Report :: CzechTrek

Nejprve malý úvod, proč je sakra report ze ST conu na stránkách o SG(A). 😉 Takže…jednak proto, že i tady byla početná skupinka lidí, holdujících oběma světům, a malý improvizovaný srázek lidí z SGA-P fóra. Tar-ara, Pomeranč, Saavik (i když nepřispívající, přesto členkou) a já. Na samotném CzechTreku se k nám pak ještě připojil JacobCarter s foťákem v pohotovosti a večer se odnikud vynořil Šnorchl. A celkově jsem sem tam vídala lidi spojené s SG fandomem. A ano, ještě jeden důvod. Hlavní hvězda CzechTreku, herečka Marina Sirtis, hrála v SG1. Že si nevzpomínáte? Tak mi dovolte osvěžit vám paměť.;-) Dokážete si ještě vybavit 4. sérii SG1, kde byl Daniel pořád archeolog, Teal´C neměl vlasy, Carterová nechrlila jenom technobláboly a SGC velel Hammond z Texasu? Máte to? OK, tak si jistě vzpomenete na epizodu, kde SG1 letěla do Ruska. Rusové tam experimentovali s druhou bránou, jejíž červí díra vedla na planetu s bránou pod vodou. A co jejich průvodkyně, plukovník Markovová? Máte to? Jo, tak to je ona, Marina Sirtis :-).
A teď po krátkém vysvětlení k samotnému reportu. 😉

Na CzechTrek jsem se těšila několik měsíců, a to z mnoha důvodů. Jedním byla samozřejmě Marina Sirtis, představitelky Deanny Troi v TNG (Star Trek: The Next Generation pro neznalé ;-)), jejíž podpis mi pěkně doplnil mou rozšiřující se sbírku podpisů a fotek. Ale hlavně to byl můj první ST con po hodně dlouhé době. Poslední pozvaný herec, kterého jsem tady viděla, byl Ethan Phillips a pak už to prostě nějak nevyšlo. Přitom moje ST srdíčko buší stále silně, jenom nějak nebyla příležitost ho poslechnout. Takže teď jsem si to užila naplno. Zaplacení předem za fotku a ubytování mi ubralo spoustu starostí s penězi, i když tomu taky pomohlo, že jsem měla den před CzechTrekem narozeniny. Rodiče mi s tím, abych „to utratila za to svoje vžum“, tedy věnovali peníze. Má rodina takhle trpí odjakživa :-).

Spolu se Saavik, s níž jsem měla sraz na Florenci, jsme Kulturní dům Ládví našly velmi snadno (díky všem bohům za metro ;-)).
ST akce mám ráda, protože zpravidla bývají velmi dobře organizované (alespoň, co si pamatuji ;-)) a tady tomu nebylo jinak. Přehledné rozdělení pomáhalo v orientaci, každý dostal program a podle toho, co chtěl, i papíry na focení s Marinou.
Hned po registraci jsem se vrhla k místu, kde prodávali suvenýry. Chtěla jsem odznáček, ale samozřejmě z počtu čtyř kusů na mě žádný nezbyl. Tak jsme se Saavik aspoň koupily hrnečky s logem CzechTreku, které jsou opravdu moc povedené.
Během postávání tam a plánování programu se k nám připojil z Ostravy dorazivší Pomeranč a později ještě Tar-ara s WiXem.
Po úvodu, kdy jsme si poslechli, co a jak a kde se bude konat, se naše stále se rozšiřující skupinka vydala na oběd. Ještě předtím jsme ovšem stihli zmást pokladní v multikině, když jsme chtěli čtyři vstupenky na První kontakt a nějak nám uniklo, že ho dávají i v sobotu, a tak nám natiskla vstupenky na sobotu. Následně je tedy hezky slušivě propiskou přepsala na neděli.

Po obědě přijela Ghani a společně jsme pak vyšli vstříc programu, abychom večer všichni padli do postelí totálně vyčerpaní.
Stihli jsme pěkné představení Star Trek: Europrise (promiňte, symbol pro euro tu nemám ;-)), které bylo moc zábavné. Tar-ara měla záchvaty smíchu hlavně při narážkách na Stargate (aspoň tři mi dej!).
Hned potom následovala soutěž o nejlepší ST: TNG music video. Music videa měla podobu teaseru a tradičně nejúspěšnější byla ta s českými texty. Upřímně řečeno, nemám ponětí, kdo to vyhrál, protože při vyhlašování jsem už byla napůl v bezvědomí před hlavním sálem. Osobně se mi nejvíc líbilo video od Liny, u níž je kvalita vždy zaručena.;-)
Od 14:00 přišli na řadu dabéři TNG, kteří propůjčili své hlasy postavám a o nichž toho hodně lidí moc neví, protože většina dnes už konzumuje tyhle věci zásadně v originále. Je to velká škoda, protože český dabing je (nebo aspoň býval) velmi kvalitní a Bohdan Tůma a Pavel Soukup, kteří byli pozváni, patří k dabérské špičce. A pak, pro mě, která jsem vyrůstala na ST v televizi, tohle znamenalo také trochu nostalgie. A určitě nejen pro mě.;-)
Všichni dabéři, včetně původní dabérky Deanny Troi, Magdy Rychlíkové, zpočátku působili trochu zakřiknutě. Hlavně Pavel Soukup vypadal, že si odběhl odněkud ze supermarketu a zpočátku se rozmlouval jen obtížně. Ale potom, co se trochu rozkoukali, se z toho stalo velmi pěkné a zábavné povídání, hlavně tedy ze strany mužských hostů. Magdě Rychlíkové nikdo nemohl mít bezradnost při odpovídání na dotazy ohledně Star Treku za zlé, protože jako dabérka byla v pozdějších sériích vystřídána a taky uběhla nějaká doba. Byla jsem velmi ráda, že se lidé dostali od Star Treku i k jiným dotazům na filmy a seriály, či přímo na dabing samotný. Pavel Soukup jakožto dabér veterán v podstatě řekl to, co říká mnoho lidí, kteří se této práci spoustu let věnují. Dabing je dnes hodně o penězích, televizím se víc vyplatí film předabovat a původní kvalitní dabing a překlad tak někdy pěkně zničit. Hezké bylo, že Pavel Soukup na konci přiznal, jak se mu na CzechTrek moc nechtělo, ale nakonec se mu to prý líbilo.
Po vystoupení dabérů jsem šla rychle doplnit zásoby kofeinu a cukru, kde mi dělaly společnost Ghani a taky Věrka Oravová, která si chtěla původně promluvit o své Meredithově frakci v SGC, ale nakonec jsme se dostaly úplně někam jinam.
Po Hudebním Matiné, kde littleborg dokázal úspěšně zahrát i velmi složité melodie z filmů a seriálů, jsme už šli sbírat síly na hlavní hvězdu večera, Marinu Sirtis. Já se Saavik jsme měly předplacené fotky, a tak nám náleželo právo, stejně jako ostatním předplatitelům, si vybrat fotky dřív.
Divadlo Čerňulka a sedm Andoriánků jsem viděla už na FF, a tak se naše skupinka usadila před hlavním sálem a čekala…a čekala :-). Tady se k nám, fanouškům Stargate (vážně potřebujeme nějaké jméno ;-)), připojil Šnorchl a když jsme si všimli nepatrného chumlu před vchodem do sálu, stoupli jsme si tam taky.
Tlačenice se o několik minut později rozšířila a atmosféra (a vzduch) trochu zhoustla. Lidé se tlačili a oznámení, že si Marina za focení chce nechat připlatit ještě sto korun, tomu moc nepomohlo. Osobně mě to ani moc nepřekvapilo, protože vzhledem k počtu lidí bych se spíš divila, kdyby cena zůstala na původní hodnotě.
Při další tlačenici, kdy se lidé začali cpát do sálu (lístek s číslem určoval pořadí při autogramiádě), se nám nějak povedlo zůstat pohromadě a sednout si k sobě.

V sedm večer nastoupila na pódium konečně hlavní hvězda večera, Marina Sirtis, a vedle ní překladatel František Fuka. Hned na začátku jsem si všimla několika věcí. Ta první byla, že 95% lidí v sále rozumělo anglicky natolik dobře, že překladatele ani nepotřebovali. Těch zbylých 5% lidí mělo smůlu v tom, že ti, kteří rozuměli, obvykle smíchem překryli překlad Františka Fuky.
Další věc, jež mě mile překvapila, byla upřímnost a určitá drsnost a drzost Mariny. Říct sálu plnému fanoušků, že jsou v podstatě lháři a magoři, to chce pořádnou kuráž. Hlavně pochopení a žádné nezastírání toho, že postava Deanny Troi byla v prvních sériích v seriálu hlavně kvůli výstřihu a ne kvůli nějaké vědecké činnosti, bylo skvělé. Možná by si někteří herci, kteří mermomocí hledají ve svých rolích něco, co v nich není, mohli vzít příklad.
Povídání s ní bylo příjemné, ale když se člověk dobře baví, tak i hodina rychle uteče.
Následná autogramiáda, která se ještě řídila čísly na lístečcích, probíhala celkem rychle.
Lístečky označil jako „použité“ Margh, s nímž jsem se dala do řeči (nebo on se mnou?) a následně jsem byla obviněna ze zdržování celé řady. Ale to není pravda, já to fakt nebyla :-).

Samotné focení s Marinou už tak hladce neproběhlo, tedy aspoň ne ze začátku. Pořadatelé později při časovém presu rezignovali na čísla a s pobídkou od Bedraz „všichni si stoupněte do chodby“ se všichni zběsile seběhli ke dveřím. Saavik se podařilo překvapit Pomeranče, tehdy ještě nepoučeného o její schopnosti se kamkoliv procpat v rekordním čase (ano, také tuto schopnost obdivuji a kdysi jsem ji možná i měla ;-)).
Focení samotné pak už ale šlo rychle a bez problémů. U jednoho stolku se doplácelo za focení a při odchodu u druhého si ještě připlatil ten, kdo chtěl poslat vytištěnou fotku poštou. Zaplatila jsem si oboje, přece jenom…narozeniny.;-)
Focení probíhalo v podstatě tak, jako na komerčním conu. Stoupla jsem si k Marině, řekla jí ahoj a zeptala se, jestli ji můžu chytit kolem pasu. Pak jsem poděkovala, ona mně taky a bylo po všem. Nemůžu říct, že bych byla překvapená, koneckonců jsem to zažila třeba na Pegasus conu. Prostě při nějakém dlouhém vykecávání by se focení nestihlo, i když mám trošku obavu, jak na fotce s ní budu vypadat.

A to byl pro nás vlastně konec. Vyšla jsem ven a čekala na ostatní. Jediný, koho jsme se už nedočkali, byl WiX, který se během večera a samotného focení záhadně vypařil a před jeho odjezdem už nebyl čas se rozloučit.
Jakákoliv účast na dalším programu pro mě už byla vyloučená a ostatní byli stejného názoru. Po neúspěšném hledání otevřené restaurace bez automatů a cigaret jsme se na chvíli ještě vrátili do kulturního domu. Už se mi z únavy trochu motal jazyk, ale hodinka strávená pěknou konverzací mě trochu probudila. V kulturním domě potom ale už zůstali jenom uklízející pořadatelé, což byl pro nás impuls k odchodu.
Takže jsme nakonec chytili jednu z posledních souprav metra, které zavíralo před půlnocí (v sobotu večer, ano, taky to nechápu). JacobCarter vedle mě sbíhal ze schodů a tak dlouho říkal „ještě nesvítí“, až se nakonec znamení nade dveřmi soupravy oznamující konec nástupu skutečně rozsvítilo. Já s Jacobem jsme stihli dovnitř vběhnout celkem v pohodě, se Saavik v patách, ale chudák Ghani to přiskříplo ve dveřích tak (ne)šťastně, že se dveře znovu otevřely a stihl se tak dovnitř dostat ještě Pomeranč :-). Jacob se s námi posléze rozloučil a pokračoval metrem dál, zatímco my jsme vystoupili hned v následující stanici Kobylisy.
Ubytování bylo zařízeno v Salesiánském centru, kde to bylo překvapivě čisté a hlavně s postelemi. Dovnitř nás pustili bez problémů, protože před námi šla ještě jedna skupinka a pak, „normální“ lidé by asi nepoužili při zavření dveří z obou stran výraz dekomprese.;-)
Svatí na zdech a kříž nade dveřmi v pokoji mě poněkud vyděsili, ale zvykla jsem si. Bylo tam teplo, čisto a po několika minutách převalování jsem byla tuhá.

Ráno, po pro mě těžkém vstávání, byl ještě na řadě poslední bod našeho programu, a to film Star Trek: První kontakt. Do multikina Ládví s námi už nedošla Ghani, která hned ráno spěchala na vlak, a tak se naše skupinka scvrkla už jenom na skupinku čtyř lidí – mě, Tar-aru, Pomeranče a Saavik.
Poslední Star Trek film u nás v kinech byla Vzpoura a já jsem téměř zatlačila slzičku při pohledu na plátno, na němž se titulek Star Trek tak krásně vyjímá a přesto nebyl k vidění tak dlouho.
Po skončení projekce jsem se cítila o poznání líp. Předtím totiž moji přátelé poznali to, co někteří z nich už předtím zažili. Unavená Klenotka je protivná Klenotka a co hůř, unavená Klenotka hodně mluví a řeší kraviny :-). Takže to, že jsem se při sledování filmu pořádně probrala a pobavila, bylo plus nejen pro mě, ale hlavně záchrana pro ně.;-)
V kině se s námi rozloučila Tar-ara a já, spolu se Saavik a Pomerančem, jsme jeli na Florenc. Po rychlé návštěvě McDonaldu jsem ještě popsala Pomerančovi cestu k hlavnímu vlakovému nádraží a následně se odtrhl i on.
Se Saavik většinou zůstaneme vždycky poslední a loučení je o to smutnější, protože nikdy nevím, kdy ji znovu uvidím. Nakonec ale nebylo zbytí, a tak jsme se konečně rozdělily i my dvě.

Po příchodu domů jsem fotku podepsanou od Mariny přidala do své sbírky. A jelikož mi hned v pondělí začal zimní semestr, tak ji několikrát denně vytáhnu, abych si vybavila ten pěkný zážitek. A myšlenku na to, že nebyl poslední.;-)