Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Reportáž z conu Pegasus Four

    Nějak přesně nevím, jak tenhle report začít, či jak ho napsat. Pegasus Four byl můj třetí ze série Pegasus, a čtvrtý zahraniční con. To je pořád málo na to, abych se mohla nazývat mazákem, ale snad je to dost na nějaké subjektivní hodnocení v rámci českého fanouškovského rybníčku. Jelikož jsem se vrátila z letiště asi před šesti hodinami, tak jsou moje dojmy a vjemy stále čerstvé. Vzpomínky ještě nevybledly v pouhou slastnou vzpomínku něčeho pěkného, co bylo, ale už není, a uvádí mě to spíš do deprese, než do euforie. Takže detaily možná nebudou paradoxně příliš přesné, nebo nebudou vůbec. Letos to totiž bylo nejlepší, zvláštní, a hlavně super díky české účasti, která byla znát.
    Pegasus, již čtvrtý v pořadí, byl v přibližně stejnou dobu jako ty předchozí, tedy 23. – 25. ledna. Během zkouškového období, koncem ledna, kdy vměstnat jeden víkendový con do zkoušek je prakticky nemožné.
    Seznam hostů mě zpočátku poněkud děsil. Tentokrát totiž nešlo o spontánní rozhodnutí, ale o zcela vědomé plánování cesty s tím, že zájem jet projevilo víc lidí a někdy v květnu už začalo plánování ubytování a cesty. Jenže jak loni (a předloni) byl jako hlavní host herec hlavní role, navíc takový, který tam ještě nebyl, tak letos se někdy na jaře objevil na seznamu Kavan Smith a zůstal tam sám až…no, někdy do podzimu, kdy byli ohlášeni zbylí hosté najednou. Proč zděšení? Kavan Smith byl totiž už loni, což je při Bryanově (velký, plešatý šéf) přístupu nezvat stejné herce dva roky po sobě (a když loni všechny vytočil nepozváním Chucka Campbella), minimálně zvláštní. Kavan je super, ale přece jen za ty peníze chce člověk trochu víc. Navíc když pak jako druhý se na seznamu objevil Paul McGillion, který sice patří k hlavním postavám, ale zase byl taky loni. Každopádně to nakonec takový problém nebyl, i když mi to dělalo hlavu dost dlouho (vstupenka je nepřenosná a vracet ji je na dlouho, nemluvě o letence, která se vrátit nedá). Nakonec jsem ale byla více než spokojená. Na seznamu se totiž objevila hned tři jména, která jsem toužila vidět. Především Christopher Heyerdahl, představitel Wraitha Todda. Skromný, charismatický a inteligentní muž, který svou výškou a hlasem převyšoval všechny ostatní. Pak Chuck, který, ač vlastně „jen“ Chevron Guy z Atlantis, je snad nejoblíbenějším hostem. Je to inventář SGA, a svým způsobem inventář na conech, protože je neuvěřitelně zábavný a vtipný. Když to řeknu lidsky, tak je s ním prostě sranda. A nakonec Bam Bam, čili James Bamford. Toho budete mezi herci hledat marně, je to totiž šéf týmu kaskadérů, který se stará o bojové scény v Atlantis.
    Jako bonusový host byl oznámen Neil Roberts, který vlastně se seriálem jako takovým neměl nic společného. Čirou náhodou ale nedávno namluvil s Paulem McGillionem Atlantis audio-book, takže tam nebyl tak mimo a nepatřičně, jako Jonathan Woodward loni. Navíc při pohledu na jeho fotku si člověk jeho obličej okamžitě zařadí, pokud ne k určité roli, tak k pozici „známého neznámého herce“, který je všude, jenom nikdo nezná jeho jméno. Osobně jsem ho znala z role záporáka v seriálu Čarodějky, a taky z Babylonu 5.

    Letos jsme konečně letěli letadlem. Nevím, jak jsem v předchozích letech přežila tu dlouhou cestu autobusem, anebo jak jsem doháněla tu časovou ztrátu dalších dvou dnů z toho plynoucí. Každopádně i tohle byla sranda. Sama jsem totiž letěla už velmi dávno, ještě v době, kdy internet byl teprve v začátcích, takže žádné elektronické letenky neexistovaly. Za druhé jsem od té doby v Praze na letišti nebyla, čili moje znalost toho, kde co je, byla také mizivá.
    Jedna skupinka letěla už ve čtvrtek, a já s dalšími lidmi v pátek. Já, Saavik, Antaris, Shial, Kate, Anijsha a Vlad Dracul jsme se sešli v deset na letišti. Přesně jsme ovšem nevěděli kde, takže jsme se chvilku naháněli. Naštěstí jsme to zvládli, a stihli jsme i oběd. I když věta „jdeme všichni sborem, za tím prvním volem,“ zazněla víc než jednou.
    Z letu si pamatuju mírnou nervozitu hlavně proto, že mi nebylo zrovna moc dobře a při přistání mě začala dost bolet hlava. Navíc jsem byla nervózní z toho, abychom se všichni našli a všechno to klaplo. Ostatně, až na mě, Blancu a Saavik to byl pro většinu z nich první výlet na tak velkou akci, navíc v Londýně někteří byli také poprvé (možná dokonce všichni nováčci?). A pak vím, jak je těžké, být hozena do anglicky mluvícího prostředí bez předchozí zkušenosti plynulého hovoru s někým jiným, než rodilým mluvčím ve škole či čtením a posloucháním angličtiny. Ale dorazili jsme, a holky hned hurá do centra do Forbidden Planet (to je obchod v Londýně, kde mají všechno sci-fi a fantasy related). Sama jsem necítila potřebu se tam vydat. Jistě, zní to asi rouhačsky, ale mělo to důvod. Hlavně tedy většinu věcí, které chci, objednávám přes internet (samozřejmě ani tam není všechno), a pak mi bylo jasné, že bych tam nechala určitě větší obnos peněz. A bez znalosti toho, kolik budu o víkendu potřebovat, jsem to nechtěla riskovat.
    Trochu zmatený Vlad se ke mně přidal a společně jsme jeli do hotelu Thistle, kde se Pegasus konal, a kde jsme taky měli ubytování. To nám zamluvila Fazulina, která ovšem nejela, ale přesto se nabídla, že ho i letos zařídí. Moc jí za to ještě jednou děkuju, protože nám tím ušetřila další starost navíc. Fazulina rulezzz!
    Hned po registraci jsem utratila spoustu peněz v Dealer´s Room, tedy v místnosti se suvenýry. Letos tam byly jen čtyři krámky, ale v jednom měli naprosto skvělé věci a já tam nechala malé jmění. Jako nový fanda seriálu Supernatural jsem obdivovala velké množství suvenýrů k seriálu, hlavně trička, která ovšem měla pyžamovou velikost a dát patnáct liber za tričko, abych ho pak nosila jen doma, se mi nechtělo. Koupila jsem si tedy dva hrnečky, jeden takový celkem obyčejný, s obrázky. Ten druhý byl černý, s nápisem Supernatural z jedné strany, a s pentagramem z druhé, který se při nalití horké vody změní na podobou Sama a Deana Winchesterových. Nemusím říkat, že jsem to pak na pokoji hned vyzkoušela. Pak jsem si koupila taky jednu fotku obou hochů (já s Blancou jako víceméně Samgirls jsme se tam potkaly s Deangirl a porovnávaly, proč máme toho kterého rády), a nakonec ještě v tom samém obchůdku klíčenku, tentokrát s tématikou seriálu Chuck – nápis Nerd Herd.

    Vstupenky jsem objednala v červenci, tudíž jsme se vešli do prvních 300. To znamená, že jsme se mohli zúčastnit Meet and Greet Party, kde sedíte u stolu, a herci si k vám přisedávají.
    Tady se trochu pozastavím, protože to byl jeden z vrcholů conu, a hlavně to letos bylo o dost lepší. Z velké části proto, že čeští fandové obsadili celé dva stoly, a vyhnuli jsme se tak zmatkům, kdy u jednoho stolu seděli lidé z víc zemí a vzájemně si tak „kradli“ pozornost. Náš stůl byl nejhlasitější, nejnadšenější, a vůbec celkově tak nějak zvláštní. Blanca, se svým uměním se dostat všude, které ještě několikrát (hodněkrát) zmíním, nás dostala ke stolu číslo tři (ovšem zbytek seděl hned vedle). Čili jsme přišli poměrně brzy na řadu bez zbytečných prodlev mezi herci. Na stole jsme rozložily českou vlajku, která dostala ten večer dost zabrat.
    A tady začíná jeden z těch výpadků. Nepamatuju si totiž, v jakém pořadí si k nám sedali, ale vím, že u nás byli rozhodně déle než loni (čili déle jak dvě minuty), takže se stihlo dokonce odehrát i něco jako rozhovor, a hlavně to bylo zkrátka dokonalé.
    Seděly jsme v pořadí já, Shial, Saavik, Kate, Antaris, Bára (Blancy + 1, dosud bez přezdívky), Anijsha a Blanca. Mezi mnou a Blancou byla volná židle pro herce. Bylo to jednak z čistě sobeckého důvodu, abychom seděly co nejblíž, a pak prostě proto, že jsme v tu chvíli asi byly jediné schopné s ním vést hovor. Ostatní (snad kromě Saavik, která na tom možná byla podobně jako já, ale nemůžu mluvit za ní ;-)) byly tak unesené, že se rozmluvily až po nějaké době, což přikládám několika faktorům. Prvně hlavně právě tomu, že opravdu nejste schopni ze sebe vysoukat cokoliv, když někdo takový sedí vedle vás. A pak taky proto, že první večer na conu, poprvé v Londýně, to se člověk i „bojí“ mluvit. Tady ale mluvím spíš za sebe, jak to cítily holky opravdu nevím. Myslela jsem si, že jsem vůči bezhlavému nadšení už imunní, ale v takové společnosti je to nakažlivé, a tak prostě nešlo zůstat v klidu. Ten pocit se úplně popsat nedá, ale když řeknu, že Anijsha celou dobu svírala (čím dál křečovitěji) stojánek s cedulkou našeho stolu, Shial vedle mě nadskakovala, a Blanca žádala svým okouzlujícím způsobem o objetí pro sebe (a případně ostatní), tak to prostě není možné vydržet bez návalu nadšení.
    Co si vybavuji, tak Chuck byl upřímně překvapený z českých fanoušků, a musela jsem na něj promluvit česky, aby tomu uvěřil. Při mém „ano, jsme z České republiky“, se na mě podíval skvělým, překvapeně vyděšeným (nebo vyděšeně překvapeným) pohledem a mluvil s námi…já vlastně už nevím o čem, ale byl tam a byl to super „méďa“ Chuck.
    Kavan Smith přijel nemocný, přičemž řekl něco ve smyslu, že „ten jeho parchant ho nakazil“ (rozumějte jeho malý syn). Po zbytek víkendu jsem ho musela obdivovat, protože zůstal příjemný a milý, a ochotně se fotil, podepisoval a odmluvil všechny své diskuze. V neděli večer se dokonce na chvíli objevil mezi fanoušky, a přišlo mi, že nám to tím chtěl vynahradit. Zjistily jsme (mluvím o našem „dívčím stole“, proto to „y“ – pro případné milovníky gramatiky), že jeho loňská návštěva Prahy, kam se chtěl podívat, se nakonec nekonala, ale že by se tam chtěl podívat.
    Chris Heyerdahl byl „conová panna“, což je běžné jméno (samozřejmě spíše anglicky „virgin“), a hrozně moc mě překvapil naprosto civilním projevem. Působil velmi inteligentním dojmem, usmíval se, byl skromný, a přesto svou osobností dokázal okouzlit. Poté, co se zezadu ozval řev od jednoho stolu, jsme se pochlubily, že jsme nejhlasitější stůl a Chris chtěl důkaz. Později toho asi litoval, protože sám nám odpočítal („three, two, one“) a při našem řevu nadskočil.
    Bam Bam pak mluvil o českých kaskadérech, s nimiž pracoval (i v Praze), a dokázal se dokonce bavit o nevýhodné daňové situaci pro zahraniční filmaře. Celkově působil skromně, jako člověk, který je spíš zvyklý být za kamerou, než před ní, přesto jako někdo, s nímž najdete společné téma.
    S Paulem McGillionem ani nevím, ten byl u nás bohužel velmi krátce, jen vím, že přišla zase řeč na Česko. A taky na to, že by se sem rád podíval, třeba i na nějaký con jako host.
    Nejdéle se u nás zdržel Neil Roberts. Ten člověk je hodně zvláštní. Je velký exhibicionista, řekla bych skoro největší ze všech. Zatímco Chuck dokáže být vtipný, a odpovídat přitom i na dotazy, Neil působil trochu dojmem, že se rád poslouchá…a že má rád víno, ženy, zpěv. Bavil se s námi o všem možném, o seriálu Čarodějky, Babylonu 5, a přišla řeč i na tu Prahu, kde kdysi točil epizodu Mladého Indiana Jonese. Ovšem jediná jeho vzpomínka byla na porno, které sledoval v hotelu v televizi…a v tomto duchu se pak nesly všechny jeho historky. Troufám si říct, že si nás zapamatoval a pak se s námi občas i zastavil. Samozřejmě dokud se jen bavil, bylo to fajn. Ve chvíli, kdy začal sahat, by mu nějaká ostřejší povaha asi jednu vrazila.
    U vedlejšího stolu seděli Tar-ara, Nappy, Miss Tucker (+1, Lukáš, její přítel, milý kluk ;-)) a Božan (za případné komolení přezdívky se omlouvám ;-)), kteří se bavili nejspíš částečně tím, že herce učili česky. Neil nám tedy řekl „ahoj“ a Paul „krásný holky“. Nebo to bylo obráceně…?
    Po Meet and Greet šla větší část z nás spát, protože toho bylo moc. Jak opadalo nadšení , dostavovala se únava a já osobně jsem na nějakou party už ani neměla moc náladu, protože program měl samozřejmě zpoždění a VIP večer skončil něco po půl dvanácté.

    Sobota pro mě jako už tradičně začala bolestí hlavy. Nová postel (hlavně velmi měkká) a asi i nával adrenalinu z předchozího večera mi způsobil mírnou nevolnost po zbytek dne. Každopádně to nebylo nic, co by prášek nespravil. V sobotu jsme si museli přivstat. Lístky na focení s herci totiž nebyly v pátek k dostání, a tak jsme byli nuceni naběhnout do lobby už někdy před půl devátou. Bez snídaně, bez kofeinu, bez vody, stáli jsme frontu a čekali asi půl hodiny. Ale nakonec se nám podařilo koupit lístky dokonce být mezi prvními, což se nám předtím moc nestávalo.
    Jedna věc, na kterou jsem se těšila, vedle herců, atmosféry a toho všeho, byly anglické snídaně. Každý ví, jak taková snídaně vypadá a není problém si ji udělat. Hlavní potíž tkví v tom, že jsou poněkud pracnější, a pro někoho, jako třeba já, kdo v časnějších ranních hodinách ani nesnídá, je tohle prostě svátek. Takže jsem si naložila talíř míchaných vajíček, slaniny, vařených, výborných žampiónů a čaj, který byl tak silný, až se mi zkroutily prsty na nohou.
    Jak loni vázla organizace, tak letos šlo všechno víceméně hladce. Z dopoledních diskuzí s herci jsme toho moc neměli, protože když jeden herec dokončil debatu, hned ho hnali na focení. A protože jsme měli zaplacené fotky s většinou herců, tak jsme z těch diskuzí viděli začátek a konec. Ráno v deset začínala diskuze s Chrisem, ovšem sotva se usadil, tak na obrazovce nad ním zasvítila výzva pro lidi na focení s Neilem Robertsem. Naštěstí jsme to většinou chytli tak, že naše česká skupinka se vetřela na začátek řady, takže jsme byli relativně rychle venku. Ale tady je trochu rozpor v tom „chtít být rychle venku“. Přece je to focení s hercem, ne? Samozřejmě, že je to důležitější. Ale proč nemít obojí? 😉
    Většinou jsme chodili v jedné velké tlupě. K našemu večernímu osazenstvu stolu číslo tři se přidala ještě Tar-ara, takže jsme byli taková menší armáda šesti až osmi lidí (celkově nás bylo čtrnáct, ještě s Miss Tucker a jejím přítelem), která chodila všude spolu a nadšeně se hlásila ke svému českému občanství. Při focení s Neilem to bylo obzvlášť vtipné, protože si nás pamatoval (večer předtím po nás i od ostatních stolů házel pohledy), a focení si užíval. Osobně si vybavuju jen to, že jsem si samozřejmě řekla o objímací fotku, a jak slečna od počítače řekla, že je všechno v pořádku. To mě Neil pořád nepouštěl, ale sám se zeptal, jestli si je slečna jistá, a až pak jsme se pustili.
    V 10:45 začínala diskuze s Paulem, ale to jsme se snad nestihli ani usadit a tabule už zase vyzývala držitele lístků, aby se dostavili k focení, tentokrát s Chrisem Heyerdahlem. Tam jsem dlouho přemýšlela, jak se s ním vyfotit. Je totiž o dvě až tři hlavy větší, a fotky stejně velkých děvčat jako já, které jsem viděla, mi připadaly směšné. Někteří to vyřešili jednoduše (třeba Blanca a někdo další před ní), že zaujali postoj „Wraith versus oběť“. Čili například zrovna Blanca nasadila vyděšený pohled a Chris jí výhružně držel ruku nad hrudí. Než na mě přišla řada, napadlo mě to. Prostě jsem Chrise požádala, aby si klekl a já si mu sedla na koleno. To se pochopitelně neobešlo bez tleskání a „woohooo“ od ostatních v místnosti. Samotnou mě překvapilo, že to přede mnou nikoho nenapadlo, ale aspoň jsem byla originální. Na fotce to sice vidět není, ale zato jsem si mohla Chrise pořádně chytit kolem krku a mít svou hlavu v úrovni té jeho.
    Pro ostatní se situace odehrávala i potřetí, když běželi zpět kvůli fotkám s Paulem. Tu jsem si letos nekoupila, protože jsem ji měla z loňska (OK, u Kavana a Chucka mě to nezastavilo, ale tohle je otázka priorit…ehm…), ale měla jsem „Paul and Neil sandwich“, tedy fotku s Paulem a Neilem dohromady. Takže jsem měla jako jediná možnost slyšet Neila mluvit, a jaké to bylo mluvení. Padly dva dotazy, z nichž jeden byl můj, jinak Neil nedal nikomu šanci a pořád mluvil a mluvil. Ovšem velmi zábavně, nevázaně, se slovy „fuck“ a „ass“, a s větou „Who the fuck I am“, se představil, protože mu došlo, že asi ne každý tuší, kdo je a co sakra dělá na SGA conu. Moje otázka se týkala seriálu Čarodějky a byla to snad jediná, na kterou odpověděl. Tady jsme zažili taky krásnou chvilku. Paradoxně jsme totiž já, Blanca, Shial a Antaris byly kousek od pódia, a tak s námi vedl takový malý dialog. Nejdřív prohlásil, kolik je tam fanoušků a že je tam skupinka českých holek („Czech chicks“, což použil i ve chvíli, kdy mě slyšel se ptát), načež jsme ho doprovodily krátkým řevem. Naučil se české slovo „ahoj“, a požádal lidi v sále, aby nás česky pozdravili. „Ahoj“, znějící sálem, byl moc pěkný moment, a ani loni, kdy jsme tam byly čtyři, bych se toho nenadála. Následně pak ještě sál přemlouval znovu, tentokrát k německému pozdravu „auf Wiedersehen“ (jestli se to takhle píše, má němčina je už značně zrezivělá).

    Po Neilovi byl oběd, který jsem měla v plánu, ale nakonec jsem se stihla sotva napít a sníst sušenku. I během obědové pauzy totiž pokračovalo focení. Skupinová fotka herců stála 65 liber a já bych ji nechtěla ani náhodou. Ráda mám každého jednotlivě pěkně hezky pro sebe a s tolika herci si to člověk prostě neužije. Po hromadném focení pak následoval můj Neil s Paulem. Neil mě opět pozdravil „ahoj“, a řekl Paulovi, že jsem z Čech. Paul odpověděl, že o tom ví, a já tak neměla možnost si vymyslet nějakou pěknou polohu na fotku. Dívka přede mnou se například nechala zvednout do vzduchu, což ale dost dobře nešlo, protože pánové ji neunesli, a málem tam zbourali stěnu, která byla za nimi. Po téhle estrádě jsem na sebe radši nijak nechtěla upozorňovat (té dotyčné ten trapas nezávidím) a nechala se vyfotit normálně, hezky mezi nimi.
    Pak jsem tedy chtěla ten oběd, ale nakonec to skončilo zase jen kafem na pokoji (moje 3 v 1, jak mají dobrý čaj, tak ta káva v prášku se prostě nedala pít). Naivně jsem si myslela, že focení s Bam Bamem, který tam následoval po Neilovi s Paulem, bude trvat opravdu tu půl hodinu, ale když jsem přiběhla ve 13:30, skončila jsem skoro až na konci fronty na focení s Kavanem. Většinu času ve frontě jsem tedy trávila tím, že jsem se snažila zbavit potu, který se po mém zběsilém úprku chodbami hotelu na tričku nepříjemně projevil. Kavana jsem se zeptala, jak se cítí, a jeho očividně těšilo, že se ho na to lidi ptali, protože byl opravdu milý. A kupodivu se to nezdálo hrané nebo předstírané, ale byl neskutečně příjemný, i když na něm bylo vidět, že mu pořád není dobře. Profesionál, dalo by se říct, ale i tak je to pěkné.

    Odpolední program začínal Bam Bamem, kterého jsme ovšem prošvihli kompletně celého. Já sama jsem se někam zatoulala (na pokoj pro vodu, tuším), a když jsem se vrátila, Bam Bam už mluvil a focení s Chuckem bylo v plném proudu. Holky tam samozřejmě naběhly první, takže když jsem já vcházela a dávala si tašku do šatny (improvizovaný koutek v rohu), tak ony odcházely, nepatrně se nadnášely, a Shial pronesla něco ve smyslu „Já tě zabiju, závidím ti, že to máš ještě před sebou“ (ony tam padaly takové výhružky obecně, hlavně když jedna z nás měla nějaký moment na chodbě s hercem). U Chucka jsem se nějak nemohla „uvelebit“. Měl ve zvyku při focení dělat takový zvláštní postoj, a to už udělal minule a vzpomínám si, že to moc pohodlně nebylo. Takže jsem ho požádala, jestli by si nestoupl normálně, a nějak jsme se pořád nemohli chytit, takže jsme se tam asi deset vteřin „osahávali“, až jsem si konečně pohodlně hlavu položila na jeho rameno…a mrkla. Takže jsem to udělala znova. Ale to mrknutí nebylo schválně, přísahám.

    Přišla jsem včas na vystoupení Kavana Smithe. Omlouval se, že je nemocný, ale že už se cítí líp, protože se pořádně vyspal. Diskuzi i focení měl odpoledne, což pro něj asi bylo příjemné, protože se mohl pořádně prospat. Loni byl Kavan hrozně slušný. Letos se trochu víc rozjel a občas zaklel. Mně osobně to nevadilo, sedělo mi to k němu spíš. Na plátně nad ním (stejně jako ráno nad Neilem), se objevil nápis ve smyslu toho, že organizátoři nenesou odpovědnost za to, co herci říkají.
    Po Kavanovi přišel na řadu Chuck, který sklidil tradičně jeden z největších potlesků. Tady už to mám, popravdě, dost v mlze, protože jsem se tam na židli začala nepatrně klátit. Saavik jsem vypila celou lahev vody, a jak jsem nic nejedla, a bolela mě hlava, tak jsem nakonec byla nucená odbíhat na vzduch, až mi utekla část diskuze a její závěr. Počkala jsem si ještě na aukci, která bývá zajímavá hlavně kvůli lidem, kteří jsou ochotni dávat velké částky za věci, které za to ani nestojí. Tohle ale šlo na děti, a Paul se ujal vedení. Postupně se objevila většina herců, Chris a Chuck, a přidal se i Bam Bam. Paul v tom očividně umí chodit, ale hlavně si myslím, že se věci prodávaly proto, že ke každé dražené věci byl přidán polibek či objetí od herce. Nic proti tomu, ale dát 270 liber za to, že se můžu na pódiu se všemi obejmout, to mi přijde extrémně praštěné. Bylo totiž víc než jasné, že to ta dotyčná koupila hlavně kvůli tomu. Vlastně vydražila velký malovaný obraz s postavami z SGA, na který se všichni přítomní podepsali. A tak se chudáci Chuck, Paul a Bam Bam objali a políbili s většinou dražitelek (Chris se předtím preventivně nenápadně vytratil). Dražily se hlavně scénáře různých epizod, někdy i podepsané, většinou s konečnou vydraženou částkou kolem sta liber.
    Tady si dovolím takový malý osobní postřeh. Když byla dražba na Pegasus 2, opravdu jsem se bavila. Byla to sranda, herci se vyřádili. Tady to moderoval Paul, a jakmile se Chuck s Chrisem začali trochu víc „rozjíždět“, utnul je další dražbou. Nevím, jestli to dělal proto, že si byl vědom programu, který se musí dodržet (a jako profesionál se tedy ujal role moderátora, který to trochu ohlídá). Každopádně mě to utnutí Chucka uprostřed věty jednou dost zamrzelo, a ačkoliv chápu, že se nesmí nechat moc lidi rozjet a dovolit programu vymknout se z rukou, tak na druhou stranu mě to mrzelo a byla to škoda. Takže v tomhle mám trochu smíšené pocity a musím přiznat, že Paul mě letos oslovoval nejmíň. Loni byl trochu odměřený i při autogramiádě, kde byl letos naopak velmi milý, každopádně mě napadalo, že se z něj už stává člověk, který dělá cony už spíš pro obživu. Vím, že spousta lidí to tak neviděla, a prezentuju tím jen vlastní pohled na věc. Tak doufám, že mě při nejbližším srazu za tohle někdo neuškrtí.

    Po aukci jsem to nevydržela a šla skoro doslova zkolabovat do pokoje. Pořádně jsem se napila, snědla další Milky Way Minute a asi na hodinu zalehla. Probudila jsem se kolem páté hodiny, osvěžená a bez bolesti hlavy. Rozhodli jsme se zajít na večeři, ale nastaly nám malé zmatky v autogramiádě. Lidí bylo letos míň, a autogramiáda probíhala rychleji. Došli tedy někam k číslu 280 – a my měli čísla 253 – 259 a něco kolem. Tak mi bylo řečeno, že sebou máme hodit a stoupnout si do fronty. Doběhly jsme si tedy se Saavik pro fotky na podpis, ovšem po příchodu do recepce nás Blanca uklidnila, že prý už autogramiádu zavřeli, ale v neděli budeme první na řadě. Totiž, ono by to běhání zase tak nevadilo, kdyby to nebylo Sto jarních kilometrů zkřížené s potápějícím se Titanicem. Thistle je typický anglický hotel, se spoustou chodeb, dveří a schodů, a když chcete byť jen odběhnout, je to nejmíň na deset minut. Náš pokoj byl sice relativně blízko recepce, kde jsme překonávali jen pár schodů, ovšem o to delší a spletitější byly chodby. Takže když nám tohle Blanca řekla, pochopitelně se nám zpátky moc nechtělo.
    Po jídle jsme se šli připravit na večerní soutěž kostýmů, která letos nenesla název Fancy dress, ale Masquerade. A zase tu byl oproti loňsku pokrok. Loni to uváděl Paul, kdy nebyli přítomni ani ostatní herci. Letos tam byli všichni a soutěž se opravdu povedla. Kostýmy nejen že byly přesné, pracně dělané, ale měli je na sobě i lidi, kteří si byli vědomi své postavy a také je své postavě přizpůsobili. Čili jsme tam měli dvě Teyly, jedna „Teyla z epizody Kindred“, čili těhotná Teyla. Alipeeps, jedna z veteránek conů, si očividně vybrala Pegasus na dobu vyššího stupně těhotenství, tak prolezla levné markety a za nějakých šest liber si posbírala různé kousky Teylina kostýmu. Další „Teyla“ byla přesná tím, že měla kopii blankytných šatů, které měla Teyla na sobě při pohřebním obřadu (a zpívala Beyond the night). Pořídila si dokonce i paruku, aby vypadala jako ona. Herci ji povzbudili, aby zazpívala, a ona si pohotově požádala o pomoc. Herci tedy začali trochu mimo rytmus mlátit do stolu, zatímco ona zpívala. Vůbec ne špatně, a obdivuju její odvahu. Herci/porotci kostýmů se nakonec rozjeli a předvedli jakýsi indiánský tanec, kdy dupali a nakonec udělali kolem zpívající soutěžící kruh. A jelikož nestačili s dechem, bylo to pro ni částečné vysvobození, že nemusela píseň zpívat celou.
    Blanca nás překvapila účastí v soutěži. Uvažovala jsem o tom taky, ale nic mě nenapadlo, tak jsem alespoň fandila. Nejdřív jsem netušila, jak to chce udělat. S Bárou šly totiž za „Mallozzi´s nightmare – Story-arc“. Natřely se modrou barvou a oblékly modré oblečení, s dlouhými rukávy a nohavicemi. Bylo to hrozně pěkné, jenže Paulovi, který to četl, to někdo špatně napsal, a tak místo „Mallozzi“ řekl „Melanie“. Naštěstí Blanca řekla, že v SGA chybí i modré mimozemšťanky, tak většina skalních fandů, kterých byla v sále 3, nemusela hledat podtext v ironii kostýmu. Když pak Blanca řekla, že další věc chybějící v SGA je story-arc, k mému překvapení jeden ze stolů napravo začal tleskat, takže nakonec asi nejsme jediní, kdo to tak vidí.
    Každopádně holky nevyhrály (jako účastnice dostaly ale nějaké fotky), vyhrála to skupinka Wraithů a uctívačů. Wraithů tam bylo plno, letos hodně přesných (takže žádná menší kosatka vydávající se za královnu), dokonce si jedna pořídila i kontaktní čočky, aby i oči měla přesné.
    I účastníků bylo hodně, což bylo super. Největší a podle mě nejlepší, byl Puddle Jumper, slepený z krabic, který nesly (tedy nesly se v něm) dvě dívky, a vepředu byla kabinka, kde byly figurky postav, takže to vypadalo, že tu věc skutečně řídí.
    Na party jsem pak v sobotu zůstala celkem dlouho, podařilo se mi promluvit se známými, které znám z Gate World fóra a pozdravit pár lidí, které jsem poznala loni. Hlavně skupinku z fanklubu Paula McGilliona, která byla letos o pár lidí chudší, protože někteří nemohli přijet.
    Nakonec jsem ale přece jen zalezla do pokoje relativně dřív, než ostatní, protože jsem se pořád necítila ve své kůži. Saavik přišla až asi hodinu po mně, tak jsem toho využila a naložila se na dvacet minut do vany, což se mi doma nikdy nepodaří. Ještě jsem se chvíli dívala na televizi (seriály a filmy, které tam běží, bychom jim měli závidět), a potom jsem šla velmi nerada spát.

    V neděli jsme si mohli všichni přispat, takže snídaně se odehrála někdy kolem 9.30. Jelikož jsem měla focení za sebou, mohla jsem si pořádně užít diskuze. První byl od deseti dopoledne Chuck, který byl (jako vždycky všichni), překvapen, že je sál zaplněn střízlivými a vyspalými lidmi. Tentokrát jsem víc vnímala, co říká (ono to člověk během té hodiny vnímá tak, že nejste schopni přeříkat to, co tam zaznělo, a pamatujete si jen útržky). Předvedl variaci na Jacka Nicholsona (natočila jsem to, takže se to možná bude časem někde na internetu válet). Mluvil o Sanctuary nebo o tom, jak moc chtěl být v SGA členem nějakého týmu, ale nikdy se mu to nepovedlo. Vyprávěl, jak se učili střílet z P-90, kdy jedna nábojnice stála dva dolary, a producenti je tedy nabádali, aby se snažili jimi moc neplýtvat. Ale prý takový Joe Flanigan si střílení vysloveně užíval, takže jeho akční scény přišly asi i pěkně draho. Celkově mi přišlo, že zatímco si všichni dělali legraci právě z Joe Flanigana a Davida Hewletta (tahle dvě jména si herci vybírali velmi často), tak u Joea to bylo až trochu jízlivé. U Davida to bylo spíš jako by ho herecky velmi respektovali, ale rádi si z něj přátelsky stříleli, z Joea někdy dělali trochu až takového hajzlíka. Ale to byl možná jen můj dojem. Například o Rachel všichni mluví jako o milé a skvělé holce, která je ale díky roli Teyly dobře vycvičená ve všem možném, a tedy schopná ukopnout vám hlavu.
    V podobném duchu se nesla diskuze s Kavanem Smithem, který se ale na otázku, co si myslí o hereckých kolezích, nechtěl moc vyjadřovat k Amandě, protože prý „je producentkou Sanctuary a on by si tam ještě rád zahrál“.
    James Bamford následně ukazoval nějaké bojové scény, ale moc nás to nebavilo, protože se to dost opakovalo, a hlavně to byl spíš nácvik bojových scén. Odešli jsme tedy na oběd a sešli se opět ve 13.15. Program se změnil, a místo Neila Robertse byl na tabuli napsaný Chris. To samozřejmě nestíhali na čas, protože Chris se fotil, když už diskuze měla dávno probíhat. Blanca trochu zasýčkovala, aby nepřesouvali program proto, že Chris bude muset odjet dřív, ale jelikož se Neil den předtím zmiňoval o tom, že by chtěli s Paulem přečíst kus svého audio-booku, tak mi bylo jasné, že se Blančiny obavy nevyplní.
    Christopher přišel skoro o hodinu později, ale nebylo to znát. Překvapilo mě, jak dlouze a smysluplně dokázal odpovídat na otázky. Jeho strýc je (prý) známý antropolog a cestovatel, a on si ho bere za velký vzor. Také se mu líbí postava Johna Druitta v Sanctuary hlavně proto, že Johnovi je 150 let, a tak věta „kdybych tehdy udělal něco jinak“ dává větší smysl a té postavě dodává zajímavou perspektivu.
    Ptala jsem se ho na osud postavy „Bigfoota“ ze Sanctuary, a sám řekl, že neví, ale že to nevypadá moc dobře. Tak doufejme, že to scénáristé nějak vymyslí.
    Po Chrisovi přišel Neil Roberts, ale jelikož byl program v časovém skluzu, byla jeho diskuze kratší. Během té půl hodiny stihl probrat spoustu věcí obsahující slova „ass“ a „fuck“, aby si nakonec odběhl „na toaletu“. Tam samozřejmě nešel, protože v sále zhasli, a Neil s Paulem začali číst úryvek ze svého audio-booku. Neil říkal, jak bylo zvláštní to nahrávat, protože se s Paulem ve skutečnosti neviděli, a každý to namlouvali na jiném kontinentu. Tváří v tvář se setkali až na tomhle conu. Příběh toho audio-booku zní docela dobře, protože to je taková klasická epizoda, jenom namluvená. Vyjít má v červenci, ale už jsem tam v obchodě viděla nějaké další, jednu například namluvil i David Nykl. Osobně ale moc tyhle věci ráda nemám, radši si to přečtu, než poslechnu.
    Po jejich výstupu následovala tombola, při níž pomáhal Kavan Smith, který měl trochu hokej v barvě papírků a stěžoval si Bryanovi, že měl dát prostě bílé a růžové, aby to nemusel luštit. V tombole letos ceny zase tak skvělé nebyly, hodně se vyhrávaly podepsané fotky, často z jiných seriálů, podepsané herci, které nikdo neznal. Jedna má známá, Alicia, vyhrála podepsanou fotku ze seriálu Alias, kde podpis nebyl vidět a podepsala ho herečka, o které ani jedna z nás v životě neslyšela. Ale třeba se vyhrávaly i podepsané plakáty Battlestar Galactica, ale zase lidmi, kteří ten seriál neznali. Pak se ještě rozdaly ceny za soutěž kostýmů a následovala závěrečná ceremonie, při níž byli na pódiu všichni herci a loučili se a děkovali. Vytáhli svoje foťáky a fotili si ten dav v sále a dokonce nám společně zatleskali.
    Bylo to i trochu nostalgické, protože Pegasus 4 byl vlastně poslední. Příští rok bude ve stejnou dobu také con, ale takový, který už bude zahrnovat všechny SG seriály, včetně Universe. Bryan tam celý víkend přemlouval lidi, aby si koupili vstupenky na Sanctuary, Heroes a 4400/Eureka cony. Na ten Heroes con přijedou Jack Coleman a Greg Grunberg, což jsou výborní hosté, ale bohužel je to už v dubnu a já budu mít zase nějaké peníze až v létě, a to ještě jestli seženu práci, protože ta už prakticky domluvená mi těsně před odletem do Londýna vybuchla.

    Autogramiáda také začínala se zpožděním, ale nám se povedlo být ve frontě první, protože jsme ze sálu odešli ještě před koncem. Půl hodiny jsme tam tedy ještě čekali, a já měla žízeň a a hlad, a znovu se mi dělalo trochu špatně. Vyděsila jsem nějakou slečnu na toaletách, když jsem pila vodu z vodovodu, ale pokud bych si měla vybrat mezi prásknutím sebou na zem a vodou z vodovodu (která nebyla nijak dobrá), tak jsem dala přednost vodě.
    Po nějaké nekonečné době nás konečně pustili dovnitř a my jsme samozřejmě zase šli všichni za sebou, tentokrát za námi byl i Božan a předával hercům nějaké dárky. Já jsem se zasekla hned u prvního stolečku s Chrisem. Ten chudák stál, protože jeho výška mu nedovolovala pohodlně sedět za stolkem, a podepisoval se ještě na nějaké bedně, přikryté ubrusem, kterou položili na stůl. Blanca, která šla přede mnou, má stejné křestní jméno, přesto moje Chris popletl, a protože to byla oficiální fotka, koupená tam (a jako zázrakem se tam zrovna objevil Bryan), tak mi byla slíbená náhradní. Chvíli jsem čekala, ale nebylo to moc dlouho, když se Bryan vrátil – fotka, kterou přinesl, už byla poslední a navíc to byla ta, kterou tam měli pověšenou. Čili měla z druhé strany lepidlo a v deskách, do kterých jsem ji dala, se mi nenávratně přilepila.
    U dalšího stolečku seděl Chuck, který si také všiml, že mám stejné křestní jméno a na mou (opět koupenou) fotku napsal „I am not this serious“. Byla to jeho promo fotka, kde stál před bránou a tvářil se na ní hrozně vážně.
    S Paulem ani nevím, jen si uvědomuju, že byl milejší, než loni, asi i proto, že letos bylo lidí o dost míň.
    U Kavana jsem nechala podepsat dvě fotky, jednu pro sebe a druhou pro kamarádku ze Skotska, Jenny, která má první a nejlepší stránku o Davidu Hewlettovi. S ní jsem se domluvila, že jí nechám podepsat fotku na oplátku za to, že mi před časem sehnala jinak beznadějně vyprodaného Adipose (plyšák, Doctor Who, fanoušci vědí ;-))
    Neil se zvedl, objal mě, podepsal se (potom, co odběhl za Blancou a Shial, které mezitím došly k Bam Bamovi), a pak mi dal ještě pusu. Taky ho zajímalo, jestli se „ahoj“ píše s „j“ nebo „y“ na konci, a když jsem mu to odslabikovala, napsal mi to k autogramu.
    Bam Bam vypadá zblízka úplně jinak, a nějak jsem u něj strávila jen krátkou dobu, protože mě nenapadlo, co mu říct.
    Takže jsem byla venku rychleji, než by se mi bývalo líbilo. Hlavně mě mrzelo, že jsem prošvihla reakce herců na dárečky. Bábovka od Anijshi (do které se Neil hned pustil), karlovarské oplatky od Tar-ary, kniha o Praze od Božana…
    Ještě před conem měla Blanca super nápad, že bychom mohli překvapit Eleiru, největší Kavanovu fanynku, a zkusit dostat Kavana k telefonu, aby ji pozdravil. Jediné místo, kde ho o to požádat, byla právě autogramiáda, a tak se na to Blanca zeptala a Kavan souhlasil. Jenže jsme museli počkat, až skončí a to trvalo asi dvě hodiny. Tady se mi to trochu zkomplikovalo.
    Už nějakou dobu jsme plánovali výlet do večerního Londýna. Problém byl v tom, že jsme se spoléhali na to, že budeme hotovi s autogramiádou někdy v pět. Jenže nakonec skončila až v šest večer, a já jsem se tedy rozhodla, že nepojedu, protože jsem se musela najíst a holky bych akorát zdržovala. Jely tam tedy Saavik, Anijsha, Kate a Antaris. My ostatní jsme vyslali Nappyho pro jídlo do McDonaldu, a usadili se na schodech, kde jsme čekali na konec autogramiády. Jak se postupně přidávali další, byla nás pak už pěkná tlupa. Bryan, který šel kolem, se zastavil, podíval se na nás, a pak se strašně pobaveně usmál a zase odešel. Byl to takový pěkný moment, netuším, co se mu honilo hlavou, ani proč mi to utkvělo v paměti, každopádně to byl skvělý okamžik.
    Nappyho s jídlem dovnitř nepustili, tak jsem do sebe naházela velké hranolky venku (teď mě tak napadlo, že jsem je Nappymu ještě ani nezaplatila) a rychle se vrátila dovnitř. Řada lidí na podpis se zdála nekonečná, protože na konci stáli ještě stevardi, kteří tam pak vevnitř ještě chvíli zůstali. Mezitím jsme se domlouvali, jak to uděláme a co Eleiře řekneme, abychom ji připravili. Občas se objevil i vysloveně katastrofický scénář typu: „Asi bychom to možná dělat neměli, mohla by jí prasknout žilka“ apod. Nakonec jsme se shodli, že Eleiru jen poprosíme, aby zůstala v klidu, a necháme to na Kavanovi. Vyšlo to dokonale.
    Kavan (úžasný Kavan) vyšel ven, a hned jak nás uviděl, si vzpomněl na slib. Blanca zavolala Eleiře, a předala Kavanovi telefon. Napsali jsme mu Eleiřino jméno a on se i do telefonu usmíval. Myslím, že začínal nějak takhle: „Hello? Hello, Eleira? This is Kavan Smith.“ A dál pak jen řekl, že slyšel, že nemohla přijet a musí tedy určit dorazit příště. Pak jí slíbil, že pokud nepřijede, tak „I´ll kick your ass“. Blanca pak ještě po telefonu Eleiru uklidnila a my jsme měli takový menší záchvat naprosté radosti, že nám to vyšlo a jak nadšená asi Eleira je. Hrozně bychom si přáli vidět její obličej a padaly názory, že už nejspíš leží na zemi v bezvědomí. Měli jsme z toho hroznou radost, a ta nám vydržela celý večer, kdy jsme si na to ještě několikrát vzpomněli. Mimochodem, Kavan měl v ruce miniaturku robotka Wall-Eho, kterého jeho syn prý hrozně miluje.
    Ještě u večeře v McDonaldu jsme se já, Blanca, Tar-ara a Shial vznášely, protože nejspíš ani jedna z nás nedoufala, že by to opravdu mohlo vyjít.
    S holkama jsme se zdržely na jídle dlouho, a do hotelu jsme se vrátily po deváté večer. Občas mě přepadla starost, jestli se skupinka, která vyrazila do Londýna, stihne vrátit na letiště předtím, než jim metro zavřou. To mě ale opustilo, protože na party dorazil Kavan, Chuck a Chris. Blanca se občas pohybovala v jejich okolí, ale já osobně jsem pak už nějak necítila potřebu se tam moc motat, protože hlavně kolem Kavana vytvořily nějaké fanynky skoro neprostupný kruh, z kterého nebylo úniku. Ovšem využila jsem příležitosti, a když odcházel (pořád mu ještě nebylo moc dobře, ale asi se přišel podívat, aby trochu vynahradil svou absenci na slavnostních večerech), zeptala jsem se ho, jako třeba v případě pozvání do Čech kontaktovat.
    Na totéž jsem se pak zeptala Chucka, který projevil starost, aby náhodou nelezl do zelí Nyklovi. Ujistili jsme ho, že David tu byl už několikrát, takže to opravdu nehrozí. Chuck tam pak zůstal dlouho, a fotil se a fotil, a my jsme kolem něj nakonec utvořili takové české vakuum a mě napadlo, že by bylo super udělat s ním českou skupinovou fotku. Totiž, mě tam pak napadaly samé dobré nápady, které ovšem bylo vždycky už pozdě realizovat. Takže jsem se chopila příležitosti, a Chuck prostě jenom řekl: „Sure, that´s why I am here“. Každá se s ním pak ještě vyfotila jednotlivě a na skupinovce proběhl menší boj o to, kdo bude stát vedle něj. Já tam sice jsem vedle něj, ale nakonec spíš vypadá, že tam všechny vlastním a v modrém tričku tam nějak až moc vynikám. Pohyboval se tam i Christopher Heyerdahl, který se fotil, ale také si povídal, a s nímž jsme také mluvili o možnosti přijet do Čech. Všem hercům, kterých jsme se ptali (při VIP večeru i Paula), se ten nápad líbil, ale samozřejmě je to otázka peněz a ničeho jiného, a ty momentálně asi nikdo nemá. Ale je hezké tu možnost mít.
    Naneštěstí u nás spoustu lidí tihle báječní herci nezajímají. Jsou skvělí, často mnohem méně „profesionální“ než herci hlavní, je s nimi větší zábava a popovídají si s vámi u baru. Jenže, nejsou to SG1 herci, není to třeba Michael Shanks, o kterém jsem, upřímně, zase až tak pěkné věci neslyšela. Každopádně je škoda, že se u nás takhle škatulkuje, protože kdo takhle nikde nebyl, a zná herce pouze z jejich rolí, ten nemá ani ponětí, o co přichází a jak to vypadá. Prostě nemá. Nejde si to představit, nejde to popsat, nejde to vysvětlit, to se musí jenom zažít.
    Ale to jsem trochu odběhla – rozhodli jsme se vyfotit se s Chrisem. Zeptala jsem se, kde je a Blanca mě nasměrovala. Cítila jsem, jak se za mnou valí ta masa českých fandů, ale Chrise jsem se zeptala jen já. To se ovšem všichni někde zasekli, a tak jsem tam s Chrisem chvíli osaměla a volala na ně, kde jsou. Tady to mám trochu v mlze, každopádně bych chtěla vidět Chrisův obličej, protože tady mi v mysli opět vyvstal novinový titulek: „Herec ušlapán skupinou zběsilých českých fanoušků“. Podél chodby byly stolečky, z nichž jeden tam byl, a pak najednou nebyl, a na jehož místě jsme se fotili. Otočila jsem se, abych si odložila tašku, a najednou už byli všichni u Chrise a doslova bojovali o to, aby stáli co nejblíž. Musela jsem zařvat, aby na mě počkali, protože fotku málem udělali beze mě. Zkrátka, myslím, že si nás bude hodně dlouho pamatovat. A nejen on. Nejspíš i Neil s Chuckem, jemuž jsme oznámili, že místo Czech Republic budeme Chuck Republic.
    Chuck s Chrisem tam pak ještě zůstali dlouho, Miss Tucker jsme museli trochu povzbuzovat, aby si řekla o fotku, Shial se nakonec tak rozjela, že z počátečního ostýchání měla těch objetí několik a dokonce jsme pak viděli velkého šéfa Bryana tancovat na diskotéce. Z condancingu jsem riskla jenom Startrekin´, který je nenáročný na kroky a je to taková praštěná zábava. V mých botách na podpatku to ale pak už moc nešlo, navíc jsem z těch úžasných bot měla v háji kolena. Tak jsme udělali pár fotek, protože v nás pořád pumpoval adrenalin, trochu se nadnášeli a nechtělo se nám domů. Ještě jsme s Blancou nafotily několik soubojů se světelnými meči, pak já se sonickým šroubovákem proti jejími světelnému meči a pak jsem korzovala mezi lidmi a loučila se.
    Holky se z Londýna vrátily kolem půl jedenácté, ale na party přišla jen Anijsha. Zbytek šel spát a chudák Saavik to odnesla nachlazením. Ještě jsem ji probudila štracháním po pokoji, protože jsem se prostě musela osprchovat, a šla tak spát s mokrou hlavou, což se ráno projevilo účesem ve stylu hrnce.

    Poslední snídani jsme si užívali. Jídelna má výhled na letiště, a při jídle můžete sledovat letadla vzlétající vlastně jen kousek od vás. Holky vyšly na terasu fotit a točit, protože ten pohled stál za to. Celou dobu nás provázelo anglické počasí, déšť a zataženo. Ale v pondělí bylo opravdu krásně, svítilo sluníčko a bylo teplo.
    Domluvili jsme se, že my, kteří letíme ve 14.40, se sejdeme v 11.30 na recepci. Na letišti jsme to neznali a bylo lepší být tam včas. Nakonec jsme se nechali odvézt hotelovými auty, protože to vyšlo levněji než autobusem, a tak cesta trvala jen pár minut.
    Hned jsme se odbavili, a šli se najíst a brouzdat bezcelní zónou. Potřebovala jsem se zbavit mincí, které mi zbyly, tak jsem si koupila přívěšek na klíče ve tvaru červené telefonní budky (modrou neměli), sendviče a pití. Všichni jsme ještě vzali útokem trafiku, kde měli tématické sci-fi časopisy, které u nás neseženete, a taky vynikající čokolády. Nechala jsem tam asi dvacet liber, protože jsem si musela koupit ještě Doctor Who magazín.
    Opravdové zlo nás pak čekalo v bezcelní zóně, kde byl obchod s hračkami, které dělaly zvláštní věci. Byla tam létající kráva s křídly, plyšový křeček běhající v kuličce, a zvířátka na baterky. Kočky, psi, králíci a prasátka, vydávající autentické zvuky, vypadající jako živá. A jelikož mi nezbylo moc peněz, tak jsem za tu kočku zaplatila kartou, a při tom prodavačku ujišťovala, že jsme úplně dospělí, rozumní lidé. Antaris si koupila chrochtající a chodící plyšové prasátko (krčilo čumáčkem a vrtělo ocáskem) a Saavik hopsajícího králíčka. Před bránou do letadla jsme nejspíš vyděsili spolucestující, protože tentokrát s námi letěla ještě Tar-ara s Nappym, takže nás bylo víc (=větší bengál).
    V letadle jsem seděla vedle Antaris, ke které jsem se tiskla stále víc, protože vedle mě seděl nějaký nepříliš voňavý Angličan, který navíc okamžitě usnul a začal se na sedačce kývat směrem ke mně. Ale jinak cesta zpět byla super. S Antaris jsme občas zažily výbuchy smíchu, hlavně když cítila potřebu šmátrat po foťáku na zemi i přes stůl, na němž stálo jídlo a džus (který jsem držela, aby ho nevyklopila). Původně jsem se tam chtěla učit, ale nešlo to. Hlavně jsem měla ty tři časopisy na klíně a cesta trvá tak krátce, že se do toho člověk nestihne ani zabrat. Toho, že přistáváme, jsem si všimla, až když letadlo dosedlo na zem.
    Pak přišla ta nejsmutnější část – loučení. První se odtrhla Kate, na níž čekala rodina, pak odešla Anijsha, a tak se všichni rozcházeli, až jsme nakonec zůstaly jen já, Saavik a Antaris a to jsme pak ještě jako naschvál mířily každá na jinou stranu. Pro mě přijel táta autem, holky jely se Student Agency do Karlových Varů.
    Cesta autem domů byla hrozně depresivní, protože dálnice za tmy (odlétali jsme z Londýna za jasného, slunečného dne a přeskočili hodinu rovnou do tmy), mi nijak nepomohl probudit nadšení, které jsem ještě ráno cítila. Navíc mi táta stačil vyjmenovat všechno, co se stihlo doma přes víkend pokazit a na mě dopadl ještě stín čtvrteční zkoušky a práce, kterou bych teď měla psát místo reportu.
    Jestli se do Londýna nebo jinam do Velké Británie na nějaký con vrátím, netuším. Ale to tvrdím vždycky, a nakonec to stejně dopadne tak, že tam jedu. Prozatím tohle berte jako poslední reportáž z conů Pegasus, a příště…kdoví?

    Reportáž z Pegasus conu 4 zpracovala Lenka „Klenotka“ Klicperová.