Reportáž z conu Pegasus Four

PegasusCon Four 2009 London by Tar-ara Istandil
(22. – 26. 1. 2009)

Teď mi to připadá jako sen. PegasusCon 4, Londýn, hotel Thistle u Heathrow. Je to takový ten pocit, jakoby vás někdo praštil kladivem do hlavy. Když se vrátíte nazpět do normálu (alespoň toho fanovského normálu ;-)), ale víte, že ještě před jediným dnem bylo všechno jinak. Takové „obrácení naruby“ pocit. Plus to kladivo. Ne, že bych to nikdy nezažila, většinou se to stává po nějaké perfektní akci, třeba nějakém tom našem conu. Člověk se najednou prostě ocitne v jiném světě. Ale vím, že to nebyl sen, protože se můžu podívat na důkazy ;-).
Rozhodnutí, zda jet či nejet na con, ovlivňovalo to, zda seženu či neseženu práci. Sehnala jsem ;-). Už jsem měla dost toho závidění těm, kdo na zahraniční cony jezdí (že, Klenotko ;-)) a vymýšlení, jak bych se jim vlezla do kufru, třeba i na víc částí. Překvapil mě Nappy, který projevil zájem také na takový con jet, protože v té době neviděl ještě pořádně ani SG-1. Aby se sehnaly co nejlepší lístky a nejlevnější letenky, muselo se téměř vše rezervovat a platit co nejdříve. Vím, že takové letenky jsme měli už na konci června.
Hosty byly Paul McGillion (doktor Carson Becket), Chuck Campbell (Chuck – chevron guy, technik), Kavan Smith (major Evan Lorne), Christopher Heyerdahl (Wraith Todd, Athosian Halling, v seriálu Sanctuary pak John Druitt a Bigfoot…i když tedy v tomto seriálu hrají minirole i všichni výše jmenovaní :)), James „BamBam“ Bamford (šéf kaskadérů) a Neil Roberts (pro sga pouze audiobook, speciální host navíc).

Ještě upozornění…první – je to sice u mě normální věc, ale raději přece upozorním – je to dlouhý report, vážně, je, ehm, zase, tak mě za to nekritizujte, já krátce psát neumím. Mám dojem, že se s tím už opakuju, ale pak nemůžete říct, že jsem vás nevarovala. A je to jak pro vás, tak i pro mě, abych si to pak někdy připomenula…takže jsou tam události, pocity, všelijaké detaily a blbosti ;-). Za druhé – upozorňuji na to, že se budu rozplývat. Pokud to dokážete překonat, přeji co nejpříjemnější počteníčko a doufám, že se vám bude líbit a dá vám to slušnou představu o tom, jaké to tam bylo 😉 (pokud je mezi vámi psycholog, nedělat žádný Tar-ařin profil, že jsem šílenec, vím už dlouho ;-)).

Čtvrtek
Dovolím si začít předconovskou horečkou. Takový ten pocit „už za chvíli pojedu, nesmím si nic zapomenout, bohové, ještě musím udělat tohle a tamto a nemám žádný čas, jak že se jmenuju…?“. Nestíhala jsem, opět. Ale spíš kvůli „drobnostem“ jako nalezení nějakých pěkných fotek herců a případnou úpravu ve Photoshopu, abych si měla co nechat podepsat a nemusela si kupovat ne zrovna nejlevnější fotky tam. A pak tu byl problém nesoucí označení „co přinesu hercům“ a jeho podskupina „co dám komu“. Neuvěřitelné, jak tyhle blbosti dokáží ničit mysl. To říkám teď, když se ohlédnu zpět, nicméně až pojedu zas někam jinam, bude to to samé ;-). Poslední upravenou fotku jsem si tiskla ještě ráno těsně před odjezdem na letiště a dárky dokupovala den předem ;-). A třeba i výměna peněz…furt jsem se rozhodovala, kolik vzít, že jsem za poslední měsíce neměnila jednou, ale hned třikrát, naposled samozřejmě bezprostředně před (a díky bohům za to). Prozíravě jsem si vzala v práci volno již den před odjezdem, abych se mohla vyspat a klidně sbalit …a poklidně intenzivně ruinovat svůj psychický stav. Například také představou, co se bude dít mému zavazadlu, kde bude uschován alkohol – balila jsem ho velmi, velmi pečlivě, do co nejvíce vrstev látek to šlo a myslela na to, jak při jeho cestě do letadla bude padat z nesčetných výšek na nejtvrdší okolní zavazadla, zemi apod., čímž se flašky rozbijí, alkohol vyteče (proto jsem měla tu největší flašku v ručníku ;-))…prostě mou mysl brázdily poměrně solidní katastrofické scénáře.

Byla jsem ráda, že na letiště jsem byla odvezena. Cestou jsme ještě vyzvedli Nappyho. Odbavení a kontrola proběhly v pořádku a s Nappym jsme ještě před odletem poseděli v letištní kavárně. Jelikož ten nedostál svému domácímu úkolu a neshlédl ty díly Atlantis, které by bylo dobré shlédnout (ok, něco málo stihl…něco málo ;-)), v kavárně jsem mu díl po dílu spoilerovala, co že se to na té Atlantis vlastně děje. A pak ještě v letadle ;-).
Letěla jsem podruhé, tedy potřetí, když počítám cestu tam a zpět, to jsem byla menší a letěla s rodiči do zahraničí. Seděla jsem u okénka, mimo křídlo, takže jsem měla dobrý výhled dolů. Letu se nebojím, naopak. Skvělé jsou okamžiky, kdy letadlo vzlétá či přistává a vy vidíte, jak ty malé věci na zemi přibližují/oddalují. I když i let samotný…dírami mezi mraky vidíte maličká města nebo mraky, které vypadají jako ledová pláň či načechraná obrovská peřina.
Po příletu jsme vyrazili na hotel. Věděla jsem, kterým Hoppa busem se tam dostat, teoreticky. Horší bylo najít stanoviště Hoppa busů. Ale povedlo se. A po pár otázkách se povedlo nastoupit do správného busu. Letiště bylo vzdušnou čarou od hotelu tak kilometr, dva. Po silnici to vypadalo na mapě nepatrně dále, nicméně ten autobus vymetal všechny zatáčky, na které narazil a stál všude, kde to bylo nutné, možné, snad i nemožné.

Jen si dovolím teď upozornit, že se nyní budu věnovat návštěvě Londýna, tak pokud máte zájem číst jen o conu, doporučuji přeskočit k příslušnému nadpisu…ale pokud se chcete něco dozvědět a troufám si říci i pobavit se, pokračujte dále ;-).

Londýn
Do hotelu jsme ale šťastně dorazili, nakonec. Ubytovali jsme se (bohové nechť žehnají Fazulině, která ubytování zařizovala a ušetřila nám spoustu starostí :-)) a pak vyrazili do Londýna. Měli jsme se tam setkat s Blancou a její plus jedničkou (Bárou, jak jsme se posléze dověděli). Původní plán času setkání byl VELMI optimistický, takže než jsme se vymotali opět busem z hotelu a z letiště metrem (to jsme se nemotali, jen dlooouho jeli), čas praktického setkání se dosti protáhl.
Pozastavila bych se ale nad metrem. To já musím. Jejich metro…hmm, underground, to sedí (a teď nemyslím jen v překladu „metro“, ale spíše evokující „podsvětí“ ;-)). Zlaté naše metro, vážně. Londýnské metro je špinavé a temné. Je tam moc lidí (ok, pochopitelné, lidí je víc, ona Praha má taky své hodiny, ale špička v Praze a špička v Londýně, haha ;-)). Při průjezdu venkovními stanicemi je pěkná kosa. V některých vagónech jsou dosti úzké uličky. A mé oblíbené – věc, která mi utkvěla v mysli nejvíce: totiž, jejich stanice nebo samotné vlaky nebo spíš obojí, jsou nestandardní. Což znamená, že často používají hlášku „mind the gap“. Ta znamená, že máte dávat pozor na mezeru, v londýnském případě spíše díru, mezi okrajem vlaku a okrajem stanice, když vystupujete. V Londýně můžete zapomenout na pár centimetrovou dírečku, jak je tomu v Praze, kdy musíte být fakt dobří, abyste si tam dokázali zpříčit nohu. V Londýně zato poznáte netušené možnosti, jak si ublížit, pokud nejste opatrní (aneb když zrovna nečučíte, kam šlapete, protože myslíte na něco jiného). Díry jsou totiž nejen širší než u nás, ale taky tuto možnost mohou kombinovat s výškovým rozdílem – takže buď zakopnete a rozplácnete se o beton nebo zjistíte, že beton není tam, kde by měl být, nýbrž o nepříjemných x centimetrů níže, což může taktéž vést k povolení svalů a opětovnému rozplácnutí se o beton. A ta hláška „mind the gap“ vám poněkud zevšední, takže ji za chvíli už ani nevnímáte. V jedné extrémní stanici (tam byl zrovna takový schod nahoru s dírou) jsem si dokonce říkala, že taková nepozorná maminka s malým dítětem by mohla dopadnout velmi špatně – maminka by zakopla a rozbila si …ústa o stanici, zatímco by pustila dítě, co by propadlo dírou někam pod vlak. 😉 Nám se tedy naštěstí nikde nic nestalo. Mno, každopádně, kdyby takováto metra zavedli u nás, znatelně by tam ubylo důchodců a méně pohyblivých lidí (ať dobrovolně či nedobrovolně ;-)). Ale…aspoň bylo na té dlouhé cestě trochu zábavy (když jsme si o tom s Nappym vesele povídali, ještě, že nám nerozuměli, to je příjemné ;-)). Cesta z hotelu do centra totiž trvá (pokud jde vše dobře) kolem hodiny a ještě nejméně půl k tomu.
S Blancou a Bárou jsme se nakonec sešli. Mé největší touha v Londýně byla navštívit Forbidden Planet, specializovaného obchodu s fantasy a sci-fi věcičkami. Bohužel, už bylo pozdě, takže jsme to museli odložit (a to jsem plánovala v Londýně jen jeden den). Blanca mi alespoň ukázala trafiku, kde se dali nalézt časopisy, které rozhodně nenaleznete v Čechách. Společně jsme s Blancou slintaly (zatímco Nappyho s Bárou to zas tak nebralo ;-)) nad nejrůznějšími sci-fi časopisy. Blanca měla zákaz (který si sama dala) nakupování věcí před conem. Mno, já ne ;-). Než jsem si vybrala pár časopisů, uslyšela jsem asi nejvíc „excuse me“ najednou, co jsem kdy slyšela (a ne ve smyslu, že to bylo anglicky) :). Protože v prostorách těchto časopisů jsem opruzovala nějakou tu dobu a ostatní lidi si taky chtěli něco koupit. Nakonec jsem si odnášela časopis o SW a ještě SG speciál (mmch., proč zrovna v době, co jsem v Anglii, vyjde ST časopis, zaměřený téměř výhradně na zrcadlový vesmír, který mě je ukradený…? – mno nic ;-)).
Pak jsme zamířili do nějakého hračkářství, kde jsme se s Blancou rozplývaly zase nad věcičkami z Doctora Who (ale copa, vy neprožíváte euforii, když se dotknete modelu TARDIS a ona začne blikat? ;-)). A lecčím dalším. Mmch., ten velký model Millineum Falcona byl vskutku nádherný ;-). A Blanca a ještě někdo z nás si skládal nějaké prostorové puzzle nebo jsme se probírali umělým sněhem, který, když se namočil, tak jakoby nabobtnal ;-).
Mno, s Blancou a Bárou jsme ale zas tak moc nepobyli. Nedlouho poté jsme se rozloučili, protože ony jely na hotel, kde ještě nebyly (přiletěli na jiné letiště), zatímco my s Nappym ještě zůstali ve městě. Procházeli jsme si ho, šli jsme se kouknout i do Národního divadla, abychom se podívali, co dávají, zda by nás něco nezaujalo. Nappy tam před rokem byl na Pánu Prstenů a pěl uznání na technické provedení. Program ale nic moc. Mno, mě moc nezaujal a jen tak se mi na nic chodit nechce (stačilo jednou jedno kino v Praze, kdy jedinou malou satisfakcí za ztracený čas a imo neuvěřitelně nudný děj bylo to, že ta příšerná hlavní postava na konci umřela ;-)). Nappy básnil o anglických hospůdkách, tak jsme tedy do jedné zašli a trochu tam pobyli. Měli tam dokonce i české pivo (i když on prahl po jiném, už jsem ale zapomněla název ;-)). A trochu jsme se i najedli.
S novou silou jsme vyrazili dál (mno, tedy spíš já s novou silou, Nappy ji měl asi ještě dost). Prošli jsme další částí Londýna, až dorazili k Wesminsterskému mostu. Tam jsem se právě chtěla stavit s postranními úmysly. Pokud jste viděli Doctora Who, díl Rose, asi víte, o čem mluvím ;-). To jsem si prostě nemohla nechat ujít ;-). Bylo odtamtud vidět takové to velké vyhlídkové kolo, Londýnské oko. Neodolala jsem, vrazila Nappymu foťák a ať mě vyfotí „jakoby s hlavou v kole“ právě po vzoru scény z Doctora Who 😉 (ti tedy stáli kapku dál, ale nevadí). To trvalo x fotek, protože stativ jsme neměli a ještě začalo pršet. Nechtěla jsem Nappymu říkat, proč to chci, protože si o mně myslí už tak, že jsem šílenec :), nicméně na to přišel, když bezelstně zmínil, že mu to připomíná scénu z Doctora (a to viděl jen dva díly ;-)) a to jsem se nedokázala provinile nezasmát :). Tak co, výstavu k tématu Doctora jsem asi o půl měsíce promeškala, tak aspoň tohle ;-). Jeho jsem vyfotila taky. A pak ještě na mostě, opět s kolem a Big Benem (když fotil on mě, tak asi půl hodiny za deště, prej, že je to furt rozmazaný, pořádně jsem zmokla a pak pronesla, že je mi to jedno, jen abych se dostala zpět pod deštník ;-)). Mmch., deštník jsme měli jeden, ještě malej a nezmoknutí zrovna nepomáhaly Nappyho manévry „jé, to je ale vítr, úplně mi s tím cloumá“…ne, nebyl vítr, ale aspoň se bavil, že ;-).
Pak nás čekala dlouhá cesta zpět na hotel. Ještě jsme se poprvé setkali s Miss Tucker a její plus jedničkou, Lukášem a domlouvali se, co zítra, zvláště kvůli městu. A pak hurá umýt a spát. Byl to dlouhý den.

Pátek
V pátek jsme zcela úmyslně ignorovali původní čas vstávání. Postýlka byla měkká a mě se z ní nikterak nechtělo (ani za neustálého upomínacího vyzvánění mé Atlantis a NappyhoVčelých Medvídků). Dokonce ani za cenu, že jsem si nebyla úplně jistá tím, jak je snídaně. Když jsem se asi po hodině přemluvila, abych se alespoň na posteli posadila, někdo začal klepat na dveře. Byla to Blanka s Bárou a přišli nám oznámit, že dnes s námi nikam nejedou. Hned nato přišla sms od Miss Tucker, ať nepočítáme ani s nimi. Mno, co se dá dělat. Nějak jsme se posbírali a hurá na tu snídani, než nám zavřou.
Bylo tam několik stolů s různorodým jídlem a pitím. Nabrala jsem si porci, která byla tak akorát pro mě a doufala jsem, že mi bude na ten den stačit, protože den vypadal nabitě a bohové ví, kdy budu zase jíst. Jedli jsme a dívali se ven, jak tam lilo. Zcela jsem chápala ty, kteří to raději vzdali. Na druhou stranu jsem do Forbidden Planet vážně chtěla. Vezmem holt větší deštník. Ale už jsem začínala mít pochybnosti o pohlédnutí na st. Paul a Tower Bridge. Ale FP a nějaké to knihkupectví + Tesco snad stihnem (optimistické ;-)).
Nappy tak hleděl oknem na nedaleké letiště a že prý bychom tam mohli dojít pěšky. Mno, dojít mohli (případně doplavat, kdyby zesílil déšť), ovšem přímou čarou by to jistě nešlo a někde se motat okolo…to raději dám ty čtyři libry za bus.
Takže jsme znovu vyrazili do města, tentokrát s větším deštníkem (který jsme nakonec nepotřebovali, jeli jsme tak dlouho, že mezitím pršet přestalo). Cesta byla dlouhá. Ne normálně dlouhá, ale ještě delší. V jakési stanici metra kdesi na druhém konci se totiž vyskytl nějaký problém a zjevně všechna metra na této trase popojížděla rychlostí přímo závratnou…na hlemýždě. Buď popojížděla stylem „stojíme, stojíme, stojíme, jedem, stojíme…“ nebo stála na stanici, samozřejmě venkovní, samozřejmě s roztaženými dveřmi a já si tam naštvaně mrzla (heh, ještě, že Angláni nerozuměli mým od srdce řečeným poznámkám, ale chudák Nappy ;-)). Při první příležitosti jsme proto raději přestoupili na jinou trasu, která jela stejně, ovšem již přijatelnou rychlostí. Nesnášim Londýnský metro!
Vážně jsem pochybovala, co ve městě stačíme navštívit. Prvním cílem bylo Forbidden Planet. V okamžiku a následných chvílích vstupu do tohoto obchodu jsem si připadala skoro jako v ráji. Bylo tam přízemí a pak i …hmm…podzemí :). V jedné sekci se nacházely spíše věcičky, v druhé knížky apod. Tedy, FP mě ale ve výsledku docela zklamala. Bylo tam sice plno věcí, ale ne ty, které bych chtěla. Doufala jsem v nějaké starší časopisy s tématem SG, ST aj. – nebyly. Hledala jsem alespoň nějaký malý modýlek stanice Deep Space Nine – nebyla. Pokusila se najít knížky, které se mi nepodařilo objednat z Čech (jako z Anglie či Ameriky, ale objednané od nás), v ty jsem tedy ani moc nedoufala a bohužel jsem ani nebyla překvapená (šla jsem po DS9 a ani SG tam mnoho nebylo, jen to nejnovější). A tak celkově dále. A co jsem pak vyslechla pár dalších, co tam byly, tak jsem tento pocit neměla sama. Jako, ne, že by tam nic neměli, ale… Což mi ovšem nezabránilo tam strávit…vlastně celý vyhrazený čas, co jsme měli na město. Nappy ale trávil též, když pečlivě obcházel knižní oddíl (mmch., vybral imo zajímavé tituly). Já si nakonec koupila sonic screwdriver, ale ten do koupelny, normální mám (mmch., normální tam ani neměli), konečně první knihu z History of Middle-Earth, konkrétně Morgoth’s Ring (já to tedy mám už léta, ale pouze v elektronické podobě, kniha je něco jiného, blbé je, že těch celkově dvanáct knih něco stojí) a pak nejnovější SG časopis + Doctorovský, které neměli v té trafice z předešlého dne. Řekla jsem si, že to zaplatím hotově, ne kartou, tolik toho nebylo. Mno, skoro se mi to pak v budoucnu nevyplatilo ;-).
Jelikož pak nebyl čas, opustili jsme plány na cokoli jiného…kromě Tesca. Hledáním jsme strávili další drahý čas a nakupováním něco jídla jakbysmet. Pak zpět na metro…a do dalších problémů. Už tak jsme jeli pozdě nebo přinejmenším jen tak tak a to už bez rezervy. A co se nestalo…naše milé metro se opět nějak porouchalo. Takže nás vyhodili z vagónu – schválně hádejte, zda v podzemní či na venkovní stanici…jo, jo a tentokrát už byl i vítr! Tamější Londýďané měli znovu možnost naučit se něco z českého slovníku…no, slovníku…ehm…ale ty předložky, co jsem používala, ve slovníku najít lze ;-). Nenávidim Londýnský metro!
Když jsme konečně dorazili do hotelu, při vstupu do pokoje jsme shledali, že se nám záhadně zablokovali karty. Paráda, to bylo určitě z toho úklidu, co tam každý den probíhal a který mě znervózňoval a vadil (že mi někdo sahá na věci a ještě lépe, uklízí je někam, kde je pak půl hodiny hledám). Takže hurá k odblokování a pak konečně k té registraci.

Pegasus Con
Takže jsme přišli pozdě. Ale naštěstí se to nikterak neprojevilo. Jen jsme se chvíli motali u registrace, než přiběhla Klenotka a vrazila nám dvě vstupenky s tím, že neví, zda jsou naše, ale ať se zaregistrujeme. Poslušně jsme si stoupli do řady. Cestou k registraci jsem si prohlédla fotky k podpisům, které byly zrovna opatřovány popisky. Vyhlédla jsem si Chucka, kterého jsem z domova neměla, ale zalíbily se mi i další. A všimla jsem si, že tři obrázky jsou stejné, jako ty, co mám vytisknuté. Tehdy jsem ještě nevěděla, že u Chucka se rozhodně nezastavím. Chtěla jsem si tu jednu fotku koupit hned, ale prodávat se začaly až příští den.
U registrace se má kartička shodovala se jménem, jen Nappy byl najednou Táňa. Ale to nebylo poprvé, ani naposled, co byl označen jiným jménem. Hlavní je, že jsme byli oficiálně zareglí a Nappy si vstupenku mohl vyměnit později.
Mé kroky vedly do Dealer’s room, aneb obchůdku, kde byly zatím dvě nákupní místa (rozložené věci po stolech). Což ovšem vůbec nebránilo tomu něco nekoupit. Obešla jsem to dvakrát a vždy si něco koupila. Byly tam fotky (ty byly nádherné, ale nakonec jsem si nechala libry pro jiné věcičky), tácky, magnety na ledničku, odznáčky všeho (skoro, DS9 ne) druhu, přívěšky na klíče, figurky, knížky, kartičky… a spoustu dalšího. U prvního stolu jsem kupovala asi natřikrát a prodávající paní byla i napotřetí milá (tak dělám kšeft ;-)). Musím poznamenat, že tyhle věcičky bylo lepší kafíko jak ve Forbidden Planet. Stihla jsem si tu koupit přívěšek brány z Mléčné dráhy (po té jsem už dlouho toužila a o den později k ní ještě přibyla brána z Pegasu), tři magnetky na ledničku s motivem SG, SW a LotRa (teď ještě tu ledničku, doma by mi to asi nepovolili :D), placku Daniela, placku posádky Voyager a parádní „psycho pro oči“ kelímek LotRa (blbost, ale stál jen libru…no nekupte to ;-)). Jen mě zklamalo, že ať jsem prohrabávala, jak jsem prohrabávala, nic s motivem DS9 nebylo k nalezení (krom trading cards, což jaksi…). Nappy si zřejmě při pohledu na mou rozzářenou tvář a za mého neustálého prohrabování věciček, myslel své.

Posléze jsme se usadili v křesílkách před hlavním sálem, kde se měla konat Meet and Greet party (kde si k vašemu stolu sedne herec a chvíli se s vámi baví) a povídali si s Miss Tucker a jejím doprovodem Lukášem. Před programem jsem se zašla převléct do své Atlantis uniformy s českou vlaječkou, kterou jsem zde nosila s hrdostí. A kapsy si narvala nezbytnostmi jako foťák apod.
Pak nás pustili do sálu, kde české osazenstvo zabralo téměř dva stoly. K prvnímu stolu se nakupila většina dívek, druhý pojmul ten zbytek (tedy mě a Miss Tucker a chlapy – Nappyho, BožaNa, Lukáše a Vlada). Prázdná místa zůstala v mé blízkosti, což jsem nevěděla, zda brát jako super „herci budou sedět u mě“ nebo méně super „budu jim na ráně a určitě něco zvořu“.
Uprostřed stolu bylo číslo (měli jsme 8) a taky krabička s laskominkami, hrou a bublifukem. Vlad si začal shromažďovat laskominky, Nappy se vrhl po bublifuku a za zvuku „jééé“ ho otevřel a začal s tím prudit. BožaN zatím odněkud získal placku s SGA Chuckem, což jsem mu záviděla, ale jak mě viděl, velkoryse mi ji věnoval. Zlatíčko.
V pravdě, moje nervy byly poměrně „v kýblu“, abych tak řekla. Myslela jsem na to, o čem se sakra s těmi herci budeme bavit. Já a moje rychlostní reakce na rozhovor za nervózního módu jsou dosti chabé a mohou vést k řečení nějaké blbosti. Nappy s Lukášem se o SG zas tak extrémně nezajímali, Miss Tucker sice prý anglicky vládne skvěle, nicméně s odhodláním se projevit je to o poznání horší (neber mě špatně, bylo docela roztomilé sledovat, jak jsme tě pak strkali k hercům, aby ses s nimi mohla vyfotit ;-)). A když jsem se ptala, kdo tu bude tím vůdčím hlasem, ani Vlad s BožaNem nevypadali nijak moc hrr. Mé největší naděje ležely asi u BožaNa, který věděl, s kým bude mít tu čest, byl klidný a angličtina mu nečiní problém. Mno, ale tehdy jsem kapku litovala, že nesedím vedle. Ve výsledku jsem ovšem zjistila, že to byla chyba. Tam bych se totiž asi ke slovu moc nedostala (s mou průbojností). Ale postupně.
Takže nervy v kýblu, zatímco Nappy po mě fouká bublinky. Měla jsem v tu chvíli chuť mu ten bublifuk vyrvat a nacpat mu ho…mno, bublifuk jsem mu po několika pokusech vzala, nacpala ho do…krabičky a tu se snažila držet z dosahu. Za nějakou chvíli k nám přišli nějaké dvě ženy s tím, jestli je tam volno, což bylo, tak se posadily. Zbylá volná místa – stále u mě ;-). Jedno zleva, jedno zprava. S těmi ženami jsme se zpočátku vůbec nebavili…což bylo poněkud divné. Ale po asi třech hercích jsme to napravili. Ale nepředbíhejme ;-).
Po delším čase se konečně objevil první herec – Chuck. Byl jako taková menší smršť. Pozdravil sál, zařval, něco ze sebe rychle vychrlil (jak je tu rád a tak) a pak byl odeslán ke stolu č. 1 tuším, který měl ještě upgrade v podobě balónků. U Chucka jsem se trochu lekla bouřlivé reakce na jeho příchod, resp. hlavně jsem se obávala toho, jestli to tak bude pořád. Pamatovala jsem si Klenotčino vyprávění o řvoucích lidech a pokud mi někdo ječí do ucha, příliš pěkných myšlenek to u mě nevyvolává. Naštěstí bylo toto přílišné zařvání poměrně raritní případ (jistě, během conu se tleskalo a pískalo a tak, ale nebylo to tak hlasité, aby mi to vadilo), takže jsem posléze byla spokojená. Pak přicházeli další herci, řekli víceméně to samé a byly usazeni u různých stolů, za sebou svého asistenta, který si zapisoval, kde všude už byli, a hlídal čas.
K mému nepříliš slavnému nervovému vypětí nepřidalo ani to, když začali kluci chodit na záchod, pro pití, pro pití, zakouřit si…hrozně mě to štvalo. Přišlo mi to jako nevychovanost. Ono když pak herec přijde ke stolu, kde je polovina osazenstva (to se jednou vskutku stalo), tak to nevypadá dobře. I ta jedna žena „odjinud“ si taky na chvíli někam odskočila (její smůla). A zas předbíhám :).
Tak jo, už se k tomu dostanu. Když tam prvně vpadl Chuck, myslí mi proletělo „já ho fakt vidim, to je von, to je hustý“, ale pak jsem se nějak uklidnila a nervozita ze mě spadla. Tedy, nervozita, co se týče herců, ne naštvanost z toho, co se dělo u stolu. Trvalo docela dlouho, než se k nám někdo dostal. Shodou okolností to byl zrovna Chuck. Sedl si vedle mě a začal povídat. Vůbec nepotřeboval pobízet. Zeptal se nás, odkud jsme a jak se jmenujeme. Když jsme řekli, že z České republiky, zmateně ukázal na první stůl, kde už zjevně byl a tak jsme přitakali, že je nás víc. Představili jsme se českými i anglickými formami našich jmen. Chuck se zmínil o Davidovi Nyklovi, kde ho BožaN poučil, že ten je teď zrovna na nějakém jiném conu. U Chucka jsem moc nemluvila. On byl sám o sobě taková přírodní bouře. Úplně něco jiného než v seriálu, kde je skoro pořád vážný a mačká tlačítka. Ty dvě minuty uběhly rychle. Rozloučil se a my zase na chvíli osaměli.
Dál si nejsem úplně jistá pořadím, ale snad to tak bylo. Takže dalším byl myslím Neil. Toho jsem skoro vůbec neznala. V rámci přípravy fotky na autogram (kterou jsem stejně nakonec nepoužila) a alespoň chabého povědomí, kde ten člověk působil, jsem si doma pustila krátkou scénu z jednoho dílu Babylonu, kde hrál bratra Michaela (to mi posléze připadalo docela vtipné…on hrál bratra…náboženství…celibát ;-)). Nicméně jsem věděla, že tento člověk namlouval nedávno audiobook ke Stargate (a tato vědomost pak vyšla i najevo), takže do SG určitým způsobem přece jen patřil. Neil si sedl naproti mně, zrovna když byl myslím BožaN někde v tahu. Takže jsem měla taky dobrý výhled ;-). Mluvil o tom, kde hrál, třeba v seriálu Charmed (Čarodějky), který je o třech bitches…teda witches, jak se pak naoko opravil (a to nezaznělo ten večer naposled ;-)). Označil nás též za conovské panny, protože jsme na takovémhle conu byli poprvé. Přičemž já jsem se ujala na chvíli slova a pokusila se vysvětlit, že u nás jezdím na cony často, ale cony v ČR jsou dosti jinak koncipované. Snad to aspoň trochu pochopil (zkuste si něco takového vysvětlit v několika sekundách někomu, kdo o tom nemá ani páru), protože mě označil za, jak to říct, menší pannu ;-). Také se nás zeptal, zda známe Doctora Who, což jsem radostně přitakala. Prý byl na seznamu možného nového Doctora. V pravdě, jeho bych docela uvítala. Na tu roli by se hodil. Taky byl k nezastavení a pořád něco povídal a přitom byl milý, i když lehce úchylný ;-). Na to, že jsem ho vlastně vůbec neznala a na con kvůli němu rozhodně nejela, se mi hodně zalíbil. A ještě jsme ho naučili pozdravu „Ahoj“ (který si zapamatoval a pak nás jím zdravil, což mě šíleně těšilo) a snaha byla i o „Nashledanou“, ale to nedal. Jen, když to slabikoval, ale vcelku už ne. Tak to byl Neil.
Další snad přišel Paul. Na toho jsem se původně těšila vůbec nejvíc. Postavu Carsona miluju (tedy za Radkem a Rodneym a spolu s Elizabeth). Paul byl okouzlující. I když mi možná přišel trochu méně uvolněný. Ten si sedl ode mne přes Nappyho, protože z té strany přišel a nějak se tam dostala volná židle. Hned, jak se dozvěděl, že jsme taky z Čech, nás poprosil, abychom ho česky naučili říct „hezký (nebo krásný? – už nevim, prostě beautiful) holky“ a naklonil se nad vedlejším českým stolem a zjevně tamní dámy tímto úplně odrovnal. Pak tím počastoval i nás (myslím dámy, to bychom se jinak mohly urazit ;-)). I zde jsem měla snahu vysvětlit naše cony, ale tady zjevně moc úspěchu nebylo. Paul se zajímal víc i o dvě další ženy, co naší skupinkou poněkud strádaly. Mám dojem, že to byl on, kdo si s tím, kdo měl nějaký alkohol, přiťukl i za zvuku českého „na zdraví“…anebo to byl James, teď si nejsem jistá ;-). Každopádně na konci jeho působení u našeho stolu dostal BožaN úžasný nápad. Zeptal se Paula, zda by nebyl tak hodný a neobjal dvě české dámy. To byl…no prostě naprosto úžasný nápad! Paul souhlasil, objal Miss Tucker a pak mě. Páni, a že uměl objímat ;-). Tohle mě probralo z klidu (i když jsem se zase naštěstí pak celkem rychle uklidnila, ale…;-)). A zmíním i nenávistné zasyčení od vedlejšího stolu ;-). Jj, vy jste neměli BožaNa 😉 (i když někdo si poradil i tak, jak jsem pak zjistila :)).
Asi někdy v této době jsme oslovili i ty dvě. Byli z Lodnýna a Birminghamu. S tou blíže mě (Philipa se jmenovala) jsem si pak chvíli příjemně povídala. Dozvěděla jsem se, že ony jezdí na cony často – SG, ST atd. Vysvětlovala jsem jí i rozdíl mezi našimi cony a těmi zahraničními, snad to pochopila. Bylo na to víc času, než u herců.
A zpět k hercům. Dalším snad byl Kavan. Už před setkáním jsme byli upozorněni, že to není „Kavan“, ale „Kevn“ (plus mínus ;-)), což jsem se nakonec na conu naučila říkat, i když někdy zvyk převládl. U něj vyšlo najevo, že je nachlazený. Ten seděl zas hned vedle mě. Velmi příjemný pocit mít takového pěkného chlapa pěkně na dosah. Co on to povídal…nějak si už nevzpomínám ;-). Co ale vím, že BožaN vznesl stejnou prosbu jako u Paula. Kavan taktéž souhlasil, ale než mě objal, upozornil mě právě na to, že mu není úplně dobře, jestli mi to nevadí. Ha! To teda uhád ;-). Takže jsem dostala (a Miss Tucker taky) další úžasné objetí. Asi v té době mě začala Antaris od vedlejšího stolu škrtit.
A máme tu Jamese, neboli BamBama, vedoucího kaskadérů a choreografie. Od začátku mi přišel fain. K němu člověk neměl zas takový vztah z hlediska tváře v seriálu, ale bavil se s námi jako normální příjemný chlap. Jen, kdybych si vzpomněla, co že to říkal ;-). Mno, bylo toho hodně jako na běžícím pásu, nemůžete po mě chtít, abych si pamatovala vše (což stejně nechcete, protože tohle čtete už pěknou dobu a to jsem se nedostala ani k prvnímu celému dni ;-)). Vím tedy, že povídal něco o českých kaskadérech a mám dojem, že je chválil.
A jako poslední v pořadí, ale rozhodně ne poslední v oblíbenosti – Chris. Hmm, Chris. Toho jsem si úplně zamilovala. Ani nevim pořádně proč. Ten úsměv, ten milý přístup…hmm :). Sedl si taky hned vedle mě. I jemu jsem vysvětlovala rozdíl mezi conem naším a conem zahraničním. Opět doufám, že získal nějakou představu. Dozvěděli jsme se, že on je vlastně taky „con’s virgin“. Tohle byl jeho první con. Od Vlada dostal poklonu za postavu Todda, já mu pak pochválila i Sanctuary, kde hraje dvě postavy, obě skvělé. Před conem jsem si říkala, jak bude vypadat, protože jeho postava (ta nenalíčená) nemá vlasy. Doufala jsem a modlila se za vlasy a byla jsem jimi i odměněna. A vypadal v nich pěkně. Mno a i zde se BožaN zeptal. Chris vypadal trochu překvapeně, jako jestli se fakt chci obejmout, na což jsem odpověděla možná až příliš široce úsměvným přitakáním :-). A tak se mi dostalo dalšího objetí. Pamatuju, jak jsem cítila na tváři jeho svetr a tvář ;-). Mno, objímat prostě ti herci umí, to se musí nechat ;-). BožaNe….DÍÍÍÍKY!!!!! 😉
Když už nebylo nikoho, kdo by přisedl, sbalili jsme se a odešli ze sálu. Zanedlouho začínala párty, což byla vlastně diskotéka. Zůstala jsem na ní a dobře udělala. Pouštěli dobrou hudbu, tancovalo se dobře, ale největší paráda přišla v podobě choreografických tanců. Mno, tedy tanců s určitými pohyby, kroky. Některé bylo docela těžké se naučit, hlavně tedy chytit rytmus a udržet ho. Některé byly jednodušší. Nejvíc jsem si zamilovala Star Trekkin. Popíšu. Kdo nezná slova, ať si vyhledá (pan Google, lyrics Star Trekkin). Nejprve se utvoří kruh, kde se všichni chytí za ruce, pak se běží dovnitř kruhu, pak ven, dovnitř, ven. U Klingonů někdo běží s otočkou dovnitř a zas ven, u „života, který není, jak ho známe“, se v kruhu dělají jakoby uši z prstů, u „je mrtvý, Jime“ se někdo svalí k zemi a někdo ne, u „přicházíme vás v míru postřílet“ se naznačuje mír a pak střelba, u zákonů fyziky se šíleně nadskakuje a točí. A to se kombinuje dle slov. Tedy, tohle není zrovna zástupce těch „choreografických tanců“, ale je to děsná pr…sranda ;-). Úžasný! Vážně! 🙂 Tohle by se měli naučit naši návštěvníci conů.
A další skvělý a už choreografický tanec byl na hudbu Doctora Who. Tam se krokuje, pak plácá do chodidla, loktem o koleno a tleskne se pod druhou nohou. A třeba i I’m Gonna Be, tam je něco podobného. Mmch., tuhle písničku jsem si nedávno slušně zaškatulkovala díky How I Met Your Mother (zasvěcení vědí, ostatní se musí podívat) a zněla mi v uších na cestě letadlem. A teď mi připomíná con ;-). Je hrozně chytlavá ;-).
Na konci dne…resp. na jeho začátku jsme si ještě sedli s Nappym a BožaNem a povídali si a teprve pak až šli spát. Skvělý den a to to teprve začalo ;-).

Sobota
Jelikož jsme se s holkama domlouvaly, že v 8:15 bude sraz, abychom se dostali k možnosti zakoupení lístečků na focení s herci jako první, vstávala jsem takto brzy (jo, to je brzo :)). Resp. někdy v osm a nevím jak, ale stihla jsem to. Tedy, ne, že by ten přesný čas hrál moc roli, postáli jsme si tam pěkně dlouho. Nicméně jsem moc a moc ráda, že jsme si lístečky kupovali spolu. Jednak jsem se rozhodla k základním čtyřem osobám přidat ještě Neila (Jamese jsem tedy oželela), což se později ukázalo jako výborný tah, kterého rozhodně nelituju. A druhak tu byla ta skutečnost, že jsme se k focení vždy hrnuli pospolu (i když tam číslo na lístečku zas tak moc nehrálo roli). Ale stát v té frontě mezi svými, hovořit s nimi, vtipkovat a prožívat nejen své, ale i jejich focení, to dodává tomuto celému ještě větší zábavnost.
Po nákupu lístečků jsme šli na snídani. Nappyho se mi nepodařilo vzbudit, ale o Chrise, který vystupoval jako první, jsem rozhodně přijít nechtěla a najedla se s holkama (přičemž jsem si vybrala stůl, který nebyl připraven a chudáka paní servírku jsem stále žádala tu o hrnek, tu o příbor, tu o cukr… ;-)).
Ještě před Chrisem jsem měla možnost shlédnout jedno doznívající music video, které tam pouštěli před panelem, i když to tedy nebylo nic nového. Každopádně poté, jako k uvítání, nám pouštěli takové pěkné informace a instrukce na velkou tabuli, co visela nad pódiem. Bylo to pojato, jako že jsme na vesmírné lodi a informace byly prezentovány vtipnou formou. Bohužel jsem si zapamatovala jen „nekuřte na palubě této lodi“. Prostě paměť nestíhá, bylo toho tolik ;-).
Každý herec, který vstoupil, vstupoval za zvuku a animace aktivace brány hvězdnou branou, kterou tam měli. Samozřejmě typu Pegasus (mmch., naše česká – od Jury – je sice menší, ale celkově aktivnější a stále problikává, když chce ;-)). Herec přišel právě oním Velkým kruhem a chvíli v něm posečkal, aby si ho ostatní mohli vyfotit. Probíhalo to tak, že herec chvíli mluvil, když měl co, sám od sebe, pak také odpovídal na otázky od fanoušků, kteří se ptali z rohů místnosti, kde byly umístěny mikrofony. Zevrubně řečeno.
Jelikož si už přesně nepamatuju, ve kterém panelu (sobotní či nedělní) herci říkali ty věci, o kterých teď hodlám psát, napíšu sem do prvního dne vše, na co si vzpomenu s tím, že prostě musíte brát to, že něco říkali v sobotu a něco v neděli. Ale kdo to říkal, to už do sebe plést nebudu, nebojte (tedy doufám ;-)).
Takže konečně ten Chris. Ten hovořil celkově nejen o své postavě Todda v sga, ale též o Druittovi a Bigfootovi, které ztvárnil v Sanctuary. Má rád všechny tyto postavy, i když Todda si asi zamiloval nejvíc. Chválil scénáristy za to, jak pěkně roli napsali. Charakter, který si hrabe na vlastním písečku, je svým způsobem okouzlující, ale nepředvídatelný a nebezpečný, rád provokuje a má zajímavý smysl pro humor. Jeho asi nejoblíbenější epizoda je Common Ground, právě ta, kdy se prvně s Toddem setkáváme. Hovořil o tom, jak se mu moc líbily emoce, které musel předvést, jak se vžíval do postavy, která trpěla hladem, vězení ji ubíjelo a pak se objevila cesta k záchraně v podobě Johna Shepparda. Mluvil o scéně, kdy Todd vyjde poprvé po dlouhé době zas na světlo světa. Také nám wraithským hlasem reprodukoval krásnou větu, kterou pronesl k Johnovi, a sice o tom, že o Wraithech toho moc neví. A když řekl „John Sheppard“, dal na to ten krásný táhlý důraz, který Todd vždy používá (později pak zmiňoval to, jak se někde musel snažit „Sheppaaard“ zkrátit, protože to bylo příliš dlouhé :)). V souvislosti s tím mluvil o tom, jak byl zajímavě ztvárněn vztah Todda k Johnovi a naopak. Nemluvil o tom jako o přátelství, ale o vzájemném respektu, který se průběhem epizod vybudoval. Zmínil také okamžik v paralelním Vegas, kde působil šíleně a zeptal se nás, zda si myslíme, jestli byl skutečně šílený či si jen tak pohrával. Oficiálně to asi není známo ani scénáristům, nicméně Chris se nám svěřil, že on si myslí, že si Todd jen tak pohrával.
Co se týče Johna Druitta, o tom též mluvil velmi pochvalně. Poukazoval na zajímavost ohledně jeho rozpolcenosti. Na jedné straně nezdolná krutá touha, na druhé láska k Helen a dceři a touhy být něčím jiným a dobrým. Což způsobuje to, že vlastně člověk neví, na čem s ním tedy je :).
Prý bylo docela zábavné, když se Druitt setkal s Bigfootem, protože Chris hraje obě dvě tyto postavy. Zdálky tam tedy stál falešný Bigfoot, v detailnějším záběru to byl Chris. Tady se Chris pozastavil nad tím, že jak Bigfoot, tak i Todd jsou vlastně postavy, které hraje „pod maskou“, že ho normálně takto není poznat (to se i ptal, kteří z přítomných věděli, aniž by si přečetli, že Bigfoota hraje právě on – ale někdo i věděl. Já se přiznám, že jsem si to přečetla dřív, než si to uvědomila.). Někdo se ptal na pravé jméno Bigfoota, resp. Big guye, jak mu v seriálu říkají, ale to bohužel nevěděl ani sám Chris. Klenotka se ještě zeptala, co se v poslední vysílané epizodě stalo s Bigfootem (nechci moc prozrazovat), ale to taktéž není známo, tak uvidíme později.
Chrise jsme viděli skoro celý panel, protože se focení nějak opozdilo (přestože report od Klenotky toto popírá, já jsem o tom přesvědčena…tak si vyberte ;-)). Zavolali nás až na poslední minuty před koncem, takže to bylo dobré. K focení s herci totiž docházelo během panelů. Což je dost nešikovné a docela to naštve, protože člověk pak přijde třeba až o půl hodiny. Tedy ne, že by focení nebylo zábavné :), ale je to škoda. A mmch., většinou ta skupina osob, co běžela ze sálu s besedou do místnosti s focením a naopak, to byly ty Češky ;-). Tak co, abychom stihly tohle i tamto, ne ;-).
První focení bylo s Neilem. Říkala jsem si, že je to dobrý začátek, že Neil není ještě ta velká ryba a že se otrkám. I když je fakt, že už tehdy jsem si tak lehce roztřídila herce do kategorií „super“ a „ještě víc super“ a Neil byl v té druhé :-). Stáli jsme skoro na začátku. Do místnosti nás vpouštěli po skupinkách, ale poměrně rychle za sebou. To proto, když si chtěl někdo odložit nějakou věc, co měl při sobě, třeba tašku apod., aby to nemusel s sebou tahat. Fronta se táhla po obvodu místnosti a končila u čáry, kterou jsme pod hrozbou něčeho strašného 😉 nesměli překročit dřív, než po vyzvání. Bylo to hezké, zvláště tady u Neila mi připadalo, že polovinu fronty tvoříme my a pak ten zbytek odjinud než z Čech. Chvíli trvalo, než přišel, tak jsme si povídali a vzájemně se bavili nejrůznějšími věcmi a poznámky. Např. „A až přijdete na řadu, tak se na něj lepte, ať nepůsobím jediná divně, že se chci přitulit“ apod. ;-). Potom přišel Neil a začalo se fotit. Zjevně si nás Čechy pamatoval a to v dobrém slova smyslu. Trochu divné je, že jsem vlastně vůbec nebyla nervózní, i když natěšená ano. Když jsem pak měla povoleno vstoupit za čáru, Neil mě vesele pozdravil „Ahoj“, což jsem mu s úsměvem a potěšením vrátila. Potom jsem dostala pusu na tvář, což jsem při té příležitosti vrátila též. Dostala jsem „big hug“ neboli velké těsné objetí a stejně tak on ode mne 😉 (pche, zkuste mi v tom zabránit ;-)). Hezky tváře k sobě, úsměv (to nebyl problém, jen jsem si musela ohlídat, abych se neusmívala jak debil ;-)) a cvak. Sice jsme si v řadě dělali vtípky s frází „blink and you’re dead“ aneb „mrkni a jsi mrtvá“ z jisté pamětihodné epizody Doctora Who, nicméně u focení by tomu mělo být naopak. Já jsem tedy za všechna focení ani jednou nemrkla (sakra! :)), protože, jednoduše řečeno, jedna osoba kontrolovala fotky, zda jsou v poho a když jste náhodou mrkli, fotilo se znova. Safra, musim se příště naučit mrkat ve správnou dobu (i když myslete na to, ať se dobře tváříte, užíváte si těsnou přítomnost někoho dalšího a ještě k tomu něco dalšího…pfff). A když se mě někdo snaží vyfotit, tak mrkám často…i když je fakt, že to platí jen, když se mě někdo snaží vyfotit tak z metru a méně. Mno, každopádně, fotila jsem se jednou, ale náležitě si to užila ;-). Neil mě propustil, ale nezapomněl mě znovu políbit na tvář a pak se mě ještě zeptal, jakže se řekne to „naschle“, což jsem mu ráda připomněla. Takže, první focení naprostá paráda, ničím jsem se neztrapnila, dostala jsem dvě pusy a big hug ;-). Tomu říkám dobré skóre ;-).
Chviličku jsme posečkali ještě na ty, co se fotili poté a pak zpět do sálu, kde zrovna začínal panel s Paulem. Ještě jsme dokonce stihli začátek, kdy přicházel zářící bránou. Moc jsme si tam tedy nepobyli, protože zanedlouho oznamovali focení s Chrisem. Na tu první besedu s Paulem si moc nevzpomínám (tedy ne takhle, kdyby někdo řekl, tak bych si vzpomenula na detaily, ale…;-)), tedy alespoň na to, co jsem slyšela, takže se Paulovi budu věnovat až ten druhý den. Mám ale dojem, že právě tady, když se najednou před Paulem zvedla hora lidí a odcházela, tak se chudáček divil, co se děje, až se podíval na tabuli a pronesl něco ne úplně košér (ale samozřejmě ve srandě) o Chrisovi.
Tak tedy zase úprk na focení s Chrisem. Á, Chris ;-). Jak jsem tak stála ve frontě, přemýšlela jsem, jak se nechat vyfotit. Na jednu stranu, nějaké blbosti vypadají dobře, na druhou stranu, pěkně se k někomu přitulit vypadá taky dobře a člověk se…přitulí ;-). Ale zase aby ty fotky byly pořád stejné. Mno, nakonec jsem se rozhodla pro kompromis. Když jsem vstoupila za čáru, poprosila jsem Chrise, zda by se nemohl trošičku snížit (on je dost vysoký) a naznačit wraithské vysávání (jak už to udělal u někoho přede mnou), ale s úsměvem, protože má krásný úsměv ;-). A přitom jsem si ho ještě obejmula. Takže mám krásnou usměvavou fotku, kde se na mě zrovna odmaskovaný Todd chystá nakrmit. Paráda ;-). Poděkovala jsem s poklonou a rukou na srdci a odcházela s tím, že Chris JE prostě skvělý :). Za zmínku určitě stojí ještě Klenotka, která si požádala o to, aby si mu sedla na koleno. Sice to na té fotce není přímo vidět, ale už pro ten pocit, že ;-). Protože focení není zdaleka jen o fotkách ;-).
Panel s Paulem jsem snad myslím ještě nějak stihla, pak se ale šlo rychle na focení s ním. Neila, který následoval, jsem tedy neviděla přicházet bránou (až ten další den). Takže Paul. Opět jsem si tak v řadě přemítala, zda požádat o něco special a co by to mělo být. Blanca dostala krásný nápad s tím, aby ji vzal do náručí. Ta s Paulem vždycky provádí věci…;-). Moje přání ale bylo být trupem a obličejem co nejblíže, takže…jo, big hug. Prosté, leč účinné a veeelmi příjemné ;-). Teď přímo nevím, ale myslím, že zrovna Paul se ptal, jak se mám. A co na to říct, že jo. Odpověděla jsem, že momentálně naprosto skvěle :). No aby ne. Rozloučila jsem se opět pozdravem s rukou na srdci a úklonou (to jsem udělala skoro u všech, prostě „thank you“ je příliš…obyčejné).
Vrátila jsem se na Neila. Neil je hrozně ukecanej. Ale strašně :). Ostatní herci otázky zodpovídali, Neil je využil k tomu, aby zabrousil do těch myšlenkových končin, které ho v tu chvíli zrovna napadly v souvislosti s něčím z té otázky, co mu to připomnělo. Myslím ale, že tak…jednu dvě zodpověděl :D. Zabrousil i do českých končin. A sice jak si pouštěl českou televizi a ať přepnul na jakýkoli program, samé porno :D. Čím si mě ale získal zase o kus víc bylo, když jednak nás Čechy speciálně pozdravil „Ahoj“ a jednak vyzval dokonce i celý sál, aby nás tak pozdravil a ten to udělal. To bylo prostě úžasné. Je krásný pocit, když vás celý sál takhle pozdraví a když ho k tomu vyzve právě jeden z herců. Neil si nás prostě oblíbil. A troufám si říci, že my jeho taky (možná až na jednu vyjímku, kterou si možná oblíbil až moc). Mmch., o tom pornu prý povídal předešlý den tomu prvnímu českému stolu. My si zase ještě jednou vyslechli o bitches, eh, pardon, witches 😉 a o seznamu na Doctora. A vím, jak Klenotka naskočila nadšením, když řekl, že prý bude v Supernatural (což ona miluje, já to neznám). Taky krásně vyprávěl o tom, jak tady poslouchal nějaké dva fanoušky, kteří se zrovna bavili o tom, že tu na Pegasu bude nějaký Neil a kdo to sakra je. A že on stál nedaleko nich. Mno, myslím, že už víme všichni, kdo to je ;-).
Po Neilovi byla přestávka na obídek. Po ujištění, že focení teď opravdu nebude (tedy alespoň to, na co se musím dostavit já, se to nějak celé posunulo, tak abych něco neprošvihla, že ;-)) jsme s Nappym tuším odešli na pokoj a možná i něco snědli. Možná :). Ale tohle není důležitý, tohle si nemusim pamatovat ;-).
Takže koho tu máme dál? Jamese Bamforda, neboli BamBama. Působil na mě opět dobře, povídal o své práci a o hercích. Třeba o Rachel. Myslím, že tu byste asi naštvanou potkat nechtěli. Jakkoli u nás není Teyla příliš oblíbená, těma „tyčkama“ (jak někteří pohrdavě říkají) by nejspíš zmlátila většinu z nás ;-).
Někdy tady se konalo další naběhnutí na focení. Tentokrát s Kavanem. Co si pamatuju z tohoto focení. Mno, je to fakt hezkej chlap, takže big hug to jistí ;-). Možná jsem tváří zapadla trochu dozaději (jako ze záběru), ale v poho. Zjevně se také cítil zdravěji než předešlý den. To je fain :).
Další panel měl právě Kavan. Vyprávěl nám velmi vtipný (na poslech, na prožití to musel být přímo horor) příběh o tom, jak točil nějakou erotickou scénu a jak se psychicky vypořádával s tím, že souložil sám se sebou s ponožkou, která překrývala ono…ehm…víte co ;-). Chudák :). Další, o čem hovořil, byla ona nemoc. Že ji má jeho syn, on, i manželka. Říkal, že jsou vlastně na líbánkách. Nad synem se docela rozplýval. Hlavně, když řekl, že udělal něco roztomilýho (už si nepamatuji co) a že nás to asi nezajímá, ale on že je unešený. Tatínek, no 😉 (zase, abyste rozuměli, já na roztomiloušký dětišky zas tak moc nejsem, ale tohle bylo milý ve vztahu ke Kavanovi). A syn prý rád Wall-eho.
Mluvil i o postavě Lorna z sga. Docela oblíbené téma bylo „hádej, kdo na Atlantis je homosexuál“, neboť před časem jeden z tvůrců seriálu oznámil, že na Atlantis někdo takový je. Asi největší spekulace provází Radka (to snad ale ne, bylo několik náznaků, co tak nehovořili, i když scénáristi někdy dost blbnou…David se ovšem netvářil příliš horlivě, když jsme se ho na to ptali tady :)), pak myslím Chucka a největší sázky jsou na Lorna. Kavan o tom hovořil tak nějak smířeně „jo, to bude on“, přičemž říkal, že mu to nevadí a docela tam s tím celkově blbnul :). Když pak mluvil o lesbičkách, x žen najednou vstalo a odcházelo, tak se podivil, zda neřekl něco špatného…ale to jen tabule vyzívala k focení s Chuckem a většina osazenstva con byly ženy ;-).
Poslední focení bylo tedy s Chuckem. Ach jo, to už jsem si bolestně uvědomovala to slovo „poslední“ (ale vlastně nebylo poslední, ale o tom až další den ;-)). Snad i Chuck se mě ptal, jak že se mám. Mno, jak ;-). Nevymýšlela jsem si žádné speciální pózy a nechala se opět bighugově obejmout. Chuck působí takovým klukovským dojmem, i když při bližším pohledu vidíte, že to žádný teenager není. A bylo to, oficiální focení bylo u konce. Teď jen počkat na ty fotky ;-).
Další a ten den poslední samostatný panel měl právě Chuck. Ten mluvil též o své postavě Chucka z sga. Zvláště o tom, jak chudák jen mačká tlačítka a žádná akce, jak se jen smutně kouká, jak si ostatní odchází zastřelit několik Wraithů. Třeba předváděl takového Johna Shepparda se zbraní v ruce, velmi vtipně :). A pak říkal, jak byl rád, když v Quarantine najednou Lorne řekl, aby šel s ním do akce ;-). Také nám slíbil, že si příští den přinese sluneční brýle, aby nám něco předvedl.
Po něm byla Aukce. Dražilo se několik předmětů a sálem létaly velmi slušné částky. Přinejmenším pár z nich převážily veškeré peníze, které jsem s sebou měla a že to nebylo zas tak málo. Nejvíc stál asi, no, už obraz postav z sga, podepsaných…tuším 320 liber…? A k tomu získala dotyčná objetí, zatancování i polibky. O aukci (pro charitu) se staral Paul s Chuckem, pak přišel i James a Chris a nechyběl ani Bryan, což byl ten, kdo měl con na starost. Paul hecoval potencionální kupující velmi fikaně… „kdo přihodí, tak ještě dostane polibek…na rty…od BamBama“, na což BamBam poněkud zamrkal, ale hrdinně pak Paulův příslib splnil. Mmch., na aukci byl Paul ve skotském kiltu. To jsem poněkud zaváhala, když bylo narychlo neoznámené focení. Pamatuji ale, že Shial nezaváhala a někam zmizela a pak už jsem jen viděla její fotku s Paulem v kiltu. Potvora, ale dobře, on v tom, co měl na sobě předtím, vypadal velmi dobře, tak já jí to přeju a sobě tu krásnou fotku, co s ním mám v civilu, taky 😉 (i když ona měla obě ;-)).
Po aukci bylo volno, protože byla autogramiáda, ale pro prvních 250 lidí a my měli lehounce za (i když pak se ukázalo, že se došlo i k vyšším číslům, ale to nás nějak netrápilo, protože v neděli jsme stáli pěkně mezi prvními ve frontě). Lidi odešli na jídlo do McDonalds či do hospody, já si zalezla na chvíli do postele a vytuhla.
V mezičase událostí pozdějšího úseku dne byly průběžně k dostání ty fotky s herci, které již určení lidé dokázali zpracovat a vytisknout. Konaly se tedy první „jééé“ momenty (někdo by řekl „squeee“ momenty, já se přiznám, že na to slovíčko začínám být nějak alergická). Ten den jsem vyfasovala fotky s Neilem a Chrisem a náležitě se nad nimi rozplývala.
Večer pak byla Maškaráda, aneb několik fanoušků se převléklo do někdy velmi pěkných kostýmů, nabarvilo se a šlo soutěžit. Blanca s Bárou mi říkaly, že ony si také něco připravily, ale nevěděla jsem co. Když jsem pak uviděla nějaká dvě modrá stvoření, vzájemně propojená šňůrkou, tak aspoň vteřinu, dvě mi trvalo, než jsem si uvědomila, že tyhle stvoření znám :). Vystoupily jako Mallozziho noční můra, ovšem bylo to blbě napsáno a tedy i přečteno a metamorfovalo to do nějaké Melaniny noční můry či co. Což tedy vedlo k nepochopení. Jen ještě jeden stůl krom našeho (jako Čechů, i když já se o pochopení taky musela informovat, protože jsem o tom nic nevěděla) to nejspíš pochopil, protože se ozval. Modré mimozemšťanky znázorňovaly nedostatek mimozemšťanů a šnůra chybějící pospojitost příběhu (aspoň doufám, že se pamatuju správně :)). Ale tedy namaskované byly parádně. A náš stůl se k nim samozřejmě z plna hrdla hlásil.
Další masky byli třeba Wraithi a jejich uctívači (ti to vyhráli, mě ale moc nezaujali), pak jeden pěkný Wraith, co kvůli zoubkům nemohl ani mluvit :). Taky tam byla Sora a wraithská královna a další Wraith. Úžasný byl Jumper, který dělali dva lidé (měli ho „oblečený“ na sobě) plus člověk, co ukazoval Jumperu, kde může přistát. Jumper byla vlastně taková umně nařezaná a vybarvená krabice dle vzoru lodi a měla úžasný upgrade v podobě několika figurek sga teamu, kteří seděli v kokpitu :-). Dále tu byla těhotná Teyla a taktéž i Teyla z dílu Critical Mass z tamního pohřbu. Ta byla dotázána, zda by i zazpívala a když souhlasila, spustila Beyond the Night. Docela dobré a k zábavě přispěli i herci, kteří začali v pozadí tančit a nakonec se okolo ní shlukli a zatímco zpívala, křepčili okolo v kruhu, držíc se za ruce. To bylo velmi pěkné :-).
Jiná netradiční maska představovala ne postavy z sga, ale z Dog’s Breakfast. Ty vánoční svíčky a čepici, co měla jedna osoba na sobě, jí slušely :). A táhli za sebou bazén. Jestli jste ten film viděli, pak víte ;-).
Poté byla soutěž – Dial or not dial. Osobně tedy příznivec soutěží tohoto televizního typu nejsem a nekoukám na to. Tady se jedná o to, jak jeden člověk vybírá kufříky, kde jsou nějaké částky a tím, když kufřík vybere, tu částku vyřadí. Na konci tedy zbyde jediný. Přičemž je čas od času nabídnuto soutěžícímu, že si může vzít částku, co mu nabídnou, a tak zajistit, že mu nezůstane něco zanedbatelného…nebo něco velkého, podle toho, co by bylo v tom zbylém kufříku. Tady byly krabice, částky většinou ne tak závratné, ale i tak příjemné, krom částek i věci jako třeba fotky či lístky na další con a taky tu byl Neil :-). Ten soutěží totiž provázel. A zábavně.
Soutěžilo se dvakrát po sobě. První soutěžící nakonec dostala …nevim, libru nebo nějak tak, to se moc nepovedlo. Druhá si pak vzala nedlouho před poslední krabicí nabízenou částku, nějak skoro dvacet liber to bylo.
A pak byla opět párty – diskotéka. Opět zazněl například Star Trekkin, ve kterém jsem se radostně vrhala na zem a pobíhala jako blázen sem a tam. Bylo tam spoustu těch choreografičtejších tanců, kde jsem se naučila něco nového, bylo tam ale i dost těch normálních…resp. těch, co se netancovali pospolu, ale jak kdo chtěl. Výběr hudby byl dobrý, žádné zvracecí ani povídací „písničky“, ale pěkně rytmické a tak akorát nahlas. Na párty na chvíli dokonce zavítal i Neil s Chrisem. Je pěkné vidět herce takhle mezi fanama. A potom už jen zas na kutě.

Neděle
V neděli jsem si vyzvedla zbytek fotek s herci, které předchozí den ještě nebyly k mání. Až na tu s Kavanem, s tím byl nějaký problém a získala jsem jí až večer. Mohu ale klidně zhodnotit fotky za povedené. Žádné šílené škleby se nekonaly ;-).
Ten den měl patřit první panel Chuckovi. Přinesl si ony sluneční brýle, jak slíbil a předváděl myslím Jacka Nicolsona.
Po něm nastoupil Kavan. Měl na hlavě čepici, kterou rád nosil, ale kterou si i sundal, protože ho o to někdo požádal :). U několika herců padla otázka (od Blancy) na to, jak by popsali své kolegy. Například Kavan řekl o Jasonovi, že je šílený, ale skvělý, o Joeovi, že je zajímavý a chytrý, o Davidovi Hewlettovi, že je to…ehm…slušně…ne, anglicky – bitch ;-). A také názorně hlasitě předváděl, jak si David stěžuje, ale nemyslím si, že by si o něm myslel něco špatného. Rachel jako „nice“. O Chuckovi, že je taky hrozně „nice“…sice říkal, že by o něm mohl povědět spoustu věcí, které postupně vyjmenoval, ale že prý neřekne, protože je prostě milý ;-). O Paulovi zase řekl, že hrozně rád předvádí, jako že něco dělá a dal nám příklad, jak ho jednou viděl na rotopedu. Když si ho Paul nevšímal, prý sotva šlapal, jakmile si ho ale všiml, energicky se rozjel :D. Kavan uměl své příběhy pěkně živě a vtipně podat. O Davidovi Nyklovi nám pověděl, že si prý dává na vlasy něco s máslovým zápachem…co, to není pravda…tedy, aspoň když byl u nás, tak to nedělal 😀 :D. A Jewel je prý srdíčko.
Dále tu byl James. Ten si s sebou přivedl tři kaskadéry a z publika vyzval nějakou dívku, se kterou se zjevně domlouval už předem. A viděli jsme pak, jak se dělá kaskadérská bojová scéna, kdy tři kaskadéři byli „ti zlí“ a dívčina „herec, co jim nakope zadek“. James to řídil. Scéna zahrnovala tři části, přičemž každá měla tři až čtyři kroky, kdy se dívčina buď bránila útokům či útočila sama. To se dávalo pak postupně dohromady. S Nappym jsme si říkala, že se pobavíme, až opravdu vrazí jednomu z kaskadérů skutečně jednu do nosu. Zvládala to docela pěkně, jen jeden úder se jí pletl. Ale dopadlo to dobře (já myslím, že nikoho neuhodila, Nappy myslí, že jo) a bylo to pěkné představení. Choreografie bojových scének mi vždycky přišla zajímavá. Jen k nacvičení člověk většinou nesežene moc ochotných lidí :-/.
Poté byla přestávka na jídlo, nějak jsem se ale zapomněla v Dealer’s room. Opět jsem si něco nakoupila. S Nappym jsme si tam taky koupili pěkná trika – nebyly to jen nějaké potisky, ale několik symbolů v sobě. Na triku je brána, schéma se symboly z DHD, goa’uldské znaky vládců soustavy, egyptské božstvo a tak různě. Moc hezké :). Příjemné bylo, že se dalo tady i zaplatit kartou (aneb Nappymu zbyly peníze, které mi pak mohl půjčit ;-)).
Pak opět začaly panely a přišel Chris (ten měl být až po Neilovi, ale prohodili si to a Klenotce se podařilo mě trochu vylekat myšlenkou, že musí odjet, ale nebylo tomu tak). I ten byl dotázán na to, co si myslí tentokrát o postavách. Po zaznění jména McKay se hrozně rozesmál :D. Ale řekl, že je úžasný a že se smál, protože je s ním sranda. O Johnovi Sheppardovi řekl, že je….:D …lahodný 😀 (mno jo, Todd si pochutnával ;-)). O Teyle tvrdil, že je zlatíčko a to kvůli vztahu s Hallingem. Jedním slovem ji popsal jako „love“ právě kvůli tomuto vztahu, ale ne ve smyslu sexuálního, ale normální lásky a respektu. U Ronona se opět rozesmál a pak ho popsal slovem „krvavý“. Jenifer/Jewel popsal slovem „tough“ (něco se fakt těžko překládá, tak to sem dávám v originále). O Radkovi se nemohl vyjádřit, protože s Toddem zrovna moc nebyl. U Kavana řekl, že ten prý ani nevěděl, kdo byl, když ho viděl v civilu bez masky. Torri popsal slovem „respekt“. O Robertovi Picardovi řekl, resp. spíše přímo zahrál scénku, že když ho prvně uviděl jako Todda, chvilku naň ukazoval a pak pověděl „to je strašidelný“.
Následoval Neil. Krátce po nástupu nás „obšťastnil“ dalším z jeho úchyláckých poznámek o tom, jaká je zima a dál nepokračuju ;-). A to nebyla poslední poznámka :D. Já s Klenotkou jsme při té příležitosti zase komentovali jeho ;-). Připadalo mi, že tam ale moc nepobyl. Ale možná to bylo jen zdání, on hrozně rád povídá…jedno o čem ;-). Když se ovšem najednou omluvil, že prý se musí vymočit, vytřeštila jsem oči s tím, že už to tedy vážně přehání. Ale naštěstí tomu tak nebylo, protože v sále pohasla světla a ozvaly se hlasy. Paulův a Neilův. Četli totiž ukázku z onoho audiobooku. To bylo pěkné. Poté přišli oba na pódiu a chvíli mluvili spolu, pak se ale plynule přešlo na Paulův panel a Neil odešel.
Paul měl na sobě triko se znakem ST komunikátoru. Leckdo z vás jistě ví, že Paul se objeví v malé roli v novém Star Trek filmu a jistě se naň těšíte ;-). Paul hovořil o mnoha věcech, některé z nich jsem již slyšela či četla dřív, ale osobní podání je osobní podání. Například zmiňoval takový pěkný příběh o chlapci, co neměl peníze a jen mu přinesl kus svého narozeninového dortu a kterak ten chlapec dostal odměnu, co nečekal. Tenhle příběh kdysi říkal v nějakém rozhovoru a přišel mi opravdu krásně dojímavý :). Slyšela jsem i příběh o tom, jak vysvětloval svým rodičům, kde dostal roli – nejprve že ve Stargate, kde ho jeho otec přesvědčoval, že se to jmenuje Star Trek a teď nedávno zase ve Star Treku, což bylo opět matoucí. Pěkně nám to ale přitom zahrál. Copa ještě povídal…jop, své nejtrapnější zážitky z sga natáčení. Slavný díl Duet (a hned dvě scény, nejen slavný polibek, který ho všude pronásleduje :)) a Conversion.
Pak už bylo ukončení conu. Součástí byla tombola. Pár lístků měl Nappy (tedy já, ten byl někde v trapu), ale bohužel. Překvapivé ;-). Ještě byl poněkud bordel v barvě papírků (tmavě růžová, světle růžová nebo tak nějak), na což si Kavan vtipně stěžoval, proč nemohou být prostě a jednoduše žluté, zelené a modré (nebo co to bylo za jasně určitelné barvy). Uzavírací ceremonie netrvala dlouho, sešli se tam všichni herci a děkovali.
Těsně před autogramiádou bylo poslední upozornění na to, že Dealer’s room za chvíli zavře, takže jsem ještě rychle naběhla a koupila několik balíčků samolepek k Doctor Who. Tamní paní byla dokonce tak štědrá, že mi to přenechala za jedinou libru, i když jsem toho brala za víc (ono to nebylo tak o moc, tak jí to zas tak moc nevytrhlo, ale…). I v obchodě byli milí lidé. A jak jsem tam ještě naposled okukovala zbytek věcí, něco mi najednou dopadlo na rameno a ona to ruka a na jejím konci James :). Prý co tu máme zajímavého.
A máme tu autogramiádu. Pro dárky a věci k podpisu jsem si zašla už před Uzavírací ceremonií. Taktéž jsem se nakonec nechala strhnout a k fotce Chucka si přikoupila i fotku Neila (měla jsem s sebou vlastní z Babylonu, ale jednak byla malá a rozmazaná a jednak podpis od tohoto herce musel být na oficiálně prodávanou fotku nebo příplatek, který vyšel nastejno), taky jsem se neudržela a koupila si Lorna se zbraní v ruce, kde vypadá prostě skvěle (i když jsem měla v relativně dobré kvalitě jinou, shodou okolností stejná byla též ke koupi, ale…;-)), i když tedy na oficiální trochu v horší kvalitě, ale to se zdálky nepozná :). Koupila jsem si i Carsonovu, úplně stejnou jsem měla vytisklou, ale od Paula jsem si chtěla ještě nechat podepsat desky, tak by mě to stálo stejně stejné peníze a ta fotka byla kvalitnější. Chrise jsem si nechala vytiského z domova, protože tam jsem si trochu hrála s Photoshopem (to ten večer před odjezdem, haha, miluju věci ve stresu ;-)) a na vesmírné pozadí nandala jak Todda, tak i Hallinga a přidala nějaké to moje milované antické písmo pro atmosféru. U Chrise jsem se rozmýšlela, zda si mám zakoupit lístek na to, aby se mi podepsal i na desky (moje conovské desky, kde už mám podepsaného Davida Nykla a Armina Shimmermana ala Quarka). Docela jsem to promýšlela, ale pak jsem si řekla, že jo, že nemá smysl si pak říkat „měla jsem to udělat“ a trápit se s tím. A nelituju. A BamBama jsem si taky vytiskla v pěkném obleku z Lost Tribe.
Když jsem tak stála a čekala na to, až nás pustí do místnosti, padla na mě nervozita. Ale bylo to docela příjemné. Tedy, příjemně nepříjemné. Jo, conem jsem byla unešena, ale mé emoční vypětí nebylo k prasknutí. Největší emoce jsem měla před Meet and Greet, přímo při fotoobjímáním a pak před a po autogramiádě (a pak doma 😉 :D). Myslela jsem si, že budu mnohem víc…mimo. Takhle, na jednu stranu je to takové trochu ochuzující, že má člověk pocit, že to dostatečně neprožívá (i když když si čtete tenhle report, tak si to určitě nemyslíte :D), na druhou stranu je ale dobré, že nejste nervní, když vás nějaký herec osloví a že si pak nevyčítáte, že se chováte jako úplný idiot ;-).
Každopádně jsem si řadila fotky k podpisu, přemýšlela, komu co dám a komu co řeknu. Komu co dám, mno, tak to byl problém. Měla jsem tedy něco pro všechny, ale ne rovnoměrně. Měla jsem větší Becherovku, pět malých „ochutnávacích“ lahviček s různým českým alkoholem a tři krabičky lázeňských oplatek. Velké pití dostane Paul, protože prostě Carson. James dostane jedno malé pití. Původně jsem počítala, že malá pití + oplatky dostane Chris, Chuck a Kavan, jenže Neila jsem si v posledních dnech zamilovala. Takže co s tím. Chris oplatky dostane, to bylo jasné, problém byl ovšem…Chuck nebo Kavan. To jsem promýšlela dlouho. Nakonec jsem se s těžkým srdcem rozhodla, že Chuck dostane jen ten malý alkokolek. To jsou problémy, co…a to to nekončí ;-).
Další problém „co komu říct“. To už jsem zas tak neřešila, jen jsem doufala, že se mě nebudou moc ptát na ten alkohol. Sice jsem se trošku informovala, ale já alkohol zrovna moc nepiju, resp. spíš vůbec než moc. Takže moje vědomosti o českém pitivu jsou dosti omezené.
Ve frontě jsme stáli dlouho. Vím, že se tam najednou objevil Neil a opusinkoval skoro nebo možná úplně všechny Čechy…tedy Češky. Taky jsem dostala :). A pak zaplul do místnosti.
Ale tak konečně se to pohnulo a byli jsme vpuštěni. Herci seděli (Chris stál) za stolečky po obvodu místosti, každý měl při sobě podpisová pera a svého asistenta. První byl Chris. Přede mnou byla Anijsha, která taky nesla dary. Každému dávala domácky upečenou bábovku. Od Chrise za to vyfasovala objetí. Zasvítila mi očička, když jsem si vypočítala šance na další objetí. Taky nesu dary, to zní nadějně, takový pěkný bonus. Chrise jsem co nejmileji pozdravila a předložila mu svou fotku + štítek se svým jménem, který jsme si všichni předem napsali při čekání. Následovaly moje desky. A pak jsem vytáhla malou slivovici a oplatky. Chris vypadal velmi potěšeně. Tak první con a někdo mu nevynuceně dává dárky. Snažila jsem se říct, že je to tradiční z Čech, ale zdálo se, že jméno nápoje mu asi něco říká, protože řekl, že ví. A pak opustil své podpisovací prostory a objal mě. Mmch., objetí od vysokých lidí se užívá hůř, neboť se dotknou rukama a rameny, protože pak to nějak už nejde. Nevim, jak to Chris dělal, ale jeho objetí je zcela plnohodnotný prožitek i přes tu výšku ;-).
Další byl Chuck. To jsem se ještě narychlo ptala asistentky, zda je vážně v pořádku, když se podepíše na oficiální fotku, kde má být podpis zdarma + na desky jako ten normální podpis na věc z domova. Já se tedy už ptala, když jsem to kupovala, ale nechtěla jsem žádné překvapivé a nepříjemné scény. Ale prý ano. Takže jsem předstoupila před Chucka a nejprve přistrčila fotku, v druhé ruce svíraje malého Ferneta. Ten si ji vzal, pak vzhlédl od svého stolku a krátce se na mě zadíval. A na fotku následně napsal, že mám nádherné oči. Hmm, tak jo, tohle mě tedy odrovnalo. Nešlo udělat nic jiného, než se shýbnout k tašce a vytáhnout ty oplatky. Pak jsem mu obojí předala. Také byl potěšen. Chtěla jsem jít dál, ale pak jsem si vzpomněla ještě na takovou „drobnost“ a to na ty desky, takže jsem mu je ještě dala a on se podepsal. A ještě k těm očím – co jsem sledovala jiné podpisy od něj, všem psal něco originálního. Takže to není jen tak fráze pro všechny holky a pak všechna čest, protože vymýšlet originální (nebo alespoň v tu chvíli jedinečné) podpisy, to je vskutku něco. Klobouk dolů. A ten pohled na mě taky dělá hodně…kdyby to tam napsal bez něj, tak by to bylo…špatné, že ;-). Ale nebylo tomu tak. A vy ostatní si myslete, co chcete ;-).
Následoval Paul. Přede mne a Anijshu se dostala nějaká opožděná neznámá osoba, ale to nevadilo, aspoň byl čas. Paulovi jsem předložila fotku, pak i desky. Nad jménem se tuším trošku pozastavil nebo ho přinejmenším vyslovil a tak jsem mu pověděla, že jde o přezdívku. Mmch., věnování na desky napsal „To Tar-aře“, to se zjevně řídil tím, co jsem tam měla za jméno od Davida, což bylo česky skloněné. To se mi zalíbilo. A pak jsem mu dala tu větší Becherovku. Vypadal trošku překvapeně (tedy nevím proč, ne, vážně) a zeptal se, zda je to vážně pro něj. Ujistila jsem ho, že ano. Zeptal se, co to je, což jsem byla poněkud v rozpacích, jak odpovědět, ale zachránil mě BožaN jediným slovem – likér. Tak si Paul obešel stůl a nádherně mě objal ;-). Paul má příjemné rameno i tvář ;-). Už už jsem si tedy říkala, že se odlepím a tento proces lehounce započala, ale nějak se ještě k tomu neměl, tak jsem se nebránila a znovu se pěkně uvelebila. Ještě na kratičko.
Pardon, že se tu pořád tak rozplývám nad objetími, ale já se hrozně ráda objímám a to nejen konkrétně s těmito herci, ale celkově s osobami, co mám ráda. Je to prostě takové příjemné (a myslím zcela normálně, s žádným skrytým podtextem, aby si někdo zase něco nepředstavoval…).
Tak dál. To byl Kavan. Pro něj jsem měla jen ten menší alkohol. Becherovku. Podepsal se mi na fotku, přičemž se mě zeptal, jak se vyslovuje mé jméno (tedy přezdívka, jak jsem ho informovala) a následně to vyslovil i docela dost dobře, přestože Tar-ara v sobě obsahuje hned dvě „r“ a ještě pomlku ve slově. Z něho si berte příklad vy, kdož to stále komolíte a styďte se ;-). Podepsal mi i desky, pak jsem vytáhla pití a obdarovala ho. Zeptal se mě, jak se to vyslovuje. Pak se mě zeptal, že je to asi silné, což mě trochu vyvedlo z míry a odpověděla, že ani ne, radostněji jsem ale odpověď rozšířila o to, že je to likér (radostně, protože jsem věděla po vzoru z minula). Asi o tom chtěl vědět něco víc, ale musel se spokojit s tím, že vyjádřila přání, ať mu to chutná…mno, příště si musím víc nastudovat.
Předposlední stůj měl Neil. Ten mě rozhodil tím, že mi nabídnul bábovku od Anijshy, kterou zjevně již rozbalil a konzumoval. Lovila jsem zrovna fotku a pokrm s díky odmítla s tím, že je to pro něj. Posunula jsem k němu fotku a současně ještě poprosila, zda by mi nepřipsal ještě „Ahoj“, což souhlasil a dle pozdějších informací bych řekla, že to nedělal poprvé a že by to možná udělal i bez prosby :). Pokusil se vyslovit Tar-ara, což se mu tak úplně nepodařilo, tak jsem ho upozornila na pomlčku a podruhé už to řekl správně ;-). Následně jsem vytáhla slivovičku (trošku jiného tvaru než u Chrise) a oplatky a věnovala mu to. Vypadal lehce překvapeně a potěšeně (už jen ty potěšené výrazy stály za to, jen nechápu, že se tvářili tak překvapeně) a ptal se, proč to dávám zrovna jemu. Tak jsem mu pověděla, že je fain (nějak tak) a vyfasovala jsem milou pusu :). A když jsem se otočila k odchodu, Neil pronesl ke své asistence „such a lovely girl“. Jop, jsem lovely :-). (A ne, neřekl to osobě za mnou, protože BožaN snad jako lovely girl nikomu nepřipadá ;-).)
Poslední byl James. Po předložení fotky tuším souhlasně (aspoň doufám) zamručel a podepsal se. Vytáhla jsem poslední lahvičku s… sakra, co to bylo…něco na „B“ :). A tady se mi neznalost vymstila, protože se samozřejmě zeptal, jak to chutná. Mno, o tomhle jsem nevěděla nic, tak jsem šla s pravdou ven – omluvně jsem vysvětlovala, že alkohol zrovna moc nepiju, ale že vím, že většina lidí ano a že jim tohle chutná a doufám, že u něj to nebude jinak. Tak tedy poděkoval, potřásli jsme si rukama a to byl konec autogramiády.
Mmch., ještě k těm deskám. Paula a Chrise jsem nechala doplnit podpisový prostor přední strany, Chuck s Kavanem podepsali zadní stranu, ještě stále prázdnou. Přišlo mi, že tam něco chybí a až doma mi došlo, že ani Chuck ani Kavan tam nenapsali věnování. Mno, ale…je jasný pro koho to je, i když by to vypadalo lépe s tím. Ale tak detail ;-). Jen už se fakt začínám bát nosit ty desky. Jednak, aby se to nějak nečím nerozmazalo a aby někoho třeba nenapadlo mi ukrást tašku…občanka se udělá znova, ale co tohle, že jo ;-).
A pokud jde o to, že si nechávám psát Tar-ara – beru to vlastně jako takové své druhé jméno a je to jedinečné jméno, nikdo se mnou neslaví svátky ;-). To jméno má dlouhou historii a není vybrané jen tak z kalendáře ;-).
Takže, dárky se vyplatily ještě víc, než jsem doufala. Viděla jsem vděčné pohledy a jako bonus dostala dvě krásná objetí a jednu pusu. Jsem spokojena :-).
A jinak, co ostatní…tak v tu dobu jsem se o ně pranic nezajímala, to jistě pochopí :). Pak jsme se ale společně rozplývali, což bylo hrozně příjemné. Prostě sdílená radost s ostatními, co chápou, co prožíváte. To jsme seděli na nedalekých schodech a ukazovali si navzájem, co jsme utržili ;-).
Vím, že BožaN (ten se nerozplýval tak jako my, holky ;-)) dával hercům jednak čestné členství do SGC (což je moc pěkné) plus knihu o Praze a Paul i Chris po něm dokonce i chtěli, aby, když se oni podepsali jemu, aby se on podepsal také jim ;-).
Mmch., proč jsme seděli na schodech? Protože jsme čekali. Tedy, alespoň ti, co se po chvíli rozplývání nezvedli a nejeli obhlédnout Londýn, který dříve nestihli. Čekali jsme, až skončí autogramiáda a vyleze Kavan. Proč, ptáte se? Protože ho naše akční Blanca požádala, zda by nebyl tak hodný a nepozdravil jednu naši kamarádku v ČR, jeho velikou fanynku. A on souhlasil. Ta fanynka se jmenuje Eleira a pokud byste před ní třeba řekli, že je Kavan (nebo Lorne) hnusnej nesympatickej něco, tak vás nakope do…mno, řekněme, že do ruky to nebude ;-).
Přiznám se, že jsem měla docela strach, co to s Eleirou udělá. Protože…tohle těžko někdo může čekat, že. Eleira byla dotázána, zda je doma a k mání, ale nic víc. Odpověď byla pozitivní, takže stačilo jen čekat. Čekání bylo dlouhé, měla jsem hlad, ale tohle jsem si nemohla nechat ujít. Ještě, že nám kluci pak propašovali cheeseburgery :).
Když už byl konec autogramiády a herci se balili, čekali jsme přímo před vchodem. Když odcházel Paul, jak nás uviděl, zvedl ruku na pozdrav a zavolal něco jako „Hello, Czech Republic!“, což velmi potěšilo :).
Konečně pak vyšel i Kavan, kterého jsme rychle odchytili, předali mu lísteček, kde bylo napsáno Eleiřino jméno (i s výslovností :)). Dostal lehké varování, co by mohl čekat v telefonu, a Blanca začala volat. Eleira to, díky všem bohům, opravdu zvedla. Blanca jen řekla něco jako: „Eleiro, tady Blanca. Někoho ti dám. Prosim tě, nešil.“ A předala to Kavanovi. Ten pozdravil a představil se a pak jí pověděl, že když příště nepřijede, nakope ji do… zadnice :). Když nám telefon opět předal, poděkovali jsme, ale pak se rychle shlukli okolo Blancy, která kontrolovala Eleiřin stav. Bylo to dobré, žila a byla i při vědomí ;-). Prý k infarktu nedaleko, ale že je jí skvěle. Hrozně moc jsem litovala, že jsem nemohla vidět její obličej. A myšlenky :D. Když jsem se potom později ptala, jak to s ní bylo, říkala, jak slyšela jméno a byla…nu, ohromena, že ;-). To se nestává každý den. Prý ne vše bylo dobře slyšet a uznejme, že za oněch okolností bylo vnímat poněkud těžší, ale taky prý odpověděla, což považuji za velmi duchapřítomné a úctyhodné.
Takže paráda a teď jsme se mohli jít lépe najíst. Hurá do McDonalda a tam jsme ještě poklábosili – o tomto conu, o jiných conech a tak :). Večer jsem opět zamířila na párty. Jednou z prvních písniček byl Star Trekkin, takže hurá na zem a do davu, zazněl i Doctor Who a několik dalších. Pak jsem zamířila do haly. Tam jsme si opět povídali a blbli. Například ovlivněni kaskadérským představením jsme se trochu rozhýbali, zvláště já s Shial, kdy úkolem bylo šťouchnout toho druhého do břicha a přitom nebýt sám šťouchnut. BožaN si to rozdat nechtěl, protože…má nějakou tu pověst, že jo ;-). Kdo ví, ví, kdo ne, má smůlu :)). Nappy se mi pokoušel rozcuchat vlasy, díky čemuž pak vznikly fotky, které zkreslují skutečnost, protože jakoby ukazovaly, že já jsem ta zlá ;-). Prostě jsme se bavili :).
A co se ještě dělo – říkali jsme si, že by bylo dobré odchytit herce a získat nějaké kontakty pro případné budoucí pozvání. Iniciativy se chopila Blanca a Klenotka. Prvního jsme potkali Chucka, pak Kavana, i Chrise. Ode všech byla získána informace, kam se případně obrátit. Ale to nebylo vše, co jsme od nich vyzískali. Ale postupně ;-).
Chuck při prvním potkání někam spěchal, tak o tom později. Kavana při odchycení Blanca nejen oslovila kvůli kontaktu, ale taktéž se s ním jala vyfotit. Bylo fain, že jsme s sebou měli Shial a její superfoťák. S Kavanem se fotila i Shial a ještě určitě někdo (ono taky někdo se fotí = přitáhne to další lidi, co by třeba taky jednu fotečku, že jo…;-)). Tohle jsem já promeškala. Ale nepromeškala jsem Chrise. Přišlo mi to trochu oprsklé takhle tady žádat herce, aby se chudáci ještě fotili, ale…když to dělal každý a oni se netvářili, jakoby někoho chtěli zabít, takže…mno, u Chrise jsem sebrala odvahu a taky se vyfotila. Schválně jsem si stoupla na druhou stranu, než při oficiálním focení, to aby byla vidět česká vlaječka na mém rameni. Jak jsem zjistila, Chris mě vzal zrovna za rameno na tom místě. Ale co se dá dělat. Hlavní je, že jsem se mohla ještě jednou přimknout k tomuhle sympatickému chlapíkovi ;-). A tady už se mi nijak nesnižoval, takže mám hlavu opřenou o prsa. Je holt velkej :).
Pak se Chuck vrátil a část naší invazní české skupinky se za ním odebrala (to už tam zase Chris nebyl…nebo byl, ale obklopen jinými). I Chucka jsme oslovili, zda by nebyl tak laskav…a byl ;-). Tak tady už mám vlaječku vidět. A fotka je moc pěkná 🙂 *jak píše report, potěšeně kňučí a usmívá se, protože na tu fotku kouká, a když si to uvědomí, říká si s úsměvem, že je blázen* ;-).
Následně dostala Klenotka parádní nápad…a sice skupinovku. Takže vznikla skupinovka Czechů s Chuckem. Pěkná. Samozřejmě ;-). I když se tvářím nějak vážně. Ale opět s vlaječkou. Skrčila jsem se do přední řady, protože u Chucka bylo mrknutím oka už pěkně plno ;-). Podezírám Shial, že za místo u něj by i zabíjela (tak on ji dal ten večer pusu, k nedalekým budoucím narozeninám ;-)). Mnohokrát jsme mu poděkovali. Začal něco s „Czechoslovakia“, což jsem ho opravila, že Czech Republic, žádná Slovakia ;-). A též jsme mu oznámili, že z Czech Republic uděláme Chuck Republic :).
Mno a když máme Chucka, co ještě Chrise. Jsem všema deseti pro ;-). Toho odchytila Klenotka. Když se dav pohnul, bohužel jsem nebyla dost rychlá a místo těsně u něj bylo opět zabráno (sakra, člověk ani nemrkne a…;-)…i když, jedno místo ve společné fotce těsně u herce mám – u Davida, když byl u nás, kde jsem byla dostatečně akční ;-)). Mno, ale na Chrise jsem alespoň dosáhla rukou, takže dobré. A vlaječka je vidět a dokonce se mi povedlo i usmát se ;-). Ohledně nahrnutí se na focení – Klenotka nám pak vyprávěla, jak to vypadalo z jejího pohledu. Aneb dav se začal valit na Chrise a vypadalo to jako to poslední, co uvidí. Já nevím, snad se nás moc nepolekal, nepřišlo mi to, já se snažila starat o to, abych se tam dostala. I když ten stoleček, co stál mezi mnou a Chrisem, mě moc nezajímal. Nikoho nezajímal ;-). Tedy nikoho z nás…ovšem někdo jiný prozíravě a rychle naběhl a odstranil ho (dokonce si ale i pamatuju kdo), jinak by asi mohl přijít o nohu nebo tak něco :).
Pak jsem se někdy vrátila (a někdo se mnou, ono to bylo proměnlivé) do sálu a zas hurá na tance. V mezičase se ještě někomu podařilo odchytit a vyfotit se s Chuckem i Chrisem dohromady, potvory! No, nemůžu mít vše. Jelikož je dobré hledat ty pozitivní stránky věci, podotkla bych, že bych v tomto případě stejně nevěděla, ke komu se přitulit víc, tak jsem to nemusela řešit (i když, řešila bych to ráda ;-)).
A taky jsem měla mírnou chuť lehce přiškrtit Shial, když mi řekla, že zrovna potkala oba dva v hale a že už odcházeli, tak že se rozloučila. I zatoužila jsem po tom také (tak popřát jim šťastnou cestu prostě pro dobrý pocit, tehdy jsem na fotky už ani nemyslela, už tak jich je docela slušně, že ;-)). Shial mi řekla, ať teda jdu, tak jsme šli, bohužel, naše cíle již odešly. Co se dá dělat, i tak jsem se ten večer potěšeně usmívala. Tenhle con se vskutku dařilo.
V sále se dále tancovalo a tancovalo, dlouho. Odpočívalo se, když už se vážně nemohlo. Pěkně u stolečku, kde se dalo natrefit na ty „netancující“, taky se prohlížely fotky nebo povídalo. Takový pěkný moment u stolu byl, když tam někdo na ubrus svrhl nějaké pitivo a rozlitá tekutina nabrala tvaru větší skvrny s takovým cancourkem. Shial nebo Klenotka nebo kdo to byl na to zareagoval, že v tom vidí veverku. Tak jsem na to tak pohlédla a nevinně pronesla „Já vím, co by viděl Neil.“ 😉
Něco před koncem jsem si šla vyprosit Star Trekkin, který mi pustili a tak jsem si naposledy s touto písničkou zablbla. Ale vůbec, pěkně jsme to tam rozbalili. Vlastně jsme byli (konkrétně Nappy a Anijsha) jedni z posledních na parketu. Češi se umí bavit ;-).
A pak byl…konec. Velmi nepříjemné, abych tak řekla. I když…v tu dobu, s těmi všemi zážitky v hlavě se to nezdálo tak hrozné. Před odchodem z prostor conu jsem ještě napsala pár vět na upomínkovou tabuli, hrdě se hlásíc k českému občanství (heh a to jsem si říkala, že nejsem žádný vlastenec ;-)). Došli jsme do pokoje, Nappy padl, já o chvíli později.

Pondělí
Naštěstí bylo ráno dost času…tedy, relativně řečeno ;-). Letadlo letělo až později a my nemuseli vstávat nijak závratně brzy. A ani Nappy, ani já, jsme tak ani neučinili. Domluvený sraz na snídani jsme nestihli, ale čas srazu odjezdu jsme se dověděli (platíc tedy pro ty z nás, kteří letěli v ten správný čas ze správného místa ;-)). Na snídani jsem hleděla na letiště a říkala si, že už to nebude dlouho trvat a budu zase…doma :-/.
Do balení jsem se moc nehrnula…zpočátku, jak čas ubíhal, ale když čas ubíhal, raději jsem se odhodlala. A bohužel jsem shledala jednu věc – resp., že jsem něco ztratila. Konkrétně můj přívěšek s Krysím Smrtěm. Což považuji za nejnešťastnější událost conu :-(. Hrozně mě to mrzí, nejspíš jsem ho nějak vytratila, jak jsem si zkoušela triko v Dealer’s room. Doufala jsem, jestli někde v pokoji osaměle neleží, ale bohužel. Došla jsem i do prostor conu, ale ona místnost byla už zavřená a široko daleko nikdo. Dokonce jsem chtěla zkusit i ztráty a nálezy, ale když mi vrazili telefon, kde se ozvala nějaká ženská, co že chci, původní myšlenka nahradila tuhle „prosím vás, hledám svoji kostřičku krysy na krk, co má hábit a kosu“. Mno, tak jsem se omluvila a raději to položila. Buď by mi řekla, že jsem zešílela nebo by mě obvinila, že si z ní dělám blbé srandy a zavěsila. Tak snad Krysího Smrtě našel nějaký hodný fanoušek a poskytne mu milující domov. To je myslím jediná věc, která mě fakt štve.
Nappy sice tak úplně nestihl určený čas srazu, nicméně jsme alespoň pak jeli taxíky, které při našem množství vyšly levněji. Ještě tedy poslední společná fotka a hurá na letiště. Tam nám chvíli trvalo, než jsme se zase našli (protože jeden taxík vysadil první část jinde), ale odbavení proběhlo bez problémů a my mohli v klidu čekat, až budeme moci nastoupit do letadla. Na letišti ještě probíhaly nakupovací manévry. Poslední nájezd na trafiku a potom jsme ještě natrefili na hračkářský obchod, kde se na ukázku procházela zvířátka po podlaze a dělala různé roztomilosti. Úplně jsme se nad tím rozplývali. Zvláště tedy ženská část osazenstva. Když voni byly tak roztomiloušký ;-). Růžové prasátko, co chrochtalo a vrtělo čumáčkem, nádherný králíček a košiška jako živá, nemluvě o psu skokanovi, dokolečka létající okřídlené krávě a křečka, putujícího v kouli. Mno, očumovali jsme to tam a furt se vraceli a přiváděli další z nás, co to ještě neviděli. Paní prodavačka si asi myslela své…nicméně se jí to vyplatilo, neboť část z nás si nějaké zvířátko zakoupila. Mno, taky jsem měla chuť si nějakou tu roztomilost koupit, ale…popravdě, co já s tím. To by mě rodičovstvo fakt poslalo do toho blázince, kdyby se mi tohle začalo procházet po pokoji. A alternativa „koupím to někomu“ ještě nemohla být uskutečněna, neboť si na to, že budu teta *hrdě* budu muset ještě pár měsíců počkat ;-). Tak za pár let můžu nakupovat ;-).
Let proběhl bez problémů, opět jsem si mohla vychutnat stoupání, let i klesání, protože má pozice opět zahrnovala okénko hned vedle. Na letišti se pak už zbývalo jen rozloučit, jak postupně lidi odcházeli. Já čekala jen chvíli, protože jsem byla domluvená, že pro mě přijedou. Se všemi jsem se objala a ne příliš ochotně vykročila k autu, ještě s Nappym a Vladem, kteří byli přiblíženi blíže k domovům. Když jsem pak vstoupila do svého domu, říkala jsem si, jak hrozně jiný pocit mám. Nepříliš příjemné, prostě jako to kladivo. Jako, když posloucháte klasiku a pak najednou zazní metal (ne, že bych tohle poslouchala, ale pro srovnání).

Tak tedy skončil můj první zahraniční con. A doufám, že ne poslední, už mám plány (a touhle dobou snad i rezervaci) na další :). Blbé je, že tyhlety akce dosti lezou do peněz. Ale je to něco nového, jiného, než na co je člověk zvyklý. A zdůrazňuji, že je skvělé, když je vás víc. Ale tímto rozhodně nechci říct, že bych zanevřela na naše cony. Ty naše jsou pestřejší a, stručně řečeno, o zábavě tvořenou fanoušky pro fanoušky. Ideální se mi zdá ten, co je tím naším způsobem, ovšem tak na den, dva obohacen o nějakou slavnější (a hlavně zábavnou a sympatickou) osobu (ano, třeba takové české cony s Davidem ;-)).
Pokud máte peníze a rádi jezdíte na cony, doporučuji zkusit nějaký ten zahraniční. Aspoň na zkoušku. Je tedy fakt, že tento byl docela malý, jak to chodí na nějakém opravdu velkém, to zatím nemohu říci. Tento se mi líbil v tom, že byl takový komornější (mno, přes 400 lidí, ale většina se držela buď v sále nebo neznámo kde). Tady měl člověk šanci s herci několikrát promluvit jen tak, což bylo příjemné. A pokud jde o herce, ani zas tak moc nezáleží na tom, jestli je to nějaký extrémně známý člověk. Záleží na tom, jak na vás působí. Důležité je si uvědomovat, že herci nejsou postavy. Tedy samozřejmě, je velmi zajímavé hovořit s někým, koho máte rádi na televizních…mno, tedy spíš na vašich monitorech ;-). Ale hlavní je, aby vám byl sympatický. Já se nejvíce těšila na Paula, ale, i když nemohu říci, že by tam byl kdokoli nesympatický, nejvíc se mi líbil Chris s Neilem. Ale vážně, nemohu si stěžovat na nikoho, naopak ;-). Jen trochu škoda, že tam nebyl David Nykl, měl by tam slušnou českou podporu ;-).
Představovala jsem si con trošku jinak. Tedy pocit z něho trochu jinak, alespoň v tom čase, kdy jsem ještě naslouchala Klenotce, když referovala své zážitky před tímto časem. Asi jsem si to představovala více…formálně. Prý to tento rok ale bylo uvolněnější. Každopádně, příští rok, pokud se nestane něco extrémně nepříjemného, mě může Anglie očekávat znovu ;-).
Myslím, že na českou skupinku si herci budou pamatovat, přinejmenším někteří z nich – Neil se svým ahoj, Chuck s Chuck Republic, Chris…no, snad ne s tím nájezdem, ale třeba zjištěním, že jsou u nás dva sg fankluby (alespoň zatím :-/), což na nás pak pro identifikaci jednou zavolal, Paul si snad také zapamatoval, Kavanovi by mohla zůstat v mysli vzpomínka na telefon do Čech a pokud jde o Jamese, toho, jak jsme se posléze dozvěděli, potkala Blanca v metru a celou cestu se spolu bavili. Takže bych mohla i v tomto bodě prohlásit českou invazi na PegasusCon za úspěšnou ;-).

    

Tar-ara Istandil

Odkazy na fotky v galerii či na stažení na mých stránkách. Kvalitnější fotky od různých fotografů se nacházejí v galerii tohoto webu.