Stargate Atlantis Project

Rozsáhlý český webový server plný informací o úspěšném televizním sci-fi seriálu Stargate Atlantis.

Nejnovější rozhovory
Interview s Robertem Picardem

Richard Woolsey byl představen jako vedlejší postava, původně měl zatápět jako byrokrat IOA hrdinům z SG1 a SGA. Teď, po pěti letech, přebírá velení nad Atlantis...

  • přečíst interview


  • Interview s Alanem McCulloughem

    Alan McCullough začal psát scénáře ke Stargate v 9. sérii SG1. Napsal několik epizod SGA. Stálým členem a spolu-producentem je však teprve druhým rokem, přičemž jeho prvním „oficiálním“ rokem se stala 4. série SGA.

  • přečíst interview


  • Interview s Davidem Hewlettem

    Před koncem 4. série poskytl David Hewlett rozhovor pro about.com. Mluví v něm nejen o uplynulém roce v Atlantis a o své postavě doktora McKaye, ale také o své další práci, a o natáčení 5. série...

  • přečíst interview


  • Report :: Festival fantazie speciál 2007

    Festival fantazie speciál začínal ve čtvrtek 25. října, a já se musím hned zpočátku přiznat, že se mi tam vůbec nechtělo. Jeden z důvodů byl, že jsem se dva dny předtím vrátila z dovolené a ve středu jsem pak bojovala s angínou.
    Ale když jsem se ve čtvrtek sešla na Smíchovském nádraží s Tillionem, s nímž jsme si vzájemně dělali společnost, zdálo se všechno fajn. Nachlazení, dovezené z dovolené, téměř odeznělo a já byla natěšená na con.
    Při registraci nebyly žádné problémy, jen nás opět nepřekvapilo, že psát do kolonky ubytování „ubytovat s…“ nemá cenu. V Sokolovně, kterou jsme si vybrali k ubytování, nás uvítaly Shial s Džejn, jež přijely z celé naší SGA-P skupiny jako první. Hned na první pohled bylo jasné, že velká hala rozhodně neodpovídá našemu přání. Ono důvod, proč jsme si o ubytování společně žádali, byl také ten, že jsme opravdu chtěli být spolu a protože nás bylo dost, tak být taky sami. A tak jsme se po počátečním zděšení jali prozkoumat celou Sokolovnu. Zjištění, že pro všechny lidi v budově je jenom jedna sprcha bylo zapomenuto ve chvíli, kdy jsme objevili zamčené dveře na druhý balkón.
    Tillion, který ubytování zařizoval, se hned pustil do akce a i když jsem chtěla pomoct, protože mi to prostě nedá se do toho neplést, odmítl s tím, že on je organizátor a že to zařídí. A on to zvládl. Zašel za Pavlem Bačkovským a dohodl SGA-P ubytování v Sokolovně ve dvou menších, ale velmi pěkných místnostech. Moc se mi ulevilo, protože se tak dalo předejít problémům z léta, kdy se každý hlučnější návrat nějaké skupinky „odjinud“ měnil v konflikty a nedorozumění. Rozhodně můžu říct, že ubytování bylo zařízeno mnohem lépe než v létě, a Tillion si za to zaslouží velký dík.
    Nijak jsme se nezdržovali s vybalováním, a vyšli hned vstříc programu, který byl ve čtvrtek překvapivě velmi nabitý. První na řadě byla návštěva filmu Most do země Therabithia, s jehož promítáním se muselo počkat, než jsme si s Tillionem došli pro toasty a colu. Ten film jsem nedávno viděla a tak mi bylo jasné, že budu minimálně od půlky brečet. Omyl. Jelikož jsem znala děj, slzy mi tekly už skoro od začátku. Lidi okolo jsem varovala a tak si vzali zásoby kapesníků. Navzdory filmu bylo docela zábavné sledovat lidi, jak smrkají a utírají si oči, ale dělají to velmi nenápadně, aby nebylo vidět, že je ten film dostal.
    Potom jsem poprvé, a vlastně skoro naposledy, zavítala na program Gateconu, na promítání Infantil mixu. Byla to taková připomínka Infantil conu z léta, který měl velký úspěch. Po asi hodině jsem se přidala k pár lidem u baru, koupila si mega-velké párky a další půllitr coly. Většina lidí okolo mě věděla, že jsem se pár dní před tím vrátila z Utopia conu v Holandsku a někteří četli můj report. Potěšily mě kladné reakce od nich takhle přímo a živě, protože je to jiné slyšet to osobně a jiné číst to jen jako komentář na fóru. Když se mě Tar-ara vyptávala, pochopitelně, hlavně na Davida Nykla, málem nám oběma přivodila infarkt. Totiž potom, co jsem jí řekla, že si na ní David pamatoval z letního FF, vyběhla s křikem a rukama nad hlavou z baru a asi pět minut po ní nebylo ani vidu ani slechu. Inu, ráda dělám lidem radost smile
    Od deseti večer jsme pak, snad poprvé a naposledy, všichni z SGA-P, kteří dorazili ve čtvrtek, šli společně na jeden program-zahájení. Věděli jsme, že se bude pouštět Tar-ařino music video, připomínající FF z léta a tak celý SGA-P okupoval přední řady hned od začátku. Ve videu je mimo jiné Tillionův Baltar, skoro taneční variace McBeck, škrcení Hemiho a v neposlední řadě můj boj s nanukem smile
    Statistiky, jimiž nás Vašek na zahájení uvítal, byly zajímavé a potěšující. Největší počet fanoušků údajně dorazil na Gatecon, a při zmínce Stargate celý náš spolek vybuchl nadšením (přestože většina SG rozhodně nepreferuje a někteří ji už pomalu nesnáší smile) a při druhém místě Star Treku vybuchla nadšením…moje maličkost. Zřejmě jako jediný trekkie v sále jsem s tleskáním rychle přestala, protože moje nadšení nikdo jiný nesdílel. Barbaři smile
    Po zahájení jsme ještě já s Tar-arou a nappym v sále zůstali, zvědaví na „živou hudbu“. Živé hraní na klávesy a písničky na přání nás bavilo až do jedné do rána a já rozhodně nelituji, že jsem tam zůstala. Arlondie, pořadatelka HP programové linie z léta, dokázala zahrát plno věcí i jen tak z hlavy a vzhledem k přítomnosti lidí, z nichž většina miluje soundtracky, se převážně hrála hudba z filmů. Došlo ale i na Pevnost Boyard či Hry bez hranic.
    Poté, co Arlondie vyhlásila po třech hodinách hraní pauzu, jsem šla spát, jako jedna z mála, ale o spaní se mi mohlo jenom zdát. V naší místnosti na spaní byla ještě Saphira se Saphirátkem a skupinka kolem Anijshy (holky, jména si pamatuju, ale nechtějte po mně je tu všechny jmenovat smile). Tillion nás všechny bavil asi až do tří do rána různými věcmi, hlavně pohádkou o princovi se šroubkem v pupíku. Když se nám ho asi v půl čtvrté ráno podařilo umlčet, vracely se už první skupinky lidí z Panského domu a jiných pověstných míst.

    V pátek ráno jsem měla v plánu jít do kina na Harry Pottera, protože se mi pátý film velmi líbil. Ovšem ráno jsem zjistila nemilou věc. Angína, kterou jsem považovala za „vyleženou“, se vrátila s plnou silou a navíc mi sebrala hlas. Takže jsem potom na conu nejčastěji narážela na věty typu: „Řekni mi něco“ a „Nekřič“.
    Potom, co se mi podařilo se vyhrabat ze spacáku a dojít si aspoň na snídani/oběd, jsem stihla jenom přednášku od Lyty Herci z Doctor Who. Slíbila jsem Tillionovi, že se „o něj postarám“, než mu v pět odpoledne dorazí Sopdet, ale bohužel jsem žalostně selhala. Ve dvě odpoledne mě napadala skvělá věc a to jít se osprchovat. Sice vzácně tekla teplá voda, ale zase se z mého“lehnout si, než mi uschnou vlasy“, vyklubal dvouhodinový spánek, který mi měl teoreticky aspoň trochu pomoct cítit se líp. Nepomohl.
    Podařilo se mi dorazit aspoň na část Tar-ařiny přednášky o Antickém písmu v SG, i když jsem přišla těsně před koncem.
    Potom, co se mi povedlo se na její přednášce konečně trochu vzpamatovat, jsem měla za cíl jednu z přednášek z léta-Mytologie a život Mayů. A není nic lepšího než nadšený přednášející, kterého daná tématika zajímá, baví a rád se o znalosti dělí s ostatními. Přesně taková byla Eleni Dimelisová a její přednášení. Byla to po dlouhé době jedna z nejlepších přednášek na conech vůbec a ráda si ji někdy zopakuji.
    Potom se mi podařilo konečně chvíli posedět s pár lidmi z naší bandy, tedy spíš s tou většinou, která byla už poněkolikáté na 300: Bitva u Thermopyl. Na to jsem nešla, protože poslední, co bych v mém stavu potřebovala, by bylo sledování tlupy krásných, zpocených, spoře oděných mužů, jimž se hýždě hýbou tam, zpátky, tam, zpátky….každopádně, Ashrak vytáhl svůj notebook a ukazoval pár trailerů k 300 na youtube a jedno music video dokazující, že největší hrozbou pro Atlantis je Celine Dion.
    Pomeranč, jediný „fellow trekkie“ v našem hloučku, tedy ten opravdu nadšený, co tenhle seriál miluje odjakživa a zná ho ještě z televize a ne z DVD, měl dorazit kolem půl sedmé a já se ho nemohla dočkat. Naneštěstí jsme se celý večer nějak míjeli a tak jsem na 5 dní s Marinou Sirtis šla sama. Na CzechTREKu, který Marina navštívila, jsem byla a rozhodně bylo zajímavé poslouchat, jaká je Marina v soukromí, jak se chová a jaká je. Příjemně mě překvapilo zjištění, že se v reálném životě chová normálně a velmi ne-herecky. Takové detaily z návštěvy herce, jaký je a i jaké byly například podmínky pro zvýšení cen za fotky, jsou velmi užitečné a je dobré je znát. Člověk potom ví, co a jak a neodsuzuje třeba organizátory za to, co si vymyslí herec apod.
    Potom jsem nakoukla na přednášku Františky Vrbenské, s její přednáškou Mýty a nadpřirozené bytosti severoamerických indiánů. Potom se konečně konečně v mé přítomnosti objevil Pomeranč a po Dolejte řediteli, jsme se já, Pomeranč, Ghani, Ashrak a PetrSF z ničeho nic rozhodli jít na Grindhouse: Planet Terror.
    Nevím, co mě to napadlo tam chodit. Asi jsem prostě šla tak nějak s davem, nebo taky z nedostatku možností, ale zkrátka, Tarantino/Rodriguez nejsou můj šálek čaje a tenhle film je důkaz. I když se mi dařilo dívat se na to s nadhledem, nelíbilo se mi to. Nevím, ale možná, jen možná s tím měl co dočinění jistý maník, co za námi seděl a při potocích krve se v lepším případě hlasitě smál, v tom horším křičel nahlas věty jako „to je maso“, „to je bomba“, „to je luxus“ a při závěrečné scéně s vrtulníkem dokonce „může být něco lepšího?“. Při jedné obzvlášť brutální scéně jsem měla dojem, že prožívá dokonce cosi blížící se orgasmu. Když jsem ho požádala, aby toho nechal, odvětil jen, že ho „to baví“ a vyváděl dál.
    Můj osobní závěr z toho byl, že na tenhle film se opravdu jindy nepodívám a že tenhle…člověk, potřebuje buď ženskou, nějaké prášky nebo svěrací kazajku, nejlépe kombinaci všeho.
    Potom jsem zase šla spát a díky neustálému spánku mi utekla většina legrace a událostí na conu. I když pravda, když už si ten FFS zaplatím, tak chci z programu taky něco vidět, protože pít můžu doma.

    V sobotu se mi ráno dokonce povedlo si chvíli sednout s Ghani a popovídat si s ní, což se mi moc s nikým jiným nedařilo. No, popovídat…ona mluvila, já poslouchala, v některých případech jsem byla schopná zachrčet v odpověď. To ráno se totiž můj krk, hlasivky a spol. vzdaly úplně a vydávaly při mé snaze o mluvení jen hlasitější šepot.
    Ve velkém sále dávaly v poledne Fantastickou čtyřku 2, a tak jsme se s Ghani odhodlaly tam jít, i když jsem o tomhle filmu neslyšela nic moc dobrého.
    Nakonec můžu říct, že mi tenhle filmek jen tak prosvištěl hlavou bez výraznější stopy. Nechal ve mně dojem, že Jassica Alba je opravdu jenom hezká tvářička a že Julian McMahon v kápi vypadal jako Anubis, což jsem při promítání neopomněla zmínit nahlas.
    Jelikož bylo den předtím řečeno, že divadlo Doctor Who bylo zrušeno, musela jsem si najít jinou zábavu. Nakonec jsem chňapla Pomeranče (nebo on mě, už nevím smile) a skončila zase na Trekfestu007.5, což byla záruka dobrého programu. Stihli jsme kousek Yakuzzovy přednášky o Federaci z pohledu hlubokého vesmíru, s jejímiž body jsem až na názor o Enterprise souhlasila. Můj nejoblíbenější Star Trek je DS9, právě z důvodů, které tam Yakuzza uvedl. Následovala přednáška Star Trek na vlastní oči, kde nám omi ukázal plno návrhů a náčrtů lodí a uniforem, a bylo to hodně zajímavé a zase jedna z nejlepších věcí, kterou jsem na letošním FFS navštívila.
    Na Velké seriálové soutěži od čtyř odpoledne jsme spolu s Tillionem a Sopdet zjistili, že máme mezery ve vzdělání. Ono totiž, když někdo nesleduje Lost, 24 nebo Heroes, tak se v téhle soutěži moc nechytal. A i když každý z nás viděl aspoň jeden z těchto seriálů, dopadla z nás nejlépe Sopdet, která si dokonce mohla vybrat DVD. Na mě po rozstřelu s Tillionem zbyla červnová Pevnost, kterou ale naštěstí nemám, takže aspoň něco. Hlavně to ale byla sranda, a o to přece šlo smile
    Hned jsem se přesunula o místnost dál, na další soutěž Seriálové znělky Sci-fi a fantasy, kde bylo narváno. Tu jsem nakonec spolu ještě s jednou dívkou vyhrála. A není to tím, že bych trávila hodiny a hodiny sledováním seriálů. Důvodů je hned několik. Ten první je má máti, která sleduje všechny seriály bez ohledu na žánr, původ a kvalitu a já to čas od času „schytám“ a znělku vidím. Druhý důvod je asi má celkem dobrá paměť, kdy si u seriálu, který se mi nelíbí a vzdám ho po pár dílech, znělku prostě pamatuji. Zvlášť, když je dobrá. A třetí, trochu depresivnější důvod. Pokud to vezmu z hlediska SGA-P, nebo alespoň lidí, kteří tam byli, jsem nejstarší a vzpomínám si na spoustu seriálů, které běžely kdysi třeba v Magionu, Veze nebo Oáze. Ještě si s trochou nostalgie pamatuji na to, jak jsem dobíhala každý pátek domů ze školy, abych v televizi stihla Star Trek. Takže u starších seriálů nebo u seriálů, které běžely v televizi před pěti až deseti lety, jsem znělku prostě poznala proto, že mě provázela každý týden třeba i několik let po dobu základní či střední školy. I když toho Airwolfa mi poradil Pomeranč (dlužím mu lentilky) a za nepoznání Randalla a Hopkirka si rvu vlasy ještě teď.
    V sedm večer, o pět šálků čaje a čtyři pastilky Strepsils později, jsem byla schopná odpřednášet svou nepříliš připravenou přednášku o Davidu Hewlettovi na hranici snesitelnosti a slyšitelnosti.
    Překvapila mě přítomnost nových tváří, které jsem na přednášce viděla a velká účastí všeobecně. Hlavně tedy moc díky některým lidičkám z SGA-P, kteří si mě navzdory všemu tento rok přišli poslechnout už potřetí a udělali mi skvělou zeď (doslova). Navíc mi to přišlo spíš takové posezení v kruhu, kdy lidi seděli vedle plátna a na zemi a byla to místy spíš diskuze než přednáška a klidně bych se vyřádila, nebýt toho zatraceného chrapláku. Po přednášce se mi hodně ulevilo a já byla ráda, že to dopadlo takhle dobře.
    Ze všech filmů na FFS jsem chtěla nejvíc vidět Faunův labyrint, který ale naneštěstí následoval hned po mé přednášce, takže kino bylo při mém příchodu beznadějně plné. Takže z toho sešlo.
    K mému překvapení byl v programu Babylon 5: Ztracené příběhy, kterého jsem si předtím nevšimla. Takže jsem šla tam a bylo to moudré rozhodnutí. John Sheridan byl ve filmu stejně skvělý jako v seriálu a film zase doplnil část té velké mozaiky Babylonu 5. Naneštěstí B5 nikdo okolo mě nesledoval, tedy aspoň ne lidi, kteří byli okolo mě bezprostředně po filmu. Jenom Tillion a ten je teprve u 18. epizody 1. série, takže ani jemu jsem se nemohla svěřit s dojmy. Na Dolejte řediteli se vyhlásila soutěž Seriálových znělek, a když jsem si šla pro diplom za první místo, nějak mi nedošlo, že se o něj dělím a chovala jsem se trochu…hloupě. Jako vždy.
    Shial, Džejn, Hemi a Ashrak se taky umístili na předních místech, ale pánové tou dobou už byli někde jinde a tak ceny propadly. Ani můj nápad, že všechno je to vlastně SGA-P a čili by ceny (rozuměj sladkosti) měly patřit nám, nějak neprošel smile
    Později jsem se ten večer měla ještě možnost usadit s Anijshou, Pet Holly a ostatními u stolu a „popovídat si“. Čekaly jsme na promítání epizody premiérové epizody Atlantis, Travelers. Za její stažení děkuji moc Ashrakovi a za dojednání sálu Tar-aře. Můj podíl v tom celém byl jenom nepatrný, sehnala jsem papír, fixu a nůžky a s pomocí členek dívčího klubu SGA-P napsat a nalepit tenhle „plakát“ na tabuli pod program. Takže děkujte jim, ne mně, až budete chtít poděkovat (a že budete chtít poděkovat, že….?…smile)
    Klukům se při vysílání vydařil pěkný vtípek, když udělali titulky jenom k úvodní znělce s tím, že překlad budete dělat „vy sami“ a pobavili tím celý sál.
    Po promítání jsem i přes Tar-ařino naléhání, že je to poslední noc, šla spát. Měla jsem toho, jak se říká, plné zuby.

    V neděli ráno jsme pak chtěli s Pomerančem ještě na promítání epizody ST: Voyager, Tinker, Tenor, Doctor, Spy, která se ale nekonala, což mě hodně mrzelo. Soutěž v poznávání obrázků od Yakuzzy jsem byla nucená opustit dřív a sebrat tak chudáku Pomerančovi propisku. Náš vlak totiž odjížděl po jedenácté hodině. Nestihla jsem se skoro s nikým rozloučit, jen s lidmi, které jsem potkala cestou pro batoh a zpátky. Spoustu lidí jsem viděla jenom při uvítání a pak při loučení a vůbec, nějak to nedopadlo podle mých představ.
    Nevýhoda FFS je totiž v tom, že je moc krátký na setkávání se skvělými lidmi. Zvlášť, když těch lidí znáte hodně a oni znají vás a chtějí si povídat. Jenže k povídání s lidmi potřebujete dvě věci, za a) hlas, za b) čas. Na FFS se mi nějak nedostávalo ani jednoho, navíc když jsem dvě patra KD Junior šla dvě hodiny, jak jsem se pokaždé s někým zastavila a pokusila se lidi aspoň pozdravit a prohodit pár vět. Takové malé upozornění pro ty, které jsem minula nebo na ně házela tupé výrazy. Můj prázdný výraz neplyne z toho, že si myslím „ty jsi idiot“, ale z toho, že mi zkrátka chvíli trvá, než mi docvakne, s kým to vlastně mluvím a kdo je ten, který zná mě a já jeho ne (což je poslední dobou celkem normální).
    Každopádně doufám, že budu mít šanci minimálně na Sconu, pokud bude nebo na FF příští léto. Rozhodně ze mě bude zábavnější společník než tentokrát, slibuji smile

    Do Prahy jsme jeli s Tillionem, Sopdet, Eleirou a Quinixem a naše pokusy o konverzaci ztroskotaly na velkém vedru v kupíčku v rychlíku z Havlíčkova Brodu. Všichni jsme usnuli snad ještě před první zastávkou a vzbudili se až skoro v Praze.
    Tam se tahle formace rozloučila a rozešla. Já jsem pak ještě musela přetrpět docela úmornou cestu autobusem do Loun, který byl nacpaný k prasknutí a kde bylo hrozně vydýcháno. Naštěstí (nebo bohužel) zůstaly moje plíce stejně někde v Chotěboři, takže jsem přežila až domů.

    Když mě dnes ráno doktorka seřvala s tím, co je to sakra za pitomý nápad s angínou jezdit do nějaké tramtárie, spát na zemi ve spacáku a ještě namáhat hlas při přednášení, jen jsem se usmála. Stejně by to nepochopila a i když mi kvůli tomu na FFS utekla spousta věcí, pořád ho řadím k těm nejlepším conům, na jakém jsem byla.
    Není totiž nic lepšího než být obklopen stejně myslícími lidmi, vidět spoustu filmů, dozvídat se zajímavé věci na přednáškách a ještě se u toho dobře bavit. A mít k tomu konečně ještě tu svou vlastní místnost SGA-P…no, to na tom všem bylo snad úplně to nejlepší smile