověď na otázku, dostane tričko. Otázky mu připravovala jeho manažerka a první „jak se jmenoval první syn admirála Adamy“ věděl jen jeden člověk. Druhou „kde bylo při epizodě Storm během úderu blesků nejbezpečněji“, už věděli všichni a Ryan to vzdal a s větou „kdo chce tričko“ začal zbylé kusy házet mezi lidi. A já ho chytla 🙂 Sice mě nějaká dívka sedící za mnou škrábla, ale mám ho! Nejspíš ho nikdy nevyperu 🙂

    foto  foto     foto

    foto

     

     

     

     
    Během té doby, kdy jsem se těšila z Ryana, se vrátila nadšená Saavik s tím, jak je Dan skvělý. Když Ryan končil, na obrazovce se objevila výzva pro majitele lístků k focení právě s ním a tak teď čekalo první focení mě. Stoupla jsem si tam jako první, což se později ukázala trochu nevýhoda. Když nás prvních pět pustili dovnitř, právě tam končila Erin Chambers. Už na první pohled zaujala. Všem podávala ruku, měla pěkné, krátké šaty a vlasy úplně jinak než jak ji diváci mohli vidět v Atlantis jako kudrnatou Soru. Když skončila ona, následoval Ryan a já jsem byla na řadě první. Chudák se hned zmínil, že to dělá poprvé a prý jak vypadá a tak. Ujistila jsem ho, že skvěle a on ani nevěděl, jak přesně se tvářit a co dělat a já neměla to srdce ho žádat o „objímací fotku“. Ale i tak to vyšlo pěkně, drželi jsme se aspoň kolem pasu a on mi poděkoval za trpělivost a jako že nevěděl co s rukama a vůbec byl tak roztomile roztržitý, až by ho člověk vážně objal. Když jsem pak viděla fotky z druhého dne, tak už tam některé „objímací“ byly, ale já zase měla tu čest být přítomna jeho prvnímu focení.

    foto

    Ve velkém sále mezitím probíhala prezentace románů Stargate, kde seděli James Swallow a vedle něj autorka taktéž SG knih, Sally Malcolm.

    Než jsme se usadily, už končili a mně se povedlo zaujmout místo po pravé straně, odkud jsem mohla fotit Erin, jež měla následovat. Pokud by k někomu sedělo slovo roztomilý, pak je to ona. Byla hrozně, neuvěřitelně milá. Mluvila nejen o tom, co dělá teď, ale o tom, jak točili Atlantis a i o jiné práci. Ukázala nám svého manžela, Carsona, sedícího pod pódiem a když se někdo zeptal na Carsona ze seriálu, byla trochu zmatená a způsobilo to u ní krásný záchvat smíchu.

    foto  foto     foto

    foto

     

     

     
    Bohužel, zrovna když si publikum hlasitě vyžádalo jejího manžela na pódium, objevila se výzva pro lidi, že spisovatelé u CIA (což bylo Communication Information and Advice) podepisují knihy. Dost neomaleně se přede mě nacpala nějaká slečna, mající sbírku snad všeho možného, co ti dva napsali a tak jsem tam stála asi pět minut, než mi mohl John Swallow podepsat mou Stargate: Atlantis: Halcyon.

    foto

    Pak následovala pauza na oběd, kdy jsem si vytáhla svůj okoralý chleba a dva dny starou vakuovanou šunku. Chutnalo to celkem dobře, jelikož jsem měla hlad kvůli vynechané snídani.

    Vrátily jsme se asi za dvacet minut a to už se stála fronta na Hewlett group (Kate a David) a já se poslušně postavila na konec. Saavik na mě čekala, jelikož ta měla koupené lístky na Davida a Kate zvlášť. Jen prohodila, že HO uvidím jako první 🙂

    Když na mě přišla řada a dostala jsem se k focení, tak mi při pohledu na množství lidí přišlo herců líto. Chudák Kate na to očividně zatím moc zvyklá nebyla a musela jsem jí a Davida obdivovat, že se, byť samozřejmě ze zdvořilosti, ptali každého, jak se má apod. Těsně než jsem přišla na řadu, podali Kate židli, aby mohla při focení sedět a David se tedy opíral zezadu. Na Davidovu otázku jak se mám, jsem trochu nechtěně vyhrkla, že když ho konečně vidím, tak skvěle. Na to kouzelně reagovala Kate, když odvětila, že u ní to takhle nefunguje, spíš naopak, za což si vysloužila lehké šťouchnutí do ramene od Davida. Opravdu sourozenci. Fotograf neustále dělal totéž, což muselo být únavné, když vždycky počítal „one, two, three“ a tenhle proces opakoval u každého.

    foto

    Těsně po „Hewlett group“ byla řada na lidech, majících lístek na Kate a já jsem tedy šla držet místo do sálu, zatímco se Saavik s mladší z Hewlettovic sourozenců fotila. V sále byla zrovna Ivy Isenberg, což je členka castingu, vybírající herce pro Stargate. Její výstup mě moc nezaujal, jelikož tam asi čtvrt hodiny mlela jen o postupu při castingu, snažila se zpívat a vůbec byla dost nezáživná a ani na otázky, které soudě podle lidí stojících u mikrofonů měly následovat, nedošlo. Jen mě potěšila větou, že David Hewlett byl obsazen jako první bez castingu, protože když narazíte na dokonalost, tak ji nemusíte zkoušet 🙂

    foto

    Po téhle nudě přišel David Nykl. Nevím, kdo ho obléká (doufám, že ne žena, nechtěla bych ji urazit), ale zatímco Davidu Hewlettovi „ležérně podmostový styl“ (jak jednou originálně poznamenala Fazulina) sedí, Nyklovi ani náhodou a vypadal trochu divně. Ale nemohla jsem si nechat ujít příležitost s Davidem promluvit. Když jsem promluvila česky do mikrofonu, můžu si jen domýšlet, co se v sálu dělo, ale každopádně David pohotově odpověděl a večer jsem se pak hřála trochu v odlesku toho, jak jsme s Davidem mluvili v jazyce, jemuž v celé budově rozuměli jen tři lidi 🙂

    foto foto      foto

    foto

     

     

     
    Bohužel z celého posezení s Davidem toho víc nevím, protože se ozvala výzva na focení s Davidem Hewlettem. To už byla Saavik se mnou a znovu tak následovalo kolečko čekání. Con vlastně taky z velké části sestával z čekání někde a na něco. Ovšem to se obvykle vyplatilo a jak se říká, na skvělé věci je dobré si počkat. Samotné focení si moc nevybavuji, spíš si vzpomínám na zástup těch tlustých Angličanek, u nichž někdy objetí pro fotku bylo komplikované, protože David jim často ani nedosáhl na záda. Když přišla moje chvíle, tak ze mě vypadlo něco nesrozumitelného a David se trochu zmateně zeptal, co jsem říkala. To už jsem si ho ale majetnicky chytla a on takovým roztomilým způsobem řekl něco jako „aha, objetí, to jsi měla říct hned“ a tak vznikla naše fotka.

    foto

    S takovým pocitem, jakože je David skvělý a jak mu to sluší, jsme se vrátily se Saavik do sálu, kam po rychlé změně programu zařadili Chucka Campbella, jehož Chevron guy v Atlantis často ani nemá text, ale patří k inventáři. Chuck si tam všechny během té půl hodiny získal. Přiznal, že je to jeho první con, ale i přesto působil hrozně mile a sympaticky. Mluvil o tom, jak je jeho role těžká hlavně proto, že skalní fanoušci si pamatují takové věci jako adresu Země a když se v seriálu objevil poprvé, svou scénu musel točit několikrát, protože si zkrátka nepamatoval správné pořadí chevronů. Chuck pak na conu získal přezdívku „Chuckie“, protože to k němu prostě sedělo.

    fotofoto       foto

    foto

     

     

     

     
    Po Chuckovi nastoupila Kate. Upřímně, z toho nic nevím, jelikož bylo plno a tak jsme stály u zdi. Moji snahu dostat se blíž zhatil pořadatel, který mi řekl, že tam stát nemůžu, přičemž jednu zmatenou dámu v červeném saku s igelitkou s červenými jablíčky, jež se pak objevovala vždy a všude, tam nechal zaclánět. Zakryla mi výhled a tak se mi povedly vyfotit jen čtyři fotky, navíc rozmazané. Aspoň jsem se snažila poslouchat. Kate se zase navážela do svého bratra, vyprávěla různé historky a odpovídala na otázky. Například říkala, že David má na rozdíl od McKaye k dětem velmi kladný vztah a scénu v McKay and Mrs.Miller, kdy malá neteř Rodneyho obejme, točili pětkrát. Davidova první reakce totiž nebyl typický Rodneyho pohled a to „Hey, little one“, ale „no né, ta je tak roztomilá“.

    foto       foto

    Po Kate byl v programu uvedený její bratr a to už jsem nenechala nic náhodě. Usadila jsem svou maličkost na zemi po pravé straně kousek od pódia. Sice fotky pak byly všechny ze strany, ale aspoň nějaké byly. Saavik se nikam neprocpala a tak zůstala stát vzadu u zdi, odkud byl sice paradoxně nejlepší výhled, ale pro naše foťáky to bylo nepoužitelné místo. David odpovídal na otázky hned od začátku. Jako jediný měl k dispozici celou hodinu, ale i tak už jako zkušený člověk, co jezdí často na cony věděl, že i to je málo. I když rozhodně začal zajímavě jako „o čem mám mluvit, o Zelenkovi?“ a na to se zezadu ozval hlasitě David Nykl, když vykřikl „To je dobrý nápad“. Když se David po chvíli ujistil, že David (Nykl 🙂 ) už v sále není, tak řekl něco o tom, jakože k němu (chápej k Rodneymu) Zelenka vzhlíží, jen se to bojí přiznat 🙂 Dotazy padaly různé, některé lidi bych osobně odvedla ve svěrací kazajce, jelikož dáma v červeném saku, která vždy stála ve frontě na otázky, vlastně otázky nepokládala a každému děkovala za to, že přijel. Po ní se objevilo další individuum, studující nejspíš moc lékařských knih (neodvažuji se tvrdit medicínu). Ta slečna mu vytkla, že v epizodě 48 hours smíchal dvě nějaké věci, které se v medicíně vylučují a pak se pokusila o vtip, jemuž se smála jen ona a u mikrofonu strávila asi pět minut. David přiznal svůj obdiv k seriálu Dr.House a jeho hlavnímu představiteli a jak prý se jím hodně inspiruje při hraní McKaye. Z typické otázky, jestli je chytřejší Zelenka nebo McKay vybruslil s tím, že jsou si při nejlepším rovni. Trochu se zarazil, když na jeho nadšené povídání o Amandě Tapping a jejím účinkování ve 4. sérii Atlantis reagoval sál hlasitým nesouhlasem. Někdo v přední řadě mu vysvětlil, že ji rádi mají, ale v SG1 a že kdybychom se chtěli dívat na Sam, pustíme si SG1 a ne SGA. David už to dál nerozebíral, nejspíš čekal kladnější ohlas. Diváci ale naopak velmi kladně (rozuměj hlasitě) ocenili fakt, že David požádal otce své snoubenky o svolení, jestli si ji může vzít. Nad tím se všichni rozplývali a já se nedivím, ten chlap je fakt dokonalý :). Taky prozradil, že alergii na citrón sice nemá, ale zato má alergii na ananas (napadlo mě, jestli by ocenil Jarmonovu přednášku o Ananasu v SG) a jeho sestra zase na jablka. Během jeho výstupu ho „přepadl“ Cyberman a nějaký německý fanoušek, který mu předal citron s německou vlaječkou. Deset minut před koncem jeho povídání nás opět vyhodil pořadatel, protože to místo bylo určené vozíčkářům a my jsme tam seděli na zemi.

    fotofoto
           foto

    foto

     

     

     
    Když David končil, ozval se bouřlivý potlesk a my jsme se Saavik pak šly na večeři s tím, že se vrátíme později na soutěž o nejlepší kostým. Trochu nás později vyděsil i fakt, že na autogramiádě stihli podepsat jen 250 fotek. Bály jsme se, aby se nás s našimi čísly 413 a 414 vůbec další dne dostalo a my neodjely domů naprázdno (nemluvě o Tar-ařině zklamání, kdybych se vrátila bez podpisu pro ní ;-))

    Během soboty se mi i vyjasnilo, proč je tam Aaron Douglas. Byl něco jako moderátor, mezi jednotlivými předěly neuvěřitelně bavil a jeho výstupy s Danem Paynem a Ryanem Robbinsem patřily snad k tomu nejlepšímu, co na conu bylo. Právě Aaron byl v sále, když jsme se se Saavik vrátily. Sál byl upravený, židle nebyly v řadě, ale u velkých stolů a na nás zase zbyl jeden vzadu. Aaron uváděl soutěž Dial or no-Dial, což byla verze soutěže Deal or no-Deal, jejíž pravidla jsem vůbec nepochopila. Když tohle skončilo, měla začít přehlídka kostýmů respektive lidí, soutěžících v soutěži o nejlepší kostým. Jenže to se protáhlo a tak byl Aaron nucený improvizovat a nutno říct, že mu to šlo skvěle. U prvního stolu seděli Dan Payne a Ryan Robbins, kteří se k němu za chvíli na pódiu přidali a dokázali neuvěřitelnou půl hodinu dělat psí kusy a párkrát dokonce Aarona Douglase odrovnat natolik, že se doslova válel smíchy po zemi.

    fotofoto       foto

    foto

     

     

     

     

     

     

     

     
    Přehlídka začala sice s půlhodinovým zpožděním, ale mně se aspoň povedlo se procpat dopředu. To bylo sice moc fajn, ale zase mi docházela ve foťáku baterka a už jsem nestihla si dojít pro další, takže z celé přehlídky mám většinou jen židle a nohy, jelikož to vždycky blýsklo s několikavteřinovým zpožděním.
    foto  foto
    Ovšem porota, soudící kostýmy, byla nanejvýš zajímavá. Sestávala ze všech herců, ale jelikož Erin Chambers zůstala někde v Londýně v zácpě, zastoupil ji otec Jane Loughman, snoubenky Davida Hewletta, též sedící v porotě.

    Aaron Douglas to celé uváděl a četl jména lidí, kteří se do soutěže přihlásili. Objevilo se pár lidí, převlečených za Wraithy, jedna Adria a jedna Hathor. Nejpracněji působil kostým super vojáka, který na konec postoupil do finále, stejně jako obrovský model města Atlantis s nohama, jak se do něj někdo skutečně nasoukal a kolem něhož ještě létal Wraithský Dart. Největší úspěch měl ale malý, dvouletý „supergenius McKay“, alias asi dvouletý Miles, oblečený do kostýmu Supermana a vedený svou maminkou. Samozřejmě se objevilo kostýmů mnohem víc, třeba malá mořská víla, nebo různé kopie vědců z Atlantis. Dvojice, která si připravila malou scénku alias Sheppard s Rodneym na misi, narazili na Cybermana a následně se někde objevil velký, chodící citron a začal „Rodneyho“ honit po place. Pak přišla dokonce velká kopie ZPM, což byla dívčina, od krku po paty oblečená do dlouhého červeného hábitu. Oba Davidové si kostým seběhli z pódia prohlédnout a improvizovaně předvedli scénku z Atlantis, končící McKayovským, „oh, shut up“ 🙂 Do finále, konajícího se následující den odpoledne při závěrečném ceremoniálu, se nakonec tedy dostal chodící model Atlantis, supervoják a malý Miles převlečený za Supermana.

    foto       foto

    foto       foto

    Naštvaná, že mi zrovna v takovou chvíli selhala baterka, jsem jen doufala, aby moji známí měli víc štěstí a vyfotili víc než jen židle a podlahu. Po soutěži následovala Party, sestávající v podstatě jen z hudby a drahého pití u baru. Chvíli jsme se potloukaly, občas prohodily pár slov s ostatními.

    Po návratu do pokoje k nám ještě vtrhla Chantal se svým notebookem, naprosto unešená z Chuckieho a z toho, že ve Vengeance dostal text a dokonce šel k Weir do kanceláře a hned nám tu scénu pustila. Zajímalo by mě, co dělá teď, když Chuck konečně dostal v poslední epizodě jméno. 🙂

    Neděle byla, pokud se tomu dá věřit, snad ještě lepší než sobota. Atmosféra byla mnohem uvolněnější a moje plíce a ruce nestíhaly, jelikož jsem se nechala strhnout a řvala jsem a tleskala jako ostatní.

    Při příchodu Davida a Kate, kteří program začínali, všichni vytáhli gumové kachničky a začali je mačkat a pokud někdo neměl kachničku, aspoň dělal zvuky jako kachnička. Ve filmu A Dog’s Breakfast je totiž scéna, kde David (tedy jeho postava) leze nahý z vany a zakrývá ho jen pískací kachnička. A nemusím říkat, jaké pozdvižení vyvolal trailer k filmu. Symbol kachny vlastně pronásledoval celý con, přičemž jedna velká kachna byla celou dobu na pódiu a David si tam s ní pak jen hezky hrál a na konci ji majetnicky odnesl.

    Hewlettovi byli skvělí a jejich výstup byl vyplněn špičkováním a záchvaty smíchu. Na otázku, jakým nejhorším zážitkem je protáhl režisér, se Kate svěřila, jak jí těsně před nějakou scénou s mrtvou rybou zemřela kočka (to bylo doplněno sborovým „awwww“ z publika) a David samozřejmě vybral epizodu Runner, kde visel hlavou dolů a již jako na potvoru Rainbow Francks několikrát pokazil, tak Davida neustále sundávali a znovu věšeli hlavou dolů. Během jejich výstupu se v sále objevila i Davidova další sestra Jenny, se synem Jeremym a dokonce švagrem.

    foto       foto

    foto       foto

    Po jejich skvělém, hodinovém povídání přišla Ivy Isenberg. Vytáhla si dobrovolnici z publika a společně předvedly scénku mezi Valou a Adriou a já se musela prostě smát, jelikož Valiny repliky byly tak typické pro celý „vztah“ s Adriou-věty jako „nedělej to“ a „to není nutné, Adrio“, jsou typické pro tenhle tak trochu nevyužitý a zazdněný vztah mezi matkou a dcerou.

    Pak přiběhl hurikán Dan Payne, k němuž po nějaké době vpadl i Aaron Douglas. Oba rozjeli skvělou show a Dan přidal i dvě historky z toho, jak lezl po horách, kde zůstali v mlze trčet na útesu a jak ho honil medvěd. Když pak Aaron odešel, vběhl náhle na pódium Chuck, hodil do davu cukry a zase odběhl, což způsobilo výbuch smíchu v hledišti. Ovšem ještě větší výbuch nastal ve chvíli, kdy si jakoby nic nakráčel na pódium David Nykl, podal Danovi banán a zase odešel. Dan se toho chytil a začal předvádět opici. Byl skvělý a jako skoro jediný Američan mezi hosty občas prohodil hlášku „promiňte, jsem jen hloupý Američan“. A diváci (resp. divačky) ho dokonce donutily sundat tričko, čili nám sál málem spadl na hlavu 🙂

    foto       foto

    foto       foto

    Jelikož mi zbylo ještě asi 70 liber a já mám slabou vůli, rozhodovala jsem se, s kým se vyfotit. Lákala mě jak Erin, která už ale měla i druhé focení za sebou, tak David and David fotka. Ale to jsem zavrhla, protože s Davidem Nyklem už fotku mám a tak to vyhrál v rozhodování mezi Danem a Chuckem právě Chuckie. Po obědě jsme trochu zpanikařily, jestli už focení neproběhlo, ale naštěstí ne a tak nás čekalo poslední kolo. Na židlích při focení seděli ještě Ryan s Danem a dojížděli poslední fotky a všichni se hrozně smáli Danovi, který trval na tom, aby si každý vymyslel nějakou pozici, v níž se chce fotit. Legrační byla třeba jedna malá Japonka, sahající Danovi sotva do pasu. Tak ji prostě zvedl a doslova si ji položil na rameno. Pak tam chtěl obejmout nějakého kluka, který jakoby na oko začal utíkat a Dan ho honil. Když tak přemýšlím, možná jsem těch 15 liber za fotku s ním taky mohla dát 🙂

    foto

    Tabule, hlásající změny v programu ohlásila přidání Chucka k programu Davida Nykla, takže oba spustili najednou a běhali po pódiu a říkali, že jsou ti dva, co se nikdy nedostanou do úvodních titulků, ale bez nichž by Atlantis nefungovala. Udělali si legraci i z Dana Payna, který je ale slyšel a tak se vřítil na pódium a oba dva jako praštil a skolil a David s Chuckem se pohotově přizpůsobili a zahráli skvěle pád i následné vstávání ze země jakoby dostali opravdu po hlavě. Chuck ovšem řekl, že kdyby je Dan opravdu praštil, tak by nejspíš proletěli zdí. Samozřejmě došlo i na to, kdo je chytřejší, jestli Zelenka nebo McKay, ale David Nykl nebyl tak diplomatický jako David Hewlett a naostro řekl, že on, což se projevilo nesouhlasným písknutím nad stěnou pódia, kde se objevila velká plastová kachna, již s velkou pravděpodobností držel právě David Hewlett. Bohužel, i tihle dva skvělí lidé měli jen půl hodiny a všem to opravdu přišlo líto, protože David s Chuckem se skvěle doplňovali.

    foto       foto

    foto       foto

    Hned po nich byl na řadě ve svém druhém (no dobře, z pódia skoro neslezl, ale komu by to vadilo ;-)) představení Ryan Robbins. A zase začal chodit tam a zpátky a já nemohla udělat kloudnou fotku. To už se na obrazovce nad pódiem objevila věta „You are pacing again, people getting seasick“ čili, že už zase pochoduje a lidi z toho mají mořskou nemoc 🙂 Po chvíli se tam ještě objevilo, že je pauza kvůli technickým úpravám a na pódium přišel Bryan (což byl jeden z hlavních pořadatelů) ještě s jedním člověkem a přilepili Ryanovi nohy k zemi páskou. Překvapivě to pomohlo a on pak zůstal na místě až do konce.

    foto       foto

    foto       foto

    Po Ryanovi pak měla poslední sólo vystoupení opět Erin a i když to nebylo nutně vtipné, zajímavě mluvila, zpívala, a moc mě překvapilo, kolik toho věděla o filmech a divadelních muzikálech, na něž se jí tam jedna slečna ptala.

    foto       foto

    foto       foto

    Pak zase nastoupil Aaron Douglas a spustil aukci, nejdřív začal jakousi tombolou, kde se tahaly lístečky s čísly, která jsme si zase nevzaly (jako vždy) a pak začal s aukcí. Dražily se hlavně podepsané plakáty a fotky. Při tom mu ochotně pomáhal Dan s Chuckem, později se tam přidal i Ryan, oba Davidové a Kate a různě se tam předháněli, čí fotka bude dražší.

    Na společném plakátu z Pegasus conu Chuck nebyl, ale ten si pohotově poradil, když si začal zarámovaný plakát otírat o svetr a kalhoty. Dan ho vzal na ramena a procházeli mezi lidmi. Chantal vydražila za 400 liber fotky Davida a Kate, podepsané a zarámované. Dát za tohle měsíční plat? No, já bych do toho nešla. Za nejvíc se ale vydražila zarámovaná fotka samotného Davida. Sice s podpisem, ale dát za to skoro 500 liber, no, řekněme, že ty holky, které se o to přetahovaly si pak vlezly pod židle, aby na ně nebylo vidět, jak zvedaly nabídky. Všechny vydražené peníze šly na Doktory bez hranic, které David Hewlett podporuje.

    foto       foto

    foto       foto

    Když skončila dražba, objevil se Bryan a snažil se natahovat čas měřením „popularity“ hostů. Aaron Douglas tam byl taky a společně „měřili“ sílu potlesku. Největší potlesk měl samozřejmě David Hewlett, následovaný Davidem Nyklem, Chuckiem, Danem Paynem, Ryanem a Kate, kteří byli vyrovnaní. Bryan se ptal, jak to, že je Kate tak populární, když byla jen v jedné epizodě, ale odpověď byla jednoduchá-je to Hewlett. Ze stejného důvodu byla oblíbená i Jane, Davidova snoubenka a taky budoucí Hewlett. Ivy Isenberg měla slabý potlesk, a Bryan na to konto prohodil, že jí posílají pryč, ale ona se každý rok vrací (měl to být vtip, ale znělo to pravdivě 🙂 )

    Potom se na pódium vrátili všichni herci, včetně Jane Loughman (někdy si říkám, že má Davida až moc omotaného kolem prstu, ale on je do ní očividně blázen) a začali se loučit a vtipkovat. Při té příležitosti ještě vyhlásili vítěze soutěže o nejlepší kostým, kterou vyhrál chodící model Atlantis. Když Bryan hlásil všechny herce postupně a samozřejmě končil u Davida Hewletta, David Nykl se rychle přesunul na konec řady, aby ho Bryan ohlásil jako posledního hosta 🙂

    foto       foto

    foto       foto

    Potom následovaly autogramy. Bály jsme se, aby se na nás dostalo, přičemž mě Saavik svým sýčkováním už začínala lézt na nervy. Chantal, která je chodící optimismus a hurikán v jednom, nás ujistila, že se na nás dostane a navíc nám naházela ještě svoje fotky k podpisu. Fotky na osobu se mohly nechat podepsat jen 4, z toho jedna neoficiální zdarma (oficiální měly předepsanou velikost a prodávaly se za 10 liber) a za další neoficiální se už platilo (Tar-aro, nezapomeň při srazu na peníze :)). Chantal, jejíž posedlost po Davidovi a Kanaďanech všeobecně je ještě větší než moje, chtěla všechny s věnováním a tak nám každé strčila několik fotek, abychom se vešly do počtu přesně těch 4 fotek na osobu. Řada postupovala pomalu, ale když se to dostalo k číslu 379, už nám bylo jasné, že se na nás dostane. Podepisování probíhalo v místnosti, kde se předtím fotilo, každý herec měl svůj stůl a u každého z nich byla fronta, u Chucka a obou Davidů největší. Šla jsem postupně od Erin, vedle níž seděl manžel a která mě potěšila, když s velkým nadšením říkala o svém turné, při němž zavítá do České Republiky. Kate měla stoleček hned vedle a líbila se jí moje vytištěná fotka, protože všichni měli oficiální fotky, jen já měla lesklý papír s ustřiženým logem Sci-fi v pravém dolním rohu. David Nykl mě uvítal „hey“ a já mu řekla „ahoj“, dala jsem mu slivovici, dovezenou z Čech a chvíli jsme si povídali a on byl moc super. S Ryanem jsme diskutovali, jestli mu víc sluší dlouhé nebo krátké vlasy, protože zatímco já měla promo fotku s dlouhými vlasy, Saavik se víc líbil s krátkými a Ryan přiznal, že je to u lidí (OK, fanynek :)) asi 50 na 50. O Ivy moc zájem nebyl a já neměla nic, co bych nechala podepsat, tak jsem přešla hned k Aaronu Douglasovi. Myslela jsem, jestli ho třeba nechytím, a zeptala se, kdo je posledních pět Cylonů, ale nemohl říct. Škoda. Ale dovíme se čtyři z nich v poslední epizodě a prý si nemyslí, že je to Baltar. Hmmm. Vedle byl hned Dan Payne, který přidával ke každému podpisu smajlíka. U Chuckieho byla největší fronta, protože to byl jeho první con a jeho podpis nikdo neměl. U něj jsem si musela koupit fotku, a štve mě, že to byla barevná ze seriálu, protože nabízeli mňamkovní černobílou. No nic, snad příště.

    Zdvořile jsem se zeptala, kde končí fronta k Davidu Hewlettovi, načež mě poslali někam do schodů, za roh, do chodby pro personál, kde fronta končila. Saavik ale nedorazila, což mě na chvíli vyvedlo z míry, protože měla před naším odjezdem zdravotní problémy a tak ve mně hlodalo, jestli se jí něco nestalo. Po vystáté půl hodině na mě přišla řada a Saavik stála spolu se Chantal a Anyou na schodech, protože se nikoho neptala a prostě si tam stoupla. No jo, někdo si to umí zařídit. U Davida jsem mu dala svou fotku, Tar-ařinu a když se podepisoval i pro Chantal, prohodil něco o tom, jestli třeba Chantal není blázen a já mu to moc nevyvracela 🙂 Ale asi jsem si moc nešplhla, když jsem řekla o tom, jak si čeští fandové myslí, že Zelenka je chytřejší. Ovšem rychle jsem dodala, že já si to nemyslím, jen se o tom moc nešířím, a on na to, že si to nechá pro sebe, protože mám pravdu 🙂 Bylo skoro neuvěřitelné, jak herci vydrželi sedět čtyři hodiny a podepisovat se, jak se chtěli všem zavděčit, což se jim nakonec povedlo. A pořád byli hrozně milí a s každým si povídali a zkrátka byli skvělí.

    fotofotofoto       foto       foto

    foto

    foto       foto

     

     

     

     

     

     

     

     
    Jak se Saavik procpala na začátek řady jsem jí ještě neopomněla několikrát připomenout, ale jinak musím říct, že všechno dopadlo dobře. Měla jsem fotky, podpisy, zážitky…

    Večer jsme se šly podívat na party, ale v celé budově byla celý víkend hrozná zima a nedělní večer nebyl výjimkou. Jen jsme stihly žasnout, jak tam na parketu už očividní mazáci tancují na každou písničku jiný tanec. Znala jsem jen Macarenu, ale oni měli tanec i na Startrekkin Across the Universe a i třeba YMCA. Ráno jsme ale musely vstávat brzo a dostat se na 11.30 na Victorii. Rozloučila jsem se tedy se Chantal, Anyou a děvčaty z fanklubu Paula McGilliona, prošla kolem Chuckieho, který se přišel mezi fanoušky podívat a následovala Saavik zpátky do našeho pokoje.

    Jak se nám ráno nechtělo odjet. Už jsme byly v klidu, protože od hotelu jel přímo bus k letišti, kde bylo metro (chtěli za to 4 libry, vydřiduši). Celkově z Londýna můžu říct jen to, že mají pěkné metro, protože jsme ani jinde pořádně nebyly, což mi ale vůbec nevadí, měly jsme lepší věci, na něž se dalo koukat 🙂 Cestu metrem zpátky jsem si užila, protože třeba stanice Earl’s Court byla v mé oblíbené knize Nikdykde od Neila Gaimana a podvědomě jsem koukala, jestli třeba nezahlédnu někoho z Podlondýna (nevysvětlím, přečtěte si Gaimana :b)

    Cesta autobusem zpět byla v pohodě, protože byla hlavně přes den a pouštěli hodně filmů a taky Přátele (kterými se jako jedinými zavděčili Saavik, která by nejradši nějaký béčkový horor :))

    Do Prahy to přijelo o dvě hodiny dřív, v půl páté ráno, takže jsme opět mrzly na Florenci, ale hřály nás zážitky, takže to bylo v pohodě. A teď mi nějak nedokáže nic zkazit náladu. Ani spameři, ani padesát lidí blikajících na ICQ, ptajících se, jaké to bylo a ptající se na detaily. Vždycky odpovídám stejně a myslím, že právě věta „nejlepší víkend mého života“ to plně vystihuje 😉

    Reportáž z Pegasus conu 2 zpracovala Klenotka.