Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z conu Pegasus Three

    Pegasus Three (dál jen P3) začal 25. ledna v pátek, v Londýně, v hotelu Thistle. Končil v neděli 27. ledna tamtéž a samozřejmě byl skvělý a pro nás všechny (Fazulina, Blanca, Saavik a já-píšu většinu z pohledu čtyř žen, takže bude všude „y“-to já jen, kdyby se v tom chtěl někdo vrtat, jak mívají někteří lidé ve zvyku :-)) to byl fantastický víkend. Ale hezky popořadě čili od začátku, aneb co nás vedlo opět nacpat roční příjmy do conu v zahraničí.

    Při přihlašování na letošní Pegasus,v pořadí už třetí, jsem neponechala nic náhodě a nechala si udělat kartu pro platbu na internetu. Bylo to moudré rozhodnutí, protože díky ní se mi povedlo koupit vstupenky pod prvních 300 a to tudíž znamenalo účast na Meet and Greet Party pro mě a Saavik.

    Se Saavik a Blancou jsme vyjely autobusem Student Agency z Prahy kolem půl sedmé večer. Autobus, jedoucí z Brna, byl opět o hodinu zpožděný, ale s tím jsme počítaly. Na chvíli jsme byly vyděšeny skupinkou pochybných individuí, sestávající z lidí mluvících rusky (nebo jak) a hrajících na harmoniku. Ti naštěstí jeli jiným autobusem, ale i tak byla sestava cestujících s námi dost pestrá. Proto nás asi pravděpodobně Němci zastavili „na hranicích“, tedy někde v polích a procházeli si náš autobus. Po chvíli naložili někoho do auta, odjeli a my mohli pokračovat dál do Německa. Student Agency na trase do Londýna naštěstí nikde nestaví, takže se dalo i v klidu spát. V Calais nás v osm ráno vyhnali z autobusu, kde francouzští celníci dělali opět docela důkladnou prohlídku a zdáli se zmatení, když jim tam každý odpovídal, že neumí francouzsky. Francouzi totiž předpokládají, že všichni na světě umí francouzsky a oni se tím pádem nemusí obtěžovat s angličtinou, nebo jakýmkoliv jiným jazykem. Popojeli jsme pár metrů autobusem, když nás opět vysypali z autobusu a tentokrát nás kontrolovali britští celníci. U těch to šlo naštěstí rychle, takže náš žlutý dopravní prostředek projel pod La Manchem (autobus najel do vlaku, který projel tunelem) a v deset dopoledne (londýnského času) jsme přijeli do Londýna. Chvíli jsme s děvčaty slintaly v trafice nad všemi možnými časopisy sci-fi zaměření a po deseti minutách nadšeného výskání nad obrázky Davida, Paula nebo Kavana, jsme sáhly jen po jednom z magazínů, protože vyhodit hned dvacet liber za časopisy se v tu chvíli nezdálo moc moudré. To jsme ještě netušily, že nás takových „dilemat“ bude čekat ještě několik.

    Znalost cesty z loňského roku pomohla, i když jsme ještě na Victoria Station sešly po špatných schodech a ocitly se na opačné straně odjezdu metra. Ale tenhle zádrhel nás nijak nezpomalil a celkem snadno jsme kolem poledne já, Saavik a Blanca, stanuly nohama na Heatrhow.

    Tam nás čekala má známá, Němka, s přezdívkou Arlessiar (jinak Sarina), s níž se už přes dva roky bavím na Gateworld fóru, ale neměla jsem šanci ji potkat. Pokračovaly jsme tedy společně Hoppa Busem (autobus objíždějící všechny hotely v Heatrhow), do Thistle hotelu. Poklad Fazulina měla už připravené klíče od pokojů (tedy karty, ne klíče), a tak jsme se vyhnuly čekání ve frontě před recepcí.

    Všechno jsme zvládly ve skvělém čase a ve dvě hodiny odpoledne jsem už byla osprchovaná a převlečená. Registrace měla začít až v pět odpoledne, a tak jsme se Saavik doháněly nějaké hodinky spánku.

    Ve čtyři jsme my, čtyři Češky, sešly dolů, setkat se s Arlessiar a já navíc ještě s dalšími z GW fóra. Holky si pak šly stoupnout ven do fronty, zatímco já jsem absolvovala povinné kolečko obíhání známých, které jsem dosud znala jen pod přezdívkami.

    Fronta venku se ukázala být frontou na registraci/focení zároveň a tak jsme tam mrzly asi hodinu, než nás napadlo se jít zeptat, kde si vyzvednout vstupenky a co se děje.

    Poté, co nás všechny pořadatelé konečně pustili dovnitř, se strhla lavina a začala se okamžitě tvořit fronta na lístky na focení. Tragické bylo, že ve stejnou dobu otevřela i místnost se suvenýry, kde nám nezbylo než slintat a všechny nákupy „nechat na později“, jelikož jsme ještě neměly lístky na focení a velké, i když krásné plakáty, bych stejně neměla kam dát.

    Potom, co na nás v pohodě došla řada a všechny jsme si koupily lístky na focení s Paulem, Torri a Kavanem (kde nás učily hostesky vyslovovat správně jméno „Kavan“), jsme navštívily McDonald´s a potom jsme se Saavik šly připravit na Meet and Greet Party.

    Fazulina s Blancou musely zůstat venku, protože měly už moc vysoká čísla vstupenek, ale každou chvíli jsem zahlédla hlavu Blancy, čouhající ze dveří.

    O čem je vlastně Meet and Greet Party? Lidé sedí u kulatých stolů, a herci postupně stoly obcházejí a s každým pár minut stráví. Party má omezený počet míst a tak se na ni dostanou pouze držitelé vstupenek 1-300. My měly se Saavik čísla 288 a 289.

    Jakmile Bryan, pořadatel, ohlásil Deana Marshalla, jehož byl P3 první con, netrvalo to ani dvě vteřiny a obě jsme se Saavik vyhrkly, že“je úžasnej“. Vypadá úplně jinak, než v seriálu a je to moc sympatický a skvělý chlap (a oproti fotkám a záběrům v SGA i nehorázně sexy se skvělým úsměvem a zajímavým smíchem :-)). Potom si k nám přisedla Andee Frizzell, která hlavně hraje role Wraithských královen a nutno říct, že to k ní sedí. Sama je to velmi krásná žena, ale také vysoká, s hlubším hlasem a přesně takový ten „královský“ typ. Po chvíli přišla Torri, s čepicí na hlavě, úsměvem na rtech a mluvící o novém psovi, kterého nám ukázala ve svém telefonu. Očividně by si ráda povídala, ale musela pokračovat k dalšímu stolu. Potom se k nám přesunul Paul McGillion a jelikož jsme seděly vedle Halessy, vedoucí oficiální Paulův fanklub, tak u nás Paul strávil poměrně dost času a dostal dárek k nedávným narozeninám. A jaký dárek. Holky z fanklubu celý rok psaly Beckettův deník, a Paul z něj byl nadšen, protože, jak sám řekl, je to jako kronika jeho života na natáčení SGA. Na otázku, zda se v další sérii vrátí, odpověděl, že samozřejmě nic říct nemůže, ale že „se uvidí“. Paul byl celý v černém a vypadal úplně skvěle. Po Paulovi dlouho nikdo nepřišel a já se tak nemohla dočkat Kavana Smithe, do kterého jsem se ten večer zbláznila jako puberťačka. Sice se oholil (zrada), ale přesto mu to slušelo. Když se dostal k našemu stolu, už mu selhávaly hlasivky, přesto se snažil si s námi povídat o tom, že se mu narodil syn a jak si jeho pes rozumí se psem Davida Hewletta. Tedy, to jsem mu vlastně řekla já a on se jenom podivil, odkud fanoušci berou tyhle informace a že je to super. Když odešel, chvíli jsem byla v tranzu. Jako úplně poslední se k našemu stolu dobelhal Jonathan Woodward. Ten vůbec není z SGA, ale „projížděl Londýnem“ a tak ho pozvali. Je to oblíbený herec Josse Whedona a hrál ve Firefly, Buffy i Angelovi. Johathana jsme se Saavik sledovaly už předtím, když se snažil nacpat kelímek s pivem do francouzské hole jedné fanynky a použít ji jako stojan. Nefungovalo to, pivo se vylilo a ohodil tak několik lidí kolem. U nás zkoušel ten samý trik, ale naštěstí to tentokrát zvládl, i když jsme se tam všichni odsouvali se židlemi a tahali pryč svoje věci. Nakonec s komentářem, že cony a fanoušci jsou „fucking awesome“, odešel k dalšímu stolu.

    Se Saavik jsme hned poté odešly, protože únava a nadšení udělalo své. Byl to krásný večer. Když vedle vás na židli sedí Paul, Torri, Kavan a další a vy se s nimi bavíte přirozeně jako s kamarádem u piva, je to super. Jen je škoda, že neměli na nikoho moc čas, protože by si rádi povídali, ale nešlo to. Po takovém večeru se člověk může cítit, jakoby mu bylo patnáct, dokonce se tak i chovat a nikomu to nebude divné. Fazulina s Blancou (která měla asi co dělat sama se sebou :-)) asi potvrdí můj nepřítomný výraz po odchodu ze sálu, kdy jsem se rozplývala nad Kavanem Smithem a zírala kamsi do prázdna.

    Ze sobotních dopoledních debat jsem moc neměla, jelikož, jak se nám povedlo koupit si lístky na focení dřív, měly jsme všechno v plánu už v sobotu.

    V ceně ubytování byla i snídaně, takže se mi nejdřív z vydatné anglické snídaně protáčely panenky. Tolik jídla, kolik sním a tolik kombinací, to je pro mě vlastně ráj 🙂

    Poučeny z předchozího roku jsme si vyzvedly „virtue tickets“ tedy lístky pro vstup do sálu. Mají pořadová čísla, podle nichž pouští lidi dovnitř. Na mě žádný nezbyl, takže jsem se držela jako klíště holek a nakonec mi někdo ze stevardů do ruky lísteček vrazil, takže už to naštěstí později nebyl problém.

    Jako první byla na řadě debata s Kavanem Smithem, ale neodmluvil ještě ani deset minut a už na obrazovce svítil nápis, že držitelé lístků na focení s Deanem Marshallem (které jsme si Saavik ráno koupily), si mají jít stoupnout do fronty.

    Dean byl „velmi žádané zboží“, jelikož nikdy nikde nebyl a jeho fotku si tak plno lidí mohlo pořídit poprvé. Neměla jsem to srdce žádat ho o objímací fotku, i když vypadal, že by se tulil celkem rád. Ono když je na conu 500 fanoušků a z toho 480 žen, tak není divu 🙂 I když při pohledu na některé tlusté Angličanky, které ještě navíc neměly naprosto žádnou soudnost a vkus v oblékání, jsem se nadšení herců občas divila.

    Po Deanovi byl v programu napsaný Jonathan Woodward, na něhož jsem osobně byla dost zvědavá, protože měl docela zajímavou pověst a zdál se být permanentně opilý/zdrogovaný nebo cokoliv, ale zároveň mluvil zcela srozumitelně a střízlivě. Seriály Buffy/Angel/Firefly jsem viděla, ale bohužel, ani na jednu debatu s Jonathanem jsem se prostě nebyla schopná dostat včas.

    Těsně po začátku debaty s ním totiž bylo focení s Kavanem Smithem. To bych si nenechala ujít ani za cenu náhlé smrti z přílišného množství sexappealu. Tady se fotila celá naše čtveřice a tak jsme si pěkně stouply za sebe. Všechny fanynky, fotící se s Kavanem, stály hezky poslušně vedle něj, ale žádná si neřekla o objímací fotku. Nebyla jsem si jistá, jestli ho o ní požádat, ale přesto jsem se zeptala, protože bych si neodpustila, kdybych to neudělala. Z Kavana jsem byla hodně odvařená a po focení s ním se mi na obličeji dlouho objevoval tupý, nepřítomný výraz zírání kamsi v dál.

    Stihly jsme to zpátky na debatu s Deanem Marshallem, ale když se blížila k závěru, tak se na obrazovce zase objevila výzva pro držitele sobotních lístků na focení, tentokrát s Torri. Fazulina se Saavik hned šly, ale s Blancou jsme se rozhodly zůstat o chvíli déle na „final call“, tedy na poslední upozornění. Shlédly jsme tak i konec debaty s Deanem a nenechaly si přitom ujít příležitost si pěkně zaječet.

    Když se Blanca vyfotila s Torri, fotograf si musel vyměnit paměťovou kartu a tak se řada zasekla přede mnou. Torri pořád cítila potřebu si povídat, zdravit, usmívat se a být prostě všeobecně hrozně milá, roztomilá, skvělá a zajímavá. Ptala se nás (mě a ještě jedné dívky stojící vedle mě), odkud jsme a při slově Česká republika nadšeně říkala, že si pamatuje holky přede mnou a že prý v Londýně na nějaké Čechy narazila. Po focení s ní jsem měla dojem, že z hostů, mezi nimiž se dal těžko vybrat favorit, bude asi ona ta, která si všechny získá.

    Po obědě (jestli se tak horké polévce ze sáčku dá říkat) byla v programu uvedena Andee Frizzell. Představitelka Wraithských královen a vlastně „náhrada“ za Kate Hewlett. Ukázala se jako výborná bavička s repertoárem hodně skvělých úšklebků a vtipů. Neměly jsme ale možnost vidět tuto debatu od začátku, protože se křížila s focením s Paulem. Na toho byl pochopitelně nával a Paul si focení nezřízeně užíval. Nádherně se tvářil na každé fotce, střídal obličeje, a „trpěl“ různé výmysly fanynek. Blanca ho požádala, zda by ji nemohl držet v náručí a zaklonit ji tak, jakoby ji chtěl políbit. Na konec z toho byly pro Blancu dvě fotky a zároveň to pro ni znamenalo absolutní ztrátu soudnosti na zbytek víkendu, kdy nasazovala blažený výraz i několikrát denně, což bylo moc super sledovat. Dokázala jsem si tak představit sebe v pátek při setkání s Kavanem, i loni po setkání s Davidem.

    Osobně nejsem náročná, tedy vlastně jsem v tom smyslu, že mi stačí „jen“ objetí, protože je to pro mě to nejlepší, co může být.

    Doběhly jsme tedy ještě na Andee, po níž měl následovat Paul, ale jelikož focení s ním ještě probíhalo, tak tam Andee zůstala a pomáhala Bryanovi s dražbou. Bryan letos naštval hodně lidí, protože nepozval Chucka Campbella, jenž o to měl zájem a neměli ani nikoho, kdo by program uváděl. Loni se o uvádění staral Aaron Douglas a byl v tom super.

    Když jsme se Bryana s Blancou později večer ptaly, proč nepozval Davida Nykla, odvětil, že prý máme přijet do Německa. Nejspíš má představu, že objíždíme všechny cony v okolí a nemáme nic jiného na práci.

    Jeho chování a přístup, a trochu i slabší program, kdy herci prakticky neměli žádné představení spolu, nás zklamalo. Jsem si jistá, že se lidi ještě ozvou a moc by mě zajímalo, koho s přístupem „ten tu byl loni, letos ho zvát nebudeme“, budou mít za rok. Pegasus je con čistě Atlantis herců, a těch, kteří by přilákali davy, tolik není. Asi ani Rachel nebo Jewel (o Amandě nemluvě) by neměly moc efekt a to z prostého důvodu – většina návštěvníků conu jsou ženy.

    Na Paula jsme už seděly v sále, a trochu jsme byly zklamané, že Paul přišel „východem“, místo aby prošel bránou. Ta byla letos napravo, ale trochu je zlobila, což měl říkat nápis „Out of order, waiting for McKay“.

    Pro Paula byla připravena dekorace ve stylu lékařské ordinace. Paul se ukázal být výborný bavič a jeho nadšení ze setkávání s fanoušky, tedy spíš fanynkami, bylo neuvěřitelné. Doložil to jeho komentář o tom, jak se předchozího večera setkal s 300-mi sty lidmi a z toho tam bylo asi jen deset mužů 🙂

    Po Paulovi přišla Torri Higginson, kterou jsme si svorně všechny zamilovaly. Byla okouzlující, s čepicí na hlavě, vodou v ruce a všem strašně moc děkovala za podporu. Necelá hodina na debatu s ní byla velmi málo, protože dokázala zaníceně a dlouho odpovídat. I když dotazy na konkrétní epizody a chování Elizabeth v nich byly přece jen trochu mimo, protože herec si takové věci rozhodně moc pamatovat nemůže.

    Po debatě s Torri jsme šly znovu do McDonaldu, což bylo jediné místo v okolí, kde se dalo levně najíst. V Anglii ale samozřejmě mají všechno jiné a tak opékané brambory, jichž byla obrovská porce, tady u nás asi hned tak neuvidím.

    Chystaly jsme se jít večer Fancy Dress, soutěž kostýmů a taky na soutěž Dial or No Dial (upravená verze Deal or no Deal čili Ber nebo neber). Samozřejmě jsme v každou volnou chvíli nakoukly do místnosti se suvenýry a kolem černých uniforem s vlaječkami a nášivkami Atlantis jsme celý víkend kroužily jako mlsné kočky. Naše dilema zda si je koupit vyřešil fakt, že nám byly uniformy moc velké. Sama jsem si postupně koupila kalendář Dr. Who, figurku K-9 (taky z Dr. Who), dvě fotky Davida Hewletta a přívěšek brány pro kamarádku.

    Chvíli jsme marně čekaly, jestli na nás nedojde řada s autogramy, ale byl to jen pokus. Podvečer nám rozsvítily vyvolané fotky z focení s herci a tak jsme měly několik „squeee momentů“, jak to pěkně před časem na Festivalu fantazie nazval Deus (tímto mu děkuji za trefné a pravdivé přirovnání :-))

    Letošní Fancy Dress nebylo tak skvělé jako loni, hlavně proto, že na něm byla jako porota jen část herců. Paul to celé vlastně uváděl a řekla bych, že je výborný improvizátor. Bryan mu v podstatě strčil do ruky papír s pohledem „a teď mluv“, ale Paul si s tím bezvadně poradil. U stolu s ním ještě seděli Dean a Jonathan Woodward, kteří ale nic neříkali, takže to celé bylo vlastně Paulovo sólo. V záplavě Wraithů a několika kostýmů (vážně, vážně si myslím, že by někdo měl říct ženě, která váží sto kilo, aby se necpala do antických bílých šatů), to nakonec na celé čáře vyhrála „Sam, the whale“. Tedy kostým velryby „Sam“. Vyrobily ho ty samé dívky jako loni chodící model Atlantis.

    V následné soutěži Dial or No Dial nakonec soutěžící vyhrála vstupenky na jiný Wolf con, což byla velmi pěkná cena.

    Od deseti potom byla party, kde jsme konečně mohly využít naše české vlajky. Oblékla jsem si svou, uvázala ji pod krkem a hrdě ji nosila. Později mě napodobila ještě Blanca a spolu jsme pak tančily conové tanečky, které patří ke každému conu. Tady musím trochu souhlasit se Saavik a jejím komentářem. I když jsou tyhle tance opravdu legrace (zvlášť Startrekin´), tak tomu trochu chybí individualita. Většina žen a dívek sedí jako pecky u stolů a jdou tančit jenom na nějaký společný tanec. Na druhou stranu je u nich potřeba obdivovat energii, s jakou vydrží takhle šíleně hopsat až do tří do rána. Samy jsme odešly do postele po jedné hodině ranní, ohluchlé a s vyřvanými hlasivkami, ale naprosto spokojené.

    Neděli jsme už strávily většinu dne v sále, protože focení bylo za námi. Což mě trochu mrzelo, ale zase to bylo pěkně rozložené – focení v jeden den, autogramiáda v den následující.

    Andee Frizzell byla tentokrát první a byla bezvadná. Vyprávěla o tom, jak ji lidé po natáčení pilotní epizody na večírku nepoznali, protože byla bez masky. Nebo říkala, jak vyděsila nebohého Joe Flanigana, když na něj volala, že s ním strávila celý týden a vyděsila tak i jeho ženu. Joe ji totiž při procházce v parku nepoznal, jelikož neměla make-up Wraithské královny. Úžasná byla chvíle, kdy odpovídala na otázku, jaké bylo natáčení s Kevinem Sorbem v seriálu Andromeda. Byla fanynka Kevina Sorba od dob Herkula a když ho potkala na večírku, měla prý menší záchvat, který samozřejmě hned předvedla. Když popisovala, jaký je to pocit, potkat herce, kterého milujete, naživo, zarazila se, protože jí došlo, že na ní civí 500 lidí, kteří prožívají přesně totéž.

    Příchod Jonathana Woodwarda provázela hudba ze seriálu Buffy, ale to bylo jediné, co jsem zaznamenala. Odcházely jsme a já si slíbila, že na kus jeho debaty přijdu, ale zase to nevyšlo. Jonathana na conu nejspíš dost provázely maléry, protože hodně pil a zdál se být pořád „pod vlivem“. Později mi bylo vysvětleno, že to prý bylo hodně kvůli práškům na spaní, které bral, ale kdoví. Každopádně na mě dojem neudělal, protože ho neměl *kdy* udělat.

    Na debatu s Kavanem Smithem už jsme byly pochopitelně zpět (po snad definitivně poslední návštěvě místnosti se suvenýry) a Kavan (stejně jako před ním Andee) se podivil, jak to, že je nás tam tolik. Všichni nejspíš velmi těžko vstávali a Kavan měl navíc sebou ženu a šestiměsíčního syna, kterého mu žena nechala na noc, takže se asi moc nevyspal. To mu pochopitelně nic neubralo na zábavnosti, a i když i jemu trochu odcházel hlas, statečně se držel až do konce 🙂

    Po obědě se Fazulina s Blancou protlačily dopředu, aby konečně natočily herce, jak prochází bránou a až na Paula, který zase přišel druhou stranou, se to povedlo.

    Program ale začal s asi hodinovým zpožděním, jelikož probíhala skupinová focení se všemi herci (65 liber za pět herců, 80 za všechny) a tak se pokoušeli natahovat čas music videi Atlantis.

    Ve dvě pak konečně dorazil Dean Marshall, ale program musel být o dost zkrácen, což byla velká škoda. Dean je tak odlišný od postavy Batese, že je to skoro překvapivé. Je to zvláštní, jak si člověk zaškatulkuje herce podle postavy. Je to podle mého názoru obrovská chyba, protože když někdo nesnáší postavu a kvůli tomu následně i herce, tak to není dobré. Dean se celou dobu usmíval, moc pěkně se smál a na to, že to byl jeho první con, to skvěle zvládal.

    Báječná Torri Higginson přišla hned po Deanovi a předváděla skvělou scénu, kdy poprvé potkala Richarda Deana Andersona a taky třeba mluvila o tom, jaká to byla výhoda/nevýhoda převzít roli Elizabeth po Jessice Steen.

    Paul následně program rozsvítil příchodem v kiltu, popisem chování Joe Flanigana, Davida Hewletta nebo Jasona Momoa. Pochopitelně bylo vidět, že to trochu přehání, ale byla to sranda 🙂

    Po Paulovi jsem s Blancou šla do fronty na focení s ním, protože jsme se domluvily s členkami jeho fanklubu, že můžeme být na skupinové fotce. Osobně jsem členkou taky, takže to problém nebyl, jenom jsem tam nějak musela dostat Blancu. Ale s její posedlostí po Paulovi, která z ní vyzařovala, skvěle zapadla 🙂

    Skupinové focení s Paulem byla zábava, protože se s ním úplně na konci focení chtěly vyfotit tři skupinky. První byla skupina čtyř lidí, kteří Paula zvedli, každý ho chytil za jednu končetinu a tak to vypadalo, jakoby se ho chystali roztrhnout vejpůl a hádat se, kdo si kterou část vezme. Nám Paul dovolil ho taky zvednout, a jelikož nás bylo šest, tak si „lehl“ napříč. Osobně jsem chytla tu nejlepší Paulovu část a to ruku. Držel se mé ruky, aby nespadl a ještě ve chvíli, kdy jsme ho spustily na zem, se mě dost křečovitě držel, jak se chtěl ujistit, jestli skutečně stojí na zemi. Obdivovala jsem ho za to, že dělá tyhle cviky. Ale bylo vidět, jak si to užívá a hrozně ho to baví.

    Zpět v sále se pak tahala tombola, kde jsme neměly s usmolenými šesti lístečky šanci. Nějakých padesát lístečků, které si kupují ty věčně nespokojené fanynky, jsme opravdu neměly. Samozřejmě většinu cen vyhrály ty nejzanícenější návštěvnice conů, které bývají znuděné herci, ale doma mají plno věcí. Podepsané fotky, které se vyhrávaly, by si docela dobře mohly koupit, ale radši dají víc za lístky do tomboly, asi aby měly pocit, že něco vyhrály. Trochu tomu nerozumím, ale to asi nikdo, kdo jede na con jednou za rok.

    Závěrečná ceremonie byla zoufale krátká a byla to jediná šance vidět herce pěkně pohromadě. Bryan zapomněl ohlásit Jonathana Woodwarda, kterému se pak omluvil padnutím na kolena. Prohlásil přitom, že Jonathan se posledních 16 hodin choval slušně a proto na něj nejspíš zapomněl. Torri potom naopak padla na kolena před Paulem, což mělo značit nabídku k sňatku, protože Paul byl jediný svobodný. Lidi si to poněkud špatně vyložili, protože to vypadalo…jako něco jiného 🙂 Torri měla těchhle momentů, kdy něco řekla a lidi si to špatně vysvětlili, víc a bylo to krásné sledovat ji, jak se červená a následně se tomu směje.

    Hned potom, co jsme si vyřvaly plíce při loučení s herci, následovala autogramiáda. Se Saavik jsme měly nízká čísla a tak následoval rychlý úprk do pokoje pro fotky a dárky. Tentokrát jsme přivezly něco z oblasti, odkud obě (tedy já víceméně) pocházíme. Becherovky a karlovarské oplatky. Měla jsem čtyři malé becherovky, jeden malý Fernet a jednu velkou lahev Becherovky. O té jsem až do konce nevěděla, komu ji dát, ale nakonec rozhodlo poslední vystoupení Torri.

    Autogramiáda byla trochu složitější, protože jsem měla plno krámů. Krabici s těmi lahvičkami a taky byla potřeba seřadit fotky podle pořadí. Trochu to komplikoval fakt, že jsem měla ještě fotky k podepsání pro další dva lidi a tak vysvětlovat, co je moje jméno, spelovat ta dvě další a pak to dávat zpátky do desek, to byl úkol tak pro deset rukou, ne dvě.

    Paul mi při autogramiádě přišel nepatrně odměřený, ale jen na první pohled, protože potom, co jsme mu daly se Saavik pití a jídlo, se rozzářil 🙂

    Torri byla super. Dala jsem jí velkou láhev Becherovky, z které byla krásně překvapená a ptala se, jestli ji má s něčím míchat nebo ji pít jen tak. Mluvila i o tom, jak teď všichni umělci jezdí do Prahy a jak o ní pěkně mluví. Hrozně pěkně se s ní povídá a u autogramiády je k tomu bezvadná příležitost. Naneštěstí to taky nejde donekonečna, protože na podpisy čekají davy lidí.

    Za autogram Jonathana Woodwarda se muselo platit navíc a to mě dost odradilo od koupě jeho fotky. Ale jelikož nám zbyly jedny oplatky a Fernet, tak jsme se rozhodly mu je dát. Jonathan byl nadšený a podepsal se nám oběma zadarmo, na oficiální plakát P3, s dlouhým věnováním, obě nás objal a dal nám pusu 🙂

    Andee se při popisu Becherovky krásně zašklebila a později mi bylo řečeno, že si s ní pohrávala, jak přemýšlela, jestli si ji dát hned nebo ne. Bylo mi líto, že neměli na výběr žádnou její civilní fotku, protože je to opravdu zajímavá žena, i když ta zelená Wraithská královna vypadá s jejím podpisem taky pěkně 🙂

    Dean opět nasadil úsměv a ptal se, jak se „Becherovka“ čte. Na totéž se následně zeptal i Kavan Smith, kterému se líbilo i mé jméno.

    Očarované, zamilované a hladové jsme vyšly ven, sedly si na schody a čekaly jsme na Blancu s Fazulinou. Kručelo nám v břiše a byly jsme tak odhodlané odejít bez nich. Ale nakonec vyšly se stejně nadšenými výrazy, jaké zdobily i naše tváře, i ony dvě a potom následovala poslední návštěva McDonaldu.

    Po jídle jsem zjistila, že se mi povedlo při tom chaosu s autogramy ztratit vstupenku. Naštěstí se to stalo až po autogramiádě, protože bez ní by mě tam nepustili. Rozloučila jsem se tedy s pár lidmi z GW fóra (a Chantal, která ode mě chtěla podpis na fotku s Borgteddym z Utopia conu) a vrátila jsem se s děvčaty na pokoj. Měnily jsme si fotky, jelikož s našimi notebooky to bylo jednoduché a rychlé. Strávily jsme spolu na pokoji nějaký čas povídáním a pak jsme ještě nakoukly na con. Tam se do večerní party nic nehýbalo a my se se Saavik rozhodly se tam už nevracet. Já chtěla psát report a učit se. Report nakonec nebyl, jelikož zásuvky v našem pokoji nesnesly naše adaptéry a tak jsem musela dát notebook Fazulině, aby mi u nich v pokoji nabily baterku.

    V pondělí jsme se sešly u snídaně (Blanca se vrátila z party až v půl třetí ráno) a po snídani následovala poslední společná fotka. Těch máme několik, většinou jak máváme na sobotní party českými vlajkami (škoda, že ten Nykl nakonec nepřijel 🙁

    Se Saavik jsme odjížděly autobusem Student Agency v 11:00 z Victoria Station a nakonec bylo dobře jet dřív, protože jsme to měly i s nákupy jídla akorát. A to ještě díky tomu, že Saavik se umí cpát a narvala nás do přecpaného metra na South Kensingtonu. V metru to totiž dopoledne probíhalo ve stylu „kdo uteče, vyhraje“ a s davy lidí za námi a taškami v rukou, se nám moc příjemně necestovalo.

    Na Victorii už autobus stál a nás vyděsila (velmi oprávněně) rodinka našich problematických spoluobčanů. Měli šest malých dětí do věku asi deseti let, včetně mimina. Řidiči a stevardka z nich očividně také nebyli nadšeni a později se ukázalo, že obavy byly oprávněné. Děti pobíhaly po autobuse, to nejmenší často brečelo a i když byl autobus prázdný, že jsme si mohli všichni udělat pohodlí a rozesadit se, tohle nám cestu značně znepříjemňovalo. Autobus dorazil do Prahy ve 3:30 a tak jsem se rozhodla jet domů vlakem. Když otevřeli metro (parčíkem před hlavním nádražím bych nešla v pět ráno ani náhodou), rozloučily jsme se Saavik a já jela domů.

    A to je asi tak všechno 🙂 Cesta domů probíhala v mlze ospalosti a blažené otupělosti ze vzpomínek na příliš krátký víkend, strávený se skvělými lidmi (herci, další fanoušci a hlavně český doprovod v podobě tří super holek, byla nezapomenutelná společnost).

    Je otázka, kdy se dostanu na další con, protože je to drahé a za rok to asi nebude. Ale možná, kdoví. Existuje plno jiných, levnějších a bližších conů třeba v Německu. Takže zase někdy při psaní reportu ze zahraničního conu…. 😉

    Reportáž z Pegasus conu 3 zpracovala Klenotka.