Report :: Utopia con
Po několika potížích s jízdenkami a hledáním levného hotelu, jsem vyrazila autobusem Student Agency v úterý 16. října směr Amsterdam.
Předtím, než začnu psát o samotném conu, bych ráda napsala také něco o Holandsku. Abyste totiž pochopili atmosféru na holandském conu, musíte pochopit Holanďany.
Nebude to dlouhé, jenom pár postřehů, ale pokud vás to nezajímá, tak tuhle část klidně přeskočte
První věc, které si všimnete, je, že jsou to opravdu milí a příjemní lidé. Samozřejmě, blbci se najdou všude, ale já jsem tam prostě žádného nepotkala. Pochopitelně, pět dní není dost dlouho na to, aby člověk místní poznal, vlastně je to sotva čas na pozdrav. Ale jedna věc je, strávit čtrnáct dní dovolené někde v hotelu od cestovní kanceláře a být obklopený krajany a jiná věc je strávit pět dní jenom mezi místními. Já jsem ten druhý případ.
Jela jsem tam s tátou, který plánoval malou rodinnou dovolenou, jež se ale zvrhla v to, že on chudák koukal o víkendu v hotelu na DVD a já byla celou dobu pryč. Ubytovali jsme se v hotelu El Cid, což je malý, rodinný hotel, poblíž toho velkého, drahého hotelu Bilderberg, kde byl Utopia con.
Na prohlídku samotného Holandska jsme měli jenom dva dny, ale místní vlaková doprava je dokonalá. Vlaky navazují, nemají téměř zpoždění a tak za jeden den stihnete několik míst najednou. Ve čtvrtek byl v plánu Brusel, což je, jak jistě všichni víte, hlavní město Belgie. Tam jsem byla dost krutě zklamaná, protože kromě náměstí a katedrály sv. Michala a Guduly tam toho opravdu moc k vidění není. Moje cynická část, plynoucí z toho, že jsem toho už opravdu dost viděla, komentovala hezky nahlas kašnu s čurajícím chlapečkem (jinak Manneken-Pis) , což je také chlouba Bruselu. Osobně jsem nechápala, proč se před ním lidi fotí, když je to jenom špinavá kašna se sochou chlapečka, který čůrá.
Jinak jsou v Bruselu ty samé věci jako v Praze nebo kdekoliv jinde. Obchody se suvenýry, čínské restaurace na každém rohu a japonští turisté. Navíc Brusel je opravdu hodně špinavé město.
Vlakové nádraží mají v podzemí, je hrozné, špinavé a plné lidí. Ale tady jsem trochu nestíhala. Vlaky tam odjíždí ze tří nástupišť každé dvě minuty. Jeden odjede, za minutku přijede další, a v té minutě nebo dvou se na perón nahrnou davy lidí. Je to nepopsatelné, protože takhle vypadá pulzující město. Uvědomila jsem si, že uřídit něco takového je snad nemožné, protože stačí, aby se stala malá chyba a vlaky se tam mohou snadno srazit. Opravdu se to nedá popsat, protože kdo to neviděl, nepochopí.
Cesta z Haagu do Bruselu trvala jenom dvě hodiny, takže jsme stihli ještě navštívit městečko Breda, ležící asi hodinu cesty od Haagu a tím jsem byla okouzlena mnohem víc. Turistů tam už moc nebylo, a krásné náměstí, s kostelem a věží, vypadající jako dort, opravdu stálo za návštěvu.
Při cestě do Haagu jsme přestupovali v Rotterdamu, což je taková zajímavá směs moderního a historického města. Ale moderní budovy tam jsou opravdu pěkné a sedí tam. Rozhodně to není tak, že by tam někdo mezi historické budovy prsknul zelenou, chobotnici podobné budovu… er, nebo cokoliv jiného.
V pátek potom byl na řadě Amsterdam. Z toho bohužel moc nevím, protože tam byly hlavně davy a davy turistů. V Holandsku a hlavně velkých městech jako Amsterdam, si totiž musíte dát pozor na několik věcí, respektive se tam naučíte ostražitosti. Vedle chodníků vedou pásy pro kola, všude. A cyklisté to samozřejmě berou jako svoje teritorium a chodci tam nemají co dělat. Občas je ale problém rozeznat, jestli stojíte na chodníku (které jsou plné kol, takže se tam chodci stejně nevejdou), silnici nebo pásu pro kola a tak musíte opravdu hodně koukat okolo.
Když mě v Amsterdamu málem porazila kamikadze-osmiletá holčička na růžovém kole, tak to bylo varovné znamení, že dívat se do země se opravdu nevyplácí.
Ale Amsterdam jako takový je pěkné město, ale po návštěvě několika měst vám architektura, která je, jak všichni víte, naprosto odlišná od naší, splývá. Jenom nádherné kanály, se stromy okolo a mnoha loděmi na vodě, se Amsterdam liší, a i když kanály najdete v Holandsku na hodně místech, v tomhle městě to prostě žije.
Při cestě zpět jsme stihli nahlédnout do měst Haarlem a Leiden, ležících nedaleko Haagu, ale ty už jsem trochu nevnímala, protože jsem měla hlad, bolely mě nohy a vůbec, hlava už mi to prostě nebrala.
V pátek ale navíc oficiálně začínal Utopia con, takže jsem se musela dostat do Scheveningenu (kam jezdí tramvaj číslo devět z Centrálního nádraží v Haagu ), nejpozději do šesti odpoledne.
V hotelu Bilderberg tam na mě už čekala Chantal, kamarádka, která mě vlastně do celé té věci navezla.
Při registraci, kde se nezapomněli zmínit, že jsem jediný Čech široko daleko, mi dali moc pěknou cedulku, tašku s několika suvenýry a samozřejmě program s brožurkou k Utopia conu.
Ještě, než začnu popisovat události na samotném conu, mi dovolte malé upozornění. Utopia není komerční con. Mají sice herce, ale realizuje ho skupina tří lidí, kteří na něm nic nevydělají a po conu jim zbude tak třicet euro (jak mi bylo řečeno). Je to con od fanoušků pro fanoušky, a pak, Utopia 8 byl poslední ročník. Opravdu mě to mrzelo, když jsem se to dozvěděla, protože tam panovala téměř rodinná atmosféra, a že jsem klidně mohla jet i na pár předchozích ročníků mě napadlo až tam, protože to tam vůbec nebylo tak drahé, jak by se mohlo zdát. Největším překvapením pro mě bylo, že na prvním ročníku byl jako host Richard Biggs, který hrál doktora Stephena Franclina v Babylonu 5. Tedy, ono pro mě bylo spíš překvapení, když jsem zjistila, že tento herec v roce 2004 zemřel 
To jsem opravdu netušila a na chvíli mě to velmi zamrzelo.
Utopia byla zahájena v šest večer, promítáním pilotní epizody seriálu Legend. Ten kdysi napsal Richard Dean Anderson, a host Utopie, John de Lancie, v něm vytvořil roli Nikoly Tesly.
Tam jsme se Chantal nešly a tak jsem se usadily před sálem a povídaly si. Několikrát okolo prošli herci (a dokonce sami, pořadatelé Utopie jistě vědí, že herci najdou toaletu i bez doprovodu dvaceti lidí) a když šel okolo David Nykl, zamával mi a řekl „ahoj“ 
Potěšilo mě, že si na mě pamatoval. Tedy, pamatoval si mou přezdívku, ale při autogramiádě si několikrát zopakoval moje jméno, aby si ho zapamatoval, což bylo také milé.
Po skončení pilotu k Legend bylo vše připraveno na oficiální zahájení. Sál byl příjemně zaplněný asi jen padesátkou lidí, kteří se přišli podívat. Většina jich totiž dorazila až v sobotu, ale nebylo to o moc víc, protože na celé Utopii bylo asi jen něco přes 150 lidí.
Na zahájení byli pozváni herci jako hosté, zodpověděli pár dotazů od moderátorů, ale netrvalo to nijak dlouho a za půl hodiny bylo po všem..
Od devíti byla Cocktail Party, kam jsem ale jako držitelka weekend ticet číslo 91 neměla přístup, protože to bylo jen pro prvních 75. Takže jsem se vrátila na hotel. Chantal mě doprovodila a cestou mě ještě zatáhla do obchodu, kde koupila několik „stroopwaffel“ pro herce jako dárek. Jsou to takové medové, sladké placičky.
Tady jeden můj další osobní postřeh ke conu a vůbec Holandsku jako takovému. Čekala jsem, že to bude probíhat jako u nás (nebo třeba ve Francii), že prostě budou mluvit holandsky a následně to překládat do angličtiny. Ale všechno probíhalo v angličtině. Holanďané jsou naprosto přirození v angličtině. Promluvíte na ně anglicky a oni vám samozřejmě anglicky odpoví. Někdy mezi sebou dokonce anglicky mluví. Dalo by se argumentovat, že tím ztrácí nějakou národní identitu (jak by tady některé „chytré“ hlavy poznamenaly), ale tak to vůbec není. Angličtina existuje vedle holandštiny a mluví jí úplně každý. U nás nikdo nemůže po lidech nad padesát chtít, aby mluvili anglicky, když tady „druhým“ jazykem bývala povinně ruština. Ale fakt, že tady mají problémy mluvit anglicky i lidé pod 18 let, je velmi smutný. Možná s tím má co dělat i to, že všechny programy v televizi, které nejsou domácí výroby, běží v Holandsku v originále s titulky. Filmy, seriály a to nejen anglické, ale třeba i německé, španělské…Nějak si to u nás neumím představit, když tady lidé 12 hodin po vydání epizody remcají, že chtějí české titulky, ne slovenské, ani jiné, kopou kolem sebe nožičkami a už hodina po odvysílání epizody jim přijde na titulky pozdě. Navíc, kdyby tady běžely pořady v originále s titulky, asi bychom čelili povstání ze strany důchodců. I když, české seriály by byly pořád česky a na nic jiného se stejně nedívají.
V sobotu stačilo dorazit až v deset dopoledne, protože oficiální zahájení pátečního programu začalo až v 10.45. Přesto jsem se rozhodla dorazit dřív, protože stejně jako všude, i tady lístky na focení rychle mizely, a získat je bývá boj. Všechno focení probíhalo v sobotu, kromě Johna de Lancie, který měl, kvůli velkému zájmu, focení i v neděli. A právě to na mě vyšlo. Ale hlavně, že se mi to vůbec povedlo.
V 11.15 byl diskuzní panel s Davidem Nyklem, kde do mě lidi šťouchali, abych na něj mluvila česky, že prý chtějí slyšet češtinu. Nakonec jsme ale mluvili anglicky, a téměř to vypadalo, jako bych se já ptala, jestli David mluví česky.
Mluvil o své účasti na filmu „Helen“, kde bude hrát jednoho z přátel hlavní hrdinky a byl prý překvapený, když mu Hewlett napsal mail, že prý ve filmu hraje taky. O Atlantis jako takové moc nemluvil, zmínil jen ty běžné věci jako epizodu Quarantine či jeho hraní ve skafandru v epizodě Adrift. Jelikož se otázky hodně opakují všude, odpovědi byly skoro stejné jako když odpovídal českým fanouškům tady nebo v různých interview na internetu.
Diskuzi jsem musela ale na chvíli opustit, protože začínalo focení s herečkou Lucianou Caro. Hrála Kat v Battlestar Galactica, kterou jsem měla mimochodem velmi ráda a nevadilo by mi, kdyby vzala místo Starbuck. Ale to jen tak mimo téma Na focení na Utopii nebyly tak šílené fronty jako na Pegasus conu v Londýně a řada na mě přišla skoro okamžitě. Luci vypadala úplně jinak, než jak ji lidé vídali v BSG, a chovala se také úplně jinak, pochopitelně. Trochu mě vyděsila, když mě hned chytla kolem krku a spustila něco o tom, že mě ráda vidí, jak se mám a že je nadšená. Focení samotné bylo otázkou několika vteřin, ale přesto jsem doslova cítila energii, jež z ní sálala.
V sále končila debata s Davidem Nyklem a po něm nastoupily Robin Curtis a Lolita Fatjo. Pro zmatené SG fanoušky, Robin Curtis je známá hlavně svou rolí Saavik ve Star Trek filmech, ale ti bystřejší si ji pamatují třeba z MacGyvera, kde se líbala s Richardem Deanem Andersonem . Sama se ale herectví už pár let nevěnuje, ale na cony jezdí stále. Po Davidu Nyklovi, nebo možná spolu s ním, byla ta nejvtipnější a nejzajímavější, hlavně díky jejímu přístupu, který vysvětlím později.
A Lolitu Fatjo možná někteří potkali i v České republice, kterou dvakrát navštívila s několika ST herci. Je to agentka herců a náplní její práce je právě organizování jejich účasti na conech, podmínek účasti, jednání s pořadateli apod. Nutno dodat, že svou práci bere značně s nadhledem a několikrát si neodpustila poznámku, že někteří herci jsou jako děti, které si neumějí ani objednat letenku. Hlavně se hodně navážela do herců ze ST: Voyager, kdy prý Jeri Ryan (Sedmá z Devíti) má kolikrát naprosto nemožné požadavky a Robert Beltran (Chakotay) je podle ní arogantní až běda. To mi potvrdili i lidé na Utopii, když jim právě Robert Beltran dvakrát zrušil účast několik dní před samotným conem bez udání důvodu.
Jedna z pořadatelek, Nicolete, mi hrdě oznámila, že napotřetí Robertu Beltranovi dokonce praštila s telefonem
Tyhle dvě se hodně dobře doplňovaly a po krátké debatě s nimi přišla na řadu aukce. Ty se na conech dělají vždycky, obvykle na podporu nějaké dobročinnosti. Tady šly peníze z aukce na ochranu divoké přírody, konkrétně na záchranu nějakého druhu vlka a bílých tygrů.
Rozhodně tady nepadaly takové obrovské sumy jako v Londýně a cena dražených věcí se nikdy nevyšplhala na víc jak sedmdesát euro.
I z aukce jsem utekla. Ono na nich zase tak nic moc zajímavého není (pokud se tedy herci nenosí vzájemně v náručí a neblbnou jako na Pegasus conu), i když sledovat dražené artikly je zajímavé. Potěšilo mě, že nejdráž se vydražila maketa hvězdné brány.
Ale důvod, proč jsem odešla, byl naprosto jiný. Focení s Davidem Nyklem. Ten se ke mně hned vrhnul a v podstatě objal on mě, než já jeho. Pokud se zvědavci ptají, proč se s ním pokaždé fotím, když mám už fotku z července, kdy byl tady, odpověď je jasná. Je to tzv. „hugging thing“ čili jde o to objetí při focení, kdy si toho „svého“ můžete na pár vteřin chytit a opravdu pořádně ho obejmout. Po několika bližších setkáních s Davidem můžu bez nadsázky říct, že se stal mým druhým nejoblíbenějším mužem Stargate (po Davidu Hewlettovi pochopitelně ), protože je přirozený, milý a charisma má na rozdávání. Tyhle věci mají s Davidem Hewlettem společné, což mě velmi těší a já doufám, že si ho v Atlantis ještě hodně užijeme.
Poté následovala diskuze s Lucianou Carro. Lidé byli trochu rozpačití, protože přece jen nebyla zase tak hlavní postavou a někteří lidé ji moc neznali. Zpočátku otázky trochu vázly, ale jak už to tak bývá, nejvíce otázek se nahromadilo na konci diskuze, kdy se naopak už nestíhalo. Tahle herečka je, stejně jako třeba Aaron Douglas (chief Tyrol v BSG), naprosto jiná než v reálu. Samozřejmě to tak bývá vždycky, ale u BSG je ten rozdíl patrný hlavně proto, že atmosféra tam je temná a postavy velmi zajímavé nebo dokonce divné. Luciana by se dala nazvat „smíškem“, kdy za každou odpověď dodávala takové zvláštní uchechtnutí, ale nebylo to špatné, spíš naopak. Byla přirozená a dokázala upřímně odpovídat i na velmi osobní otázky.
Po její diskuzi v programu nic nebylo, tedy bylo, focení s Johnem de Lancie, které jsem já ale měla až v neděli. Takže jsem do Luci (jak jsme jí začali říkat), vrazila na chodbě, když jsem vyběhla ze sálu jako první, abych si stihla dojít pro kafe. Povedlo se mi jí říct, že její postavu jsem v BSG měla velmi ráda, a postupně se mi líbila čím dál víc. Zkrátka takové ty obvyklé věci, které říkáte herci, ale tady to byla náhodou pravda Opravdu bych „Kat“ viděla v BSG raději než Starbuck.
Měla jsem potom chvíli času na obhlédnutí tří místností, kde se prodávaly tématické věci k seriálům a filmům. Nikdy jsem nebyla moc na akční figurky, ale tady toho měli mnohem víc. Podařilo se mi koupit si konečně ten odznáček ze ST, tenhle dokonce cinká a nad plyšovým vetřelcem jsem velmi váhala, zda si ho koupit. V jedné z místností měl stánek fanklub Dr. Who, ale ti nic neprodávali, takže sonický šroubovák zase nemám. Sakra!
Na druhou stranu jsem objevila velmi pěkné přívěšky ke Star Trek: Enterprise, které se mi tam zdály nejzajímavější a hlavně skladné do kufru. Takže jsem nebohého prodavače vyděsila hned, jak jsem řekla, že jich chci patnáct, načež mi tedy dal jenom ten počet, který tam u sebe měl a roztržitě děkoval.
Potom jsem nakoukla do hlavního sálu, kde probíhala volba „Vládce vesmíru“. Je to nějaká tradice, kdy na Utopii každý rok volí vládce, který po celý rok bude Zemi poskytovat ochranu a podobné věci. Na pódiu byli čtyři lidi v kostýmech a nabízeli různé věci jako mír nebo členství ve „Vesmírné unii“.
To moc zajímavé nebylo, zvlášť, když tam nějaká dívčina, převlečená za rytíře Jedi, četla monotónním hlasem něco z papíru a mně tam po chvíli začala padat hlava.
Šla jsem si tedy postupně stoupnout do fronty venku, která zase nebyla nikterak dlouhá a tentokrát šlo o focení s Robin Curtis. Ta byla před pár lety v Praze, ale bohužel jsem tehdy kvůli pracovnímu vytížení nemohla přijet. Ale focení i autogram stály v přepočtu vlastně stejné peníze, takže mě to zase tolik nemrzelo.
Posledním bodem odpoledního programu (tedy aspoň pro mě), byla diskuze s Johnem de Lancie. Ten byl vlastně hlavním hostem, protože Utopia bývala hlavně ST conem. Lidé si ho nejvíc pamatují z role Q ve Star Treku a SG fanoušci ho mohli zaregistrovat jako otravného plukovníka Simmonse v SG1.
Tenhle člověk je velmi skromný a obyčejný. Samozřejmě je vtipný a zajímavý, ale prostě mi nepřišel tak rozjařený nebo odvázaný jako ostatní. Ale netvrdím, že je to špatně. Sedí to k němu, protože prvního conu se účastnil už v roce 1989, a je to také velmi vážený herec a prostě, takový obyčejný člověk, soused od vedle, který je náhodou hercem.
Jelikož jsem ho nikdy předtím nepotkala a vlastně o něm jako herci nic nevím, velmi mě diskuze s ním bavila.
Na otázku, jaké to je hrát největšího parchanta v galaxii (dotazující použil slovo asshole ), mu John odpověděl, že je to „fucking incredible“, což se dá volně přeložit jako „ku**** neuvěřitelné“ Omlouvám se, ale opravdu to tak bylo
Taky vyprávěl historku o tom, jak k němu na Manhattanu přistoupil člověk, a těsně do obličeje mu řekl „Ty jsi Q?“. A John, očekávající spíš útok než otázku, na to prý odpověděl, že je. Načež se ho ten týpek zeptal, jestli vrací život mrtvým a John pohotově odpověděl, že jen těm, kteří si to zaslouží. Ten člověk pak prý jenom přikývl, poklepal ho na rameno a zase odešel. Jeho pohled na fanoušky to ale nezměnilo, protože, jak sám řekl, cony má rád a fanoušci přímo na conech jsou normální a inteligentní lidé (no jo, taky to tvrdí, tak to asi už bude pravda. Jsme inteligentní! ).
Po troše potloukání jsem nakonec nedobrovolně skončila v místnosti, kde probíhal „condancing workshop“. Na některých conech bývá zvykem, že si na různé skladby lidé vymýšlejí různé tance. Takže mě Chantal zavlekla na tenhle workshop, kde se tyhle tance učily. Pustili tam zajímavou písničku Dr.Who, kterou jsem nikdy předtím neslyšela, ale tancovalo se na ní pěkně. Chantal se ale naštěstí do učení nových tanců tak zažrala, že si nevšimla mého zmizení.
Pro mě tím odpolední program skončil, protože následovala autogramiáda, kam jsem se se svým číslem 91 nevešla a znamenalo to pro mě tedy zase čekání do neděle.
Využila jsem toho času k večeři a taky jsem si za světla konečně prošla Scheveningen, což jsou vlastně lázně, ležící u moře, a jako přímořské letovisko je opravdu nádherný. Dokonce jsem tam objevila „movie shop“, což je taková větší verze stánků se suvenýry na conech. Je to podobné třeba Forbidden Planet v Londýně, až na to, že tady neměli DVD a CD a knihy, ale spíš filmové suvenýry. Od akčních figurek, přes světelné meče až po figurínu Yody v životní velikosti. Když jsem tam později přivedla tátu, abych mu tu nádheru ukázala, tak mě svou otázkou „a co s tím jako má být“ trochu rozhodil a naštval.
Do hotelu jsem se na con vrátila až v osm večer, kdy začínal hlavní program. Tradiční soutěž kostýmů i s malým překvapením na závěr. Jelikož osmý ročník Utopie byl ročníkem posledním (i když všichni doufáme, že tomu tak není), pustili na začátku asi 15-ti minutové video s hlavními pořadateli v akci. Pokud víte, jak vypadají videa na našich conech, které dělají lidé tvořící program, tak tohle bylo hodně podobné. Bylo to takové ohlédnutí za těmi roky a s několika narážkami na Roberta Beltrana.
Potom už přišlo na řadu Fancy dress, tedy soutěž kostýmů. Na začátek mě trochu vyděsila osůbka, značně převyšující normální váhu, nacpaná do kostýmu jakési víly, a pokoušející se tančit. Podle reakcí lidí okolo mě se zdálo, že to tahle „žena“ dělá každý rok a pokaždé se takhle strašně oblékne. Také jsme se shodli na tom, že má nejspíš představovat vílu na odvykací kůře, kterou kvůli tloušťce vykopli z lesa.
Kostýmy byly zajímavé, dokonce nám dva lidé předvedli boj světelnými meči. První místo ale nakonec získala slečna vedoucí nádhernou loutku jakési potvory, následovaná ženou na chůdách, v obleku zvířete s velkými zuby. Při odchodu ze sálu naneštěstí uklouzla a tak následovaly dvě minuty zděšeného ticha, kdy jsme nevěděli, jestli se jí něco nestalo. Naštěstí byla v pořádku a tak poté přišla řada na to ohlašované překvapení.
A že to bylo moc pěkné překvapení. Možná by se dalo nazvat roztomilým nebo sladkým.
Dva z fanoušků, muž a žena (představovali se mi, ale bohužel mi jména vypadla), nastoupili původně k nějaké scénce, ale když muž v modrém obleku rozklepaně vytáhl papír a po mém boku to mezi „skalními utopisty“ zahučelo, došlo mi, že půjde o něco jiného. A opravdu. Mezi šeptanými větami jako „ale ne, on to nezvládne“ a „tohle víme, není to překvapení“, se tihle dva před zraky všech zasnoubili. John de Lancie jim donesl zásnubní prsten a také jim, jak se říká, požehnal. Znala jsem ty lidi jen zběžně, ale rozhodně to bylo tak dojemné, že jsem na konci opravdu zamáčkla slzu.
Po tomhle překvapení přišel na řadu další z důležitých bodů programu. Robin Curtis one woman show, což je představení Robin Curtis, s nímž vystupuje v divadle a slaví s ním obrovské úspěchy. Jak jsem se zmiňovala, že je Robin velmi neobvyklá, tak tohle představení je důkaz. Její program totiž nese názve „Sexual Oddysey of 50-year old woman“, což, jak název napovídá, je Robinino vyprávění o jejím sexuálním životě, od puberty až po současnost. Ale nejde o žádné porno, to byste si to špatně vysvětlili. Hodinu a půl vlastně vypráví příběh svého života, kde vtipně komentuje neshody s muži z předchozích tří manželství a že všechno vlastně v jejích vztazích ztroskotalo na sexu. Velmi otevřeně a upřímně vypráví o běžných problémech, které má každý člověk, jenom o nich nahlas nemluví. Navíc to podávala také velmi vtipně a poutavě. Hrozně moc mě tím překvapila, protože tak dokázala, že žena v 50-ti letech rozhodně není na odpis a dokáže si naplno užívat života.
Naneštěstí jsme chytli stoleček, u kterého se stálo, takže mě po několika minutách začaly v botách na podpatku tlačit nohy a po zbytek večera jsem tam potom běhala bosá.
Po představení Robin Curtis už následovala diskotéka a uvedení teoretických znalostí „condancing“ do praxe. V té jsem žalostně selhala, protože na odpolední lekci se učily jenom nové tance. Ale na písničku „Startrekkin´ across the universe“ jsem kroky znala už z Pegasus conu a na rozdíl od ostatních, je tenhle tanec opravdu sranda. V jednu chvíli se tam lidé chytí za ruce a běží proti sobě a srazí se.
Chtěla jsem z diskotéky odejít dřív, ale nakonec se to nějak zvrhlo a já zůstala až do konce. Navíc se v jednu ráno připojil i David Nykl, který se jeden či dva tance taky naučil. Ve dvě ráno nám bylo řečeno, že si hosté hotelu stěžují na hluk a tak jsme to museli odpískat. Ale poslední písničku jsme naschvál vybrali Macarenu a i když byla podlaha pokrytá kobercem, dokázali jsme udělat pořádný kravál. Když už si na ten hluk stěžovali, tak ho aspoň dostali v pořádném množství Potom nás pár ještě zůstalo, abychom pomohli dát sál do původního stavu a připravili ho na další den.
Já, Chantal a pár dalších nás pak ještě zůstalo v hotelovém baru, kde jsme probrali všechno od Star Treku až po mezinárodní politiku. Velmi mě překvapilo, že se mnou dokázali mluvit o Mnichovské dohodě nebo o tom, jak se rozdělilo Československo. Spousta lidí tam někdy v Čechách byla a znali takové ty běžné fráze jako „děkuji“ nebo „dobrý den“. Tohle je na zahraničních conech to skvělé. Jsou tam lidé z různých zemí a všichni se sejdou a mluví a mluví a je to naprosto kouzelné.
Do svého hotelu jsem už značně zničená dorazila asi ve čtyři ráno, ale v neděli naštěstí program začínal až někdy v 10.30 a osobně jsem tam vlastně musela být až v poledne na focení.
Přesto se mi povedlo v neděli vstát ještě před desátou, i když to šlo ztuha. Stihla jsem ještě část druhé diskuze s Lucianou.
Po ní pak byla zařazena zajímavá diskuze s pořadateli Utopie, což jsou dvě ženy (Nicolete a Angela) a muž (Martin) a kteří tohle celé dělají jenom z lásky k science-fiction, což mi přijde naprosto neuvěřitelné. Diskuze mě zajímala hlavně z hlediska zázemí, fanoušků a problémů. Zjistila jsem, že i když to v jejich fandomu není takové jako u nás (lidé se respektují, neurážejí a dokonce si váží práce druhých), tak i tady se najdou lidé, kterým přijde třeba cena příliš vysoká (což není, vstupenka byla až směšně levná) nebo mají plno řečí, ale sami nic nedělají. Angela pak poznamenala něco o tom, že je to pro ni těžké se kdekoliv na jiném conu bavit, protože ji lidé hodně znají. Vzpomněla jsem si na sebe a taky jakou jsem tam cítila úlevu v tom, že mě tam osobně znalo jenom pár lidí.
Po této diskuzi jsme se s Chantal vrhly do řady na focení s Johnem de Lancie, která byla oproti předchozím opravdu dlouhá a kde jsem se seznámila s nějakým Američanem, který si se mnou povídal o seriálu MASH Z focení si pamatuji jen to, že John de Lancie je opravdu hodně vysoký
Do sálu jsme se Chantal přišly akorát při vyhlašování výsledků Utopia kvízu, což nebylo nic jiného, než poznávání melodií ze seriálů a filmů a poznávání obrázků a jejich zařazování. Škoda, věděla jsem toho dost, mohla jsem něco vyhrát
Potom jsem rychle odběhla na oběd, abych se vrátila na odpolední program. Ten měl jet v kuse až do pozdního odpoledne a bylo to to nejlepší, co jsem na conech zažila.
Začalo to diskuzí s Johnem a Davidem, kdy oba seděli na židlích a celkem pěkně se popichovali a doplňovali se. Vlastně už ani nevím, o čem mluvili, ale vím, že to byla sranda
Po nich pak přišla dvojice Robin Curtis s Lolitou Fatjo a obě mluvily o herecké profesi, kterou už nějakou dobu nedělají a vůbec, mluvily hodně zajímavě.
Potom se mikrofonu ujali moderátoři a začala ta pravá legrace. Všichni herci dostali za úkol říct první věc, která je napadne na pokládané otázky. Měli čas jenom do té doby, než zazněl zvonek, potom se přesouvali k další otázce.
Z celého toho válení smíchy si vybavuji hlavně Davida, který se opravdu vyřádil. Na otázku „Co by se nemělo říkat člověku na smrtelné posteli“, odpověděla Luciana: „Spala jsem s tvým otcem“, David řekl: „K čemu slouží tohle červené tlačítko“ a John de Lancie nadšeně zakřičel do mikrofonu: „Ty to zvládneš!“.
Na otázku „Co by nikdy nemělo být slyšet v letadle“ začal David se svým „K čemu slouží tohle červené tlačítko“ a odpověď Johna de Lancie „Umí tady někdo arabsky“ nás všechny dokonale rozsekala.
Následoval úkol hodný herců. Pořadatelé si připravili krátké scénky, kde spojili Johna a Luci, a pak Davida s Robin. Dali jim za úkol zahrát scénku a pokaždé, když zazněl zvonek, se řeklo, že teď mají hrát třeba muzikál nebo komedii nebo cokoliv jiného a tak se tomu herci museli přizpůsobit. David hrál ve scénce s Robin domácí paničku a Robin hasiče. Davidovi se jako zaběhlo kotě na strom a žádal Robin jako hasiče o pomoc. Nejdřív začali normální scénku a když zacinkal zvonek, tak měli přejít na horor. Tak dokonalou hysterickou reakci, jakou tam David předvedl, jsem u něj nikdy neměla možnost vidět a byl skvělý a strašně vtipný. Všichni byli úžasní.
Na konec zařadili „soutěž“, kdy měli najít Robin manžela. David představoval Casanovu, John Shakespeara a Luciana nějakou ženskou, kterou sice neznám, ale Luciana v tom byla perfektní. David jako Casanova byl úžasný a já být na místě Robin, tak asi podlehnu Ta si ale nakonec vybrala Johna, který „hrál“ Shakespeara.
Úplně na konec přišla na řadu tombola, kde jsem vyhrála fotku Roberta Duncana O´Neilla. Sice nepodepsanou, ale třeba získám někdy možnost nechat si ji podepsat. Krátká aukce za účasti všech herců už byla jenom dovršením dokonalého odpoledne.
Při závěrečném ceremoniálu dostali herci dárky (vesměs samý alkohol ) a Lolita Fatjo, která dostala dárek nejen jako host, ale také velmi nápomocná agentka, se neubránila slzám.
A to byl konec. Po odchodu herců nás vysypali ze sálu, který museli připravit pro autogramiádu a já jsem musela potom čekat, až ho upraví a až na mě přijde s mým číslem řada.
To naštěstí netrvalo nijak dlouho. Podpis stál 15 euro, ale s tím, že jsem si mohla zadarmo vybrat fotografii, což rozhodně nebývá běžné. Obvykle zaplatíte za autogram a ještě za drahou fotku.
Měla jsem pro všechny připravené dárky, slivovici pro Davida a Hořické trubičky pro ostatní. Když Robin Curtis viděla, že jsem z Čech, spustila o tom, že tady u nás byla na setkání s fanoušky a že se jí to moc líbilo. S každým si povídala a vznikala u ní tak dlouhá fronta, protože jí povídání bavilo a nechtěla lidi jen tak pustit.
Luciana Carro mě zase uvítala objetím, když se postavila za stolem a nadšeně mě chňapla. Dělala to tak s každým a byla tak zatraceně kouzelná, až měl člověk chuť jí znovu obejmout. Prostě byla moc a moc super a z mých trubiček měla upřímnou radost. Hned se do nich pustila, protože prý měla hlad a moc jí chutnaly.
David mě od svého stolu zdravil už z dálky česky, až okolo lidi zmlkli a chvíli nás poslouchali. Dala jsem mu podepsat fotku, jednu z těch nových, co jsou na internetu. David byl překvapený, že ji mám, protože se neměly dostat ven, ale nevadilo mu to, protože podle něj „je to holt internet“. Ještě jsem měla povinnost se zeptat, jestli nepojede na Pegasus Three do Londýna a zdržela jsem tím tak řadu lidí za mnou. Potom, co si David snažil zapamatovat moje jméno (přezdívku znal a chtěl mi ji napsat na fotku) a ještě se zeptal, odkud vlastně pocházím, jsem se nakonec asi po pěti minutách od jeho stolu odtrhla.
Jako poslední byl na řadě John de Lancie, u nějž jsem neodolala a vybrala si fotku z SG1, která byla podle mého názoru i ta nejlepší, co tam měli. Ještě jsem nechala podepsat jinou fotku pro kamarádku a předala jsem i Johnovi Hořické trubičky a pak byl konec.
Definitivní konec Utopia conu. Posledního ročníku Utopia conu, který byl ale o to lepší.
Rozloučila jsem se se Chantal, což bylo moc těžké, protože další šanci se vidět budeme mít až v lednu v Londýně. Ještě jsem pozdravila pár lidí cestou a šla domů do svého hotelu.
Večer jsme si sbalili, podívali se na film na DVD a ráno jsem já už sama jela do Amsterdamu na autobus Student Agency.
Cesta zpátky odkudkoliv je vždycky depresivní. S ubývající vzdáleností domů se začínají připomínat ty nepříjemné věci, které doma čekají a u mě tomu nebylo jinak.
Ráno jsem se v Praze nastydla a navíc jsem zjistila, že se mi povedlo si nějak přiskřípnout sval na zádech. Hned mě ještě zpražil nepříjemný řidič autobusu a vůbec, chvíli jsem cítila, že tady u nás je to hodně jiné a mentalita lidí je vůbec odlišná. Tam jsou lidi pozitivní, milí a v rámci mezí příjemní. Tady jsou všichni otrávení a nepříjemní a narazit na příjemnou prodavačku, nebo dokonce řidiče, to už je skoro nemožné.
Ale teď už se na to taky dívám jinak, protože jsme prostě jiná země, s jinými lidmi, s jinou mentalitou. Tak tomu bývá.
Utopia con byl skvělý a jenom vzpomínka na něj, stejně jako na těch pár dní v Holandsku, mi už zůstane napořád.