Report :: CzechTrek :: 2008

Proč píšu na web o Stargate: Atlantis reportáž ze Star Trek conu, jsem vysvětlovala již loni. Letos byla hostem sice herečka, která ve Stargate nikdy nehrála, ale zato je potěšitelná ta druhá věc, kterou jsem posledně uvedla jako důvod. Mezi fanoušky SG (Gaters, Vrátkaři, Whatever…) je stále více lidí, kteří zpětně objevují kouzlo Star Treku a to je dobře. Takže mi tu dovolte malé osobní vyznání, či vsuvku, nebo jako to chcete nazývat.

Osobně jsem se trochu strmě vrátila ke kořenům, které pro mě Star Trek představuje. Začala jsem se Star Trekem, s The Next Generation, když u nás běžel na začátku 90. let v televizi a získala díky němu lásku ke sci-fi. Pak jsem nějak zvláštně konvertovala ke Stargate, aby mě po mnoha letech Star Trek chytil zase naplno, hlavně díky pár lidem, které jsem na cestě cony a českým sci-fi fandomem potkala. Opět tedy sháním filmy, jednotlivé seriály a knihy, kterých se mi doma válí stohy, a které budu mít čas číst tak za padesát let. Tahle moje malá cesta mě dovedla i k jiným seriálům, filmům, knihám – zkrátka, ukázala mi kouzlo toho, že člověk by neměl být fanoušek jen jedné věci, ale mít otevřenou mysl, náruč a peněženku (případně účet s kartou k platbě na internetu).

Tímhle dlouhým úvodem, který předpovídá dlouhou reportáž (čili si načněte brambůrky, oplatky nebo gumové medvídky a uvařte kafe), se snažím říct, že je sakra skvělé vidět na ryze Star Trek conu lidi, které znám z jiných fandomů.

A právě na CzechTREKu, v pořadí již třetím, který se konal 20. září, se sešlo hodně těchto fanoušků.

V deset hodin dopoledne se měl promítat v Multikině Ládví druhý Star Trek film, Khanův hněv a tak jsem se se Saavik a Pomerančem víceméně domluvila na dobu mezi devátou a desátou v Praze. Se Saavik jsme se sešly na Dejvické, když sama Saavik dorazila výjimečně později než já (obvykle to bývá naopak), v devět hodin ráno. Jelikož směrem k Ládví (respektive Střížkov) jezdím každý den do práce a navíc byl CzechTREK na stejném místě jako posledně, nebylo těžké to najít. Trochu jsme se bály, abychom Pomeranče, přešlapujícího a s rukama v kapse, čekajícího před kinem, nemusely vysekávat z ledu.

Kino otevíralo až asi dvacet minut před desátou, takže jsme tam za chvíli přešlapovali všichni. Na Khanův hněv jsem si vzala horký čaj v kelímku, koupený přímo v kině a stále s rouhačskou myšlenkou, že ten film zase tak moc vidět nemusím a že jsem ještě tou dobou mohla klidně spát (tradičně, jako vždy, když jedu na con, jsem měla lehčí virózu). To se samozřejmě změnilo s úvodními titulky, hned potom, co jsem musela ocenit peripetie, které celé organizování promítání provázelo a které nám byly osvětleny ještě před samotným filmem. Ten nebyl promítán z filmového pásu, ale z DVD, protože, jak jsme se dozvěděli, klasická kopie filmu v Evropě ani neexistuje. Docela překvapivé. Během promítání jsem pak přestala litovat úplně, že jsem dorazila dřív – přišla bych o všechnu srandu. Během promítání totiž na plátně naskočila aktualizace čehosi (asi antivirák, přiznám se, nestudovala jsem to), kterou vypnuli až po asi pěti minutách, poté se film vrátil zpět o pár minut, a následně se to stalo znovu, opět s opakovačkou několika scén. Ale druhá půlka promítání už byla v pohodě, a musím ocenit snahu organizátorů za to, že film opravdu promítli, i přes potíže, které tomu předcházely.

Hned po promítání byla registrace, kde jsme potkali Ghani, a tak už ve čtyřech jsme šli na oběd do blízké pizzerie. Pizza byla pak mým posledním pořádným jídlem za asi 16 hodin, protože od té doby jsem už likvidovala pouze čokoládu.

Zpátky v Kulturním domě (kde se to celé dělo), jsme ještě potkali Tar-aru a později PetraSF, a v téhle sestavě jsme už víceméně zůstali až do konce.

Program doznal mírných změn oproti tomu, jak byl uveden na internetu, což ovšem není nic neobvyklého. Bylo to hlavně kvůli absenci dvou ze tří ohlášených dabérů, a také proto, že Zuzana Slavíková, jediná z nich, která účast nezrušila, dorazila až později.

Od jedné hodiny jsme zasedli v sále k Holosongům Aleše Kadeřábka, kterého jsem měla naposledy možnost slyšet před lety ještě při návštěvě Roberta Picarda v Praze. Upravené texty ke známým melodiím byly moc pěkně a trefně napsané. Mě osobně potěšil Shshsheriden, tedy tématická Babylon 5 píseň. Na Holosongy a následnou módní přehlídku, jsme seděli v poslední řadě, kus ode dveří, a tak jsme se pak přesunuli dopředu, abychom z toho průvanu neměli nastydlé ledviny…či něco jiného. Kvůli pozdějšímu příjezdu Zuzany Slavíkové byl křest knihy „Odkud přicházejí stíny“ přesunut, a my si díky tomu zašli koupit předobjednané fotky. Ve frontě jsem pak prohodila pár slov s Lytou a Ziinou, které předváděly kostýmy při módní přehlídce. Lyta na sobě měla kostým z The Next Generation, krátké modré šaty, u nichž jsem byla překvapená, že se do nich vůbec někdo vešel.

Ghani mě pak potěšila tím, že mi zmíněnou křtěnou knihu koupila k narozeninám, které jsem měla o den později, 21. září. Saavik mi chvíli poté dala úhledný balíček, s balením prázdných DVD uvnitř. Takže jsem si ani nemusela nic kupovat, abych si domů odvezla víc věcí, než jsem si vezla sebou.

Potom jsme šli ještě (v pauze, která předcházela debatě s dabérkou) na čaj do kina Ládví, kde se skupinka nás šesti usadila a pěkně se bavila. Takový malý počet je ideální – vejdete se k jednomu stolu, můžete být pořád spolu a vyhnete se tak nepříjemnému nahánění dalších třiceti lidí, které patří k větším conům.

V 17.40 bylo hromadné focení, do kterého se ovšem nikdo moc nehrnul, takže si nejsem moc jistá, jestli ta fotka půjde použít jako reprezentativní kousek. Hlavně taky proto, že tam někteří lidi mají slzavé oči od toho, jak se snažili nemrkat (fuj, právě mnou projel mráz při strašidelné asociaci slova „mrknout“).

V šest večer pak konečně dorazila Zuzana Slavíková. Vždycky se snažím oddělovat herce v civilu od toho, jak je prezentován ve filmu a v televizi a zdá se, že tenhle postup zabírá. Zuzanu Slavíkovou mám ráda, zkrátka už proto, že mi byla sympatická i při soutěží Nejslabší, máte padáka, i když sympatie asi nebyly to, co měla v roli moderátorky vyvolat. Při každé zmínce soutěže nadskakovala a asi jí není moc příjemné, že si ji lidé dodnes spojují právě s ní.

Herečka a dabérka působila velmi zvláštně, protože na rozdíl od mnoha jiných dabérů, ona dabovala Star Trek už před mnoha lety, navíc Borgskou královnu, z níž si podle vlastních slov nepamatovala vůbec nic a o Star Treku, ani jiné sci-fi, neměla ponětí. V tu chvíli to vypadalo na zajímavou debatu, protože spousta otázek mířila právě na sci-fi a Star Trek a někteří lidé v sále pořád nemohli pochopit, že jim otázky ohledně Star Treku nezodpoví, a přesto se na ně pořád ptali. Zuzana Slavíková taky dala celkem najevo, že nás považuje za tlupu magorů („bože, tamhle sedí někdo modrej“), ale za neškodné magory, kteří si takhle nevinně hrají, což je dobře. Také se přiznala, že má, pro mě velmi sympatickou, vlastnost, že cokoliv, co není důležité, třeba i role, i dabingové, zapomíná, protože už není důvod si to pamatovat. Jelikož můj přeplněný mozek poslední dobou funguje stejně a nedůležité věci vypouští, tak si mě tímhle hodně získala. Postupně se debata rozjela zajímavým směrem, kdy se i z naprosté neznalosti dabérky dalo vytěžit maximum, protože sama vtipně reagovala i na opakující se otázky. V jednu chvíli se mi ovšem zdála upřímně vyděšená, když se jí moderátoři debaty zeptali, jestli by neměla třeba zájem zahrát si v dalším fanouškovském fanfilmu a kdy se na chvíli lekla, že se upsala k něčemu, co považovala původně za legraci. Naštěstí byla ujištěna, že se žádný film nechystá a do té doby si bude moct připravit diplomatickou výmluvu na nedostatek času. Zkrátka a dobře se potvrdilo, že dabéři jsou vždycky sázka na jistotu, protože dokážou pobavit, i když nejsou zrovna fanoušci sci-fi. O scifistech (a lidech jim podobných) je známo, že většina z nich jsou naopak velmi inteligentní a bystří lidé, kteří se zajímají o všechno možné. Jenom by to příště chtělo trochu polopatičtěji vysvětlit, že když herečka řekne: „Nikdy jsem Star Trek nesledovala, nic o něm nevím, na sci-fi nekoukám a z dabingu si nic nepamatuju“, tak by se neměli pořád dokola ptát otázkami začínajícími „a ještě k tomu Star Treku…“

Po téhle příjemně strávené hodince byla deset minut pauza a pak už nastoupila Denise Crosby. Představitelka Tashy Yar se podle mého názoru zase tak moc nezměnila, jenom samozřejmě od postavy se lišila velmi otevřenou a přátelskou povahou. Na rozdíl od Mariny Sirtis, která byla hostem loni a částečně i od Zuzany Slavíkové, byla jiná hlavně stylem odpovídání. Nebyly to kratší, vtipné odpovědi, ale promyšlené a delší, což já osobně mám ráda. Působí to potom upřímněji, jako že herec chce opravdu odpovědět na otázku a tak nad ní trochu přemýšlí. Zjistila jsem ovšem nepříjemný fakt – jak jsem si ze zahraničních conů zvykla na mluvu v angličtině bez přerušování, tak mi tady následný překlad dost vadil. Dostavil se opět jakýsi vlnový efekt, kdy já a lidé kolem mě, vládnoucí angličtinou, jsme často vybuchli smíchy ještě před překladem a tak ostatní buď neměli pořádně možnost slyšet překlad, nebo jim ze zkráceného a občas nepřesného překladu (ne každý vtip se dá doslova přeložit), unikl smysl. Denise mimo jiné třeba říkala, že rozhodnutí odejít ze seriálu předčasně bylo její vlastní, protože se jí nelíbilo, že by většinu své role strávila někde v pozadí.

Poslední otázku položila Hypo a nutno říct, že již otázkou samotnou to rozsekla. Zeptala se Denise, zda by použila androida jako milence a Denise nadšeně odpověděla, že rozhodně, protože takový android je vlastně „vyvinutější vibrátor“.

Po diskuzi následovala autogramiáda, při níž jsme stáli docela vepředu. Se Saavik jsme skoro nemohly věřit, že máme konečně číslo na autogram a focení pod třicet, což se nám nikdy na žádném conu nepovedlo. Tar-ara ovšem dorazila pozdě a tak měla číslo 99, což jsme jí neopomněli několikrát připomenout.

Z výběru čtyř fotek jsem si vybrala nakonec první, což byla vlastně promo fotka k seriálu, kde byla Denise jako Tasha. Váhala jsem mezi ní a civilní, ale pak mě napadlo, že až se za dvacet let podívám do alba podepsaných fotek, tak chci vědět, o koho šlo, což se mi z civilní fotky podařit nemusí. I když u hlavních herců Star Treku k tomu doufám nikdy nedojde.

Při začátku focení, kdy se vlevo rovnala řada prvních třiceti, jsme si stoupli do řady na druhé straně – na tombolu. Ta fungovala stylem „kdo dřív přijde…“, protože se tahali papírky z krabice, kde byly ceny napsané. Nejvíc lidí (včetně mě) vyhrálo CD od nějakého týpka, kterého vůbec neznám a jeho fanoušci jistě prominou, že jsem neskákala nadšením. Hlavně proto, že mnou vytoužený mixér získal člověk, stojící hned za mnou. Saavik to ovšem taky „vyhrála“ – vytáhla si trekové hůlky, které byly v dost velké krabici, takže to pak všude, i druhý den, musela tahat sebou.

Fronta na focení, na jejíž konec jsme se pak poslušně zařadili, ubíhala rychle a já přemýšlela, jak si tam stopnout, zda nasadit umělý úsměv, anebo se tvářit jako idiot jako obvykle. Jelikož jsem od loňského září trochu přibrala, chtěla jsem zakrýt hlavně „faldíky“ kolem pasu, což nevím, jestli se mi povedlo, když mě pan fotograf vyzval, abych si, po vzoru Denise, zkřížila ruce na prsou. Totiž, abyste rozuměli (aneb odbočka), mně se povedlo během května dost přibrat kvůli praxi, kdy jsem učila na základní škole na druhém stupni, a to ještě ve škole, kterou mám za rohem. Ze stresu jsem snědla kdeco a moc se nehýbala – a bylo to. Před tímhle conem jsem zahájila dost ráznou dietu a tak se mi za dva týdny povedlo shodit tři kila (což jsem samozřejmě musela každému říkat a nutit tak lidi říkat, že je to vidět).

Denise měla šaty, které toho moc neschovaly a nejspíš z toho, jak upíjela šampaňské, si moc nehlídala, „co“ přesně jí z těch šatů leze. Se svou stále pěknou postavou si to může ovšem dovolit a vlastně to působilo i dost spontánně, rozháraně, takže to bylo svým kouzelným způsobem docela fajn.
v
Po focení jsme se zase sešli, abychom udělali hromadnou fotku s papírovými členy původní posádky, stojícími před sálem (McCoy byl můj!). S Tar-arou jsme se také pochlubily sonickými šroubováky, které už bude mít teď ale každý, takže to asi trochu ztratí své kouzlo. Tady jsme ovšem byly originální, a tak jsme při pózování u figurín šroubováky vytáhly. Jsem na ty fotky moc zvědavá.

Večer ovšem ještě nekončil, na programu byla soutěž TrekDance, což je podle názvu verze známé soutěže StarDance. Soutěžilo několik párů, u kterých člověk musel spíš než taneční umění ocenit odvahu vůbec vlézt na parket a těch pár kroků předvést. Přesně to říkala i Denise, která se chvíli po začátku dostavila ke stolečku porotců a často vtipně komentovala výkony – její „butt“ se nejspíš zapíše jako jedna z těch věcí, na které člověk bude ve spojení s konkrétním conem vzpomínat velmi dlouho. Nakonec se sama Denise nechala přemluvit a spolu s omim (který tanec dlouho dělal), zatančila velmi pěknou čaču.

Celou dobu pila stále šampaňské a tam jsem pochopila, proč v Praze zůstává tak dlouho – v neděli nejspíš vyspávala z přemíry alkoholu. Opilá samozřejmě nebyla, ale krásně spontánní a vtipná, a ocenila, že na žádném conu ještě neviděla taneční soutěž (což je pravda, většinou je to všude stejné – se soutěží kostýmů na konec). PetrSF to komentoval hláškou ve smyslu, že díky Denise tady bude Shatner do roka jako na koni. Po půlnoci se ke mně všech pět lidí vrhlo s tím, že mi přejí všechno nejlepší k narozeninám, které jsem v tu chvíli už šest minut měla.

Kvůli posunutí programu se bohužel už nevešla OkTASka: Plochá vlna, což už podle anotace nebylo vhodné pro děti a tudíž by to samozřejmě všichni rádi viděli. Ale osobně jsem to docela ocenila, protože už mi z nachlazení začínalo být trochu špatně.

Asi půl hodiny po půlnoci jsme si vzali věci ze šatny, nechali se navést mapou k místu noclehu a vydali se do tmy a zimy. Loni bylo vynikající ubytování v Salesiánském centru, které ale letos nevyšlo. Spalo se v tělocvičně Sokolovny dál od Kulturního domu. Trochu jsme bloudili a nakonec se ještě rozdělili, ale pak jsme to už v pohodě našli. V tělocvičně rozhodně nebylo to, čemu by se dalo říkat vytopeno, ale ve spacáku je to jedno. Můj zbrusu nový spacák, který se dá zabalit tak, že se vejde do malé tašky, byl překvapivě hodně teplý a tak jsem si s Pomerančem zabrala místo na koberci, protože žíněnky už byly obsazené. Asi ve tři hodiny ráno dorazila ještě jedna, značně hlučná skupinka, jejíž členové ještě přesouvali žíněnky na spaní, ale nehlučeli dlouho.

Se Saavik jsme přišly na to, jak si prodloužit con a čas, který spolu moc netrávíme, protože od sebe bydlíme daleko. Rozhodly jsme se jít ještě v neděli ráno na film Hellboy 2 ve Village Cinemas na Andělu. Znamenalo to ráno vstát dřív a přesouvat se, ale to nevadilo, jelikož jsem byla vzhůru už někdy od sedmi. Po mých prvních slovech, která mi vyletěla z úst těsně po probuzení, bych si měla vymýt pusu mýdlem, protože taková zima, jaká tam vládla, se jinak než slovy, která si jistě domyslíte, popsat nedala. Nikdy jsem v žádné tělocvičně takovou zimu nezažila. Táhlo od oken, ode dveří, a neležet s karimatkou na koberci, asi bych nejspíš přimrzla k podlaze. Nevím, proč netopili a ani mě to teď už nezajímá, každopádně asi dvě minuty po mém probuzení dorazila Saavik a popsala ten chlad skoro stejnými slovy jako já.

Po sbalení spacáku, cestě k metru (Kobylisy), a následné cestě do McDonaldu na snídani na Andělu, jsme si se Saavik koupily vstupenky na Hellboye a už jen čekaly na promítání v jedenáct hodin. Pomeranč byl ještě s námi (PetrSF se s námi loučil brzy ráno, Ghani ještě spala a Tar-ara jela už večer spát domů), a byl velmi galantní jako vždy, když Saavik pomáhal alespoň s nošením její výhry. Doufám, že ty trekové hůlky aspoň použije.

Hellboy byl skvělý, různými zrůdičkami a imaginací se hemžící film, na který jsme se Saavik byly v sále samy dvě, pouze s osamělou postavou nějakého pána, sedícího o pár řad níž.

Po kinu jsme jely na Florenc a na oběd do KFC. Saavik odjížděla autobusem Student Agency ve tři odpoledne. Já, nepoučena vlastními radami (kdo by jezdil z Prahy v neděli touhle dobou?), jsem se ke svému autobusu, odjíždějícímu ve 14.40 vydala až dvacet minut před odjezdem. To už byl ovšem nacpaný k prasknutí, ale čekat se mi hodinu na další rozhodně nechtělo. Chvíli jsem ještě váhala, ale nakonec jsem se se Saavik rozloučila a nastoupila, abych si užila hodinu a půl cesty vestoje. Ještěže mě napadl spásný nápad vzít si sebou diskman. Zůstala jsem v obležení mezi nějakými puberťačkami, které si zrovna tuto neděli vybraly pro výlet do Prahy (kam podle jejich hovoru asi nejezdí často) a celou dobu si vzájemně předčítaly drbárny z časopisů Bravo a podobného kvalitního čtení. Inu, soundtrack Torchwoodu v mých uších mě zachránil a když jsem doma vypadla z autobusu, značně pomačkaná a unavená, říkala jsem si, opět, jestli nám ty cony za tohle stojí. Vždyť je jedno, jestli je to na den nebo na deset dní. Vždycky se vracíme unavení, v depresi (z toho, že už to skončilo), případně nemocní, občas zmrzlí a náležitě otrávení cestou domů. Tak stojí nám to za to? Stojí. A vždycky bude.

Reportáž z CzechTREKu 3 pro vás zpracovala Lenka „Klenotka“ Klicperová